"Když to není rozbité, nespravuj to."

Raymond Rehnicer - Tráva a sloni

26. února 2008 v 21:14 |  Čtenářský deník
Tato kniha začíná na počátku 90. let 20. století. Příběh se odehrává v Sarajevu a autor v knize popisuje život za války, počínaje 2. březnem a konče 31. října v Praze.
Počátkem března se v Sarajevu začínají stavět barikády, ale všichni dělají, že je nevidí a že neslyší časté přestřelky v ulicích města.
V dubnu už se lidé nedostanu do města a jsou odkázáni jen na informace z televize nebo od přátel ve městě. Když se někomu přece jen podaří proniknout do města, vidí vyrabované obchody a nikde ani stopu po policii. Ale to je jen na okraji. V centru život plyne dál jako obvykle. Obchody a kavárny jsou plné lidí, kteří se nezajímají o život venku.
Navzdory obsazení Dubrovníku a Vukovaru lidé nevěří, že by mohlo jít o okupaci. Parlament zakazuje televizní přenosy a mezi lidmi se z pacifistické nálady stává radikální protisrbská.
V květnu je město téměř bez přestávky bombardují a zděšení lidé se neodvažují vyjít na ulici. Ti, co se odváží, vycházejí pouze s automatickou pistolí po ruce.
Všichni jsou neustále pod tlakem nejen pro boje, ale i pro to, že už nefungují žádné služby, ale při tom jsou šťastni, protože jim teče voda a funguje elektrika a před nedávnem i telefon. Potom už nejde ani elektrika a téměř všem už docházejí potraviny. Lidé přestávají mít pojem o čase a žijí jen ze dne na den. Jednoho dne opět jde proud. Srbové mají velké zásoby jídla, které dokonce ve velkém vyhazují do popelnic, ale ostatní jsou už dva měsíce bez peněz, protože jim banky ještě před začátkem války odmítly vydat úspory.
Proud nešel dlouho. Teď jde jednou až dvakrát za deset dní a voda teče téměř vždy. Do města se dostává humanitní pomoc, která ovšem není vůbec platná, protože se pak prodává v obchodech a můžou si ji dovolit pouze srbští vojáci. Téměř v září se humanitní pomoc dostává k Židům i když v malé míře, ale už netrpí hladem tolik, jako předtím. Válka plyne beze změn. Pořád se bombarduje, střílí, zabíjí a krade. Všude jsou hladoví lidé, kteří touží po odchodu z města.
22. října dostane 41 lidí povolení odjet do Bělohradu. Cestou po nich dělostřelci střílí, ale všichni se nakonec dostanou do Bělehradu živi a zdrávi. Pro autora s rodinou k maďarským hranicím přijedou jeho pražští přátelé a on a jeho rodina se dostávají do Československa.
Citát: "Celé Sarajevo vyjma naší "osvobozené" čtvrti je nepřetržitě vydáno napospas těžkému bombardovánígranáty, které létají nad našimi hlavami. Je děsivé slyšet kulomety a těžké dělostřelectvo, jak střílejí z blízkého kopce na město, jež se nijak nemůže bránit. Pokud si můžeme pustit televizi, nabízí nám každý večer hrůzný výčet událostí. Hrůza je už v tom, že kvůli našim blízkým, kterých je na druhém břehu tolik, se nemůžeme od obrazovky odtrhnout."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama