"Když to není rozbité, nespravuj to."

Lermontov - Hrdina naší doby

27. září 2007 v 17:10 | frida |  Čtenářský deník

Michail Jurjevič Lermontov

Hrdina naší doby

Hlavní postavy: vypravěč, Maxim Maximyč, Grigorij Alexandrovič Pečorin
Vypravěčem je nejspíše sám autor, i když se nikde nejmenuje. Vypravěč cestuje po Gruzii a na cestě domů se setká se starým veteránem Maximem Maximyčem. Ten je mu od prvního okamžiku sympatický. Oba muži se spřátelí a dlouhou chvíli při cestování si krátí vyprávěním. Maxim vypráví o svém příteli, mladém důstojníkovi Pečorinovi. Setkal se s ním v pevnosti u Kamenného brodu, kam mladého znuděného důstojníka převeleli z Petrohradu. Pečorin byl sice mladý, ale měl už tolik zkušeností, že ho nic nemohlo překvapit, ale ani potěšit. Byl krásný a získal snadno každou ženu, kterou si zamanul, možná proto na ženy zanevřel. V pevnosti se ale setkal s krásnou domorodou dívkou, která byla tak nepodobná navoněným paničkám z města, že Pečorina uchvátila. Zamiloval se do ní, unesl jí a nějakou dobu s ní šťastně žil. Jenomže potom se i s ní začal nudit a zanedbával ji. Kolem se potloukal nebezpečný Čerkes Kazbič, který se dříve o Belu (tak se Pečorinova družka jmenovala) také ucházel. Pečorin se spolčil s Beliným bratrem, který měl zase zájem o Kazbičova koně, a společně sebrali Kazachovi koně i nevěstu. Kazbič se dozvěděl, že je Bela u Pečorina, počkal, až Pečorin pojede s Maximyčem na lov a neopatrnou Belu u potoka vážně zranil. Dívka na následky zranění po pár dnech zemřela. Pečorina poté přeložili k jinému pluku a od té doby o něm neměl Maximyč žádné zprávy. Brzy se cesty Maximyče a vypravěče rozešly.
Znovu se spolu setkali v nějaké vesnici a k jejich nemalému překvapení tu pobýval i Pečorin. Starý voják se velmi těšil na setkání se svým přítelem a nemohl se ho dočkat. Poslal po Pečorinově sluhovi vzkaz, aby za Maximyčem přišel, ale mladý důstojník se neukázal. Maxim byl velmi zklamaný, ale ještě více ho zarmoutilo, když se s Pečorinem setkal na ulici a on jeho přátelské přivítání opětoval více než chladně. Maximyič se na něho rozzlobil a chtěl mu vrátit nějaké věci, které si u něho Pečorin nechal. Důstojník o ně ale nestál a řekl Maximyči, ať si s nimi dělá, co chce. Starý voják je chtěl v rozčilené vyhodit, ale vypravěč o ně projevil zájem. Dostal je a zjistil, že se jedná o Pečorinovy deníky. Dal se do jejich čtení a velmi se mu líbilo, jak upřímně se v nich důstojník vyjadřuje. Když se později dozvěděl o Pečorinově smrti, rozhodl se deníky uveřejnit.
Nedávno jsem se dověděl, že Pečorin při návratu z Persie zahynul. Ta zpráva mě velmi potěšila. Dávala mi právo vydat tyto zápisky, a já jsem využil příležitosti a tiskl své jméno nad cizím dílem. Kéž mi čtenáři nemají takový nevinný podvod za zlé!
Musím teď trochu vysvětlit příčiny, které mě přiměly prozradit obecenstvu citová tajemství člověka, kterého jsem neznal. Kdybych byl aspoň jeho přítel! Proradnou nediskrétnost upřímného přítele každý chápe. Ale já jsem ho viděl jen jednou v životě, na silnici, a nemůžu tedy mít k němu tu nevysvětlitelnou nenávist, která se tají pod maskou přátelství a čeká jen na smrt nebo na neštěstí milovaného, aby vychrlila na jeho hlavu krupobití výčitek, rad, úsměšků a soustrastných slov.
Když jsem četl tyto zápisky, přesvědčil jsem se o upřímnosti autora, která tak nelítostně odhaloval vlastní slabosti a vady. Historie lidské duše, i když docela mělké duše, je snad ještě za jímavější a užitečnější než historie celého národa, zvlášť když je to výsledek bádání zralého rozumu o sově samém a když je napsán bez ctižádostivého přání vzbudit účast nebo obdiv. Rousseauova Zpověď má už tu chybu, že ji předčítal svým přátelům.
A tak jediné zřetel k užitku mě přiměl otisknout úryvky z deníku, k němuž jsem náhodou přišel. Změnil jsem sice všechna vlastní jména, ale ti, o kterých se tu mluví, se jistě poznají a najdou možná ospravedlnění činů, z nichž obviňovali člověka, který už nemá nic společného s tímto světem. Skoro vždy odpouštíme to, co chápeme.
Pojal jsem do knihy jen příběhy, které se týkaly Pečorinova pobytu na Kavkaze. V mých rukou zůstal ještě tlustý sešit, kde líčí celý svůj život. Jednou se i ta část objeví před soudem světa, ale teď se z mnoha vážných příčin neodvažuji vzít na sebe tu zodpovědnost.
Snad by někteří čtenáři chtěli znát mé mínění o Pečorinově povaze. Odpovídám názvem této knihy. "Ale to je krutá ironie!" řeknou. - Nevím.
1840
Pečorinův deník vypráví o mnoha jeho příhodách, ve kterých většinou důstojník figuruje jako zápornější postava. Přesto ho ale na konci knihy musíme alespoň litovat, pokud s ním rovnou nesympatizujeme.
Na svých cestách se dostal do chudé vesnice. Přespal v chatrči u podivné stařeny a jejího slepého vnuka. Oba se mu od začátku zdáli podezřelí a když viděl slepého hocha jít v noci ven, rozhodl se ho sledovat. Brzy mu došlo, že chlapec má významnou úlohu v pašování kradeného zboží, ve kterém figuruje i tajemná dívka. Pečorin se jí začne vyptávat na to, co dělala v noci. Myslí, že dívku znejistí, ale ta je klidná až do doby, kdy Pečorin pohrozí, že by je mohl udat. Potom dívka vyběhne ven. Pečorin ji sleduje. Dívka ho vyláká na loďku a pokouší se ho utopit, ale Pečorin ji vystrčí z loďky jako první. Na břehu ještě viděl připlouvat loďku s třetím kumpánem. Ten odplul i s dívkou a slepého chlapce tam nechali. Pečorin se rozhodl nikomu o tom nic neříkat, protože věděl, že by mu stěží uvěřili, co se mu stalo.
Druhá část deníku vypravuje o Pečorinově vztahu k ženám. Pečorin je v lázních, kde se setkává s přítelem, kadetem Grušnickim. V lázních je i kněžna Ligovská s dcerou, krásnou komtesou Mary. Grušnickij se do komtesy zamiluje, ale Pečorinovi je pro smích. Mary si vůbec nevšímá, což komtesu dopaluje, protože se jí Pečorin líbí. Grušnickij se s kněžnou i komtesou seznámí a často je navštěvuje, na rozdíl od Pečorona, který o seznámení nejeví sebemenší zájem a tím si matku i dceru popudí. Zvrat nastane ve chvíli, kdy Pečorin zjistí, že je i kněžny i Věra, Pečorinova bývalá milenka. Věra je krásná žena starého manžela, a i když chce být muži věrná, zamiluje se do mladého okouzlujícího důstojníka. Pečorin jejich vztah ukončí, ale nyní, když se znovu setkávají, se do sebe znovu zamilují. Věra poradí Pečorinovi, aby se dvořil komtese Mary, protože potom budou mít příležitost k setkávání. Jenomže tohoto nápadu oba brzy litují. Mary se do Pečorina zamiluje a Věru si vybere jako svou důvěrnici. Věra začíná žárlit, ale není sama. Grušnickij, který se chtěl o Mary vážně ucházet, se na přítele rozzlobí, na veřejnosti ho zesměšní a Pečorinovi nezbude nic jiného, než aby svou čest obhájil soubojem. Grušnickij souhlasí, a tak se z přátel stanou nepřátelé na život a na smrt.
"Doktore, tito pánové zapomněli vložit do mé pistole kulku, asi ve spěchu. Prosím vás, abyste ji nabil znova, a důkladně!"
"To není možné!" vykřikl kapitán. "To není možné! Nabil jsem obě pistole, ledaže by kulka z vaší sama vyklouzla… To pak není má vina! - A vy nemáte právo znovu nabíjet, nemáte žádné právo, to je docela proti pravidlům. Já to nedovolím!"
"Dobrá," řekl jsem kapitánovi. "Když to nedovolíte, budu se bít s vámi za stejných podmínek."
Přišel do rozpaků.
Grušnickij stál zahanbený a zamračený se sklopenou hlavou.
"Nech je," řekl konečně kapitánovi, která chtěl doktorovi mou pistoli vyrvat z rukou. "Vždyť sám víš, že mají pravdu."
Marně mu kapitán dával různá znamení - Grušnickij nechtěl vidět.
Doktor zatím nabil pistoli a podal mi ji. Když to kapitán zjistil, odplivl si a dupl.
"Jsi hlupák, kamaráde," řekl. "Dokonalý hlupák! Když ses na mne spolehl, měl jsi poslechnout ve všem! Dobře ti tak, nech se zabít jako moucha!" Obrátil se, odcházel a bručel přitom: "A stejně je to proti pravidlům."
"Grušnickij," řekl jsem. "Ještě je čas, odvolej svou pomluvu a já ti všechno odpustím. Nepodařilo se ti udělat ze mne hlupáka, moje samolibost je uspokojená. Vzpomeň si, že jsme byli dříve přátelé…"
Vzplanuly mu tváře a zajiskřily oči.
"Střílejte," zvolal. "Pohrdám sám sebou a vás nenávidím. Jestli mě nezabijete, odpravím vás někde za rohem. Na světě není místo pro nás oba."
Vystřelil jsem…
Když se rozplynul dým, Grušnickij už na plošině nebyl. Jen lehký sloup prachu se vznášel na okraji propasti.
Všichni naráz vykřikli.
"Finita la commedia," řekl jsem doktorovi.
Neodpověděl a s hrůzou se odvrátil.
Pokrčil jsem rameny a poroučel jsem se sekundantům Grušnického.
Když jsem slézal po pěšině dolů, spatřil jsem v rozsedlině skal zkrvavenou mrtvolu Grušnického. Bezděky jsem zavřel oči.
Odvázal jsem koně a jel krokem domů. Na srdci mi ležel kámen. Slunce mi připadalo mdlé, jeho paprsky mě nehřály.
Pečorin poté odmítne komtesu Mary a poví jí, že ji nemiluje. Komtesou to strašně otřese a Pečorin se ji snaží donutit, aby ho nenáviděla a zapomněla na něho. Potom Pečorin odjíždí.
Na svém jiném působišti se Pečorin setkává s poručíkem Vuličem. Společně se účastní debaty o osudu. Pečorin, který nevěří na předurčení, se s Vuličem vsadí, že osud neexistuje. Vulič se rozhodne existenci osudu dokázat tak, že si nechá nabít pistoli. Chce s ní na sebe zamířit a potom zmáčknout spoušť. Pečorin si všimne jeho bledé barvy v obličeji a žertem řekne, že má výraz jako člověk, který má brzy zemřít. Vuliče to trochu rozruší, ale svůj pokus přesto provede. Namíří si pistol na hlavu a vystřelí. Neozve se žádná rána - zbraň selhala! Nikdo neví, jak je to možné, protože když Vulič vystřelí jen tak do vzduchu, zbraň normálně funguje. Ani Pečorin tomu nemůže uvěřit. Dá Vuličovi jeho výhru a na chvíli opravdu věří na osud. Cestou domů potká kozáky, kteří se ho ptají, zda neviděl jejich druha. Ten se opil a utekl jim - prý by mohl být agresivní. Pečorin ho neviděl, a tak jde spát. Uprostřed noci ho ale kozáci vzbudí a řeknou mu, že jejich druh v opilosti brutálně zabil Vuliče a nyní se ukrývá v chatě v lese. Pečorina ta zpráva zdrtí a rozhodne se Vuliče pomstít. Okolo chaty jsou už nastoupeni vojáci a chystají se kozáka zabít. Pečorin se ale rozhodne dostat ho živého. Inspiruje se u mrtvého přítele a vleze oknem do chaty, ve které se nyní už vystřízlivělý pachatel ukrývá. Kozák po něm několikrát vystřelí, ale všechny kulky Pečorina těsně minou. Důstojník potom kozáka odzbrojí a předá spravedlnosti.
Nařídil jsem esaulovi, aby s ním zapředl řeč, a ke dveřím jsem postavil tři kozáky, kteří byli odhodlání vyrazit dveře a přijít mi na dané znamení na pomoc.
Pak jsem obešel chatrč a přiblížil se k osudnému oknu. Silně mi bušilo srdce.
"Hej, ty prokletý," křičel esaul. "Co si z nás děláš blázny! Myslíš, že s tebou nezatočíme?"
A ze všech sil bušil na dveře. Přiložil jsem oko ke skulině a sledoval pohyby kozáka, který nečekal z mé strany útok - a náhle jsem odtrhl okenici a skočil oknem dovnitř. Těsně nad uchem se mi rozlehl výstřel, kulka mi utrhla epoletu. Ale světnici naplnil dým a zabránil mému soupeři najít šavli, která ležela vedle něho. Chytil jsem ho za ruce, kozáci vrazili dovnitř, a neuplynuly ani tří minuty, už byl zločinec svázaný a stráž ho odvedla. Lidé se rozešli, důstojníci mi blahopřáli.
A bylo opravdu proč.
Jak se po tom všem člověk nemá stát fatalistou, zdálo by se. Ale kdo bezpečně ví, jestli je o něčem přesvědčen nebo není… A jak často pokládáme za přesvědčení klam smyslů nebo omyl rozumu. Rád o všem pochybuji. Tento sklon nemá vliv na rozhodnost charakteru, naopak, co se mne týká, jdu vždycky směleji vpřed, když nevím, co mě čeká. Vždyť se nepřihodí nic horšího než smrt, a smrt nás nemine.
Když jsem se vrátil do pevnosti, vyprávěl jsem Maximu Maximyči, co se mi přihodilo a čeho jsem byl svědkem, a byl bych rád poznal jeho názor na předurčení. Ze začátku to slovo nechápal, ale vysvětlil jsem mu je, jak se dalo, a tu zavrtěl hlavou a řekl:
"No - je to prapodivný případ. Ovšem tyhle asijské kohoutky často selžou, když jsou špatně namazané nebo když se nestisknou dost silně. Abych pravdu řekl, já nemám rád ani čerkeské pušky. Našinec s nimi neumí zacházet, pažbu mají krátkou, ani se nenaděješ a máš spálený nos… Zato ty jejich šavle - všechna čest!"
A potom se trochu zamyslel a dodal:
"Škoda ho, chudáka… To mu taky čert napískal, dát se v noci do řečí s opilcem… Ovšem byl to asi už jeho osud…"
Nic víc jsem z něho nedostal. Metafyzické rozhovory nemá rád.
1839
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama