"Když to není rozbité, nespravuj to."

Listopad 2007

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zločin a trest

18. listopadu 2007 v 18:13 | frida |  Čtenářský deník

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Zločin a trest

Hlavní postavy: Rodion Romanyč Raskolnikov
Kniha vypráví osudy zchudlého studenta Rodiona Romanyče Raskolnikova. Tento inteligentní muž studoval práva na univerzitě v Petrohradě, ale potom kvůli své chudobě musel studium přerušit. Sám tvrdí, že by nevydělal tolik peněz, aby pokryly jeho studentské náklady, ale zároveň také sám dobře ví, že tomu tak není. Nechce se mu pracovat - přestože by za kondice (doučování bohatých dětí) dostal dost na skromný život. Místo toho raději přemýšlí, jak k penězům přijít jinak.
Na začátku děje se v hospodě setká s opilcem Marmeladovem. Marmeladov je podruhé ženatý muž, má jednu osmnáctiletou dceru a tři malé děti, které jim do rodiny přivedla jeho druhá žena, Kateřina Ivanovna, dcera generála. Oba manželé jsou nyní tak chudí, že několik měsíců nezaplatili činži a nemají ani co na sebe. Marmeladov byl dříve úspěšným úředníkem, ale potom propadl alkoholismu. Vše co měl propil a tak se jeho vlastní dcera musela snížit k tomu, aby živila rodinu prostitucí. Marmeladov se Raskolnikovi v opilosti se vším svěří a student ho lituje. Odnese opilce domů a tak se i poprvé setkává s jeho ženou Kateřinou Ivanovnou. Ta, jako žena pocházející z aristokratické rodiny, nemůže snést svou nynější bezútěšnou situaci a proto je na muže i na děti přísná. Manžela ale miluje a proto mu vždy odpouští.
Raskolnikovi poté přijde dopis, který zpečetí jeho osud. Jeho matka mu z venkova píše, že Rodionova sestra Duňa (Avdoťja Romanovna) se hodlá provdat za bohatého úředníka. Rodion okamžitě pochopí - neboť zná povahu své sestry - že se nejedná o dobrovolný sňatek. Přes přesvědčování své matky mu dojde, že sestra se své cenné svobody vzdává jen kvůli vidině lepší budoucnosti pro něho - její ženich by mu mohl zajistit místo v advokátní kanceláři. Matka mu posílá něco málo peněz a vzkazuje mu, že se brzy přestěhují do Petrohradu.
Raskolnikov nechce připustit, aby se kvůli němu jeho sestra obětovala, jako se obětovala Marmeladova dcera Sofie Semjonovna. Proto se rozhodne uskutečnit plán, který se mu dlouho rodí v hlavě. V Petrohradě žije jedna stará lichvářka - sám Rodion u ní něco zastavoval. Je bohatá, ale lakomá a zlá. Rodion se rozhodne ji oloupit a zabít. Říká si, že jde vlastně o dobrý skutek - vždyť zbaví svět takové "lidské vši"! Na obhlídce místa činu - stařenina bytu - málem ztratí odvahu, ale při vzpomínce na svou sestru se vzpamatuje. Vše má předem promyšleno - na kabát si přišije poutko, za které zahákne sekeru, aby nebyla na první pohled vidět a dokonce si vyrobí návnadu - dřívko s plíškem (kvůli hmotnosti) obalené papírem a několikrát zavázané. Tuto návnadu chce použít k odlákání pozornosti oběti - bude ji vydávat za zástavu a než stařena rozváže provázek, praští ji sekerou po hlavě.
Svůj záměr skutečně, ač s jistými obtížemi, uskuteční. Jeho perfektně promyšlený plán ale vezme za své, když se v bytě objeví i sestra zavražděné - Raskolnikov totiž nechal otevřené dveře. Ač nerad, musí se svědkyně zbavit. Najednou má na svědomí oběti dvě a to se jeho svědomí vůbec nezamlouvá. Je tak zmatený, že není schopen skoro ani nic ukrást - všechny peníze nechá bez povšimnutí a chce utéct pouze s bezcennými předměty. Útěk se mu také nezdaří - dva muži chtějí za lichvářkou zrovna, když stojí Raskolnikov za dveřmi. Naštěstí se díky nerozvážnosti jednoho z nich na okamžik uvolní úniková cesta a Raskolnikov prchá.
V následujících dnech se s ním děje něco nevysvětlitelného - tíží ho svědomí. Blouzní a několikrát se málem sám udá. Jeho okolí pojme podezření a Raskolnikův věrný přítel Razumichin ho jen stěží brání. Raskolnikov ví, že mu je policie na stopě, ale nechce se vzdát. Sotva se trochu uklidní, nastane pro něho další šok - do Petrohradu přijede jeho matka a sestra. S oběma se Rodion pohádá, neboť v horečkách vyhodil a urazil sestřina ženicha. Navíc se o plánované svatbě nevyjadřuje zrovna lichotivě. Svou rodinu od sebe odežene a s nikým se nechce stýkat.
Z jeho letargie ho dostane někdo, od koho by to nikdy nečekal - Marmeladova dcera Soňa. S ní se setká za poněkud tragických okolností - opilého Marmeladova přejede kočár a Raskolnikov dá Kateřině Ivanovně na pohřeb všechny svoje peníze. Na kořist z nedávné vraždy si ani nevzpomene - schoval ji pod kamenem a od té doby se o ni nezajímá (ani neví, kolik vlastně ukradl a kvůli jaké sumě vraždil). Soňa se do podivného mladíka zamiluje, ale Raskolnikov zpočátku její lásku neopětuje.
Vše zajde nakonec tak daleko, že Raskolnikova sám jeden policista a přítel Razumichina upozorní, že ho podezřívá. Raskolnikov se rozhodne k přiznání. Matce o tom nic neřekne a sestře ani Razumichinovi, kteří se do sebe zamilovali, také ne. V několika věcech se mu ale daří - dokáže Duně, že její ženich je pro ni nevhodný a Duňa si ho díky dědictví po zesnulé sousedce z venkova ani nemusí brát. Ona zesnulá, Marfa Petrovna, kdysi Duňu velmi zostudila, když přišla na to, že se do ní zamiloval její manžel Svidrigajlov. Svidrigajlov ale vše vzal na sebe a Duňu očistil. Po manželčině smrti odjel také do Petrohradu a zde se pokouší Duňu svést. Když ale pozná, že ho nemiluje a nikdy milovat nemůže, nechá ji odejít a zabije se. Právě z něho si Raskolnikov vezme příklad a jde se na radu Soni udat.
Soud ho odsoudí na nucené práce do vězení na Sibiři. Své matce o tom sice nic neřekne, ale ta po jeho smrti onemocní, zblázní se a nakonec zemře. Teprve před její smrtí Duňe a Razumichinovi, kteří se mezitím vzali, dojde, že o všem moc dobře věděla a proto se tolik trápila.
Kateřina Ivanovna umírá na souchotiny a nechává po sobě čtyři sirotky. Soňa odjíždí s Raskolnikovem na Sibiř a teprve ve vězení si Rodion uvědomí, že ji také miluje.
O ostatní děti se postaral Svidrigajlov, který se před svou smrtí změnil a místo vedení prostopášného života začal pomáhat ostatním.
"No dejme tomu, že to je nezřízená touha po vzdělání. Ale vzdělal ses, a stačí! Proč toho ještě zneužívat? Proč urážet slušné lidi, jako to dělá ten mizera Zametov? Pročpak mě urazil, ptám se vás? A pak se ještě strašně rozmohly tyhlety sebevraždy, to si neumíte představit. Kdekdo probendí poslední peníze a sprovodí se ze světa. Děvčátka, hošíčci, starci… Zrovna dneska ráno jsme sem dostali zprávu o jistém pánovi, který teprve nedávno přijel. Nile Pavlyči, hej, Nile Pavlyči, jakpak se jmenoval ten džentlmen, o kterém nám prve došlo hlášení, že se zastřelil na Petrohradské?"
"Svidrigajlov," ozval se kdosi chraptivě a lhostejně ze sousední kanceláře. Raskolnikov se zachvěl.
"Svidrigajlov! Svidrigajlov se zastřelil!" vykřikl.
"Co? Vy jste ho znal?"
"Znal… Nedávno přijel…"
"Ale ano, nedávno, umřela mu žena, náramný světák, a z ničeho nic se zastřelí, a tak ostudně, že to není k uvěření…, zanechal v zápisníku několik slov, že je při zdravém rozumu a že prosí, aby nikdo nebyl viněn z jeho smrti. Měl prý těžké peníze. A jak to, prosím, že ho znáte?"
"Byli jsme… známí…, má sestra u nich před časem byla za vychovatelku…"
"Ale , ale, ale… Tak nám o něm tedy můžete povědět něco bližšího. A vůbec nic jste netušil?"
"Včera jsem s ním mluvil… pil víno… vůbec o ničem jsem nevěděl."
Raskolnikov měl pocit, že se na něj cosi zřítilo a přimáčklo ho.
"Už zas jste nějak zbledl. Máme tu tak špatný vzduch…"
"Ano, musím už jít," koktal Raskolnikov, "promiňte, že jsem obtěžoval…"
"Ale prosím, prosím, ani v nejmenším! Velice mě těšilo a jsem rád…" Ilja Petrovič mu dokonce podal ruku.
"Chtěl jsem jen mluvit… se Zametovem…"
"Rozumím, rozumím, těšilo mě."
"Mne také… na shledanou…," usmíval se Raskolnikov.
Vyšel ze dveří jako opilý. Hlava se mu točila. Necítil pod sebou nohy. Šel ze schodů a pravou rukou se přidržoval zdi. Měl dojem, že jakýsi domovník s knížkou v ruce do něho vrazil, jak proti němu spěchal do schodů, že se někde v dolním poschodí zběsile rozštěkal psík a že po něm nějaká žena hodila válečkem a okřikla ho. Sešel dolů a vkročil do dvora. Tam, nedaleko průjezdu, stála bledá, strnulá Soňa a hleděla na něj vytřeštěnýma očima. Zastavil se před ní. Četl jí ve tváři nesmírnou bolest a trýzeň, nesmírné zoufalství. Zalomila rukama. Raskolnikov zkřivil rty do ošklivého, bezradného úsměvu. Chvíli stál, pak se ušklíbl, otočil se a pustil se nazpátek do schodů. Ilja Petrovič už seděl a probíral se v nějakých lejstrech. Stál před ním onen člověk, který do Raskolnikova před malou chvílí vrazil, když běžel ze schodů.
"Ale, ale! Vracíte se? Zapomněl jste tu něco?… Co je vám?"
Raskolnikov se k němu se zsinalými rty a strnulým pohledem pomalu přiblížil, přistoupil těsně ke stolu, opřel se oň rukou a chtěl něco říct, ale nemohl, vydával jen jakési nezřetelné zvuky.
"Vám je špatně. Židli! Tu máte židli, posaďte se! Vodu!"
Raskolnikov sklesl na židli, ale nespouštěl oči z velmi nepříjemně udiveného Ilji Petroviče. Oba na sebe nějakou chvíli vyčkávavě hleděli. Někdo přinesl vodu.
"To já…," začal Raskolnikov.
"Napijte se."
Raskolnikov odstrčil sklenici rukou a tiše, přerývaně, ale zřetelně řekl:
"To já jsem tenkrát zabil sekyrou tu starou úřednici a její sestru Lizavetu a oloupil jsem ji."
Ilja Petrovič otevřel ústa. Ze všech stran se seběhli lidé.
Raskolnikov opakoval své doznání…

Erich Maria Remarque - Tři kamarádi

18. listopadu 2007 v 18:09 | frida |  Čtenářský deník

Erich Maria Remarque

Tři kamarádi

Hlavní postavy: Robert Lohkamp (Robby), Otto Köster, Gottfried Lenz, Patricie Hollmannová
Robert, Otto a Lenz jsou kamarádi z války. Po ní se všichni několik let protloukali. Robby jako klavírista v různých podnicích, Lenz jako cestovatel po jižní Americe a Otto jako automechanik. Po několika letech se znovu setkali a založili si svou autoopravnu.
Pro vlastní potřebu si Otto upravil staré auto - dal mu silný motor a nyní se každý večer baví tím, že nějakého řidiče s Karlem (jejich milovaným autem) provokují k závodění. Karel ještě nikdy neprohrál, zato mnozí řidiči sportovních vozů byly jeho výkonem překvapeni a chtěli Karla koupit. Otto je však do Karla doslova zamilovaný a nechce ho za žádnou cenu prodat.
Při jednom závodu poznávají Patricii Hollamnnovou. Zvláště Robbymu se velmi zalíbí, i když ne na první pohled. Později si s ní ale domluví schůzku a zamiluje se do ní. Oba si ale nic nepřipouštějí, protože zažili, jak krutý umí život být a namlouvají si, že se jedná jen o přechodnou záležitost. Po čase jim dojde, že se milují. Patricia ale trpí tuberkulózou, jako spousta její generace. Její nemoc je následkem nedostatečné stravy během dětství, ve kterém zuřila válka. Patricie o své nemoci nechce Robbymu nic říct a tak se to Robert dozví až příliš pozdě. Na jejich společné dovolené dostane Patricie záchvat a Robert stihne jen tak tak dojít pro pomoc. Zavolá Lenzovi, který jako správný přítel ihned sežene Patriciina lékaře a Otto ho v doslova rekordním čase dopraví k Pat. Díky Robertovým přátelům se Patriciin stav zlepší.
Dlouho nepřichází žádný záchvat, ale doktor na zimu doporučuje pobyt na horách. Je domluveno, že Patricie odjede do penzionátu, kde se léčí podobně nemocní lidé.
Mezitím se ale přihodí i mnoho dobrého: Karel vyhraje závody sportovních vozů a Otto s Lenzem a Robertem koupí taxík, díky kterému si přivydělávají peníze.
Robert je po dlouhé době zase šťastný ale jeho štěstí netrvá dlouho - Patricia odjede na hory a Lenz je zastřelen neznámými aktivisty. Zbylí kamarádi se rozhodnou nezatěžovat již tak nemocnou Patricii smutnými zprávami. Otto pátrá po Lenzových vrazích a Robby odjíždí za Patricií do penzionátu. Docházejí mu ale úspory a v těžké situaci se opět projeví přátelství: Otto prodá Karla, aby mohl poslat Robbymu peníze na zaplacení Patriciina pobytu.
Celý příběh nekončí dobře - Lenzův vrah je sice dopaden a Gottfried pomstěn, ale Patriciin stav se zhoršuje. Otto přijíždí do penzionu, protože Pat má každým dnem zemřít.
Robby ji ani v posledních chvílích neopouští a tak mu Patricie zemře doslova pod rukama.
Zemřela v poslední hodině noční, než nastalo jitro. Zemřela v těžkých bolestech a nikdo jí nemohl pomoci. Pevně svírala moji ruku, ale nevěděla už, že jsem u ní. Kdesi kdosi řekl: je mrtva.
"Ne," zašeptal jsem, "ještě není mrtva, ještě mě pevně drží za ruku."
Světlo. Nesnesitelné, prudké světlo. Lidé. Lékař. Pomalu jsem rozevřel ruku. Ruka Pat se svezla k zemi. Krev. Ztrnulý udušený obličej. Zmučené strnulé oči. Hnědé hedvábné vlasy.
"Pat," řekl jsem, "Pat"
A poprvé mi neodpověděla.
"Chtěl bych být sám," řekl jsem. "Neměla by se nejprve -" zeptal se kdosi.
"Ne," řekl jsem. "Odejděte. Nedotýkejte se jí."
Pak jsem jí setřel krev. Byl jsem jako ze dřeva. Učesal jsem jí vlasy. Byla studená. Položil jsem ji do své postele a zahalil přikrývkami. Seděl jsem u ní a nemohl na nic myslet. Seděl jsem na židli a hleděl na ni. Dovnitř vběhl pes a usedl vedle mne. Viděl jsem, jak se jí mění obličej. Nebyl jsem s to dělat nic než naprázdno sedět a dívat se na ni. Pak přišlo jitro, a už ot nebyla ona.

Nikolaj Vasiljevič Gogol - Revizor

18. listopadu 2007 v 18:07 | frida |  Čtenářský deník

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Revizor

Hlavní postavy: Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovskij (policejní direktor), Ivan Alexandrovič Chlestakov (úředník z Petěrburgu)
Divadelní hra vyprávějící o korupci a lidské hlouposti a důvěřivosti.
V jednom městečku se roznese poplašná zpráva - na návštěvu má přijet revizor. Život všech se obrátí naruby - všichni mají z revize nemalé obavy, protože nikdo nemá čisté svědomí.
Policejní direktor rád bere úplatky, i když jinak je to velmi dobrý člověk; sudí má plnou hlavu lovu a žen; kurátor chudinských ústavů je zase přesný jen pokud jde o jeho kapsu, jinak vše šidí, školní inspektor je možná bez větších potíží, ale přesto je silně nervózní a poštmistr je starý zvědavec, který se baví tím, že čte cizí dopisy.
Všichni mají z návštěvy velký strach a direktor se snaží dát na poslední chvíli stav města alespoň trochu do pořádku. Dva statkáři ale přijdou s hroznou zprávou: v hostinci se ubytoval dobře oblečený muž, vypadá jako vysoce postavený úředník a hlavně: neplatí. Nikdo nepochybuje o tom, že takhle se může chovat jedině revizor a tak ho všichni běží do hospody uvítat.
Tady začíná zápletka celé hry. Ubytovaný v hospodě sice vypadá jako bohatý úředník, ale ve skutečnosti je to pouze chudý mladík Ivan Alexandrovič Chlestakov, který se ve městě stavil cestou ke svému otci. Dobře oblečený je ze zvyku a neplatí zkrátka proto, že na to nemá. Jenže když k němu do pokoje zavítá celý slavnostní průvod s policejním direktorem a sudím v čele, myslí nejdříve, že ho chtějí z města vykázat kvůli jeho dluhům. Když pochopí, že se o nic takového nejedná a že se k němu všichni chovají náramně uctivě, nechá si takovou péči líbit. Souhlasí s tím, že se ubytuje u direktora doma. U večeře se poněkud ovíněn rozpovídá o svém vysokém postavení ani ne tak proto, že by chtěl lhát, jako spíš proto, že v duchu si již podobně skvělou kariéru vysnil a nyní zčásti věří, že povídá pravdu, když se chvástá jak dennodenně navštěvuje cara. Obyvatelstvo městečka z něj dostane ještě větší strach a tak si ho všichni začnou předcházet. Nabízejí mu peníze a dary, což se chudému úředníčkovi velmi zamlouvá. U direktora se setká s jeho ženou a dcerou a do obou se zamiluje. Obě zkouší přemlouvat a přesvědčovat o své lásce a nakonec mladší dceru požádá o ruku. Rodiče svatbu svolí a direktor se vidí jako guvernér a pravá ruka cara. Dobrou novinu všude roznese a ve skvělém rozmaru se ani nepozastavuje nad tím, že ženich spěšně odjíždí "pro požehnání svého otce".
Hra končí tím, že při velké hostině, pořádané na počest budoucí svatby, přiběhne poštmistr s tragickou zprávou: dostalo se mu do rukou psaní domnělého revizora, ve kterém líčí svému příteli novináři, jak mu ti hloupí venkované naletěli. Nakonec se na scéně objeví posel se zprávou, že v hostinci se ubytoval revizor a chce s direktorem nutně mluvit.
POŠTMISTR: Čtěte, čtěte! Nedělejte hlouposti! Čtěte všechno!
KOROBKIN (čte): "Kurátor chudinských úřadů, Zemljanika, vypadá jako prase na bidýlku!"
ARTĚMIJ FILIPOVIČ (k divákům): To není moc vtipné! Prase na bidýlku! Kdo viděl prase na bidýlku?!
KOROBKIN (čte dál): "Školní inspektor páchne na hony cibulí."
LUKA LUKIČ (k divákům): A já, na mou duši, nevezmu cibuli do huby, jak je rok dlouhý.
ÁMOS FJODOROVIČ: Sláva bohu, aspoň o mně tam není nic!
KOROBKIN (čte): "Sudí.."
ÁMOS FJODOROVIČ: Tu to máme! (Nahlas) Pánové, já myslím, že je ten dopis moc dlouhý. A nic v něm není: kdo by čet takové pitomosti!
LUKA LUKIČ: Ne!
POŠTMISTR: Ne, ne, čtěte!
ARTĚMIJ FILIPOVIČ: Ne, ne, ne, jen čtěte!
KOROBKIN (pokračuje): "Sudí Ljapkin-Ťapkin je taky nanejvýš podezřelý subjekt…" (Zastaví se) To je asi francouzské slovo.
ÁMOS FJODOROVIČ: A čert ví, co to znamená! Kdyby to znamenalo jen zloděj, ale kdoví, možná je to něco ještě horšího.
KOROBKIN (čte dál): Jinak jsou to lidé pohostinní a dobrosrdeční. Sbohem, duše drahá. Já podle tvého příkladu se taky chci obírat literaturou. Nudný je, brachu, takovýhle život a i duše si žádá konečně své potravy. Vidím zcela jasně: musím se pustit do něčeho velkého a vznešeného. Piš mi do saratovské gubernie, do vesnice Podkatilovka. (Obrací dopis a čte adresu) Blahorodému a milostivému pánu a panu Ivanu Vasiljeviči Trjapičkinovi v Sanktpetěrburgu, Poštovská ulice, v domě číslo devadesát sedm, když se vejde na dvůr, tak druhé patro napravo."
JEDNA DÁMA: To je celá série šňupek!
POLICEJNÍ DIREKTOR: Ten mi dal, ten mi dal! Ubil mě, ubil, ubil! Já nic nevidím: já vidím před sebou prasečí rypáky místo obličejů, a nic jiného… Vraťte ho, vraťte ho! Zpátky! Zpátky! (mává rukou)
POŠTMISTR: Kdepak vrátit! Já jako naschvál poručil dozorci, aby mu dal nejlepší trojku; a čert mi napískal, abych dal takový rozkaz i do všech ostatních stanic.

Gaston Leroux - Fantóm opery

3. listopadu 2007 v 11:44 | frida |  Čtenářský deník

Gaston Leroux

Fantóm opery

Hlavní postavy: Eric, Christina Daaé, vikomt Raoul de Chagny, Peršan
Děj se odehrává v budově Opery v Paříži. Autor popisuje události, které rozvířily nejen celou Paříž. Kniha Fantóm opery popisuje proslulý únos výjimečné zpěvačky Christiny Daaé, zmizení mladého vikomta Raoula de Chagny a smrt jeho staršího bratra, hraběte Filipa.
Do vedení Opery nastupují noví ředitelé: Richard a Moncharmin. Oba dva nevěří historce odstupujících ředitelů o tajemném fantómovi, který má pro sebe vyhrazenou lóži číslo 5 a který chce každý rok velké výkupné. Myslí si, že se jedná o žert a k fantómovi se chovají velmi neuctivě. Prodají jeho lóži a nezaplatí mu. Potom v Opeře dojde k strašlivé nehodě. Tvrdí se, že ji má na svědomí fantóm - během představení Fausta, kde roli Markétky nedostala fantómova oblíbenkyně Christina Daaé, ale jiná slavná zpěvačka, ze sebe nejprve tato zpěvačka vydá podivné zvuky, čímž se nadobro odepíše, a potom ještě spadne lustr - několik lidí zraní a jednu ženu dokonce zabije. Ředitelé se fantómově vůli podvolí, ale to ještě není všechno.
Christina Daaé je mladá zpěvačka, dosud se v Opeře nějak výrazněji neprojevila, ale najednou začne zpívat jako anděl - je to neskutečná proměna. Fantóm požaduje, aby byla více angažovaná a to se také stane - z dosud neznámé Christiny je "přes noc" hvězda. Během jednoho vystoupení ji spatří mladý pohledný a bohatý vikomt de Chagny. Znali se s Christinou již z dřívějška, jako malé děti si hráli daleko na severu, v místech Chrisitinina rodiště. Po smrti jejího otce, velkého houslisty a hudebníka, se již neviděli a do té doby velmi talentovaná Christina ztratila svůj původní hlas. Raoul de Chagny je jejím výkonem okouzlen a okamžitě se do krásné dívky zamiluje. Během představení zpěvačka omdlévá a Raoul jde za ní do šatny. Jaké je jeho zklamání, když ho Christina nepoznává! Rozrušený vikomt čeká u jejích dveře a zaslechne podivný mužský hlas, který Daaé vyznává lásku. Ona poté odchází a mladý Raoul jde do její šatny, aby spatřil svého soka v lásce, ale v místnosti nikdo není.
Tak proběhne první "setkání" Raoula s fantómem. Později se oba mladí lidé sejdou, navzájem se do sebe zamilují a jsou šťastní. Radost jim kazí jen fantóm, který nesmírně žárlí. Christina ví, že je Raoulův i její život v nebezpečí. Proto vypráví Raoulovi vše o svém setkání s fantómem, o tom, jak ji jednou držel v podzemí Opery, kde žije a také o tom, jak vypadá. Je to nehezký muž se zohaveným obličejem. Nosí masku, ale tu mu Christina ze zvědavosti strhne a tak zpečetí svůj i Raoulův osud. Fantóm - vlastním jménem Erik - jí dá ultimátum. Buď se stane jeho ženou, anebo ona i Raoul zemřou. Raoul chce Christinu unést, aby ji zachránil a ona souhlasí. Trvá ale na posledním vystoupení - toho večera má hrát roli Markétky ve Faustovi. Raoul přichystá vše k útěku a oznámí svému bratrovi své plány: chce si Christinu vzít za ženu. Filipovi se to vůbec nelíbí, poněvadž se pro budoucího hraběte nehodí, aby žil se zpěvačkou. Dosud nerozluční bratři se pohádají a Raoul odjede do Opery.
Ke konci představení se ale stane strašná věc - Erik vytušil plány mladé dvojice a Christinu unese přímo ze scény. Raoul ji všude hledá a při hledání narazí na další tajemnou postavu Opery, takzvaného Peršana. Peršan byl policistou v Indii, kde pobýval i Erik. Tento znetvořený a navíc i krutý muž pracoval pro sultána a jeho mladou ženu a pro ni také vymyslel několik nových způsobů mučení a bludišť, neboť byl eskamotérem. Potom všem byl ale pro sultána nebezpečný a měl být popraven. Peršan ho zachránil a od té doby sledoval. Pod Peršanovým dohledem se Erik zklidnil do doby, než se zamiloval do Christiny Daaé. Sám měl absolutní hudební sluch, výtečný hlas i cit pro hudbu a tím si mladou zpěvačku získal. Když ho ale spatřila, pochopil, že jej nikdy nebude milovat a dostal zlost.
Peršan dovede Raoula do Erikova domu, kde nejprve padnou do pasti, poté je z ní fantóm pustí, protože Christina mu slíbí, že si ho vezme. Raoul je odveden domů, ale čeká tam na něho tragická zpráva. Filip je mrtev. Sledoval mladšího bratra protože se domníval že Christinu nechal unést on. Dostal se až k Erikovu domu v podzemí, kde utonul v jezeře.
Děj dostane nakonec nečekané rozuzlení - Erik si uvědomí, že Christina s ním nikdy nebude šťastná a dovolí jí provdat se za Raoula. Sám si potom vezme život a Christina s Raoulem uprchnou neznámo kam.
Erikovo pohnutí bylo tak silné, že musel varovat Peršana, aby se na něho nedíval, protože se dusil a musel si sejmout masku. Daroga mi vyprávěl, že on sám poodešel k oknu a otevřel je se srdcem rozbušeným soucitem, ale že velmi usilovně upíral oči, aby se díval pevně na vrcholky stromů v sadu Tuillerií a aby nezavadil pohledem o netvorovu tvář.
"Šel jsem vysvobodit mladého muže," pokračoval Erik, "a řekl jsem mu, aby šel se mnou za Christinou… Objali se přede mnou v pokoji ve slohu Ludvíka Filipa… Christina měla můj prsten… Christina musela přísahat, že až umřu, přijde jednou v noci Scribovou ulicí, přepluje jezero a ve vší tajnosti mě pohřbí se zlatým prstenem, který bude až do té chvíle nosit… Řekla jsem jí, jak najde mé tělo a co s ním má udělat… Poté mě také Christina poprvé políbila, tady, na moje čelo!… (nedívej se, darogo!) a odešli oba dva… Christina už neplakala… jen á jsem plakal… darogo, darogo… Jestli Christina splní svou přísahu, vrátí se brzy!…"
A Erik zmlkl. Peršan se ho dále nevyptával. Neměl už starost o osud Raoula de Chagny a Christiny Daaé a nikdo z lidského rodu, kdyby to byl toho večera vyslechl, nemohl by brát v pochybnost slova plačícího Erika.
Netvor si znovu nasadil masku a sebral všechny své síly, aby darogu opustil. Oznámil mu, že až bude cítit blížící se konec, pošle mu jako poděkování za dobro, jež mu Peršan kdysi prokázal, nejdražší, co na světě má: všechny papíry Christiny Daaé, které napsala v této době Raoulovi a nechala je Erikovi, a několik drobností, které jí patřily: dva kapesníky, pár rukavic a šňůrku ze střevíce. Peršanovi Erik oznámil, že oba mladí lidé, jakmile poznali, že jsou volní, se rozhodli vyhledat kněze na nějaké samotě, kam by se ukryli se svým štěstím, a že se s tímto úmyslem vydali na "nádraží zemského severu". Erik ještě dodal, že spoléhá na to, že jakmile od něho Peršan obdrží slíbené relikvie a papíry, oznámí mladé dvojici jeho smrt. Stačí jen zaplatit řádku v úmrtních oznámeních deníku Doba. To bylo všechno.
Peršan vyprovodil Erika ke dveřím svého bytu a Darius ho odvedl až na chodník a cestou ho podpíral. Tam čekal fiakr. Erik do něho nastoupil. Peršan, který se vrátil k oknu, slyšel, jak Erik říká kočímu: "K Opeře!"
A pak se fiakr pohroužil do tmy. Peršan viděl ubohého, nešťastného Erika naposledy.
Tři týdny poté noviny Doba uveřejnily toto úmrtní oznámení:
"ERIK JE MRTEV."

Edgar Allan Poe - Krajina stínů III.

3. listopadu 2007 v 11:39 | frida |  Čtenářský deník

Maelzelův šachista

Zde Poe popisuje obrovský vynález barona Kempelena - "ryzí stroj", který dokáže hrát šachy s jakýmkoliv dobrovolníkem. Nyní je hračka zvaná Maelzelův šachista v rukou již zmíněného Maelzela, který sám vymyslel několik obdivuhodných strojků, s nimiž ovšem nedosáhl takového úspěchu jako právě s jím vylepšeným šachistou. Jezdil s ním po Americe, po Evropě, všude ho předváděl a nechával ho hrát šachy s dobrovolníky, kterých se vždy našlo spousta, protože každý chtěl být tím, kdo odhalí tajemství tohoto "stroje". Sám Poe používá výraz "stroj" vždy v uvozovkách, protože sám nevěří, že by něco takového obyčejný stroj dokázal. Svou skvělou dedukcí vymyslel, jak by Šachista mohl fungovat a jak se o pár let po napsání této úvahy ukázalo: měl pravdu. Poe vychází z předpokladu, že kdyby se opravdu jednalo o stroj, nemohl by Turek, který představoval onoho Šachistu, nikdy prohrát. Mezitím se ovšem párkrát stalo, že se objevil divák který nad Turkem zvítězil. Nejen toto, ale i velký prostor pod tělem Turka a stejný postup, jakým Maelzel šachistu otevíral a ukazoval, vedly Poea k závěru, že vevnitř musí být ukryt člověk. Odhalil nejen způsob, jak by se do nevelkého prostoru vešel i větší muž, ale zjistil i, že vnitřek Šachisty je sice na první pohled přeplněný ozubenými kolečky a složitými strojky, ale vše je jen optický klam. Původně malý a jednoduchý (a vlastně nepotřebný) strojek je několikrát zobrazen pomocí důmyslně rozmístěných zrcadel.
K výsledku nás konečně dovádí několik dalších nepatrných postřehů. Automat hraje levou rukou, protože za žádných jiných okolností by člověk uvnitř nemohl hrát pravou - což je pochopitelně třeba. Představme si například, že by automat hrál pravou rukou. K dosažení mechanismu, který hýbe paží a který, jak jsme již výše uvedli, se nachází těsně pod ramenem, by bylo nezbytné, aby ukrytý muž buď natáhl pravou paži do výrazně bolestivé a nešikovné polohy (musel by ji totiž přitáhnout těsně k tělu a protáhnout mezi tělem a vnitřní stěnou automatu), nebo aby použil levou paži, kterou by musel zkřížit přes prsa. Ani v jednom případě by nemohl hýbat s žádanou lehkostí a přesností. Když automat naopak hraje levou rukou, jak tomu je ve skutečnosti, všechny tyto potíže zmizí. Muž uvnitř zkříží pravou paži na prsou a prsty pravé ruky dosáhne bez zábran k mechanismu v rameni figuríny.
Domníváme se, že proti tomuto řešení případu automatického Šachisty nelze vznést žádné rozumné námitky.

Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině

Vypravěč tu popisuje krásnou krajinu, kterou vytvořil jeho přítel. Ten byl ohromně bohatý a ke svému bohatství zdědil ještě velký obnos po příbuzné. Mnozí mu jeho peníze záviděli a doufali alespoň, že se s nimi o své jmění podělí, ale Ellison, jak se onen přítel jmenoval, se rozhodl celou částku investovat do něčeho krásného. Umění neschvaloval - nevyhovovalo jeho vybíravému vkusu. Ostatně nic co lidi nazývali krásným se mu nelíbilo. Věřil pouze v krásu přírody. Roky vybíral vhodný pozemek, na kterém poté vybudovat úchvatnou scenérii. Průzračně čistou řeku, nekonečně hluboké jezero, pravidelné kopce pokryté koberci květin…
Obvyklý přístup k Arnheimu byl po řece. Návštěvník opouštěl město časně ráno. Během dopoledne proplul mezi břehy pokojné a ničím nerušené krásy, na nichž se pásla nespočetná stáda ovcí, přičemž jejich bělostné rouno třísnilo živoucí zeleň zvlněných luk. Myšlenka na kultivaci krajiny se postupně měnila na pouhou ideu pastevecké péče. Ta se pomalu mísila s myšlenkou na odpočinek a ta opět s vědomím samoty. Jak se blížil večer, kanál se začal zužovat, břehy byly čím dál strmější a byly stále bohatším, hojnějším a pochmurnějším listovím. Průsvitnost vody vzrůstala. Tok oplýval tisícerými zákruty, takže v žádné chvíli nebylo možné spatřit zářící hladinu do vzdálenosti větší než dvě stě metrů. Zdálo se, že loďka je neustále uvězněna v jakémsi začarovaném kruhu se stěnami z neproniknutelného a nepropustného listoví, se střechou ze šmolkově modrého atlasu a bez podlahy, přičemž kýl s obdivuhodnou nádherou balancoval na přízraku bárky, který z neznámého důvodu plul neustále vzhůru nohama spolu se skutečným člunem, aby jej podpíral.
Landorova vila (Pandán k "Arnheimskému panství")
Další popis krajiny, tentokrát i s chaloupkou v malebném údolí.

Jeruzalémská povídka

Svým způsobem humorná povídka zasazená do doby starověkého Říma. Vojevůdce Pompeius obléhá již několik týdnů Jeruzalém a nyní svolil k vyjednávání s Židy. Dokonce jim slíbil beránky jako oběť pro boha. Židé ale počítají s tím, že berany snědí, protože jim docházejí zásoby. Tři Židé jsou vysláni k hradbám, kde mají spustit koš s penězi, do kterého potom Římané dají beránky. Obyvatelé Jeruzaléma netuší zradu, ale když dostanou Římané svoje peníze, dočkají se Židé nepěkné odměny:
"Bušoch hi! Bušoch hi!" vydralo se ze rtů Bena-Leviho, když se po hodině objevil na konci lana jakýsi sotva zřetelný předmět.
"Bušoch hi! Hanba! Vždyť je to beran z houštin engedských a je jistě tvrdý jako údolí Jóšafatovo!"
"Je to první plod stáda," řekl Abel-Phittim, "poznávám ho podle bečení, které se mu dere z pysků, a podle nevinného složení údů. Jeho oči jsou krásnější než drahokamy na prsou kněze a jeho maso chutná jako hebronský med."
"Je to tučný býček z pastvin bašamských," pravil farizej. "Bezvěrci se k nám zachovali obdivuhodně! Pozvedněme své hlasy k žalmu, vzdejme Pánu díky na šalmaje a psaltérium, na harfu a bubny, na citaru a trouby!"
Teprve když se košík přiblížil na několik stop ke gizbarim, prozradil se jim hlubokým zachrochtáním vepř nezvyklých rozměrů.
"Teď tedy El Emanu!" zvolna a s pozdviženými zraky volala trojice a povolila sevření, takže osvobozené sele dopadlo po hlavě zpět mezi Pelištejce. "El Emanu! Bůh s námi - vždyť je to nevyslovitelné maso!"

Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce

Vtipná povídka o jednom "džentlmenovi" jménem Sir Pathrick O´Grandison. Tento Ir sice moc rozumu ani vzdělání nepobral, ale sebevědomí mu rozhodně nechybí - jak ostatně prozrazuje z jeho pohledu psané vyprávění o Pathrickovi, jeho nové sousedce, pohledné vdově Traclové a jejímu nápadníkovi a též sousedovi, malému obtloustlému Francouzi. Nový obyvatel Hyde Parku v Londýně na sebe okamžitě svým elegantním zjevem upoutá pozornost jak žárlivého Francouze tak i dosud krásné vdovy. Nejprve ho Francouz navštíví a posléze ho dokonce sám paní Traclové představí. Nejprve probíhá konverzace zcela podle pravidel etikety (pokud se vůbec něco takového dá povědět o nespisovném a gramaticky chybném způsobu vyjadřování "Séra Pathricka") ale potom mezi oběma nápadníky dojde k rozbroji. Oba se předhánějí ve vychloubání a pomlouvání toho druhého a odvážný Pathrick se pokusí vzít vdovu za ruku. Ta svou ruku ihned schová za záda, což si Pathrick vyloží jako přání, aby jejich "sbližování" neprobíhalo na očích Francouzových. Proto Pathrick také zajede svou rukou za křeslo a skutečně tam na něho nějaká ruka čeká. Nemá ovšem tušení, že to není ruka jeho vdovy, ale onoho tlustého Francouze, který se zase domníval, že svírá ruku paní Traclové. Oba nápadníci se tak před vdovou znemožní.
"Ty mrňavej žabožroute z nějakýho močálu, ty zatrolenej spratku!" A co byste mysleli, že v té chvíli udělala mylostivá paní? Namoutě vyskočila v tu ránu ze sofá, jako by ji něco kouslo, a vystřelila ze dveří, zatímco já za ní v totálním zmatku a pekelným úžasu otočil jen hlavu a sledoval ji svými kukadly. Výte, věděl sem svoje a bylo mi jasný, že nemůže tak úplně dočista z ničeho nic zmizet po schodech; neboť sem až moc dobře věděl, že ji držím za ruku a ať mně veme čert, esli sem ji kdy na chviličku pustil. A tak povídám:
"Není v tom, co tu provádíte, mylostivá paní, nejaký saframentský omyl? Jen se pěkně vraťte, cukroušku, a já vám tu vaši pracinku vrátím." Jenomže ona běžela dolů po schodech, jako by jí hořela koudel u zadku, a ta sem se obrátil k tomu malýmu cizáckýmu Francousovi. Zatraceně! Esli to nakonec nebyla titěrný pracka teho ničemnýho darebáka, co mi zůstala v dlani! Esli to nebyla ona, tak bych nakonec nedržel žádnou - no a to je všecko.
A snad bych byl býval pukl smíchy, jak sem se díval na teho malýho chlapíka, když sjistil, že celou celičkou tu dobu nedrží za ruku vdovičku, nýbrž enom séra Pathricka O´Grandisona. U čerta starýho, ani sám ďábel snad nikdá tak neprotáhl obličej, jak se mu zkazila nálada! Poněvač pokud de o séra Pathricka O´Grandisona, barronetta, nehodilo se pro jeho mylost, aby se trápil pro takovou prkotinu. Snad by se jen eště slušelo říct (a je to svatosvatá pravda), že když sem pustil ruku teho darebáka (což nebylo dřív, než nás oba slouha mylostivé posrážel se schodů), tak sem mu ji tak po čertu pěkně pořádně stiskl, až z ní měl ouplnou malinovou marmeládu.
"Vulé-vu," řekl jsem jen a: "parlé-vu," a: "safraporte!"
A to je ta pravá a skutečná příčina, proč nosí svoji levou ruku v pásce.

Jak se píše do časopisu aneb Petr Tůdle

V povídce se jedná o vyprávění zdařilého novinového článku - povídky, která se Poeovi velmi líbila. Vypráví o jednom pláteníkovi, Petrovi Tůdle, který přijde o svou milovanou Kateřinu - přebere mu ji bohatší muž. Zničený Petr Tůdle na zpáteční cestě spadne z lodi do vody a málem utone, ale zachrání ho kapitán jedné lodi. Kapitán ale není zrovna čestný a když si všimne nápadné podobnosti mezi sebou a zachráněným, vezme si jeho šaty, jde do jeho domu a vydává se za něj. Nadělá ve městě dluhy, zbankrotuje pláteníkův obchod a ještě proti Petrovi pobouří banku a věřitele. Nakonec se pokusí uprchnout, ale je dopaden, skutečný Petr Tůdle je zavřen do blázince a vyšetřován, neboť mu nikdo nevěří, že zpronevěru nespáchal on.

Filosofie nábytku

Poe popisuje své vnímání krásy nábytku a kritizuje Američany, kteří pokládají za vkusné pouze to, co je drahé.

Kterak psáti článek pro Blackwood

Humorná povídka, která má zesměšnit kvalitu novinářů v Poeově době. Hlavní postavou je začínající novinářka Signora Psyché Zenobia. Ta je právě na pohovoru u šéfa nejproslulejších amerických novin - deníku Blackwood. Pan Blackwood jí dává cenné rady, jak napsat kvalitní článek, například že nejlépe článek působí, je-li psán na základě osobní zkušenosti. Vzhledem k tomu, že nejvíce dnes táhne neštěstí, má se slečna Psyché neodkladně oběsit, uškrtit nebo utopit a potom o tomto nevšedním zážitku napsat kvalitní článek, který jí pan Blackwood bez prodlení otiskne.
Jak jsem již uvedla, každý o mně jistě slyšel. Já jsem ona Signora Psyché Zenobia, která se zcela zaslouženě proslavila jako sekretářka "Literárně kritické asociace vážených amerických slečen, Mladistvých experimentátorek, Čajového klubu a Bibliografické lobby Básnické unie". Ten název nám vymyslel dr. Zagroškudla a říká, že jej zvolil, protože duní mohutně jako prázdný sud od rumu. (Někdy se doktor projevuje jako vulgární člověk, je to ale hluboká osobnost.) My všechny uvádíme zkratku asociace za svými jmény po způsobu KSU, Královské společnosti umění, nebo KURVI, Klubu užitečné, racionální a vážené inteligence apod. Dr. Zagroškudla sice tvrdí, že KURVI se správně píše s ypsilonem (což není pravda) a znamená to prostě kurvy, a nikoli spolek lorda Broughama, ale dr. Zagroškudla je takový podivín, že si nikdy nejsem jistá, kdy mluví vážně. My však v každém případě připojujeme ke svým jménům iniciály LKAVASMEČKABLBU - tedy Literárně kritická asociace vážených amerických slečen, Mladistvých experimentátorek, Čajového klubu a Bibliografické lobby Básnické unie - tedy počáteční písmeno za každé slovo, což je oproti lordu Broughamovi rozhodně pokrok. Dr. Zagroškudla má zato, že naše zkratka vyjadřuje náš skutečný charakter, ale já za boha nechápu, co tím míní.

V tísni

Pokračování předcházející povídky, slečna Psyché Zenobia tu popisuje své zážitky z toho, kdy jí hodiny ve věži svou ocelovou ručičkou uřízly hlavu, kterou se zaklínila v okénku věže.
Poctivě přiznám, že jsem nyní prožívala pocity zcela výjimečného - ano, toho nejzáhadnějšího ,nejzmatenějšího a nejnepochopitelnějšího charakteru. Mé smysly byly v jediné chvíli současně zde i tam. Hlavou jsem si představovala, že já, hlava, jsem v jednu chvíli skutečná Signora Psyché Zenobia, a zároveň jsem byla vzápětí přesvědčena, že mou pravou identitou je mé tělo. Abych si vyjasnila své myšlenky ohledně tohoto tématu, sáhla jsem do kapsy pro svou tabatěrku se šňupavým tabákem, ale když jsem ji vytáhla a pokusila se běžným způsobem použít ždibec jejího milého obsahu, okamžitě jsem si uvědomila svůj podivný nedostatek a mrštila tabatěrkou dolů ke své hlavě. Ta si vzala špetku s velkým uspokojením a s poděkováním se na mě na oplátku usmála.

U konce s dechem

Povídka o tom, co se stane, když člověku dojde dech v nejnevhodnější situaci. Manžel právě nadává své ženě, neboť odhalil její poměr se svým známým. V polovině nadávky se najednou nadechne - a ztratí dech. Nechce to před ženou přiznat, aby se mu nevysmála, a tak ji jen obejme a odejde. Později se vydá do pokoje svůj dech hledat, ale nemůže ho nikde najít. Se svým handicapem se nechce nikomu přiznat, proto předstírá zanícení pro dramatickou tvorbu a mluví sípavým hlasem. Nakonec mu ale nezbude než svůj dům opustit. V dostavníku si na něho ale omylem sedne tlustý pán a protože se muž nemůže ozvat - nemá hlas - docela ho rozmačká. Ostatní cestující se domnívají, že je muž mrtev. Dají ho pohřbít, on se v hrobě probudí a náhle zase může mluvit. Zjistí, že v jedné rakvi je jeho starý známý a svůdce jeho ženy v jednom. I jemu se v posledních dnech nedařilo: při procházce pod mužovým oknem na něj najednou spadl cizí dech a od té doby se mu nedaří být zticha. Popudil proti sobě celé město i svou milenku. Manželovi se žena i dech vrátí zpět.

Literární život váženého pana Tenta Nonce

Zesnulý vydavatel plátku Kachna revue líčí svůj vlastní život.
"Říjnové Lízátko stojí v čele všech současných časopisů a bezpochyby je nekonečně předčí nádherou a výpravností grafického zpracování stejně jako bohatstvím svého obsahu. Připouštíme, že Nudné Historie, Bengál a Kachna Revue vynikají chvastounstvím, ale ve všech ostatních ohledech dejte přednost Lízátku. Vůbec neumíme porozumět tomu, jak tento proslulý časopis dokáže unést tíhu svých ohromných výdajů. Jistě, jeho náklad činí 200 000 výtisků a počet předplatitelů jen za posledních čtrnáct dnů vzrostl o celou jednu třetinu, ale na druhou stranu sumy, které měsíčně vydává na příspěvky, jsou nebezpečně vysoké. Zjistili jsme například, že pan Mumlounek obdržel za svou nejnovější "Monodii v blátivé louži" přinejmenším padesát centů.
Mezi původními příspěvky posledního čísla jsme si povšimli takových jmen (kromě vynikajícího šéfredaktora, pana Šťoury) jako UČITEL TANCE, Tichoprd nebo Mumlounek. Odhlédneme-li od statí šéfredaktora, domníváme se, že mezi nejcennější otištěná díla lze počítat poetický skvost o "Noncově oleji" z pera Učitele tance, ale naši čtenáři nesmějí podle titulu usuzovat, že by se tento jedinečný klenot jakýmkoli způsobem podobal oné hatlanině, kterou na stejné téma složilo jisté opovrženíhodné individuum, jehož jméno nelze ve slušné společnosti zmínit. Naše báseň "Noncův olej" vzbudila obecný zájem a zvědavost, kterou naštěstí umíme ukojit. "Učitel tance" je nom de plume pana Tenta Nonce (po němž dostal jméno), který je i jinak svázán s nejproslulejšími rodinami Spojených států. Jeho otec, vážený pan Tomáš Nonc, je bohatý živnostník ze Škatulky. Sep. 15 - 1 t."
Tato velkorysá pochvala se dotkla mého srdce, tím spíše, že pocházela z pramene tak zjevně a příslovečně čistého, jakým je Ropucha. Slovo "hatlanina", použité na "Noncův olej" z Rypouše, jsem považoval za obzvlášť řízné a případné. Avšak slůvka "skvost" a "klenot", užitá k označení mé skladby, mě poněkud zarazila svou nevýrazností. Zdálo se mi, že nemají stejnou váhu. Nebyla dostatečně prononcés (jak se říká u nás ve Francii).
Sotva jsem dočetl Ropuchu, a už mi jeden přítel strčil do ruky výtisk Krtka, deníku, který se těšil vysoké reputaci pro obecně břitké postřehy a pro otevřený, poctivý a vzletný sloh svých redakčních článků.

Edgar Allan Poe - Krajina stínů II.

3. listopadu 2007 v 11:38 | frida |  Čtenářský deník

Smrtihlav

Povídka o tom, jak si může s lidmi zahrát jejich představivost. Dva přátelé se v době, kdy v New Yorku řádila cholera, uchýlili do sídla na březích řeky Hudsonu. Zvykli si každý den očekávat zprávu o úmrtí někoho blízkého, ale jeden se pořád bál. Jeho strach umocňovala četba nevhodných knih a tak si jeho fantazie jednou vytvořila strašlivý obraz netvora, šplhajícího se na nedaleký kopec. Jednu chvíli ho viděl naprosto zřetelně, ale když se pohnul, netvor zmizel. To se několikrát opakovalo až se muž odvážil svěřit svému racionálnějšímu příteli. Ten na celou záhadu záhy přišel, ale přesto jeho druh zažil otřesnou hrůzu.
Tu se na chvíli odmlčel, přistoupil ke knihovně a vytáhl z ní obyčejnou učebnici přírodopisu. Požádal mne, abych si s ním vyměnil místo, aby mohl dobře přečíst drobný tisk, přesunul si mou lenošku až k oknu, otevřel knihu a pokračoval v rozmluvě ve stejném tónu jako předtím.
"Kdybys však nepopsal tu nestvůru tak přesně," pokračoval, "asi by nebylo v mých silách předvést ti, o co šlo. Dovol, abych ti přečetl školní pojednání o čeledi Sphingidae z rodu Crapusculeria, řádu Lepidoptera, třídy Insecta - neboli hmyzu. Článek zní takto:
Čtyři blanovitá křídla pokrývají drobné barevné šupinky kovového vzhledu; ústa mají podobu stočeného chobotu, který je utvořen prodloužením čelistí, po jejichž stranách se nalézají rudimentární zbytky pohyblivých ochmýřených makadel; spodní křídla jsou spojena se svrchním tuhým vláknem, hranatá tykadla mají tvar prodloužené palice; zadeček zašpičatělý. Lišaj smrtihlav z této čeledi působil kdysi mezi prostými lidmi obrovskou hrůzu vydáváním melancholických úpěnlivých zvuků a znamením smrti, které nosí na svém hrudním článku."
Přítel zaklapl knihu, natáhl se v lenošce dopředu a zaujal přesně stejnou pozici, v níž jsem já zahlédl "netvora".
"Aha, tu ho máme," vykřikl náhle, "právě šplhá zpátky na kopec a připouštím, že jde o velice pozoruhodné stvořeníčko. Nicméně v žádném případě není tak velké ani tak vzdálené, jak sis představoval, neboť pravda je taková, že když se souká nahoru po tomto vláknu, které zde na okenním rámu zanechal nějaký pavouk, vidím, že měří maximálně šestnáctinu palce, přičemž se nachází asi stejně daleko od zřítelnice mého oka."

Stín - podobenství

Povídka popisující stísněné pocity Řeků, kteří hodují, aby uctili mrtvého přítele.

Mlčení - bajka

Vypravěč tu převypravuje bajku, kterou jednou slyšel od samotného ďábla a kterou považuje za nejkrásnější ze všech. Bajka vypráví o návštěvníkovi bezútěšné krajiny, kde šumí řeka a lekníny, na skále nad řekou jsou vyryta písmena BEZÚTĚŠNOST a na které sedí muž a vše pozoruje soucitným pohledem. Návštěvníka pobuřuje, že muž nereaguje na jeho pozdravy a volání a proto kraj prokleje kletbou mlčení. Vše ihned ztichne, písmena na skále se změní na MLČENÍ a zděšený muž ze skály uteče.
Pohlédl jsem vzhůru a tam na vrcholku skály stál nějaký muž; skryl jsem se mezi lekníny, abych mohl pozorovat, co bude dělat. Byl to vysoký muž majestátní postavy a od šíje po kotníky byl zahalen v tóze, jaká se nosila ve starověkém Římě. Obrysy postavy byly nezřetelné, avšak silueta měla v sobě cosi božského, neboť plášť noci, mlhy, měsíce a rosy přece neukryl tahy tváře. Měl vysoké zamyšlené čelo, oči mu žhnuly starostí o svět a v hlubokých vráskách jeho tváře jsem četl legendy plné zármutku, únavy a odporu k lidstvu i touhu po samotě.
Muž se na vrcholu skály posadil, opřel si hlavu do dlaně a rozhlédl se po bezútěšné poušti. Zadíval se dolů do neklidného podrostu, vzhůru na vysoké pravěké stromy a ještě výš na šumící nebe a karmínově rudý měsíc. A já ležel ukrytý mezi lekníny a pozoroval jeho počínání. Muž se třásl samotou; ale noci ubývalo a on seděl na skále.

Bon - Bon

Povídka se dvěma hlavními tématy: na jedné straně výsměšný popis kavárníka Bon-Bona, popisovaného jako učence, metafyzika a vkusného člověka, i když je Bon-Bon pouze obyčejný opilec a neschopný člověk. Na straně druhé je kavárníkův rozhovor s tajemným nočním návštěvníkem - ďáblem, který Bon-Bonovi vypráví o tom, jak uzavíral smlouvy s řeckými a římskými učenci, jak je potom pojídal a jak mu jejich duše nechutnaly. Bon-Bon v opilosti nabídne i svou duši, ale ďábel odmítne a odejde. Rozhořčený kavárník po něm mrští lahví, která přetrhne řetízek lustru a ten Bon-Bona zabije.
"Za jistou duševní výbavu, kterou není třeba blíže specifikovat, a dále též za jeden tisíc lousidorů postupuji tímto ve věku jednoho roku a jednoho měsíce doručiteli této smlouvy veškerá svá práva a nároky na stín, jenž se nazývá mou duší. (Podepsán) A…" (Zde Jeho Veličenstvo zopakovalo jméno, které se necítím býti oprávněn naznačit určitěji.)
"Chytrý chlapík," pokračoval návštěvník, "ale pravděpodobně jako vy, Bon-Bone, byl opravdu na omylu, pokud jde o duši. Duše jako stín, to se povedlo! Duše a stín! Ha ha ha! He he he! Hu hu hu! Jen si to představte: stín zapečený jako frikasé!"
"Jen si to představte - škyt - stín zapečený jako frikasé!" vykřikl náš hrdina, jehož duševní schopnosti nabývaly hloubkou myšlenek Jeho Veličenstva na lesku.
"Jen si to představte - škyt - stín zapečený jako frikasé!! K čertu! Škyt - ehm! Jak bych mohl být takový - škyt - ňouma! Moje duše, pane… ehm!"
"Vaše duše, monsieur Bon-Bon?"
"Ano, pane - škyt - moje duše není…"
"Co, pane?"
"Žádný stín, k čertu!"
"Chcete snad říct, že…"
"Ano, pane, moje duše není - škyt - ehm - ano, pane."
"Nechtěl jste snad tvrdit, že…"
"Moje duše se - škyt - obzvlášť hodí k - škyt - k…"
"K čemu, pane?"
"K dušení."
"Ha!"
"Na nákyp."
"Och!"
"Na frikasé."
"Opravdu!"
"Ragú a frikandó - tak podívej, kamaráde! Nechám ti ji - škyt - se slevou." V tu chvíli filosof poplácal Jeho Veličenstvo po zádech.
"Na něco takového nemohu přistoupit," pravil návštěvník chladně a začal se zvedat ze židle. Metafyzik jen zíral.
"V současné době mám dost zásob," řeklo Jeho Veličenstvo.
"Šk… kyt! E?" otázal se filozof.
"Nemám žádnou volnou hotovost."
"Cože?"
"Bylo ode mne ostatně velice nepěkné…"
"Pane!"
"…že jsem využil…"
"Š-škyt!"
"…vašeho současného nechutného a nedžentlmenského stavu."
Nato se návštěvník uklonil a zmizel - nebylo možné zcela přesně zjistit, jakým způsobem - , ale v Bon-Bonově dobře míněné snaze mrštit po "padouchovi" lahví se přetrhl tenký řetěz visící ze stropu a metafyzik, zasažený padající lampou, zůstal ležet na podlaze tváří k zemi.

Fakta o případu monsieura Valdemara

V této povídce se setkáváme s nadpřirozenem - známý a úspěšný hypnotizér a vypravěč v jedné osobě popisuje svůj málo známý pokus. Hypnotizér se snaží udržet v hypnotickém spánku naživu umírajícího monsieura Valdemara. Valdemar, který je těžce nemocen a trpí obrovskými bolestmi přislíbí, že dá přítele zavolat až mu lékaři předpoví poslední hodinu života. Tak se zanedlouho také stane - dva odborníci se shodnou na tom, že Valdemar má maximálně hodinu než zemře. Za dozoru obou doktorů a zapisovatele vypravěč Valdemara zhypnotizuje - poprvé se mu to s tímto subjektem podaří. V hypnotickém spánku vydrží Valdemar naživ několik měsíců. Dokáže i komunikovat a sám o sobě tvrdí, že nic necítí, jen ví, že je mrtev. Po delší době se lékaři a hypnotizér rozhodnou "mrtvého" probudit. K jejich překvapení se z dosud zachovalého těla stane po probuzení pouze mrtvola ve značném rozkladu.
Hovořil jsem zde jak o "zvuku", tak o "hlasu". Chci tím říci, že zvuk byl zřetelně, ba přímo nádherně, chvějivě rozčleněn do slabik. Monsieur Valdemar mluvil - patrně odpovídal na otázku, kterou jsem mu položil před několika minutami. Jak si budete pamatovat, otázal jsem se ho, zda-li ještě spí. A on nyní pravil:
"Ano - vlastně ne; spal jsem… a teď… teď jsem mrtvý."
Nikdo z přítomných se ani nepokusil zastírat či potlačit nevýslovný, hrůzu nahánějící děs, jaký těch několik málo takto pronesených a dobře vypočítaných slov způsobilo. Pal L…l (student) omdlel. Ošetřovatelé okamžitě opustili pokoj a nebylo možné je přesvědčit, aby se vrátili. Nebudu čtenářům předstírat, že bych své vlastní pocity dokázal nějak srozumitelně sdělit. Téměř hodinu jsme se tiše, bez jediného slova zabývali úsilím přivést pana L…la zpět k životu. Když nabyl vědomí, vrátili jsme se k vyšetření stavu monsieura Valdemara.

Vévoda De L´Omelette

Vypráví o francouzském zhýčkaném vévodovi a o jeho pobytu v pekle.

Edgar Allan Poe - Krajina stínů I.

3. listopadu 2007 v 11:37 | frida |  Čtenářský deník

Edgar Allan Poe

Krajina stínů

Soubor povídek Edgara Allana Poea.

Dostaveníčko

Pochmurná povídka vyprávějící o velké lásce a o tom, co jsou lidé schopni udělat pro to, aby byli s těmi, které milují.
Vypravěč pluje v Benátkách řekou na gondole a u břehu spatří děsivou scénu - markýze Afroditě, mladé krásné ženě starého intrikářského Mentoniho, vypadlo z okna při hraní dítě a spadlo rovnou do řeky. Okamžitě se seběhne několik mužů a snaží se děcko vylovit, ale marně. Matka stojí bez hnutí na břehu a zjevně se o osud svého dítěte nezajímá. Pohled má upřený do temných zákoutí budovy vězení staré Republiky. Většina zachránců už přestala doufat a potápěči vzdali pokusy o vylovení dítěte. V tom se z výklenku vězení vrhla do vody zahalené postava a vylovila dítě. Když oba dorazili na břeh, Afrodita se nezajímala o svého syna, ale o tajemného zachránce, kterému řekla: "Tak jsi zvítězil, zvítězil jsi: hodinu po východu slunce se sejdeme, nechť se stane, co se má stát." Po těchto vypravěčem vyslechnutých slovech odešla. Vypravěč v tajemném zachránci poznal jednoho bohatého krásného mladíka. Znal se s ním a byl časně ráno pozván na druhý den k němu do paláce. Tam s ním chvíli pobyl. Hodinu po východu slunce se bohatý muž napil ze zvláštního poháru, lehl si na pohovku a krátce na to přiběhl sluha s tím, že se paní markýza Afrodita otrávila. Až příliš pozdě vypravěči došlo, co se stalo - smrti tajných milenců již nemohl zabránit.
"To vše je dnes pouhou zkouškou mého záměru. Moje duše se svíjí v plamenech jako tyto arabské kadidelnice a blouznivost této scenérie mne připravuje pro divočejší vidiny ze země opravdových snů, do níž nyní ve spěchu odcházím." Zde se prudce odmlčel, sklonil hlavu na prsa a zdálo se mi, že naslouchá zvuku, který já neslyším. Konečně se vzpřímil, vzhlédl vzhůru a vytryskly z něho verše biskupa z Chichesteru:
"Počkej tam na mne! Určitě!
V tom temném údolí zas znovu potkám tě."
V následujícím okamžiku přiznal, že je zmožen vínem, a natáhl se jak široký tak dlouhý na pohovku.
Na schodišti se nyní ozvaly rychlé kroky a okamžitě následovalo prudké zabušení na dveře. Spěchal jsem, abych předešel dalšímu vyrušení, když vtom vpadlo do pokoje páže z paláce Mentoniů a hlasem zajíkajícím se vzrušením vykoktalo nesouvislá slova: "Má paní! - Má paní! - Otrávena! - Otrávena! Ach, nádherná - přenádherná Afrodita!"
Ve zmatku jsem přiskočil k pohovce a snažil jsem se probudit spícího, aby si uvědomil zdrcující zvěst. Jeho údy však byly ztuhlé, rty zsinalé a jeho ještě před chvilkou zářící oči byly strnulé v smrti. Odpotácel jsem se zpátky ke stolu a moje ruka se dotkla naprasklého, zčernalého poháru - a moje duše si náhle jako bleskem uvědomila celou strašlivou pravdu.

Ligeia

Vypravěči zemřela manželka Ligeia. Znovu se oženil, ale druhou ženu nenáviděl a vzpomínal stále na zesnulou Ligeiu, která mu byla inspirací. Jednoho dne jeho současná manželka, ač mladá, onemocněla a zemřela. Manžel u mrtvé trávil noc, během které myslel na Ligeiu a začaly se dít podivné věci. Mrtvá Rowena se několikrát probudila, ale potom opět "zemřela". Stalo se tak pokaždé, když si vdovec na Ligeiu vzpomněl. Nakonec si vstávající mrtvé nevšímal, dál myslel na svou lásku a k ránu zjistil, že jeho žena Rowena opět oživla, ale podobá se Ligeie.
Nezachvěl jsem se ani jsem se nepohnul, neboť zástup nepopsatelných představ, které mi překotně letěly mozkem a splývaly se vzezřením, výrazem a způsobem chování té postavy, mne zcela ochromil, že jsem zůstal jako zkamenělý. Nehýbal jsem se, avšak vytřeštěně jsem pozoroval zjevení. V mých myšlenkách vládl šílený zmatek. Mohla zde skutečně stát proti mně žijící Rowena? Mohla to vůbec být Rowena, ta plavovlasá, modrooká lady Rowena Trevanionová z Tremainu? A tváře - kvetly na nich růžičky jako v největším rozpuku jejího života - ano, to skutečně mohly být krásné živé tváře živoucí lady z Tremainu. A brada se svými dolíčky, jako když kypěla zdravím - copak by nemohla být její? - jenže… copak mohla od té doby, co onemocněla, takto vyrůst? Jaké nevýslovné štěstí mě to posedlo, že mi vnuklo takovou myšlenku? Jediným skokem jsem se ocitl u jejích nohou! Pod mým dotekem se schoulila a setřásla z hlavy uvolněné, příšerné záhyby rubáše, které ji halily, a do vánkem provívaného pokoje zavlály mohutné prameny dlouhých, rozcuchaných vlasů; a byly černější než havraní křídla půlnoci! A postava stojící přede mnou začala teď pomalu otevírat oči. "Tak tedy konečně," vykřikl jsem nahlas, "zde se nemohu - nikdy se nemohu zmýlit. Toto jsou plné, jako uhel černé, vášnivé oči mé ztracené lásky… lady… LADY LIGEIY."

Morella

Vypravěč se ožení s krásnou a tajemnou ženou, ale po delší době ji začne nenávidět. Chce se jí zbavit a nahání mu strach. Naštěstí jeho žena onemocní a zemře, ale před smrtí porodí dítě. Otec se obává že bude dítě matce podobné a proto ho drží zavřené a odříznuté od světa. Dcera ale vyroste do matčiny krásy, a i když nemá žádné jméno, stejně není pochyb o její příbuznosti s Morellou. Když vypravěč doufá, že nehrozí žádné nebezpečí, rozhodne se dceru pokřtít. Má pro ni vymyšleno jméno, ale při křtu řekne knězi jiné: Morella. Jakmile dívku takto pojmenuje, ona zemře a když její tělo otec ukládá do hrobky, nenajde v ní ani stopu po první Morelle.
Zřetelně, mrazivě, s chladnou jasností se zarylo těch pár prostých zvuků do mého sluchu a odtud se jako roztavené olovo se sykotem přelilo do mého mozku. Léta - celá léta mohou odplynout, ale vzpomínka na tu chvíli se nikdy, nikdy neztratí. I když jsem nezapomněl na květy a révu, přesto do mých dnů i nocí vrhal stín bolehlav a cypřiš. Nadále jsem nedbal času ani místa a hvězdy mého osudu na nebi pohasly, takže země potemněla, její postavy se kolem mne ploužily jako poletující stány a já mezi nimi viděl jen a pouze - Morellu. Nebeský vítr vydechoval do mých uší jediné slovo a zčeřené vlnky na mořské hladině šeptaly bez ustání - Morella. Jenže ona zemřela; a já sám ji nesl v náručí k hrobce; a smál jsem se velice dlouho hořkým smíchem, když jsem v kryptě, kam jsem ukládal druhou, nenašel ani jedinou stopu po první Morelle.

Brýle

Humorná povídka líčící příběh jednoho mladíka, který i přes svou krátkozrakost odmítal nosit brýle. Plyne z něj i poučení, protože ten, který se tolik obával toho, že brýle zohyzdí jeho tvář, byl bez nich natolik "slepý", že se zamiloval do své praprababičky, kterou považoval za krásnou a mladou a došlo to tak daleko, že se s ní i oženil. Naštěstí byla jeho svatba neplatná - nachystala ji na něho nevěsta i jeho přátelé, aby ho vytrestali za jeho hloupost.
Duchovní, který pouze předstíral uzavření fatálního svazku, nebyl ve skutečnosti žádným knězem, neboť šlo o jednoho z Talbotových veselých kumpánů. Byl to však výborný "kočí", který si hned po svléknutí sutany přehodil přes sebe zimní plášť a uháněl s kočárem odvážejícím "šťastný pár" z města. Talbot se posadil vedle něho. Ti dva darebáci se tak mohli uválet smíchy a pootevřeným okénkem zadního salónku hostince se pobaveně pošklebovali nad rozuzlením celého dramatu. Myslím, že je budu nucen oba vyzvat na souboj.
Nicméně opravdu nejsem manželem své praprababičky a toto pomyšlení mi skýtá nezměrnou útěchu. Avšak jsem přesto manželem madame Lalandové, madame Stephanie Lalandové, s níž mne moje stará dobrá příbuzná - kromě toho, že mne ustavila svým jediným dědicem, až zemře, pokud k tomu tedy dojde - intrikánsky zasnoubila. Závěrem: Navždy jsem skoncoval s milostnými psaníčky a nikdy mě už nepotkáte bez BRÝLÍ.

Lev Nikolajevič Tolstoj - Anna Kareninová II.

3. listopadu 2007 v 11:32 | frida |  Čtenářský deník

Lev Nikolajevič Tolstoj

Anna Kareninová II.
Hlavní postavy: Anna Kareninová, hrabě Vronskij, Levin, Kitty
Pokračování vyprávění osudů ruské společnosti začíná šťastně - svatbou. Kitty s Levinem si před Bohem řeknou své "ano" a jejich štěstí nyní narušují jen drobné novomanželské neshody. Kitty totiž chce mít muže jen pro sebe, vyčítá mu, když se byť jen o chvíli zpozdí a brání mu v práci na hospodářství. Levin si chce zase uhájit svou nezávislost, ale protože se oba milují, najdou kompromis. Znovu se pohádají až kvůli Levinovu staršímu bratrovi. Ten je nemocný a umírá - prosí Levina, aby za ním přijel. Kitty chce jet s mužem, ale Levin se domnívá, že ho chce zase jen kontrolovat. Navíc pokládá za nevhodné, aby se Kitty dostala do společnosti bratrovy družky a ošetřovatelky - bývalé prostitutky. Kitty si nakonec prosadí svou a oba jsou záhy rádi, že jí Levin dovolil jet s ním. V mladé manželce se totiž objeví pečovatelské sklony a tak alespoň umírajícímu zpříjemní poslední chvíle. Potvrzuje se ale úsloví, že když něco končí, něco jiného začíná - Kitty je v jiném stavu. Levin neví, jak se má nyní cítit - má strach, ale zároveň i velkou radost. Nejvíce je zmatený ze své tchýně, kněžny Ščerbacké. Ta totiž okupuje celou jeho domácnost, hádá se se služebnictvem a udílí mu nechtěné rady a navíc trvá na tom, aby se těhotná Kitty i s mužem přestěhovali do Moskvy. Levin sice život ve městě nenávidí, ale kvůli manželce nakonec svolí s odjezdem.
Problémy má i Anna s Vronským. Je tomu už dávno, co Anna opustila manžela. Od té doby žili s Vronským v cizině, ale tento život je brzy přestal bavit. Rozhodnou se k riskantnímu návratu do Ruska. Oba se vrátí do Petrohradu, ale moc si tu nerozumějí. Vronskij si uvědomuje rozruch, který zde Anna působí, zatímco ona nechce o ničem ani slyšet. Začnou se stále častěji hádat. Vronskij navštěvuje známé, ale Anna je svým hanebným činem vyhoštěna na okraj společnosti a její staré přítelkyně ji nechtějí znát. Všem navzdory (ale hlavně aby rozzlobila Vronského) se Anna vydá do divadla - dopadne to ale katastrofálně. Jedna žena dokonce nahlas, tak, že to Anna slyší, prohlásí, že: "Vedle takové je hanba sedět". Nešťastná Anna si konečně přizná, že je pro ni společnost uzavřená. Stejným nezdarem skončil i pokus spatřit milovaného Serjožu. Psala manželovi dopis, ve kterém ho prosila o svolení syna navštívit. Karenin se ale spřáhl s jednou vévodkyní, která velmi uctívá náboženství. Ona vévodkyně ho přesvědčila, aby řekl synovi, že matka zemřela, a i když jim Serjoža nevěřil, stejně ale Kareninovi doporučila zamítnout Anninu žádost. Anna se ale do domu vydá tajně - jako vždy vůbec nemyslí na následky a jediné, čeho dosáhne, je pohrdání u manžela, její bolest, že syna ztratila a synovo onemocnění. Po těchto příhodách odjíždí Anna s Vronským na venkov, kde se jim konečně začne dařit. Vronský se pustí do hospodaření, stavby nemocnice a do politiky. Anna ho v tom podporuje a zdá se být šťastná. Ale není. Svou dceru, kterou má s Vronským, nemá ráda tolik jako Serjožu a proto ji svěřuje do péče chůvám a sama ji navštěvuje jen zřídka. Po nějaké době se oba přestěhují do Moskvy, kde ale jejich vztah velmi trpí. Vronský chodí do společnosti, což Anna na jednu stranu vítá, ale na stranu druhou bezmezně žárlí. Vronský se nejprve marně brání, ale potom začíná být k Anně hrubý. Anna si uvědomuje, že nastalo to, čeho se celou dobu tak bála - jeho cit začíná ochlazovat. Pozoruje s hrůzou tu změnu, kdy ji Vronskij nejprve lituje a potom chvílemi i nenávidí. Ve své fantazii navíc ještě celou záležitost zhoršuje a pro její psychiku nesnesitelnou situaci se rozhodne radikálně řešit. Vzpomene si na výjev z nádraží, kde mluvila s Vronským, než pro ni přišel manžel. Nějaký žebrák spadl pod kola vlaku. Když si tohle vybaví, je jí jasné, co má udělat. Právě je na cestě za Vronským ale na nádraží jí řeknou, že je v kočáře s ženou, se kterou ho chce jeho matka oženit. To je pro Annu poslední kapka a tak skočí pod právě projíždějící nákladní vlak.
Levinovi se daří dobře - narodí se mu zdravý syn, vrátí se se ženou zpět na venkov a dokonce se mu podaří i odpovědět si na otázku, která ho tolik trápila a to, má-li jeho život smysl.