"Když to není rozbité, nespravuj to."

Heinlein, Robert Anson - Čas pro hvězdy

22. března 2008 v 13:17 | yellow |  Čtenářský deník
Země se přelidňuje a přestává lidstvu stačit. Ostatní planety sluneční soustavy jsou už také přelidněné a za každé dítě se platí obrovské daně. Pan Bartlett má již tři dcery a nečekaně se k nim přidají ještě dva synové - dvojčata Pat a Tom. Chlapci si spolu velmi dobře rozumí, kde je jeden, tam je i druhý. Když trochu povyrostou, pokusí se dostat k vojsku, ale neprojde jim to.
Když dostudují střední školu, chystají se na univerzitu, když se u nich staví zástupce Dálkové nadace a nabídne jim spoustu peněz, když se podrobí jejich testům. Při nich se zjistí, že spolu mohou telepaticky komunikovat a že to ovládají i další dvojčata nebo velmi blízcí lidé.
Z toho důvodu je jim nabídnuta spolupráce v projektu "Životní prostor", která je velmi výhodná a tak se Pat vydává do výcvikového střediska, kde se ale těžce zraní a ochrnou mu nohy. Tom, který měl původně zůstat doma, se musí vše naučit během dvou dnů a pak odlétá do vesmíru. Dvojčata pracují jako komunikační "přístroje" a předávají si zprávy mezi lodí a Zemí. Lodě již létají rychlostí světla. Zatímco na lodi uplyne pár měsíců, utečou na Zemi roky. Pat se ožení, má dvě dcery a je mu třicet. Tom si na lodi najde přátele, ale nejvíce se přátelí se starým mužem, který se dokáže domlouvat se svojí vnučkou, kvůli které se vydal do kosmu, aby pro ni zajistil dost peněz, protože jí zemřeli rodiče.
Po čase se Tom dozví, že i Patova dcera Molly je telepatem a začíná s ní komunikovat častěji než s Patem. To se stává v době, kdy se dostali do soustavy Tau Ceti, která má planety obyvatelné pro člověka a nejsou osídleny ničím jiným než zvířaty. Na planetě zemře 37 lidí na horečku, ale přesto je brána jako planeta vhodná pro člověka a tak se k ní vydávají první osadníci. Tom s ostatními letí dál a objeví další obyvatelnou planetu v jiném systému. Tam je napadnou mořští tvorové a zabijou většinu posádky. Zbylých 40 se chce vrátit, ale nový kapitán o tom nechce ani slyšet. Tom by to jako jediný mohl změnit, a proto se na něj ostatní obrátí. Kapitán ho nechá zavřít za vzpouru, ale pak přijde zpráva s rozkazem: "NÁVRAT DOMŮ. ZA MĚSÍC K VÁM PŘILETÍ LOĎ." a Tom je propuštěn. Když přiletí loď, inženýři namontují na starou loď nové motory, které dokáží vyvinout mnohem vyšší rychlost než je rychlost světla.
Po návratu na Zemi zjistí, že už byly objeveny stovky planet. Tom se setká s Patem, kterému je devadesát a vezme si jeho vnučku, se kterou posledních pozemských let komunikoval. Byla stejně stará jako on. Dvacet let.
Pokusil se to smést ze stolu. "Ty nemáš vlastní hlavu. Jsi prostě jenom malý kluk. To je jedno, promluvíme si o tom zítra. Dnes je den radosti."
"Ne, Pate. Nejsem malý kluk, jsem dospělý muž. Musíš to pochopit, ať chceš nebo ne. Svoje vlastní chyby si budu dělat sám. Nenechám si už poroučet."
Nepodíval se na mě. Ale trval jsem na svém. "Myslím to vážně, Pate. Myslím to tak vážně, že jestli to nedokážeš pochopit a žít s tím, tak v momentě odcházím. Navždy."
Pat konečně vzhlédl k mým očím. "To bys neudělal."
"Udělal."
Hledal v mých očích chvíli pravdu. "Ano, teď už ti věřím. Udělal bys to. Vždycky jsi byl mizera. Měl jsem s tebou jenom problémy."
"Mizera jsem pořád..., jestli to tak chceš nazývat."
"Ale neudělal bys to přece holkám. Alespoň ne Vicky."
"Kdybys mě donutil..."
Chvíli se mi opět díval do očí, pak pokrčil rameny a zakryl si dlaněmi tvář. Myslel jsem, že se rozpláče, a připadal jsem si jako darebák, který tyranizuje starce. Poklepal jsem mu smířlivě na rameno.
Vzpomněl jsem si, že tenhle stařec kdysi riskoval svůj život, aby se se mnou mohl spojit během prvního časového skoku, a říkal jsem si, jestli to bere tak zle, možná bych ho měl trochu povzbudit. Konec konců, už na tomhle světě dlouho nebude. NE! UŽ NIKDY!
Nebylo správné, aby jeden člověk citově vydíral druhého. Byl jsem sám sebou... a chystal jsem se znovu ke hvězdám... Teď, náhle jsem to věděl! Samozřejmě, nejdříve univerzita, ale pak znovu... ano, poletím ke hvězdám. Byl jsem tomu člověku sice vděčný, ale nedlužil jsem mu svůj život. Ten byl můj.
Vzal jsem ho za ruku: "Promiň, Pate."
Aniž by vzhlédl, řekl: "To je v pořádku, Tome. Budiž tvá vůle. Jsem rád, že jsi zpátky doma, a to stačí. Ať je tedy po tvém."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama