"Když to není rozbité, nespravuj to."

Září 2007

Christopher Paolini - Eldest

27. září 2007 v 18:38 | frida |  Čtenářský deník
Christopher Paolini

Eldest

Hlavní postavy: Dračí jezdec Eragon, dračice Safira
Napínavé pokračování Eragona začíná tam, kde předchozí román končil. Vardenové, odpůrci zlého krále Galbatorixe, spolu s trpaslíky zvítězí nad urgaly a Jezdci Eragonovi se podaří zabít černokněžníka Durzu. Všichni se radují a navíc se má každou chvíli vrátit král Vardenů Ažihad spolu s Murtaghem a kouzelníky Dvojčaty. Jenomže když už jsou Eragonovi a ostatním na dohled, zaútočí na ně zezadu zbývající urgalové, všechny včetně Ažihada zabijí a Murtagha a Dvojčata unesou. Když se pak v jedné chodbě objeví Murtaghovy zkrvavené šaty, myslí si všichni, že je mrtvý.Eragona smrt přítele zdrtí ještě víc než smrt Ažihada, ale blíží se rozhodující střet s Galbatorixem a tak život musí jít dál. Vardenskou královnou se stane Ažihadova dcera Nasuada. Eragon se Safirou její korunování podpoří slibem věrnosti a dokonce vstoupí i do jednoho klanu trpaslíků na vlastní prosbu trpasličího krále Hrothgara.
Potom už jim nic nebrání v cestě do Ellesméry, hlavního města říše elfů, kde má Eragon dokončit svůj spěšný výcvik, který již započal Brom. Doprovází je elfka Arya a trpaslík Orin. V Ellesméře se Eragon setká s elfskou královnou Islanzadí a dozví se, že Arya je ve skutečnosti princezna a dcera královny. Aby toho na Eragona nebylo málo, zjistí, že jeho učitelem se stane Oromis, jediný žijící elfský Jezdec, který unikl Galbatorixovi a o kterém nemá zlý král Alagaēsie ani potuchy, se svým drakem Glaedrem. Eragon i Safira se toho hodně naučí a vše vyvrcholí elfským svátkem na oslavu již několika set let od založení Jezdců, kdy se zjeví duch draka a "promění" Eragona. Mladý muž zesílí, zmohutní a zkrásní, získá rychlost a bystré smysly elfů, zašpičatí se mu uši a také se mu zahojí jizva, kterou utrpěl v souboji s Durzou a která ho častokrát bolela. Jelikož je tak trochu zmatený a získá proměnou odvahu, vyzná se Aryi ze své lásky k ní. Ta ale nechce ohrozit ani jeho výcvik, ani svoje postavení (a navíc milovala jednoho elfa, který byl Durzou zabit, když se jim černokněžník pokoušel ukrást Safiřino vejce) a odjede k Vardenům. Ti se mezitím pod vedením Nasuady vypravili do Surdy, malého státu na jihu Alagaēsie, který pod vládou krále Orrina vzdoruje Galbatorixovi a zásobuje Vardeny. Tam má také zanedlouho dojít k bitvě. Eragon se to dozví ze svého vidění ve snu a okamžitě se Safirou a Orikem odlétá na bitevní pole. Hrozivá bitva má mnoho zvratů. Příchod trpaslíků v čele s Hrothgarem nakloní vítězství na stranu Vardenů, ale potom se stane něco, co nikdo nečekal. Objeví se další Jezdec, který je navíc silnější a schopnější než Eragon. Není to nikdo jiný než Murtagh. Zabije Hrothgara a pokusí se napadnout i Eragona.
"Nemůžeš doufat že bys se mnou mohl soupeřit," řekl Murtagh. "Nikdo nemůže, kromě Galbatorixe." Přešel k Eragonovi, namířil mu meč na krk a škrábl ho na kůži. Eragon odolával nutkání sebou cuknout. "Bylo by tak snadné vzít tě s sebou zpátky do Urǔ´baenu."
Eragon se zahleděl hluboko do jeho očí. "Nedělej to. Nech mě jít."
"Právě ses pokusil mě zabít."
"A ty bys na mém místě udělal totéž." Když Murtagh zůstával potichu a nedával na sobě nic znát, Eragon řekl: "kdysi jsme byli přátelé. Bojovali jsme spolu. Galbatorix tě nemohl pokřivit natolik, abys na to zapomněl… Pokud to uděláš, Murtaghu, budeš ztracen navždy."
Uběhla dlouhá minuta, kdy jediným zvukem byl křik bojujících armád. Eragonovi po krku stékala krev z místa, kde ho řízla špička meče. Safira v bezmocném hněvu mrskala ocasem.
Nakonec Mutagh řekl: "Dostal jsem rozkaz pokusit se zajmout tebe a Safiru." Odmlčel se. "Pokusil jsem se… Ujisti se, že se naše cesty znovu nezkříží. Galbatorix mě donutí složit další sliby ve starověkém jazyce, které mi zabrání prokázat ti znovu takovou milost, až se příště potkáme." Spustil meč.
Murtagha unesla Dvojčata, která celou dobu podváděla Vardeny, mučila ho a donutila ho spolu s Galbatorixem slíbit mu poslušnost ve starověkém jazyce, takže slib byl nezvratný. Nakonec ale Vardenové bitvu vyhrají s pomocí Rorana, Eragonova bratrance, který se v pravý okamžik objeví na správném místě a zabije Dvojčata. Tak se Eragon znovu setká se svým bratrancem, který je pro něho jako bratr, i když se od Murtagha dozví, že jeho skutečným otcem byl Morzan, a že Murtagh a on jsou bratři. Eragon se dozví, co se dělo v jeho rodné vesnici potě co jí opustil. Ra´zakové jí spolu s vojáky vypálili a Roran v čele vesničanů dovedl většinu obyvatel až do Surdy, kde chtěli pomoci Vardenům. Nejhorší ale na tom je, že ra´zakové unesli Roranovu snoubenku Katrinu.
V posledním pokračování se dozvíme, jestli se Roranovi a Eragonovi podaří Katrinu vysvobodit, ra´zaky a Galbatrixe zabít a Murtagha zbavit povinností vůči králi.

Michka Assayas - Bono o Bonovi

27. září 2007 v 18:36 | frida |  Čtenářský deník

Michka Assayas

Bono o Bonovi

Hlavní postavy: Paul David Hewson neboli Bono Vox
Francouzský novinář Michka Assayas se se zpěvákem a frontmanem legendární irské skupiny U2, ale především také s velkým bojovníkem za lidská práva, Bonem, seznámil v květnu 1980. Od té doby psal o tehdy začínající rockové skupině kritiky a spřátelil se se všemi členy, nejvíc však s Bonem. Michka dostal nápad, sestavit knihu rozhovorů s Bonem.
V knize se dozvíme o minulosti a začátcích skupiny, o vztazích mezi členy a jejich rodinami a v neposlední řadě o Bonově charitativní činnosti, o setkání Bona s papežem Janem Pavlem II. nebo Georgem Bushem. Michka se s Bonem baví o otázkách týkajících se filozofie, náboženství a politiky.
Toto knižní interview vznikalo v průběhu let 2002-2005 v Dublinu, Paříži, Bologni a na francouzské riviéře. Bonovy aktivity na úrovni charitativní a politické jsou dnes už natolik známé, že se zpěvák Bono stal "globálním hráčem, který už několik let úspěšně lobbuje mezi politiky vyspělých zemí za oddlužení nejchudších států planety".
Předmluva, kterou napsal Bono Vox do této knihy
Michko,
Přemýšlel jsem, že bych ti měl ke knize, kterou připravuješ, připsat krátkou poznámku. Zrovna jsem si to znovu přečetl: užvaněné, domýšlivé, drzé - a odhalující. Kéž bych se v tom nepoznával, ale poznávám. Bez teček a čárek, dlouhé odpovědi na krátké otázka - občas otázky otravné, ale vždy pátrající po pravdě.

Oscar Wilde - Zločin lorda Arthura Savila

27. září 2007 v 18:30 | frida |  Čtenářský deník

Oscar Wilde

Zločin lorda Artura Savila

Hlavní postavy: lord Artur Savil, chiromant Podgers
Kniha začíná jedním malým příběhem Hughieho Erskina, oblíbeného, ale ne právě movitého mladého muže, který kromě své krásné tváře neměl skoro nic, nic mu vyloženě nešlo a nemohl pro sebe najít vhodné zaměstnání, nazvaném Obdivná glosa. K dovršení všeho se navíc zamiloval do dcery plukovníka ve výslužbě, Laury Mertonové. Dívka jeho city opětovala, ale její otec, který měl Hughieho jinak rád, nechtěl o svatbě ani slyšet.
Jednou se Hughie cestou na návštěvu u Mertonových stavil u svého dobrého přítele, malíře Alana Trevora. Alanovi se na Hughiem líbil nejdřív jen jeho vzhled, ale když ho poznal, oblíbil si ho pro jeho optimismus a bezstarostnost. Alan právě maloval jednoho žebráka. Malý děda opravdu vypadal jako největší ubožák pod sluncem a Hughiemu se ho zželelo. Když malíř na chvíli odešel, daroval žebrákovi všechny peníze, co u sebe měl, přestože to znamenalo, že si sám nebude moci dovolit vzít si celých čtrnáct dní drožku. Stařec se podivil, ale slušně poděkoval. Když se Alan vrátil, Hughie odešel za Laurou, která mu jemně vyhubovala za jeho marnotratnost. Večer potkal Hughie Alana v klubu a zeptal se ho, jak pokročily práce na obrazu žebráka. Malíř se mu svěřil, že obraz je hotov i zarámován, a že byl onen model Hughiem velmi okouzlen. Hughieho vyvede z míry, když zjistí že jeho přítel pověděl žebrákovi vše nejen o něm, ale i o Lauře a o jeho problémech s penězi, kvůli kterým se ti dva nemohou vzít. Ještě více ho ale překvapí, když zjistí, že onen muž není žebrák, ale jeden z nejbohatších mužů v Evropě, baron Hausberg, velký obdivovatel Trevorova umění a jeho největší zákazník, který si přál, aby ho umělec namaloval jako žebráka.
Druhý den má Hughie návštěvu - nikoho jiného než vyslance od barona Hausberga. Nešťastný mladík se mu začal ihned omlouvat, ale vyslanec mu podal dopis, ve kterém stálo:

Svatební dar pro pana Hughieho Erskina a slečnu Lauru Mertonovou od starého žebráka

a uvnitř byl šek na deset tisíc liber. Na jejich svatbě měl proslov sám baron a Alan celou událost moudře okomentoval slovy:
"Modely, ze kterých se vyklubou milionáři, jsou hodně vzácné, ale ještě vzácnější jsou milionáři, ze kterých se vyklubou modely dobročinnosti."
Sám Zločin lorda Artura Savila má podnadpis Studie o povinnosti. Děj se začíná na večírku u lady Windermereové. Na tuto velkolepou událost se dostavilo i mnoho členů vlády a jiných významných osobností a nejslavnější z nich byla sama princezna Sophia z Karlsruhe. Ta se tam zdržela až do půl dvanácté, což jistě svědčí o kvalitě zábavy. O tu se staral mimo jiné i osobní chiromant lady Windermerové Podgers. Všem přítomným věštil z ruky budoucnost i minulost tak přesvědčivě, že o jeho talentu nemohlo být pochyb. O věštbu projevil zájem i mladý lord Artur Savil. Ale to, co se dozvěděl, rozhodně nečekal. Po nahlédnutí do mladíkovy ruky se Podgersovi udělalo nevolno a odmítl povědět, co z ruky vyčetl. Lord Artur si ale na něho po konci večírku počkal a donutil ho k doznání. Dozvěděl se, že v jeho ruce je napsáno, že se dopustí vraždy. Má zabít nějakého svého vzdáleného příbuzného. Lord Artur se nejprve zděsí, ale jako praktický člověk začne ihned myslet na to, že jestli je opravdu jeho osudem být vrah, měl by se mordu dopustit co nejdříve, neboť má před svatbou a nemůže svou snoubenku vystavit nebezpečí, že by si vzala někoho, kdo by se jako její manžel stal vrahem. Proto se rozhodl svatbu odložit. Jeho snoubenka Sibyla Mertonová z toho sice nebyla zrovna nadšená, ale Arturovi bezmezně věřila. Artur se na nadcházející a nevyhnutelnou vraždu důkladně připravil. Sestavil si seznam svých příbuzných, ze kterého si potom vybral jako nejvhodnější adeptku vzdálenou tetu z matčiny strany, lady Clementinu Bauchampovou, kterou měl vždy moc rád. Jako vražednou zbraň zvolil jed, protože se mu zdál nenápadný u staré nemocné dámy. Přijel za tetou na návštěvu a kapsli s jedem vydával za americký lék proti bolestem žlučníku, kterými teta trpěla. Potom odjel a čekal na zprávu o tetině smrti. Věděl, že z ní nebude podezírán, protože neměl sebemenší motiv, teta byla stará a neměla velký majetek. Za několik dní se skutečně dočkal. Teta zemřela podle lékařské zprávy na problémy se žlučníkem. Artur se vydal do jejího domu kvůli formalitám ohledně závěti, a vzal s sebou i Sibylu, které sdělil, že nyní již není důvod k odkladům svatby. Jaké ale bylo jeho překvapení, když zjistil, že teta jed nepozřela a že zemřela přirozenou smrtí. Když viděl, že zklamal, rozhodl se pro jinou oběť. Vybral si svého strýce, který byl děkanem v Chichersteru. Nechal vyrobit hodiny s výbušninou, ale i ty selhaly. Zklamaný Artur se už s vyhlídkou na svatbu rozloučil, ale na mostě cestou domů spatřil chiromanta Podgerse. Dostal na něho zlost a rozhodl se, že přece jen spáchá onen strašný čin, který je mu souzen. Shodil chiromanta z mostu. V novinách tomu byla věnována jen nepatrná pozornost - soudilo se, že Podgers spáchal sebevraždu. Arturovi tedy nic nebránilo stát se manželem krásné Sibyly.
O několik let později, když už se jim narodily dvě krásné děti, přijela na návštěvu do Alton Priory, půvabného starého sídla, jež vévoda odevzdal synovi jako svatební dar, lady Windermereová; a jednou odpoledne, když seděla s lady Savilovou v zahradě pod lípou a pozorovala hošíka a děvčátko, jak si jako dovádivé sluneční paprsky hrají na pěšině vroubené růžemi, sevřela náhle oběma rukama dlaň své hostitelky a zeptala se:
"Jste šťastná, Sibylo?"
"Ovšemže jsem šťastná, drahá lady Windermereová. Vy ne?"
"Já nemám čas být šťastná, Sibylo. Mně se vždycky líbí každý nový člověk, která je mi představen, ale jak lidi blíž poznám, tak jich pravidelně začnu mít až nad hlavu."
"Ani vaši lvi vás už netěší, Lady Windermereová?"
"Ale kdepak, miláčku. Lvi vydrží jenom přes jednu sezónu. Jak jim přistřihneme hřívu, tak jsou z nich ti nejotravnější tvorové. Ostatně, když jste k nim milá, tak s vámi jednají moc špatně. Vzpomínáte si na toho strašného pana Podgerse? To vám byl příšerný podvodník. To mi bylo samozřejmě jedno a nezlobila jsem se na něj, ani když chtěl, abych mu půjčila peníze, ale nesnášela jsem ho, když mi vyznával lásku. To je jeho vina, že mám takový odpor k chiromantii. Věnuji se teď telepatii, ta je mnohem zábavnější."
"U nás ale proti chiromantii nesmíte mluvit, lady Windermereová, to je jediné, co se před Arturem nesmí zlehčovat. Chiromantii bere opravdu naprosto vážně."
"Ale snad nechcete říci, Sibylo, že v ni věří?"
"Jen se ho zeptejte, lady Windermereová, zrovna sem jde." Lord Artur k nim skutečně přicházel přes zahradu; v ruce nesl velikou kytici žlutých růží a kolem něho tančily obě jeho děti.
"Lorde Arture?"
"Ano, lady Windermereová?"
"Doufám, že mi nechcete namlouvat, že věříte v chiromantii?"
"Ovšemže v ni věřím," řekl s úsměvem mladá muž.
"Ale proč?"
"Protože jí vděčím za všechno své životní štěstí," zašeptal, usedaje do proutěného křesla.
"Za co jí to, prosím vás, vděčíte, milý lorde Arture?"
"Za Sibylu," odvětil, podávaje své ženě růže a hledě jí do fialových očí.
"To je ale nesmysl!" zvolala lady Windermereová. "V životě jsem takový nesmysl neslyšela."

Edgar Allan Poe - Vraždy v ulici Morgue

27. září 2007 v 18:27 | frida |  Čtenářský deník

Edgar Allan Poe

Vraždy v ulici Morgue

Hlavní postavy: vypravěč, C. August Dupin
Tato kniha je jedním ze souborů povídek nejen detektivního žánru od světově známého autora Edgara Allana Poea, který se proslavil nejen těmito povídkami, ve kterých udává v podstatě všechna dodnes platná pravidla pro "správnou detektivku", kterými se v budoucnu bude řídit i Agatha Christie nebo Arthur C. Doyle, ale i svými básněmi.

Vraždy v ulici Morgue

Příběh vypráví, jako ve většině autorových povídek, neznámý vypravěč a přímý účastník všeho děje. Na začátku popisuje svého pařížského přítele C. Augusta Dupina, který má skvělé analytické schopnosti. Ty mu pomohou při řešení jedné záhadné vraždy. Tohoto případu jsou plné celé noviny - neznámý pachatel brutálním způsobem sprovodil ze světa jistou občanku paní L´Espannayové a její dcery. Sousedé z jejich domu slyšeli strašný řev a rámus. Chtěli se podívat, co se v bytě děje, ale když byli na schodech, zaslechli ženský křik a potom nastalo ticho, ve kterém svědci zřetelně uslyšeli dva hlasy. Jeden byl hluboký, a zcela jistě se všichni sousedé a ostatní přihlížející shodli na tom, že musel patřit Francouzovi. U druhého ale všichni váhali. Popsali ho jako ječivý, až skřípavý, jakoby nelidský. Ani obsahu sdělení druhého hlasu nerozuměli, ale pochopili, že hlubší hlas tomu druhému nadává. Když nastalo ticho, sousedé se vzpamatovali a šli se podívat do pokoje obou žen. Paní L´Espannayové patřil celý několikapatrový dům, ale odmítala ho pronajímat a se svou dcerou obývala jen poslední patro. V tomto patře je však sousedé nejprve nemohli najít. Poté si kdosi všiml ruky, čouhající z krbu. Do komína někdo nadlidskou silou nacpal mladou slečnu L´Espannayovou. Její tělo bylo v hrozném stavu - byla pravděpodobně uškrcena - na krku měla zřetelné otlačeniny prstů a na těle byla odřená, jak se jí pachatel snažil ukrýt. Našli i paní L´Espannayovou. Ležela pod oknem na dvoře a měla polámané snad všechny kosti. Policie, která se vyšetřování tohoto bestiálního zločinu ujala, byla záhy v koncích. Zatkli muže, který oběma ženám donesl před několika dny peníze z banky. Na místě činu se totiž našel trezor, ve kterém byly tyto peníze uloženy. I když se nic neztratilo, podezřelým se stal onen doručitel a byl ihned odvezen do vězení. Tento výsledek pátrání se donesl k panu Dupinovi přes noviny. Mladý analytik s tímto závěrem nesouhlasil a rozhodl se se svým přítelem - vypravěčem - prohlédnout ještě jednou a zevrubněji místo konání vraždy. Svým ostrovtipem a důvtipem dokázal případ vyřešit a dokázat, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. Vraždu totiž překvapivě nespáchal člověk, ale orangutan, který se do jinak zcela zavřeného pokoje dostal oknem, které bylo naoko zatlučeno.
vysvětlení pana Dupina, jak přišel na to, že okno se dá otevírat:
"…Jestli si myslíte, že mě to zmátlo, pak jste na omylu a nepochopil jste podstatu indukční metody. Šel jsem po stopě jak spolehlivý ohař a ani na vteřinku jsem ji neztratil. Čich mě nezklamal. Jediný článeček řetězu nebyl narušen. Sledoval jsem tajemství až k jeho výchozímu bodu a tím bodem byl - hřebík. Podobal se, jak říkám, v každém ohledu svému kolegovi ze sousedního okna, jenže tento fakt (jakkoli se zdál nezvratný) byl směšně malicherný proti mému přesvědčení, že mám před sebou klíč k definitivnímu rozuzlení. S tím hřebíkem je jistě něco v nepořádku, řekl jsem si. Dotkl jsem se ho - a hlavička s kousíčkem dříku mi zůstala v prstech. Zbytek dříku zůstal v otvoru, kde se zlomil. Stalo se to už před delší dobou (kraje úlomků byly totiž zrezivělé) a příčinou byla zřejmě rána kladivem, po které se část hlavičky a dříku zasekla seshora do spodního rámu. Opatrně jsem tento koneček zasunul do otvoru, odkud jsem jej vyňal - a podoba bezvadného hřebíku byla dokonalá, nic nebylo znát. Stiskl jsem péro a lehce jsem povytáhl okno - hlavička hřebíku cestovala s ním, pevně zaseknut do svého lůžka. Zavřel jsem okno a dojem celistvosti byl opět dokonalý. …"

Záhada Marie Rogêtové

Tato povídka vznikala v době, kdy se v Americe stala vražda jisté Mary Rogersové. Poe napsal dílo, ve kterém je hlavní postava zabita stejně jako Mary a Dupin řeší její případ. Poe neměl jiné prostředky pátrání, než noviny - přesto se se svým závěrem velmi přiblížil pravdě. Případ byl vyřešen až po napsání povídky ale některé později podané výpovědi zapadají do tehdy vydedukovaných částí díla.
"A jakými prostředky se chceme dobrat pravdy? Uvidíte, jak těchto prostředků cestou k cíli přibývá, jak se zpřesňují. Prošetřme si dopodrobna historii prvního Mariina útěku. Prozkoumejme minulost toho námořního důstojníka, jeho současné poměry, kde byl právě v době vraždy. Porovnejme pečlivě každou jednotlivou zprávu zaslanou do večerníku, v které chce pisatel obvinit z vraždy tlupu. Pak tyto zprávy porovnejme z hlediska stylu, tak písma s dopisy, které předtím dostaly ranní noviny, s dopisy, které tak náruživě svalovaly vinu na Mennaise. Až s tím budeme hotovi, srovnejme ještě tato různá sdělení s ověřeným rukopisem důstojníka. Vydejme se za paní Delucovoua jejími chlapci, za kočím dostavníku Valencem a vynasnažme se opětovnými dotazy zjistit něco bližšího o vzhledu a vystupování "Muže s temnou pletí". Obratně položenými otázkami vylákáme z těchto lidí informace, o kterých možná sami nemají potuchy. A pusťme se po stopách člunu, který byl v pondělí ráno třiadvacátého června zachycen na Seině, člunu, který nedlouho před objevením tajně, bez kormidla zmizel z celní správy. Budeme-li obezřetní a vytrvalí, bezpečně tento člun vypátráme - lodník, který jej vzal do vleku, jej jistě pozná, a kromě toho máme kormidlo. Člověk s čistým svědomím by jen tak někde nenechal kormidlo plachetního člunu, aniž by se po něm nepoptal. Tady mi dovolte otázku. Nikde nebylo oznámeno, že lodník zachytil člun. Jak to přijde, že majitel nebo uživatel člunu se už v časných úterních hodinách bez oznámení o nálezu dověděl, kde je jeho loď, zachycená teprve v pondělí? Není tu nějaké spojení s námořnictvem, nějaké osobní trvalé spojení, které sleduje jeho drobné zájmy, obstarává místní klípky?
Když jsem mluvil o osamělém vrahovi, který svou oběť přivlekl k řece, naznačil jsem již, že pravděpodobně použil k člunu. Je totiž nasnadě, že Marie Rogêtová byla svržena do vody z člunu. Zdá se mi to přirozené. Nebylo radno důvěřovat pobřežním mělčinám. Otlačeniny na zádech a ramenech mrtvoly svědčily o žebroví na dně člunu. Této domněnce dává za pravdu i okolnost, že tělo nemělo zátěž. Vrah by je byl patrně zatížil, kdyby je byl svrhoval ze břehu. Odrazil však odtud dřív, než ho napadlo vzít s sebou k tomu účelu něco těžkého - jinak si to vysvětlit nedovedu. Bezpochyby si toto nedopatření uvědomil, když mrtvolu házel do vody, jenže se už nic nedalo dělat. Byl ochoten riskovat cokoli, jen aby se nemusel vracet k tomu prokletému břehu. Jakmile se zbavil příšerného břemene, zamířil rychle k městu.
Tam, v nějakém zapadlém přístavišti, vyskočil na břeh. Ale co loď - tu nepřipoutal? Měl příliš naspěch, aby pomýšlel na něco takového. A kromě toho přivázat člun k přístavišti by pro něho znamenalo připoutat tam důkaz proti sobě. Přirozený pud mu říká, že musí od sebe co nejdál odvrhnout vše, co souvisí se zločinem. Cítí, že nejen on sám, ale ani člun nesmí vteřinu zůstat na místě. Pouští jej tedy proudu napospas.
Rozvíjejme dál své představy. Ráno se padouch k nevýslovnému zděšení dovídá, že člun byl zachycen a odevzdán na úřadě, kam tento muž pravidelně dochází, kam ho snad denně přivádí služební povinnost. Příští noci člun odstraňuje - netroufá si ovšem požádat o kormidlo. Kde je teď tento člun bez kormidla? To budiž jedním z prvních dílů našeho pátrání. Jakmile zahlédneme jeho obrys, vysvitne nám naděje na úspěch. Ten člun nás tak rychle, až se sami podivíme, dovede k muži, který v něm o půlnoci oné osudné neděle plul. Jeden důkaz bude stíhat druhý, až bude vrah nakonec dopaden."
((Poznámka redakce časopisu Snowden´s Lady´s Companion, kde byl tento příběh původně uveřejněn: Z důvodů, jež tu nehodláme rozvádět, jimž však četní naší čtenáři porozumějí, jsme si dovolili vypustit z předloženého nám rukopisu tu část, která podrobně líčí Dupinovu cestu po stopě zdánlivě velmi mizivé. Je záhodno konstatovat, že vytyčeného cíle bylo dosaženo a že prefekt, byť se zdráháním, splnil podmínky své úmluvy s rytířem Dupinem.))

Vrah jsi ty!

Neznámý vypravěč líčí děj jedné vraždy a její rozuzlení, ke kterému sám dopomohl.
Prostředky, jimiž jsem toto doznání z pana Goodfellowa naštěstí ještě včas vynutil, byly přes svou účinnost vpravdě jednoduché. Jeho přehnaná upřímnost mne odpuzovala a od samého začátku ve mně vzbouzela podezření. Byl jsem u toho, když ho pan Pennifeather udeřil, a posupný výraz, který se mu tehdy - třeba jen letmo - mihl v obličeji, mne přesvědčil, že svůj slib pomsty, jak jen to půjde, nemilosrdně splní. Byl jsem proto ve střehu a viděl jsem Karlíkovo pletichářské počínání v docela jiném světle než dobří občánkové z Rattleborough. Záhy jsem poznal, že všechna inkriminující odhalení pocházejí, ať přímo nebo nepřímo, od pana Goodfellowa. Co mi však úplně otevřelo oči, byla příhoda s kulkou, kterou vlastnoručně vytáhl z útrob pošlého koně. Já jsem na rozdíl od Rattleboroughských nezapomněl, že jednou dírou kulka do hrudi vnikla a druhou z ní vyšla. Jestliže byla nalezena ve zvířeti, z kterého už jednou vylétla, je nasnadě, že ji tam nezbytně vložil ten, kdo ji nalezl. Zakrvácená košile a šátek mi potvrdily myšlenku, kterou mi vnukl náboj - zkouškou jsem si ověřil, že krev je jen znamenitý klaret, nic víc. Když jsem se nad tím vším zamyslel, jakož i nad tím, jak pan Goodfellow poslední dobou stupňuje svou štědrost i výdaje, pojal jsem podezření, které nebylo o nic mírnější proto, že jsem si je nechával úplně pro sebe.
Mezitím jsem začal na vlastní pěst soustavně pátrat po mrtvole pana Shuttleworthyho. Z pochopitelných důvodů jsem se na hony vyhýbal končinám, kudy pan Goodfellow vodil svůj houfec pátrajících. Za několik dní se dostavil výsledek: narazil jsem na starou vyschlou studnu, téměř úplně zarostlou houštím, a na jejím dně jsem objevil to, co jsem hledal.
Čirou náhodou jsem před časem vyslechl onen sousedský rozhovor, kdy se pan Shuttleworthy dal obloudit lichotivými řečmi svého denního hosta a slíbil mu bednu Château Margaux. Na základě toho jsem pak jednal dál. Opatřil jsem si pevnou kostici, vsunul ji mrtvému do hrdla a tělo jsem pak složil do staré bedny od vína - dávaje si záležet, abych je ohnul zároveň s kosticí; když jsem přitloukal víko, musel jsem je násilím přidržovat - samozřejmě jsem předpokládal, že v okamžiku, kdy budou uvolněny hřebíky, víko odletí a mrtvola se vymrští.
Takto vybavenou bednu jsem ještě očísloval, označkoval a opatřil adresou, pak jsem jménem obchodníků s vínem, s kterými pan Shuttleworthy obchodoval, napsal dopis, který už znáte, a nakonec jsem přikázal sluhovi, aby na moje znamení přivezl bednu na káře před dům pana Goodfellowa. Pokud jde o slova, která měl mrtvý pronésti, spolehl jsem se plně na své břichomluvecké schopnosti, a pokud jde o jejich účinek, byl jsem si jist, že otřesou vrahovým svědomím.
Myslím, že už nemám co vysvětlovat. Pan Pennifeather byl ihned propuštěn, zdědil po strýci jmění, ze zkušenosti se jak náleží poučil, obrátil kartu a vedl od té doby nový, spokojený život.

Zlatý brouk

Viz. Černý kocour - Edgar Allan Poe

Shakespeare - Večer tříkrálový

27. září 2007 v 18:26 | frida |  Čtenářský deník

William Shakespeare

Večer tříkrálový

Hlavní postavy: vévoda Orsino, Tobiáš Říhal, André Plašmuška, Malvolio, Šašek, Olivie, Viola, Marie, Sebastian
Na moři ztroskotá loď, ve které jsou sourozenci Viola a Sebastian. Mladší Violu stihne kapitán zachránit, ale Sebastiana jen zahlédnou, jak se chytá stěžně z lodi. Kapitán dopraví Violu, dceru jednoho vévody, do Illyrie. Slíbí jí, že nikomu neprozradí její původ a zavede ji za vévodou Orsinem, aby u něho mohla v přestrojení za muže žádat o službu. Viola místo sluhy dostane a vévoda si svého nového mladého společníka brzy oblíbí natolik, že jej pošle jako posla za krásnou Olivií. Této krásce nedávno zemřel otec a po něm i bratr a ona se zařekla, že se nikdy nevdá. Orsino o ní ale bojuje a denně vysílá své posly s dary. Zatím žádný z nich nic nezmohl, ale Viola na Olivii zapůsobí natolik, že se paní do domnělého sluhy zamiluje. Tak vzniká pěkně zamotaný trojúhelník, protože Orsino miluje Olivii, ta miluje Violu a Viole se líbí vévoda. Do všeho se připlete ještě nepříjemný sluha paní Olivie Malvolio. Ten je do své paní beznadějně zamilovaný. Když to zjistí Oliviin věčně opilý bratránek Tobiáš, vymyslí spolu s Oliviinou služkou Marií a svým přítelem rytířem André Plašmuškou, ze kterého má v plánu učinit svého švagra, geniální pomstu. Marie, která má velmi podobné písmo jako Olivie, napíše milostný dopis ve kterém dává Oliviiným jménem Malvoliovi naději. Malvolio se řídí podle rad v nalezeném dopise a totálně se před svou paní zesměšní, takže ta si myslí, že se musel pomátnout. Nechá ho hlídat v tmavé kobce a Tobiáš ho ještě dráždí tím, že přemluví Šaška, aby se převlékl za doktora Antimagorina. Skoro se jim podaří přesvědčit Malvolia, že se doopravdy zbláznil.
Viola se mezitím několikrát vidí s Olivií a zjišťuje, že je do ní Olivie zamilovaná. Neví ale, co by měla udělat a tak nedělá nic. Ve městě se objeví i Sebastian, který byl zachráněn jistým Antoniem - bývalým pirátem a nepřítelem Orsina. Antonio Sebastianovi pomůže do města, přestože mu tu hrozí nebezpečí. Sebastian se dostane do Oliviina domu, kde si ho díky podobě s Violou Olivie splete za svého milého. Sebastian se do Olivie zamiluje a aniž by jí vysvětloval, že on není ten, za koho ho má, si ji vezme. Mezitím si André všimne Oliviiny náklonnosti k Viole a vyzve vévodova sluhu na souboj. Viola má strach z prozrazení, ale nakonec jí vlastně pomůže Tobiáš, který si chce ze svého přítele vystřelit. Ten souboj vyprovokoval on a podaří se oběma protivníkům nahnat z druhého strach, i když se zároveň oba bojí. André potom místo na Violu narazí na Sebastiana, který bojovat rozhodně umí, takže si od rytíře nenechá nic líbit. Nejprve dojde k mnoha nedorozuměním, protože Viola netuší, že ji Olivie považuje za svého manžela a Orsino zase myslí, že ho jeho sluha podvedl. Nakonec ale vyjde najevo pravda, Orsino se ožení s Violou a Olivia se stane jeho sestrou a Sebastianovou manželkou.
TOBIÁŠ (Šaškovi)
A to prý jsme bez taktu. Tak nás očerňovat! (Malvoliovi.) Jsi správce, nebo něco vyššího? Ty si myslíš, že když jsi vzor dokonalosti, zruší se kvůli tobě pivo a koláče?
ŠAŠEK
Přísámbohu, pivo bude pořád jako křen.
TOBIÁŠ
Moje řeč. Běžte si napucovat řetěz, pane. Marie, tuplák vína!
MALVOLIO
Slečno Marie, podporovat toto řádění znamená plivat na svou ochránkyni a mou paní. Ujišťuji vás, že se to doví. (Malvolio odejde.)
MARIE
Střihni si ušima.
PLAŠMUŠKA
Vyzvat ho na souboj, stanovit místo a hodinu - a potom jako na blázna nepřijít. To by byl tak dobrý skutek jako uhasit žízeň.
TOBIÁŠ
To je nápad! Hned ti to vyzvání sepíšu, případně mu tvoje rozhořčení vyřídím vlastnoústně.
MARIE
Pane Tobiášku, do zítka to ještě vydržte. Dnes je slečna už tak dost rozčilená z toho vévodova poslíčka, a siňora Malvolia přenechte mně. Jestli ho neuvrtám do nějaké ostudy, ale do takové, že se mu všichni vysmějí, tak jsem nanynka, která neumí ani do postele vlézt. A to mě neznáte.
TOBIÁŠ
Co chceš dělat? Víš vůbec, co je to za člověka?
MARIE
Mno, někdy vypadá jako moralista.
PLAŠMUŠKA
Co? To vědět, tak jsem ho zřezal jako psa.
TOBIÁŠ
Za to, že je moralista? Máš proti tomu něco principálního?
PLAŠMUŠKA
Principálního ne, ale jinak všechno.
MARIE
Čerta starého je moralista! On totiž není pořádně nic, leda korouhvička. Namyšlený osel je to, který má dopředu nacvičeno, jakou řekne moudrost. Vždycky má ten nejlepší názor! Na sebe. Já jsem ten nej, nej, nej - to je celá jeho mravouka, proto si myslí, že kdo ho vidí, ten ho musí milovat. A z téhle neřesti na něj upletu náramný bič.
TOBIÁŠ
Jaký?
MARIE
Utrousím mu přes cestu něco milostných psaníček. Nejasných, ale takových, že se v nich podle fousů, lýtek, kroku, zraku, čela a celé podoby pozná jako v zrcadle. Mám podobné písmo jako vaše sestřenka: někdy až k nerozeznání, když zapomeneme, co která z nás psala.

Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

27. září 2007 v 18:25 | frida |  Čtenářský deník

Johann Wolfgang Goethe

Utrpení mladého Werthera

Hlavní postavy: Werther
Příběh se skládá z dopisů, které psal mladý Werther svému příteli Vilémovi.
Popisoval mu své city, dojmy a vyprávěl mu o kráse krajiny, do které se přestěhoval. Werther je malíř, který se vydá vyřizovat záležitosti své matky za tetou. Zdržuje se v jedné vesnici a když se jednoho dne pořádá ples, na který je Werther pozván, seznámí se s Charlottou. Werther se do krásné dívky na první pohled zamiluje i přesto, že od začátku ví, že je zasnoubena s jiným mužem. Od té doby Werther nedokáže myslet na nic jiného, než na Lottu. Chodí za ní každý den, ale tím se akorát víc trápí. Když se navíc vrátí Lottin snoubenec Albert, který musel vyřizovat rodinné záležitosti a ucházel se o práci pro ministra, nastává pro Werthera peklo. Situaci navíc nepomáhá fakt, že Albert je ve Wertherových očích typ muže, který by mohl být jeho přítelem.
Werther se snaží na Lottu zapomenout a odejde pracovat pro ministra a pro vyslance. Vyšší společnost ale, i přes jeho velké nadání a skvělé schopnosti, nechce Werthera přijmout. To se Werthera dotkne, a tak se vrátí zpět k Lottě, která mu rozumí. Je to s ním ale den ode dne horší. Vilémovi se dokonce svěřuje, že uvažuje o sebevraždě. Pár dní před Štědrým večerem se nakonec rozhodne naposledy navštívit Lottu. Neovládne ale své emoce, a protože Albert není doma, Lottu políbí. Lotta s ním ale potom nechce mluvit, poprosí ho, aby odešel a víckrát za ní nechodil. Werther věří, že se tak Lotta zachovala proto, že ho miluje, napíše jí dopis na rozloučenou, od Alberta si půjčí zbraně a namluví mu, že je potřebuje na cestu, kterou chce podniknout. Po dokončení a zapečetění dopisu ukončí svůj život a zároveň své trápení.
Soused viděl záblesk a slyšel ránu; když se však nic nehýbalo, nedbal toho.
Zrána o šesté vstoupil sluha se světlem a vidí svého pána na zemi a pistoli a krev. Volá ho, zalomcuje jím: žádná odpověď; už jen chroptí. Běží pro lékaře a k Albertovi. Lotta slyší zařinčení zvonku, mráz ji celou roztřese. Vzbudí muže, vstanou; sluha vzlykaje a koktaje ze sebe vypraví zprávu. Lotta se v mdlobách zhroutí před Albertem.
Když doktor přišel k nešťastníkovi, viděl, že mu na zemi už není pomoci: Tep ještě bil, ale údy byly vesměs ochrnuty. Nad pravým okem se střelil do čela; mozek vyhřezl.
Autor zachytil všechny lidské pocity. Od lásky (Werthera a Alberta k Lottě) přes závist (Werthera k Albertovi) až po nenávist (Werthera k sobě samému a Alberta k Wertherovi).

Ovidius - Umění milovat

27. září 2007 v 18:24 | frida |  Čtenářský deník

Publius Ovidius Naso

Umění milovat

Ovidius dává v této "učebnici lásky" rady jak mužům, tak i ženám. Sbírka se skládá ze tří knih. První a druhá je věnována mužům, třetí ženám, žijícím v antickém Římě. V knize první se muži dozvědí, jak dívku získat. Ovidius popisuje mnoho míst, vhodných k seznámení - divadlo, cirk, tržiště,… - a také vysvětluje, jak by měli muži obecně při seznámení postupovat. Druhá kniha radí, jak si dívku udržet, jak se vymluvit z plnění slibů, které muž dívce dal, když se s ní seznamoval, a jak to udělat, aby se mu nepřišlo na nevěru. Ve třetí části Umění milovat jsou rady pro dívky - co dělat, aby vypadaly a působily příjemně a aby se mužům líbily.
Ovidius ovšem ve svém díle nemá na mysli rady s pravou láskou, ale spíše s malým nezávazným flirtem. Sám o sobě tvrdil, že žil poněkud prostopášným způsobem a v knize vyslovuje i obavy, aby se radovánkám s děvčaty mohl oddávat i poté, co zveřejní všechny své triky. Nakonec byl vyhnán z Římského Impéria až do kraje barbarů, protože se z neznámých důvodů znelíbil císařovi Augustovi. Pravý důvod vyhnanství se asi nikdy nedozvíme, sám Ovidius řekl, že za to může carmen et error - báseň a omyl. Za onu pro Ovidia osudovou báseň se označuje právě Umění milovat, i když mezi jeho vznikem a vyhnanstvím leželo dlouhých devět let, během nichž napsal Ovidius svá nejlepší díla jako například Proměny.
KNIHA I.

Stejně jak muži, tak i dívce
se líbí láska pokradmá:
muž ji však odkrývá více,
dívka své touhy uvnitř má.
Kdyby tak odmítli muži
jako první se doprošovat,
zhrzené ženy se vzmuží
a převezmou prosebný part.
Bučením býky zvou kravky
na louce hebké pažitem,
klisna ržá bez přestávky
po hřebci s úderným kopytem.
KNIHA II.
Aby sis udržel dámu
a nežasnul, že tě nechala,
vedle tělesných plus a šarmu
ať promluví duše vyzrálá:
Křehký dar je dar krásy,
a jak jí přibývá let,
stravuje se a schází
časem, jenž spěje vpřed.
KNIHA III.
Hra končí - je na čase zvolna
Vypřáhnout párek labutí,
Jež táhly náš vůz, svá pilná
Hrdla vroubená opratí.
Jak předtím hoši, tak nyní
Mně oddaných dívek prstenec
Ať na trofej k obětování
Dá nápis: "MNE UČIL NASO UČENEC!"

Euripides - Trójanky a jiné tragédie

27. září 2007 v 18:21 | frida |  Čtenářský deník

Euripidés

Trójanky a jiné tragédie

Alkéstis

Když Zeus usmrtil bleskem Apollónova syna Asklépia, Apollón se mu pomstil tím, že v zlosti pobil Kyklópy, kteří podle báje kuli Diovi blesky. Zeus ho odsoudil načas k službě u smrtelného člověka. Byl jím král Admétos v Thessalii ve městě Ferách. Apollón mu pásl stáda. Admétos se k němu choval uctivě a přátelsky, i když neznal jeho pravou totožnost. Za to se mu bůh odměnil - když měl Admétos předčasně zemřít, Apollón přemluvil Moiry, Sudičky, aby mu prodloužily život, pokud bude někdo ochoten zemřít místo něho. Den královy smrti se přiblížil, ale nikdo se za něho nechtěl obětovat. Dokonce ani jeho staří a nemocní rodiče. Jenom jeho mladá manželka Alkéstis byla ochotna z lásky k němu zemřít. Svůj slib splnila, ale v den její smrti zavítal do vdovcova domu slavný hrdina a jeho přítel Héraklés. Král mu z ohledu na něj zatajil, že celý dům drží smutek, a aby Héraklés neodešel k jinému hostiteli, nechal ho u sebe hodovat. Héraklés si počínal bujaře, což pohoršovalo sluhy, kteří oplakávali drahou paní. Jeden sluha mu pověděl, co se stalo. Héraklés odešel a zanedlouho přivedl Alkéstidu živou: vyrval ji v zápase samotnému bohu smrti Thanatovi.
Dost řekli jste zlých slov jak teď, tak dříve již.
Už přestaň, starče, spílat svému synovi!
ADMÉTOS
Já řekl své, jen mluv! Však jestli mrtí tě
ta pravda, neměl jsi se na mně prohřešit.
FERÉS
Víc bych zhřešil, kdybych zemřel za tebe.
ADMÉTOS
Je totéž, zemře-li muž mladý nebo kmet?
FERÉS
Jen jeden život žít jsme dostali, ne dva.
ADMÉTOS
Kéž tedy žiješ déle než sám Kronovec!
FERÉS
Nic zlého nezažils a spíláš rodičům?
ADMÉTOS
Já poznal, ty že toužíš dlouhý život mít.
FERÉS
A ty? Což nepohřbíváš mrtvou za sebe?
ADMÉTOS
Ty padouchu, toť doklad zbabělosti tvé!
FERÉS
Vždyť nezemřela pro mne! To přec neřekneš!
ADMÉTOS
Ach!
Kéž jednou nutnou pomoc chtěl bys ode mne!
FERÉS
Jen častokrát se žeň, ať zahyne jich víc!
ADMÉTOS
To tvoje ostuda, když nechtěls zemřít ty!
FERÉS
Zář sluneční je milá, milá slunce zář.
ADMÉTOS
Je hanebná tvá drzost, muže nehodná!
FERÉS
Mne starce kdybys pohřbil, jak by ses teď smál!
ADMÉTOS
Až zemřeš ty, pak věru zemřeš neslavně.
FERÉS
Až zemřu, nebudu už o svou pověst dbát.
ADMÉTOS
Ach, ach, jak nestoudností stáří oplývá!
FERÉS
Tvá choť však nectná není - jenom bláhová.
ADMÉTOS
Už odejdi a nech mě pohřbít zesnulou!
FERÉS
Už jdu - ty sám ji pohřbíš jako její vrah.
Však odpykáš to ještě jejím příbuzným!
Vždyť Akastos by nebyl mužem, kdyby snad
tě za vraždu své sestry řádně neztrestal.
ADMÉTOS
Buď proklet sám i choť tvá! Po zásluze pak,
ač syna máte, v stáří žijte bez syna!
Již nevstoupíte se mnou nikdy pod týž krov.
I kdybych hlasatelem odřeknout se měl
já otcovského krbu, zřekl bych se ho.

Moliére - Tartuffe

27. září 2007 v 18:18 | frida |  Čtenářský deník

Moliére

Tartuffe

Hlavní postavy: Orgon, Tartuffe
Děj této komedie o lidském pokrytectví se odehrává v přízemí Orgonova domu v Paříži za vlády krále Ludvíka XIV.
Orgon si do domu přivede Tartuffa, o kterém si myslí, že je počestný, a nazývá ho dokonce bratrem. Ostatní členové rodiny včetně prostořeké služebné Doriny ale Tartuffa nemají rádi. Jeho pobožnosti nevěří a vědí, že je to pouhý podvodník. Orgon je ale nechce poslouchat a dál věří Tartuffovi. Dokonce zruší své slovo, že dá svou dceru Marianu za manželku jejímu nápadníkovi Valérovi, a místo toho ji zasnoubí právě s Tartuffem. Tartuffe se ale zamiluje do Orgonovy ženy Elmíry a svádí ji. Svědkem toho je Orgonův syn Damis, který prozradí otci, že slyšel, jak Tartuffe vyznává matce lásku, v domnění, že Orgon Tartuffa konečně prokoukne. Orgon ale synovi nevěří a vyžene ho z domu. Na truc celé rodině potom přepíše celý dům do Tartuffova vlastnictví. Elmíra se zlobí, protože jí manžel nevěří, a tak se rozhodne nastražit na svůdníka a podvodníka past. Protože Orgon přehlíží, jak se Tartuffe v jeho domě roztahuje a jak zneužívá jeho pohostinnosti, rozhodne se Elmíra dát manželovi důkaz o skutečné Tartuffově povaze. Schová Orgona pod stolem ve své ložnici a zavolá si k sobě Tartuffa. Ten, nic netušící, začne Elmíře znovu vyznávat lásku a chce, aby mu byla po vůli. To už Orgon nevydrží poslouchat, vyleze ve zpod stolu a Tartuffa vyžene z domu.
Příliš pozdě si uvědomí, že Tartuffovi daroval smlouvou celý dům a zjistí, že Tartuffe také ukradl kazetu s tajnými dokumenty, které Orgonovi svěřil jeho přítel, když prchal ze země. Celá rodina teď trne, co s nimi bude dál. Tartuffe na ně pošle exekutora a dá jim dva dny na vystěhování. Navíc se u nich objeví Valér se znepokojivými zprávami - Tartuffe šel dát inkriminovanou kazetu samotnému králi! Valér chce pomoci Orgonovi uprchnout, ale to už je u nich Tartuffe i s královskou stráží.
Naštěstí vše dobře dopadne, protože král Tartuffa prohlédl a chtěl jen počkat, jak se Tartuffe zachová. Podvodník a pokrytec je zatčen a Mariana si nakonec vezme svého milovaného Valéra za manžela.
ORGON: Á, švagr, dobrý den.
KLEANTES: Tak zpátky! Už jdu pryč. Tak buďte pozdraven…
Ještě nic nekvete, co? Pořád zima venku.
ORGON: Dorino…
(Kleantovi)
Odpusťte, švagře, jen na chvilenku
jenom se pozeptám, co a jak, ať mám klid,
za dva dny může se ledacos přihodit.
(Dorině)
Všecko je v pořádku? Žádné nedobré zprávy?
Co jste tu dělali? Jste doufám všichni zdrávi?
DORINA: Madam nám stonala, předevčírem najednou
hlava a horečka, tváře jí jenom žhnou…
ORGON: A Tartuffe?
DORINA: Tartuffe se má dobře, copak chcete?
Buclatý, růžový, papulka mu jen kvete…
ORGON: Chudinka!
DORINA: Večer jí bylo hůř, byla mdlá
a u večeře sousto nesnědla.
Ta bolest hlavy prý nebyla k vydržení.
ORGON: A Tartuffe?
DORINA: Večeřel jenom on, cpal se před ní…
Slupnul dvě koroptve! S ohromnou zbožností
se kýtou - dojídal. Chtěl maso bez kostí…

Eduard Petiška - Staré řecké báje a pověsti IV.

27. září 2007 v 18:15 | frida |  Čtenářský deník
GÝGES A PRSTEN
V Lydii žil kdysi pastýř Gýges. Celý svůj život pásl stáda svého krále Kandaula a nikdy ho nenapadlo, že by se mu mohlo přihodit něco nečekaného. Jednou ale bouře zahnala pastýře do lesa. Když se vyjasnilo, Gýges poznal, že v lese zabloudil. Došel na místo, kde vichřice porazila mohutný dub, pod kterým se teď rýsovala černá díra. Když do otvoru zasvítilo slunce, poznal Gýges, že stojí před vchodem do jeskyně. V šeru našel obrovskou sochu bronzového koně, ve které byly na boku dvířka. Když je Gýges otevřel, našel v nich prsten na ruce nějaké mrtvoly. Pastýř si prsten vzal a potom našel svoje ovce a s prstenem na prstu šel domů. Ostatní pastýři se divili, že jde Gýgovo stádo samo domů, i když stál Gýges skoro u nich. Chtěl na kamarády zavolat, ale rozmyslel si to, protože si uvědomil, že oni ho nevidí. Od té doby udivoval ostatní tím, že jim říkal o čem si v jeho nepřítomnosti povídají. Jednou se na něj obrátil pastýř, který chtěl vědět, kdo mu krade jeho ovce i přesto, že je hlídají dva pastýři. Gýges v noci oba pastýře sledoval a zjistil, že ovce kradou společně. Majiteli ovcí pak řekl, že ovce žral vlk, ale oba lupiče ztrestal. Od té doby se přestaly ovce ztrácet a Gýgova sláva rostla. Jeho pověst se donesla až ke králi Kandaulovi, který si dal pastýře ihned zavolat. Cestou Gýges vyslechl rozhovor dvou mužů, kteří se domlouvali na vykradení královské pokladnice. Pastýř o tom dal králi zprávu, a tak byli lupiči dopadeni při činu. Král učinil z Gýga prvního šlechtice v zemi a královského rádce a dobře udělal, protože Gýges mu pomáhal proti zločincům i zrádcům. Jednou v noci se Gýgovi ve snu zjevil duch onoho zemřelého, který měl kdysi prsten na ruce. Ten duch Gýga za jeho spravedlivé počínání pochválil, ale poslal ho do královy komnaty. Tam právě velitel stráže probodl krále a vraždu se chystal svést na Gýga. Gýges si všiml, že v králově těle musela zůstat špička vrahova meče a pomocí tohoto důkazu potom odsoudil pravé viníky, sám se stal králem a vládl moudře a spravedlivě. Když zemřel, pohřbili ho prý i s jeho prstenem.
TROJSKÁ VÁLKA
V malé Asii, nedaleko Hellespontu, stálo kdysi město Trója, ve kterém vládl za nezdolnými hradbami král Priamos s královnou Hekabou. Jednou v noci měla královna podivný sen - zdálo se jí o dítěti, které se proměnilo v hořící pochodeň a zapálilo celé město. Věštec královně řekl, že její syn zaviní zkázu celého města. Zanedlouho se královně skutečně narodil syn a ta se ho ze strachu o město rozhodla dát odnést do pustých hor. Opuštěné dítě našla medvědice a starala se o něj. Jednou chlapce našel pastýř, vzal si ho k sobě a naučil ho mluvit. Z chlapce se stal silný urostlý mladík a říkali mu Paris. Před Paridem se jednou objevily tři bohyně - Héra, manželka vládce bohů Dia, Athéna, bohyně moudrosti a Afrodita, bohyně krásy a lásky. Héra podala Paridovi zlaté jablko a chtěla, aby je mladík rozsoudil. Měl určit, která z nich je nejkrásnější. Héra mu slibovala, že ho učiní nejmocnějším mužem na celém světě, Athéna ho chtěla učinit nejslavnějším vojevůdcem a Afrodita mu slíbila nejkrásnější ženu světa. Paris se rozhodl pro Afroditu. Paris se poté vydal do města, kde se konaly závody, ve kterých statečný mladík porazil i svého bratra Hektora. Král Priamos si dal vítěze zavolat, poznal svého syna a přijal ho na svůj hrad. Afrodita sdělila Paridovi, že nejkrásnější ženou na světě je Helena, manželka spartského krále Meneláa a dcera samotného Dia. Poručila Paridovi postavit loď a ten se dal ihned do práce. Ve Spartě se setkal s Helenou a oba se do sebe zamilovali. V noci unesl Paris krásnou Helenu na svou loď a odvezl ji do Tróje. Meneláos chtěl svou ženu zpět a poprosil svého bratra, mykénského krále Agamemnóna, o pomoc. Na pomoc si přizval i jiné krále - mezi nimi i lstivého Odyssea. Tomu se ale nechtělo opustit ženu Penelopu a syna Telemacha a proto předstíral šílenství. Na poli jezdil s pluhem a sil sůl. Málem se mu podařilo posly, kteří pro něj přišli, přelstít, ale jeden položil před pluh malého Telemacha. Odysseus syna zvedl ze země, čímž ukázal, že není šílený, a musel odjet do války. Meneláovi pomohli Achilleus. Když se narodil, jeho matka, mořská víla Thetis, ho ponořila do kouzelné vody podzemní řeky Styx. Přitom ho ale držela za patu, takže právě pata byla jediné zranitelné místo udatného Achillea. Achillea vyučoval moudrý a silný kentaur a do boje ho doprovázel jeho přítel Patroklos.
V Aulidě se sjelo dvanáct set Řeckých lodí na výpravu do Tróje. Bohové ale Řekům seslali znamení: ke stromu, pod kterým stáli aby obětovali bohům, se připlazil had, zadávil v hnízdě na větvi osm ptačích mláďat i s jejich matkou a poté zkameněl. Věštci to vyložili tak, že válka potrvá deset let a poté Trója padne. Když bylo loďstvo připraveno k vyplutí, nefoukal žádný vítr, protože se na Agamemnóna hněvala bohyně Artemis. Agamemnón totiž zabil její oblíbenou laň a teď měl obětovat svou dceru Ifigénii. Poslal jí dopis, ve kterém ji žádal, aby přijela, ale hned nato si to rozmyslel a poslal druhý dopis, ve kterém stálo, aby Ifigénie zůstala doma. Druhého dopisu si ale všiml král Meneláos a poslovi ho sebral. Ifigénie za otcem přijela a ten ji musel obětovat. Na poslední chvíli se ale Artemis usmířila, seslala na zem mlhu, dívku si vzala jako kněžku do chrámu v Tauridě a na oltář místo ní položila laň.
Řekové mohli vyplout. Věštba Také pravila, že kdo první vystoupí z lodě, zemře. Našel se jeden hrdina, který dobrovolně zvolil smrt a vystoupil jako první. Potom začali Řekové Tróju obléhat. Město však odolávalo, i když měli všichni Trójané velký strach z Achillea. Ten se ale jednou pohádal s Agamemnónem o kořist a od té doby odmítal bojovat. Trójané najednou začali vítězit (to si přál i Achilleus, když prosil svou matku, aby se za Tróju přimluvila u Dia). Jednou se Hektorovo vojsko dostalo až k řeckému táboru a začali dokonce zapalovat lodě. Do Achilleova stanu přišel Patrokles a prosil hrdinu, aby mu alespoň půjčil svou zbroj, když už nebude sám bojovat. Achilleus mu vyhověl, protože nechtěl, aby Trójané zničili jejich lodě. Varoval ale svého přítele, aby se nepřátelům pouze ukázal v jeho brnění a aby se je nepokoušel pronásledovat. Patrokles se ale nechal zlákat úspěchem, který měla údajná Achilleova přítomnost na řecké vojáky. Chtěl se probojovat k samotnému Hektorovi a zabít ho, ale cestou byl zraněn. Zraněného bojovníka si všiml Hektor a zabil ho. Teprve potom se zjistilo, že to není Achilleus. Řekové si odnesli Patroklovo tělo, ale jeho výzbroj si pro sebe zabral Hektor. Po této ztrátě se Achilleus s Agamemnónem usmířil, od Héfaista dostal novou zbroj, nalezl Hektora a zabil ho. Jeho tělo pak vláčel v prachu za svým vozem a odvezl si ho do tábora. V noci se k jeho stanu vydal stařec - byl to Priamos a prosil o synovo tělo. Achilleus mu ho vydal, a tak mohl být Hektor pohřben se všemi poctami. Krátce po Hektorově smrti zemřel . jak věštba předpovídala - i sám Achilleus, protože ho Paris střelil šípem do paty. O Achilleovu zbroj se ucházeli dva jiní hrdinové - Odysseus a Aiás. Agamemnón a Meneláos dali zbroj Odysseovi, Aiás žárlil a rozhodl se ithackého krále a jeho válečníky zavraždit. Bohyně Athéna však měla Odyssea v oblibě a seslala na Aiáa šílenství - bojoval se stádem ovcí, některé i spoutal, a myslel si, že jsou to Řekové. Teprve ráno procitnul, ale neunesl svoji hanbu a vzal si život. Odysseovi se podařilo zajmout trojského věštce a dozvěděl se, že má nechat poslat ještě pro dva reky: pro Achilleova syna Neoptolema a pro Filoktéta, který zdědil šípy samotného Hérakla. Filoktétes zabil Parise, ale Tróju se Řekům nepodařilo dobýt. Proto Odysseus, poté, co se vydal v přestrojení do Tróje a mluvil s Helenou, která se chtěla vrátit domů, vymyslel známou lest s trojským koněm. Řecké vojsko naoko odjelo a na pobřeží nechali pouze jediného vojáka a obrovského dřevěného koně. Voják prosil o milost a vysvětlil, že kůň je darem pro statečné Trójany. Trójané lsti uvěřili, jen kněz Laokóon je před koněm varoval. Na jeho křik ale vylezli z mořských hlubin dva hadi, ovinuli kněze i jeho syny a zardousili je. Trójané si koně přivezli do města, dokonce kvůli němu zbourali část hradeb. V noci z koně vylezli řečtí vojáci, otevřeli brány velkému vojsku a město poté dobyli.
ORESTES
Když se z trojské války po deseti letech vracel domů král Agamemnón se svou zajatkyní Kassandrou, dcerou krále Priama, rozhodně netušil, jaké ho doma v Mykénách čeká uvítání. Jeho manželka se na něho pořád zlobila, kvůli dceři Ifigenii, která musela být před odjezdem do války obětována, a navíc po celých deset let vládla zemi spolu se svým milencem Aigisthem. Tomu se také nechtělo opouštět trůn, a tak vymysleli způsob, jak se krále zbavit. Klytaiméstra (královna) nalákala Agamemnóna do koupele, kde ho spolu s Aigisthem ubila. Králův poslední výkřik sice slyšel dav na nádvoří a vypukla vzpoura, ale na to byl královnin milenec připraven. Jeho vojáci neozbrojený dav snadno potlačili. Aigisthos se s Klytaimestrou oženil a stal se mykénským králem. Starší Agamemnónova dcera Elektra se proti novému králi bouřila, ale její matka z ní udělala služku v jejím vlastním paláci. Sedm let vládli v Mykénách dva vrazi, a Elektra stále čekala na návrat svého bratra Oresta, který by mohl otcovu smrt pomstít. Orestes se konečně objevil, i když Klytaimestře namluvili, že zemřel při závodech. Elektra už ztratila naději, ale na otcově náhrobku jednou její mladší sestra našla kadeř stejně barevných vlasů, jaké měla Elektra. To znamenalo, že ji tam dal Orestes, a že je tedy naživu. Pomstil svého otce a zabil Klytaimestru i jejího manžela. Sotva pomstu dokončil, slétly se k němu bohyně pomsty Erinye, které ho vyštvaly z paláce. Orestes bloudil po krajině a nakonec uposlechl věštbu, která pravila, aby šel do Tauridy a přinesl odtamtud sochu bohyně Artemidy. Při krádeži byli ale chyceni a krutý tauridský král je chtěl obětovat bohyni Artemidě. Když se k nim přiblížila kněžka toho chrámu, vzpomněl si Orestes na svou sestru Ifigenii, která byla také obětována Artemidě a zašeptal její jméno. Kněžka to slyšela, a protože ona byla Ifigenie, zdržela jejich obětování a potom spolu uprchli domů do Mykén. Pallas Athéna se potom nad Orestem slitovala, odvolala Erinye a Orestes mohl nastoupit na mykénský trůn.
ODYSSEOVY CESTY
Viz. Odysseia - Homér

Eduard Petiška - Staré řecké báje a pověsti III.

27. září 2007 v 18:14 | frida |  Čtenářský deník
DAIDALOS A IKAROS

Viz. Proměny - Ovidius

THÉSEUS
Syn Athénského krále Aigeus odešel před lety do světa a dlouho se nevracel. Když Athénám hrozila válka, poslal starý král posla, aby jeho syna našel a přivedl. Aigeus žil v cizím království, kde se oženil a narodil se mu syn Théseus. Před odchodem dal král svou výzbroj pod obrovský balvan a řekl manželce, aby sem dovedla Thésea až vyroste. Pokud mladík balvan zvedne, bude si moci nechat jeho zbraně a odejít za otcem do Athén.
Théseus dospěl, kámen hravě zvedl a vypravil se na pomoc otci. Cestou vyčistil lesy od loupežníků. Zbavil se i obra Prokrusta, který své oběti zabíjel tak, že je zval, aby u něho přespali. Měl dvě lůžka - jedno velké a jedno malé. Velké lidi ukládal na malé lože a sekerou jim sekal přečnívající údy, malé lidi zase na velké posteli natahoval. Takto je mučil, až dokud nezemřeli. Théseus obra včas prohlédl, povalil ho na malou postel, kterou mu obr přichystal, a usekl mu hlavu. Théseus dorazil až do Athén. Tam se právě vybírali mladí lidé, kteří se dováželi na Krétu pro Minotaura - to byla krutá daň, kterou platili za mír s Kréťany. Kdysi se totiž konaly v Athénách slavné hry a zápasy, které vyhrál syn Krétského krále. Tím proti sobě popudil Athénského vladaře Aigea, který dal mladého prince usmrtit.
Théseus byl doveden ke králi, ale ten po dlouhé době vlastního syna nepoznal. Proto svolil, aby směl - podle vlastního přání - jet mladík na Krétu za Minotaurem. Teprve potom zjistil, že je to jeho syn, ale jeho královské slovo se nedalo vzít zpět. Nedočkavý král, který věřil, že se jeho synovi podaří zabít Minotaura, mu dal dvě plachty - bílou a černou. Loď měla vyplout s černou plachtou, ale pokud by se Théseovi podařilo zabít netvora, měli plachtu vyměnit za bílou. Král Minós Théseovi slíbil, že když se mu podaří Minotaura zahubit, zprostí Athény krutých poplatků. Théseus by to ale sám nedokázal - naštěstí mu přála i bohyně Afrodita, a tak se do Thésea zamilovala dcera krétského krále Ariadna. Přinesla hrdinovi kouzelný meč a klubko, s jejichž pomocí se mělo Théseovi podařit zabít Minotaura a dostat se z labyrintu. Ariadna věděla, že by se její otec zlobil, kdyby věděl, že Théseovi pomohla ona, a proto odplula společně se statečným mladíkem. Plavbu přerušili na ostrově Naxos, kde nabírali pitnou vodu. Ariadně se ve snu zjevil bůh vína Dionýsos a přikazoval jí, aby zůstala na ostrově a stala se jeho ženou. Théseus ji musel na ostrově zanechat a v zármutku z odloučení zapomněl na to, že má vyměnit plachtu. Král Aigeus je už z dálky vyhlížel, ale jakmile spatřil na lodi černé plachty, vrhl se ze zoufalství z vysokého břehu do moře. Moře, ve kterém zemřel Athénský král se jmenuje po něm - Aigejské, neboli Egejské. Novým Athénským králem se stal právě Théseus a vládl prý moudře a jeho lid byl spokojený.
SISYFOS
Lstivý král Sisyfos se nebál ani bohů, ani smrti. Založil Korint - bohaté město, ale jeho hrad, který dal vybudovat, neměl pramen s pitnou vodou. Sisyfos chtěl přinutit bohy, aby mu pramen dali. Náhodou se zrovna tou dobou dostal do sporu říční bůh Asópos s Diem. Zeus se mu ale ukryl. Sisyfos se o jeho úkrytu náhodou dozvěděl a vyzradil ho Asópovi výměnou za pramen vody. Zeus opovážlivého boha zasáhl bleskem a chtěl potrestat i Sisyfa. Poručil Smrti, aby ho odvedla do říše stínů, kde král nebude moci prozrazovat žádná tajemství. Sisyfos, který Smrt zahlédl, ji spoutal a zavřel do komory. Nikdo na světě neumíral, a proto Zeus zavolal boha války Área, který Smrt osvobodil. Sisyfos tušil, že ho Smrt stejně dostihne a přikázal manželce, aby nekonala žádné pohřební oběti. V podsvětí si však stěžoval, že na něj zapomněla, a sama vládkyně podsvětí ho pustila na zem připomenout manželce její povinnosti. Na svou počest uspořádal obrovskou hostinu, ale během ní pro něj přišla Smrt znovu, a tentokrát ho odvedla do říše mrtvých nadobro. Zeus Sisyfa potrestal ještě tím, že musel valit do kopce ohromný balvan mramoru, který mu na kopci uklouzl a sjel zase dolů. Znovu a znovu musel Sisyfos opakovat tuto marnou práci, až se jí říká sisyfovská.
BELLEROFONTES
Bellerofontes byl vnuk Sisyfa a musel uprchnout z vlasti, protože byl podezřelý z vraždy. Na útěku se dostal ke králi Proitovi, který ho vlídně přijal. Líbil se i mladé královně, a když si jí Bellerofontes nevšímal, uvažovala, jak by ho u krále shodila. Nakonec uplatila sluhu a spolu tvrdili, že slyšeli jejich hosta, jak se domlouvá s královými nepřáteli na zradě. Král jim nakonec uvěřil, ale nechtěl na hosta vztáhnout ruku. Proto napsal na tabulku tajné znaky a tuto tabulku přikázal Bellerofontovi přinést svému příbuznému - králi Iobatovi. Iobates nejprve mladíka devět dní hostil, než se zeptal na tabulku, na které stálo, aby byl doručitel ihned zabit. Iobates si ale svého hosta oblíbil a rozhodl se ho místo toho poslat zabít Chimairu - obludu, která vypadala vepředu jako lev, uprostřed jako divoká koza a vzadu jako drak. Měla i tři hlavy: lví, kozí a dračí a chrlila oheň a dým. Statečný Bellerofontes se ihned vydal na cestu a u pramene pod jednou skálou objevil okřídleného koně Pegasa, který vyskočil z hrdla zabité Gorgony Medusy. Mladík chtěl koně osedlat, ale ten mu uletěl. Rozmrzelý tedy usnul a ve snu se mu zjevila bohyně Athéna, aby mu poradila, jak koně ochočit. Získal od ní zlatou uzdu, kterou koně pohodlně osedlal. Na okřídleném koni Chimairu snadno zabil a vrátil se zpět ke králi Iobatovi. Ten již nepochyboval o šlechetnosti a udatnosti svého hosta a dal mu za ženu svou dceru. Bellerofontes se stal králem, ale časem se i on začal domnívat, že vyzraje na bohy. Na Pegasu chtěl doletět až na Olymp a tam navštívit nesmrtelné bohy. Kůň ho ale shodil do bažin, a i když jezdec přežil, mezi lidmi se už nikdy neukázal. Pegasos sám doletěl až mna Olymp a tam vstoupil do služeb vládce bohů Dia.
MELEAGROS
Manželka kalydónského krále Oinea se jmenovala Althaia. Narodil se jí syn, kterému byl ale sudičkami Moirami předurčen podivný osud. Jedna ze sudiček vložila do plamenů krbu poleno a řekla, že malý chlapec bude žít tak dlouho, dokud plameny nepohltí toto poleno. Zděšená Althaia ihned poleno vytáhla a ukryla ho do truhlice. Její syn dostal jméno Meleagros a nikdo se mu nevyrovnal v mrštnosti a síle. Jeho otci patřily rozsáhlé vinice, pole a sady. Po konci sklizně obětovali všem bohům, jen na Artemidu zapomněli. Artemis jako trest vypustila do kalydónských lesů obrovského, zuřivého a nebezpečného kance, který ničil úrodu a dokonce přepadával i stáda s pastýři. Meleagros pozval na jeho lov hrdiny z celého Řecka. Přišel Iásón, Théseus, Admétos a bratr Meleagrovy matky. Mezi lovci byla i statečná Atalanta, kterou její otec dal jako dítě odnést do hor napospas šelmám, protože chtěl mít syna. Dítěte se ale v horách ujala medvědice a z Atalanty vyrostla krásná a silná ženy. Meleagrovi se zalíbila na první pohled. Když kance vystopovali, nemohli ho zabít, protože jeho kůží neprošel žádný oštěp ani šíp. O to se postarala bohyně Artemis a jediný oštěp, který kance zranil, byl Meleagrův. Ten kance druhým oštěpem skolil, ale mezi lovci se rozpoutal spor o kančí kůži a hlavu s tesáky. Meleagros vše daroval Atalantě, ale to se nelíbilo ostatním lovcům, a tak se začali hádat. Spor navíc podněcovala i Artemis, která se na Meleagra stále zlobila. Nakonec se Meleagros tak rozčílil, že největšího odpůrce zabil, ale bohužel to byl právě bratr jeho matky. Když se lovci vrátili domů, Altháia zjistila, že její bratr byl zabit jejím vlastním synem. Vyhledala proto poleno ze sudby a spálila ho. Meleagros tedy zemřel a jeho matka se také zabila. Meleagrovy sestry pro bratra plakaly tak moc, že se nad nimi slitovala i Artemis a proměnila je ve dvě perličky.
I třetí Meleagrova sestra nedopadla dobře - Deianeira zabila svého muže Hérakla a sama si pak vzala život.
OIDIPUS A ANTIGONA
Viz. Král Oidipus , Antigona - Sofokles
FILEMON A BAUCIS

Viz. Proměny - Ovidius

ERÓS A PSÝCHÉ
Král a královna měli tři dcery. Nejmladší z nich byla nejkrásnější a jmenovala se Psýché. Lidé putovali z dalekých krajin, aby ji mohli spatřit a povídali o ní, že je ještě krásnější než sama bohyně lásky Afrodita. Skládali jí dokonce i oběti, zatímco na Afroditu zapomínali. Afrodita se rozzlobila a poslala svého syna Eróta, aby zasáhl Psýché šípem lásky a ta se zamilovala do nejhoršího člověka na světě. Erós se ale do překrásné dívky zamiloval, a proto matku neuposlechl. I přes svoji krásu ale Psýché nebyl šťastná. Obě její ošklivější sestry už byly vdané a o ni se nikdo neucházel - všichni se k ní pouze modlili. Král poslal pro radu do věštírny a bylo jim řečeno, aby oblékly dceru do pohřebního roucha a odvedli ji na vrchol skály, kam si pro ni přijde její ženich. Ze skály ji vítr snesl do krásného údolí, plného květin a trávy. Uprostřed toho stál krásný palác, ve kterém našla Psýché manžela - samotného Eróta. Psýché ovšem svého manžela nesměla spatřit a mohla ho pouze slyšet. Přesto se do něj zamilovala a byla šťastná. Potom ale začala vzpomínat na své sestry a chtěla je znovu vidět. Manžel jí to dovolil, ale zakázal jí o něm mluvit. Se sestrami se bavila, ale potom se jí začaly ptát na manžela. Psýché jim řekla, že její mladý manžel je celé dny na lovu a proto ho nemohou vidět. Jenomže když za ní přišly sestry podruhé, řekla jim zase, že je její manžel je starý a vydal se někam za obchodem. Když se sestry vrátily potřetí, začaly si vymýšlet o jejím manželovi lži, a protože ho Psýché ještě neviděla, snadno jim uvěřila. Sestry jí záviděly bohatého manžela a poradily ji, aby si na domnělého netvora v noci posvítila a uřízla mu hlavu. Psýché si v noci dala k posteli lampu a nůž, ale když se na svého krásného mladého manžela podívala, kápla mu horký olej z lampy na rameno a tak se probudil. Protože ji varoval, že jestli ho jen jednou uvidí, ztratí ho navždy, beze slov odletěl za svou matkou Afroditou, které se přiznal ke všemu co se stalo. Afrodita se rozhodla Psýché potrestat. Ubohá Psýché putovala po světě a hledala svého milovaného manžela, ale nikdo jí nevěřil a pokládali ji za blázna. Erós mezitím dostal od spáleniny zlou horečku. Psýché zašla i za sestrami, ale obě se hned vydaly ke skále a skočily dolů, protože doufaly, že je vítr zanese k Erótovi a ony se budou moci stát jeho manželkami. Vítr je ale neposlechl a tak se obě zabily. Pro Psýché si přišly Afroditiny služebnice a odvedly ji za bohyní. Ta Psýché dala za úkol přebrat do večera hromadu pšenice, prosa, máku, hrachu, čočky a bobů. Psýché už chtěla úkol vzdát, ale slitoval se nad ní jeden malý mravenec, zavolal své druhy a společně udělali práci za Psýché. Podruhé ji Afrodita poslal sesbírat chomáče vlny zlatých ovcí, které ovšem byly přes den tak divoké, že by nebohou dívku zabily, ale naštěstí se nad její krásou slitoval rákos a poradil jí, takže i druhý úkol splnila. Potřetí měla Psýché donést misku vody z černého pramene, který teče do říše mrtvých. S tímto úkolem jí pomohl orel, ale Afroditě to stále nestačilo. Psýché musela jít do podsvětí a jeho vládkyni poprosit o hojivou mast pro Eróta. Psýché věděla, že do podsvětí se dostanou jenom mrtví a proto chtěla skočit z věže, ale i věž se nad ní slitovala a poradila jí, aby si vzala dva medové koláče pro psa Kerbera a do úst si vložila dva penízky pro převozníka Charóna. Psýché udělala všechno, jak jí věž řekla, ale i přes zákaz nahlédla do krabičky s mastí. V krabičce byl ale podsvětní spánek smrti, a tak Psýché klesla k zemi jako mrtvá. Tou dobou se už ale Erós zotavil a začal se shánět po své manželce. Oživil ji a přimlouval se za ní i u své matky, ta ale zůstávala neoblomná, až když se za Psýché přimluvil i Zeus, dovolila jí vzít si jejího syna. Sám Zeus pak podal Psýché božský nektar a ta se stala nesmrtelnou.

Eduard Petiška - Staré řecké báje a pověsti II.

27. září 2007 v 18:12 | frida |  Čtenářský deník
IÁSÓN A MÉDEA
Král (otec Hellé a Frixe) zemřel a zanechal po sobě dva syny - Aisóna a Pelia. Aisón byl starší a měl být králem, ale lstivý a krutý Pelios ho o trůn připravil. Aisón žil na venkově, ale bál se o život svého syna Iásóna, a proto ho poslal do lesa ke známému kentaurovi, aby ho vychoval. Z Iásóna se stal dobrý lovec a bojovník a současně byl i velmi chytrý. Po otcově smrti se Iásón vydal za Peliem a žádal ho o trůn, který mu právem náleží. Pelios se trůnu nechtěl vzdát a řekl mladíkovi, že když mu přinese bájné zlaté rouno, klidně mu království předá. Iásón netuší, že získat rouno bude velmi obtížné, protože král Kolchidy Aiétés si na něm velmi zakládá, a s nabídkou souhlasí. Vybere si několik řeckých hrdinů, kteří mu dělají doprovod - mezi nimi jsou Hérakles, Théseus a Orfeus. Družina nasedne na loď, kterou jim sestavil velký stavitel Argó, proto si začnou říkat argonauti. Jednoho dne jim během plavby došla voda a museli vystoupit na neznámém ostrově. Tam potkali slepého věštce Fínea, pomohli mu se najíst a odehnali od něho zlé Harpyje. Za to jim věštec poradil, jak překonat Symplégady - nebezpečné skály plovoucí na hladině moře, které se k sobě nečekaně přibližují. Poslechnou Fineovu radu a před skalami vypustí bílou holubici. Když prolétne, znamená to, že propluje i jejich loď. Holubice proletí, ale skály se srazí těsně za ní, takže jí vypadne několik peříček z ocasu - stejně tak se skály srazí těsně za lodí a ulomí jí kus zádě. Argonauti doplují až k pevnině, na které zahlédnou trosečníky - zachrání je a objeví v nich syny Frixose a manželky Chalkiopé, kteří ztroskotali. Protože mu argonauti přivedou vnuky, král Aiétés je přátelsky uvítá, ale když zjistí, že si přijeli pro jeho zlaté rouno, rozhodne se je zabít. Dá Iásónovi nelehký úkol - zorat pole se dvěma nebezpečnými býky a naset do brázd dračí zuby, ze kterých vyrostou vojáci, a ty porazit. Iásón by to v životě nezvládl, ale oblíbí si ho mladší Aiéteova dcera Médea. Médea dá odvážnému hrdinovi kouzelnou mast, která ho ochrání před býky, a kouzelný meč, který zabije vojáky. Iásón tedy úkol splní, ale král pozná, že mu Médea pomohla a chce je všechny potrestat. Médea ale Iásóna varuje, vezme pro něj zlaté rouno a společně uprchnou. Král Aiétés ale pošle svého syna Absyrta, aby uprchlíky pronásledoval. Médea namluví bratrovi že si s ním chce promluvit, on souhlasí s jejich schůzkou na ostrově, ale tam ho obklíčí Iásón a jeho vojáci a Médeina bratra zabijí. Muži krále Aiétea už se je neodváží pronásledovat, a tak dorazí argonauti šťastně domů. Pelios je tam ale nechce pustit a tady opět pomůže Iásónovi Médea. Přestrojí se za prodavačku zázračných mastí, namluví Peliovým dcerám, že má mast k navrácení mládí, a je vpuštěna do paláce. Tam předvede omlazení berana, uvidí to Pelios a chce se taky nechat omladit. Skočí do kotle plného vařící vody a zemře. Potom se Iásón stane králem, ale ožení se s jinou ženou, přestože už má s Médeou dvě děti. Médea se mu pomstí tak, že otrávenými šaty zabije Iásónovu nevěstu i jejího otce (krále Kreonta) a nakonec zabije i své dvě děti a odjede na voze taženém draky do Athén ke králi Aigeovi.
HÉRAKLES
Syn Dia a smrtelnice Alkmény měl už v dětství ohromnou sílu. Jako malé dítě ho začali ovíjet dva hadi a on je holýma rukama uškrtil. Slepý věštec Teiresias mu sliboval hrdinský život a na konci života nesmrtelnost. Učili ho mnozí učitelé, ale jednou Hérakla pokáral jeho starý učitel hudby. Hérakles se rozzlobil, ve vzteku po něm hodil lyru a usmrtil ho. Za trest musel Hérakles jít do hor k pastevcům. Tam dospěl v mladého a silného muže a jednou k němu přišly dvě ženy. Jedna měla na sobě obyčejné šaty a druhá měla šaty pošité zlatem a drahokamy. Obě ženy se snažily Hérakla přesvědčit, aby si vybrat je - první byla Ctnost a druhá Rozkoš. Hérakles si zvolil Ctnost a potom nadešel čas vrátit se do Théb, aby vykonal nějaký hrdinský skutek. Nepřátelský král Minyů zrovna vybíral od Thébanů poplatky a tak se jich Hérakles zastal a několik mužů přesvědčil, aby s ním šli do boje. Thébané ale neměli zbraně a museli si je vzít z chrámu bohyně Athény. Hérakles vybral k boji úzkou soutěsku a nepřítele porazil. Všichni Řekové Hérakla obdivovali a oblíbili si ho i bojové - Apollón mu dal luk a šípy, Héfaistos toulec a Hermes meč.
V Mykénách vládl Héraklův příbuzný, král Eurystheus. Ten byl slabý a zbabělý a chtěl Hérakla pokořit. Král chtěl, aby šel Hérakles k němu do služby. Hérakles se vzpíral, ale věštkyně z Delf mu nakázala splnit u krále deset úkolů. Eurystheus vymyslel pro Hérakla deset těžkých úkolů: přinést kůži nemejského lva, zabít hydru, přinést obrovského kance, vyčistit chlévy krále Augiáše, přinést z Kréty divokého býka, dovést zuřivého koně krále Dioméda, donést pás královny Amazonek a dojít pro stáda obra Géryóna. Po těchto deseti úkolech měl být Hérakles volný, ale král mu dva úkoly neuznal a nahradil je jinými: donést zlatá jablka ze zahrady Hesperidek a přivést z podsvětí trojhlavého psa Kerbera. I tyto úkoly silný a chytrý Hérakles splnil a byl volný.
Účastnil se závodů o ruku krásné královské dcery Ioly, ale přestože všechny soutěže vyhrál, odmítl mu ji král dát. Hérakles navštívil svého přítele Adméta, ale našel ho v hlubokém smutku - právě mu zemřela jeho žena. Admét byl nemocen, ale Apollón mu vyprosil na bohyni osudu, aby Adméta ještě nezabíjela. Jen se musel najít někdo, kdo by dobrovolně zemřel místo něho. Jeho věrná žena Alkéstis mu chtěla pomoci, ale její manžel se akorát trápil její smrtí. Hérakles mu pomohl a dovedl Alkéstinu duši zpět k manželovi. Když Hérakles po několikadenních oslavách opustil svého přítele a jeho ženu, dohonil ho bratr krásné Ioly. Z králova hradu se ztratili koně a král chtěl, aby Hérakles vypátral zloděje, jinak že padne vina na něho. Hérakles měl už od mládí prchlivou povahu a proto posla zabil. To rozhněvalo Dia a seslal na syna nemoc. Věštba mu přikázala, aby se dal na tři roky prodat do otroctví a tím usmířil bohy. Hérakla koupila královna Omfalé. Hérakles jí pomohl vyhubit loupežníky a když se královna dozvěděla, že otrok je Hérakles, darovala mu svobodu. Královna ho zahrnula pohodlím, a tak se Hérakles změnil na zženštilého lenocha, ale po třech letech se zase vzchopil.
Ucházel se o ruku královské dcery Deianeiry. Jenomže o krásnou Deianeiru se ucházel také říční bůh Achelóos, který uměl měnit podobu. Hérakles s ním bojoval, zvítězil a vzal si princeznu za ženu. Narodil se jim syn Hyllos, ale ani potom Hérakles nezahálel a dál dělal hrdinské skutky. S manželkou se vydal na návštěvu jednoho přítele a cestou se museli přebrodit přes řeku, přes kterou přenášel pocestné zlý kentaur. Kentaur mu chtěl ženu unést a tak ho Hérakles zabil. Ještě před svou smrtí ale kentaur Deianeiře poradil, aby si do lahvičky nabrala jeho krev a když na ni bude Hérakles zapomínat, ať tou krví obarví jeho šaty. Potom zlomyslný kentaur zemřel. Zanedlouho potom se Hérakles vydal na válečnou výpravu proti otci Ioly. Dobyl královské město, krále zabil a Iolu poslal s ostatními zajatci k sobě domů. Deianeira se ale bála, že ji Hérakles zavrhne, když si přivezl Iolu, a proto mu potřela nové šaty kentaurovou krví. Šaty mu potom poslala. Když se Hérakles dlouho nevracel, vydal se ho Hyllos hledat, ale vrátil se se špatnou zprávou - šaty Hérakla otrávily a on teď umírá. Nešťastná Deianeira se probodla. Hérakles prosil přátele, aby ho nenechali zemřít v cizině, a tak byl na lodi odvezen domů. Dal se odnést na vrchol hory, usedl na připravenou hranici a chtěl, aby ji někdo podpálil. Všichni se zdráhali, až se toho ujal Filoktétés. Hérakles mu za odměnu odkázal svou zbroj. Slova slepého věštce Teiresia se naplnila, protože na zemi pořád žily Héraklovy hrdinské skutky.
PERSEUS
Králi Akrisiovi věštba předpověděla, že ho zabije jeho vlastní vnuk. Proto se rozhodl svoji dceru Danaé zamknout do sklepení kam jí posílal vodu a jídlo, aby nemohla porodit jeho vnuka. Jenomže nad naříkáním osamělé dívky se slitoval sám Zeus a snesl se do podzemí jako zlatý déšť. Do krásné Danaé se zamiloval a té se za chvíli narodil syn - Perseus. Jednou král zaslechl z podzemí dětský pláč a proto dal Danaé i s dítětem zatlouci do bedny a pustit na moře. Vítr zahnal bednu až k ostrovu, kde ji našli a otevřeli rybáři. Rybáři dovedli Danaé ke králi ostrova a ten ji přijal u sebe na hradě. Danaé se s králem vzala a tak Perseus vyrůstal jako královský syn. Z Persea vyrostl statný mladík, toužící po dobrodružství, a tak se král začal obávat o svůj trůn. Vyprávěl proto Perseovi o hrdinských skutcích a zmínil se, že ještě nikdo nedokázal přinést hlavu Medusy. Medusa je prostřední ze tří sester Gorgon. Dvě jsou nesmrtelné, jen medusa je smrtelná. Všechny mají místo vlasů hady a kdo se na ně podívá, zkamení. Perseus se rozhodl hlavu Medusy získat a vypravil se na západ. Bohyně Pallas Athéna, která obdivovala statečné muže, mu poradila, aby zašel ke třem nymfám - sestrám Gorgon, a u nich si vyprosil okřídlené střevíce, kouzelnou mošnu a přilbu, která dělá člověka neviditelným. Sama mu darovala lesklý kovový štít, ve kterém se mohl Perseus na Gorgony dívat, a ocelový srp na useknutí Medusiny hlavy.
Perseus došel až do chatrče starých babizen. Ty se zrovna hádaly, protože všechny tři měly dohromady pouze jedno oko a jeden zub. Prosily Persea, aby je rozsoudil, ten jim vzal oko i zub a donutil je tak, aby mu pověděly cestu k nymfám. Nymfy mu potom ochotně darovaly střevíce, přilbu i mošnu, a tak se Perseus hravě dostal až do krajiny, kde žily Gorgony. V okolí viděl spoustu balvanů, které byly dříve lidmi, a v odrazu štítu spatřil tři spící Gorgony. Perseus jedním mávnutím usekl Meduse hlavu a z jejího krku vyletěl okřídlený kůň Pegasos. Hlavu dal Perseus do mošny a uletěl. Zbylé sestry ho nemohly najít, protože byl neviditelný. Vyčerpaný Perseus doletěl až k obru Atlasu, který vlastními rameny podpírá nebeskou klenbu. Chtěl si zde odpočinout, ale obr si dobře pamatoval na Héraklův úskok a proto ho chtěl vyhnat. Rozzlobený Perseus mu nastavil Medusinu hlavu, a tak se z obra stalo pohoří, dodnes zvané jeho jménem - Atlas. Dorazil do království, které právě trestal bůh Poseidón. Tamější královna Kassiopeia se totiž chlubila, že je krásnější než všechny mořské nymfy, takže bůh moře seslal příšeru, která vraždila lidi a dnes měla dokonce zahubit i královninu dceru princeznu Andromedu. Perseus nastavil nestvůře Medusinu hlavu a Andromedu osvobodil. Perseus se s Andromedou oženil, ale tím si rozhněval jejího bývalého nápadníka, který ji ovšem odmítl v nouzi pomoci. Fíneus Persea napadl a Perseus všem jeho vojákům ukázal Medusinu hlavu se slovy: "Kdo je můj přítel, ať odvrátí tvář!" Zbabělý Fíneus se také odvrátil a prosil Persea o milost, ale ten z něj také udělal kus kamene. Poté se hrdina vrátil domů i se svou ženou. Král z toho ale radost neměl, a nevěřil Perseovi, že se mu podařilo hlavu Gorgony získat. Perseus mu ji tedy ukázal a král zkameněl. Perseus se tedy stal králem, ale staré věštbě neušel. Spřátelený panovník pozval Persea na hry a Perseus vrhl disk tak nešťastně, že rozrazil lebku jednomu divákovi - králi Akrisiovi, který putoval světem v přestrojení.

Eduard Petiška - Staré řecké báje a pověsti I.

27. září 2007 v 18:07 | frida |  Čtenářský deník

Eduard Petiška

Staré řecké báje a pověsti
PROMÉTHEUS
Prométheus byl syn Titánů, který stvořil z hlíny a vody sochu člověka. Té soše pak bohyně Pallas Athéna vdechla život, a tak se na dosud neobydlené zemi objevili lidé. Lidé byli zpočátku nevzdělaní, ale Prométheus je naučil vše potřebné. Za chvíli uměli stavět domy, číst, psát, počítat, rozumět přírodě a dokonce i léčit. Jediné, co lidé zatím neuměli, bylo obětovat bohům, aby se nad nimi slitovali. Zeus si Prométhea zavolal a přikázal mu, aby naučil lidi skládat bohům oběti.
Ten ale boha oklamal - dal mu na výběr býčí maso zabalené v kůži, a hromadu kostí obalených tukem. Kosti lépe vypadaly a více voněly, proto si je Zeus vybral jako obět od lidí. Když zjistil že byl podveden, rozhodl se lidem vzít oheň. Prométheus se ale vloupal do Diova paláce a v duté holi si odnesl jeho oheň. To nejvyššího boha rozzlobilo a tak rozkázal bohovi Héfaistovi, velkému umělci, aby vyrobil sochu krásné dívky. Zeus vdechl soše život, do rukou jí dal zlatou schránku a nazval dívku Pandorou. Hermés, posel bohů, poté Pandoru odvedl k Prométheovu bratrovi Epimétheovi. Epimétheus vzal dívku do svého domu a donutil ji, aby skříňku otevřela. Pandora ho poslechla, ale sotva odstranila víko, vyletěly ze skříňky všechny nemoci světa. Pandora skříňku sice ihned zavřela, ale neštěstí už bylo na světě. Zeus potrestal i Prométhea - nechal ho přikovat ke skále v Kavkazu a každý den k němu přilétal orel a žral mu játra. Játra Prométheovi každou noc znovu narostla a tak to šlo dokola několik staletí. PO staletích spatřil Prométhea Hérakles, syn Dia, zabil orla a Prométhea osvobodil. Prométheus musel nosit na ruce železný prsten s kamenem z kavkazské skály, na kterou byl přikován.
POTOPA
K Diovi se doneslo, že jsou lidé stále zkaženější. Sestoupil na zem a chtěl se o tom sám přesvědčit. Zjistil, že lidé jsou ještě horší, než se říká - vraždí se a okrádají - a vrchol jeho nespokojenosti nastal, když došel do hradu krále Lykaóna přestrojený za poutníka. Lykaón chtěl boha zkoušet, dal mu k jídlu uvařeného muže, kterého držel na hradě jako rukojmí, a ve spánku ho chtěl zabít. Zeus ale včas zjistil úskok, hrad zničil jediným mocným bleskem a krále proměnil ve vlka. Vládce bohů chtěl potrestat všechny špatné lidi a proto seslal na zemi potopu. Jako jediní se zachránili Prométheův syn Deukalión se svojí manželkou Pyrrhou. Ti potom, na radu Prométheovy matky bohyně Themis, házeli za sebe kameny, které ožívaly a měnily se v lidi.
FAETHÓN

Viz. Proměny - Ovidius

ORFEUS

Viz. Proměny - Ovidius

Poté co Orfeus ztratí milovanou Eurydiké odejde zpívat na holou pláň kam se za jeho krásným zpěvem sejdou stromy i zvířata. Kolem ale jdou opilé bakchantky - ctitelky boha vína Bakcha (Dionýsa) - a těm se Orfeovy smutné a tesklivé písně nelíbí. Ukamenují ho, a tak se Orfeus znovu setká se svou milovanou. Jeho uražená hlava doplavala s lyrou na ostrov Lesbos, kde se poté rodili velcí umělci (například Sapfó).
ZALOŽENÍ THÉB
Ve fonickém městě Sidónu žil král Agénor. Jeho dcera Europa byla tak krásná, že ji jednoho dne v býčí podobě unesl sám Zeus. Jako bílý býk počkal, až na něj nasedne, přeplaval s ní celé moře a zavedl ji do nové země, která byla pojmenována po ní - Evropa.
Agénor poslal svého syna Kadma, aby sestru našel. Ten hledá dlouho, ale nenajde ji. Dorazí i se svou družinou do Delf a tam se věštkyně Pýthie zeptá na radu. Ta mu řekne, ať přestane pátrat po sestře a ani se nevrací domů. Jeho úkolem je postavit město Théby . Kadmos udělal, co mu řekla - na osamělé louce našel jalovici, šel za ní, a kde si odpočinula, tam mělo stát město. Kadmos poslal své druhy do lesa pro vodu, která by sloužila jako oběť. Jeho společníky ale v lese napadl strašný drak, který je všechny zabil Kadmos ale draka přemůže a na radu Pallas Athény zaseje dračí zuby do země. Ze zubů vzniknou bojovníci, kteří mezi sebou začnou válčit. Přežije pouze pět válečníků, kteří spolu s Kadmem založí Théby.
MIDAS

Viz. Proměny - Ovidius

TANTALOS
Tantalos byl králem v krajině, dnes patřící Turecku, Lýdii.Byl nesmírně bohatý a oblíbený u bohů. Jedl, pil a pobýval s nimi na Olympu, a proto si myslel, že je taky bohem. Pochyboval, že jsou bohové vševědoucí, a rozhodl se je vyzkoušet. Přišel za ním zloděj, který ukradl zlatou sochu psa v Diově chrámu. Tantalos u sebe sochu ukryl, ale před knězem ji zapřel. Potom k němu přišli bohové a Tantalos jim předložil k jídlu vlastního syna Pelopa. Bohové to poznali, jenom bohyně Démétér v zamyšlení snědla kousek masa. Za trest bohové uvrhli Tantala do nejhlubšího podsvětí - do tartaru. Tam musel Tantalos trpět trojími mukami - stojí ve vodě, ale žízní; nad hlavou má ovoce, ale hladoví; nad hlavou má obrovský balvan, který se na něj může každou chvíli zřítit.
NIOBA
Nioba byla dcera Tantala a manželka Amfióna, který hrál krásně na lyru. Jednou chtěly thébské ženy vzdát oběť bohyni Létó a jejím dětem Aopllónovi a Artemidě. Nioba je ale odehnala od oltářů s tím, že by měly spíš obětovat jí, která má slavného otce a manžela, sedm dcer a sedm synů. Nioba se vyvyšovala nad Létó, ale to nemohli snést Apollón s Artemidou. Nejdřív zabil Apollón jejích sedm synů, poté se zavraždil Niobin manžel a když Nioba pořád tvrdila, že má víc dětí než Létó, zastřelila Artemida šípy i jejích sedm dcer. Nešťastná Nioba zkameněla a vítr ji odnese do rodné Lýdie. Tam se k nové skále, která má podobu ženy, sbíhají lidé a diví se, že skále z kamenných očí neustále tečou dva proudy slz.
PELOPS
Pelops je synem Tantala. Po otcově smrti měl nastoupit na trůn, ale byl lstivě vyhnán. Se
svým sluhou a přítelem odešel do Řecka a došel až do města Pisy. Tam spatřil na kůlech
nabodnuté hlavy několika mladíků. Náhodný chodec jim vysvětlil, co to má znamenat. Král
Oinomaos si vyslechl věštbu, podle které ho má zavraždit manžel jeho dcery. Proto uspořádal závody - nápadník měl náskok a musel na voze taženém koňmi dojet do cíle dřív, než král. Ten ještě předtím, než vyjel, obětoval Diovi a potom se vydal pronásledovat opovážlivého nápadníka na svém voze taženém nejrychlejšími koňmi na světě. Když ho dojel, mohl ho probodnout oštěpem. Takhle král zahubil už několik mladých mužů. Pelops se v noci přikrade ke královskému hradu a tam spatří krásnou Hippodamii - okamžitě se do ní zamiluje. Nazítří jde do paláce žádat královskou dceru o ruku. Hippodamii se odvážný mladík líbí, a dokonce i král lituje, že ho bude muset zabít, aby sám přežil. Pelops se nenechá odradit a jde prosit boha Poseidóna o pomoc. Bůh mu věnuje vůz s koňmi, na kterých Pelops vyhraje závod. Starý král ale zemře, protože se jeho vůz kousek před cílem rozbije a Oinomaos si při pádu rozrazí lebku. Pelops se s Hippodamií ožení a na počest závodu pojmenuje místo jeho konání Peloponéský poloostrov. Na památku svého vítězství založí olympijské hry.
O ZLATÉM ROUNU
Kdysi žil v Řecku král, který měl s manželkou božského původu dvě děti: chlapce Frixe a dívku Hellé. Král ovšem svou ženu vyhnal a znovu se oženil. Jeho nová manželka ale neměla dvě děti ráda a spřádala plány, jak se jich zbavit. Když se jí s králem narodily vlastní dva synové, nechtěla riskovat, že by trůn připadl někomu jinému než jejím dětem. Proto vymyslela lest. Všem ženám ve městě poradila, aby pro zvýšení úrody obilí před setbou zpražily. Ženy ji poslechly a slíbily, že budou o všem mlčet, ale potom přirozeně nastala velká neúroda. Zlá královna přesvědčila krále, aby vyslal posla do Delf pro radu. Posla ovšem podplatila. Ten do Delf vůbec nešel, schovával se v lese a po několika dnech řekl králi věštbu, kterou si královna vymyslela. Bohové prý vzkazují, aby jim dal král za oběť své dvě prvorozené děti. Král se zdráhá, ale královna přesvědčí lid, aby na něj naléhal. Když mají být děti obětovány, pošle pro ně jejich matka z nebe zlatého berana. Děti na něj nasednou a beran je má odnést do bezpečí. Hellé ale neposlechne varování své matky, podívá se pod sebe, ztratí rovnováhu a spadne do moře. Místo, kde se dívka utopila se dodnes nazývá Hellespont.
Frixos dorazí na beranu až do Kolchidy ke králi Aiétéovi. Tam obětuje zlatého berana Diovi a zlaté rouno věnuje králi. Aiétés mu dá za ženu svou dceru Chalkiopé a druhá králova dcera Médea, která umí kouzlit, vyzve z podsvětí strašlivého ještěra, aby rouno chránil.

Shakespeare - Romeo a Julie

27. září 2007 v 18:05 | frida |  Čtenářský deník

William Shakespeare

Romeo a Julie

Hlavní postavy: Romeo Montek, Julie Kapuletová
Divadelní hra vypráví o nešťastné lásce Romea a Julie. Romeo je z rodu Monteků a Julie je Kapuletová, a právě tyto dva rody jsou odvěkými nepřáteli. Ve Veroně, kde žijí, se už strhlo několik rvaček, které měly většinou na svědomí sluhové pánů ze znesvářených rodin.
Kapulet chystá ples, na kterém se má jeho jediná dcera seznámit s Parisem - příbuzným veronského vévody Escaluse. Paris si chce Julii vzít za ženu. Kapulet dá seznam hostů sluhovi, který ale neumí číst a neví si rady, jak by hosty sehnal. Náhodou jde kolem Romeo, jediný syn Monteka, a seznam sluhovi přečte. Tak se dozví, že na plese bude dívka, do které byl jednostranně zamilován. Rozhodne se podstoupit nebezpečí a vydat se do domu úhlavního nepřítele. Jeho vyvolená o něj nestojí, ale zato se Romeo seznámí s krásnou Julií. Na netečnou dívku ihned zapomene a navzájem se do sebe s Julií zamilují. Teprve poté zjistí, že se jejich rodiny nenávidí. Romea to ale neodradí a jednou se vypraví do zahrady Kapuletových. Spatří v okně Julii a vyslechne její vyznání lásky k němu:
JULIE:
Ach Romeo! Proč, proč jsi Romeo!
Zřekni se otce, zavrhni své jméno -
nechceš-li, slib mi, že jsi navždy můj,
a odveď mě tak z rodu Kapuletů.
Milenci se rozhodnou, že se nechají tajně oddat. Má to zařídit jejich přítel, otec Lorenzo. Díky Juliině chůvě, která jim dělá prostředníka, se Romeo a Julie hned vezmou. Jsou manželé sotva tři hodiny, když dojde k hádce mezi Tibaltem (synovcem Juliiny matky) a Mercuziem (Romeovým přítelem a příbuzným vévody). Ti dva se začnou bít a Romeo se je pokusí od sebe oddělit. Stoupne si mezi ně, ale Tybalt pod Romeovou paží Mercuzia probodne. Mercuzio umírá a Romeo zabije Tybalta - bratrance své manželky. Za vraždu naštěstí není popraven, ale poslán do vyhnanství.
Julie se trápí kvůli smrti bratrance, víc však ale kvůli Romeovu odchodu. Prožijí spolu svou svatební noc, ale potom Romeo prchá do Mantovy. Kapulet se rozhodne násilím provdat Julii za Parise a netuší, že jeho dcera už manžela má. Julie navštíví otce Lorenza a chce poradit, jak se ze svatby s Parisem vyvléknout. Lorenzo vymyslí plán: dá jí nějaké kapky, po kterých se jí zastaví veškeré životní funkce a nastane "falešná smrt". Rodina Julii pohřbí do rodinné hrobky Kapuletů a za čtyřiadvacet hodin, kdy kapky přestanou účinkovat, si pro ni Lorenzo, který mezitím kontaktuje Romea, přijde i s Romeem. Potom spolu mohou uprchnout do Mantovy a žít tam spolu. Julie svou část plánu bezchybně provede, ale dopis, který poslal Lorenzo Romeovi se cestou ztratí. Romeo se tak o smrti manželky dozví od svého sluhy. U lékárníka si koupí prudký jed a vydá se do hrobky Kapuletů. Tam se v souboji utká s Parisem, který milované Julii přinesl do hrobu květiny. Romeo Parise zabije a poté zabije i sebe. Za chvíli se do hrobky dostane Lorenzo a Julie se probudí. Parisův panoš zavolal stráž, když viděl Romea vcházet dovnitř, a tak se Lorenzo rozhodne utéct a k útěku přemlouvá i Julii. Ta ale zůstane v hrobce a těsně před příchodem strážných se probodne Romeovou dýkou.

VÉVODA

Ve shodě s mnichem také dopis líčí
průběh té lásky - jak byl potom zpraven
o její smrti, od lékárníka
v pokoutním krámku koupil jed a s tím
pak přišel umřít k Julii. Kde jsou
ti nepřátelé, Kapulet a Montek?
Tak do vás bije nebe za nenávist:
zabilo láskou vaše radosti.
Já vaše spory přehlížel a tím
ztratil dva příbuzné. Trest stihl všechny.
KAPULET
Dej mi svou ruku, bratře Monteku -
jen to už může tvůj syn darovat
mé dceři k svatbě.
MONTEK
Dám ti mnohem víc.
Do přišlých časů vpluje Verona
jak loď, kde stěžněm bude památník
milenky na smrt věrné mému synu:
postavím zlatou sochu Juliinu.
KAPULET
Vedle ní Romeovu vztyčím já -
oč se ta oběť ale zpozdila!
VÉVODA
Pod kalným nebem svítá; mír a klid
nevzešly nikdy teskněji než dnes.
Půjdem: je třeba přísně vyšetřit,
kdo zasluhuje milost a kdo trest -
což byl kdy příběh těžších běd a vin
než příběh Romeův a Juliin?

Jane Austenová - Pýcha a předsudek

27. září 2007 v 18:03 | frida |  Čtenářský deník

Jane Austenová

Pýcha a předsudek

Hlavní postavy: Elizabeth Bennetová, pan Darcy, Jane Bennetová, pan Bingley
Manželé Bennetovi mají pět dcer: nejstarší a nejkrásnější Jane, prostořekou Elizabeth, intelektuálně založenou Mary, snadno ovlivnitelnou Catherine a nejmladší a nejrozmařilejší Lydii. Celý příběh začíná tím, že se do sousedství jejich sídla ve vesnici Longbourn přistěhuje svobodný bohatý mladík - pan Bingley. Paní Bennetová přemluví svého manžela, aby se s ním šel seznámit a pak jim ho na plese, který se má konat na počest jeho příjezdu, představil. Pan Bennet se zprvu vzpouzí, ale souseda chtěl stejně lépe poznat, i když z jiných důvodů než jeho choť. Ta myslí jen na to, aby dobře provdala své dcery dřív, než její sousedky a přítelkyně. V nezadaném a navíc bohatém Bingleym vidí "skvělou partii". Bennet nakonec za Bingleym zajde a na plese mu představí svou rodina a sen paní Bennetové se zčásti splní, protože se Bingleymu očividně zalíbí prvorozená půvabná Jane. Paní Bennetová pokládá za největší čest že pan Bingley právě s Jane tančí dvakrát, i když si pro žádnou jinou partnerku podruhé nepřišel. I třiadvacetileté Jane se pohledný mladík zalíbí, ale díky své skromné povaze to nedává tak otevřeně najevo jako Bingley. Na plese dojde ještě k jednomu významnému seznámení. Pan Bingley si totiž do svého nově pronajatého domu přivede sestru a přítele pana Darcyho. Tento vysoký a urostlý muž vzbudí také spoustu pozornosti - možná víc než sám Bingley, protože je starší a bohatší - ale na rozdíl od milého a přátelského Bingleyho se chová povýšeně a pyšně. Hlavně s Elizabeth si nepadnou do oka, protože Darcy dívku urazí hned poté, co ji poprvé spatří.
Jelikož chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva kousky prosedět, a během této doby stanul pan Darcy na chvíli poblíž, takže zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym, jenž opustil na několik minut parket, aby přiměl přítele si zatančit.
"Pojď, Darcy," pravil, "musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, že tu tak hloupě postáváš. Měl bys tančit."
"Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře svou partnerku. V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl hotový trest."
"Nedělal bych takové drahot ani za širý svět!" zvolal Bingley. "Na mou věru, co jsem živ, neseznámil jsem se ještě s tolika příjemnými dívkami za jediný večer; několik je jich tu přece velmi hezkých."
"S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty," řekl pan Darcy a pohlédl na nejstarší slečnu Bennetovou.
"Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale přímo za tebou sedí jedna z jejích sester a ta je také velmi půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice představí."
"Která to je?" ohlédl se a na okamžik se zadíval na Elizabeth; když se setkal s jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil: "Ušla by, ale není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení; kromě toho nemám chuť vyznamenávat svou pozorností mladé dámy, které jiní muži pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech se okouzlovat jejími úsměvy a nemař čas se mnou."
Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam Elizabeth s velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu barvitě svým známým, neboť měla živou, veselou povahu a každá směšná příhoda ji dokázala pobavit.
Navzdory této urážce se Darcy do Elizabeth za několik měsíců jeho pobytu zamiluje stejně jako Bingley do Jane. Na rozdíl od svého veselého přítele to ale nedává najevo, a tak nikdo o jeho citech nemá tušení a Elizabeth si ho protiví a nenávidí ho. Její nenávist vůči němu se ještě umocní, když se do pluku domobrany sídlícího v nedaleké vsi přidá mladík Wickham - velmi atraktivní a inteligentní muž, který se Elizabeth zalíbí. Jednou Elizabeth s Wickhamem potkají Darcyho a na první pohled je patrno, že se oba pánové znají, ale nenávidí. Darcy beze slova odejde a Wickham Elizabeth s radostí sdělí, že je kmotřencem Darcyho již zesnulého otce, že mu starý pan Darcy slíbil ve své poslední vůli faru ve svém hrabství, a že ji mladý pan Darcy Wickhamovi odmítl dát. Wickham se odstěhoval a od té doby Darcyho nepotkává. Elizabeth si mladík nakloní jak svou nenávistí k pyšnému Darcymu, tak svým jemným a vytříbeným chováním. Celá vesnice nakonec Darcyho odsoudí a Wickhama si oblíbí. Vztah Jane s Bingleym se slibně vyvíjí, protože na Bingleym je láska k Jane již značně patrná a Elizabeth dobře ví, že i když její sestra nedává své city tolik najevo, stejně Bingleyho miluje stejně jako on ji. Jejich vztah se ale vůbec nelíbí Bingleyho sestrám ani panu Darcymu. Ten má na Bingleyho velký vliv a podaří se mu ho přemluvit k návratu do Londýna, odkud přijeli. Všichni potom odjedou a nechají tu paní Bennetovou snad ještě více zklamanou než Jane. Jane se při své dobrotě a naivitě snadno nechá přesvědčit, že o ni Bingley nikdy ani nestál, ale Elizabeth tuší, že na jeho odjezd měl vliv Darcy a sestry. Na scéně se také objeví další muž, který bude Elizabeth protivný - pan Collins. Protože pan Bennet nemá dědice, připadne rodinné sídlo panu Collinsovi - malému zavalitému a úslužnému faráři, který přijede svého příbuzného pana Benneta navštívit, aby si prohlédl svůj budoucí majetek a vybral si jednu z Bennetových dcer za manželku. Nejprve se chce ucházet o Jane, ale když mu paní Bennetová pyšně oznámí, jakého má Jane nápadníka, rozhodne se obrátit svoje touhy na Elizabeth. Požádá ji o ruku, ale ta ho odmítne. Zklamaný pan Collins si nakonec vezme dceru sousedky Lucasové Charlottu a odveze si ji na svou faru za svou paní - urozenou tetinkou nikoho jiného než pana Darcyho. Jane se vypraví po Bingleyho odjezdu do Londýna za příbuznými Gardinerovými, aby se z nešťastné lásky vzpamatovala a Elizabeth přijme pozvání na návštěvu své bývalé nejlepší přítelkyně Charlotty. Na její faře se seznámí s lady Catherine a její dcerou, která je od dětství zasnoubena s Darcym, protože si to jejich matky a sestry přály. Elizabeth se paní Catherine zdá pyšná, ale vzhledem k jejímu příbuzenskému vztahu k Darcymu ji to ani nějak nepřekvapuje. Navíc i o lady Catherin toho od Wickhama slyšela dost nepěkného. Po několika týdnech ale Darcy tetu navštíví a přiveze s sebou i svého bratrance plukovníka Fitzwilliama, který padne Elizabeth do oka, protože je stejně jako Bingley velmi nepodobný Darcymu. Elizabeth si všimne, že se jí Fitzwilliam dvoří, ale co ji více překvapí je to, že se nejspíš líbí i Darcymu. Pár dní před odjezdem obou pánů za ní Darcy přijde na faru a naprosto suverénně ji požádá o ruku - jistý si příznivou odpovědí. Elizabeth ho ale odmítne a nazve ho arogantním a pyšným. Zmatený Darcy na to nemá co říct, a když ho ještě Elizabeth obviní ze zkaženého života Jane a Wickhama, odejde. Druhý den ji potká v parku a předá jí dlouhý dopis, ve kterém omlouvá své včerejší chování a objasňuje důvody, které ho vedly k tomu, aby Bingleyho odvedl od Jane. Darcy si totiž všiml, že se Bingley do Jane zamiloval, ale u Jane žádné city nezpozoroval. Nechtěl, aby se přítel zklamal a navíc se mu vůbec nelíbí způsoby paní Bennetové a jejích mladších dcer, proto Bingleymu namluvil, že ho Jane nemiluje a odvedl ho do Londýna. Vysvětlí jí i záležitost s panem Wickhamem a Elizabeth pochopí, že v této při je Darcy v právu a že mu tedy křivdila. Druhý den Darcy odjíždí a Elizabeth lituje, že se nechala oklamat předsudky a nevyhověla jeho žádosti. Její lítost se ještě zvětší, když se během výletu s Gardinerovými dostane na Darcyho krásné sídlo Pemberley. Je ochotna tam vstoupit pouze s ujištěním, že majitel není doma, protože si myslí, že by bylo nepatřičné aby se Darcymu ukazovala na očích potom co ho tak drze odmítla. Darcy se ale předčasně vrátí a tak se s Elizabeth opět setkají. K Elizabethinu úžasu se Darcy chová úplně jinak než kdy jindy - je pozorný k ní i k jejím příbuzným, kterými dříve tolik pohrdal. Elizabeth si už začíná dělat naděje, že ji třeba stále ještě miluje, ale dříve než stačí panu Darcymu dát najevo, že se její postoj k němu změnil, přijde z domova špatná zpráva. Lydie totiž uteče s Wickhamem - podle zpráv do Skotska, kde se mají údajně oddat. Elizabeth i její rodina jsou zděšeni a to ještě nikdo kromě Elizabeth s Jane neví, kdo je vlastně Wickham zač a jak oklamal je i pana Darcyho. Pan Bennet odjede do Londýna, kde byli oba viděni naposledy a prosí dopisem pana Gardinera, aby mu pomohl s hledáním. Gardinerovi s Elizabeth tedy odjíždí do Longbournu. O několik dní později se pan Bennet vrací domů a v pátrání pokračuje sám pan Gariner. Asi za týden jim přijde dopis, ve kterém se dozvídají, že pan Gardiner Lydii i Wickhama našel, že se oba budou brát a že on sám všechno zařídí a pan Bennet musí akorát vyplatit věno. Panu Bennetovi je divné, že Wickham souhlasil pouze s tak malým věnem, když se navíc proslýchalo, že má všude po městě dluhy. Podezřívá pana Gardinera, že Wickhama uplatil. Svěří se s tím Elizabeth a ta se od prostořeké Lydie po jejím příjezdu dozví, že na její svatbě byl pan Darcy. Elizabeth napíše paní Gardinerové, která jí vysvětlí, jak to bylo. Hned po jejich odjezdu z Pemberley odjel pan Darcy do Londýna, aby po Wickhamovi s Lydií pátral na vlastní pěst. Skutečně je našel, spojil se s panem Gardinerem a přemluvil Wickhama aby se s Lydií oženil. Za to mu zaplatil jeho dluhy a ještě mu dal nějaké peníze s tím, aby nikdo nikomu neprozrazoval, že jsou od něj a ne od pana Gardinera. Elizabeth byla panu Darcymu velmi vděčná, protože bez jeho zásahu by její rodina neušla pomluvám, a opravdu litovala, že ho předem tak odsoudila. Ji i Jane překvapilo, když dorazila zpráva že se na léto vrátí do svého sídla pan Bingley. Hned po svém příjezdu Bingley zašel k Bennetovým a začal se opět dvořit Jane. Elizabeth věděla, že mu k tomu Darcy musel dát svolení a byla na něj milá, jak jen mohla. Zároveň ale byla zklamaná, protože se jí Darcy nevěnoval tolik jako na Pemberley a byl zase zamlklý, až protivný. Bingley požádal Jane o ruku a celá rodina byla nadšená, hlavně paní Bennetová, která se obávala, že po Lydiině skandálu se už žádná z jejích dcer nevdá. Krátce na to si na procházce promluvila Elizabeth s Darcym a později i on požádal o ruku ji a Elizabeth tentokrát neodmítla. Nastěhovali se s Darcym do Pemberley a Jane si s Bingleym koupili sídlo v sousedním hrabství, takže se sestry mohly dál vídat. Jejich manželé kvůli bezpečné vzdálenosti od jejich rodiny a zvláště od paní Bennetové nemuseli mít strach ze skandálů, které by vyplývaly z její poněkud ztřeštěné povahy, a časem dokonce svolili, aby se k nim jezdila podívat Charlotta s Collinsem nebo Catherine s Gardinerovými.

Ovidius - Proměny III.

27. září 2007 v 18:02 | frida |  Čtenářský deník
KYPARISSOS
Na ostrově Keos žil jeden krásný jelen. Z lidí neměl strach, a obzvlášť se přátelil s Kyparissem. Ten na něm jezdil, staral se o něj a měl ho rád. Jednou, když jelen odpočíval, zbloudilé Kyparissovo kopí ho usmrtilo. Hochovi to bylo tak líto, že si přál věčně truchlit. Foibos ho promění v strom.
A tu se mu údy naráz zazelenají
a vlasy, jež před chvílí ještě mu vroubily
bělostné spánky, se v strniště mění
a korunou jako louč vlají ke hvězdám…
bolně zaúpěl bůh: "Já pro tebe truchlím, ty pro něj.

Všech truchlících žal budeš nadále sdílet ty sám."

HYAKINTHOS
Bůh Apollón měl velmi v oblibě jednoho mladíka, kvůli kterému na čas opustil své Delfy, jejichž byl patronem, jen aby s ním mohl být. Ale jednou se při závodech v hodu diskem mladíkův talíř odrazí od země, a nebohého chlapce, který se jmenoval Hyakinthos, usmrtí. Apollón mu nemůže pomoci, a tak alespoň krev mrtvého mladíka promění v květinu.
"Odcházíš navždy, Oibalův synu, sotvaže
začal jsi žít! A já ti měl k smrti posloužit!"
lká Foibos. "Tys můj zločin, můj bol… Tvůj pomník
ať hlásá, že já jsem tvůj vrah, žes mou vinou zhynul!
- Ach, je snad to, že jsme dováděli,
že jsem ho miloval, je tohle snad vina?
Kéž by i mně bylo přáno teď a s tebou tu zemřít,
jak zasloužím. Neoblomně však úděl mi brání…
I tak budeš stále se mnou, na rtech mi budeš žít,
tebou má lyra, můj zpěv budou navěky znít.
V květinu proměněn můj žal budeš písmem hlásat
a přijde den, kdy udatný rek se kradí
promění stejně: kdo - ta písmena zradí…"
MÍNOTAUROS - ARIADNÉ
Král Mínós se vrací z Kréty a obětuje bohu Diovi sto býků za to, že mu v návratu pomohl. Ale doma ho čeká překvapení - jeho manželka mu byla nevěrná a zplodila dvojtvarou stvůru - Mínótaura. Napůl člověka a napůl býka dal Mínós zavřít do obrovského labyrintu, který navrhl sám geniální Daidalos. Obluda už sežrala dva lidi, když se do bludiště dostal Théseus. Do něj se však zamilovala Mínóova dcera Ariadna a dala mu klubko, s jehož pomocí se Théseus dostal z labyrintu ven živý a zdravý. Spolu s Ariadnou potom uprchnou, ale Théseus Ariadnu nechá na jednom pustém ostrově a sám odpluje.
Tam tedy vsazen byl hybridní tvor, půl býk
a mládenec zpola. - Již dvakrát athénskou krev dle losu
ta obluda pila, leč za devět let ruka žertvy
ji zahubila: s pomocí vlákna Ariadnina
se Théseus dopátral vrat, jimiž nikdo neprošel dvakrát.
DAIDALOS A ÍKAROS
Slavného vynálezce Daidala drží v zajetí na Krétě král Mínós. Daidalos sestaví křídla, aby mohl spolu se svým synem krutému vládci uniknout, ale i přes varování, aby se nevychyloval z otcovy trasy, ho syn Íkaros neposlechne, vyletí výš a sluneční žár roztaví vosk, který držel křídla pohromadě a chlapec se utopí v moři.
Současně nabádal synka: Uprostřed, Íkare, leť!
Dej pozor, ať křídla ti neztěžknou tříští vln (kdybys se snesl!),
ať sluneční žár je nespálí (půjdeš-li výš!):
jen v prostředním pásmu se drž. Nehleď na Velký vůz ani v směr,
kde je Vozataj, kde Óríón tasí svůj meč:
leť tam, kudy poletím já!" I technik letu
mu radí a zkouší, jak pažím perutě padnou.
HERMAFRODÍTOS A SALMAKIS
Syn Afrodity a Herma, Hermafrodítos, jednou zajde ke studánce nymfy Salmakidy. Ta se do patnáctiletého mladíka zamiluje na první pohled, ale on jí nechce. Když se mladík svlékne a koupe se ve studánce, Salmakis jde za ním a chce se ho zmocnit. Poprosí bohy, aby mohla být navždy s Hermafrodítem, a bohové jejich těla spojí do jednoho. Hermafrodítos zase prosí rodiče, aby studánku očarovali zlým kouzlem. Od té doby se z každého muže, který se ve studánce smočí, stane zženštilec.
Dopřála božstva té prosbě sluchu: ta těla sloučí
a spojí je v jedno, jednu dostanou tvář
ti dva. A jak ten sadař, jenž větvi dal roub,
vidí oba, jak prorůstají a vzájemně sílí,
i údy těch dvou se již promísily v tak těsném uzlu,
že už tu nejsou dva - jen dvojtvarý tvor, jemuž sotva
lze říkat žena či muž… není on ani ona, je obé.
ARACHNÉ
Arachné je tkadleny, jaké se žádná smrtelnice nevyrovná. Její práce jsou tak krásné, že je i múzy a nymfy přirovnávají k dílu Athény, patronky zručnosti a vkusu. Ta je rozzlobená, protože Arachné si sama myslí, že je lepší a zručnější než bohyně. Arachné vyzve Athénu na souboj v tkaní. Obě vytvoří nádherná díla, ale Athéna ze závisti Arachnino dílo roztrhá a promění jí v pavouka, aby mohla tkát tak jako předtím.
Schoulí se Pallas v stařecký háv: šedý vlas
jí věnčí skráně, třaslavé údy podpírá hůl.
A takovou spustí řeč: "Není vůbec jen odpudivé,
co přináší vysoký věk: vždyť stáří zkušenost plodí.
Dej na mou radu: ve zpracování vln měj slávu,
měj pověst té nejlepší - ze smrtelných lidí!
Před bohyní však skloň se a za svá nerozvážná
slova pros o milost: tvá prosba milosti dojde."
Odloží Arachné klubka půl, v očích mračno,
a těžko krotíc svou pěst a se vztekem v tváři
té stařeně, jež stařenou není, odsekne:
"Dlouhá léta ti dala co proto a blázníš -
jen na škodu byl ti příliš vysoký věk. Své dceři
či snaše (pokud je máš) nuť takové řeči!
Sama mám rozumu dost, mně k ničemu není
tvé mentorování: můj názor se nezměnil!
- Proč nepřijde Pallas? Proč uhýbá našemu klání?"
"Je zde!" nato Athéna a vzhledu babky
se zbaví: je bohyní zas. Tu klaní se božstvu jak nymfy,
tak nevěsty lýdské.
ODYSSEUS U KIRKÉ
Když se Odysseus se svými druhy vracel z Trojské války - jak o tom vypráví Homérova Odyssea, zastavil se na jednom ostrově. Sice se báli, kvůli tomu, co se jim přihodilo s Kyklopem, ale několik mužů šlo na obhlídku ostrova. Dorazili do domu božské Kirké. Ta je ale očarovala divným nápojem a tak se všichni, až na jednoho, který nepil, proměnili v kance. Naštěstí ještě než potkal stejný osud i Odyssea, který šel druhy hledat, potkal reka Hermés a dal mu bylinu, po které nebude Kirčin lektvar fungovat. Kirké si Odyssea oblíbí a vrátí jeho mužům podobu.
Jakmile na nás padl jí zrak a pozdrav náš
opětovala, zjasnila líc a znamení přízně
nám dala. A hned velí z pražených ječných zrn a z medu
s tvarohem připravit kaši a hustým vínem ji zalít;
sama pak nenápadně přimísí mok, jejž toliká
sladkost má skrýt… A my z rukou božské
Kirké přijali číš. Avšak když jsme lačně svlažili
rty, zlehka se kouzelnou hůlkou dotkla ta hrozná
našich vlasů… Co nastalo, stydím se popsat, nicméně:
les štětin po mně začíná růst, nemám hlas a místo
řeči jen chrochtavě mručím a celý k zemi se chýlím.
FILÉMÓN A BAUKIS
Zeus a jeho syn Hermés se vydají do kraje mezi lidi a prosí jako tuláci o nocleh a jídlo. Nikdo jim ale neotvírá, až dojdou k chatrči, ve které žijí staří manželé Filémón a Baukis. Ačkoliv jsou sami chudí, pohostí je jak nejlépe dovedou a dokonce se chystají kvůli nim uvařit i jejich jedinou husu. Bohové se rozhodnou ztrestat sousedy, kteří je nepustili do svého domu. Vezmou starce s sebou na kopec a nechají okolní domy zaplavit vodou. Z nuzné chatrče starců pak vytvoří velkolepý palác se střechou ze zlata. Nakonec splní starcům jejich přání - učiní je správci svého chrámu a když přijde čas, kdy mají zemřít, promění jejich těla ve stromy.
Tu Zeus, Kronův syn, je oslov vlídně:
"Starče spravedlivý a ty, ženo svého manžela
hodná - toužíte po něčem?" Chvilku se radí
a pak svěří Filémón bohům, co vymysleli:
"Být knězem a kněžkou a vaší svatyni sloužit,
to bychom rádi. A jako jsme léty svorně šli spolu,
tak ať nás oba odnese hodina táž: hrob choti
kéž neuvidím, kéž nemusí ona pohřbívat mne."
Závěr
- Dost: je hotovo dílo, jež nezničí meč ani
oheň, hněv Diův či hlodák omšelých let.
Teď ať si klidně nejasnou nit mého žití
přerve můj poslední den a tělo si vezme - nic víc,
neboť lepší část mého já vzlétne ke hvězdám
a tam bude navždy mé jméno jak stálice svítit:
všude, kam světovládný Řím vkročí vítěznou nohou,
čten budu lidstvem vším, a dá-li se věřit věštbám,
co svět bude světem, svou slávou dál budu žít!

Ovidius - Proměny II.

27. září 2007 v 18:00 | frida |  Čtenářský deník
MIDÁS
Midás je králem Frygů. Jednou se zavděčí bohovi vína a ten mu řekne, že mu splní jakékoli přání. Midás je ovšem trochu hloupý a přeje si, aby cokoli na co sáhne, proměnilo se ihned ve zlato. Brzy si ale uvědomí hloupost svého přání. Když se chce najíst, chléb se mu promění v hroudu tvrdého kovu, to samé se stává s vodou nebo vínem. Midás prosí boha vína, aby vzal jeho přání zpět a tak se i stane. Ale Midás se nepoučí. Jednou vznikne hádka mezi Panem a Foibem Apollónem. Pan se holedbá, že v hudbě předčí virtuosa Apollóna. Soudit má Tmólos. Midás se náhodou u soutěže octne a nesouhlasí s míněním Tmóla, že Apollón hrál lépe. Jemu se víc líbil Pan. Tmólos ho za to promění, takže má na hlavě oslí uši. Midás se to snaží skrývat turbanem, ale jeho holič si toho samozřejmě všimne. Chce se s tím někomu svěřit, ale má strach z Midova hněvu, takže vyhrabe jámu, do ní šeptem svěří pravdu o uších krále Midáse. Myslí si, že tam bude tajemství v bezpečí, ale…
Chvějivé rákosí - skoro les - však na tomto místě růst
začalo, a jen co dozrálo, do roka,
oráče zradí: jak zachytí vánek sebejemnější,
ševelí setbou slov, jaké to má Midás uši…
TEIRESIÁS
Zeus při manželských radovánkách s Hérou prohodil:

"Samozřejmě že větší ctíte milostnou slast než plémě mužské!"

