"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe - Černý kocour II.

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Skokan

Povídka vypráví o králi, který měl rád žerty a na svém dvoře choval několik šašků a obveselovačů. Nejvíce si ale cenil Skokana - trpaslíka, mrzáka a šaška v jedné osobě. Tento mužík byl spolu se svou kamarádkou trpaslicí a tanečnicí Tripettou unesen z jeho rodné vesnice a poslán králi jako dar. Král se ale přesto nechoval k trpaslíkovi hezky. Skokan nenáviděl pití alkoholu, protože na něho kvůli jeho malému vzrůstu velmi silně účinkoval. Král to věděl a přesto nutil Skokana pít, a potom se mu smál. Jednoho dne nadešel čas Skokanovy pomsty. Král pořádal maškarní ples. Všichni hosté již dopředu věděli, za co se převléknou, jen král měl s tímto rozhodnutím problémy. On i jeho ministři byli mírně obtloustlí a nedovedli si vymyslet nějaké originální a důstojné kostýmy. Požádali o radu Skokana, ale nejprve ho opili. Proti tomu se bouřila Tripetta a Skokana se zastala. Král ji za její opovážlivost uhodil a to Skokana přesvědčilo. Vymyslel pro krále perfektní kostým. On i jeho rádcové se převléknou za gorily, které se utrhly ze řetězu. Skokan jim s převleky pomůže a jejich kožichy napustí dehtem a obalí lnem - jsou potom "jako opravdické", ale hlavně hořlavé. Takový je totiž trpaslíkův plán: osm goril zahákne za lustr, který potom vytáhne vysoko nad zem. Král i rádcové to berou jako legraci a ani se nebrání. Jakmile jsou ale ve výšce, nastaví pod ně Skokan louč a jejich kostýmy se zapálí. Všichni tam uhoří a Skokanovi se spolu s Tripettou podaří uniknout.
"Aha!" řekl konečně rozlícený šašek. "Aha! Už mi začíná svítat, co je to za lidi!" A tu krále naoko prozkoumával blíž a blíž, až přiložil pochodeň k jeho lněné srsti. Ta se rázem vzňala oslnivým plamenem.
Za pár vteřin bylo všech osm orangutanů v jediném plameni. Dav pod nimi ječel, zíral na ně ochromen děsem, ale nemohl jim v ničem pomoci.
Když potom plameny vyšlehly divočeji, vyšplhal se šašek, aby jim unikl, o něco výš; tímto pohybem upoutal pozornost zástupu, který se opět utišil. A tu trpaslík ještě jednou promluvil:
"Teď už vidím jasně, jací lidé se skrývají za těmito maskami. Je to mocný král a jeho sedm nejdůvěrnějších rádců - král, který se nebojí udeřit bezbranné děvče a sedm rádců, kteří ho k rakovým podlostem navádějí. A já, já jsem prostě Skokan, šprýmař, a tohle je můj poslední šprým."
Sotva trpaslík skončil svou krátkou řeč, bylo dílo pomsty - dík značné vznětlivosti lnu i dehtu - dovršeno. Osm mrtvol se houpalo na řetězech - smrdutá, zčernalá, ohyzdná, beztvará změť. Mrzák po nich mrštil pochodní, lehce a klidně se vyšplhal ke stropu a světlíkem v kupoli zmizel.
Říká se, že Tripetta, skrytá na střeše sálu, pomáhala svému příteli vykonat tuto plamennou pomstu a že se jim pak podařilo uprchnout spolu do staré vlasti. Nikdo je totiž od té chvíle nespatřil.

Pád do Malströmu

Vypráví o setkání jednoho muže se starcem, který přežil pád s lodí do strašlivého víru zvaného Malstöm. Ztroskotanec ale není zase tak úplně stařec - je jen o něco málo starší, než druhý muž, ale když viděl v hrůze umírat své dva starší bratry, zbělely mu vlasy.
Vypravěč svého příběhu - stařec - už několik let rybařil spolu se svými bratry v nejnebezpečnějších vodách Norského moře. Nikdo kromě nich se tam neodvažoval - byl tam často velmi silný proud a někdy se tam objevovala i obrovská bouře. Každý z bratrů měl ale rodinu, kterou musel živit, a tak nad strachem zvítězila povinnost a v nemalé míře i touha po dobrodružství. V odlehlých vodách bylo velké množství ryb, a tak bratrům nemohl nikdo na trhu konkurovat. Povzbuzovalo je i to, že se jim na nebezpečných vodách ještě nikdy nic nestalo. Jednou se ale na ostrově pří rybolovu zdrželi déle a když vypluli, zrovna sílil příliv, který jim znesnadňoval cestu. Prostřední bratr za silného větru vypadl z lodi, nejstarší se na poslední chvíli zachytil barelu uvázaného na zádi a nejmladší se držel přídě. Loď vjela do mohutného víru, jehož hloubka nebrala konce. Starší bratr toužil po své záchraně a odstrčil mladšího z jeho dobře jištěného místa. Mladšího se takové jednání dotklo, ale když se držel barelu, zpozoroval, že všechny kulaté věci klesají na dno víru pomaleji, než předměty jiného tvaru. Rozhodl se, že bratra už nemůže zachránit, odřízl se i s barelem a potom ztratil vědomí. Jeho tvrzení však bylo správné - zatímco se celá loď potopila, on se udržel až do doby, kdy se vír utišil. Teprve když se vrátil domů a nikdo ho nepoznával, zjistil, že mu úplně zbělaly vlasy hrůzou.
Během několika dalších minut se celý výjev opět od základu změnil. Hladina se zvolna uklidňovala, vodní víry jeden za druhým mizely, teď však vznikaly mohutné šmouhy pěny, která se předtím ani neukázala. Tyto pruhy se pak dlouze protáhly, prolnuly a nakonec přejaly otáčivý pohyb ochablých vírů, jako by utvářely jádro dalšího, ještě obrovitějšího víru. A ten se také překvapivě náhle, avšak zřetelně a určitě začal rýsovat jako kruh s průmětem větším než jedna míle. Okraj kruhu tvoří široký pás třpytivé tříště; z té však ani kapka nesklouzla do jícnu děsivého trychtýře, jehož vnitřek, pokud jsme jen mohli dohlédnout, byla hladká, lesklá, černočerná vodní stěna, skloněná v úhlu dobrých pětačtyřicet stupňů, ženoucí se opile vlnivým, vzdouvavým tryskem a volající do větru úděsným hlasem, půl jekem, půl řevem, jaký ani mocný proud Niagary ve svém smrtelném pádu nezvedá k nebesům.
Hora se třásla v základech, skála se kymácela. Vrhl jsem se na tvář a v nesmírném rozrušení se chytal kdejaké travinky.
"To nemůže být nic jiného," řekl jsem konečně starci, "než veliký vír Malström."

Rukopis nalezený v láhvi

Rukopis uveřejněný poprvé v roce 1831 vypráví příběh jednoho turisty, který byl nalezen v láhvi vyplavené mořem.
Turista vyplul z ostrova Jáva a měl namířeno na Sundské souostroví. Najatá loď vezla na palubě kromě něho a posádky i náklad bavlny, oleje, kokosovou vláknovinu, ořechy, palmový cukr, tuky a několik beden opia. Kvůli špatně naloženému nákladu byla loď dost nestabilní, a tak nevydržela nápor bouře, který ji potopil. Z celé posádky přežil pouze turista a jeden stará švédský námořník. I ten však brzy zahynul a turista zůstal sám. Po několika dnech, kdy už ani nedoufal v záchranu, uviděl loď. Vylezl na palubu a udivilo ho nejen to, že loď vypadá dost starobyle, ale hlavně to, že ho posádka vůbec nebere na vědomí. Chodil kolem nich, pokoušel na ně mluvit, byl o samotě i s jejich kapitánem, ale oni dělali, jako by ho neviděli. Začal psát vzkaz pro případné zachránce, ale nedokončil ho - loď, která se už předtím nacházela až moc blízko Jižního pólu, najednou doplula až k ohromné černé hradbě z ledu. Tam ji strhl spodní proud a loď se začala potápět.
Je tomu již dávno, co jsem vkročil na palubu této strašlivé lodi, a myslím, že se vlákna mé sudby začínají sbíhat k jedinému ohnisku. ti nezbadatelní lidé! Pohřížení do meditací, jež nikdy nerozluštím, procházejí kolem mne bez povšimnutí. Je zcela bláhové, že se skrývám - vždyť ti lidé mne ani nechtějí vidět. Teprve nyní jsem se odhodlal projít přímo před zraky jednoho z důstojníků; před nedávnem jsem si troufl do soukromé kapitánovy kajuty a vzal jsem tam psací náčiní, s kterým toto píši. V tomto deníku budu čas od času pokračovat. Pravda - snad se mi ani nepodaří odevzdat jej světu, ale musím se o to aspoň ze všech sil snažit. V posledním okamžiku uzavřu rukopis do láhve a vhodím jej do moře.

Podlouhlá bedna

Jeden muž si zamluvil plavbu na poštovní lodi jménem Independence, která ho měla dovézt z Charlestonu do New Yorku. Den před domluveným vyplutím se vydal na loď uspořádat si svou kajutu a mezi dalšími pasažéry viděl i svého dávného přítele, mladého malíře, pana Kornela Wyatta, s nímž studoval na univerzitě. Muže zaujalo, že jeho přítel zamluvil tři kajuty, přestože cestoval jen se svou ženou a svými dvěma sestrami. Přemýšlel o tom a nejprve si myslel, že přebývající kajuta je pro služebnou, ale ta byla na poslední chvíli ze seznamu cestujících vyškrtnutá. S myšlenkou, že v přebývajícím pokojí bude nějaké objemné zavazadlo, na celou věc zapomněl. Wyatt mu svou novomanželku popisoval jako neobyčejně krásnou a inteligentní. Muž věřil přítelovu vkusu a proto ho zklamalo, když mu v den vyplutí jeho zasmušilý přítel ženu zahalenou do závoje ani nepředstavil. Představování se ujala jedna ze sester a muž byl ještě více zklamán, když si "paní Wyattová" odhalila závoj a odkryla tím svou nehezkou tvář. I jeho představy o intelektu byly záhy vyvráceny - paní Wyattová s nikým nepromluvila ani slovo a chovala se stejně podivně jako Wyatt. Jednou v noci vyhlédl muž ze své kajuty a spatřil paní Wyattovou jak se potichu vytrácí z kajuty, kterou sdílí s manželem a jde spát do té vedlejší, která byla pro muže takovou záhadou. Další noci se to opakuje a když jednou muž nakoukne pootevřenými dveřmi do kajuty Wyatta, nevěří vlastním očím - jeho přítel sedí na zemi u svého podivného zavazadla - podlouhlé bedny, kterou odmítá pustit z dohledu a kvůli které se (alespoň ve dne a před lidmi) tísní v kajutě s manželkou. Wyatt bednu opatrně otevřel a celou noc nad ní plakal. Potom ji pečlivě zatloukl a šel pro "manželku". Muži to vrtalo hlavou, ale neměl moc času na přemýšlení o celé věci, protože se loď dostala do silného větru, který se později změnil v uragán. S polámanými plachtami a několika utopenými se zbytku posádky a cestujících podařilo nastoupit do záchranných člunů. Muž i celá Wyattovic rodina se zachránili, ale bedna zůstala na palubě. Wyatt prosil kapitána, aby se pro ni mohli vrátit, ale kapitán o tom nechtěl ani slyšet. Wyatt vyskočil ze člunu do moře. Doplaval sice k lodi a vynesl bednu na palubu, ale když s ní skočil do rozbouřených vln, potopil se i s tajemnou krabicí. Muž byl zvědavý, co v ní bylo - dokonce svého přítele podezříval z padělání Poslední večeře od DaVinciho, nebo vraždy paní Wyattové, jejíž tělo podle něho bedna obsahovala. Kapitán lodi, který o utajovaném obsahu bedny věděl, mu ale na břehu prozradil smutnou pravdu. Pravá paní Wyattová byla skutečně krásná a inteligentní, jak ji zamilovaný manžel popsal. Jenže tentýž den, kdy se dávní přátelé potkali, paní Wyattová záhadně onemocněla a zemřela. Otřesený vdovec slíbil své tchýni, že tělo její dcery dopraví do jejího bydliště v New Yorku, kam měli stejně předtím namířeno. Wyatt uplatil kapitána, aby mu mrtvou dovolil převézt - vše ale muselo proběhnout v utajení, protože pasažérům by se asi nelíbilo cestovat s mrtvolou. Plavba byla odsunuta, protože se tělo muselo nejprve naložit do soli, aby nezapáchalo. Wyatt potom zrušil rezervovaný pokoj pro služku a tu přesvědčil, aby se před lidmi vydávala za svou zesnulou paní. Oba dva spolu veřejně vystupovali, ale v noci se služebná vracela do své kajuty a vdovec oplakával svou ženu. Když po zničení lodi poznal, že je mrtvola jeho ženy navždy ztracená, rozhodl se raději zemřít.
Jednoho dne si vyšel na palubu a já, jak už jsem měl ve zvyku, jsem ho uchopil pod paží a přiměl ho k malé procházce. Avšak jeho sklíčenost (za daných poměrů mi nepřipadala tak nepřirozená) se zřejmě nedala ničím zaplašit. Mluvil málo, a to mrzutě a se zjevným přemáháním. Když jsem se pokusil zavtipkovat, ústa se mu zkřivila nepodařeným úsměvem. Chudák Wyatt! Při pomyšlení na jeho ženu jsem se podivil, že vůbec sebere odvahu budit i zdání veselosti. Konečně jsem se odhodlal tnout do živého. Usmyslil jsem si, že začnu zastřenými náznaky či narážkami na podlouhlou bednu - prostě mu dám nenápadně na srozuměnou, že jsem tak docela nenaletěl, že jsem se nestal obětí jeho žertovné mystifikace. Má první poznámka měla zapůsobit jako palba skryté baterie. prohodil jsem cosi o "podivném tvaru bedny" - přitom jsem se významně usmál, mrkl a mírně ho ukazovákem dloubl do žeber.
Můj neškodný šprým měl na Wyatta takový účinek, že jsem byl v tu ránu přesvědčen, že zešílel. Zprvu na mne zíral, jako by nebyl s to pochopit škádlivý smysl mé poznámky; když se ale zdálo, že jeho mozkové závity začínají vnímat, oč jde, jeho oči jako by mu právě tak znenáhla začly vylézat z důlků. Potom silně zrudl - pak zase příšerně zbledl - a pak, jako by ho náramně pobavilo, co jsem naznačil, propukl v ryčný, nevázaný smích, který k mému ohromení ještě sílil a mohutněl. Nakonec se Wyatt zhroutil a těžce dopadl na palubu. Když jsem přiskočil, abych ho zvedl, byl podle všech příznaků mrtev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama