"Když to není rozbité, nespravuj to."

Duben 2008

Oscar Wilde - Ideální manžel

29. dubna 2008 v 12:15 | frida |  Čtenářský deník
Oscar Wilde
Ideální manžel
Hlavní postavy: baronet Robert Chiltern (náměstek ministra zahraničí), lady Chilternová, Mabel Chilternová, vikomt Goring, paní Cheveleyová
Hra, jejíž hlavní myšlenkou je, že láska je důležitější než kariéra, peníze, nebo moc, a že lidé se mají mít rádi i se svými nedostatky.
Robert Chiltern má ve svých čtyřiceti letech nakročeno na skvělou dráhu politika - je bohatý, má krásnou chytrou manželku a vlivné postavení ve vládě. Co by si mohl přát víc?
Jeho idylu ovšem naruší "hřích z mládí", kterého se dopustil, když ještě "neměl rozum".
Robert Chiltern pořádá ve svém domě večírek, na který se má dostavit i známá jedné z přítelkyň lady Chilternové. Jedná se o vlivnou dámu, která žije delší dobu ve Vídni, kde má styky a přátele, a která se nyní vrací do rodného Londýna v jakési obchodní záležitosti. Zdálo by se, že taková osoba bude váženým hostem, hlavně pokud navíc přihlédneme k přitažlivému vzhledu. Kupodivu ale bude později celá Chilternovic rodina litovat, že s ní měla co do činění. Paní Cheveleyová, jak se ona osoba jmenuje, je totiž proradná a nebojí se použít ve svůj prospěch jakýchkoli zbraní. Navíc jí jde o hodně - dala hodně peněz na podporu pochybného podniku - stavby průplavu kdesi v Americe. Tento průplav se ale podle expertů jeví jako naprostý propadák a Robert Chiltern má ze několik dní přednést ve vládě výsledky výzkumu vědců. Je předem jasné, že kvůli negativnímu hodnocení nakonec od stavby průplavu vláda odstoupí a tudíž propadnou investice paní Cheveleyové a jejích vlivných přátel. Proto se dáma vydává za Robertem, aby ho přesvědčila, že svou řeč musí změnit ve prospěch průplavu. Sir Chiltern pochopitelně nechce, protože je to čestný člověk, ale paní Cheveleyová ho začne vydírat. Jejím milencem byl totiž nedávno zesnulý baron, který pomohl Robertovi v jeho kariéře, a to velmi nečestným způsobem. Prodal totiž vládní dokumenty jistým lidem, kteří potom investovali do jiného průplavu. Sám si na tom slušně vydělal a vlastně díky těmto penězům se z chudého šlechtice stal mocný boháč. Až doposud se na jeho zločin nepřišlo, ale paní Cheveleyová získala usvědčující dopis, díky kterému má Roberta zcela ve své moci. Robert se již smiřuje s tím, že na pokyny paní Cheveleyové přistoupí, jenže se o celé záležitosti dozví jeho žena - bývalá spolužačka paní Cheveleyové. Podstatný rozdíl mezi těmito dvěma ženami je ovšem v tom, že zatímco lady Chilternová je hotová světice a vzor počestnosti, paní Cheveleyová byla ze školy vyloučena pro krádeže a jiné přestupky. Obě dvě dámy se hluboce nenávidí a když lady Chilternová od paní Cheveleyové zjistí, že Robert hodlá podpořit něco, co dříve odmítal, donutí lady Chilternová manžela napsat druhé dámě dopis, ve které své sliby odvolává. Nic ovšem netuší o manželově dávném podvodu a svěřuje se mu, že ho miluje hlavně kvůli tomu, že jí je ideálem.
Robert začíná mít o svůj osud vážné obavy - hrozí mu, že paní Cheveleyová inkriminovaný dopis zveřejní a to by znamenalo konec Robertova společenského života a zároveň zkázu jeho manželství. Se svými starostmi se svěří svému příteli lordu Goringovi, který je velmi chytrý, ačkoli to nedává moc najevo. Goring slíbí, že se pokusí problém nějak vyřešit. Chce si promluvit s lady Chilternovou, vše jí povědět a přesvědčit jí, že musí svého muže milovat i přes to, co kdysi udělal. Zatím k tomu nedojde a jen jí stihne říct, že se na něho může obrátit pokud bude potřebovat pomoc. Což es také brzo stane, protože paní Cheveleyová se "podřekne" a poví jí pravdu o původu jmění jejího manžela. Robert to nepopře a oba manželé se pohádají. Robert odchází a jde za svým přítelem, kterému mezitím přišel lístek lady Chilternové, ve kterém ho žádá o schůzku. Goring ji očekává a dá služebnictvu rozkaz, aby dámskou návštěvu odvedli do salónu. Mezitím vyřídí nečekanou návštěvu svého otce, který ho chce oženit, a příchod Roberta, který mu vylíčí, jak se mu zhroutil svět. Mezitím je "dámská návštěva" v salónu, ale nepočíná si zrovna opatrně - převrátí totiž židli. Robert se tam jde podívat i přesto, že ho Goring ubezpečuje nejprve že tam nikdo není a potom, že je to žena, která mu chce odpustit - myslí si totiž, že je v pokoji lady Chilternová. Svůj omyl pochopí v okamžiku, kdy rozzuřený Robert odchází a z pokoje vychází paní Cheveleyová, která neslušně poslouchala za dveřmi. Přišla za svým dávným snoubencem s nabídkou - dá mu usvědčující dopis, který může zničit Robertovi život pod podmínkou, že se s ní Goring ožení. Ten ale odmítá, protože miluje sestru Roberta, Mabel Chilternovou. Paní Cheveleyová alespoň ukradne dopis od lady Chilternové a anonymně ho Robertovi pošle. Doufá, že Chiltern bude svou ženu a svého přítele podezírat z nevěry. Robert si ale myslí, že je dopis pro něho, a že se s ním chce jeho manželka usmířit. Usmíření proběhne a nastal by šťastný konec, neboť otec pana Goringa přichází se zprávou, že je Robert navržen jako kandidát na ministerské křeslo. Tuto nabídku ale Robert odmítá ze strachu, aby nezklamal svou ženu, která čeká, že se nyní její manžel společenského života vzdá. Lord Goring ale nakonec lady Chilternovou přesvědčí, že není třeba Robertovi upírat jeho zásluhy, a tak nakonec Robert ministerské křeslo přijímá. Goring žádá o ruku slečny Mabel, ale Chiltern odmítá, protože si myslí, že má Goring poměr s paní Cheveleyovou. Nyní dochází ke kompletnímu přiznání lady Chilternové, která objasní jak to bylo s jejím dopisem a napíše na něj nyní Robertovo jméno, protože on je tím, který jí vždy pomůže. Robert poté dává svolení k sňatku své sestry a svého přítele.
LORD GORING (s velikým úsilím se soustředí na svá slova a projeví se jako filozof, který se skrývá pod maskou dandyho): Dovolte, lady Chilternová. Včera večer jste mi poslala dopis, v kterém říkáte, že mi důvěřujete a že potřebujete, abych vám pomohl. A teď přišla ta chvíle, kdy je vám mé pomoci opravdu zapotřebí, teď přišla ta chvíle, kdy mi opravdu musíte důvěřovat, kdy musíte důvěřovat v mou radu a v můj úsudek. Máte přece Roberta ráda. Chcete v něm tedy zabít lásku, kterou cítí k vám? Jak bude vypadat jeho život, když ho oloupíte o plody jeho ctižádosti, když ho zbavíte lesku velkolepé politické kariéry, když mu před nosem zavřete dveře do veřejného života, když ho odsoudíte k neplodné nečinnosti, jeho, který je přímo stvořen pro triumfální úspěchy? Ženy nejsou na světě proto, aby nás soudily, ale aby nám odpouštěly, když odpuštění potřebujeme. Promíjet, nikoli trestat je posláním žen. Proč vy byste ho měla dát mrskat důtkami za provinění, kterého se dopustil v mládí, v době, kdy vás ještě neznal, v době, kdy ani sebe ještě neznal? Život muže má mnohem větší cenu než život ženy. Má širší obzory, rozsáhlejší pole působnosti, velkolepější ambice. Život ženy obíhá po kružnicích citu. Život muže stoupá po přímkách intelektu. Lady Chilternová, mohla byste udělat strašlivou chybu. Žena, která si dokáže udržet mužovu lásku a sama ho stále milovat, ta vykonala vše, co svět od žen požaduje, nebo co by od nich aspoň požadovat měl.
LADY CHILTERNOVÁ (ve zmatku a v rozpacích): Ale vždyť Robert sám prohlásil, že chce zanechat veřejné činnosti. Domnívá se, že je to jeho povinnost. On to vyslovil první.
LORD GORING: Protože je ochoten udělat všechno na světě, třeba i zmařit celou svou kariéru - což se už málem stalo - jen aby neztratil vaši lásku. Jen kvůli vám přináší tu krutou oběť. Dejte na mou radu, lady Chilternová, a takhle obrovskou oběť odmítněte. Když ji neodmítnete, budete za to hořce pykat. My nejsme stvořeni k tomu, my lidé, abychom jeden od druhého přijímali takové oběti. Nejsme jich přece hodni. A Robert byl už potrestán dost.
LADY CHILTERNOVÁ: Oba jsme byli potrestáni. Příliš jsem ho povyšovala.
LORD GORING (velice procítěně): A právě proto ho teď zase zbytečně neponižujte. Když už se zřítil z toho svého oltáře, neshazujte ho aspoň do bláta. A to by bylo pro Roberta bláto, bláto hanby, kdyby se musel vzdát své kariéry. On prostě musí mít možnost uplatnit své schopnosti. A takhle by všechny své schopnosti musel zahodit, i schopnost mít rád. Ve vašich rukou leží teď celý jeho život, i jeho láska leží teď ve vašich rukou. Neničte mu život, neničte jeho schopnost mít rád.

Alexandr Sergejevič Puškin - Cesta do Arzrumu

29. dubna 2008 v 12:14 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Cesta do Arzrumu
Hlavní postavy: Puškin
Puškin zde popisuje své putování do tureckého Arzrumu, na kterém se připojil k ruské armádě, aby mohl bezpečně projít Kavkazskem a Gruzií.Líčí nejen krásy okolní přírody a pohostinnost místních obyvatel, ale i napjatou atmosféru Ruskem okupovaných oblastí a nebezpečné situace, do kterých se on i armáda dostávají - ať už jde o přechod oblastí kde neustále hrozí lavina, nebo útoky tureckých kmenů.
V předmluvě autor své zápisky ospravedlňuje před kritiky nejen z Ruských řad, ale i z řad francouzských novinářů, který mu vyčítali, že se k tažení připojil kvůli slávě, a že je zhanobil tím, že o něm napsal "satiru".
Citát (z předmluvy => slova A. S. Puškina)
Do vojenských úvah se nepletu. To není má věc. Odvážný přechod přes Sagan-lu, způsob, jímž hrabě Paskevič odřízl seraskira od Osmana paši, potření dvou nepřátelských sborů v pouhých čtyřiadvaceti hodinách, rychlé tažení na Arzrum - to vše korunováno naprostým zdarem - by snad mohlo vyvolat smích lidí vojančiny dobře znalých (například pana Fontaniera, obchodního konzula a autora Cesty na Východ), já bych se však hanbil napsat satiru na slavného vojevůdce, který mi vlídně poskytl přístřeší pod klenbou svého stanu a přes své tehdejší četné starosti mě zahrnul lichotivou pozorností. Ten, kdo nestojí o protekci mocných, váží si jejich srdečnosti a pohostinství, neboť nic jiného od nich ani nemůže žádat. Nařčení z nevděku bych neměl nechat bez povšimnutí jako malicherné kritiky nebo literátské spílání. Proto jsem se rozhodl uveřejnit tuto předmluvu a vydat své cestovní zápisky; je to vše, co jsem o tažení z roku 1829 napsal.
A. Puškin

Salvador Dalí

27. dubna 2008 v 20:44 Referáty
Salvador Felip Jacint Dalí Domemech se narodil 11. května 1904. Pocházel z katalánského města Figueras, z rodiny advokáta Salvadora Dalího a jeho ženy Felipy. Už jen okolnosti Salvadorova početí byly celkem zvláštní. Jeho rodiče jej počali takřka přesně v době, kdy na zápal mozkových blan zemřel jejich dvouletý syn Salvador. "Nový" Salvador ho tedy měl nahradit a dostal po něm i jméno.
Když se to v dětství dozvěděl, propadl představě, že existoval mrtvý ještě před svým narozením, že je vlastně jen zástupcem a že mu byla jeho vlastní podoba uloupena. Tuhle myšlenku v něm navíc podporovalo i ujišťování rodičů, že je svému mrtvému bratrovi až neuvěřitelně podobný.
Kvůli zmíněné situaci s úmrtím prvního dítěte byl pro své rodiče hýčkaným a milovaným synem. Už v pěti letech projevil tak nesporný výtvarný talent, že jej rodiče zapsali na městskou školu v kreslení ve Figuerasu. O něco později prokázal rovněž talent literární, který později využil při psaní knih. Jinak ale nebyl příliš dobrým žákem. Učení se moc nevěnoval a vysvědčení rodiče očekávali s jistou dávkou nervozity. Kromě toho jim přidělával starosti i svou ranou a poměrně nezvyklou zálibou v experimentech s výkaly.
"S rozkoší jsem působil svému okolí utrpení a mé první roky byly poznamenány pravou freudovskou anomálií: s pronikavou radostí jsem zadržoval stolici. Celý červený a se staženým zadkem jsem tancoval na jedné a druhé noze po celém domě. Hledal jsem místo, kde bych si mohl odložit - zásuvku, krabici na boty, cukřenku," napsal v knize Mé vášně. Údajně tuto zálibu pěstoval až do jedenácti let!
A ostatně mu zůstala po celý život, jen ji neprovozoval prakticky, ale s oblibou zobrazoval exkrementy na plátně. To byl také důvod, proč se později rozešel se svými surrealistickými uměleckými kolegy, kteří tvrdili, že tyto prvky Dalího umění pošpiňují. O tomto sporu prohlásil: "Rozhodl jsem se okamžitě. Když nechtějí mé sračky, které jim velkoryse nabízím, nechám si své poklady i zlato pro sebe."
Roku 1921 byl přijat na speciální školu malířství, sochařství a grafiky při Škole krásného umění San Fernando v Madridu. Je zde výborným studentem a je ovlivňován impresionismem a fauvismem. Dva roky poté je na rok vyloučen a po svém návratu je ovlivněn pracemi futuristů, kteří ho přivádějí ke kubismu. V roce 1926 je opět vyloučen ze školy. O dva roky později se v Paříži setkává se svou životní partnerkou Galou, která byla jeho múzou.
V druhé polovině třicátých let podporuje generála Franca, Španělskou občanskou válku přečkává v Itálii a v roce 1939 se vydává již na druhou cestu do USA, kde bere hodiny hudby, kompozice a harmonie. Chce inscenovat operu, ke které vytvořil libreto, hudbu, kulisy i kostýmy. Po návratu do Paříže spolupracuje na baletu Bakchanálie avšak druhá světová válka nutí baletní soubor k přesunu do USA, kde Dalí zůstává až do roku 1948, kdy se vrací do vlasti. Do roku 1982, kdy umírá Gala , maluje Dalí několik obrazů ročně. Věnuje se filmu, fotografii a tvorbě plastik. S Waltem Disneyem spolupracoval na krátkém animovaném filmu Destino, který byl po svém uvedení v roce 2003, dávno po Dalího smrti, nominován na cenu Americké filmové akademie. Po roce 1982 má velké zdravotní potíže, které trvají až do jeho smrti v roce 1989. Dalí zemřel 23. ledna ve Figuerasu. Jeho smrt je obestřena tajemstvím. Někdy se uvádí, že zemřel na zápal plic, někdy že na srdeční slabost a někdy se uvádí, že zemřel na následky popálenin, které utrpěl při pokusech se svíčkou a při tom si zapálil postel.
Dalí byl velmi nadaným a ambiciózním umělcem. Věřil, že jeho jméno (Salvador = Spasitel) ho předurčuje k záchraně malířského umění, které definoval jako "bezprostřední, vysoce věrný fotografický snímek". S technickou dokonalostí spojoval detaily malované s dokonalou optickou věrností do kompozice ze světa snů, opilosti, horečky a náboženského transu, zavádí nás do světa překračujícího hranice lidské fantazie. Na některých plátnech zachytil podivuhodné a tajuplné, někdy hrozivě vypadající světy obývané obřím hmyzem, hořícími žirafami, obludami či nepatrnými lidmi. Přesto jeho obrazy působí realisticky.
Dalí byl umělcem obrovského talentu a fantazie. Rád dělal neobvyklé věci, jen aby na sebe přitáhl pozornost, což občas unavovalo jak obdivovatele jeho díla tak i jeho kritiky. Dalího výstřední a teatrální chování často v očích veřejnosti zastínilo jeho práci. Tato cílená pozornost však vedla k uznání jeho tvorby širokou veřejností a prodeji mnoha jeho děl.
Pro ilustraci jeho extravagantních nápadů: ve svém oblíbeném pařížském hotelu Maurice jednoho dne Dalí požádal recepčního o dvě věci. Chtěl hejno živých a čerstvě nachytaných much a brouků, aby jimi mohl nakrmit svého ocelota. Jeho druhým požadavkem bylo stádo ovcí, protože se prý chtěl střelbou do nich "uklidnit".
Prvnímu přání bylo vyhověno, druhému nikoliv. Kdyby stejnou žádost vznesl kdokoli z ostatních hostů, pravděpodobně by hotelový personál váhal, zda nemá zavolat policii nebo rovnou psychiatra. To, co by neprošlo jinému, však bylo u Dalího standardem. Tehdy už byl proslulý a svět ho znal jako bohatého podivínského umělce se zvláštními zálibami a nápady. Dalí byl skutečně originální a jedinečný výstředník navenek i uvnitř sebe samého.
Dílo:
1920 - Podobizna violoncellisty Ricarda Pichota
1925 - Muž s kytarou
1928 - Zetlelý osel
1929 - Pochmurná hra
1931 - Sen
1931 - Stálost paměti
1933 - Gala a Milletovo klekání, předcházející hrozivému příchodu kónických anamorfóz
1937 - Vynalezení monster
1937 - Metamorfóza Narcise
1942 - Tajný život Salvadora Dalího
1945 - Ošatka s chlebem
1947 - Podobizna Picassa
1949 - Atomová Léda
1958 - ilustrace Dona Quijote de La Mancha
1964 - Deník génia
1974 - Faberges en feu

Alexandr Sergejevič Puškin - Kapitánská dcerka

26. dubna 2008 v 23:52 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Kapitánská dcerka
Hlavní postavy: Petr Andrejevič, Marja Ivanovna
Petra Andrejeviče pošle jeho otec Andrej Petrovič v sedmnácti letech na vojnu. Andrej Petrovič Griněv je uznávaným majorem na penzi a má spoustu styků a vlivných přátel. Mladý Petr Andrejevič byl až doposud vychováván svou milující matkou, která mu nic nedokázala odepřít, a francouzským vychovatelem, který byl propuštěn poté, co se přišlo na to, že se místo výuky věnuje alkoholu a hrátkám s osobami opačného pohlaví, a že si Petr Andrejevič většinu času určeného na vzdělávání dělá co chce. Sedmnáctiletý hoch byl nadšený představou, že stráví několik let v Petrohradě u vyšší společnosti coby důstojník a vůbec se mu nezamlouvá otcův záměr, poslat ho do pevnosti u hranic ruského území, kde by neustále hrozilo nebezpečí útoku nepřátelských Turků. Griněv nicméně preferuje přísnou spartanskou výchovu a tak posílá syna na cestu. Doprovod nezkušenému mladíkovi dělá štolba Saveljič, který ho krotí a stará se mu o finance i o jídlo. Ale i pro starého "ostříleného" Saveljiče je těžké Petra Andrejeviče zvládat. Vlastně se dá říct, že se o to akorát neúspěšně pokouší - stačí nechat hocha na pár minut samotného v hostinci a už se stihne strašlivě zadlužit a prohrát v kulečníku sto rublů - což na svou dobu opravdu není malá částka. Saveljič sice peníze Petrovi Andrejeviči vyplatit odmítne, ale když mu jeho oblíbenec vynadá a pohrozí propuštěním, poslechne ho.
V tu chvíli vstoupil nějaký hoch a podal mi lístek od I. I. Zurina. Otevřel jsem jej a četl tyto řádky:
Milý Petře Andrejeviči, pošli mi, prosím, po tom hochovi sto rublů, které jsi včera se mnou prohrál. Potřebuji nutně peníze.
Tvůj oddaný Ivan Zurin
Co zbývalo, zatvářil jsem se lhostejně, a obraceje se k Saveljičovi, který mé záležitosti, peníze, prádlo střežil, rozkázal jsem, aby vydal hochovi sto rublů. "Co! Proč?" zeptal se udiveně Saveljič. - "Jsem mu je dlužen," odpověděl jsem co nejchladněji. "Dlužen!" namítal Saveljič, žasna stále víc a víc. "A kdy sis je, pane, od něho vypůjčil? Tady není něco v pořádku. Dělej si, pane, co chceš, ale peníze nevydám."
Pomyslil jsem si, že jestliže tvrdošíjného starce nedonutím k povolnosti v této rozhodné chvíli, bude mi těžko osvobodit se později od jeho kurately; pohlédl jsem naň hrdě a řekl: "Tvůj pán jsem já, a ty jsi sluha. Peníze jsou moje. Prohrál jsem je, poněvadž se mi zachtělo. Radím ti: nevymýšlej a dělej, co se ti poručí."
Saveljieč byl mými slovy tak zaražen, že spráskl rukama a zůstal jako sloup. "Co stojíš!" vykřikl jsem zlostně. Saveljič se dal do pláče. "Drahý Petře Andrejiči," pronesl třesoucím se hlasem, "nechtěj, abych z toho žalem umřel. Můj ty světe! Poslechni mne, starého člověka, napiš tomu loupežníkovi, že jsi žertoval, že takové peníze vůbec ani nemáme. Sto rublů! Bože milostivý! Řekni, že ti rodiče přísně zakázali hrát, leda o ořechy..." - "Dost řečí," přerušil jsem ho přísně, "dej sem peníze, nebo s tebou vyrazím dveře."
Po nezdařeném začátku cesty do odlehlé pevnosti nastane ještě nešťastnější část cesty, kdy kočár s Petrem Andrejevičem zabloudí ve sněhové bouři. Naštěstí jsou cestující zachráněni neznámým tulákem, kterému z vděčnosti věnuje Petr Andrejevič svůj králičí kožíšek a půl rublu na vodku. Časem se ukáže, že to nebyla zas až tak špatná investice, a že dokonce později zachrání Petrovi Andrejevičovi život.
Petr Andrejevič ale na příhodu s tulákem brzy zapomene. Dorazí do určené pevnosti, najde si v ní - oproti očekávání - přátele i lásku. Zamiluje se to dcery kapitána pevnosti, Ivana Kuzmiče Mironova, do Marjy Ivanovny. Ta jeho lásku opětuje, ale překážkou jim je do té doby přítel Petra Andrejeviče, Alexej Ivanyč Švabrin. Ten je totiž také do Marjy Ivanovny zamilován. Dívka ho ale ještě před příchodem našeho hlavního hrdiny odmítla. Proto se pokoušel ji v očích Petra Andrejeviče zostudit a když se mu to nepodařilo, začal žárlit. Jeho zloba došla tak daleko, že vyzval Petra Andrejeviče na souboj. Mladý nezkušený Petr Andrejevič by proti Švabrinovi, který prošel vítězně již jedním soubojem na život a na smrt, neměl šanci, kdyby mu život nezachránilo odhalení jejich trestného počínání - souboje totiž byly zakázány. Dva soci se ale bijí tajně a Petr Andrejevič je těžce zraněn. Marja Ivanovna o něho pečuje a čas takto strávený spolu je ještě více sblíží. Švabrin se naoko s protivníkem usmíří, ale stále mu lásku a úspěch závidí.
Dva mladí zamilovaní se dohodou, že se vezmou. Marja Ivanovna se ale nechce provdat bez souhlasu rodičů ženicha a tak napíše její snoubenec otci dopis, ve kterém mu vše vysvětluje. Otec ale odpoví jinak, než Petr Andrejevič čekal - napíše mu rozhořčený list a viní syna z neposlušnosti k rodičům. Marju Ivanovnu označuje za přinejmenším nevhodnou partii pro syna vysoce postaveného vojenského majora a navíc se dovídá o souboji. Navíc otec požádá o synovo přeložení. Petr Andrejevič se nejprve rozzlobí na Saveljiče, protože si myslí, že souboj vyzradil otci on. Takové nařčení je ale nespravedlivé - nebyl to starý sluha, kdo donášel, ale Švabrin. Tím končí přátelství obou mladých mužů. Navíc přibývá do pevnosti další problém - "car samozvanec", jak Rusové od nedávné doby nazývají zločince Pugačova, který uprchl z vězení a nyní vede vzpouru, prohlašujíce se za cara, chystá rozsáhlý útok v okolí. Už si podrobil několik jiných pevností a chce zaútočit i na Bělogorskou pevnost, kde se celý dosavadní děj odehrává. Po krátkém útoku doprovázeném zradou některých obyvatel pevnosti - v čele se Švabrinem - je domobrana přemožena a kapitán Mironov i se svou ženou a několika muži popraven. Marje Ivanovně se podaří skrýt u své přítelkyně a předstírat, že je její neteří. Kdyby totiž Pugačov vypátral její pravou totožnost, dal by ji jistě také zabít. Petr Andrejevič má být původně také popraven - na přání přeběhlíka Švabrina - ale Pugačov ho zachrání. Mladík nechápe proč. Teprve poté mu dojde, že tvář Pugačova již zná - je to onen "tulák", který ho vyvedl z bouře. Pugačov si na svého dřívějšího dobrodince pamatuje a chová k němu zvláštní náklonnost. Navíc mladíka obdivuje za jeho odvahu, s jakou mu říká pravdu, i když ví, že se mu jedná o život a že záleží na správnosti a podlézavosti každé jeho odpovědi. Pugačov Petra Andrejeviče propustí a mladík se vydá do jiné pevnosti, aby tam sebral vojsko a dobyl Bělogorskou pevnost zpět. Místní vůdce mu ale vojsko poskytnout nemůže - nemá k tomu souhlas městské rady. Petr Andrejevič se tedy alespoň vypraví osvobodit Marju Ivanovnu a spoléhá přitom na své dobré styky s Pugačovem. To se mu také vyplatí - Marja je propuštěna a oba šťastně míří domů k rodičům Petra Andrejeviče, protože si je mladý muž teď jist, že dceru hrdinného kapitána, který padl za vlast, jeho otec rád uvítá a přijme do rodiny.
