"Když to není rozbité, nespravuj to."

Friedrich Schiller - Loupežníci

27. září 2007 v 17:28 | frida |  Čtenářský deník

Friedrich Schiller

Loupežníci

Hlavní postavy: Karel Moor, Franc Moor, Amálie
Karel a Franc Moorovi jsou bratři, kteří si ale nejsou vůbec v ničem podobní. Zatímco prvorozený Karel má v životě vše, co by si mohl přát - lásku otce, dědické právo, krásnou dívku Amálii - mladší Franc má jen svou ošklivost a závis. Nenávidí Karla a dokonce nenávidí i svého otce, který Karla ve všem protěžuje a France přehlíží. Karel jede na studie do Lipska, ale nechová se tam právě vzorně. Franc se o jeho prohřešcích dozví a rozhodne se ukázat otci Karla v tom nehorším světle. Sám si píše dopisy a vydává je za zaručené zprávy jistého spolehlivého korespondenta z Karlova okolí. Popisuje tam, jak zhýralý život Karel vede, jak loupí, žebračí a dokonce i znásilňuje a vraždí. Starý Moor je z těchto zpráv nešťastný a nemá daleko ke smrti. Franc spřádá další a ještě hrůznější plány - chce zabít otce, zdědit jeho pozemky a jeho zámek a potom se oženit s Karlovou Amálií. Franc si uvědomuje, že by byl první podezřelý, kdyby otec zemřel násilnou smrtí. Vymyslí plán, jak otce zdrtit natolik, aby se z šoku nevzpamatoval. Domluví se s bývalým Amáliím nápadníkem Heřmanem a za pomoc mu slíbí Amálii za ženu. Přestrojí Heřmana za vojáka a přivede ho k Moorovi a k Amélii. Voják pak oba zpravuje o tom, jak se Karel dal ze žalu na vojnu a jak zahynul v bitvě. Tato fingovaná zpráva má kýžený účinek - Moor umírá. Franc se stává pánem jeho panství, ale Heřmana podvede a o Amálii se uchází sám. Amálie nemůže zapomenout na Karla, kterého miluje, a France ostře odmítá. Franc to všem sluhům i Amálii oplácí svou tyranidou -všichni se ho bojí a nenávidí ho.
Mezitím Karel očekává odpověď na svůj dopis, který psal otci, a ve kterém se mu přiznal ke všem svým drobným prohřeškům a prosí za odpuštění. Netuší, že právě jeho omluvný dopis přiměl France na celý intrikářský plán. Franc Karlovi odepíše, že ho jeho otec vydědil, že ho v životě nechce vidět a že už se nechce prohlašovat za jeho otce. Zdrcený Karel se přidá ke svým kamarádům a stane se s nimi loupežníkem - všichni ho nadšeně přijmou jako hejtmana. Od té doby Karel zabíjí bohaté, kteří odírají chudé a v českých lesích si počíná jako Robin Hood. Nashromáždí kolem sebe velkou tlupu lotrů a vrahů, společně loupí a zabíjejí. Všichni loupežníci svého hejtmana obdivují a žádný by ho nezradil. Jejich oddanost se prokáže například když Karel osvobodí svého druha těsně pod šibenicí. Po této akci je napadnou vojáci, myslivci a husaři. Je jich veliká přesila, ale loupežníci se nevzdají ani když nepřítel vyšle pátera s lákavou nabídkou. Loupežníci se mohou vzdát a budou ušetřeni, smrt čeká jen na Moora, který je iniciátorem všech loupeží a vražd. Sám Karel druhy přesvědčuje a navádí ke zradě, ale všichni nakonec drží s ním a přesilu nepřátel porazí. Po bitvě se skrývají v lese kam za nimi přijde jistý mladík. Jmenuje se Kosinsky a v životě už nemá co ztratit, protože ho jeho hrabě oloupil o dívku. Karel hocha nejprve zrazuje, ale pak ho přijme. Kosinského dívka se totiž jmenuje Amálie a Karel si vzpomene na svůj domov. Vypraví se zpět na panství, které mělo být jeho, za otcem, který ho vydědil, a za dívkou, která na něj už určitě zapomněla.
Když op příjezdu zjistí, jak to všechno bylo doopravdy, rozhodne se Francovi pomstít. V přestrojení za hraběte pronikne na zámek a nepoznán se spojí s Amálií. neřekne jí nic o své pravé totožnosti a pozná ho jen starý sluha Daniel, který ho v dětství vychovával. Franc ovšem také něco tuší a nakáže Danielovi aby cizího hraběte zabil. Daniel místo toho Karla varuje a tím ještě umocní jeho chuť k pomstě. Karel si chce naposledy promluvit s Amálií, ale po pár slovech odchází zpět do lesa za ostatními. V lese potkají Heřmana, který jde ke starému stromu a s někým v něm mluví. Karel neznámého osvobodí ze zamřížovaného kmene a s překvapením zjistí, že je to jeho otec, který tehdy pouze omdlel. Franc se ho chtěl přesto zbavit a uvěznil ho o hladu v tomto stromě. Starý Moor syna zatím nepoznává a pozná ho až díky tomu, že do lesa přijde Amálie. Ta si uvědomila, kdo cizí hrabě je a jde Karlovi říct, že ho pořád miluje. Karel ji od sebe odhání a prozradí jí i otci, kým ve skutečnosti je a kolik životů má na svědomí. Vysílený stařec šokem doopravdy zemře ale Amálie Karla přesto nechce opustit. Karel vyšle svého nejvěrnějšího přítele Schweizera s několika muži, aby přivedli France do lesa. Musí ale být živý a Karel vyhlásí, že osobně zabije toho, kdo by se France jen dotkl. Franc na zámku propadá panice a tuší svůj neblahý osud. Pokouší se dokonce modlit, ale nejde mu to. Bojí se smrti a pekla a rozhodně mu nepomůže farář, který ho uklidňuje tím, že jeho zločiny, ať už jsou jakékoliv, nejsou jistě nic proti dvěma nejhorším zločinům, které Bůh nepromíjí - proti otcovraždě a bratrovraždě. Když slyší Franc přijíždějící loupežníky, raději se oběsí na šňůře od klobouku. Schweizer, který ho najde již mrtvého, nesnese pomyšlení, že by nesplnil hejtmanův rozkaz a Sám se zastřelí. Když se tohle všechno Karel dozví, chce s loupežnictvím skoncovat a vrátit se k Amélii. jeho druhové mu ovšem připomenou jeho vlastní slova po bitvě v českém lese, kdy Karel přísahal že loupežníky nikdy neopustí. Amálii si chtějí lupiči nechat jako svoji kořist a Amálie, která chápe že mezi ní a Karlem je už příliš velká propast, prosí raději o smrt. Karel sám ji nejprve odmítne zabít, a když se k tomu nemá ani nikdo z ostatních, chce to Amálie spáchat sama. Nakonec se nabídne jeden loupežník, ale Karel ho zastaví se slovy: "Moorova milenka zahyne jen Moorovou rukou." Amálii sám zabije. Nad jejím mrtvým tělem pak loupežníkům oznámí, že s nimi přesto končí. Jeho druzi si nejprve myslí, že se chce také zabít, ale Karel se rozhodne alespoň svou smrtí někomu pomoci. Vzpomene si na chudáka, kterého potkal cestou sem. Měl jedenáct dětí ale žádné peníze. Na Moorovu hlavu je vypsána vysoká odměna, a tak se Moor nechá od tohoto chudáka zatknout.
PÁTER vystoupí
PÁTER (stranou, zaražen): To je to dračí doupě? - Dovolte, pánové! Jsem sluha církve, a venku stojí sedmnáct set vojáků a hlídá každý vlásek na mé hlavě.
SCHWEIZER: Bravo! Bravo! To řekl dobře, aby se mu nic nestalo.
MOOR: Mlč, kamaráde! - Řekněte stručně, pane pátere, co tu pohledáváte?
PÁTER: Posílá mne vznešená vrchnost, která rozhoduje o životě a smrti - vy zloději - vy žháři - vy lotři - jedovaté zmije, plazící se potmě a kousající vskrytu - vyvrhelové lidstva - zrozenci pekla - pochoutko krkavců a hmyzu - posádko vyvolená pro šibenici a kolo -
SCHWEIZER: Pse! přestaneš nadávat - nebo - (rozpřáhne se na něj pažbou)
MOOR: Styď se, Schweizere! vždy´t ho vyvedeš z konceptu - umí své kázání tak pěkně nazpaměť - jen dále, velectěný - "pro šibenici a kolo"?
PÁTER: A ty, ty povedený hejtmane! Ty vojevodo všech kapsářů! Ty králi lotrů! Veleknězi všech darebáků pod sluncem! - Ty, jenž se navlas podobáš onomu prvému hnusnému buřiči, jenž tisíc legií nevinných andělů zažehl ohněm vzpoury a strhl je do propasti zatracení - - Nářek opuštěných matek rozléhá se ve tvých šlépějích, krev chlemstáš jako vodu, lidé mají pro tvou vražednou dýku stejnou cenu jako bubliny -
MOOR: Zcela správně, zcela správně! jen dál!
PÁTER: Cože? zcela správně, zcela správně? to má být odpověď?
MOOR: Jak, velectěný? toho jste se asi nenadál? Pokračujte, jen dál! Co jste chtěl ještě říci?
PÁTER (se zájmem): Hrůzný člověče! odstup ode mne! Nelpí na tvých prokletých prstech krev zavražděného říšského hraběte? Což jsi svýma zlodějskýma rukama neznesvětil svatyni Páně, což jsi darebně neuloupil posvěcené mešní nádoby? Jakže? nevmetls do našeho bohabojného města smolnice? neshodils prachárnu na hlavy dobrých křesťanů? (Spráskne ruce.) Děsné, děsné zločiny, od nichž se zvedá zápach až k nebi, které přivolávají soudný den s hrůzou a odplatou i s posledním hlaholem pozounů!
MOOR: Až potud jste hádal úplně bezvadně! ale teď k věci! Co mi vzkazuje slavný magistrát?
PÁTER: A čeho nejsi hoden - Rozhlédni se kolem sebe, ty žháři a vrahu! Kam dohlédneš, jsi obklíčen našimi jezdci, nemůžeš už uniknout; jako že na těchto dubech rostou třešně a na těchto jedlích broskve, tak jistě vyváznete zde z těchto dubů a jedlí.
MOOR: Slyšeli jste, Schweizere a Rollere? - Ale jen dál!
PÁTER: Ty lotře, poslyš tedy, jak dobrotivě, jak shovívavě se k tobě soud zachová: jestliže teď bez prodlení přilezeš ke křížku a poprosíš o milost, pak, hleď, místo příhodného trestu se ti dostane slitování a spravedlnost ti bude milující matkou - přimhouří oko nad polovinou tvých zločinců a spokojí se - považ jen - spokojí se s tím, abys byl vpleten na kolo.
SCHWEIZER: Slyšels, hejtmane? Mám tomu cvičenému ovčáckému psu sevřít hrdlo, až mu vystřikne červená?
ROLLER: Hejtmane! - Hrom do toho! - Hejtmane! - Jak se kouše do dolního rtu! Mám toho chlapa nakopnout, až poletí vzhůru nohama?
SCHWEIZER: Mně! mně! Já padám před tebou na kolena! Mně popřej rozkoš, abych ho směl rozdrtit na kaši!
PÁTER křičí.
MOOR: Ruce pryč! Nikdo ať se ho ani nedotkne! (PÁTEROVI, tase svůj kord.) Pohleďte, pane pátere! zde jich stojí devětasedmdesát a já jsem jejich hejtman. Nikdo z nich neumí lítat na povel a komando a nikdo z nich neumí tancovat podle muziky kanónů, a venku jich stojí sedmnáct set, kteří zešedivěli ve vojenské službě - ale teď poslyšte! tak mluví Moor, hejtman paličů: Je pravda, zabil jsem říšského hraběte, zapálil jsem a vydrancoval dominikánský kostel, vhodil jsem smolnice do vašeho bigotního města a shodil prachárnu na hlavy dobrých křesťanů - ale to ještě není všechno. Udělal jsem toho ještě víc. (Vztáhne pravou ruku.) Pohleďte a tyto čtyři drahocenné prsteny, které zdobí mou ruku - jděte a vyřiďte bod za bodem pánům od soudu, kteří rozhodují o životě a smrti, co uvidíte a uslyšíte. - Tento rubín jsem stáhl z prstu ministra, kterého jsem skolil na honu k nohám jeho knížete. Patolízalstvím se vyšvihl z lůzy až k místu prvního knížecího milce, pád soupeřův byl podnoží jeho povýšení - slzy sirotků ho vyzvedly. Tento diamant jsem stáhl finančnímu radovi, který prodával hodnosti a úřady těm, kdo nejvíc nabízeli, a truchlící vlastence vyhazoval ze dveří. - Tento achát nosím na počest kněžoura, jako jste vy, kterého jsem zardousil vlastí rukou, když se na kazatelně rozplakal, že prý inkvizice upadá. Mohl bych vám vypravovat ještě víc historek o svých prstenech, kdyby mi nebylo líto už těch několika slov, která jsem s vámi promarnil -.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama