"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe Černý kocour I.

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Edgar Allan Poe

Černý kocour

Soubor povídek Edgara Allana Poea.

Jáma a kyvadlo

Tato povídka s prvky hororu popisuje osudy jednoho člověka, který byl inkvizitory odsouzen k trestu smrti. Vězeň vzhledem k rozsahu svého obvinění tuší, že pro něho inkvizice nepřipraví obyčejnou milosrdnou smrt, ale když se po vynesení rozsudku, po kterém ztratil na chvíli vědomí, probere ve tmavé kobce, dostane strach. Nejprve nic nedělá a pro jistotu se ani nehýbe. Sice slyšel kolovat mnoho pověstí o vězení v Toledu - protože v tomto vězení před soudem pobýval, zprvu hrůzostrašným zkazkám nevěřil, ale v kamenné kobce bez světla jim pomalu věřit začíná. Aby si zkrátil čekání na jistou smrt, rozhodne se podniknout průzkum cely. Pohybuje se v naprosté tmě opatrně podél zdí. V polovině obhlídky usne, a když se vzbudí, aby prohlídku dokončil, omylem se začne šátravě pohybovat opět na stejnou stranu. Cela se mu tedy zdá několikrát větší, než ve skutečnosti je. Navíc výčnělky, způsobené nerovnými kameny, mylně považuje za hrany zdí, a proto má dojem, že má kobka nepravidelný tvar. Naposledy se chce ještě projít napříč svého vězení, ale v husté tmě zakopne. Teprve když dopadne na zem si uvědomí, že se jeho hlava nedotýká podlahy. Hned ví, proč tomu tak je. Uprostřed kobky je kruhová díra, vedoucí někam do skály. Jeho soudci chtěli, aby do ní spadnul a sám si tak přivodil trýznivou smrt hladem v těsné prohlubni. Vězeň si ale tento záměr uvědomí a celou noc stráví na podlaze u zdi, co nejdál od nebezpečné díry. Když se po neklidném spánku probere, leží vedle něho džbán s vodou. Příliš pozdě si vězeň uvědomí přítomnost omamné látky - jen co dopije, usíná tvrdým spánkem. Probere se připoutaný na tvrdém lůžku. V cele se odehrálo několik změn: místnost je osvětlena, takže si vězeň uvědomí své chyby v odhadu rozměrů a tvaru. Nad jeho lůžkem se navíc jako kyvadlo houpe ostrá část sochy Času, která má tento vražedný nástroj místo kosy. Vězeň měl uvolněnou pouze jednu ruku, aby se mohl krmit z misky okořeněného jídla, která ležela vedle něho na podlaze. Několik dní strávil odsouzenec pozorováním kyvadla, které se pomalu blížilo, aby ho potom pomalu a bolestivě usmrtilo. Tyto dny strávil přemýšlením, jak ze svízelné situace uniknout. Již mu došlo, že inkvizice má nejspíš přehled o dění v cele, jinak by nevěděli, že se mu podařilo vyhnout se jámě. Během přemýšlení si všiml, že z jámy vylézají krysy. Nejprve je zaháněl, ale potom ho napadlo svá kožená pouta potřít jídlem z misky a tím tvory přilákat. Krysy se po chvíli přestaly bát a nakonec se vězeň díky jejich pomoci na poslední chvíli vysvobodil z pout a unikl z dosahu hrozného kyvadla. Inkvizice, která vše pozoruje nechá kyvadlo vytáhnout nahoru. Vězeň si ale moc neoddechne - jeho kobka se náhle znovu promění - škvírami ve změněné železné zdi sem začne pronikat oheň. Zoufalý odsouzenec se rozhodne schovat se před žárem do jámy, ale tento nápad ihned zavrhne - vždyť to je přece to, o co trýznitelům celou dobu jde! Chtějí, aby vězeň sám ukončil svůj život skokem do jámy. Když soudci viděli, že se jim plán nedaří, začala se cela měnit ze čtverce na kosočtverec a stále se zužovala. Ubohý vězeň je dohnán na pokraj šílenství a už se chce vzdát svého života, když v tom uslyší zmatený šum lidských hlasů. Na pokraji mdlob se nebezpečně potácí nad jámou, ale než do ní upadne, zachytí ho čísi ruka a vyrve ho ze chřtánu smrti. Ta pomocná ruka patřila samotnému generálovi Lasallovi - veliteli francouzské armády, která právě vstoupila do Toleda a potlačila inkvizici.
Již jsem věděl najisto, jaký konec mi přichystala mučitelská vynalézavost mnichů. Pochopům inkvizice neušlo, že jsem rozpoznal jámu, jejíž hrůzy měl okusit tak zapřisáhlý kacíř, jakým jsem byl já - jámu, ten symbol pekla, podle pověstí považovaný za nejzazší vrchol všech jejich trestů. Do této jámy jsem jen čirou náhodou neupadl a dobře jsem věděl, že právě nečekaně, záludně připravená muka dodávají těmto vraždám v kryptách zvrácené pitvornosti. Když jsem tedy do propasti nespadl, nebylo už ďábelským záměrem teď mě tam svrhnout, ale připravit mi záhubu (druhé volby zřejmě nebylo) jinou a mírnější. Mírnější! V mém žalu jsem se pousmál výrazu, jakým jsem označil ten hrůzný pojem.
Proč vykládat o dlouhých, předlouhých hodinách smrtelného, ba víc než smrtelného děsu, kdy jsem odpočítával svištící kmity oceli! Kyvadlo klesalo níž a níž - coul po coulu - zlomeček po zlomečku - po stupních rozpoznatelných jen v intervalech, které trvaly věky! Teprve po několika dnech - ano, mnoho dní možná uplynulo - začínalo kmitat tak těsně nade mnou, že mne ovíval jeho břitký dech. Do chřípí se mi tlačil pach ostré oceli. Modlil jsem se - zapřísahal jsem do omrzení nebesa, aby urychlila sestup kyvadla. Běsnil jsem, šílel, vší mocí jsem se zdvíhal proti švihům strašlivého handžáru. A pak jsem se znenadání utišil a jen se usmíval na blyštivou smrt jako dítě na podivnou cetku.

Zrádné srdce

Tato povídka vypráví příběh jednoho šíleného muže a popisuje jeho motiv k vraždě nevinného starce. Muži na starci vlastně skoro nic nevadilo - jen jeho oko. Dokonce měl staříka rád, ale jeho oko ho dovádělo k nepříčetnosti. Prý se divně lesklo a podobalo se oku supa. Muž se tedy rozhodl starce kvůli jeho oku zavraždit. Postupoval obezřetně - ba dokonce geniálně. Ke starému pánovi se choval vlídně a každou noc se k němu potají přikradl. Potichu pootevřel dveře a posvítil si úzkým paprskem světla ze svítilny na jeho oko. Pokud bylo zavřené, muž se vrátil zpět k sobě do postele. Osmé noci, co tohle prováděl, se ze starcovy postele po otevření dveří ozvala otázka: "Kdo je tu?" Muž si na starce posvítil a uviděl jeho oko - to ho popudilo natolik, že se rozhodl ihned jednat. Potichu došel k jeho posteli - stařec ho ve tmě nemohl zpozorovat, ale přesto cizí přítomnost vytušil. Vrah slyšel hlasitý tlukot starcova srdce a to ještě více podnítilo k tomu, aby nebohého člověka svalil na zem a přimáčkl ho k podlaze jeho vlastní postelí. Starý muž obrovskému laku podlehl a vrah už přemýšlel, kam by ukryl mrtvolu. Bylo mu jasné, že ven s ní nemůže - mohl by h někdo vidět. Tělo tedy rozsekal a schoval je pod prkna podlahy. Nezanechal po sobě jedinou stopu a když po chvíli přišli policisté, které přivolal soused když ze starcova pokoje slyšel podivné zvuky, málem vrahovi uvěřili jeho historku o tom, že stařík odjel na venkov. Sám policisty vybízel, aby dobře pátrali po celém domě. Když dlouho nic nenacházeli, vzrostlo jeho sebevědomí natolik, že komisaře posadil do nebožtíkova pokoje. Nabídl jim židle a sám se posadil přímo nad místo, kde byla ukrytá mrtvola. Policisté chtěli odejít - vrahův výkon je přesvědčil, ale v tom pachatel zaslechl bušení starcova srdce. Chtěl ho ignorovat, ale sílilo. Myslel, že to policisté slyší taky a radši se k vraždě přiznal.
Komisaři byli spokojeni. Mé vystupování je přesvědčilo. Počínal jsem si naprosto nenuceně. Seděli - já jsem bodře odpovídal na jejich dotazy, mluvilo se o běžných věcech. Ale netrval to dlouho a začal jsem pociťovat, že blednu, a přál jsem si, aby odešli. Rozbolela mne hlava a měl jsem dojem, že mi zvoní v uších; ale oni pořád seděli a pořád povídali. Zvonění se začalo ozývat určitěji, znělo vytrvale a stále určitěji. Rozpovídal jsem se ještě nenuceněji, abych se toho pocitu zbavil, avšak zvonění neustávalo a bylo stále zřetelnější a zřetelnější - až jsem konečně poznal, že ten zvuk mi nezní v uších.
V tu chvíli jsem nepochybně silně zbledl; hovořil jsem však stále plynuleji a zvýšil jsem hlas. Ten zvuk však sílil - co jsem si mohl počít? Byl to hluboký, dutý, pospíchavý zvuk - tolik podobný zvuku hodinek zabalených do bavlnky. Dech se ve mně zatajil - ale vidím, komisaři nic neslyší. Hovořil jsem rychleji a důrazněji, avšak tlukot ustavičně sílil. Vstal jsem a začal se hádat o hlouposti, zvyšoval jsem hlas, až mi přeskakoval, rozhazoval jsem divoce rukama - avšak tlukot neustále sílil. Proč už jen nejsou pryč? Pobíhal jsem po místnosti, dupal, jako by mne poznámky těch lidí vydražďovaly k hněvu - avšak tlukot ustavičně sílil. Můj Bože, co jsem měl dělat? Zuřil jsem, běsnil, proklínal. Popadl jsem židli, na které jsem seděl, a rachotil s ní o podlahu, ale tlukot přehlušoval i to - a nepřetržitě sílil, stoupal výš a výš! A ti muži se stále bezstarostně baví a usmívají. Je to možné, že to neslyší? Všemohoucí Bože - ne, ne, oni to slyší! Mají podezření! Oni to vědí! A posmívají se mé hrůze! To jsem si tehdy pomyslil a stále si to myslím. Ale vše bylo lepší než tato muka! Vše bylo snesitelnější než tento výsměch! Již jsem nemohl snášet ty jejich pokrytecké úsměvy! Cítil jsem, že musím vykřiknout - anebo zemřu! A teď - poslouchejte, zas ten zvuk stoupá! Výš a výš a výš a výš!
"Lotři!" zaječel jsem. "Konec přetvářky! Doznávám se - udělal jsem to já! Vytrhejte prkna - zde, zde! To jeho hnusné srdce tak tluče!"

Černý kocour

Muž vypráví o své příhodě s černým kocourem. Vypravěč už odmala miloval zvířata. Proto byl po svatbě více než nadšený, když zjistil, že jeho žena má stejnou zálibu. Společně si kupovali a chovali nejrůznější mazlíčky - ptáky, zlaté rybky, psa, králíky, opičku a kocoura.
Toho kocoura měl muž ze všech zvířat nejraději - byl celý černý a tak chytrý, že si se svým majitelem rozuměli. kocour se jmenoval Pluto a chovatel mu dovolil, aby ho všude následoval. Charakter milého chovatele ale změnil přízrak alkoholu, kterému muž podlehl. V opilosti potom týral svou ženu i vlastní zvířata. Jen k Plutovi byl vždy hodný. Jenže Pluto stárl a tak byl trochu mrzutý, proto i on pocítil pánův hněv. Jednou se jeho majitel vrátil z pitky domů a umínil si, že se mu jeho kocour schválně vyhýbá. Vztekle ho popadl a kocour se mu ze strachu zakousl do ruky. to muže tolik rozlítilo, že vytáhl z kapsy nůž a vlastnoručně jím vyřízl nebohému zvířeti oko. Muž svého činu nejprve litoval, potom se opíjel, aby na něj zapomněl, ale když viděl, že se ho tvor, který ho kdysi miloval, bojí, posedla ho podrážděnost a zvrácenost. Jednou ráno hodil kocourovi přes krk provaz a oběsil ho na stromě sousedovy zahrady. V noci pak jeho dům strávil strašný požár, který zničil vše, kromě zdi, u které bylo čelo mužovy postele. Okolo zdi se vyrojí spousta zvědavců, protože je tam vidět přízrak kočky s provazem okolo krku. Muž se delší dobu po nepříjemném incidentu znovu opíjí v hospodě, kde potká krásného černého kocoura. Okamžitě si ho oblíbí a kocour se od něj nechce ani hnout. Muž poprosí o kocoura hospodského, ale ten tvrdí, že tu zvíře vidí poprvé. Muži nic nebrání v tom, aby si kočku odvedl domů. Nejprve je mu přítomnost zvířete příjemná, ale potom mu začne až nápadně připomínat Pluta, protože kocour také nemá oko. Navíc má na jinak černé srsti malou bílou skvrnu, která ale postupem času nabývá stále zřetelnějších tvarů. Když muž zjistí, že je to obrázek šibenice, začne mít strach a chce se kocoura rychle zbavit. Ve sklepě ho chce skolit ránou lopatou, Ale jeho žena mu v tom zabrání. Muž se rozzlobí a ženu ubije. Aby se zbavil těla, rozhodne se ji zazdít na místě činu. Od tohoto hrůzného činu se ani kocour neukáže a mužovi se uleví. Když policie po jeho ženě pátrá, chtějí strážci zákona, aby je muž doprovázel při prohlídce domu. Vše probíhá hladce - policie několikrát prohledává celý dům a těla zazděného ve sklepě si ani nevšimne. Když chtějí policisté ze sklepa odejít, udělá muž obrovskou hloupost. Ve snaze udělat něco nenuceného prohodí pár vět o pevnosti zdí tohoto domu a zaklepe na zeď v místě, kde je mrtvá pochována. V tom se odtamtud ozve strašný rámus - nejprve něco jako dětský pláč, který přeroste v nelidské vytí. Policisté to uslyší a zeď v místě probourají. Objeví značně rozloženou mrtvolu ženy, které na hlavě sedí onen strašidelný kocour.
Kocour se zatím pomalu zotavil. Na důlek po ztraceném oku byla sice strašná podívaná, ale zvíře už zřejmě netrpělo. Chodilo po domě jako dřív, ale přede mnou, jak se dalo čekat, vyděšeně prchalo. Bylo ve mně ještě kus někdejší něhy, a proto jsem se zprvu rmoutil nad tím zjevným odporem tvora, který mne kdysi měl rád. Ale tento cit byl záhy vystřídán podrážděností. A pak - aby můj pád byl dovršen a zpečetěn - posedla mne Zvrácenost. Filozofie tento pojem opomíjí. A přece vím právě tak jistě, jako že žije má duše, že zvrácenost je jedním z primitivních pudů lidského srdce - jednou z nerozlučných prvotních vlastností a pracitů, jež řídí vývoj lidské povahy. Kdo se aspoň stokrát nepřistihl, jak se dopouští zlého či pošetilého skutku jen a jen proto, že ví, že nemá? Cožpak nás cosi věčně nepudí porušovat navzdory rozumu to, čemu říkáme Zákon, jen proto, že to jako zákon chápeme? Tento duch zvrácenosti dovršil, pravím, můj pád. Ta nezbadatelná touha duše štvát samu sebe - znásilňovat vlastní přirozenost - křivdit jen pro křivdu samu - ta mne pudila, abych ubližoval dál, abych dokonal podlost, které jsem se dopustil na nevinném zvířeti. Jednou ráno jsem mu s chladným srdcem hodil kolem krku smyčku a pověsil ho na větev stromu. Pověsil jsem ho s pláčem, s hryzením svědomí, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že mě má rádo, a protože jsem cítil, že mi nedalo důvod k pohoršení, pověsil jsem ho, protože jsem věděl, že tím páchám hřích - smrtelný hřích, který tak ohrozí mou nesmrtelnou duši, že ji možná i vyjme - pokud je to vůbec možné - z dosahu nekonečného milosrdenství Nejslitovnějšího a Nejukrutnějšího Boha.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 frida frida | E-mail | Web | 2. července 2008 v 12:30 | Reagovat

ahoj - našla jsem tu s mírným zpožděním pár chyb - jen překlepy... (nebyla by ze mě dobrá sekretářka... ;) ) takže jsem to opravila. kdyby někdo kdekoliv ještě něco našel, tak mě prosím upozorněte - já to opravím. a omlouvám se :D

2 ... ... | 13. listopadu 2008 v 12:42 | Reagovat

Trapny

3 frida frida | E-mail | Web | 13. listopadu 2008 v 19:28 | Reagovat

hm... koukám že na zš janouškova v brně vyrůstá samá "inteligentní" mládež...

4 yellow yellow | E-mail | Web | 13. listopadu 2008 v 22:01 | Reagovat

tys nikdy neslysela:"Brno, vykvet inteligence"?

5 yellow yellow | E-mail | Web | 13. listopadu 2008 v 22:02 | Reagovat

a taky se rika: "Brno, b........ plno"!

6 frida frida | E-mail | Web | 15. listopadu 2008 v 12:56 | Reagovat

:D neee - to jsem neslyšela :D (ale chtěla bych do brna na vejšku...) :D asi si to rozmyslím... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama