"Když to není rozbité, nespravuj to."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zločin a trest

18. listopadu 2007 v 18:13 | frida |  Čtenářský deník

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Zločin a trest

Hlavní postavy: Rodion Romanyč Raskolnikov
Kniha vypráví osudy zchudlého studenta Rodiona Romanyče Raskolnikova. Tento inteligentní muž studoval práva na univerzitě v Petrohradě, ale potom kvůli své chudobě musel studium přerušit. Sám tvrdí, že by nevydělal tolik peněz, aby pokryly jeho studentské náklady, ale zároveň také sám dobře ví, že tomu tak není. Nechce se mu pracovat - přestože by za kondice (doučování bohatých dětí) dostal dost na skromný život. Místo toho raději přemýšlí, jak k penězům přijít jinak.
Na začátku děje se v hospodě setká s opilcem Marmeladovem. Marmeladov je podruhé ženatý muž, má jednu osmnáctiletou dceru a tři malé děti, které jim do rodiny přivedla jeho druhá žena, Kateřina Ivanovna, dcera generála. Oba manželé jsou nyní tak chudí, že několik měsíců nezaplatili činži a nemají ani co na sebe. Marmeladov byl dříve úspěšným úředníkem, ale potom propadl alkoholismu. Vše co měl propil a tak se jeho vlastní dcera musela snížit k tomu, aby živila rodinu prostitucí. Marmeladov se Raskolnikovi v opilosti se vším svěří a student ho lituje. Odnese opilce domů a tak se i poprvé setkává s jeho ženou Kateřinou Ivanovnou. Ta, jako žena pocházející z aristokratické rodiny, nemůže snést svou nynější bezútěšnou situaci a proto je na muže i na děti přísná. Manžela ale miluje a proto mu vždy odpouští.
Raskolnikovi poté přijde dopis, který zpečetí jeho osud. Jeho matka mu z venkova píše, že Rodionova sestra Duňa (Avdoťja Romanovna) se hodlá provdat za bohatého úředníka. Rodion okamžitě pochopí - neboť zná povahu své sestry - že se nejedná o dobrovolný sňatek. Přes přesvědčování své matky mu dojde, že sestra se své cenné svobody vzdává jen kvůli vidině lepší budoucnosti pro něho - její ženich by mu mohl zajistit místo v advokátní kanceláři. Matka mu posílá něco málo peněz a vzkazuje mu, že se brzy přestěhují do Petrohradu.
Raskolnikov nechce připustit, aby se kvůli němu jeho sestra obětovala, jako se obětovala Marmeladova dcera Sofie Semjonovna. Proto se rozhodne uskutečnit plán, který se mu dlouho rodí v hlavě. V Petrohradě žije jedna stará lichvářka - sám Rodion u ní něco zastavoval. Je bohatá, ale lakomá a zlá. Rodion se rozhodne ji oloupit a zabít. Říká si, že jde vlastně o dobrý skutek - vždyť zbaví svět takové "lidské vši"! Na obhlídce místa činu - stařenina bytu - málem ztratí odvahu, ale při vzpomínce na svou sestru se vzpamatuje. Vše má předem promyšleno - na kabát si přišije poutko, za které zahákne sekeru, aby nebyla na první pohled vidět a dokonce si vyrobí návnadu - dřívko s plíškem (kvůli hmotnosti) obalené papírem a několikrát zavázané. Tuto návnadu chce použít k odlákání pozornosti oběti - bude ji vydávat za zástavu a než stařena rozváže provázek, praští ji sekerou po hlavě.
Svůj záměr skutečně, ač s jistými obtížemi, uskuteční. Jeho perfektně promyšlený plán ale vezme za své, když se v bytě objeví i sestra zavražděné - Raskolnikov totiž nechal otevřené dveře. Ač nerad, musí se svědkyně zbavit. Najednou má na svědomí oběti dvě a to se jeho svědomí vůbec nezamlouvá. Je tak zmatený, že není schopen skoro ani nic ukrást - všechny peníze nechá bez povšimnutí a chce utéct pouze s bezcennými předměty. Útěk se mu také nezdaří - dva muži chtějí za lichvářkou zrovna, když stojí Raskolnikov za dveřmi. Naštěstí se díky nerozvážnosti jednoho z nich na okamžik uvolní úniková cesta a Raskolnikov prchá.
V následujících dnech se s ním děje něco nevysvětlitelného - tíží ho svědomí. Blouzní a několikrát se málem sám udá. Jeho okolí pojme podezření a Raskolnikův věrný přítel Razumichin ho jen stěží brání. Raskolnikov ví, že mu je policie na stopě, ale nechce se vzdát. Sotva se trochu uklidní, nastane pro něho další šok - do Petrohradu přijede jeho matka a sestra. S oběma se Rodion pohádá, neboť v horečkách vyhodil a urazil sestřina ženicha. Navíc se o plánované svatbě nevyjadřuje zrovna lichotivě. Svou rodinu od sebe odežene a s nikým se nechce stýkat.
Z jeho letargie ho dostane někdo, od koho by to nikdy nečekal - Marmeladova dcera Soňa. S ní se setká za poněkud tragických okolností - opilého Marmeladova přejede kočár a Raskolnikov dá Kateřině Ivanovně na pohřeb všechny svoje peníze. Na kořist z nedávné vraždy si ani nevzpomene - schoval ji pod kamenem a od té doby se o ni nezajímá (ani neví, kolik vlastně ukradl a kvůli jaké sumě vraždil). Soňa se do podivného mladíka zamiluje, ale Raskolnikov zpočátku její lásku neopětuje.
Vše zajde nakonec tak daleko, že Raskolnikova sám jeden policista a přítel Razumichina upozorní, že ho podezřívá. Raskolnikov se rozhodne k přiznání. Matce o tom nic neřekne a sestře ani Razumichinovi, kteří se do sebe zamilovali, také ne. V několika věcech se mu ale daří - dokáže Duně, že její ženich je pro ni nevhodný a Duňa si ho díky dědictví po zesnulé sousedce z venkova ani nemusí brát. Ona zesnulá, Marfa Petrovna, kdysi Duňu velmi zostudila, když přišla na to, že se do ní zamiloval její manžel Svidrigajlov. Svidrigajlov ale vše vzal na sebe a Duňu očistil. Po manželčině smrti odjel také do Petrohradu a zde se pokouší Duňu svést. Když ale pozná, že ho nemiluje a nikdy milovat nemůže, nechá ji odejít a zabije se. Právě z něho si Raskolnikov vezme příklad a jde se na radu Soni udat.
Soud ho odsoudí na nucené práce do vězení na Sibiři. Své matce o tom sice nic neřekne, ale ta po jeho smrti onemocní, zblázní se a nakonec zemře. Teprve před její smrtí Duňe a Razumichinovi, kteří se mezitím vzali, dojde, že o všem moc dobře věděla a proto se tolik trápila.
Kateřina Ivanovna umírá na souchotiny a nechává po sobě čtyři sirotky. Soňa odjíždí s Raskolnikovem na Sibiř a teprve ve vězení si Rodion uvědomí, že ji také miluje.
O ostatní děti se postaral Svidrigajlov, který se před svou smrtí změnil a místo vedení prostopášného života začal pomáhat ostatním.
"No dejme tomu, že to je nezřízená touha po vzdělání. Ale vzdělal ses, a stačí! Proč toho ještě zneužívat? Proč urážet slušné lidi, jako to dělá ten mizera Zametov? Pročpak mě urazil, ptám se vás? A pak se ještě strašně rozmohly tyhlety sebevraždy, to si neumíte představit. Kdekdo probendí poslední peníze a sprovodí se ze světa. Děvčátka, hošíčci, starci… Zrovna dneska ráno jsme sem dostali zprávu o jistém pánovi, který teprve nedávno přijel. Nile Pavlyči, hej, Nile Pavlyči, jakpak se jmenoval ten džentlmen, o kterém nám prve došlo hlášení, že se zastřelil na Petrohradské?"
"Svidrigajlov," ozval se kdosi chraptivě a lhostejně ze sousední kanceláře. Raskolnikov se zachvěl.
"Svidrigajlov! Svidrigajlov se zastřelil!" vykřikl.
"Co? Vy jste ho znal?"
"Znal… Nedávno přijel…"
"Ale ano, nedávno, umřela mu žena, náramný světák, a z ničeho nic se zastřelí, a tak ostudně, že to není k uvěření…, zanechal v zápisníku několik slov, že je při zdravém rozumu a že prosí, aby nikdo nebyl viněn z jeho smrti. Měl prý těžké peníze. A jak to, prosím, že ho znáte?"
"Byli jsme… známí…, má sestra u nich před časem byla za vychovatelku…"
"Ale , ale, ale… Tak nám o něm tedy můžete povědět něco bližšího. A vůbec nic jste netušil?"
"Včera jsem s ním mluvil… pil víno… vůbec o ničem jsem nevěděl."
Raskolnikov měl pocit, že se na něj cosi zřítilo a přimáčklo ho.
"Už zas jste nějak zbledl. Máme tu tak špatný vzduch…"
"Ano, musím už jít," koktal Raskolnikov, "promiňte, že jsem obtěžoval…"
"Ale prosím, prosím, ani v nejmenším! Velice mě těšilo a jsem rád…" Ilja Petrovič mu dokonce podal ruku.
"Chtěl jsem jen mluvit… se Zametovem…"
"Rozumím, rozumím, těšilo mě."
"Mne také… na shledanou…," usmíval se Raskolnikov.
Vyšel ze dveří jako opilý. Hlava se mu točila. Necítil pod sebou nohy. Šel ze schodů a pravou rukou se přidržoval zdi. Měl dojem, že jakýsi domovník s knížkou v ruce do něho vrazil, jak proti němu spěchal do schodů, že se někde v dolním poschodí zběsile rozštěkal psík a že po něm nějaká žena hodila válečkem a okřikla ho. Sešel dolů a vkročil do dvora. Tam, nedaleko průjezdu, stála bledá, strnulá Soňa a hleděla na něj vytřeštěnýma očima. Zastavil se před ní. Četl jí ve tváři nesmírnou bolest a trýzeň, nesmírné zoufalství. Zalomila rukama. Raskolnikov zkřivil rty do ošklivého, bezradného úsměvu. Chvíli stál, pak se ušklíbl, otočil se a pustil se nazpátek do schodů. Ilja Petrovič už seděl a probíral se v nějakých lejstrech. Stál před ním onen člověk, který do Raskolnikova před malou chvílí vrazil, když běžel ze schodů.
"Ale, ale! Vracíte se? Zapomněl jste tu něco?… Co je vám?"
Raskolnikov se k němu se zsinalými rty a strnulým pohledem pomalu přiblížil, přistoupil těsně ke stolu, opřel se oň rukou a chtěl něco říct, ale nemohl, vydával jen jakési nezřetelné zvuky.
"Vám je špatně. Židli! Tu máte židli, posaďte se! Vodu!"
Raskolnikov sklesl na židli, ale nespouštěl oči z velmi nepříjemně udiveného Ilji Petroviče. Oba na sebe nějakou chvíli vyčkávavě hleděli. Někdo přinesl vodu.
"To já…," začal Raskolnikov.
"Napijte se."
Raskolnikov odstrčil sklenici rukou a tiše, přerývaně, ale zřetelně řekl:
"To já jsem tenkrát zabil sekyrou tu starou úřednici a její sestru Lizavetu a oloupil jsem ji."
Ilja Petrovič otevřel ústa. Ze všech stran se seběhli lidé.
Raskolnikov opakoval své doznání…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama