"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe - Vraždy v ulici Morgue

27. září 2007 v 18:27 | frida |  Čtenářský deník

Edgar Allan Poe

Vraždy v ulici Morgue

Hlavní postavy: vypravěč, C. August Dupin
Tato kniha je jedním ze souborů povídek nejen detektivního žánru od světově známého autora Edgara Allana Poea, který se proslavil nejen těmito povídkami, ve kterých udává v podstatě všechna dodnes platná pravidla pro "správnou detektivku", kterými se v budoucnu bude řídit i Agatha Christie nebo Arthur C. Doyle, ale i svými básněmi.

Vraždy v ulici Morgue

Příběh vypráví, jako ve většině autorových povídek, neznámý vypravěč a přímý účastník všeho děje. Na začátku popisuje svého pařížského přítele C. Augusta Dupina, který má skvělé analytické schopnosti. Ty mu pomohou při řešení jedné záhadné vraždy. Tohoto případu jsou plné celé noviny - neznámý pachatel brutálním způsobem sprovodil ze světa jistou občanku paní L´Espannayové a její dcery. Sousedé z jejich domu slyšeli strašný řev a rámus. Chtěli se podívat, co se v bytě děje, ale když byli na schodech, zaslechli ženský křik a potom nastalo ticho, ve kterém svědci zřetelně uslyšeli dva hlasy. Jeden byl hluboký, a zcela jistě se všichni sousedé a ostatní přihlížející shodli na tom, že musel patřit Francouzovi. U druhého ale všichni váhali. Popsali ho jako ječivý, až skřípavý, jakoby nelidský. Ani obsahu sdělení druhého hlasu nerozuměli, ale pochopili, že hlubší hlas tomu druhému nadává. Když nastalo ticho, sousedé se vzpamatovali a šli se podívat do pokoje obou žen. Paní L´Espannayové patřil celý několikapatrový dům, ale odmítala ho pronajímat a se svou dcerou obývala jen poslední patro. V tomto patře je však sousedé nejprve nemohli najít. Poté si kdosi všiml ruky, čouhající z krbu. Do komína někdo nadlidskou silou nacpal mladou slečnu L´Espannayovou. Její tělo bylo v hrozném stavu - byla pravděpodobně uškrcena - na krku měla zřetelné otlačeniny prstů a na těle byla odřená, jak se jí pachatel snažil ukrýt. Našli i paní L´Espannayovou. Ležela pod oknem na dvoře a měla polámané snad všechny kosti. Policie, která se vyšetřování tohoto bestiálního zločinu ujala, byla záhy v koncích. Zatkli muže, který oběma ženám donesl před několika dny peníze z banky. Na místě činu se totiž našel trezor, ve kterém byly tyto peníze uloženy. I když se nic neztratilo, podezřelým se stal onen doručitel a byl ihned odvezen do vězení. Tento výsledek pátrání se donesl k panu Dupinovi přes noviny. Mladý analytik s tímto závěrem nesouhlasil a rozhodl se se svým přítelem - vypravěčem - prohlédnout ještě jednou a zevrubněji místo konání vraždy. Svým ostrovtipem a důvtipem dokázal případ vyřešit a dokázat, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. Vraždu totiž překvapivě nespáchal člověk, ale orangutan, který se do jinak zcela zavřeného pokoje dostal oknem, které bylo naoko zatlučeno.
vysvětlení pana Dupina, jak přišel na to, že okno se dá otevírat:
"…Jestli si myslíte, že mě to zmátlo, pak jste na omylu a nepochopil jste podstatu indukční metody. Šel jsem po stopě jak spolehlivý ohař a ani na vteřinku jsem ji neztratil. Čich mě nezklamal. Jediný článeček řetězu nebyl narušen. Sledoval jsem tajemství až k jeho výchozímu bodu a tím bodem byl - hřebík. Podobal se, jak říkám, v každém ohledu svému kolegovi ze sousedního okna, jenže tento fakt (jakkoli se zdál nezvratný) byl směšně malicherný proti mému přesvědčení, že mám před sebou klíč k definitivnímu rozuzlení. S tím hřebíkem je jistě něco v nepořádku, řekl jsem si. Dotkl jsem se ho - a hlavička s kousíčkem dříku mi zůstala v prstech. Zbytek dříku zůstal v otvoru, kde se zlomil. Stalo se to už před delší dobou (kraje úlomků byly totiž zrezivělé) a příčinou byla zřejmě rána kladivem, po které se část hlavičky a dříku zasekla seshora do spodního rámu. Opatrně jsem tento koneček zasunul do otvoru, odkud jsem jej vyňal - a podoba bezvadného hřebíku byla dokonalá, nic nebylo znát. Stiskl jsem péro a lehce jsem povytáhl okno - hlavička hřebíku cestovala s ním, pevně zaseknut do svého lůžka. Zavřel jsem okno a dojem celistvosti byl opět dokonalý. …"

Záhada Marie Rogêtové

Tato povídka vznikala v době, kdy se v Americe stala vražda jisté Mary Rogersové. Poe napsal dílo, ve kterém je hlavní postava zabita stejně jako Mary a Dupin řeší její případ. Poe neměl jiné prostředky pátrání, než noviny - přesto se se svým závěrem velmi přiblížil pravdě. Případ byl vyřešen až po napsání povídky ale některé později podané výpovědi zapadají do tehdy vydedukovaných částí díla.
"A jakými prostředky se chceme dobrat pravdy? Uvidíte, jak těchto prostředků cestou k cíli přibývá, jak se zpřesňují. Prošetřme si dopodrobna historii prvního Mariina útěku. Prozkoumejme minulost toho námořního důstojníka, jeho současné poměry, kde byl právě v době vraždy. Porovnejme pečlivě každou jednotlivou zprávu zaslanou do večerníku, v které chce pisatel obvinit z vraždy tlupu. Pak tyto zprávy porovnejme z hlediska stylu, tak písma s dopisy, které předtím dostaly ranní noviny, s dopisy, které tak náruživě svalovaly vinu na Mennaise. Až s tím budeme hotovi, srovnejme ještě tato různá sdělení s ověřeným rukopisem důstojníka. Vydejme se za paní Delucovoua jejími chlapci, za kočím dostavníku Valencem a vynasnažme se opětovnými dotazy zjistit něco bližšího o vzhledu a vystupování "Muže s temnou pletí". Obratně položenými otázkami vylákáme z těchto lidí informace, o kterých možná sami nemají potuchy. A pusťme se po stopách člunu, který byl v pondělí ráno třiadvacátého června zachycen na Seině, člunu, který nedlouho před objevením tajně, bez kormidla zmizel z celní správy. Budeme-li obezřetní a vytrvalí, bezpečně tento člun vypátráme - lodník, který jej vzal do vleku, jej jistě pozná, a kromě toho máme kormidlo. Člověk s čistým svědomím by jen tak někde nenechal kormidlo plachetního člunu, aniž by se po něm nepoptal. Tady mi dovolte otázku. Nikde nebylo oznámeno, že lodník zachytil člun. Jak to přijde, že majitel nebo uživatel člunu se už v časných úterních hodinách bez oznámení o nálezu dověděl, kde je jeho loď, zachycená teprve v pondělí? Není tu nějaké spojení s námořnictvem, nějaké osobní trvalé spojení, které sleduje jeho drobné zájmy, obstarává místní klípky?
Když jsem mluvil o osamělém vrahovi, který svou oběť přivlekl k řece, naznačil jsem již, že pravděpodobně použil k člunu. Je totiž nasnadě, že Marie Rogêtová byla svržena do vody z člunu. Zdá se mi to přirozené. Nebylo radno důvěřovat pobřežním mělčinám. Otlačeniny na zádech a ramenech mrtvoly svědčily o žebroví na dně člunu. Této domněnce dává za pravdu i okolnost, že tělo nemělo zátěž. Vrah by je byl patrně zatížil, kdyby je byl svrhoval ze břehu. Odrazil však odtud dřív, než ho napadlo vzít s sebou k tomu účelu něco těžkého - jinak si to vysvětlit nedovedu. Bezpochyby si toto nedopatření uvědomil, když mrtvolu házel do vody, jenže se už nic nedalo dělat. Byl ochoten riskovat cokoli, jen aby se nemusel vracet k tomu prokletému břehu. Jakmile se zbavil příšerného břemene, zamířil rychle k městu.
Tam, v nějakém zapadlém přístavišti, vyskočil na břeh. Ale co loď - tu nepřipoutal? Měl příliš naspěch, aby pomýšlel na něco takového. A kromě toho přivázat člun k přístavišti by pro něho znamenalo připoutat tam důkaz proti sobě. Přirozený pud mu říká, že musí od sebe co nejdál odvrhnout vše, co souvisí se zločinem. Cítí, že nejen on sám, ale ani člun nesmí vteřinu zůstat na místě. Pouští jej tedy proudu napospas.
Rozvíjejme dál své představy. Ráno se padouch k nevýslovnému zděšení dovídá, že člun byl zachycen a odevzdán na úřadě, kam tento muž pravidelně dochází, kam ho snad denně přivádí služební povinnost. Příští noci člun odstraňuje - netroufá si ovšem požádat o kormidlo. Kde je teď tento člun bez kormidla? To budiž jedním z prvních dílů našeho pátrání. Jakmile zahlédneme jeho obrys, vysvitne nám naděje na úspěch. Ten člun nás tak rychle, až se sami podivíme, dovede k muži, který v něm o půlnoci oné osudné neděle plul. Jeden důkaz bude stíhat druhý, až bude vrah nakonec dopaden."
((Poznámka redakce časopisu Snowden´s Lady´s Companion, kde byl tento příběh původně uveřejněn: Z důvodů, jež tu nehodláme rozvádět, jimž však četní naší čtenáři porozumějí, jsme si dovolili vypustit z předloženého nám rukopisu tu část, která podrobně líčí Dupinovu cestu po stopě zdánlivě velmi mizivé. Je záhodno konstatovat, že vytyčeného cíle bylo dosaženo a že prefekt, byť se zdráháním, splnil podmínky své úmluvy s rytířem Dupinem.))

Vrah jsi ty!

Neznámý vypravěč líčí děj jedné vraždy a její rozuzlení, ke kterému sám dopomohl.
Prostředky, jimiž jsem toto doznání z pana Goodfellowa naštěstí ještě včas vynutil, byly přes svou účinnost vpravdě jednoduché. Jeho přehnaná upřímnost mne odpuzovala a od samého začátku ve mně vzbouzela podezření. Byl jsem u toho, když ho pan Pennifeather udeřil, a posupný výraz, který se mu tehdy - třeba jen letmo - mihl v obličeji, mne přesvědčil, že svůj slib pomsty, jak jen to půjde, nemilosrdně splní. Byl jsem proto ve střehu a viděl jsem Karlíkovo pletichářské počínání v docela jiném světle než dobří občánkové z Rattleborough. Záhy jsem poznal, že všechna inkriminující odhalení pocházejí, ať přímo nebo nepřímo, od pana Goodfellowa. Co mi však úplně otevřelo oči, byla příhoda s kulkou, kterou vlastnoručně vytáhl z útrob pošlého koně. Já jsem na rozdíl od Rattleboroughských nezapomněl, že jednou dírou kulka do hrudi vnikla a druhou z ní vyšla. Jestliže byla nalezena ve zvířeti, z kterého už jednou vylétla, je nasnadě, že ji tam nezbytně vložil ten, kdo ji nalezl. Zakrvácená košile a šátek mi potvrdily myšlenku, kterou mi vnukl náboj - zkouškou jsem si ověřil, že krev je jen znamenitý klaret, nic víc. Když jsem se nad tím vším zamyslel, jakož i nad tím, jak pan Goodfellow poslední dobou stupňuje svou štědrost i výdaje, pojal jsem podezření, které nebylo o nic mírnější proto, že jsem si je nechával úplně pro sebe.
Mezitím jsem začal na vlastní pěst soustavně pátrat po mrtvole pana Shuttleworthyho. Z pochopitelných důvodů jsem se na hony vyhýbal končinám, kudy pan Goodfellow vodil svůj houfec pátrajících. Za několik dní se dostavil výsledek: narazil jsem na starou vyschlou studnu, téměř úplně zarostlou houštím, a na jejím dně jsem objevil to, co jsem hledal.
Čirou náhodou jsem před časem vyslechl onen sousedský rozhovor, kdy se pan Shuttleworthy dal obloudit lichotivými řečmi svého denního hosta a slíbil mu bednu Château Margaux. Na základě toho jsem pak jednal dál. Opatřil jsem si pevnou kostici, vsunul ji mrtvému do hrdla a tělo jsem pak složil do staré bedny od vína - dávaje si záležet, abych je ohnul zároveň s kosticí; když jsem přitloukal víko, musel jsem je násilím přidržovat - samozřejmě jsem předpokládal, že v okamžiku, kdy budou uvolněny hřebíky, víko odletí a mrtvola se vymrští.
Takto vybavenou bednu jsem ještě očísloval, označkoval a opatřil adresou, pak jsem jménem obchodníků s vínem, s kterými pan Shuttleworthy obchodoval, napsal dopis, který už znáte, a nakonec jsem přikázal sluhovi, aby na moje znamení přivezl bednu na káře před dům pana Goodfellowa. Pokud jde o slova, která měl mrtvý pronésti, spolehl jsem se plně na své břichomluvecké schopnosti, a pokud jde o jejich účinek, byl jsem si jist, že otřesou vrahovým svědomím.
Myslím, že už nemám co vysvětlovat. Pan Pennifeather byl ihned propuštěn, zdědil po strýci jmění, ze zkušenosti se jak náleží poučil, obrátil kartu a vedl od té doby nový, spokojený život.

Zlatý brouk

Viz. Černý kocour - Edgar Allan Poe
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama