"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe - Krajina stínů II.

3. listopadu 2007 v 11:38 | frida |  Čtenářský deník

Smrtihlav

Povídka o tom, jak si může s lidmi zahrát jejich představivost. Dva přátelé se v době, kdy v New Yorku řádila cholera, uchýlili do sídla na březích řeky Hudsonu. Zvykli si každý den očekávat zprávu o úmrtí někoho blízkého, ale jeden se pořád bál. Jeho strach umocňovala četba nevhodných knih a tak si jeho fantazie jednou vytvořila strašlivý obraz netvora, šplhajícího se na nedaleký kopec. Jednu chvíli ho viděl naprosto zřetelně, ale když se pohnul, netvor zmizel. To se několikrát opakovalo až se muž odvážil svěřit svému racionálnějšímu příteli. Ten na celou záhadu záhy přišel, ale přesto jeho druh zažil otřesnou hrůzu.
Tu se na chvíli odmlčel, přistoupil ke knihovně a vytáhl z ní obyčejnou učebnici přírodopisu. Požádal mne, abych si s ním vyměnil místo, aby mohl dobře přečíst drobný tisk, přesunul si mou lenošku až k oknu, otevřel knihu a pokračoval v rozmluvě ve stejném tónu jako předtím.
"Kdybys však nepopsal tu nestvůru tak přesně," pokračoval, "asi by nebylo v mých silách předvést ti, o co šlo. Dovol, abych ti přečetl školní pojednání o čeledi Sphingidae z rodu Crapusculeria, řádu Lepidoptera, třídy Insecta - neboli hmyzu. Článek zní takto:
Čtyři blanovitá křídla pokrývají drobné barevné šupinky kovového vzhledu; ústa mají podobu stočeného chobotu, který je utvořen prodloužením čelistí, po jejichž stranách se nalézají rudimentární zbytky pohyblivých ochmýřených makadel; spodní křídla jsou spojena se svrchním tuhým vláknem, hranatá tykadla mají tvar prodloužené palice; zadeček zašpičatělý. Lišaj smrtihlav z této čeledi působil kdysi mezi prostými lidmi obrovskou hrůzu vydáváním melancholických úpěnlivých zvuků a znamením smrti, které nosí na svém hrudním článku."
Přítel zaklapl knihu, natáhl se v lenošce dopředu a zaujal přesně stejnou pozici, v níž jsem já zahlédl "netvora".
"Aha, tu ho máme," vykřikl náhle, "právě šplhá zpátky na kopec a připouštím, že jde o velice pozoruhodné stvořeníčko. Nicméně v žádném případě není tak velké ani tak vzdálené, jak sis představoval, neboť pravda je taková, že když se souká nahoru po tomto vláknu, které zde na okenním rámu zanechal nějaký pavouk, vidím, že měří maximálně šestnáctinu palce, přičemž se nachází asi stejně daleko od zřítelnice mého oka."

Stín - podobenství

Povídka popisující stísněné pocity Řeků, kteří hodují, aby uctili mrtvého přítele.

Mlčení - bajka

Vypravěč tu převypravuje bajku, kterou jednou slyšel od samotného ďábla a kterou považuje za nejkrásnější ze všech. Bajka vypráví o návštěvníkovi bezútěšné krajiny, kde šumí řeka a lekníny, na skále nad řekou jsou vyryta písmena BEZÚTĚŠNOST a na které sedí muž a vše pozoruje soucitným pohledem. Návštěvníka pobuřuje, že muž nereaguje na jeho pozdravy a volání a proto kraj prokleje kletbou mlčení. Vše ihned ztichne, písmena na skále se změní na MLČENÍ a zděšený muž ze skály uteče.
Pohlédl jsem vzhůru a tam na vrcholku skály stál nějaký muž; skryl jsem se mezi lekníny, abych mohl pozorovat, co bude dělat. Byl to vysoký muž majestátní postavy a od šíje po kotníky byl zahalen v tóze, jaká se nosila ve starověkém Římě. Obrysy postavy byly nezřetelné, avšak silueta měla v sobě cosi božského, neboť plášť noci, mlhy, měsíce a rosy přece neukryl tahy tváře. Měl vysoké zamyšlené čelo, oči mu žhnuly starostí o svět a v hlubokých vráskách jeho tváře jsem četl legendy plné zármutku, únavy a odporu k lidstvu i touhu po samotě.
Muž se na vrcholu skály posadil, opřel si hlavu do dlaně a rozhlédl se po bezútěšné poušti. Zadíval se dolů do neklidného podrostu, vzhůru na vysoké pravěké stromy a ještě výš na šumící nebe a karmínově rudý měsíc. A já ležel ukrytý mezi lekníny a pozoroval jeho počínání. Muž se třásl samotou; ale noci ubývalo a on seděl na skále.

Bon - Bon

Povídka se dvěma hlavními tématy: na jedné straně výsměšný popis kavárníka Bon-Bona, popisovaného jako učence, metafyzika a vkusného člověka, i když je Bon-Bon pouze obyčejný opilec a neschopný člověk. Na straně druhé je kavárníkův rozhovor s tajemným nočním návštěvníkem - ďáblem, který Bon-Bonovi vypráví o tom, jak uzavíral smlouvy s řeckými a římskými učenci, jak je potom pojídal a jak mu jejich duše nechutnaly. Bon-Bon v opilosti nabídne i svou duši, ale ďábel odmítne a odejde. Rozhořčený kavárník po něm mrští lahví, která přetrhne řetízek lustru a ten Bon-Bona zabije.
"Za jistou duševní výbavu, kterou není třeba blíže specifikovat, a dále též za jeden tisíc lousidorů postupuji tímto ve věku jednoho roku a jednoho měsíce doručiteli této smlouvy veškerá svá práva a nároky na stín, jenž se nazývá mou duší. (Podepsán) A…" (Zde Jeho Veličenstvo zopakovalo jméno, které se necítím býti oprávněn naznačit určitěji.)
"Chytrý chlapík," pokračoval návštěvník, "ale pravděpodobně jako vy, Bon-Bone, byl opravdu na omylu, pokud jde o duši. Duše jako stín, to se povedlo! Duše a stín! Ha ha ha! He he he! Hu hu hu! Jen si to představte: stín zapečený jako frikasé!"
"Jen si to představte - škyt - stín zapečený jako frikasé!" vykřikl náš hrdina, jehož duševní schopnosti nabývaly hloubkou myšlenek Jeho Veličenstva na lesku.
"Jen si to představte - škyt - stín zapečený jako frikasé!! K čertu! Škyt - ehm! Jak bych mohl být takový - škyt - ňouma! Moje duše, pane… ehm!"
"Vaše duše, monsieur Bon-Bon?"
"Ano, pane - škyt - moje duše není…"
"Co, pane?"
"Žádný stín, k čertu!"
"Chcete snad říct, že…"
"Ano, pane, moje duše není - škyt - ehm - ano, pane."
"Nechtěl jste snad tvrdit, že…"
"Moje duše se - škyt - obzvlášť hodí k - škyt - k…"
"K čemu, pane?"
"K dušení."
"Ha!"
"Na nákyp."
"Och!"
"Na frikasé."
"Opravdu!"
"Ragú a frikandó - tak podívej, kamaráde! Nechám ti ji - škyt - se slevou." V tu chvíli filosof poplácal Jeho Veličenstvo po zádech.
"Na něco takového nemohu přistoupit," pravil návštěvník chladně a začal se zvedat ze židle. Metafyzik jen zíral.
"V současné době mám dost zásob," řeklo Jeho Veličenstvo.
"Šk… kyt! E?" otázal se filozof.
"Nemám žádnou volnou hotovost."
"Cože?"
"Bylo ode mne ostatně velice nepěkné…"
"Pane!"
"…že jsem využil…"
"Š-škyt!"
"…vašeho současného nechutného a nedžentlmenského stavu."
Nato se návštěvník uklonil a zmizel - nebylo možné zcela přesně zjistit, jakým způsobem - , ale v Bon-Bonově dobře míněné snaze mrštit po "padouchovi" lahví se přetrhl tenký řetěz visící ze stropu a metafyzik, zasažený padající lampou, zůstal ležet na podlaze tváří k zemi.

Fakta o případu monsieura Valdemara

V této povídce se setkáváme s nadpřirozenem - známý a úspěšný hypnotizér a vypravěč v jedné osobě popisuje svůj málo známý pokus. Hypnotizér se snaží udržet v hypnotickém spánku naživu umírajícího monsieura Valdemara. Valdemar, který je těžce nemocen a trpí obrovskými bolestmi přislíbí, že dá přítele zavolat až mu lékaři předpoví poslední hodinu života. Tak se zanedlouho také stane - dva odborníci se shodnou na tom, že Valdemar má maximálně hodinu než zemře. Za dozoru obou doktorů a zapisovatele vypravěč Valdemara zhypnotizuje - poprvé se mu to s tímto subjektem podaří. V hypnotickém spánku vydrží Valdemar naživ několik měsíců. Dokáže i komunikovat a sám o sobě tvrdí, že nic necítí, jen ví, že je mrtev. Po delší době se lékaři a hypnotizér rozhodnou "mrtvého" probudit. K jejich překvapení se z dosud zachovalého těla stane po probuzení pouze mrtvola ve značném rozkladu.
Hovořil jsem zde jak o "zvuku", tak o "hlasu". Chci tím říci, že zvuk byl zřetelně, ba přímo nádherně, chvějivě rozčleněn do slabik. Monsieur Valdemar mluvil - patrně odpovídal na otázku, kterou jsem mu položil před několika minutami. Jak si budete pamatovat, otázal jsem se ho, zda-li ještě spí. A on nyní pravil:
"Ano - vlastně ne; spal jsem… a teď… teď jsem mrtvý."
Nikdo z přítomných se ani nepokusil zastírat či potlačit nevýslovný, hrůzu nahánějící děs, jaký těch několik málo takto pronesených a dobře vypočítaných slov způsobilo. Pal L…l (student) omdlel. Ošetřovatelé okamžitě opustili pokoj a nebylo možné je přesvědčit, aby se vrátili. Nebudu čtenářům předstírat, že bych své vlastní pocity dokázal nějak srozumitelně sdělit. Téměř hodinu jsme se tiše, bez jediného slova zabývali úsilím přivést pana L…la zpět k životu. Když nabyl vědomí, vrátili jsme se k vyšetření stavu monsieura Valdemara.

Vévoda De L´Omelette

Vypráví o francouzském zhýčkaném vévodovi a o jeho pobytu v pekle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama