"Když to není rozbité, nespravuj to."

Stendhal - Červený a černý

27. ledna 2008 v 14:30 | frida |  Čtenářský deník
Stendhal
Červený a černý
Hlavní postavy: Julián Sorel, paní de Rênal, Matylda de la Mole
Julián Sorel je synem prostého tesaře. Svého otce a bratry nenávidí, protože ho terorizují - není tak silný jako oni a tak jim na rodinné pile přidělává spíše starosti. Julián se vzdělává u místního faráře, který pozoruje jeho nadání pro latinu a jeho výbornou paměť. Doporučního ho starostovi obce Verrières, panu de Rênal, jako vychovatele jeho malých synů. Starosta ho i přes jeho nízký původ přijme a Julián se tak dostane do lepší společnosti. Uvědomuje si ale rozdíl mezi jeho společenskou vrstvou a společenskou vrstvou pana de Rênal - proto jím i jeho rodinou zprvu pohrdá. Pouze paní de Rênal se mu zdá jiná. Je totiž romantická a nezakládá si pouze na penězích, jako její manžel. Julián se s ní spřátelí a sblíží - poté si řekne, že je jeho povinností docílit toho, aby se stal jejím milencem. Začne paní de Rênal svádět a po několika týdnech se mu jeho záměr podaří. Nejdřív z toho vlastně ani nemá radost, ale po chvíli se do své milenky skutečně zamiluje. Bohužel se o jejich poměru začne spekulovat a starosta obdrží několik anonymních dopisů, týkajících se vztahů mezi Juliánem a jeho ženou. Je nucen ctižádostivého mladíka propustit. Nakonec onemocní její nejmladší syn a paní de Rênal si vyčítá, že ji tak Bůh trestá ze její hříchy. Rozloučí se s Juliánem a zajistí mu místo v besanconském semináři. Tam zažívá Julián mnoho trápení - kvůli své chladnosti a nedostupnosti ho nikdo z jiných seminaristů nemá rád a všichni se mu posmívají a dělají mu naschvály. Spřátelí se ale s abbé Pirardem - vedoucím semináře. Abbé mu domluvil místo pomocníka a pobočníka markýze de la Mole, svého starého známého. V tomto zaměstnání se Julián osvědčí, ale nelíbí se mu způsob života markýze, jeho manželky ani jeho dětí - syna a dcery Matyldy. Považuje je za povrchní pařížské loutky a opovrhuje jimi. Poté si ale zamane že Matyldu svede. Vydaří se mu to a dívka se do něho zamiluje. Je ale natolik pyšná, že své slabosti hned druhý den lituje. Juliána to trápí - podle svého názoru totiž neuspěl a nedokončil to, co začal. Matylda de la Mole je ale natolik zamilovaná že dá Juliánovi ještě jednu šanci, ale za pár dní se k němu opět chová chladně. Julián se do ní mezitím zamiluje a nemůže snést její krutou pýchu. Odjede pracovně na příkaz markýze, ale ani potom se mu nedaří na Matyldu zapomenout. Na cestě potká známého - ruského knížete, který mu poradí, aby v Matyldině přítomnosti sváděl nějakou starší počestnou ženu. Zaručil se mu, že tak určitě Matyldina žárlivost překoná její pýchu a měl pravdu - po několikaměsíčním boji se Matylda změní natolik, že je Juliánovi - člověku neurozeného původu - zcela oddána a chce si ho vzít. Matylda přijde do jiného stavu a musí svůj vztah s Juliánem prozradit otci. Ten se sice hněvá, ale pro dceru by udělal vše na světě. Proto dá Juliánovi peníze a zabezpečí ho do budoucna.
Julián ví, že markýz není ze svatby nadšen, ale přesto ho překvapí markýzovo rychlé rozhodnutí dát Juliánovi ještě víc peněz a nedovolit mu sňatek s Matyldou. Markýz de la Mole obdržel dopis od paní de Rênal ve kterém se mu manželka již bývalého starosty vyzpovídá ze svých hříchů a vylíčí mu pravou Juliánovu povahu, coby ctižádostivého mladíka, dychtícího po moci. Julián je takovýmto jednáním rozhořčen a vydá se do Verrières. V kostele najde svou bývalou milenku a dvakrát po ní vystřelí. Má v úmyslu ji zabít, ale to se mu nepodaří. Přesto ho odsoudí k smrti za pokus o vraždu a Julián se ani nebrání. V cele smrti si uvědomí, že stále miluje paní de Rênal, přestože se o něho Matylda po celou dobu obětavě stará, zařizuje pro něho odvolání a navíc čeká jeho dítě. Julián je tedy popraven a jeho dítě je svěřeno do rukou paní de Rênal, která ale nedlouho po Juliánově smrti umírá.
Když si Julián konečně vymohl, že ho nechali o samotě, poznal, že je sklíčenější a zbabělejší než předtím. Zbytek sil, který ještě zůstal jeho ochablé duši, vyčerpal tím, že musel svůj pravý stav před Matyldou a před Fouquém tajit.
K večeru připadl na myšlenku, která ho potěšila.
"Kdyby mi byli dnes ráno, ve chvíli, kdy mi smrt připadala tak hrozná, oznámili, že nadešel okamžik popravy, byl by mi pohled na obecenstvo dodal statečnosti; byl bych se možná choval trochu škrobeně, jako nesmělý hejsek, když vstupuje do salónu. Několik bystrých lidí, jsou-li nějací vůbec mezi těmi venkovany, bylo by snad mohlo uhodnout mou slabost… ale nikdo by ji nebyl skutečně viděl."¨"
Trochu se mu ulehčilo. "V tuto chvíli jsem zbabělý," opakoval si a zpíval si přitom, "ale nikdo se to nedozví."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama