"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe - Černý kocour III.

26. září 2007 v 0:00 | frida |  Čtenářský deník

Zlatý brouk

Vypravěč je přítelem pana Williama Legranda. Tento muž pochází ze starého bohatého rodu, ale řadou útrap o svůj majetek přišel a teď žije na Sullivanově ostrově. Osamělému poustevníkovi dělá společnost pouze jeho bývalý otrok, kterého sice William propustil už dávno před svým zchudnutím, ale který by se dobrovolně od svého milovaného pána nikdy nevzdálil ani na krok. Spolu se účastní entomologických výprav a někdy jim dělá společnost i vypravěč. Jednoho dne se rozhodne své přátele navštívit. Nepřekvapí ho, že nejsou doma, vezme si ze skrýše náhradní klíč a počká na ně v jejich chatě. Přátelé se vrátí pozdě v noci a William ihned nadšeně vypráví o svém novém nálezu, který je tolik zdržel. Našel totiž poměrně velkého nehybného brouka, který byl jako zlatý. Sluha Jupiter se domnívá, že brouk opravdu zlatý je. Vypravěč ho chce vidět, ale Will ho nemá u sebe - cestou domů totiž potkal svého souseda a dal mu brouka na prozkoumání. Rozhodne se tedy brouka příteli nakreslit, jenomže nemá v domě žádný papír. Nakonec najde v kapse útržek pergamenu, který našel spolu s broukem. Nakreslí na něj onoho podivného tvora, ale když papír předá příteli, ten na něm vidí pouze lebku. Willa rozzlobí, že jeho kamarád zpochybňuje jeho malířské schopnosti. Když si ale bere od něj papír zpět, něco ho na něm zaujme a on ho dlouho zkoumá, načež ho zamkne do svého stolu. Druhý den vypravěč odjíždí. Po měsíci se v Charlestonu v domě vypravěče objeví Jupiter a prosí ho, aby za jeho pánem přijel a pomohl mu. Will je podle něj jako uhranutý, od doby co se brouk vrátil do domu. Celý den se snaží rozluštit nějaké šifry a v noci utíká z domu a do rána bloumá po ostrově. Jupiter ho sám nedokáže zadržet a proto vypravěč odjíždí za Willem. Jupiterova výpověď se ukáže být pravdivou - William se opravdu chová podivně. Jednou oba dva své přátele přesvědčí, aby se s ním vydali hledat poklad, který na ostrově údajně kdysi ukryl velitel pirátů. Vydají se s ním spíše proto, aby si neublížil, než že by mu věřili. Jsou potom velice překvapeni, když na druhý pokus poklad skutečně objeví.
Jestliže jsem do této chvíle přece jen trochu pochyboval o šílenství svého ubohého přítele, teď jsem o něm nabyl jistoty. Nezbývalo mi než uvěřit, že se dočista zbláznil, a začal jsem mít vážné obavy, jak ho dostanu domů. Když jsem uvažoval, jak to zařídit, zaslechl jsem opět Jupiterův hlas.
"Na tuhle větev se moc daleko nevodvážím - je nadobro uschlá."
"Co říkáš - uschlá že je ta větev, Jupitere?" křičel Legrand zajíkavě.
"To se ví, milospane, je s ní konec - vodumřela - povídám."
"Co si teď proboha živého počnu?" zepral se Legrand, jako by ho postihlo strašné neštěstí.
"Nevíte?" dychtivě jsem se chopil příležitosti zasáhnout, "inu, pojďte domů a lehněte si do postele. No tak - jste přede rozumný mládenec, ne? Už se připozdívá a nezapomeňte na slib."
"Jupitere," křičel, vůbec si mne nevšímaje, "slyšíš mě?"
"Náramně slyším, milospane - každý vaše slovo."
"Vyzkoušej tedy pořádně to dřevo nožem a pověz mi, jestli je opravdu hodně shnilé."
"Prohnilý by teda bylo, milospane, to jo," odpověděl po chvilce černoch, "ale mohlo by bejt eště vo moc víc. Já bych třeba zkusil popolízt po tý větvi sám - to by šlo."
"Sám? Co to povídáš?"
"No bez brouka. Je to strašně těžkej brouk. Co kdybych ho hodil dolů - pod jedním černým chlapem by ta větev třeba nepraskla."
"Ty zpropadený darebáku!" volal Legrand a zřejmě se mu ulevilo, "co mi to chceš nabulíkovat? Jestli toho brouka pustíš, na mou duší ti zlomím vaz. Nu tak, Jupitere, slyšíš, co ti povídám?"
"No jo, milospane, ale zrovna takhle byste nemusel na chudáka negra povykovat."
"Nu dobře - tak poslouchej! Jestli se odvážíš na tu větev hodně daleko, tak daleko, jak myslíš, že tě unese, a nepustíš přitom brouka, daruju ti hned, jak slezeš, stříbrný dolar."
"Už teda lezu, milospane Will - na mou duši," odpověděl černoch velmi hbitě - "už sem na samým konci."
"Co - na konci?" zaječel teď Legrand, "říkáš, že jsi už na konci té větve?"
"No, co nevidět tam budu, milospane - a hele - panebože, smiluj se! Co je to tady na stromě?"
"Nu," křičel Legrand rozjásaně, "co je to?"
"Dohromady nic - lebka. Někdo tu na stromě zapomněl hlavu a vrány z ní vožraly sakumpak všecko maso."

Odcizený dopis

Viz. Vraždy v ulici Morgue - Edgar Allan Poe

Eleonora

Vypravěč popisuje svou lásku k mladé sestřence Eleonoře. Oba žili, spolu s matkou Eleonory a tím pádem i vypravěčovou tetou, v Údolí duhových trav. Patnáct let byli pouze přáteli, ale když bylo Eleonoře patnáct a mladíkovi dvacet, zamilovali se do sebe. Dívka byla ale vážně nemocná a každým okamžikem mohla zemřít. Ze smrti ale strach neměla. Bála se pouze, že se po její smrti mladík znovu zamiluje, ožení se a tím zradí její lásku. Vypravěč jí před smrtí slíbil nadosmrti svou věrnost a dokonce se proklel, aby ho stihl strašlivý osud, pokud by se někdy oženil. Eleonora klidně umírá a slibuje, že její duše bude nad milovaným navždy bdít a pokud to půjde, přijde k němu.
Eleonora svůj slib plní - dává mladíkovi najevo, že je v jejich údolí s ním - dokonce ho jednou políbí. Ale chlapci to nestačí. Postrádá lásku, a proto údolí brzy opouští. Odejde do města, kde se na královském dvoře setkává s krásno dívkou Ermengardou, s níž se ožení.
Oženil jsem se - kletba, kterou jsem na sebe svolal, mne nezastrašila, její ukrutnost mne nestihla. A jednou v tichu noci - ale jen jedenkrát - dolehly ke mně mřížovým oknem znovu ty něžné vzdechy, které mne opustily, a slévaly se v známý a líbezný hlas, jenž říkal:
"Spi klidně - neboť duch lásky vše ovládá a řídí. A protože jsi přijal do svého horoucího srdce tu, která se zove Ermengarda, jsi nyní zproštěn slibů - proč, to poznáš až v nebí - jsi zproštěn slibů, jichž přísahu jsi složil Eleonoře."

Obchodník

Tato povídka vypráví příběh jednoho muže - obchodníka, který se specializoval již na spoustu většinou pochybných činností. V šestnácti letech zaslechl svou matku, jak říká, že by se její syn mohl účastnit chodu jejich rodinného koloniálu. Tato představa se chlapci tolik příčila, že raději uprchl z domu. Petr Proffito, jak se chlapec jmenoval, dělal například chodící reklamu na krejčovský salón, nebo si nechal od zámožných mužů natlouct a pak od nich chtěl odškodné. Taky za peníze dohlížel na to, aby lidé mohli přecházet ulici bez toho, aby si zablátili kalhoty. Potom si našel dočasného společníka ve psovi Ptolemaiovi, který byl vycvičen, aby vyválený v blátě čekal před obchodem, až kolem půjde bohatý člověk s nablýskanými botami. O boty se mu pes chytře otřel a rozzuřený občan začal shánět čističe bot. To přišla Petrova chvíle - boty vyčistil a o provizi se se psem rozdělil. Jenomže pes se brzy nespokojil s pouhou třetinou, kterou do té doby dostával, a chtěl polovinu. To Petr nemohl připustit a tak se se psem rozešel. Petr začal provozovat flašinetářství. Postavil se pod okna do tiché ulice a hrál tak dlouho, dokud mu někdo nedal peníze, aby konečně odešel. Zkoušel i takzvané pseudopošťáctví. Napsal dopisy pod falešnými jmény, doručoval je bohatým lidem, vzal si od nich poštovné a potom se rychle ztratil. Jeho poslední obor podnikání popisuje citát:
Ve své osmé a poslední spekulaci jsem se zaměřil na pěstování koček. To byl ze všech mých obchodů ten nejpříjemnější a nejvýnosnější, a vlastně mi nedal žádnou práci. Celá země, jak víte, je úplně zamořena kočkami a v poslední době to došlo tak daleko, že na posledním pamětihodném zasedání Zákonodárného sboru byla projednávána petice (podepsaná četnými úctyhodnými jmény), v níž se žádá o pomoc proti kočkám. Sbor byl v tomto údobí neobyčejně dobře informován, a tak když odhlasoval mnohý moudrá a rozumná ustanovení, korunoval svou činnost kočičím zákonem. V původním znění zákona se nabízí odměna za kočičí hlavu (čtyři pence za kus), senátu se ale v hlavní doložce podařilo pozměnit slovo hlava na ohon. Tento pozměňovací návrh byl tak očividně správný, že jej celý senát jednomyslně schválil.
Jakmile guvernér zákon podepsal, investoval jsem veškeré své jmění do nákupu macků a micinek. Zprvu jsem jim nemohl dopřát jinou výživu než myši (jsou laciné), pak ale plnily příkaz bible ohledně množení takovou měrou, že jsem pokládal za prozíravé vyjít jim vstříc a krmit je ústřicemi a mořskými želvami. Jejich ohony za úřední cenu mi poskytují slušný příjem - objevil jsem totiž metodu, jak pomocí pomádového oleje vypěstovat i trojí sklizeň ohonů do roka. Také mne velmi potěšilo, že si zvířata na operace brzy zvykla a líbí se jim to mnohem víc bez přívěsků, než s nimi. A proto si o sobě myslím, že jsem člověk, který to někam dotáhl, a zrovna jednám o koupi letního sídla na řece Hudsonu.

Senzace s balónem

Povídka popisuje deníky dvou mužů, kteří spolu letěli balónem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama