"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe - Krajina stínů I.

3. listopadu 2007 v 11:37 | frida |  Čtenářský deník

Edgar Allan Poe

Krajina stínů

Soubor povídek Edgara Allana Poea.

Dostaveníčko

Pochmurná povídka vyprávějící o velké lásce a o tom, co jsou lidé schopni udělat pro to, aby byli s těmi, které milují.
Vypravěč pluje v Benátkách řekou na gondole a u břehu spatří děsivou scénu - markýze Afroditě, mladé krásné ženě starého intrikářského Mentoniho, vypadlo z okna při hraní dítě a spadlo rovnou do řeky. Okamžitě se seběhne několik mužů a snaží se děcko vylovit, ale marně. Matka stojí bez hnutí na břehu a zjevně se o osud svého dítěte nezajímá. Pohled má upřený do temných zákoutí budovy vězení staré Republiky. Většina zachránců už přestala doufat a potápěči vzdali pokusy o vylovení dítěte. V tom se z výklenku vězení vrhla do vody zahalené postava a vylovila dítě. Když oba dorazili na břeh, Afrodita se nezajímala o svého syna, ale o tajemného zachránce, kterému řekla: "Tak jsi zvítězil, zvítězil jsi: hodinu po východu slunce se sejdeme, nechť se stane, co se má stát." Po těchto vypravěčem vyslechnutých slovech odešla. Vypravěč v tajemném zachránci poznal jednoho bohatého krásného mladíka. Znal se s ním a byl časně ráno pozván na druhý den k němu do paláce. Tam s ním chvíli pobyl. Hodinu po východu slunce se bohatý muž napil ze zvláštního poháru, lehl si na pohovku a krátce na to přiběhl sluha s tím, že se paní markýza Afrodita otrávila. Až příliš pozdě vypravěči došlo, co se stalo - smrti tajných milenců již nemohl zabránit.
"To vše je dnes pouhou zkouškou mého záměru. Moje duše se svíjí v plamenech jako tyto arabské kadidelnice a blouznivost této scenérie mne připravuje pro divočejší vidiny ze země opravdových snů, do níž nyní ve spěchu odcházím." Zde se prudce odmlčel, sklonil hlavu na prsa a zdálo se mi, že naslouchá zvuku, který já neslyším. Konečně se vzpřímil, vzhlédl vzhůru a vytryskly z něho verše biskupa z Chichesteru:
"Počkej tam na mne! Určitě!
V tom temném údolí zas znovu potkám tě."
V následujícím okamžiku přiznal, že je zmožen vínem, a natáhl se jak široký tak dlouhý na pohovku.
Na schodišti se nyní ozvaly rychlé kroky a okamžitě následovalo prudké zabušení na dveře. Spěchal jsem, abych předešel dalšímu vyrušení, když vtom vpadlo do pokoje páže z paláce Mentoniů a hlasem zajíkajícím se vzrušením vykoktalo nesouvislá slova: "Má paní! - Má paní! - Otrávena! - Otrávena! Ach, nádherná - přenádherná Afrodita!"
Ve zmatku jsem přiskočil k pohovce a snažil jsem se probudit spícího, aby si uvědomil zdrcující zvěst. Jeho údy však byly ztuhlé, rty zsinalé a jeho ještě před chvilkou zářící oči byly strnulé v smrti. Odpotácel jsem se zpátky ke stolu a moje ruka se dotkla naprasklého, zčernalého poháru - a moje duše si náhle jako bleskem uvědomila celou strašlivou pravdu.

Ligeia

Vypravěči zemřela manželka Ligeia. Znovu se oženil, ale druhou ženu nenáviděl a vzpomínal stále na zesnulou Ligeiu, která mu byla inspirací. Jednoho dne jeho současná manželka, ač mladá, onemocněla a zemřela. Manžel u mrtvé trávil noc, během které myslel na Ligeiu a začaly se dít podivné věci. Mrtvá Rowena se několikrát probudila, ale potom opět "zemřela". Stalo se tak pokaždé, když si vdovec na Ligeiu vzpomněl. Nakonec si vstávající mrtvé nevšímal, dál myslel na svou lásku a k ránu zjistil, že jeho žena Rowena opět oživla, ale podobá se Ligeie.
Nezachvěl jsem se ani jsem se nepohnul, neboť zástup nepopsatelných představ, které mi překotně letěly mozkem a splývaly se vzezřením, výrazem a způsobem chování té postavy, mne zcela ochromil, že jsem zůstal jako zkamenělý. Nehýbal jsem se, avšak vytřeštěně jsem pozoroval zjevení. V mých myšlenkách vládl šílený zmatek. Mohla zde skutečně stát proti mně žijící Rowena? Mohla to vůbec být Rowena, ta plavovlasá, modrooká lady Rowena Trevanionová z Tremainu? A tváře - kvetly na nich růžičky jako v největším rozpuku jejího života - ano, to skutečně mohly být krásné živé tváře živoucí lady z Tremainu. A brada se svými dolíčky, jako když kypěla zdravím - copak by nemohla být její? - jenže… copak mohla od té doby, co onemocněla, takto vyrůst? Jaké nevýslovné štěstí mě to posedlo, že mi vnuklo takovou myšlenku? Jediným skokem jsem se ocitl u jejích nohou! Pod mým dotekem se schoulila a setřásla z hlavy uvolněné, příšerné záhyby rubáše, které ji halily, a do vánkem provívaného pokoje zavlály mohutné prameny dlouhých, rozcuchaných vlasů; a byly černější než havraní křídla půlnoci! A postava stojící přede mnou začala teď pomalu otevírat oči. "Tak tedy konečně," vykřikl jsem nahlas, "zde se nemohu - nikdy se nemohu zmýlit. Toto jsou plné, jako uhel černé, vášnivé oči mé ztracené lásky… lady… LADY LIGEIY."

Morella

Vypravěč se ožení s krásnou a tajemnou ženou, ale po delší době ji začne nenávidět. Chce se jí zbavit a nahání mu strach. Naštěstí jeho žena onemocní a zemře, ale před smrtí porodí dítě. Otec se obává že bude dítě matce podobné a proto ho drží zavřené a odříznuté od světa. Dcera ale vyroste do matčiny krásy, a i když nemá žádné jméno, stejně není pochyb o její příbuznosti s Morellou. Když vypravěč doufá, že nehrozí žádné nebezpečí, rozhodne se dceru pokřtít. Má pro ni vymyšleno jméno, ale při křtu řekne knězi jiné: Morella. Jakmile dívku takto pojmenuje, ona zemře a když její tělo otec ukládá do hrobky, nenajde v ní ani stopu po první Morelle.
Zřetelně, mrazivě, s chladnou jasností se zarylo těch pár prostých zvuků do mého sluchu a odtud se jako roztavené olovo se sykotem přelilo do mého mozku. Léta - celá léta mohou odplynout, ale vzpomínka na tu chvíli se nikdy, nikdy neztratí. I když jsem nezapomněl na květy a révu, přesto do mých dnů i nocí vrhal stín bolehlav a cypřiš. Nadále jsem nedbal času ani místa a hvězdy mého osudu na nebi pohasly, takže země potemněla, její postavy se kolem mne ploužily jako poletující stány a já mezi nimi viděl jen a pouze - Morellu. Nebeský vítr vydechoval do mých uší jediné slovo a zčeřené vlnky na mořské hladině šeptaly bez ustání - Morella. Jenže ona zemřela; a já sám ji nesl v náručí k hrobce; a smál jsem se velice dlouho hořkým smíchem, když jsem v kryptě, kam jsem ukládal druhou, nenašel ani jedinou stopu po první Morelle.

Brýle

Humorná povídka líčící příběh jednoho mladíka, který i přes svou krátkozrakost odmítal nosit brýle. Plyne z něj i poučení, protože ten, který se tolik obával toho, že brýle zohyzdí jeho tvář, byl bez nich natolik "slepý", že se zamiloval do své praprababičky, kterou považoval za krásnou a mladou a došlo to tak daleko, že se s ní i oženil. Naštěstí byla jeho svatba neplatná - nachystala ji na něho nevěsta i jeho přátelé, aby ho vytrestali za jeho hloupost.
Duchovní, který pouze předstíral uzavření fatálního svazku, nebyl ve skutečnosti žádným knězem, neboť šlo o jednoho z Talbotových veselých kumpánů. Byl to však výborný "kočí", který si hned po svléknutí sutany přehodil přes sebe zimní plášť a uháněl s kočárem odvážejícím "šťastný pár" z města. Talbot se posadil vedle něho. Ti dva darebáci se tak mohli uválet smíchy a pootevřeným okénkem zadního salónku hostince se pobaveně pošklebovali nad rozuzlením celého dramatu. Myslím, že je budu nucen oba vyzvat na souboj.
Nicméně opravdu nejsem manželem své praprababičky a toto pomyšlení mi skýtá nezměrnou útěchu. Avšak jsem přesto manželem madame Lalandové, madame Stephanie Lalandové, s níž mne moje stará dobrá příbuzná - kromě toho, že mne ustavila svým jediným dědicem, až zemře, pokud k tomu tedy dojde - intrikánsky zasnoubila. Závěrem: Navždy jsem skoncoval s milostnými psaníčky a nikdy mě už nepotkáte bez BRÝLÍ.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 terka terka | 19. března 2012 v 19:12 | Reagovat

Děkuji, velmi jsi mi pohohl/a
T.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama