"Když to není rozbité, nespravuj to."

Edgar Allan Poe - Krajina stínů III.

3. listopadu 2007 v 11:39 | frida |  Čtenářský deník

Maelzelův šachista

Zde Poe popisuje obrovský vynález barona Kempelena - "ryzí stroj", který dokáže hrát šachy s jakýmkoliv dobrovolníkem. Nyní je hračka zvaná Maelzelův šachista v rukou již zmíněného Maelzela, který sám vymyslel několik obdivuhodných strojků, s nimiž ovšem nedosáhl takového úspěchu jako právě s jím vylepšeným šachistou. Jezdil s ním po Americe, po Evropě, všude ho předváděl a nechával ho hrát šachy s dobrovolníky, kterých se vždy našlo spousta, protože každý chtěl být tím, kdo odhalí tajemství tohoto "stroje". Sám Poe používá výraz "stroj" vždy v uvozovkách, protože sám nevěří, že by něco takového obyčejný stroj dokázal. Svou skvělou dedukcí vymyslel, jak by Šachista mohl fungovat a jak se o pár let po napsání této úvahy ukázalo: měl pravdu. Poe vychází z předpokladu, že kdyby se opravdu jednalo o stroj, nemohl by Turek, který představoval onoho Šachistu, nikdy prohrát. Mezitím se ovšem párkrát stalo, že se objevil divák který nad Turkem zvítězil. Nejen toto, ale i velký prostor pod tělem Turka a stejný postup, jakým Maelzel šachistu otevíral a ukazoval, vedly Poea k závěru, že vevnitř musí být ukryt člověk. Odhalil nejen způsob, jak by se do nevelkého prostoru vešel i větší muž, ale zjistil i, že vnitřek Šachisty je sice na první pohled přeplněný ozubenými kolečky a složitými strojky, ale vše je jen optický klam. Původně malý a jednoduchý (a vlastně nepotřebný) strojek je několikrát zobrazen pomocí důmyslně rozmístěných zrcadel.
K výsledku nás konečně dovádí několik dalších nepatrných postřehů. Automat hraje levou rukou, protože za žádných jiných okolností by člověk uvnitř nemohl hrát pravou - což je pochopitelně třeba. Představme si například, že by automat hrál pravou rukou. K dosažení mechanismu, který hýbe paží a který, jak jsme již výše uvedli, se nachází těsně pod ramenem, by bylo nezbytné, aby ukrytý muž buď natáhl pravou paži do výrazně bolestivé a nešikovné polohy (musel by ji totiž přitáhnout těsně k tělu a protáhnout mezi tělem a vnitřní stěnou automatu), nebo aby použil levou paži, kterou by musel zkřížit přes prsa. Ani v jednom případě by nemohl hýbat s žádanou lehkostí a přesností. Když automat naopak hraje levou rukou, jak tomu je ve skutečnosti, všechny tyto potíže zmizí. Muž uvnitř zkříží pravou paži na prsou a prsty pravé ruky dosáhne bez zábran k mechanismu v rameni figuríny.
Domníváme se, že proti tomuto řešení případu automatického Šachisty nelze vznést žádné rozumné námitky.

Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině

Vypravěč tu popisuje krásnou krajinu, kterou vytvořil jeho přítel. Ten byl ohromně bohatý a ke svému bohatství zdědil ještě velký obnos po příbuzné. Mnozí mu jeho peníze záviděli a doufali alespoň, že se s nimi o své jmění podělí, ale Ellison, jak se onen přítel jmenoval, se rozhodl celou částku investovat do něčeho krásného. Umění neschvaloval - nevyhovovalo jeho vybíravému vkusu. Ostatně nic co lidi nazývali krásným se mu nelíbilo. Věřil pouze v krásu přírody. Roky vybíral vhodný pozemek, na kterém poté vybudovat úchvatnou scenérii. Průzračně čistou řeku, nekonečně hluboké jezero, pravidelné kopce pokryté koberci květin…
Obvyklý přístup k Arnheimu byl po řece. Návštěvník opouštěl město časně ráno. Během dopoledne proplul mezi břehy pokojné a ničím nerušené krásy, na nichž se pásla nespočetná stáda ovcí, přičemž jejich bělostné rouno třísnilo živoucí zeleň zvlněných luk. Myšlenka na kultivaci krajiny se postupně měnila na pouhou ideu pastevecké péče. Ta se pomalu mísila s myšlenkou na odpočinek a ta opět s vědomím samoty. Jak se blížil večer, kanál se začal zužovat, břehy byly čím dál strmější a byly stále bohatším, hojnějším a pochmurnějším listovím. Průsvitnost vody vzrůstala. Tok oplýval tisícerými zákruty, takže v žádné chvíli nebylo možné spatřit zářící hladinu do vzdálenosti větší než dvě stě metrů. Zdálo se, že loďka je neustále uvězněna v jakémsi začarovaném kruhu se stěnami z neproniknutelného a nepropustného listoví, se střechou ze šmolkově modrého atlasu a bez podlahy, přičemž kýl s obdivuhodnou nádherou balancoval na přízraku bárky, který z neznámého důvodu plul neustále vzhůru nohama spolu se skutečným člunem, aby jej podpíral.
Landorova vila (Pandán k "Arnheimskému panství")
Další popis krajiny, tentokrát i s chaloupkou v malebném údolí.

Jeruzalémská povídka

Svým způsobem humorná povídka zasazená do doby starověkého Říma. Vojevůdce Pompeius obléhá již několik týdnů Jeruzalém a nyní svolil k vyjednávání s Židy. Dokonce jim slíbil beránky jako oběť pro boha. Židé ale počítají s tím, že berany snědí, protože jim docházejí zásoby. Tři Židé jsou vysláni k hradbám, kde mají spustit koš s penězi, do kterého potom Římané dají beránky. Obyvatelé Jeruzaléma netuší zradu, ale když dostanou Římané svoje peníze, dočkají se Židé nepěkné odměny:
"Bušoch hi! Bušoch hi!" vydralo se ze rtů Bena-Leviho, když se po hodině objevil na konci lana jakýsi sotva zřetelný předmět.
"Bušoch hi! Hanba! Vždyť je to beran z houštin engedských a je jistě tvrdý jako údolí Jóšafatovo!"
"Je to první plod stáda," řekl Abel-Phittim, "poznávám ho podle bečení, které se mu dere z pysků, a podle nevinného složení údů. Jeho oči jsou krásnější než drahokamy na prsou kněze a jeho maso chutná jako hebronský med."
"Je to tučný býček z pastvin bašamských," pravil farizej. "Bezvěrci se k nám zachovali obdivuhodně! Pozvedněme své hlasy k žalmu, vzdejme Pánu díky na šalmaje a psaltérium, na harfu a bubny, na citaru a trouby!"
Teprve když se košík přiblížil na několik stop ke gizbarim, prozradil se jim hlubokým zachrochtáním vepř nezvyklých rozměrů.
"Teď tedy El Emanu!" zvolna a s pozdviženými zraky volala trojice a povolila sevření, takže osvobozené sele dopadlo po hlavě zpět mezi Pelištejce. "El Emanu! Bůh s námi - vždyť je to nevyslovitelné maso!"

Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce

Vtipná povídka o jednom "džentlmenovi" jménem Sir Pathrick O´Grandison. Tento Ir sice moc rozumu ani vzdělání nepobral, ale sebevědomí mu rozhodně nechybí - jak ostatně prozrazuje z jeho pohledu psané vyprávění o Pathrickovi, jeho nové sousedce, pohledné vdově Traclové a jejímu nápadníkovi a též sousedovi, malému obtloustlému Francouzi. Nový obyvatel Hyde Parku v Londýně na sebe okamžitě svým elegantním zjevem upoutá pozornost jak žárlivého Francouze tak i dosud krásné vdovy. Nejprve ho Francouz navštíví a posléze ho dokonce sám paní Traclové představí. Nejprve probíhá konverzace zcela podle pravidel etikety (pokud se vůbec něco takového dá povědět o nespisovném a gramaticky chybném způsobu vyjadřování "Séra Pathricka") ale potom mezi oběma nápadníky dojde k rozbroji. Oba se předhánějí ve vychloubání a pomlouvání toho druhého a odvážný Pathrick se pokusí vzít vdovu za ruku. Ta svou ruku ihned schová za záda, což si Pathrick vyloží jako přání, aby jejich "sbližování" neprobíhalo na očích Francouzových. Proto Pathrick také zajede svou rukou za křeslo a skutečně tam na něho nějaká ruka čeká. Nemá ovšem tušení, že to není ruka jeho vdovy, ale onoho tlustého Francouze, který se zase domníval, že svírá ruku paní Traclové. Oba nápadníci se tak před vdovou znemožní.
"Ty mrňavej žabožroute z nějakýho močálu, ty zatrolenej spratku!" A co byste mysleli, že v té chvíli udělala mylostivá paní? Namoutě vyskočila v tu ránu ze sofá, jako by ji něco kouslo, a vystřelila ze dveří, zatímco já za ní v totálním zmatku a pekelným úžasu otočil jen hlavu a sledoval ji svými kukadly. Výte, věděl sem svoje a bylo mi jasný, že nemůže tak úplně dočista z ničeho nic zmizet po schodech; neboť sem až moc dobře věděl, že ji držím za ruku a ať mně veme čert, esli sem ji kdy na chviličku pustil. A tak povídám:
"Není v tom, co tu provádíte, mylostivá paní, nejaký saframentský omyl? Jen se pěkně vraťte, cukroušku, a já vám tu vaši pracinku vrátím." Jenomže ona běžela dolů po schodech, jako by jí hořela koudel u zadku, a ta sem se obrátil k tomu malýmu cizáckýmu Francousovi. Zatraceně! Esli to nakonec nebyla titěrný pracka teho ničemnýho darebáka, co mi zůstala v dlani! Esli to nebyla ona, tak bych nakonec nedržel žádnou - no a to je všecko.
A snad bych byl býval pukl smíchy, jak sem se díval na teho malýho chlapíka, když sjistil, že celou celičkou tu dobu nedrží za ruku vdovičku, nýbrž enom séra Pathricka O´Grandisona. U čerta starýho, ani sám ďábel snad nikdá tak neprotáhl obličej, jak se mu zkazila nálada! Poněvač pokud de o séra Pathricka O´Grandisona, barronetta, nehodilo se pro jeho mylost, aby se trápil pro takovou prkotinu. Snad by se jen eště slušelo říct (a je to svatosvatá pravda), že když sem pustil ruku teho darebáka (což nebylo dřív, než nás oba slouha mylostivé posrážel se schodů), tak sem mu ji tak po čertu pěkně pořádně stiskl, až z ní měl ouplnou malinovou marmeládu.
"Vulé-vu," řekl jsem jen a: "parlé-vu," a: "safraporte!"
A to je ta pravá a skutečná příčina, proč nosí svoji levou ruku v pásce.

Jak se píše do časopisu aneb Petr Tůdle

V povídce se jedná o vyprávění zdařilého novinového článku - povídky, která se Poeovi velmi líbila. Vypráví o jednom pláteníkovi, Petrovi Tůdle, který přijde o svou milovanou Kateřinu - přebere mu ji bohatší muž. Zničený Petr Tůdle na zpáteční cestě spadne z lodi do vody a málem utone, ale zachrání ho kapitán jedné lodi. Kapitán ale není zrovna čestný a když si všimne nápadné podobnosti mezi sebou a zachráněným, vezme si jeho šaty, jde do jeho domu a vydává se za něj. Nadělá ve městě dluhy, zbankrotuje pláteníkův obchod a ještě proti Petrovi pobouří banku a věřitele. Nakonec se pokusí uprchnout, ale je dopaden, skutečný Petr Tůdle je zavřen do blázince a vyšetřován, neboť mu nikdo nevěří, že zpronevěru nespáchal on.

Filosofie nábytku

Poe popisuje své vnímání krásy nábytku a kritizuje Američany, kteří pokládají za vkusné pouze to, co je drahé.

Kterak psáti článek pro Blackwood

Humorná povídka, která má zesměšnit kvalitu novinářů v Poeově době. Hlavní postavou je začínající novinářka Signora Psyché Zenobia. Ta je právě na pohovoru u šéfa nejproslulejších amerických novin - deníku Blackwood. Pan Blackwood jí dává cenné rady, jak napsat kvalitní článek, například že nejlépe článek působí, je-li psán na základě osobní zkušenosti. Vzhledem k tomu, že nejvíce dnes táhne neštěstí, má se slečna Psyché neodkladně oběsit, uškrtit nebo utopit a potom o tomto nevšedním zážitku napsat kvalitní článek, který jí pan Blackwood bez prodlení otiskne.
Jak jsem již uvedla, každý o mně jistě slyšel. Já jsem ona Signora Psyché Zenobia, která se zcela zaslouženě proslavila jako sekretářka "Literárně kritické asociace vážených amerických slečen, Mladistvých experimentátorek, Čajového klubu a Bibliografické lobby Básnické unie". Ten název nám vymyslel dr. Zagroškudla a říká, že jej zvolil, protože duní mohutně jako prázdný sud od rumu. (Někdy se doktor projevuje jako vulgární člověk, je to ale hluboká osobnost.) My všechny uvádíme zkratku asociace za svými jmény po způsobu KSU, Královské společnosti umění, nebo KURVI, Klubu užitečné, racionální a vážené inteligence apod. Dr. Zagroškudla sice tvrdí, že KURVI se správně píše s ypsilonem (což není pravda) a znamená to prostě kurvy, a nikoli spolek lorda Broughama, ale dr. Zagroškudla je takový podivín, že si nikdy nejsem jistá, kdy mluví vážně. My však v každém případě připojujeme ke svým jménům iniciály LKAVASMEČKABLBU - tedy Literárně kritická asociace vážených amerických slečen, Mladistvých experimentátorek, Čajového klubu a Bibliografické lobby Básnické unie - tedy počáteční písmeno za každé slovo, což je oproti lordu Broughamovi rozhodně pokrok. Dr. Zagroškudla má zato, že naše zkratka vyjadřuje náš skutečný charakter, ale já za boha nechápu, co tím míní.

V tísni

Pokračování předcházející povídky, slečna Psyché Zenobia tu popisuje své zážitky z toho, kdy jí hodiny ve věži svou ocelovou ručičkou uřízly hlavu, kterou se zaklínila v okénku věže.
Poctivě přiznám, že jsem nyní prožívala pocity zcela výjimečného - ano, toho nejzáhadnějšího ,nejzmatenějšího a nejnepochopitelnějšího charakteru. Mé smysly byly v jediné chvíli současně zde i tam. Hlavou jsem si představovala, že já, hlava, jsem v jednu chvíli skutečná Signora Psyché Zenobia, a zároveň jsem byla vzápětí přesvědčena, že mou pravou identitou je mé tělo. Abych si vyjasnila své myšlenky ohledně tohoto tématu, sáhla jsem do kapsy pro svou tabatěrku se šňupavým tabákem, ale když jsem ji vytáhla a pokusila se běžným způsobem použít ždibec jejího milého obsahu, okamžitě jsem si uvědomila svůj podivný nedostatek a mrštila tabatěrkou dolů ke své hlavě. Ta si vzala špetku s velkým uspokojením a s poděkováním se na mě na oplátku usmála.

U konce s dechem

Povídka o tom, co se stane, když člověku dojde dech v nejnevhodnější situaci. Manžel právě nadává své ženě, neboť odhalil její poměr se svým známým. V polovině nadávky se najednou nadechne - a ztratí dech. Nechce to před ženou přiznat, aby se mu nevysmála, a tak ji jen obejme a odejde. Později se vydá do pokoje svůj dech hledat, ale nemůže ho nikde najít. Se svým handicapem se nechce nikomu přiznat, proto předstírá zanícení pro dramatickou tvorbu a mluví sípavým hlasem. Nakonec mu ale nezbude než svůj dům opustit. V dostavníku si na něho ale omylem sedne tlustý pán a protože se muž nemůže ozvat - nemá hlas - docela ho rozmačká. Ostatní cestující se domnívají, že je muž mrtev. Dají ho pohřbít, on se v hrobě probudí a náhle zase může mluvit. Zjistí, že v jedné rakvi je jeho starý známý a svůdce jeho ženy v jednom. I jemu se v posledních dnech nedařilo: při procházce pod mužovým oknem na něj najednou spadl cizí dech a od té doby se mu nedaří být zticha. Popudil proti sobě celé město i svou milenku. Manželovi se žena i dech vrátí zpět.

Literární život váženého pana Tenta Nonce

Zesnulý vydavatel plátku Kachna revue líčí svůj vlastní život.
"Říjnové Lízátko stojí v čele všech současných časopisů a bezpochyby je nekonečně předčí nádherou a výpravností grafického zpracování stejně jako bohatstvím svého obsahu. Připouštíme, že Nudné Historie, Bengál a Kachna Revue vynikají chvastounstvím, ale ve všech ostatních ohledech dejte přednost Lízátku. Vůbec neumíme porozumět tomu, jak tento proslulý časopis dokáže unést tíhu svých ohromných výdajů. Jistě, jeho náklad činí 200 000 výtisků a počet předplatitelů jen za posledních čtrnáct dnů vzrostl o celou jednu třetinu, ale na druhou stranu sumy, které měsíčně vydává na příspěvky, jsou nebezpečně vysoké. Zjistili jsme například, že pan Mumlounek obdržel za svou nejnovější "Monodii v blátivé louži" přinejmenším padesát centů.
Mezi původními příspěvky posledního čísla jsme si povšimli takových jmen (kromě vynikajícího šéfredaktora, pana Šťoury) jako UČITEL TANCE, Tichoprd nebo Mumlounek. Odhlédneme-li od statí šéfredaktora, domníváme se, že mezi nejcennější otištěná díla lze počítat poetický skvost o "Noncově oleji" z pera Učitele tance, ale naši čtenáři nesmějí podle titulu usuzovat, že by se tento jedinečný klenot jakýmkoli způsobem podobal oné hatlanině, kterou na stejné téma složilo jisté opovrženíhodné individuum, jehož jméno nelze ve slušné společnosti zmínit. Naše báseň "Noncův olej" vzbudila obecný zájem a zvědavost, kterou naštěstí umíme ukojit. "Učitel tance" je nom de plume pana Tenta Nonce (po němž dostal jméno), který je i jinak svázán s nejproslulejšími rodinami Spojených států. Jeho otec, vážený pan Tomáš Nonc, je bohatý živnostník ze Škatulky. Sep. 15 - 1 t."
Tato velkorysá pochvala se dotkla mého srdce, tím spíše, že pocházela z pramene tak zjevně a příslovečně čistého, jakým je Ropucha. Slovo "hatlanina", použité na "Noncův olej" z Rypouše, jsem považoval za obzvlášť řízné a případné. Avšak slůvka "skvost" a "klenot", užitá k označení mé skladby, mě poněkud zarazila svou nevýrazností. Zdálo se mi, že nemají stejnou váhu. Nebyla dostatečně prononcés (jak se říká u nás ve Francii).
Sotva jsem dočetl Ropuchu, a už mi jeden přítel strčil do ruky výtisk Krtka, deníku, který se těšil vysoké reputaci pro obecně břitké postřehy a pro otevřený, poctivý a vzletný sloh svých redakčních článků.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama