"Když to není rozbité, nespravuj to."

David Hewson - Čas zemřít

7. února 2008 v 19:39 | frida |  Čtenářský deník
David Hewson

Čas zemřít

Hlavní postavy: Nic Costa, Sára Farneseová, kardinál Denney

První z několika dílů napínavých románů (thrillerů) anglického autora Davida Hewsona z italského prostředí s detektivem Nicem Costou v hlavní roli. Kniha získala skvělé kritiky a deník Washington Post ji označil za "lepší než DaVinciho kód".

Sára Farneseová je učitelkou římských dějin na univerzitě v Římě a díky svému postu se může jako jedna z mála smrtelníků volně pohybovat ve vatikánské knihovně a čerpat z ní materiály pro své studie. Právě v jednom horkém srpnovém dni tráveném původně o samotě v knihovně začíná děj celé knihy. Do knihovny náhle vběhne muž, který zde rozhodně nemá co dělat. Je to Stefano Rinaldi, také univerzitní profesor a bývalý milenec Sáry. I když jeho přítomnost v knihovně zvláštní, ještě podivnější je fakt, že má v zakrvácených rukou pistoli, kterou neustále míří před sebe, a nese podivný balík. Krátce za ním se do knihovny vřítí člen bezpečnostní služby a celou scénu sleduje. Stefano jde rovnou přímo k Sáře a celou dobu hlasitě opakuje slova: "Krev mučedníků je semenem církve". Jí samotné potom šeptem vysvětlí že došlo k hroznému neštěstí a že ona musí jít do jistého kostela a tam zachránit jeho manželku. To už ale Sáře nestihne doříct, protože ho nervózní člen švýcarské gardy zastřelí dřív než to Stefano stačí udělat sám.
Do vyšetřování tohoto incidentu, který policii zavede do onoho kostela kde najdou dvě mrtvoly - oběšenou ženu a muže, staženého z kůže (jeho kůže byla obsahem podivného balíku Stefana Rinaldiho), který byl současným Sářiným milencem, se zapojí i členové italské policie Nic Costa a jeho služebně starší kolega Luca Rossi. Na půdě Vatikánu nemají žádné pravomoci, ale vzhledem k tomu že dvojnásobná vražda se stala na půdě Říma, jsou oprávněni s gardisty spolupracovat. Podezření je od počátku na jistém kardinálu Denneym - bývalému vlivnému členovi církve, který si ale svou nezákonnou machinací s penězi zkazil svou reputaci a ocitl se ve Vatikánu jako v přepychovém vězení, přičemž kdyby se odvážil jeho území opustit, byla by mu v patách nejen policie několika zemí, ale především pěkná řada mafiánů. Jeho jméno je s případem spojováno kvůli telefonnímu číslu kardinála v seznamu posledních hovorů Stefana Rinaldiho. Další podezřelou je samozřejmě Sára Farneseová, která spala s oběma mrtvými. Šéf italské policie Falcone je téměř přesvědčen, že má mladá a atraktivní učitelka s případy něco společného. Proto pověří Costu jejím hlídáním. Závěrečný verdikt vražd z vášně se ale puntičkáři Falconemu zdá až příliš jednoduchý. Nic Costa navíc Sáře důvěřuje, přes její chladné a klidné chování. Když se objeví mrtvola dalšího muže, začíná jít do tuhého. Mužem byl opět Sářin bývalý milenec. Navíc vyjde jasně najevo, že mrtví, nalézaní v kostelech, jsou zabiti stejně, jako světci, kterým dotyčné kostely patří. Příběhy o umučení slavných světců byly sice vymyšlené, to ale vrahovi zjevně ani v nejmenším nevadí.
Falcone dává Costovi složitý úkol - vzít si Sáru k sobě domů a cestou z místa posledního činu, nyní již plného novinářů - dávat jasně najevo že mezi ním a Sárou něco je. Falcone doufá, že tím vraha vyprovokuje k činu a bude ho moci lépe dopadnout. Plán se nakonec zdaří - vrah se pokusí Costu zabít, ale nakonec to neudělá. Nicméně policie už mu začíná být na stopě a dokonce spolupracuje s velitelem bezpečnostní služby Vatikánu Hanrahanem i se samotným kardinálem Denneyem.

Vše se nakonec, samozřejmě, vyřeší. Oním vrahem byl syn kardinála Denneye, který je psychicky labilní a je velmi krutý. Vraždil proto, aby se pomstil svému otci, protože si myslel, že Denney spí se Sárou Farneseovou. Sára je ale ve skutečnosti také dítětem kardinála. Kardinálův syn je nešťastnou náhodou policií zabit a kardinálovi se podaří i s dcerou uprchnout ze země.

"Ještě jsi toho nepřečetla dost," podotkl. "Byl naštvaný na Falconeho. Vůbec nechápal, proč je mi ten člověk tak nakloněný. Luca si myslel, že si toho na sebe beru příliš mnoho a nepokládám dost otázek. Možná měl pravdu."
"Nezlob se na mrtvého, Nicu. Luca tě měl rád. Sám mi to řekl, a to znamená víc než pitomosti v nějakém stupidním deníku."
"Ne! Já se na něho vůbec nezlobím. Jenom bych se nejradši nakopal, že jsem neviděl to co on. Nechápal, proč mě Falcone pořád ve všem tak postrkoval do popředí. Že nechal Sáru tak ochotně bydlet na statku. Tlačil mě k tomu, abych předstíral, že je mezi námi nějaký vztah. Jako by…"
Možná nebylo správné pokračovat dál. Byl si vědomý jejího intenzivního, soustředěného zájmu a taky toho, že sám nechce zatahovat do svých problémů někoho dalšího.
"Nelíbí se mi, co říkáš, Nicu."
"Tak na to zapomeň, hned jak to vypustím z pusy. Ale na něco se musím zeptat, Terezo. Proč já? Proč ne někdo s většími zkušenostmi?"
"Dělal jsi, co bylo v tvých silách."
"V tom to není. Dělal jsem, co se mi řeklo. Vždycky jsem to dělal, bez vyptávání. A měl jsem klást víc otázek. Měl jsem se postarat, aby mi Luca tohle všechno řekl na rovinu, namísto aby to psal někam na kus papíru, o kterém doufal, že ho nikdy nikdo neuvidí."
Vzal deník do ruky a nalistoval jednu stránku kousek před koncem. Drobné písmo tady bylo ještě roztahanější, jako by sem Rossi škrábal svoje poznámky v zuřivém spěchu. Tázavě zabodl prst do jednoho místa. Vzala si od něj deník, našla tu pasáž a pokusila se tu škrábanici rozluštit.
"Rinaldi: drogy v koupelně. A oni si toho nevšimli! Vzkaz v počítači, schůzka s vrahem. A oni si toho nevšimli! To jsme měli takové štěstí, nebo co? A tohle: někdo z Vatikánu to dopoledne volal, aby domluvil schůzku. Fosse? Ne. Toho vyrazili. Tak kdo?"
Pohlédla na něj a on věděl, že se nemýlí. Tereza Lupová měla strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama