"Když to není rozbité, nespravuj to."

Jarmila Loukotková - Navzdory básník zpívá

27. září 2007 v 17:44 | frida |  Čtenářský deník

Jarmila Loukotková

Navzdory básník zpívá

Hlavní postavy: Francois Villon
Román popisuje život francouzského básníka z 15. století - Františka Villona.
Když byla jeho matka těhotná, odešla se svým manželem do Paříže a doufala, že tam bude lepší živobytí. Jenže v Paříži tou dobou řádil mor. Proti své vůli byli manželé strženi davem, který se hnal na hřbitov, kde nemocní, ale i zdraví Pařížané tančili jako šílení. František - otec Villona - se chtěl vrátit na venkov, ale jeho žena měla každou chvíli rodit, tak jim nezbylo nic, než zůstat zde a poprosit hrobníka o pomoc. Našli si prázdný dům, jehož bohatí majitelé zemřeli, nebo uprchli z města a František pomáhal za jídlo hrobníkovi s mrtvými. Nakazil se ale morem a umírá. Vdovu si oblíbí kanovník Vilém Villon a ujme se výchovy jejího syna Františka. František si vezme jméno po svém opatrovníkovi a stane se z něj František (Francois) Villon.
František Villon měl pestrý, ale smutný život. Od mládí chtěl psát básně, ale neměl o čem by psal. Básně se tehdy psaly o krásných věcech. Turnaj František nikdy neviděl, Boha taky nikdy neviděl, peníze, drahé kameny ani jiné cennosti neměl - pánem se člověk musí narodit a nikdo jiný než páni bohatství nemá - a o bídě - o jediné věci, kterou znal - se básně nepsaly. I tak to ale František nevzdal a v Paříži se stal oblíbeným básníkem chudých a nepřítelem bohatých.
Zároveň se také zapojoval do bojů mezi spolužáky z univerzity a strážníky, a v jeho životě bylo místo i pro lásku. Nejdřív se platonicky zamiloval do ženy místodržitele a velitele pařížské policie - Ambry, potom do Kateřiny de Vausselles - dcery bohatého měšťana. Jenže do Kateřiny, která byla mimochodem velmi krásná, se zamiluje i kněz Filip Charmoye. Jednoho dne Filip Františka ze žárlivosti napadne a František ho v sebeobraně zabije. Ze strachu František uprchne z Paříže a nastává mu ještě rušnější život. Zaplete se do gangu, který se jmenuje Ulita a má členy v celé Francii. Třikrát je odsouzen k trestu smrti. Poprvé za vraždu kněze, podruhé za loupež a znásilnění a potřetí za zcizení velké sumy peněz z prostor teologické fakulty. Dvakrát se z toho dostane díky milosti a za loupež v univerzitě je nakonec jen na deset let vyhoštěn z Paříže. Bohužel se do Paříže nikdy nevrátí, protože v tomtéž roce zemře.
Se hřbitovem mě přešly šprýmy.
Co platno těm, kdo měli jmění,
dům s postelemi prachovými,
že jedli jako nezavření
a žili pili při hýření,
neznali než kratochvíli?
Radovánek už dávno není,
a hříchy, ty tu po nich zbyly.
Kdo byli dřív ty lebky tady
V hromadě kostí zetlelých?
Výběrčí, ouřad nad ouřady,
Pokladník, který v bance zpych,
Žalobce, sudí, kupec, mnich?
Cokoli o nich napíši,
Ať lampář, biskup, hnidopich,
Stejně se dneska neliší.
Hlavy, co skláněly se snad
Kdys jedna druhé, dokud žily,
Tyhle tu směly kralovat,
Otrocké tamty byly síly,
Dnes tady čas i nečas bílí,
Z těla je kostra pohozená.
Titul jim červi pohltili:
Chám ani velmož nemá jména.
Už zemřeli - Bůh duše chrání.
Jsou zetlelí, jak těl je řád,
Ať mocný pán či sličná paní,
Ať u tabule každý zvlád
Vrch rýže, krémů, holoubat.
Popel a prach jsou jejich kosti,
Těm nelze rvát se ani smát.
Kéž Ježíš hříchů všech je zprostí!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama