"Když to není rozbité, nespravuj to."

Září 2007

Jarmila Loukotková - Navzdory básník zpívá

27. září 2007 v 17:44 | frida |  Čtenářský deník

Jarmila Loukotková

Navzdory básník zpívá

Hlavní postavy: Francois Villon
Román popisuje život francouzského básníka z 15. století - Františka Villona.
Když byla jeho matka těhotná, odešla se svým manželem do Paříže a doufala, že tam bude lepší živobytí. Jenže v Paříži tou dobou řádil mor. Proti své vůli byli manželé strženi davem, který se hnal na hřbitov, kde nemocní, ale i zdraví Pařížané tančili jako šílení. František - otec Villona - se chtěl vrátit na venkov, ale jeho žena měla každou chvíli rodit, tak jim nezbylo nic, než zůstat zde a poprosit hrobníka o pomoc. Našli si prázdný dům, jehož bohatí majitelé zemřeli, nebo uprchli z města a František pomáhal za jídlo hrobníkovi s mrtvými. Nakazil se ale morem a umírá. Vdovu si oblíbí kanovník Vilém Villon a ujme se výchovy jejího syna Františka. František si vezme jméno po svém opatrovníkovi a stane se z něj František (Francois) Villon.
František Villon měl pestrý, ale smutný život. Od mládí chtěl psát básně, ale neměl o čem by psal. Básně se tehdy psaly o krásných věcech. Turnaj František nikdy neviděl, Boha taky nikdy neviděl, peníze, drahé kameny ani jiné cennosti neměl - pánem se člověk musí narodit a nikdo jiný než páni bohatství nemá - a o bídě - o jediné věci, kterou znal - se básně nepsaly. I tak to ale František nevzdal a v Paříži se stal oblíbeným básníkem chudých a nepřítelem bohatých.
Zároveň se také zapojoval do bojů mezi spolužáky z univerzity a strážníky, a v jeho životě bylo místo i pro lásku. Nejdřív se platonicky zamiloval do ženy místodržitele a velitele pařížské policie - Ambry, potom do Kateřiny de Vausselles - dcery bohatého měšťana. Jenže do Kateřiny, která byla mimochodem velmi krásná, se zamiluje i kněz Filip Charmoye. Jednoho dne Filip Františka ze žárlivosti napadne a František ho v sebeobraně zabije. Ze strachu František uprchne z Paříže a nastává mu ještě rušnější život. Zaplete se do gangu, který se jmenuje Ulita a má členy v celé Francii. Třikrát je odsouzen k trestu smrti. Poprvé za vraždu kněze, podruhé za loupež a znásilnění a potřetí za zcizení velké sumy peněz z prostor teologické fakulty. Dvakrát se z toho dostane díky milosti a za loupež v univerzitě je nakonec jen na deset let vyhoštěn z Paříže. Bohužel se do Paříže nikdy nevrátí, protože v tomtéž roce zemře.
Se hřbitovem mě přešly šprýmy.
Co platno těm, kdo měli jmění,
dům s postelemi prachovými,
že jedli jako nezavření
a žili pili při hýření,
neznali než kratochvíli?
Radovánek už dávno není,
a hříchy, ty tu po nich zbyly.
Kdo byli dřív ty lebky tady
V hromadě kostí zetlelých?
Výběrčí, ouřad nad ouřady,
Pokladník, který v bance zpych,
Žalobce, sudí, kupec, mnich?
Cokoli o nich napíši,
Ať lampář, biskup, hnidopich,
Stejně se dneska neliší.
Hlavy, co skláněly se snad
Kdys jedna druhé, dokud žily,
Tyhle tu směly kralovat,
Otrocké tamty byly síly,
Dnes tady čas i nečas bílí,
Z těla je kostra pohozená.
Titul jim červi pohltili:
Chám ani velmož nemá jména.
Už zemřeli - Bůh duše chrání.
Jsou zetlelí, jak těl je řád,
Ať mocný pán či sličná paní,
Ať u tabule každý zvlád
Vrch rýže, krémů, holoubat.
Popel a prach jsou jejich kosti,
Těm nelze rvát se ani smát.
Kéž Ježíš hříchů všech je zprostí!

Moliére - Misantrop

27. září 2007 v 17:41 | frida |  Čtenářský deník

Moliére

Misantrop

Hlavní postavy: Alcest, Filint, Celimena, Elianta
Děj této hořké komedie se odehrává v Paříži v domě místní krásky a kokety Celimeny. Ta má spoustu nápadníků a mezi nimi je i zatrpklý a cynický pesimista Alcest. Alcest doslova nenávidí lidi pro jejich úskočnou a neupřímnou povahu a na začátku hry se zrovna hádá se svým přítelem Filintem. Filint je totiž bezstarostný mladík, kterému nevadí být občas k někomu neupřímný a rozhodně je pro nevinnou milosrdnou lež. Alcest ho za to odsoudí a chce se s ním přestat přátelit. Ale i jeho přítel na Alcestovi vidí jisté chyby - od jeho neústupné povahy až po jeho náklonnost k Celimeně. Po Alcestovi touží i Celimenina sestřenka Elianta a její přítelkyně Arsinoe, ale mladý muž je do krasavice tak zamilován, že ochotně přehlíží všechny její chyby, které na ostatních tolik odsuzuje. Celimena tvrdí, že jeho city opětuje a tak jinak bezúhonnému mladíkovi nic nebrání v tom, aby Celimenu mohl požádat o ruku. Právě když je Alcest na cestě ke své vyvolené potká jiného muže - Oronta, který je jeho velkým obdivovatelem. Oront žádá o Alcestovo přátelství a také o posudek jeho sonetu. Oront sonet pyšně přednese, ale Alcest mu ho zkritizuje. Za to ho Oront zažaluje a soud Alcestovi přikáže, aby se omluvil a sonet pochválil. To ovšem Alcest nemůže přijmout a tak chce raději z Paříže odejít. Celimenu chce přesvědčit, aby šla s ním. U Celimeny se setká se spoustou mužů - což je ale ovšem pro tuto dámu typické, ztropí jí žárlivou scénu a dá jí ultimátum - buď odejde Celimena s ním, nebo odejde on sám. Celimeně se v Paříži líbí, ale i když není Alcest jejím jediným milencem, přesto k němu nejspíš něco cítí. Jenomže když si Alcest přijde pro odpověď, potká v domě Celimeny Oronta, který Celimenu také miluje. Celimena je tedy postavena do velmi nepříjemné situace, kdy si musí vybrat mezi dvěma svými milenci. O rozřešení prosí sestřenku Eliantu, která právě přichází s Filintem. Elianta se ale do sporu nechce plést. Zanedlouho dorazí i dva markýzové, kteří byli také velmi častými Celimeninými hosty. Každý nese dopis - milostný dopis - ve kterém Celimena lže, jak miluje jen adresáta a své ostatní milence v něm ponižuje. Alcest i Oront si uvědomí, že stejné dopisy dostávali i oni a Oront ztratí o nevěrnou Celimenu zájem. Alcest se rozhodne dát jí ještě jednu šanci. Odpustí Celimeně, když ta s ním odejde do pustiny, kde budou daleko od lidí, kterými Alcest tolik pohrdá. Celimena to ovšem odmítne. Alcest se ani nepokouší zlákat k odchodu z Eliantu, která se navíc zamilovala do Filinta. Nezbývá nic jiného, než opustit lidi zcela sám.
FILINT
Copak je? Co je vám?
ALCEST
Tak vy mě nenecháte?
FILINT
Ty vaše nálady! Co proti mně zas máte?
ALCEST
Nechte mě, povídám, a ukliďte se někam!
FILINT
Snad lidi vyslechnu, dřív než se takhle vztekám.
ALCEST
Na výslech nemám chuť, já se chci prostě vztekat.
FILINT
Ne, to vás nechápu, když začnete tak štěkat.
A jako přítel vám musím povědět…
ALCEST
Já, a váš přítel? Ne! To pusťte z hlavy! Hned!
Byl jsem váš přítel, byl, a pyšnil jsem se tím,
však po všem, Filinte, co o vás nyní vím,
vám říkám do očí: Je konec dnešním dnem!
Nestojím o místo v srdci tak proradném.
FILINT
Tak tedy, podle vás, jsem notný hříšník, viďte?
ALCEST
Že nezaleknete se! Styďte se, pane, styďte!
Čím chcete omluvit, jaký jste právě byl?
Každého, kdo má čest, byste tím pobouřil.
Nejdřív se k někomu jak dobrý přítel máte,
něhou a vřelostí ho málem umačkáte,
k prsoum ho tisknete, jak drahocenný skvost,
jste samá ochota a slib a oddanost,
nevíte, jak vás zná a jak se jmenuje.
Sotva se rozloučí, váš zápal pro něj mizí
a klidně přiznáte: Ten člověk je mi cizí.
To je přec hanebné a nízké! Dobré nebe!
Lísat se k lidem tak, že zrazujete sebe!
Já takto, nedej Bůh, si pošpinit svůj štít,
v tu chvíli bych se šel ze studu pověsit.
FILINT
Nemyslím, že můj čin hned volá o provaz,
a tak mi laskavě odpusťte, prosím vás,
když ten váš rozsudek si prostě v milost změním
a nepověsím se - s pánovým dovolením.
ALCEST
Ten žert mě, věřte mi, k úsměvu nepřiměl.
FILINT
Co byste, prosím vás, od lidí vlastně chtěl?
ALCEST
Chci čestnost, upřímnost. To přímý člověk není,
kdo klidně vysloví, co v srdci nepramení.

Guy de Maupassant - Miláček

27. září 2007 v 17:39 | frida |  Čtenářský deník

Guy de Maupassant

Miláček

Hlavní postavy: Georges Duroy (později - Du Roy), Clotilde de Marelle, paní Walterová, Suzanne Walterová, Madeleine Forestierová
Tento román vypráví o jednom ctižádostivém mladíkovi, který se snaží dostat na výslunní v Paříži. Na začátku příběhu ale nic nenaznačuje tomu, že by se mu tento sen mohl vyplnit. Georges Duroy se narodil chudým rodičům a majitelům hostince na francouzském venkově. Poté nastoupil do armády a s tou se dostal až do severní Afriky. Když válka skončila, chtěl si najít nějaké dobře placené místo v Paříži, ale sehnal jen funkci pracovníka u dráhy. Měl malý plat a tak si mohl dovolit jen špinavý byt v chudinské čtvrti a denně se rozhodoval, jestli má ušetřit za oběd nebo za večeři. Asi by se mu takhle mizerně vedlo dál, kdyby nepotkal jednoho známého z fronty.
Charles Forestier nyní pracuje pro bezvýznamné noviny jako šéf politického oddělení. Díky svým kontaktům je velmi zámožný. Nejprve pozve Georgese na pár piv do hospody, potom do jednoho nemravného podniku a nakonec na večeři k sobě domů. Tam se Georges setkává s paní Forestierovou, s ředitelem novin a Charlesovým zaměstnavatelem panem Walterem a jeho ženou, i s paní de Madelle - bohémskou manželkou starého muže. Paní Forestierová je podle Georgese přesně ten typ ženy, kterou by také potřeboval. Charles mu zajistí možnost místa novináře pro deník La Vie Française, ale Walter chce po Duroyovi vstupní článek o jeho pobytu v Alžíru, o kterém Georges při jídle vyprávěl. Duroy se nad článkem dlouho trápí, ale vymyslet ho nedokáže. Jde pro pomoc za Forestierem. Ten je právě na odchodu do redakce a pošle ho za svou ženou Madeleine. Georges je v její přítomnosti jako u vytržení a nemůže se na nic soustředit. Přesto se mu podaří napsat článek, který je mu nadiktován. Walter je spokojen a Duroye zaměstná. Mladík, který rozhodně netrpí nedostatkem ctižádosti ani šarmu, si brzy vybuduje silné postavení. Naučí se psát vtipné a pohotové články sám a brzy je znám v celé Paříži. Jen jeho dávné předsevzetí, že docílí kariéry díky ženě, se mu zatím nedaří. Stává se sice milencem paní Clotildy de Marelle, ale ta je již vdaná a proto mu v postupu nemůže nijak pomoci. Jeho přítel Charles mezitím pomalu umíral na plicní chorobu. Krátce před smrtí uposlechl radu doktora a odjel s Madeleine na venkov. Madeleine poslala Georgesovi telegram a prosí ho, aby za ní přijel. Georges má radost - již předtím vyznal paní Forestierové lásku, ale ta ho odmítla s tím, že má ráda svou volnost a že nechce být omezována žárlivým milencem. Během Duroyovy návštěvy Charles umírá a Georges vysloví vdově svou nabídku k sňatku. Ta ji po několika dnech rozmýšlení přijímá. Madeleine se stane paní Duroyovou a s její pomocí píše Georges ty nejlepší články. Dál se ale schází i s paní de Marelle, která ho tolik miluje, že se k mladému milenci vždy vrátí a dokonce pro něho vymyslí přezdívku "Miláček". Madeleine manželovi poradí, aby se raději zaměřil na paní Walterovou. Duroy, který si na radu své ženy změní jméno na Du Roy (zní to více šlechticky) opravdu nebohou starší ženu svede a dokáže, že se do něj paní Walterová, která nikdy nebyla muži nevěrná, bláznivě zamiluje. Du Royovi se ale začne její přílišná - a podle Georgese i pro její věk naprosto nevhodná - náklonnost přejídat. Raději se opět věnuje Clotildě. Paní Walterovou zavrhne, ale ta se přesto rozhodne prokázat mu ještě jednu službu. Poradí mu, že se její manžel chystá udělat jistou tajnou obchodní transakci. Du Roy si má jen koupit levné akcie jedné firmy, která potom velmi stoupne na ceně. Georges ji poslechne a totéž poradí i panu de Marelle, s nímž se přátelí. Na tomto obchodu Georges zbohatne, ale stejně ještě není spokojený. Walter je nyní totiž milionář. Du Roy se rozhodne pro riskantní krok. Madeleine mu už v dalším postupu nemůže pomoci, i když díky jejímu pěstounovi jim oběma na kontě přibyl milion. Georges hledá další "oběť". Tou se má stát Walterova dcera Suzanne. Krásnou dívku si hezký mládenec snadno získá, ale ví, že její matka a jeho bývalá milenka, nikdy nesvolí k jejich sňatku. Navíc je tu ještě jedna překážka - jeho manželka.
Du Roy tuší, že ho Madeleine podvádí stejně jako on ji. Taky se dovtípí, že jejím milencem je asi sám Laroche-Mathieu, ministr, kterému k popularitě značně pomohl dnes již uznávaný deník pana Waltera. Protože se odhalené cizoložství řeší rozvodem, počká Du Roy, až bude jeho žena jako obvykle s ministrem, a potom zavolá strážníka, který mu před soudem dokáže, že načapali Madeleine in flagranti. Díky tomu, že se s Madeleine brali na radnici a ne v kostele, brání ve svatbě se Suzanne už jen její rodiče. Těm je jasné, že jde Du Royovi jen o peníze. Georges ale Suzanne s jejím svolením unese a potom nezbývá ani paní Walterové nic jiného, než se sňatkem souhlasit.
Nemocný, zesláblý a stále pokašlávající Forestier mu v kanceláři značně znepříjemňoval život, jako by si denně lámal hlavu s vymýšlením té nejhorší roboty. Jednoho dne dokonce - to byl zrovna podrážděný a vyčerpaný dlouhým záchvatem kašle - když mu Duroy nepřinesl požadovanou zprávu, zabručel: "Kristepane, ty jsi snad ještě pitomější, než jsem si myslel."
Duroy ho málem uhodil, ale pak se ovládl a odcházel mumlaje si: "Však já tě dostanu, počkej." Hlavou mu prolétla myšlenka a dodal: "Udělám z tebe paroháče, kamaráde." Vycházel a mnul si ruce, jak ho ten nápad pobavil.
Chtěl začít uskutečňovat svůj plán už následujícího dne. A tak se vydal k paní Forestierové na jakousi průzkumnou návštěvu.
Ležela na pohovce a četla si knihu.
Ani se nepohnula, jen k němu otočila hlavu, podala mu ruku a pravila: "Dobrý den, Miláčku!"
Bylo mu, jako by dostal políček: "Proč mi tak říkáte?"
Odpověděla s úsměvem: "Minulý týden jsem se setkala s paní de Marelle a dověděla jsem se , jak vás u nich doma překřtili."
Uklidnil se při pohledu na přívětivou tvář mladé ženy. Z čeho by ostatně měl mít strach?
Pokračovala: "Vy ji rozmazlujete! To ke mně se chodí na návštěvu nanejvýš jednou za uherský měsíc, že se moc nepletu?"
Posadil se k ní a prohlížel si ji s novým zájmem, jako zapálený sběratel. Byla okouzlující, její plavé vlasy měly jemný a teplý odstín, byla zkrátka jako stvořený pro něžnosti. Pomyslel si: Určitě bude lepší než tamta. A ani na chvilku nezapochyboval o svém úspěchu, zdálo se mu, že stačí jen natáhnout ruku a vzít si ji, stejně jako si utrhneme ovoce.
Odhodlaně pravil: "Nechodil jsem k vám, protože to tak bylo lepší."
Nechápavě se zeptala: "Cože? Proč?"
"Proč? Copak to nechápete?"
"Ne, vůbec ne."
"Protože jsem do vás zamilovaný… ano, tedy jen trochu.. ale nechci se zamilovat úplně…"
Nevypadala ani udiveně, ani pohoršeně, ani polichoceně. Stále se jen usmívala tím svým lhostejným úsměvem a odpověděla pokojně: "Tak to ke mně můžete klidně chodit. Do mne nikdo není zamilován dlouho."
Snad ještě víc než slova sama ho udivil tón, kterým je pronesla. Zeptal se: "Proč?"
"Protože je to zbytečné a já to řeknu každému hned na začátku. Kdybyste se mi byl se svými obavami svěřil dřív, byla bych vás uklidnila a naopak přiměla k tomu, abyste mě navštěvoval co nejčastěji."

Shakespeare - Marná lásky snaha

27. září 2007 v 17:36 | frida |  Čtenářský deník

William Shakespeare

Marná lásky snaha

Hlavní postavy: navarský král Ferdinand, Biron, Longaville, Dumain, francouzská princezna, Rosalina, Kateřina, Marie
Děj se odehrává v navarském království. Mladý král Ferdinand se rozhodne spolu se svými třemi přáteli: Bironem, Longavillem a Dumainem žít po tři roky v izolaci od okolního světa a především od světských radovánek a celou tu dobu věnovat výhradně studiu. Trojice si ustanoví přísná pravidla, nemohou přijímat ani vídat ženy a kdo by tato pravidla porušil, bude bez milosti potrestán. Jenomže to se lehko řekne, ale hůř udělá. Ke králi přijede na vyjednávací návštěvu francouzská princezna se svými družkami a král ji nemůže a ani nechce odmítnout. Proto jsou jejich pravidla porušena ještě než začala pořádně fungovat. Jakmile král spatří krásnou princeznu, na první pohled se do ní zamiluje. Nejinak jsou na tom i jeho společníci - jindy drzému a vtipnému Bironovi dochází řeč, když se jen podívá na krásnou Rosalinu a i rozum Dumaina a Longavilla je v koncích za přítomnosti dalších okouzlujících dvorních dam: Marie a Kateřiny. Pánové se ale za svoje city stydí, protože si před sebou přísahali věrnost jejich plánu. Nejprve všichni milují tajně, posílají svým damám dárky a básně a jen díky náhodě se dozví, že jsou na tom všichni stejně. Biron se prochází po zahradě, když v tom přijde král. Biron vleze na strom a slyší krále, který si pro sebe vylévá své srdce. Potom přijde Longaville a král se schová. Oba vyslechnou jeho vyznání a potom ještě Dumainovo. Když Dumain domluví, vyjde z úkrytu Longaville a vyčítá mu porušená slibu. Netuší, že i jemu bude stejný přestupek vyčten od krále a krále zase zesměšní Biron. Vypadá to, že z toho Biron vyklouzne, protože jeho vyznání nikdo neslyšel, jenže přijde posel od Rosaliny a vrátí mu jeho milostný dopis.Čtveřice se domluví na tom, že pravidla se zruší a půjde se na "lov". Pokoušejí i ženy všemožně získat, ale ty si jejich citové výlevy nepřipouštějí a berou je jako hru. Dokonce se pánům i vysmějí a záměrně je znemožní, když jim překazí zábavu, kterou si pro ně pánové připravili. V milostném snažení pomáhá králi a jeho družině učitel Holofernes, kurát Nathan, strážný Hňup, vesničan Kotrba a bláznivý španěl Don Adriano de Armando se svým panošem Smítkem. Ti si pro princeznino obveselení připraví bláznivou hru, na kterou bohužel nedojde, protože k princezně dorazí posel se zprávou o úmrtí jejího otce. Král se ještě před jejím odjezdem princezně znovu vyzná ze své lásky k ní a princezna mu slíbí, že se za něj provdá, pokud na rok a den odejde do pustiny a bude tam žít jako poustevník. I ostatní dámy mají pro své obdivovatele zvláštní úkoly, například Biron musí rok a den chodit po nemocnicích a špitálech a snažit se obveselovat nemocné a umírající lidi. Dumain s Longavillem jsou na tom podobně a tak ani jedna láska nemá ve hře šťastný konec.

Karel Hynek Mácha - Marinka

27. září 2007 v 17:35 | frida |  Čtenářský deník

Karel Hynek Mácha

Marinka

Hlavní postavy: Karel Hynek Mácha, dívka Marinka
Autor v této próze popisuje nejen dívku Marinku - svou spřízněnou duši, ale i krajinu okolí města Prahy.
Dílo vypravuje, jak autor bloumá po Petříně a spatří tam žebráka, hrajícího na housle. Lituje ho, ale sám nemá, co by mu dal. Vidí, že žebrák prosí o almužnu všechny, kdo jdou kolem něho a bojí se, že chudáka zklame, když kolem něho projde a nic mu nedá. Chce ho rychle obejít, ale žebrák na něho zavolá a předá mu dopis. Psala ho jeho dcera Marinka - strašně smutná a nemocná dívka, která básníka dlouho obdivuje a přeje si, aby ji navštívil. Mácha se za ní vypraví do chudinské části Prahy, setkává se s její starou nerudnou macechou a s jejím otcem a nakonec se samotnou dívkou. Ta se mu na první pohled líbí a je okouzlen když zjistí že tato smrtelně nemocná žena chápe jeho verše, jeho samotu a jeho povahu. Ještě několikrát ji navštíví, vždy si s ní příjemně popovídá a dokonce se do ní zamiluje. Dívka, která dříve pocházela z bohaté rodiny, ale po matčině smrti začali mít málo peněz, jeho city opětuje, ale když se Mácha vydává na cestu do hor, umírá. Básník se do Prahy vrátí zrovna na její pohřeb, kde také naposledy vidí jejího otce - starého žebráka. Ten totiž ještě několik dní hraje na hrobě své jediné dcery na housle a potom se utopí.
Sprostou, žlutou rakev nepokropenou vypustili v šachtu, a jako by někdo šeptal v ucho mé, znělo mi hluboko v duši: "Ona tebe očekávala!" Skočiv se zdi, spěchám nastávajícím šerem do procházek Wimmrovských a Žitnou branou v temnou Prahu. - Za několik dní slyšel jsem o starém muži, který na novoměstském hřbitově tak smutně na housle hrává; a po měsíci roznesla se pověst po Praze, že na Dolejších loďkách vytáhli mlynářští utopeného. Ležel před sedmým na lavičkách. Dlouhý vyzáblý muž v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahající spodky oblečený. Obuv jeho, krátké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozené. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Před ním na zemi ležel třírohý klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní rozmoklé housle. Žádný se k němu nehlásil, a zapomenutého bez rakve zakopali v šachtu.

Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

27. září 2007 v 17:33 | frida |  Čtenářský deník

Antoine de Saint-Exupéry

Malý princ

Hlavní postavy: autor (vypravěč), malý princ
Autor popisuje smyšlený příběh o své havárii v africké poušti, kde se seznámil s malým princem z jiné planety.
Vypravěč měl pitnou vodu sotva na týden a letěl úplně sám, musel tedy závadu odstranit co nejrychleji. Jednou, když opravoval motor, uslyšel hlásek, který ho prosil, aby mu nakreslil beránka. Byl to malý princ - zvláštní človíček - malinký a velice zvídavý.
Spolu s autorem se dovídáme o tom, odkud onen človíček pochází. Má vlastní malinkou planetu, na které je pouze poklop s růží, která tam roste. Malý princ má na planetě zvláštní úkoly - denně vykopává rostlinky baobabů, aby nevyrostly a nezarostly mu planetu a vymetá tři malinké sopky. Potom také zalévá vzácnou růži - jedinou mluvící a velkou květinu na celé planetě, která ještě jako malé semínko přiletěla ze Země. To ale princ neví, jen se o růži pečlivě stará a povídá si s ní. Růže, kterou malý princ chrání před větrem skleněným poklopen, je ale rozmazlená a protivná. Malý princ je z ní tolik nešťastný, že se rozhodne planetku opustit a cestovat. Do té doby neznal nic, než západy slunce, na které se mohl kvůli malé velikosti planety dívat pořád. Proto je zpočátku velmi nadšený ze setkání s novými lidmi. Prozkoumal několik asteroidů. Na prvním byl král. Byl sice dobrák, ale také byl velmi panovačný, a mrzutý, protože byl na planetě sám a neměl komu rozkazovat. Malý princ se stal na chvíli jeho poddaným, ale dlouho ho to nebavilo a odešel. Potom potkal domýšlivce. Ten návštěvníka pokládal za svého obdivovatele a choval se velmi nabubřele - chtěl, aby ho malý princ pořád obdivoval, a tak šel človíček jinam. Na další planetě bydlel pijan a setkání s ním bylo pro malého prince velmi smutné. Odešel na další planetu, kde byl byznysmen. Ten bez ustání počítal hvězdy, které mu patřily. Jedna planeta byla ze všech nejzvláštnější - byl na ní lampář, který rozsvěcel a zhášel jedinou lampu. Protože ale byla planeta malá, slunce vycházelo a zapadalo každou chvíli a proto měl lampář hodně práce.
Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci.
"Víš… já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít."
"Samozřejmě že chci," řekl lampář.
Vždyť člověk může být současně věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.
Malý princ pokračoval:
"Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít."
"To mi moc nepomůže," řekl lampář. "Já rád spím."
"To je smůla," zvolal malý princ.
"Je to smůla," řekl lampář. "Dobrý den."
A zhasl svítilnu.
Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan i byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.
Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:
Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…
Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval tuto šťastnou planetu zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!
Na další planetě bydlel starý pán a sepisoval knihy. Byl to vědec - zeměpisec. Měl sice hodně knih, ale nic o světě nevěděl. Přesto malému princi doporučil, aby se šel podívat na Zemi.
První, koho tam spatří, je had. Ten malému princi řekne, kde se nachází a polituje ho, protože je na Zemi tak sám a tak slabý. Nabídne mu pomoc, kdyby se chtěl Malý princ vrátit domů.
Malý princ došel do zahrady v poušti a ta byla plná růží. Byl nešťastný, protože si uvědomil vlastní nicotnost - měl obyčejnou růži, jakých bylo v zahradě tisíce, malou planetu a pouhé tři sopky. Když plakal nad svým příkořím, objevila se u něho liška. Malý princ si lišku ochočí a pochopí, že jeho růže je přece jen vzácná, protože právě o ni se staral a ji zaléval. Rozloučí se s liškou a ta mu dá poslední radu: Co je důležité, je očím neviditelné - správně vidíme jen srdcem.
Malý princ pozná i výhybkáře, obchodníka, a nakonec se seznámil s autorem.
Přesně rok po příchodu na Zemi se v poušti s autorem loučí a potom se vrací na svou planetu za pomoci hada, který ho uštkne.

Friedrich Schiller - Loupežníci

27. září 2007 v 17:28 | frida |  Čtenářský deník

Friedrich Schiller

Loupežníci

Hlavní postavy: Karel Moor, Franc Moor, Amálie
Karel a Franc Moorovi jsou bratři, kteří si ale nejsou vůbec v ničem podobní. Zatímco prvorozený Karel má v životě vše, co by si mohl přát - lásku otce, dědické právo, krásnou dívku Amálii - mladší Franc má jen svou ošklivost a závis. Nenávidí Karla a dokonce nenávidí i svého otce, který Karla ve všem protěžuje a France přehlíží. Karel jede na studie do Lipska, ale nechová se tam právě vzorně. Franc se o jeho prohřešcích dozví a rozhodne se ukázat otci Karla v tom nehorším světle. Sám si píše dopisy a vydává je za zaručené zprávy jistého spolehlivého korespondenta z Karlova okolí. Popisuje tam, jak zhýralý život Karel vede, jak loupí, žebračí a dokonce i znásilňuje a vraždí. Starý Moor je z těchto zpráv nešťastný a nemá daleko ke smrti. Franc spřádá další a ještě hrůznější plány - chce zabít otce, zdědit jeho pozemky a jeho zámek a potom se oženit s Karlovou Amálií. Franc si uvědomuje, že by byl první podezřelý, kdyby otec zemřel násilnou smrtí. Vymyslí plán, jak otce zdrtit natolik, aby se z šoku nevzpamatoval. Domluví se s bývalým Amáliím nápadníkem Heřmanem a za pomoc mu slíbí Amálii za ženu. Přestrojí Heřmana za vojáka a přivede ho k Moorovi a k Amélii. Voják pak oba zpravuje o tom, jak se Karel dal ze žalu na vojnu a jak zahynul v bitvě. Tato fingovaná zpráva má kýžený účinek - Moor umírá. Franc se stává pánem jeho panství, ale Heřmana podvede a o Amálii se uchází sám. Amálie nemůže zapomenout na Karla, kterého miluje, a France ostře odmítá. Franc to všem sluhům i Amálii oplácí svou tyranidou -všichni se ho bojí a nenávidí ho.
Mezitím Karel očekává odpověď na svůj dopis, který psal otci, a ve kterém se mu přiznal ke všem svým drobným prohřeškům a prosí za odpuštění. Netuší, že právě jeho omluvný dopis přiměl France na celý intrikářský plán. Franc Karlovi odepíše, že ho jeho otec vydědil, že ho v životě nechce vidět a že už se nechce prohlašovat za jeho otce. Zdrcený Karel se přidá ke svým kamarádům a stane se s nimi loupežníkem - všichni ho nadšeně přijmou jako hejtmana. Od té doby Karel zabíjí bohaté, kteří odírají chudé a v českých lesích si počíná jako Robin Hood. Nashromáždí kolem sebe velkou tlupu lotrů a vrahů, společně loupí a zabíjejí. Všichni loupežníci svého hejtmana obdivují a žádný by ho nezradil. Jejich oddanost se prokáže například když Karel osvobodí svého druha těsně pod šibenicí. Po této akci je napadnou vojáci, myslivci a husaři. Je jich veliká přesila, ale loupežníci se nevzdají ani když nepřítel vyšle pátera s lákavou nabídkou. Loupežníci se mohou vzdát a budou ušetřeni, smrt čeká jen na Moora, který je iniciátorem všech loupeží a vražd. Sám Karel druhy přesvědčuje a navádí ke zradě, ale všichni nakonec drží s ním a přesilu nepřátel porazí. Po bitvě se skrývají v lese kam za nimi přijde jistý mladík. Jmenuje se Kosinsky a v životě už nemá co ztratit, protože ho jeho hrabě oloupil o dívku. Karel hocha nejprve zrazuje, ale pak ho přijme. Kosinského dívka se totiž jmenuje Amálie a Karel si vzpomene na svůj domov. Vypraví se zpět na panství, které mělo být jeho, za otcem, který ho vydědil, a za dívkou, která na něj už určitě zapomněla.
Když op příjezdu zjistí, jak to všechno bylo doopravdy, rozhodne se Francovi pomstít. V přestrojení za hraběte pronikne na zámek a nepoznán se spojí s Amálií. neřekne jí nic o své pravé totožnosti a pozná ho jen starý sluha Daniel, který ho v dětství vychovával. Franc ovšem také něco tuší a nakáže Danielovi aby cizího hraběte zabil. Daniel místo toho Karla varuje a tím ještě umocní jeho chuť k pomstě. Karel si chce naposledy promluvit s Amálií, ale po pár slovech odchází zpět do lesa za ostatními. V lese potkají Heřmana, který jde ke starému stromu a s někým v něm mluví. Karel neznámého osvobodí ze zamřížovaného kmene a s překvapením zjistí, že je to jeho otec, který tehdy pouze omdlel. Franc se ho chtěl přesto zbavit a uvěznil ho o hladu v tomto stromě. Starý Moor syna zatím nepoznává a pozná ho až díky tomu, že do lesa přijde Amálie. Ta si uvědomila, kdo cizí hrabě je a jde Karlovi říct, že ho pořád miluje. Karel ji od sebe odhání a prozradí jí i otci, kým ve skutečnosti je a kolik životů má na svědomí. Vysílený stařec šokem doopravdy zemře ale Amálie Karla přesto nechce opustit. Karel vyšle svého nejvěrnějšího přítele Schweizera s několika muži, aby přivedli France do lesa. Musí ale být živý a Karel vyhlásí, že osobně zabije toho, kdo by se France jen dotkl. Franc na zámku propadá panice a tuší svůj neblahý osud. Pokouší se dokonce modlit, ale nejde mu to. Bojí se smrti a pekla a rozhodně mu nepomůže farář, který ho uklidňuje tím, že jeho zločiny, ať už jsou jakékoliv, nejsou jistě nic proti dvěma nejhorším zločinům, které Bůh nepromíjí - proti otcovraždě a bratrovraždě. Když slyší Franc přijíždějící loupežníky, raději se oběsí na šňůře od klobouku. Schweizer, který ho najde již mrtvého, nesnese pomyšlení, že by nesplnil hejtmanův rozkaz a Sám se zastřelí. Když se tohle všechno Karel dozví, chce s loupežnictvím skoncovat a vrátit se k Amélii. jeho druhové mu ovšem připomenou jeho vlastní slova po bitvě v českém lese, kdy Karel přísahal že loupežníky nikdy neopustí. Amálii si chtějí lupiči nechat jako svoji kořist a Amálie, která chápe že mezi ní a Karlem je už příliš velká propast, prosí raději o smrt. Karel sám ji nejprve odmítne zabít, a když se k tomu nemá ani nikdo z ostatních, chce to Amálie spáchat sama. Nakonec se nabídne jeden loupežník, ale Karel ho zastaví se slovy: "Moorova milenka zahyne jen Moorovou rukou." Amálii sám zabije. Nad jejím mrtvým tělem pak loupežníkům oznámí, že s nimi přesto končí. Jeho druzi si nejprve myslí, že se chce také zabít, ale Karel se rozhodne alespoň svou smrtí někomu pomoci. Vzpomene si na chudáka, kterého potkal cestou sem. Měl jedenáct dětí ale žádné peníze. Na Moorovu hlavu je vypsána vysoká odměna, a tak se Moor nechá od tohoto chudáka zatknout.
PÁTER vystoupí
PÁTER (stranou, zaražen): To je to dračí doupě? - Dovolte, pánové! Jsem sluha církve, a venku stojí sedmnáct set vojáků a hlídá každý vlásek na mé hlavě.
SCHWEIZER: Bravo! Bravo! To řekl dobře, aby se mu nic nestalo.
MOOR: Mlč, kamaráde! - Řekněte stručně, pane pátere, co tu pohledáváte?
PÁTER: Posílá mne vznešená vrchnost, která rozhoduje o životě a smrti - vy zloději - vy žháři - vy lotři - jedovaté zmije, plazící se potmě a kousající vskrytu - vyvrhelové lidstva - zrozenci pekla - pochoutko krkavců a hmyzu - posádko vyvolená pro šibenici a kolo -
SCHWEIZER: Pse! přestaneš nadávat - nebo - (rozpřáhne se na něj pažbou)
MOOR: Styď se, Schweizere! vždy´t ho vyvedeš z konceptu - umí své kázání tak pěkně nazpaměť - jen dále, velectěný - "pro šibenici a kolo"?
PÁTER: A ty, ty povedený hejtmane! Ty vojevodo všech kapsářů! Ty králi lotrů! Veleknězi všech darebáků pod sluncem! - Ty, jenž se navlas podobáš onomu prvému hnusnému buřiči, jenž tisíc legií nevinných andělů zažehl ohněm vzpoury a strhl je do propasti zatracení - - Nářek opuštěných matek rozléhá se ve tvých šlépějích, krev chlemstáš jako vodu, lidé mají pro tvou vražednou dýku stejnou cenu jako bubliny -
MOOR: Zcela správně, zcela správně! jen dál!
PÁTER: Cože? zcela správně, zcela správně? to má být odpověď?
MOOR: Jak, velectěný? toho jste se asi nenadál? Pokračujte, jen dál! Co jste chtěl ještě říci?
PÁTER (se zájmem): Hrůzný člověče! odstup ode mne! Nelpí na tvých prokletých prstech krev zavražděného říšského hraběte? Což jsi svýma zlodějskýma rukama neznesvětil svatyni Páně, což jsi darebně neuloupil posvěcené mešní nádoby? Jakže? nevmetls do našeho bohabojného města smolnice? neshodils prachárnu na hlavy dobrých křesťanů? (Spráskne ruce.) Děsné, děsné zločiny, od nichž se zvedá zápach až k nebi, které přivolávají soudný den s hrůzou a odplatou i s posledním hlaholem pozounů!
MOOR: Až potud jste hádal úplně bezvadně! ale teď k věci! Co mi vzkazuje slavný magistrát?
PÁTER: A čeho nejsi hoden - Rozhlédni se kolem sebe, ty žháři a vrahu! Kam dohlédneš, jsi obklíčen našimi jezdci, nemůžeš už uniknout; jako že na těchto dubech rostou třešně a na těchto jedlích broskve, tak jistě vyváznete zde z těchto dubů a jedlí.
MOOR: Slyšeli jste, Schweizere a Rollere? - Ale jen dál!
PÁTER: Ty lotře, poslyš tedy, jak dobrotivě, jak shovívavě se k tobě soud zachová: jestliže teď bez prodlení přilezeš ke křížku a poprosíš o milost, pak, hleď, místo příhodného trestu se ti dostane slitování a spravedlnost ti bude milující matkou - přimhouří oko nad polovinou tvých zločinců a spokojí se - považ jen - spokojí se s tím, abys byl vpleten na kolo.
SCHWEIZER: Slyšels, hejtmane? Mám tomu cvičenému ovčáckému psu sevřít hrdlo, až mu vystřikne červená?
ROLLER: Hejtmane! - Hrom do toho! - Hejtmane! - Jak se kouše do dolního rtu! Mám toho chlapa nakopnout, až poletí vzhůru nohama?
SCHWEIZER: Mně! mně! Já padám před tebou na kolena! Mně popřej rozkoš, abych ho směl rozdrtit na kaši!
PÁTER křičí.
MOOR: Ruce pryč! Nikdo ať se ho ani nedotkne! (PÁTEROVI, tase svůj kord.) Pohleďte, pane pátere! zde jich stojí devětasedmdesát a já jsem jejich hejtman. Nikdo z nich neumí lítat na povel a komando a nikdo z nich neumí tancovat podle muziky kanónů, a venku jich stojí sedmnáct set, kteří zešedivěli ve vojenské službě - ale teď poslyšte! tak mluví Moor, hejtman paličů: Je pravda, zabil jsem říšského hraběte, zapálil jsem a vydrancoval dominikánský kostel, vhodil jsem smolnice do vašeho bigotního města a shodil prachárnu na hlavy dobrých křesťanů - ale to ještě není všechno. Udělal jsem toho ještě víc. (Vztáhne pravou ruku.) Pohleďte a tyto čtyři drahocenné prsteny, které zdobí mou ruku - jděte a vyřiďte bod za bodem pánům od soudu, kteří rozhodují o životě a smrti, co uvidíte a uslyšíte. - Tento rubín jsem stáhl z prstu ministra, kterého jsem skolil na honu k nohám jeho knížete. Patolízalstvím se vyšvihl z lůzy až k místu prvního knížecího milce, pád soupeřův byl podnoží jeho povýšení - slzy sirotků ho vyzvedly. Tento diamant jsem stáhl finančnímu radovi, který prodával hodnosti a úřady těm, kdo nejvíc nabízeli, a truchlící vlastence vyhazoval ze dveří. - Tento achát nosím na počest kněžoura, jako jste vy, kterého jsem zardousil vlastí rukou, když se na kazatelně rozplakal, že prý inkvizice upadá. Mohl bych vám vypravovat ještě víc historek o svých prstenech, kdyby mi nebylo líto už těch několika slov, která jsem s vámi promarnil -.

Hodně legrační fotka

27. září 2007 v 17:26 | yellow
Předloni jsme byli v Kutný Hoře a tam vznikla tahle fotka. Je celkem legrační. Podotýkám, že na fotce nejsem já ani spoluautor blogu.

Moliére - Lakomec

27. září 2007 v 17:25 | frida |  Čtenářský deník

Moliére

Lakomec

Hlavní postavy: Harpagon, Kleant, Eliška, Valér, Mariana
Hra odehrávající se v Paříži roku 1670 vypráví o nesnesitelném lakomci Harpagonovi, který by si, jak se říká, dal pro korunu koleno vrtat. na světě ho nezajímá nic než jeho peníze, které miluje víc než vlastní děti. Ty si ale nedostatek otcovské lásky vynahradí - dcera Eliška se zamiluje do nedávno příchozího správce Valéra, který podlézá jejímu otci aby se mu zavděčil a mohl ho požádat o dceřinu ruku; synovi Kleantovi se zase zalíbí nová obyvatelka Paříže - krásná ale chudá Mariana. Oba sourozenci se právě domlouvají na tom, jak by otce seznámily se svými láskami a Harpagon právě vyhazuje Kleantova sluhu Čiperu, kterého podezřívá z krádeže. Harpagon se tak bojí toho, že by mohl být okraden, že podezřívá všechny kolem sebe - dokonce i své děti. Když se Harpagonovi podaří drzého sluhy zbavit, přijdou za ním jeho ratolesti a chtějí si s ním promluvit ohledně vdavek. I jejich otec jim chce na toto téma něco říct a po jejich pobízení začíná. Svěří se jim, že si našel krásnou dívku, se kterou se chce oženit. Jejich nová macecha má po smrti jeho první ženy být Mariana. Kleant se ještě otci se svou láskou k ní nesvěřil a nyní je na to pozdě, protože Harpagon má svatbu domluvenou s nemocnou matkou mladé dívky. Kleant se na otce zlobí a Eliška také, když zjistí, že pro ni i pro Kleanta má otec již vybrané partnery - v obou případech postarší a zámožné. Harpagon je totiž lakomcem do té míry, že i když má na zahradě zakopaných třicet tisíc, drží své děti na hranici chudoby, a tak je chce výhodně oženit. K jeho vlastní svatbě mu pomáhá dohazovačka Frosina, která mu vypráví jak se na něj Mariana těší. Když ale přijde Mariana na návštěvu k svému nastávajícímu a zjistí, že mladík, který se jí již dříve tolik líbil bude nyní jejím nevlastním synem, je dokonale omráčena. Frosina se nad nešťastnou dvojicí - Kleantem a Marianou - slituje a domluví spolu plán. Ten ale není zapotřebí, protože Harpagon si všimne, jak se jeho budoucí manželka jeho synovi líbí. Nachystá na syna past, do které se Kleant úspěšně chytí. Mladík je nucen přiznat, že Marianu miluje. Harpagon ovšem nezná slitování a syna vyžene. Před domem se Kleant setkává s Čiperou, kterému se podařilo nemožné - ukrást Harpagonovy peníze. Harpagon to zjistí a vede slavný monolog:
Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž!
Panebože na nebi! Je po mně! Zabili mě! Podřezali mě!
Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se
propad? Kde se skrývá? Kam se vrtnout, abych ho našel?
Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo
tady? Kdo je to? Stůj! Vrať mi moje peníze, padouchu!
(popadne sebe samého za ruku)
Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: už nevím,
kdo jsem, ani co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji
zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má
opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec!
Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez
vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu!
Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem. Copak se nenajde
někdo, kdo by mě vzkřísil? Kdo by mi vrátil mé drahé
peníze nebo aspoň mi řekl, kdo mi je vzal? Cože? Říkal
jste něco? nic. Nikdo ani muk! Ať to byl kdo byl, kdo
mi je vzal, moc a moc dobře si to vyčíhal - zrovna
když jsem se domlouval s tím svým nezdarou. Vzhůru!
Pryč! Přivedu policii a celou domácnost dám vzít na
skřipec: služky, sluhy, syna, dceru, a sebe taky! Co to je
za shromáždění lidu? Ať se podívám na koho se podívám,
není tu človíčka, abych ho neměl v podezření, a v jednom
každém z nich vidím toho, co mě okrad. Co? O čem
si to tam povídají? O tom zloději? Proboha živého,
kdybyste se něco o něm dověděli, na kolenou vás prosím,
řekněte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všechno to kouká
po mně a směje se mi. Všichni v tom máte prsty. Proto
vzhůru! pro komisaře, pro dráby, soudce, mučidla, šibenice
a katovy holomky! Všechny dám oběsit, a jestli se
neshledám se svými penězi, oběsím se potom sám.
jeden ze sluhů - Jakub - se snaží před komisařem svalit podezření na správce Valéra, protože ho správce jednou zbil. Valér se ale brání a ohání se svým, dosud tajným, původem. Na scénu vstupuje pan Anselm, muž, který se má oženit s Eliškou. Ten má spor rozřešit. Ptá se Valéra na jeho původ a ten mu říká, že je synem bohatého neapolského šlechtice, který se domněle před několika lety utopil se svou manželkou a dvěma dětmi na lodi. Valér ovšem přežil a stal se chovancem jistého námořníka. Harpagon je překvapen, ale tím ještě překvapení nekončí - z Anselma se totiž vyklube onen šlechtic a z Mariany jeho dcera a Valérova sestra. Nakonec vše dobře dopadne - Anselm odmítne Elišku ve prospěch svého syna Valéra a Harpagon přenechá Marianu svému synu Kleantovi s podmínkou, že Anselm zaplatí výlohy za svatby i za najatého komisaře a Čipera vrátí Harpagonovi jeho třicet tisíc.

Jan Amos Komenský - Labyrint světa a ráj srdce

27. září 2007 v 17:25 | frida |  Čtenářský deník

Jan Amos Komenský

Labyrint světa a ráj srdce

Hlavní postavy: poutník, Všudybud, Mámení
Kniha vypráví putování poutníka, kterým je sám autor. Poutník se rozhoduje, čím bude a jaké povolání zvolí. Neví si rady, když v tom se objeví Všezvěd Všudybud a nabídne se mu jako průvodce labyrintem světa. Zanedlouho se k nim přidá i Mámení. Mámení dá poutníkovi růžové kouzelné brýle, skrze které má poutník vidět svět ideálně zkresleně. Naštěstí poutníkovi brýle pevně nedoléhají, takže se dokáže dívat škvírou a vidí svět takový, jaký opravdu je. Všudybud a Mámení provedou poutníka celým světem, ale tomu se nic z toho, co vidí, nelíbí.
Celý svět má podobu města, kam přicházejí různí lidé. Ti potom musejí projít Bránou života a Bránou rozchodu, kde Osud přiděluje lidem jejich životní role. Osud rozděluje lidi na šest skupin: domovní, řemeslníci, učenci, duchovní, vrchnost, správci, rytíři. Podle těchto řádů je rozděleno i město, uprostřed kterého se nachází hrad vládkyně štěstí Fortůny a hrad královny světa Moudrosti. Poutníkovi přidělí Osud úlohu vše sledovat a potom se sám rozhodnout, co dál dělat. Průvodci vedou poutníka nejprve do řádu Manželů. Tam je poutník zděšen tím, co vidí: lidé jsou k sobě přikování železnými okovy a v manželství jsou mnohdy nešťastní. Jejich utrpení končí až smrtí partnera a poutník nemůže pochopit, proč se lidé, kteří z manželství unikli znovu žení a vdávají. Považuje manželství za marnost stejně jako později stav řemeslníků. Ti se podle něho zbytečně honili za penězi a svou práci pro druhé odváděli jenom ledabyle.
Poté se poutník dostal do lodi, na kterou ho vzali nějací lidé. Tvrdili, že poletí po vodě. Na poutníka dolehla mořská nemoc a začal přemlouvat ostatní, aby se vrátili a nezahrávali si s tak mocnými živly, jako jsou voda a vzduch. Jenom se mu vysmáli když se začal modlit, a nedali na jeho varování. Teprve když se loď začala potápět, dovolávali se Boha a své záchrany. Ale Bůh je nevyslyšel. Z celé posádky přežilo jenom pár jedinců s poutníkem, a poutník se opět velmi divil, když přeživší námořníci opět nastoupili do jiného korábu.
Potom se poutník vydá mezi učence a vědce. Nejprve se mu mezi nimi líbí, ale potom začne objevovat nové a nové nedostatky. Lidé tam pojídají knihy aby byli moudřejší, píší, či spíše přepisují, knihy, aby se stali slavnými, a neustále se hádají o každou věc, kterou objeví.
Mezi duchovními a "nábožníky" se poutníkovi také nelíbí. Pohané uctívají nespočetné množství bohů a neustále mezi sebou bojují, křesťané zase sice káží slovo Boží, ale rozhodně ho nedodržují. Hlavy církve nezajímá postění a celibát, ale jenom sláva, moc, a bohatství.
Vojáci jsou zase lidé, kteří žijí ve věčném nepohodlí, spí na holé zemi, často jsou hlady, nebo jedí z koryta jako zvířata. Potom, když pánové mezi sebou vyhlásí válku, musí nasazovat své životy a bojovat. Rytíři zase mají výhodná privilegia, kterých obratně zneužívají. Poutník taky navštíví novináře, kteří mají píšťalky, na které pískají svoje zprávy.
Poutník dojde až k hradu Fortůny, před kterým stojí obrovský dav lidí, kteří doufají, že budou mít štěstí a dostanou se dovnitř. Fortůna zajišťuje svým oblíbencům blahobyt, bohatství a slávu, jenomže o tyto věci je tolik zájemců, že je těžké si přízeň Fortůny udržet. Poutník je svědkem toho, jak lidé jednu chvíli někoho oslavují a obdivují, a v jiné chvíli ho strkají pryč z jeho místa na výsluní slávy a dosazují ze něj jiného. Pochopí, že sláva a bohatství jsou stejně pomíjivé, jako moc, protože i vládci to mají těžké.
Každý panovník sedí na trůně, který obklopuje řada rádců, kteří se snaží svého vládce využívat, obírat o peníze, nebo ho svrhnout a poté zaujmout jeho místo. Vladaři mají navíc na očích a na uších jakési roury, skrze které k nim přicházejí zkreslené a nepravdivé informace, takže sami bez rádců nemohou o ničem rozhodovat.
Nakonec se jde poutník podívat na hrad královny světa Moudrosti. Tam je svědkem toho, jak král Šalamoun odhalí pravou tvář Moudrosti a vydá se hlásat pravdu do ulic světa. Jenomže Moudrost na něj poštve Přívětivost, Ulisnost a Rozkoš. Ty Šalamouna obelstí a jeho pomocníky zabijí. Když to poutní uvidí, rozhodne se utéct ze světa pryč. Uslyší ale povědomý hlas, který se ozývá z hloubi jeho srdce.Tam poutník objeví Ježíše Krista a s ním najde i ráj srdce a pravé křesťany, mezi kterými nakonec zůstane.
V tom zmizelo vidění od očí mých, a já poklekna na kolena, obrátil jsem očí zhůru a Slitovníku svému, jak jsem uměl, poděkoval jsem těmito slovy:
"Požehnaný jsi, Hospodine Bože můj, zvelebování a vyvyšování věčného hodný, a požehnané jméno slávy tvé, důstojné a veleslavné na věky věků. Oslavůjtež tebe anjelé tvoji, a všickni svatí tvoji chválu tvou vypravůjte. Nebo veliký jsi v moci, a moudrost tvá nezpytatedlná, a milosrdenství tvé nade všecky skutky tvé."

Sofokles - Král Oidipus

27. září 2007 v 17:22 | frida |  Čtenářský deník

Král Oidipus

Sofokles

Hlavní postavy: Oidipus - král thébský, Iokaste - královna, Kreon - královnin bratr, Teiresias - věštec
Děj této tragédie se odehrává v Thébách před Oidipovým palácem. Na nádvoří se sejde dav lidí, kteří prosí krále o pomoc. V zemi totiž řádí mor, který zabíjí spoustu lidí. Oidipus vyšle bratra své manželky Iokasty a zároveň jejich spoluvládce Kreonta do Delf, aby se dozvěděl věštbu od boha Foiba. Kreon zanedlouho přijde s radostnou odpovědí - mor ustane, až bude vypátrán a potrestán vrah bývalého krále Laia. Oidipus chce po vrahovi pátrat, protože mu záleží na osudu své země, ale neví, kde začít. Kreon mu poradí, aby zavolal slepého věštce Teiresia. Stařec ale nejprve odmítá věštit, ale když ho Oidipus viní ze spiknutí a z vlastizrady, rozhodne se vyjevit vše, co ví. Pravda ale Oidipa rozhodně nepotěší. Teiresias totiž jako vraha označí krále samotného. Ten neví o tom, že by Laia zavraždil, a proto si myslí, že na něj Kreon s věštcem nastražili lest, aby sami mohli vládnout. Zavolá si Kreonta a krutě ho ze všeho obviní. Ten se brání a na jeho stranu se připojí i sama královna Iokaste, ale Oidipus si myšlenku o zradě nenechá vymluvit. Iokaste mu tvrdí, že ne všechny věštby jsou pravdivé, neboť jí a Laiovi věštba řekla, že se jim narodí syn, který je oba zahubí. Dali proto dítě do hor a poranili mu kotníky, aby zahynulo. To ukazuje, že ne všechny věštby se naplní - navíc Laia podle jednoho svědka zabila tlupa lupičů na trojcestí, právě když jel pro radu do Delf. V Thébách totiž tou dobou byla Sfinga, která dávala lidem hádanky. Když její hádanku někdo neuhodl, sežrala ho. Až s příchodem Oidipa se jí obyvatelé zbavili, protože on vyluštil její hádanku (ráno to má čtyři nohy, v poledne dvě a večer tři - co je to?; odpověď: člověk) a stal se tak po smrti Laia novým králem.
Při ženině vyprávění se ale Oidipus zarazí, protože krátce před tím, než vstoupil do Théb, střetl se právě na trojcestí s jedním starcem na voze. Stařec mu hrubě přikázal, aby mu uhnul z cesty a Oidipus ho ve rvačce zabil. Pošlou proto pro onoho svědka - pastevce, který také shodou okolností odnášel malého syna Laiova do hor. Mezitím vypráví Oidipus o svém životě před příchodem do Théb. Vyrůstal v Korintu u královské rodiny, ale jednou mu nějaký opilec řekl, že není králův syn. Oidipus se korintského krále ptal, ale ten mu nechtěl prozradit pravdu, proto se Oidipus vydal do Delf. Tam vyslechl zlou věštbu - Pýthie mu sdělila, že jednoho dne zavraždí svého otce a poté se ožení se svou matkou, se kterou bude i plodit děti. Když se Oidipus tohle dověděl, ihned Korint opustil a vydal se na cestu po světě, až došel k onomu trojcestí a poté do Théb. Oidipus se bojí, aby nebyl Laiovým synem a vrahem, ale s určitostí to zjistí, až když se v jeho paláci setkají dva pastevci. Nejprve přijde posel z Korintu, který mu přinese zprávu o smrti korintského krále - domnělého Oidipova otce. Potom ale Oidipovi sdělí, že zesnulý nebyl jeho rodičem, protože ho jako malého osobně králi předal sám posel a pastevec. Malé dítě prý získal od jiného pastevce. V tu chvíli přichází svědek vraždy krále Laia. Nejprve zapírá, že by se s druhým pastevcem znal, ale potom vše přizná. Vyjeví Oidipovi strašnou pravdu - sám král je tím dítětem, které měl pastevec přikázáno odnést do hor. Muži se ale novorozeněte zželelo, a tak ho předal druhému pastevci, který daroval dítě králi Korintu. Ten ho přijal jako vlastního, protože sám děti mít nemohl a potřeboval nástupce. Oidipovými vlastními rodiči tedy byli Laios s Iokastou. Když se to Ikoatse dozví, běží do svého pokoje. Najde ji až Oidipus, který je strašně rozrušen. Jeho žena - a zároveň i matka - se ale bohužel mezitím oběsila. Oidipus si její sponou z šatů vypíchne oči a potom přikáže Kreontovi, aby ho vyhostil ze země, sám se ujal vlády a postaral se i o jeho dvě malé dcery. Sám Oidipus poté zemře sám a opuštěn.
OIDIPUS
Občané mé vlasti thébské,
hleďte, zde jest Oidipus,
který hádanky znal luštit,
nejmoudřejším mužem byl,
k jehož štěstí kde kdo v obci
vzhlížel zrakem závistným:
ejhle, v jakou propast hrůzy
srazila jej sudba zlá!
Proto tvora smrtelného,
který ještě hledí vstříc
poslednímu dni své sudby
neblahoslav nikdo dřív,
pokud nedosáhne cíle
života, zlem nedotčen!
Odcházejí

Denis Diderot - Jeptiška

27. září 2007 v 17:21 | frida |  Čtenářský deník

Jeptiška

Denis Diderot

Hlavní postavy: sestra Zuzana
Celá kniha je napsaná jako vzpomínky sestry Zuzany. Původně se tato dívka jmenovala Zuzana Simoninová a od dětství měla těžký život. Vyrůstala s matkou, otcem a dvěma sestrami, a i když byla nepochybně hezčí a nadanější než ony, přesto ji neměli rodiče tolik rádi. Zuzana totiž nebyla dcerou pana Simonina, ale nějakého jiného muže, proto ji neměl moc v lásce. Zuzanina matka ji zase nemohla vystát, protože ji její dítě připomínalo její jediný prohřešek proti manželovi. Jejím sestrám se dostávalo veškeré péče a Zuzana sama měla vždy jen to nejnutnější. Jedna Zuzanina sestra měla nápadníka, kterému se ale víc líbila mladší Zuzana. Když na to rodiče přišli, dali Zuzanu "na dva roky" do kláštera. Sestry se mezitím obě provdají a když si Zuzana myslí, že by se mohla vrátit domů, oznámí jí její rodiče, že nemají peníze na to, aby jí živili, že musejí dát věno druhým dcerám, a že má Zuzana zůstat v klášteře a stát se jeptiškou. Tehdy teprve šestnáctiletá Zuzana sice věřila v Boha, ale jeptiškou být rozhodně nechtěla. Navzdory prosbám a slibům, že po rodičích ani po sestrách žádné peníze chtít nebude, zůstane Zuzana v klášteře. Cítí se tam ale jako ve vězení, ostatní jeptišky to vycítí a chovají se k ní hrubě a zle. Šikanují ji, vymýšlejí na ni různé lumpárny, falešně ji obviňují a potom se těší z trestů, které dostává. Zuzana se nejprve chce soudně odvolat a dokázat, že byla ke slibu věrnosti donucena proti své vůli rodiči a Matkou představenou, ale když na to jeptišky přijdou, chovají se k ní ještě hůř. Zuzaně proto právník, kterému se nepodaří Zuzanin spor vyhrát, navrhne, aby změnila klášter. V novém prostředí se zpočátku Zuzana cítí lépe - jeptišky jsou milejší, ale zato Matka představená je až podezřele milá. Zuzana netuší o její homosexualitě a proto si její gesta a přátelskost špatně vykládá. V klášteře je jedna sestra, která byla dříve milenkou Matky představené, a teď na Zuzanu strašně žárlí. Zato Matka představená si Zuzanu opravdu velmi oblíbí a dokonce se do ní zamiluje. Zuzaně se projevy lásky po chvíli začnou protivit ale hlavně se jich nezkušená dívka obává a nerozumí jim. Svěří se proto zpovědníkovi, který ji nabádá, aby Matku představenou ignorovala. Zuzana ho poslechne. Matka představená je z jejího odmítání tak nešťastná, že se rozstoná a zanedlouho zemře. Klášter dostane novou vedoucí, která ovšem Zuzanu nenávidí - z větší části i proto že nové vůdkyně nemají v lásce oblíbenkyně předchozích vedoucích. Zuzana tedy zažívá podobné peklo, jako v předchozím klášteře. Brzy už to nemůže ani psychicky ani fyzicky dále snášet a vymyslí plán k útěku. Útěk se zdaří, ale při přelézání zdi Zuzana spadne a pochroumá si záda. Dorazí do domu jedné bohatší ženy, paní Madinové, která ji ošetřuje, ale přes všechnu její snahu Zuzana onemocní ještě víc a zemře.
Celá povídka je napsána jako dopis sestry Zuzany jistému markýzi de Croismare. Zuzana se doslechla, že by ji pan markýz mohl pomoci a po jejím útěku jí dát i práci, a proto se s ním chce spojit. Několik měsíců před Zuzaninou smrtí mezi markýzem, Zuzanou a paní Madinovou probíhá korespondence, uvedená na konci knihy. Všichni se domluví, jak Zuzana pojede za markýzem na venkov a tam se stane vychovatelkou jeho dcery, ale tyto plány překazí jeptiščino onemocnění a posléze její smrt.
Tento příběh je celou dobu podáván jako pravdivý a až v závěru knihy se dozvídáme, že markýz de Croismare byl skutečná postava a blízký přítel Denise Diderota, který se odstěhoval na venkov. Denis ho chtěl spolu s několika přáteli zlákat zpět do města, a proto si vymysleli příběh sestry Zuzany, kterému markýz skutečně uvěřil a žil a jednal v domnění, že skutečně pomáhá nebohé dívce. S jeho zájmem o Zuzanu to ale začalo být tak vážné, že si ji chtěl vzít k sobě, a protože žádná Zuzana nikdy neexistovala, museli ji vtipálkové nechat onemocnět a zemřít, aby se s ní markýz nemohl setkat. Celou pravdu potom ale příteli prozradili a ještě dlouho se tomu všichni smáli.

Shakespeare - Jak se vám líbí

27. září 2007 v 17:15 | frida |  Čtenářský deník

William Shakespeare

Jak se vám líbí

Hlavní postavy: Oliver, Orlando, Rosalinda, Célie
Oliver, Orlando a Jakub jsou bratři a synové rytíře Rolanda de Boys. Jakub je vojákem a Oliver jako nejstarší zdědil dům i pozemky. Orlando žije u Olivera, ale oba bratři se nenávidí. Starší mladšího ponižuje a jedná s ním jako s poddaným. Orlando se rozhodne ukázat svou sílu a v přestrojení na turnaji porazit nepřemožitelného Charlese. Charles přijde říct o jeho záměru Oliverovi a dohodnou se, že Orlanda nebudou šetřit. Jenomže Orlando naproti všem očekáváním zvítězí. Navíc se do statečného mladíka zamiluje Rosalinda, dcera bývalého vévody. Současný vévoda Frederick, který uvrhl do klatby jejího otce, si ji u sebe ponechal, protože se s ní sblížila jeho dcera Célie. Célie Rosalindě její lásku rozmlouvá, protože Orlando svým vítězstvím velmi rozhněvá vévodu. Frederick si všimne Rosalindina vlivu na poddané a bojí se, aby neuloupila postavení jeho dceři. Proto jí řekne, aby do deseti dnů opustila město. Rosalinda se rozhodne uprchnout do lesa a Célie, která ji má ráda jako sestru, jde s ní. S sebou vezmou ještě šaška Prubíka, aby jim dělal společnost. Rosalinda se převlékne za chlapce a začne si říkat Ganyméd, Célie se pojmenuje Aliéna. Obě najdou útočiště u starého ovčáka. Tam poznají příběh mladého ovčáka Silvia. Mladík je zamilován do krásné ovčačky Fébe, která ale všechny chlapce odmítá. Prubík se zamiluje do venkovského děvčete Kačenky.
Vévoda Frederick se dovídá o dceřině útěku a myslí si, že je za tím Orlando. Proto pro něho pošle stráž. Orlando je včas varován a uprchne do lesa, kde se setká s vyhnaným vévodou, který ho vezme pod svou ochranu. V lese potká i Rosalindu/Ganyméda. Z obou se stanou přátelé a Rosalinda se dokonce pokouší vyléčit Orlanda z lásky k ní. Věc se ještě víc zkomplikuje, když se do Ganyméda zamiluje ovčačka Fébe.
Mezitím pohrozí vévoda Oliverovi, že ho zabije, když mu nepřivede jeho bratra Orlanda i s Célií. Oliver potká Orlanda v lese, kde mu mladší bratr navzdory nenávisti zachrání život. Sám přitom utrpí zranění a posílá Olivera s omluvou, že se nedostaví na schůzku s Ganymédem. Tak pozná Oliver Aliénu a zamiluje se do ní a ona do něho. Jejich sňatku nic nebrání, ale Rosalinda se musí vyplést z toho "milostného čtverce": Fébe, Silvius, Orlando, Ganyméd. Nakonec vše dobře dopadne - Fébe si nakonec vezme za muže Silvia, Orlando si vezme Rosalindu, Oliver Célii a Prubík Kačenku.
FÉBE
Mládenče, nebylo to od vás hezké,
že jste mé psaní četl jiným lidem.
ROSALINDA
To je mi jedno. Snažím se, jak mohu,
abych vám projevil své pohrdání.
Ten ovčák tady s vámi, to je muž,
toho si všímejte! Ten se k vám modlí.
FÉBE
Ovčáku, rci mu, co to je mít rád!
SILVIUS
Je to bát složen ze slz jen a vzdechů
jako já pro Fébu.
FÉBE
Já pro Ganyméda.
ORLANDO
A já pro Rosalindu.
ROSALINDA
A já pro nižádnou ženu.
SILVIUS
Je to být všecek služba jen a věrnost
jako já pro Fébu.
FÉBE
Já pro Ganyméda.
ORLANDO
A já pro Rosalindu.
ROSALINDA
A já pro nižádnou ženu.
SILVIUS
Je to být všecek složen z blouznivosti,
být všecek vášeň, všecek vroucí přání,
oddanost všecek, úpěnlivě zbožná,
trpělivý i netrpělivý,
pokora všecek, poslušnost a ryzost
jako já pro Fébu.
FÉBE
Já pro Ganyméda.
ORLANDO
A já pro Rosalindu.
ROSALINDA
A já pro nižádnou ženu.
FÉBE Rosalindě
Když je to tak, proč vytýkáš mi, ach,
že tebe miluji?
SILVIUS Fébě
Když je to tak, proč vytýkáš mi, ach,
že tebe miluji?
ORLANDO
Když je to tak, proč vytýkáš mi, ach,
že tebe miluji?
ROSALINDA
Proč taky říkáte: "Proč vytýkáš mi, ach,
že tebe miluji?"
ORLANDO
Říkám to té,
která tu není, která neslyší mě.
ROSALINDA
Prosím vás, přestaňte! Je to, jako když v Irsku vlci
vyjí na měsíc.
Silviovi
Pomohu ti, budu-li moci.
Fébě
Miloval bych vás, kdybych mohl. - Zítra vespolek přijďte za mnou! -
Vezmu si vás, jestliže si vůbec kdy vezmu ženu; a zítra mám svatbu.
Orlandovi
Potěším vás, jestliže jsem vůbec kdy koho potěšil, a
zítra se oženíte.

Silviovi

Uspokojím tě, může-li tě uspokojit, po čem bažíš; a
zítra se oženíš.
Orlandovi
Jako že milujete Rosalindu, přijďte!
Silviovi
Jako že milujete Fébu, přijďte! - A já taky přijdu,
jako že nejsem zamilován do žádné! Sbohem zatím.
- Teď víte, co máte dělat.
SILVIUS
Budu-li živ, jistě přijdu!
FÉBE
Já taky.
ORLANDO
A já rovněž.

Victor Hugo - Chrám Matky boží v Paříži

27. září 2007 v 17:14 | frida |  Čtenářský deník

Victor Hugo

Chrám Matky boží v Paříži

Hlavní postavy: Petr Gringoire, Esmeralda, Quasimodo, Klaudius Frollo, Jan Frollo ze Mlýna
Tento složitý příběh vypráví o osudech několika hlavních hrdinů: krásné cikánky Esmeraldy, znetvořeného Quasimoda, arcijáhena Klaudia Frolla a částečně i jeho mladšího bratra a v neposlední řadě chudého básníka a filozofa Petra Gringoire.
V Paříži probíhají slavné mystérie - oslavy a hry v soudní síni slavného chrámu, k příležitosti narozenin princezny Markéty. Jejich hrdý autor, Petr Gringoire, se ovšem nedočká zaslouženého uznání. Jeho hra je sice krásná, ale po úspěšném začátku nastanou problémy. Hlavní hosté mystérií - arcibiskup a vlámští vyslanci - totiž zmeškají začátek a svým pozdním příchodem naruší průběh her. Nejsou ovšem sami. O přerušení děje se ještě postará starý chromý žebrák, známý jako Kulhavý špindíra, který si vyleze pod jeviště a z výhodného stanoviště hlasitě žebrá o almužnu. Některým divákům, jako například studentům a obzvláště pak rozmařilému Janu Frollovi, to připadá nesmírně veselé. Rozhněvaný autor ale není situací nijak nadšen a o to méně se raduje, když někdo z obecenstva zahlédne na ulici jakousi Esmeraldu a všichni se vyhrnou ven, aby ji také spatřili. Petr Gringoire sice netuší, kdo neznámá osoba je, ale zato je mu jasné, že za takovéhle představení dostane sotva zaplaceno. Vytratí se z paláce a protože už delší dobu dluží za nájem, potlouká se jen tak po ulicích a přemýšlí o tom, co by mohl dělat, kdyby byl bohatý. V zamyšlení dojde až na náměstí Gréve, tehdy proslulé tím, že se zde konaly popravy. Na malém čtvercovém prostranství je umístěn pranýř i šibenice a z přilehlých domů se na každou popravu přijdou podívat četní zvědavci. Těch je na náměstí hodně i nyní - mezi lidmi tam tančí krásná cikánka. Teprve nyní se Gringoire dozvídá, kdo je ona tajemná Esmeralda, která nadobro zničila jeho pokusy o obnovení mystérií. Dívka ho zaujme, ale mnohem víc se mu zalíbí její malá společnice - bílá kozička jménem Džali. Ta umí počítat, napodobovat slavné lidi té doby a mnoho jiných věcí. Když zajímavá dvojice skončí svoje představení, rozhodne se je básník sledovat. Doufá, že se nad ním cikánka ustrne a nechá ho u sebe přespat. V jedné postraní uličce je ale svědkem jejího napadení. Ze tmy se vynoří strašlivá obluda - odporný jednooký hrbáč Quasimodo, zvoník od Matky boží a chráněnec arcijáhena toho chrámu Klaudia Frolla. Quasimodo se pokusí dívku unést. Gringoire se jí vydá na pomoc, ale jeho chabý pokus zvoník snadno odvrátí. Hluk, který tím ale způsobí přivolá hlídku královských stráží. Vojáci Esmeraldu osvobodí a cikánka se ještě předtím, než se jim vytrhne, všimne jednoho ze svých zachránců, kapitána Phoeba. Na první pohled se do něj zamiluje, což jí způsobí v budoucnu nemalé problémy.
To je jen začátek zamotaného příběhu, který je právě kvůli své spletitosti tolik nepravděpodobný. Všechny postavy jsou zde nějak spojeny. Například Esmeralda je ve skutečnosti dcerou bývalé prostitutky. Ta měla nádherné dítě, které jí všichni záviděli. Do její vesnice přijeli cikáni a staré cikánky tam lidem věštily z ruky. Žena k nim vzala svou dceru. Dozvěděla se sice, že dívka bude krásná jako královna, ale závistivé cikánky jí dítě druhý den ukradly a místo krásného miminka podstrčily ošklivého čtyřletého chlapce, který měl jednu nohu delší, na zádech měl hrb a celé jedno oko mu zakrývala bradavice. Toto ošklivé dítě dala nešťastná žena do sirotčince, kde ho ale nechtěli a poslali ho do kostela Matky boží, kde se občas vystavovaly sirotci, aby se jich někdo ujal. Malého Quasimoda, který se jmenoval podle jednoho lidového svátku, nejenže nikdo nechtěl, ale lidé o něm mluvili jako o vtěleném ďáblu a štítili se ho. Nakonec ho před záhubou uchránil mladý kněz Klaudius, který přišel o oba rodiče a vlastníma rukama vychoval mladšího bratra. Kněz naučil Quasimoda trochu číst a mluvit, ale když později zvoník kvůli své hlučné práci ohluchl, přestal nadobro komunikovat s lidmi. Pozdějšímu arcijáhenovi byl zcela oddán, protože si uvědomoval, komu vděčí za svůj život. Spory mezi nimi nastaly teprve tehdy, když se v Paříži objevila Esmeralda, do které se zamiloval nejprve Klaudius, a potom i Quasimodo, kterému cikánka podala vodu, když byl na pranýři. Klaudius se několikrát pokusí Esmeraldu získat, ale nedaří se mu to. Když se potom od svého bývalého žáka Gringoirea dozví, že Petr je Esmeraldiným manželem, začne na něj žárlit. Uklidní ho sice, že jde jen o formalitu, protože jen manželstvím mohla cikánka básníka zachránit, když padl do rukou králi tuláku Kulhavému špindírovi. Znovu se ale rozzuří, když zjistí, že se Esmeralda zamilovala do kapitána Phoeba, který je zasnouben s jinou bohatou dívkou, kterou dříve miloval. Nyní ovšem kapitána okouzlila exotická Esmeralda a dá si s ní schůzku. Cestou na místo setkání potká Klaudia, který ho lstí přiměje k tomu, že ho kapitán schová v pokoji, kde se chystá dívku svést. Klaudius se ale nechce dívat, jak je Esmeralda s jiným, proto Phoeba bodne do krku a potom zmizí. Esmeralda omdlí, proberou ji stráže nad tělem těžce raněného kapitána. Cikánka je falešně obviněna z čarodějnictví a má být upálena. Když před popravou odpykává trest na pranýři, Quasimodo se na provaze snese z chrámu a zachrání ji, protože v božím domě mají trestance azyl. Klaudius se o dívce skryté v chrámu dozví a protože ví, že se jí chystá sám biskup vyvést a potrestat jako odstrašující případ, rozhodne se ji ukrýt jinam. V útěku má Esmeraldě pomoci i Gringoire. Vyburcuje tuláky, ti začnou obléhat chrám. Mají v plánu dívku odnést do bezpečí, ale o tomhle plánu neví Quasimodo, který ji chce chránit a proto tuláky odráží. Několik jich zabije, mezi nimi i Jana Frolla, ale Klaudiovi a Gringoireovi se nakonec podaří s Esmeraldou uprchnout dřív, než se k akci zmůžou královští vojáci. Klaudius dává Esmeraldě poslední šanci - buď se mu vzdá, nebo bude oběšena. Dívka ho odmítne a myslí, že najde záchranu u manžela. Jenomže tomu víc záleží na koze Džali, a rozhodne se, že pokud může zachránit jen jednu z nich, bude to právě koza, která ho měla ostatně vždycky raději než cikánka. Klaudius jde pro stráž a mezitím dá Esmeraldu na pohlídání staré kajícnici, která mladou cikánku vždy nenáviděla a i když nikdy nemohla vyjít ze své podzemní kobky, alespoň ji urážela a přála si její smrt kvůli křivdě, kterou na ní cikánky napáchaly. Kajícnice není samozřejmě nikdo jiný, než Esmeraldina matka. Obě tento fakt odhalí, ale přestože se kajícnice snaží Esmeraldu ukrýt u sebe a chránit ji, nakonec umírá v rukách vojáků ona a později na šibenici. Esmeraldinu popravu sleduje z věže chrámu i původce cikánčina neštěstí, Klaudius. Netuší, že za ním stojí stejně nešťastně zamilovaný Quasimodo. Zvoník dává arcijáhenovi za vinu Esmeraldinu smrt a proto ho shodí z věže dolů.
Nakonec se dozvídáme o osudu Petra Gringoira a Džali i o budoucnosti Phoeba, který přežil útok na svou osobu a oženil se. Quasimodův osud není podle autora přesně znám, ale poslední odstavec vypráví o tom, že když se po letech lidé dostali do hrobky, kde byli pohřbíváni trestanci, aby tam uložili nové mrtvé, našli u jednoho ženského těla druhou kostru. Patřila prokazatelně muži, který měl na zádech hrb a jednu nohu měl kratší než druhou.

William Shakespeare - Hamlet

27. září 2007 v 17:13 | frida |  Čtenářský deník

William Shakespeare

Hamlet

Hlavní postavy: dánský princ Hamlet, královna Gertruda, král Claudius
Dánskému princi Hamletovi zemřel otec, král Hamlet. Údajně ho v zahradě uštknul ve spánku jedovatý had. Krátce po pohřbu manžela se královna Gertruda vdá za Hamletova strýce Claudia. Claudius je tedy vlastně Hamletovým strýcem a otcem zároveň a Gertruda je jeho matka a teta. Hamlet se na matku zlobí, protože si myslí, že se neměla vdávat tak nedlouho po pohřbu a už vůbec se mu nelíbí, že se králem stal Claudius. Je přesvědčený, že právě Claudius zabil bývalého krále, aby se mohl zmocnit trůnu a královny. Jeho obavy se jenom potvrdí, když mu jeho přítel ze studií Horacio vypráví, jak na noční hlídce spolu se strážemi viděl ducha Hamleta staršího. Hamlet se druhý den na noční hlídku vypraví také a s duchem otce se mu podaří promluvit. Duch mu prozradí, že nezemřel náhodou, ale byl zabit. Když totiž Hamlet odpočíval na zahradě, přišel k němu bratr a nalil mu jed do ucha. Hamlet duchovi slíbí, že ho pomstí a začne připravovat plán. Předstírá šíleného, aby z něj Claudius neměl obavy a nechtěl ho odstranit z cesty. Ve svém odhodlání zajde tak daleko, že od sebe odvrhne i Ofélii, dceru předsedy státní vlády Polónia, kterou miluje. Královi se ale Hamletovo nenadálé šílenství nezamlouvá a zavolá k sobě dva jeho spolužáky a přátele - Rosencrantze a Guildensterna. Ti mají vyzvědět příčinu Hamletovy šílenosti. Polónius se milně domnívá, že za to může Hamletova láska k jeho dceři a chce Ofélii použít jako návnadu. Hamlet ale jeho plán vyslechne, a když se má s Ofélií "náhodou" setkat, je k ní hrubý a radí jí, aby šla do kláštera. Jendou přijedou do hradu Elsinoru herci. Hamlet je donutí, aby hráli smyšlenou hru, ve které bratr usmrtí svého bratra krále tak, že mu nalije jed do ucha. Král Claudius se na to nevydrží dívat a odejde. Hamlet tak pozná, že duch mluvil pravdu. Claudius ale již tuší od Hamleta nebezpečí a rozhodne se ho poslat do Anglie jako vyslance. Mezitím si Hamleta zavolá jeho matka, pobouřená tou hrou, která očividně vyvedla z míry jejího chotě. Hamlet jí vyčte, že se vdala za bratra svého zesnulého manžela a přizná se, že šílenství jen předstírá. Královna je z Hamletových výčitek zoufalá a zavolá o pomoc. To uslyší Polónius, který se schovával za závěsem, aby mohl dát králi zprávu o tom, o čem si Hamlet s matkou povídali. Polónius se prozradí a Hamlet ho skrze závěs propíchne mečem. Když zjistí, že zabil otce své milé, lituje toho, ale zároveň ví, že se musí mít na pozoru před nevlastním otcem. Po této události už nechce Claudius riskovat nechávat Hamleta naživu. Využije cesty do Anglie jako záminky a Rosencrantzovi s Guildensternem dá dopis, ve kterém anglického krále žádá, aby dal Hamlety ihned bez soudu popravit. Na lodi do Anglie si ale Hamlet v noci dopis přečte, vymění ho za svůj s příkazem zabít ty dva, co dopis přinesou, a poté se nechá zajmout piráty, kteří loď přepadnou. Ti Hamleta za peníze dopraví do Dánska. Hamlet se prochází s Horaciem a dojdou ke hřbitovu, kde právě kope hrobník hrob. Hamlet netuší, že je určen Ofélii, která se po smrti otce zbláznila a poté se utopila. Na hřbitov přijdou i král s královnou, kněz a Laertes, Oféliin bratr. Král Laertovi prozradí, že jeho otce zabil Hamlet a že Hamlet je zároveň příčinou Oféliina šílenství a smrti. Laertes se tady s králem domluví na zradě, kterou by Hamleta připravili o život. Laertes, výborný šermíř, vyzve Hamleta na souboj, který je předmětem sázky Laerta a krále Claudia. Mají se utkat v přátelském zápase šermu a Hamlet, který netuší zradu, přijme výzvu na souboj. Laertes si ale vezme neztupený kord, který je navíc napuštěn prudkým jedem. Kdyby tato past nevyšla, má ještě Claudius po ruce pohár s otráveným vínem. Odehrají se dva zápasy z celkových dvanácti a Hamlet ještě není ani jednou zasažen. Claudius mu proto nabídne pohár vína. Z toho se ale napije nejdřív královna, když chce připít na úspěch syna. Mladíci šermují a královna padá k zemi. Stačí Hamleta varovat před jedem, ale Laertes ho ve chvíli nepozornosti škrábne. I malé škrábnutí stačí na to, aby jed zabil. Ještě před svou smrtí ale Hamlet stihne Laerta probodnout jeho vlastním otráveným kordem a poté zabije i Claudia. Posledním dechem prosí přítele Horacia, aby všem pověděl o tom, co se stalo a zvláště pak o Hamletových záměrech. Protože zemřeli všichni členové královské rodiny, dal Hamlet svůj hlas ve prospěch norského krále Fortinbrase, který se zrovna přes Dánsko vracel z vítězného tažení v Polsku.
HAMLET
Být nebo nebýt. Jak to rozhodnout?
Je důstojnější mlčky sklonit hlavu
před potupnými šípy osudu,
nebo vzít zbraň a příval trápení
ukončit navždy vzpourou? - Zemřít, spát,
a dost, už nebýt! V spánku najít klid
po strastech duše, po tisíci ranách
strpěných zaživa. To by byl cíl,
po jakém možno toužit - zemřít, spát!
Spát - snad i snít! To je ta překážka:
sny, které možná přijdou v spánku smrti,
až unikneme trýzním v tomto světě,
nás nutí váhat - proto žijeme
tak dlouho, třeba v neštěstí. Vždy´t kdo
by jinak snášel bičující výsměch,
bezpráví mocných, křivdy nadutých,
tupení lásky, nespravedlnost,
sprostotu úřadů a drzou pěst
s níž bezectnost se vrhá na schopné,
kdyby jen věděl, že mu rána dýkou
zajistí oddech. Kdo by setrval
pod tíhou otrockého života,
kdyby v nás hrůza z toho, co
je po smrti, tam v nezbádané zemi,
odkud se ten, kdo vešel, nevrací,
nemátla vůli, kdyby nenutila
poddat se raději přítomnému zlu
než prchat k jinému, jež neznáme.
Tak vědomí z nás dělá zbabělce,
původní barva rozhodnosti bledne
pod neduživou šedí myšlenky,
i naše nejráznější záměry
se touto bázní nemohoucně hroutí
a čin z nich nevzejde… Teď se však ztiš -
hle, krásná Ofélie… Vílo, vzpomeň
v modlitbách na mé hříchy.

Lermontov - Hrdina naší doby

27. září 2007 v 17:10 | frida |  Čtenářský deník

Michail Jurjevič Lermontov

Hrdina naší doby

Hlavní postavy: vypravěč, Maxim Maximyč, Grigorij Alexandrovič Pečorin
Vypravěčem je nejspíše sám autor, i když se nikde nejmenuje. Vypravěč cestuje po Gruzii a na cestě domů se setká se starým veteránem Maximem Maximyčem. Ten je mu od prvního okamžiku sympatický. Oba muži se spřátelí a dlouhou chvíli při cestování si krátí vyprávěním. Maxim vypráví o svém příteli, mladém důstojníkovi Pečorinovi. Setkal se s ním v pevnosti u Kamenného brodu, kam mladého znuděného důstojníka převeleli z Petrohradu. Pečorin byl sice mladý, ale měl už tolik zkušeností, že ho nic nemohlo překvapit, ale ani potěšit. Byl krásný a získal snadno každou ženu, kterou si zamanul, možná proto na ženy zanevřel. V pevnosti se ale setkal s krásnou domorodou dívkou, která byla tak nepodobná navoněným paničkám z města, že Pečorina uchvátila. Zamiloval se do ní, unesl jí a nějakou dobu s ní šťastně žil. Jenomže potom se i s ní začal nudit a zanedbával ji. Kolem se potloukal nebezpečný Čerkes Kazbič, který se dříve o Belu (tak se Pečorinova družka jmenovala) také ucházel. Pečorin se spolčil s Beliným bratrem, který měl zase zájem o Kazbičova koně, a společně sebrali Kazachovi koně i nevěstu. Kazbič se dozvěděl, že je Bela u Pečorina, počkal, až Pečorin pojede s Maximyčem na lov a neopatrnou Belu u potoka vážně zranil. Dívka na následky zranění po pár dnech zemřela. Pečorina poté přeložili k jinému pluku a od té doby o něm neměl Maximyč žádné zprávy. Brzy se cesty Maximyče a vypravěče rozešly.
Znovu se spolu setkali v nějaké vesnici a k jejich nemalému překvapení tu pobýval i Pečorin. Starý voják se velmi těšil na setkání se svým přítelem a nemohl se ho dočkat. Poslal po Pečorinově sluhovi vzkaz, aby za Maximyčem přišel, ale mladý důstojník se neukázal. Maxim byl velmi zklamaný, ale ještě více ho zarmoutilo, když se s Pečorinem setkal na ulici a on jeho přátelské přivítání opětoval více než chladně. Maximyič se na něho rozzlobil a chtěl mu vrátit nějaké věci, které si u něho Pečorin nechal. Důstojník o ně ale nestál a řekl Maximyči, ať si s nimi dělá, co chce. Starý voják je chtěl v rozčilené vyhodit, ale vypravěč o ně projevil zájem. Dostal je a zjistil, že se jedná o Pečorinovy deníky. Dal se do jejich čtení a velmi se mu líbilo, jak upřímně se v nich důstojník vyjadřuje. Když se později dozvěděl o Pečorinově smrti, rozhodl se deníky uveřejnit.
Nedávno jsem se dověděl, že Pečorin při návratu z Persie zahynul. Ta zpráva mě velmi potěšila. Dávala mi právo vydat tyto zápisky, a já jsem využil příležitosti a tiskl své jméno nad cizím dílem. Kéž mi čtenáři nemají takový nevinný podvod za zlé!
Musím teď trochu vysvětlit příčiny, které mě přiměly prozradit obecenstvu citová tajemství člověka, kterého jsem neznal. Kdybych byl aspoň jeho přítel! Proradnou nediskrétnost upřímného přítele každý chápe. Ale já jsem ho viděl jen jednou v životě, na silnici, a nemůžu tedy mít k němu tu nevysvětlitelnou nenávist, která se tají pod maskou přátelství a čeká jen na smrt nebo na neštěstí milovaného, aby vychrlila na jeho hlavu krupobití výčitek, rad, úsměšků a soustrastných slov.
Když jsem četl tyto zápisky, přesvědčil jsem se o upřímnosti autora, která tak nelítostně odhaloval vlastní slabosti a vady. Historie lidské duše, i když docela mělké duše, je snad ještě za jímavější a užitečnější než historie celého národa, zvlášť když je to výsledek bádání zralého rozumu o sově samém a když je napsán bez ctižádostivého přání vzbudit účast nebo obdiv. Rousseauova Zpověď má už tu chybu, že ji předčítal svým přátelům.
A tak jediné zřetel k užitku mě přiměl otisknout úryvky z deníku, k němuž jsem náhodou přišel. Změnil jsem sice všechna vlastní jména, ale ti, o kterých se tu mluví, se jistě poznají a najdou možná ospravedlnění činů, z nichž obviňovali člověka, který už nemá nic společného s tímto světem. Skoro vždy odpouštíme to, co chápeme.
Pojal jsem do knihy jen příběhy, které se týkaly Pečorinova pobytu na Kavkaze. V mých rukou zůstal ještě tlustý sešit, kde líčí celý svůj život. Jednou se i ta část objeví před soudem světa, ale teď se z mnoha vážných příčin neodvažuji vzít na sebe tu zodpovědnost.
Snad by někteří čtenáři chtěli znát mé mínění o Pečorinově povaze. Odpovídám názvem této knihy. "Ale to je krutá ironie!" řeknou. - Nevím.
1840
Pečorinův deník vypráví o mnoha jeho příhodách, ve kterých většinou důstojník figuruje jako zápornější postava. Přesto ho ale na konci knihy musíme alespoň litovat, pokud s ním rovnou nesympatizujeme.
Na svých cestách se dostal do chudé vesnice. Přespal v chatrči u podivné stařeny a jejího slepého vnuka. Oba se mu od začátku zdáli podezřelí a když viděl slepého hocha jít v noci ven, rozhodl se ho sledovat. Brzy mu došlo, že chlapec má významnou úlohu v pašování kradeného zboží, ve kterém figuruje i tajemná dívka. Pečorin se jí začne vyptávat na to, co dělala v noci. Myslí, že dívku znejistí, ale ta je klidná až do doby, kdy Pečorin pohrozí, že by je mohl udat. Potom dívka vyběhne ven. Pečorin ji sleduje. Dívka ho vyláká na loďku a pokouší se ho utopit, ale Pečorin ji vystrčí z loďky jako první. Na břehu ještě viděl připlouvat loďku s třetím kumpánem. Ten odplul i s dívkou a slepého chlapce tam nechali. Pečorin se rozhodl nikomu o tom nic neříkat, protože věděl, že by mu stěží uvěřili, co se mu stalo.
Druhá část deníku vypravuje o Pečorinově vztahu k ženám. Pečorin je v lázních, kde se setkává s přítelem, kadetem Grušnickim. V lázních je i kněžna Ligovská s dcerou, krásnou komtesou Mary. Grušnickij se do komtesy zamiluje, ale Pečorinovi je pro smích. Mary si vůbec nevšímá, což komtesu dopaluje, protože se jí Pečorin líbí. Grušnickij se s kněžnou i komtesou seznámí a často je navštěvuje, na rozdíl od Pečorona, který o seznámení nejeví sebemenší zájem a tím si matku i dceru popudí. Zvrat nastane ve chvíli, kdy Pečorin zjistí, že je i kněžny i Věra, Pečorinova bývalá milenka. Věra je krásná žena starého manžela, a i když chce být muži věrná, zamiluje se do mladého okouzlujícího důstojníka. Pečorin jejich vztah ukončí, ale nyní, když se znovu setkávají, se do sebe znovu zamilují. Věra poradí Pečorinovi, aby se dvořil komtese Mary, protože potom budou mít příležitost k setkávání. Jenomže tohoto nápadu oba brzy litují. Mary se do Pečorina zamiluje a Věru si vybere jako svou důvěrnici. Věra začíná žárlit, ale není sama. Grušnickij, který se chtěl o Mary vážně ucházet, se na přítele rozzlobí, na veřejnosti ho zesměšní a Pečorinovi nezbude nic jiného, než aby svou čest obhájil soubojem. Grušnickij souhlasí, a tak se z přátel stanou nepřátelé na život a na smrt.
"Doktore, tito pánové zapomněli vložit do mé pistole kulku, asi ve spěchu. Prosím vás, abyste ji nabil znova, a důkladně!"
"To není možné!" vykřikl kapitán. "To není možné! Nabil jsem obě pistole, ledaže by kulka z vaší sama vyklouzla… To pak není má vina! - A vy nemáte právo znovu nabíjet, nemáte žádné právo, to je docela proti pravidlům. Já to nedovolím!"
"Dobrá," řekl jsem kapitánovi. "Když to nedovolíte, budu se bít s vámi za stejných podmínek."
Přišel do rozpaků.
Grušnickij stál zahanbený a zamračený se sklopenou hlavou.
"Nech je," řekl konečně kapitánovi, která chtěl doktorovi mou pistoli vyrvat z rukou. "Vždyť sám víš, že mají pravdu."
Marně mu kapitán dával různá znamení - Grušnickij nechtěl vidět.
Doktor zatím nabil pistoli a podal mi ji. Když to kapitán zjistil, odplivl si a dupl.
"Jsi hlupák, kamaráde," řekl. "Dokonalý hlupák! Když ses na mne spolehl, měl jsi poslechnout ve všem! Dobře ti tak, nech se zabít jako moucha!" Obrátil se, odcházel a bručel přitom: "A stejně je to proti pravidlům."
"Grušnickij," řekl jsem. "Ještě je čas, odvolej svou pomluvu a já ti všechno odpustím. Nepodařilo se ti udělat ze mne hlupáka, moje samolibost je uspokojená. Vzpomeň si, že jsme byli dříve přátelé…"
Vzplanuly mu tváře a zajiskřily oči.
"Střílejte," zvolal. "Pohrdám sám sebou a vás nenávidím. Jestli mě nezabijete, odpravím vás někde za rohem. Na světě není místo pro nás oba."
Vystřelil jsem…
Když se rozplynul dým, Grušnickij už na plošině nebyl. Jen lehký sloup prachu se vznášel na okraji propasti.
Všichni naráz vykřikli.
"Finita la commedia," řekl jsem doktorovi.
Neodpověděl a s hrůzou se odvrátil.
Pokrčil jsem rameny a poroučel jsem se sekundantům Grušnického.
Když jsem slézal po pěšině dolů, spatřil jsem v rozsedlině skal zkrvavenou mrtvolu Grušnického. Bezděky jsem zavřel oči.
Odvázal jsem koně a jel krokem domů. Na srdci mi ležel kámen. Slunce mi připadalo mdlé, jeho paprsky mě nehřály.
Pečorin poté odmítne komtesu Mary a poví jí, že ji nemiluje. Komtesou to strašně otřese a Pečorin se ji snaží donutit, aby ho nenáviděla a zapomněla na něho. Potom Pečorin odjíždí.
Na svém jiném působišti se Pečorin setkává s poručíkem Vuličem. Společně se účastní debaty o osudu. Pečorin, který nevěří na předurčení, se s Vuličem vsadí, že osud neexistuje. Vulič se rozhodne existenci osudu dokázat tak, že si nechá nabít pistoli. Chce s ní na sebe zamířit a potom zmáčknout spoušť. Pečorin si všimne jeho bledé barvy v obličeji a žertem řekne, že má výraz jako člověk, který má brzy zemřít. Vuliče to trochu rozruší, ale svůj pokus přesto provede. Namíří si pistol na hlavu a vystřelí. Neozve se žádná rána - zbraň selhala! Nikdo neví, jak je to možné, protože když Vulič vystřelí jen tak do vzduchu, zbraň normálně funguje. Ani Pečorin tomu nemůže uvěřit. Dá Vuličovi jeho výhru a na chvíli opravdu věří na osud. Cestou domů potká kozáky, kteří se ho ptají, zda neviděl jejich druha. Ten se opil a utekl jim - prý by mohl být agresivní. Pečorin ho neviděl, a tak jde spát. Uprostřed noci ho ale kozáci vzbudí a řeknou mu, že jejich druh v opilosti brutálně zabil Vuliče a nyní se ukrývá v chatě v lese. Pečorina ta zpráva zdrtí a rozhodne se Vuliče pomstít. Okolo chaty jsou už nastoupeni vojáci a chystají se kozáka zabít. Pečorin se ale rozhodne dostat ho živého. Inspiruje se u mrtvého přítele a vleze oknem do chaty, ve které se nyní už vystřízlivělý pachatel ukrývá. Kozák po něm několikrát vystřelí, ale všechny kulky Pečorina těsně minou. Důstojník potom kozáka odzbrojí a předá spravedlnosti.
Nařídil jsem esaulovi, aby s ním zapředl řeč, a ke dveřím jsem postavil tři kozáky, kteří byli odhodlání vyrazit dveře a přijít mi na dané znamení na pomoc.
Pak jsem obešel chatrč a přiblížil se k osudnému oknu. Silně mi bušilo srdce.
"Hej, ty prokletý," křičel esaul. "Co si z nás děláš blázny! Myslíš, že s tebou nezatočíme?"
A ze všech sil bušil na dveře. Přiložil jsem oko ke skulině a sledoval pohyby kozáka, který nečekal z mé strany útok - a náhle jsem odtrhl okenici a skočil oknem dovnitř. Těsně nad uchem se mi rozlehl výstřel, kulka mi utrhla epoletu. Ale světnici naplnil dým a zabránil mému soupeři najít šavli, která ležela vedle něho. Chytil jsem ho za ruce, kozáci vrazili dovnitř, a neuplynuly ani tří minuty, už byl zločinec svázaný a stráž ho odvedla. Lidé se rozešli, důstojníci mi blahopřáli.
A bylo opravdu proč.
Jak se po tom všem člověk nemá stát fatalistou, zdálo by se. Ale kdo bezpečně ví, jestli je o něčem přesvědčen nebo není… A jak často pokládáme za přesvědčení klam smyslů nebo omyl rozumu. Rád o všem pochybuji. Tento sklon nemá vliv na rozhodnost charakteru, naopak, co se mne týká, jdu vždycky směleji vpřed, když nevím, co mě čeká. Vždyť se nepřihodí nic horšího než smrt, a smrt nás nemine.
Když jsem se vrátil do pevnosti, vyprávěl jsem Maximu Maximyči, co se mi přihodilo a čeho jsem byl svědkem, a byl bych rád poznal jeho názor na předurčení. Ze začátku to slovo nechápal, ale vysvětlil jsem mu je, jak se dalo, a tu zavrtěl hlavou a řekl:
"No - je to prapodivný případ. Ovšem tyhle asijské kohoutky často selžou, když jsou špatně namazané nebo když se nestisknou dost silně. Abych pravdu řekl, já nemám rád ani čerkeské pušky. Našinec s nimi neumí zacházet, pažbu mají krátkou, ani se nenaděješ a máš spálený nos… Zato ty jejich šavle - všechna čest!"
A potom se trochu zamyslel a dodal:
"Škoda ho, chudáka… To mu taky čert napískal, dát se v noci do řečí s opilcem… Ovšem byl to asi už jeho osud…"
Nic víc jsem z něho nedostal. Metafyzické rozhovory nemá rád.
1839

Giovanni Boccaccio - Dekameron

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Giovanni Boccaccio

Dekameron

Hlavní postavy: sedm paní, tři mladíci
Kniha pocházející z konce středověku, je také známá pod jménem Arcikuplířka.
Vypráví příběhy z lidského života, v nichž je plno ironie, směšnosti, lásky a především lásky k životu. Boccaccio je "renesančně antistředověký a antimystický".
Ve Florencii právě řádí mor. Lidé houfně umírají a hlavně ti chudí. Boháči se naopak snaží uprchnout z měst na svá venkovská sídla a nezajímají se ani o příbuzné, natož o poddané nebo sousedy. V této kruté době se v kostele při motlitbě náhodou setká sedm urozených paní. Všechny jsou pohledné, moudré a vtipné, ve věku od osmnácti do osmadvaceti let. Jmenují se Pampinea, Fiametta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile a Elisa. Domluví se, že také z města odjedou, ale vědí, že je to pro samotné ženy nebezpečné. Když do kostela přijdou tři mladíci. Dioneo, Filostrato a Pamfilo, řeknou si paní, že by je muži snad byli ochotni doprovodit. Mladíci neodmítnou a společně se všichni vypraví na několik venkovských sídel. Nejmoudřejší Pampinea rozhodne, a všichni s ní souhlasí, že nechce slyšet žádné špatné zprávy o moru a podobných věcech, ale že se chce bavit. Navrhne, aby byl každý z nich jeden den v jejich společenství králem nebo královnou, staral se o chod domácnosti a vymýšlel zábavný program pro sebe a pro ostatní. Stane se první královnou a tak se započne deset dní plných vypravování. Pampinea se totiž rozhodne (a ostatní ji později napodobí), aby se vypravovaly příběhy. A tak se každé ráno všichni baví jak chtějí, potom se sejdou, vypráví si deset příběhů, načež zvolí novou královnu nebo nového krále a pak už jen zpívají a tančí a spí. Všem se tento program líbí a zdokonalí ho ještě o to, že každý večer královna nebo král rozhodne o tématu následujících příběhů. Pouze Dioneo, který je ze všech mladíků nejvtipnější a nejveselejší, má dovoleno libovolné téma a smí vyprávět vždy jako poslední.
A tak jsou náměty příběhů různé, ale ve všech se nějakým způsobem objevuje láska v různých podobách.
Nejvíce se mi líbil a nejvíc mě zaujal Filostratův příběh o nešťastné lásce dvou milenců.
Messer Guiglielmo Rossiglione je velkým přítelem messera Guiglielma Guardastagna. Když ale zjistí, že ho jeho žena podvádí právě s jeho největším přítelem, změní se jeho láska v nenávist. Guiglielma Guardastagna zabije, vlastníma rukama mu vyrve srdce z těla a to srdce dá upravit k jídlu a předloží ho své ženě. Ta ho, nic netušíc, sní, a když pak zjistí, že to bylo srdce muže, kterého milovala, vrhne se z vysokého okna a je pohřbena spolu se svým milencem.
Toto dílo vyvolalo u kritiků velké pozdvižení. Nejvíce byla ale pobouřena církev, která dokonce vydala svůj vlastní Dekameron, ve kterém byly přepsány všechny vulgární a neslušné scény. Boccaccio se ale stal populárním italským renesančním autorem.

Pierre Corneile - Cid

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Pierre Corneille

Cid

Hlavní postavy: Don Fernando, Don Diego, Don Gomez, Don Rodrigo, Jiména, infantka
Jiména, dcera Dona Gomeze, je zamilovaná do Dona Rodriga, syna Dona Diega. Don Diego byl vynikající bojovník a v několika bitvách a válkách zachránil katalánské království krále Dona Fernanda. Nyní je jeho nástupcem neméně zdatný bojovník Don Gomez. Oba spolu docela dobře vycházejí a oba jsou svolní k sňatku svých dětí, ale král Fernando právě shání vychovatele pro svého syna. Don Gomez nepochybuje o tom, že se jím stane on, a proto je pro něj velkým překvapením a velikou nespravedlností, když král svěří tento úkol starému Donu Diegovi. Jeho zloba je tak velká, že Dona Diega urazí a dá mu políček. Stařec se sám již nemůže bránit, a proto žádá o pomstu svého syna. Donu Rodrigovi nastává dilema - buď pomstí svého otce a ztratí lásku, nebo dá přednost Jiméně a přijde o svou čest. Nakonec se rozhodne pro pomstu. Přestože je Rodrigo mladý a nezkušený a oproti lepšímu protivníkovi zdánlivě nemá šanci, podaří se mu v souboji zvítězit a Gomeze zabít. Diego je na syna hrdý a jeho čin schvaluje i král, ale sám Rodrigo ze svého vítězství radost nemá. Uvědomuje si, že Jiménu ztratil a nechce dál žít. Vydá se k Jiméně, která je šílená žalem a prosí ji, aby sama vlastní rukou ukončila jeho život a pomstila smrt otce. Jiména ale nedokáže milence nenávidět a sama ho zabít, trvá však na tom, aby byl souzen a potrestán. Do města náhle připlouvají Mauři na třiceti lodích. Král, který ztratil svého vojevůdce Gomeze je zoufalý, ale Rodrigo se na příkaz otce ujme velení armády, Maury obklíčí, zneškodní a dokonce zajme i dva jejich krále. Ti se ho natolik obávají, že mu dají přezdívku "Cid" což v jejich jazyce znamená "Pán". Král je mladíkovým výkonem nadšen a nechce ani slyšet o tom, že by měl Rodriga potrestat za Gomezovu vraždu. Jiména je však ve svém úsilí vytrvalá. Nakonec se oba dohodnou - Jiména určí někoho, kdo bude s Rodrigem bojovat. Vítěz souboje se stane Jiméniným manželem. Jiména na jednu stranu doufá, že zvítězí jí vybraný Don Sancho, ale na druhou stranu se nechce stát jeho ženou, protože Rodriga stále miluje. V jejím zármutku ji utěšuje i infantka - dcera Dona Fernanda a kastilská princezna, která Jiménu s Rodrigem dala dohromady, protože sama Rodriga milovala, ale nemohla s ním být kvůli rozdílu v postavení. Souboj Sancha a Rodriga neskončí smrtí ani jednoho z nich, přestože Rodrigo zvítězí. Sancha pošle k Jiméně, aby jí sdělil výsledek zápasu, ale když dívka uvidí Sancha , myslí si, že je Rodrigo mrtev. Utíká k Fernandovi, který mezitím Rodriga schová. Jiménu potom nechají, aby se z lásky k Rodrigovi veřejně vyznala. Jiména, která si myslí, že je její láska mrtvá, chce raději jít do kláštera, než aby si vzala jiného. To ovšem není nutné, protože jí král přikáže, aby si vzala Rodriga. Oba mladí milenci se tedy znovu usmíří, ale jestli skutečně dojde ke sňatku se nedozvíme, protože Rodrigo odchází do války s Maury.
DON RODRIGO:
Ten blesk sjel do srdce
a pustoší a drásá do úmoru!
Já mám být mstitelem ve spravedlivém sporu,
tu nespravedlnost že osud po mně chce?
Stojím tu ohromen. Má duše, teď jsi sama,
do hloubi rozedraná.
Bože, jak je to všecko strašně divné!
už jste pryč, šťastné dny!
Po otci někdo urážlivě plivne,
a on je to sám otec Jimény!
Jaký boj musím svést!
Má láska proti cti a já jim mám být soudce?
Mám ztratit Jiménu, anebo pomstít otce?
Čest volá na mě: bij! a láska: zadrž pěst!
Buď život beze cti, anebo podlá zrada?
Kdo tohle po mně žádá?
Zlo tam i tady, není třetí cesta.
Sbohem, mé šťastné dny.
Mám na vybranou hanbu nepotrestat,
nebo se utkat s otcem Jimény!
Čest, láska, otec, cit,
vznešená povinnost, laskavá tyranie,
buď umře, co mám rád, nebo čest nepřežije,
být živ a nešťastný, či nebýt hoden žít!
Ty krutá naději duše, prahnoucí spolu
s láskou i po úkolu.
Ty nepříteli, před nímž láska klečí,
máš zabít šťastné dny?
Chceš, abych ztratil srdce Jimény?
Co víc než smrt si přát?
Jemu dlužím i jí! Čí dlužník se má stydět?
Ona, když pomstím se, mě bude nenávidět,
a když se nepomstím, bude mou pohrdat.
Jestli dám přednost tomu, po čem toužím,
lásku si nezasloužím.
Čím víc ji léčím, tím víc bolest roste,
dovršte se, mé dny,
musíme zemřít, duše, je to prosté,
a nepošpinit hrdost Jimény.
Jen přijít o život?
Chtít smrt, jež zároveň je smrt dobrého jména?
Aby pak v Španělsku má pověst pošpiněná
se stala navždycky poskvrnou pro můj rod?
Když po tom všem, co stalo se, je jasné,
že i ta láska zhasne!
Už nenechme se ničím z cesty svést!
Nač otálet, mé dny?
Zdvihni se, meči, zachraň aspoň čest,
musíme zabít otce Jimény.
Váhat? Ne, už to mám,
k otci má velký dluh, kdo se mu nepokloní,
ať umřu v souboji anebo steskem po ní,
on mi dal čistou krev, čistou ji odevzdám.
Jak můžeš váhat? styď se! a dost řečí,
běžme se pomstít, meči!
Jak jsem moh říct, že je to strašně divné?
Dost trápení, mé dny,
zabij, když někdo po otci ti plivne,
i kdyby to byl otec Jimény!

Voltaire - Candide

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Voltaire

Candide

Hlavní postavy: Candide
Vtipná a trochu bláznivá povídka vypráví o jednom mladíkovi, který se jmenoval Candide. Ve francouzštině znamená candide něco jako "prostoduchý člověk" a tato definice také plně vystihuje Candidovu povahu.
Candide vyrůstal ve Vestfálsku, na zámku barona Thunder-tenTronckhema a vychováván byl filozofem Panglosem. Pod vlivem myslitele, který věřil, že všechno na světě je vůbec nejlepší, a že věci se nedějí bez příčiny, vyrostl z Candida naivní prosťáček a nenapravitelný optimista. Zamiloval se do krásné baronesy Kunigundy. To se baronovi nelíbilo, a když jednou přistihl dceru, jak se s Candidem líbá, mladíka vyhodil ze zámku.
Krátce nato Candida naverbovali bulharští vojáci. Když ale vypukla válka, Candide utekl a našel přístřeší u anabaptisty Jakuba. U něho se setkal se žebrákem, ze kterého vyklubal sám mistr Panglos. Ten sdělil Candidovi, že Kunigundu, barona, baronku i jejich syna Bulhaři během války zabili. Panglos se pak od komorné Paguetty nakazil nějakou pohlavní chorobou a musel ze zámku odejít. Jakub měl jet na služební cestu do Lisabonu a vzal Panglose a Candida s sebou, cestou je přepadli piráti, Jakuba zabili a dva poutníky zajali. Dostali se na ostrov, kde po jejich příjezdu propuklo zemětřesení a obyvatelé se rozhodli, že Candida a Panglose obětují. Panglose oběsí a Candida zbijí. Ujme se ho jedna stařena, vyléčí ho a odvede ho za Kunigundou, která útok Bulharů přežila…
Candide zažije ještě hodně dobrodružství: Kunigundu zase ztratí, se svým novým sluhou Kakambem objeví Eldorádo, bájnou zemi, ve které je zlato bahnem a drahé kameny jsou jen oblázky. Sice si odtud odvezou spoustu pokladů, ale všechny jim hamižní lidé rozkradou. Nakonec se Candide ožení s již starou a ošklivou Kunigundou a se svými přáteli žije sice chudě, ale celkem šťastně.
Citát:
"Pracujme a nechme mudrování," řekl Martin. "To je jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelný."
A celá malá společnost se jala plnit tento chvályhodný záměr. A Panglos říkal Candidovi: "Tento nejlepší svět ze všech možných světů tvoří události, jež spolu navzájem souvisí, neboť venkoncem vzato, kdyby vás nebyli vyhodili z jednoho překrásného zámku a nenakopali vás do zadku, protože jste miloval Kunigundu, kdyby vás nebyla dostala do drápů inkvizice, kdybyste neprošel pěšky celou Ameriku, kdybyste nenapíchl barona mečem, kdybyste nebyl přišel o všechny ovce z Eldoráda, nepochutnával byste si zde na citrónech a pistáciích naložených v cukru."
"To jste řekl velmi dobře," odpovídal Candide,"nicméně musíme obdělávat svou zahradu."

Moliére - Don Juan

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Moliére

Don Juan

Hlavní postavy: Don Juan, Sganarel, Elvíra, Komturova socha
Do města na ostrově Sicílii přijede za Donem Juanem nečekaná návštěva - jeho manželka Elvíra, před kterou uprchl, protože ji přestal milovat. Don Juan má totiž velkou zálibu - svádění žen. Je v tom skutečně dobrý a protože pochází z rodu šlechticů, nestojí mu prakticky nic v cestě. Nebojí se ani Boha ani Ďábla a neváhá se oženit s kteroukoli dívkou, když to potom odstraní její zábrany a jemu otevře cestu k úspěchu. Elvíru sice kdysi doopravdy miloval a dokonce ji unesl z kláštera, ale teď už má plnou hlavu jiné ženy, kvůli které manželku opustil. Nepočítal ovšem, že Elvíra si ho najde. Když žena zjistí, jak byla oklamána a zaslepená, slibuje Donu Juanovi strašlivou pomstu. Ten si z toho těžkou hlavu nedělá a dokonce se ke všem svým nevěrám přizná. Jeho chování pobuřuje i jeho sluhu Sganarela. Ten se svého pána bojí a dokonce mu ze strachu i schvaluje jeho činy, které se mu ovšem opravdu velmi příčí. Sganarel doufá, že Dona Juana stihne krutý trest, ale do té doby je ochoten mu pomáhat. Mladý záletník brzy zapomene na scénu se svou ženou a spřádá plány jak již dříve vyhlédnutou "kořist" odloudit od jejího snoubence. Chystá se ji unést na lodi, ale jeho loďka se ve větru převrátí. Od utonutí je zachrání jistý vesničan Filip, který je zavede k sobě. Tady se Don Juan setkává s krásnou venkovanku Markétou a posléze i s neméně hezkou Klárou - snoubenkou Filipa. Oběma slíbí manželství, ale netuší, že se znají a dokonce se kvůli němu pohádají. Naštěstí se mu díky své inteligenci a vtipu podaří obě urovnat, takže vlastně ani jedna netuší, co je zač. Z tohoto úspěchu má velikou radost a tak neváhá zajít na místní hřbitov, na kterém je pochován komtur, kterého dříve Don Juan zabil. Odváží se vstoupit do jeho hrobky, ve které se nachází komturova socha z nejlepšího mramoru, která je nebožtíkovi dokonale podobná. Don Juan požádá Sganarela, aby sochu jeho jménem pozval na večeří. Sganarel tak chtě nechtě učiní a rozhodně netuší, že mu socha odpoví přikývnutím. Vyděšený sluha to pánovi prozradí, ale ten mu nevěří. Ani když sochu znovu sám pozve a ona znovu přikývne, nezalekne se boží pomsty a dál spřádá své nekalé plány, chytře vyprovodí ze svého domu pana Neděla, kterému dluží nemalý obnos a dokonce se pohádá i se svým otcem. Navíc v lese zachrání neznámého muže před přesilou loupežníků a zjistí, že onen muž je bratr Elvíry. Ten se spolu se svým bratrem vydal sestru pomstít a Dona Juana zabít. Don Juan jim přizná, kdo je, a zachráněný bratr se ho zastane, protože se mu cítí zavázaný. Domluví se s druhým mstitelem, že pomstu odloží o den - potom Dona Juana zabije sám zachráněný. Když večer při jídle někdo zaklepe ave dveřích se objeví socha, Sganarel už tuší, že to bude konec jeho pána, ale Don Juan se ani trochu nebojí, dokonce přijme od sochy pozvání na zítřejší večeři. Druhý den ráno se Don Juan rozhodne, že se stane pokrytcem - dál si bude tajně užívat, ale všem bude tvrdit jak se polepšil. O svém polepšení řekne svému otci, který ho opět začne mít v lásce. Navštíví ho Elvíra, aby ho varovala - prý se nachází ve velkém nebezpečí. Ona sama vstoupí znovu do kláštera, ale dříve musí Donu Juanovi sdělit, že má poslední možnost ke spáse. Pokud ihned učiní pokání, Bůh mu dá druhou šanci. Don Juan se jí jen vysměje. Po cestě městem potká bratra Elvíry, který se ho snaží přesvědčit, aby Elvíru uznal za svou zákonnou manželku a tím smazal její potupu, jenže Don Juan mu vysvětlí, že mu "Bůh přikázal, aby se pokal a už nikdy se s Elvírou nestýkal" navíc chce jít Elvíra znovu do kláštera. Bratra tím rozzlobí, ale pomstu spáchat nestihne. Krátce potom totiž Don Juan potká přízrak, který mu dává poslední možnost k polepšení. Když se Don Juan odmítne napravit, objeví se socha komtura a odvede Dona Juana do pekla