Chvíli se o tom dohadovali a nakonec se šli zeptat Teiresia, co si o tom myslí. Teiresiás byl totiž muž, a zkusil i jaké to je, býti žena. Zahlédl dvě zmije v houští a svou holí je uhodil, potom se proměnil v ženu. Sedm let tak žil, a když znovu nalezl zmije, znovu je holí uhodil a opět z něj byl muž. Teiresiás rozhodne ve prospěch Dia, což Héru rozzlobí. Oslepí Teiresia. Protože žádný bůh nemůže zrušit čin jiného boha, dá Teiresovi Zeus alespoň dar nazírat budoucnost a věštit.
NARKISSOS A ÉCHÓ
Leiriopé přišla k Teiresiovi se svým synem Narkissosem a chtěla vědět, jestli bude hoch dlouho žít. Teiresiás odpověděl, že jen bude-li sám sobě neznám. Do té doby se Teiresiás nikdy nemýlil, ale teď bylo chlapci už šestnáct let, a pořád se nic nedělo. Byl tak krásný, že po něm toužily nejen dívky, ale i nymfy a někteří chlapci. On ale všechny odmítal. Jednou potkal v lese Échó - nymfu, kterou Héra potrestala tím, že jí dovolila jen opakovat poslední slova někoho jiného. Nymfa se do Narkisse okamžitě zamilovala, ale on jí odmítl se slovy, že raději zemře, než aby s ní něco měl. Narkissos takhle trápil několik lidí až si jeden chlapec u bohů stěžoval a chtěl, aby Narkissos poznal, jaké to je po někom toužit a nemoci ho dosáhnout. Bohyně pomsty Nemesis souhlasila…
Když se Narkissos podíval do studánky a uviděl svůj obraz ve vodě, strašně se do sebe zamiloval. Trápil se, protože věděl, že jeho láska se nikdy nenaplní. Když bolestí raději zemřel, jeho tělo se proměnilo v žlutý květ se šesti bílými lístky - v narcis.
- Tohle jsem já! Je to jasné, hru odrazu chápu:
láskou sem k sobě jsem vzplál, a pálím i planu.
Co zbývá? Mám prosit? Či naslouchat prosbám?
Co chtít, když to, co chci, mám? Mám - prázdné dlaně.
Ach, své tělo kéž směl bych opustit!
PÝRAMOS A THISBÉ
Pýramos a Thisbé jsou sousedé a netrvá dlouho, a mladí lidé se do sebe zamilují. Jenomže jejich rodiče jsou proti jejich lásce. Naštěstí je ve zdi mezi jejich domy malá díra, kterou si zamilovaní povídají. Jednou se domluví, že se setkají v noci u studánky. Thisbé tam dorazí první a čeká na svého milého. Spatří však lvici, která je ještě celá od krve své nedávné kořisti, a chce se napít u studánky. Thisbé uprchne, ale ztratí svůj závoj. Lvice si závoje všimne a rozsápe ho. Potom dorazí Pýramos. Najde zakrvavený závoj, myslí si, že jeho milá kvůli němu zemřela, a probodne se svým nožem. Když se Thisbé odváží vrátit ke studánce, spatří pod stromem, který tam roste, tělo Pýramovo. Poprosí bohy, aby bylo dvěma milencům dovoleno spočinout v jednom hrobě a zabije se. Bohové ji vyslyší, a její popel je dán spolu s popelem Pýramovým do jedné urny.
"Co za krutý los mi tě, Pýrame, vzal?
Pýrame - odpověz! Tvá milá Thisbé tě jménem
Volá: neslyšíš? Zvedni svou tvář ke mně blíž!"
Při zvuku Thisbina jména otevřel Pýramos víčka,
smrtí již tížena, a spatřiv ji zavřel je navždy.
PYGMALIÓN
Znechucen životem plným hříchů,
znechucen množstvím chyb, jež příroda do vínku
ženám dala, se svobodný cítil líp a v lůžku
po dlouhá léta nepoznal družku Pygmalion…
- Podivuhodný um mu však ze slonoviny
bílé jak sníh zatím pomohl vytesat sochu
krásnější nad krásky ze smrtelných. K té soše vzplál láskou.
Pygmalión se o sochu stará jako o opravdovou ženu, nosí jí dárky, dává jí šperky a dokonce spolu s ní spí v posteli. Když nastane den, kdy se slaví Venušin svátek, nejslavnější den na Kypru vůbec, požádá Pygmalión bohy, aby mohla být socha jeho ženou. Afrodita ho vyslyší a ze sochy se stane Pygmaliónova žena.
ARÉS A AFRODÍTÉ
Bůh Slunce - Hélios si všimne, že Afrodita má poměr s Areem a upozorní na to jejího manžela Héfaista. Ten, jako zkušený kovář, nastraží okolo lůžka past. Když jsou Afrodita s Areem v nejlepším, past sklapne a Héfaistos pak do místnosti vpustí ostatní bohy. Milenci z toho mají ostudu a tou historkou se bohové na nebesích ještě dlouho baví.
ORFEUS A EURYDIKÉ
Orfeus má před svatbou s krásnou Eurydiké. Tu ale na louce uštkne zmije a dívka umírá. Orfeus se pro ni vypraví do podsvětí. Prosí vládce té říše, aby mu Eurydiku vrátili. Ti ho ale varují, že jestli se byť jen jednou ohlédne dříve než venku z údolí, o Eurydiké přijde a už ji nikdy zpět nezíská. Skoro na konci údolí to ale Orfeus nevydrží, ohlédne se a Eurydiké zmizí. Sedm dní seděl nešťastný Orfeus na březích řeky Styx, ale do podsvětí už ho nepustili.
Bezhlesým tichem stoupali vzhůru po stezce kalné
srázných stěn a s dvojitým stínem šera a tmy.
A málem už z podzemí vyšli, když Orfeus,
pln obav, že klesla, a touhy pln zas ji vidět,
toužebně stočil zrak… V tu chvíli je po milé veta.

Ovidius - Proměny I.

27. září 2007 v 17:59 | frida |  Čtenářský deník

Publius Ovidius Naso

Proměny

Motto:
Vábí mě velký cíl - a to vypsat, jak nejeden tvor
se proměnil - Ó bozi, ty proměny vzešly z vás:
proto snaze mé přejte a odvíjejte
nit mé básně od zrodu světa po dnešní čas.
Ovidiovy Proměny vypráví několik příběhů, které mají společnou jednu věc. Kvůli bohům v nich dojde k nějaké proměně (například člověka v strom).
CHAOS - STVOŘENÍ SVĚTA
Zde je popsaná proměna Země. Z nehostinného "nijakého a sirého" místa stvořil nějaký bůh zemi, jak ji známe dnes.
Pak přikázal mořím se rozlít a dravými vichry
se dmout a pobřežími obroubit souš…
APOLLÓN A DAFNÉ
Mladý bůh Apollón se vysmíval Venušinu synovi Erósovi a ten ho za to zasáhl šípem lásky. Apollón se zamiloval do nymfy Dafné. Tu ale Erós střelil šípem, který lásku zahání. Krásná Dafné Apollóna nemiluje. Apollón ji honí, ale Dafné se na poslední chvíli obrátí o pomoc k říčnímu bohovi, který ji promění ve strom.
"Otče, ach pomoz mi: pokud má nějakou moc říční bůh,
znič můj vzhled, jímž tak nerada vábím,
proměň ho zcela!"
Vykřikla svou prosbu…Vtom podivné pnutí se zmocnilo těla,
z lýka hebounká síť měkké útroby obestírá,
z paží haluzí pár, z vlasů listoví raší,
nohy, dřív křepké, teď v líných kořenech vězí,
korunou cloněná tvář… Jen krása, ta pořád z ní září.
ÍÓ
Bůh Zeus svedl mladou dceru boha Ínachose, krásnou Íó. Diova žena Héra je ale málem přistihne a tak Zeus promění Íó v bílou krávu. Héra ale chce krásnou krávu jako dar. Nakonec skončí Íó u Arga, který měl sto očí a Íó pečlivě střežil. Jednou se Íó podaří dostat do blízkosti svého otce, ale Argo ji donutí vrátit se k němu na pastvu.
Diovi se Íó zželí, a pošle svého syna, aby Arga zabil. Hermés, syn Dia a Plejadky Maiy, se snaží uspat Arga pomocí flétny, která se jmenuje sýrinx.
Zeus však vytušil příchod choti a změnil
Podobu dívky v bělostnou jalovičku: je krásná
I v podobě kravky a dokonce Héra (ač nerada)
Vzhled kravičky vychvaluje - a zvídá, komuže
Patří a z kterého stáda je (jakoby neznala pravdu)…
Aby se přestala pídit po majiteli, zalže
Manžel, že Zem ji zrodila. Héra ji chce jako dar.
- Co dělat? Je kruté dát milenku darem,
a nedat, zas podezřelé… Stud radí to první,
cit stojí proti… a stud skoro podlehl lásce.
Jenže: tak nicotný dar, malou kravku, své sesterské choti
Odepřít by mohlo zpochybnit pravost té krávy.
SÝRINX
Hermés vypráví Argovi příběh o Sýrinx, nymfě, do které se zamiloval Pan. Dívka se raději proměnila v rákos, než aby musela muži podlehnout. Pan si ale z toho rákosu vyrobil hudební nástroj, který po nymfě pojmenoval. Když příběh dovyprávěl, všiml si, že Argo usíná. Hermés tedy Arga uspí úplně, a potom ho zabije. Zeus se potom u Héry za Íó přimluvil, a Héra nymfu pustila. Od těch dob je Íó v Egyptě známá jako Ísida, a říká se, že otcem jejího syna Epafa je sám Zeus.
Objal Zeus Héru kolem ramen: "Přestaň ji
konečně trestat, já prosím! A netrap se kvůli ní
dál - to děvče tě věru už neraní,
věř!" A styžský proud bere za svědka.
FAETHÓN
Epaf, syn Íó, se jednou rozhněval na svého vrstevníka Faethóna, který tvrdil, že je synem boha Slunce. Epaf to zpochybnil, a tak se Faethón vydal za svým otcem Foibem do jeho slunečního paláce. Foibos mu potvrdil, že je jeho otcem, ale to Faethónovi nestačilo. Chtěl, aby všichni věděli o tom, kým je, a aby už o tom nikdo nemohl pochybovat. Foibos mu slíbí splnit jakékoliv přání. Faethón si přeje alespoň jednou řídit otcův kočár, se kterým putuje po obloze. Foibosovi se nepodaří to synovi vymluvit. Faethón se tedy vydá s kočárem na oblohu, ale nezvládne temperament bujných koní a přiblíží se moc nízko k Zemi. Ta celá začne hořet a sám Zeus prorokuje její zkázu, pokud on nezasáhne. Bleskem udeří do kočáru, zničí plameny a i život Faethónův.
ZDE LEŽÍ FAETHÓN,
JENŽ ŘÍDIL LET OTCOVÝCH KONÍ,
PŘESTOŽE NEMĚL DOST SIL A KLESL,
MĚL VYSOKÝ CÍL…
Hélios otec, pln bolu a žalem budící soucit,
si tenkrát zahalil tvář a skryl se a celý den
(jsme-li ochotni věřit) prý přešel bez slunce. I tak
bylo světla dost - leda v tom ten ohnivý mor nebyl marný…
HÉLIOVY DCERY
Dcery boha Slunce Hélia pravidelně a opakovaně oplakávaly svého bratra a jednoho dne se proměnily ve stromy kolem jeho hrobu.
Chce ale víc, a tak zkouší vymanit těla
z pňů a větvičky ulamuje. Z těch míst však
jakoby z živé rány krvavé kapky kanou.
"Máti, to bolí," ozývá se z úst všech zraňovaných.
"Prosím tě, máti, pusť, ten mrzačený strom je mé tělo!
Buď sbohem - " Vtom slova překryla kůra.

Edgar Allan Poe - Pád domu Usherů

27. září 2007 v 17:50 | frida |  Čtenářský deník

Edgar Allan Poe

Pád domu Usherů

Hlavní postavy: vypravěč, Roderick Usher, lady Madeline Usherová
Vypravěč nás seznamuje s prazvláštním příběhem, který je o jeho příteli a o tom, jak člověk může upadnout až na dno.
Vypravěč, jehož jméno neznáme, přijíždí na návštěvu ke svému příteli z dětství. Tohoto muže již dlouho neviděl a překvapilo ho, když od něho obdržel dopis s prosbou o okamžitou návštěvu. Nicméně jako dobrý přítel se rozhodne prosbě vyhovět, sedne na koně a jede za ním na jeho panství. Přítel potřebující pomoc se jmenuje Roderick Usher. Kdysi to byl bohatý dědic, ale pak všechno své jmění promrhal a nyní nemá nic, jen svůj starý obrovský dům, ve kterém žije se svou nemocnou sestrou lady Madeline, a ze kterého sám kvůli nemoci téměř nevychází. V Roderickově případě se ovšem, narozdíl od Madeline, jedná o poruchu psychickou. Vypravěč najde přítele v hrozném stavu - je bledý, má podivně lesklé oči, mluví nesmysly a občas mívá halucinace. Vypravěč s ním několik týdnů zůstává a během této doby spatří lady Madeline jen jedenkrát. Roderick tvrdí, že je již velmi nemocná, a že brzy umře. To se také v brzké době stane. vypravěč čeká, že Roderick zavolá doktora z nejbližší vesnice, ale ten příteli navrhne, aby sestru pohřbili v domě. Vypravěč souhlasí - myslí si, že chce mít Roderick sestru u sebe - a společně dají tělo do rakve a zakopají pod podlahu ve sklepě. Několik dní po provizorním pohřbu se nic neděje, ale potom se jednou v noci ve vypravěčově pokoji objeví Roderick a není k utišení. Vypravěč se ho rozhodne uklidnit četbou knihy. Jediná kniha, kterou najde, je sice trochu strašidelná, ale Rodericka děj očividně zaujme, a tak se vypravěč rozhodne číst dál. Venku zuří bouře, a proto není divu, že se sám vypravěč vyleká, když po přečtené pasáži, ve které se mají ozývat příšerné zvuky, podobný rámus v domě zaslechne. Nejprve tom nevěnuje pozornost, ale když se zvuky opakují - vždy přesně podle děje knihy - vzhlédne od čtení a uvidí, že si Roderick něco mumlá. Po chvíli poslouchání zjistí, že Roderick svou sestru pohřbil zaživa a že ty zvuky pocházejí ze sklepa, kde se lady Madeline právě dostává z rakve, prohrabává se podlahou a jde sem nahoru. Otevřou se dveře a v nich skutečně stojí zesnulá lady. Oba sourozenci se obejmou. Vypravěč se na tu hrůzu už nemůže dívat a uteče. Když dorazí dál od domu, ohlédne se, a všimne si, že se dům začíná pomalu bortit v místě, kde byla původně jen prasklina v omítce. Vypravěč jen tak tak ujede z dosahu kamení, které se z rozbořeného domu uvolňuje. Poté se vyčasí a ve slunci se objeví trosky domu Usherů.
Jednoho pochmurného, temného a tichého podzimního dne, kdy na obloze visela nízká, těžká mračna, projížděl jsem na koni docela sám nebývale bezútěšnou venkovskou krajinu, až konečně navečer, kdy se stíny začaly prodlužovat a blížila se noc, dospěl jsem na dohled melancholického domu Usherů. Nevím proč - ale při prvním pohledu na budovu se v mé duši usídlil podivný pocit nesnesitelného smutku. Říkám nesnesitelného; neboť ten pocit nebyl ani v nejmenším umírněn onou ve své poetičnosti napůl příjemnou náladou, která obvykle provází i ty nejdrsnější přírodní obrazy zmaru nebe hrůzy. Hleděl jsem na výjev, který se přede mnou rozprostíral - na samotnou budovu i na prostou venkovskou krajinu kolem - na pusté zdi - na prázdná, očím podobná okna - na několik trsů tlejícího rákosí - na osamocené vybělené kmeny uschlých stromů - s takovou nezměrnou sklíčeností ducha, pro kterou nenalézám žádné vnější srovnání s jiným pozemským pocitem, než je vystřízlivění kuřáka opia - onen trpký návrat do každodenní všednosti - kruté odstranění závoje.

Shakespeare - Něco za něco

27. září 2007 v 17:45 | frida |  Čtenářský deník

William Shakespeare

Něco za něco

Hlavní postavy: vídeňský kníže Vincento, Angelo, Claudio, Isabela
Vídeňský kníže Vincento se rozhodne odjet z Vídně. Po dobu jeho nepřítomnosti má jeho moc převzít náměstek Angelo, kterému nemá kníže důvod nevěřit. Přesto se kníže rozhodne nikam nejezdit a v přestrojení sledovat, jak si Angelo počíná.
Angelo se vskutku vyznamenává. Sám je velmi počestný, proto čeká stejnou počestnost i od poddaných. Když proto žalářník přivede Claudia - mladého šlechtice, který přivedl svou snoubenku do jiného stavu před jejich svatbou - nechá ho na několik dní zavřít do vězení a pak ho chce pro výstrahu popravit. Mladý Claudio ale nechce zemřít. Prosí proto svého přítele Lucia, poněkud výstředního a zhýralého mladíka, aby zašel do kláštera. Tam se Claudiova sestra Isabela připravuje na to, že se stane novickou. Když sestra zjistí, jaké nebezpečí hrozí jejímu bratrovi, jde na zámek přemlouvat a prosit Angela, aby trest zmírnil. Angelo se do cudné a krásné dívky zamiluje. Přestože kvůli takové věci chce nechat popravit jejího bratra, nabídne Isabele, že Claudia propustí, když mu bude po vůli. Pro dívku je její cudnost to největší co má a myslí si, že její bratr pochopí, že za takovou cenu ho nemůže zachránit. Claudio, kterého nejdřív připravil na smrt za mnicha převlečený vévoda, nejprve Isabele zakáže o takové nabídce jen uvažovat, ale potom si uvědomí, že by ho to zachránilo a začne ji přemlouvat. Isabelu takové chování zklame a rozhodne se raději bratra poslat na smrt. Angelův návrh vyslechne i hrabě v přestrojení. Jako mnich Isabele poradí, jak by mohla bratrovi pomoci, přistoupit na Angelovu nabídku a sebe neposkvrnit. Angelo měl totiž kdysi snoubenku Marianu. Po smrti jejího bratra a ztrátě jejího věna ji ale opustil. Mnich Marianu utěšuje, ale ta se stále trápí láskou k Angelovi. Proto mnich/vévoda vymyslí plán. Isabela jde za Angelem a řekne, že jeho nabídku přijímá. Setká se s ním ale v noci na temném místě, v doprovodu své služebné. Angelo si ve tmě ani nevšimne, že není s Isabelou, ale s Marianou. Všichni spiklenci doufají, že se potom Angelo neopováží odsoudit Claudia za to, co také sám spáchal, ale Angelo ráno katovi přikáže, aby Claudia okamžitě popravil. Zároveň s ním má o hlavu přijít i zločinec Barnardin, dlouholetý vězeň českého původu. Mnich chce nejprve nechat popravit jeho místo Claudia, ale opilý zločinec se nenechá. Ve vězení tou dobou na zimnici zemřel jiný vězeň, proto předloží kat jako důkaz Claudiovy smrti jeho hlavu. Claudio je ukryt na bezpečném místě. Mnich poradí Isabele, aby si příhodu s Angelem nenechávala pro sebe, ale aby ji pověděla knížeti, který se bude nazítří vracet.
Isabela to učiní, proti Angelovi svědčí i Mariana i vévoda, který na chvíli odejde, aby se mohl znovu převléci za mnicha a tím svou roli sehrát do konce. Angelo je usvědčen a potrestán - musí se oženit s Marianou. Claudio se ožení se svou snoubenkou a kníže, který se mezitím zamiloval do Isabely, ji požádá o ruku.
ANGELO
Před tebou a před tvou
ctností! Co jen to se mnou je? Má chyba,
anebo její? A kdo hřeší víc?
Kdo svádí, nebo kdo se nechá svést?
Ona to není. Ona nesvádí.
To já se přece skláním nad fialkou,
co na slunci se celá rozvoněla,
zatímco já páchnu jak mršina.
Může nám cudnost smysly obloudit
víc nežli chlípná žena? Máme dost
zpustlosti, že chcem zbořit svatyni
a vztyčit tam svou hříšnost? Fuj, fuj, fuj!
Co děláš, Angelo, kdo jsi, co chceš?
Chceš ji tak hříšně, protože je ctnostná?
Jejímu bratrovi dej život! Zloděj
má právo krást, když soudci kradou taky.
Já ji snad miluju, když zmírám touhou,
abych ji slyšel, viděl její oči?
Nebo se mi to zdá? Jak práskaný
je ďábel! Na háček svatosti svatost
chytit chce! Zákeřné je pokušení,
když ponouká nás k hříchu láskou k ctnosti.
Vždyť děvka svými fíglemi a chtíčem
by nesvedla, co svedla ctnostná panna.
Propadnout lásce - až do této chvíle -
mi přišlo směšné, navíc pošetilé.