Bohužel ještě nenastává ono "a žili šťastně až do smrti". Pugačov totiž napadá stále další a další osady a zabíjí další a další lidi. To nemůže Petr Andrejevič snášet a ačkoli cítí k Pugačovovi jisté osobní sympatie, chápe, že se jedná o státu nebezpečného zločince. Zůstává tedy s ruskou armádou pod vedením generála, kterým není nikdo jiný než onen Ivan Zurin, se kterým prohrál Petr Andrejevič před lety sto rublů. Armádě se podaří Pugačova zastavit, ale přijde další rána - Petr Andrejevič je zatčen pro velezradu a hrozí mu trest smrti. Mladík zjistí, že některý jeho "přítel" vyprávěl před carevnou o jeho přátelství s Pugačovem - a ten někdo nebyl nikdo jiný než Švabrin. Nakonec ale hrdinu zachrání nečekaný zásah Marjy Ivanovny, která se rozhodla prosit za svého budoucího muže u carevny. Náhodou ji potkala v parku a aniž by tušila, o koho se jedná, pověděla jí celou historii. Carevna Petra Andrejeviče osvobodí a ani otec Griněv nyní proti svatbě nic nenamítá.

John Paul Young - Love is in the air

26. dubna 2008 v 17:45 Klipy

Love is in the air
Everywhere I look around
Love is in the air
Every sight and every sound
And I don't know if I'm being foolish
Don't know if I'm being wise
But it's something that I must believe in
And it's there when I look in your eyes
Love is in the air
In the whisper of the trees
Love is in the air
In the thunder of the sea
And I don't know if I'm just dreaming
Don't know if I feel sane
But it's something that I must believe in
And it's there when you call out my name
(Chorus)
Love is in the air
Love is in the air
Oh oh oh
Oh oh oh
Love is in the air
In the rising of the sun
Love is in the air
When the day is nearly done
And I don't know if you're an illusion
Don't know if I see it true
But you're something that I must believe in
And you're there when I reach out for you
Love is in the air
Every sight and every sound
And I don't know if I'm being foolish
Don't know if I'm being wise
But it's something that I must believe in
And it's there when I look in your eyes
(Repeat Chorus 4X)

Alexandr Sergejevič Puškin - Egyptské noci

26. dubna 2008 v 8:25 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Egyptské noci
Hlavní postavy: Čarskij, italský básník
Ruský básník Čarskij nenávidí ruskou společnost a její zvyky - stejně tak nestojí o slávu, kterou má. Má raději samotu, a proto je velmi rozmrzelý, když ho jednoho dne vyruší potulný italský básník, který má tu drzost nazývat ho kolegou. Čarskij totiž nenávidí označení básník - hlavně ne v takovém slova smyslu, v jakém je používáno. Nicméně chudému improvizátorovi pomůže, protože se mu zalíbí jeho styl. Improvizace je ale v Rusku netradiční - proto se nabídne, že mu pomůže udělat vystoupení, na které pozve vlivné lidi. Dojem z básníka mu zkazí akorát fakt, že jediné co italského umělce zajímá je, jakou cenu by měly mít vstupenky na jeho představení.
Čarskij sám vše zařídí a díky němu se ten večer sejde v salónu jedné hraběnky opravdu vybraná společnost. Ital chce, aby dobrovolníci napsali na kousek papíru nějaký námět, na který pak stvoří svou improvizaci. Nikdo se ale k neznámé věci nemá a tak je Čarskij nucen jít ostatním příkladem. Poté ještě jednou hrdinně zasahuje, aby dostal "dámu" z maléru (viz. Citát) a přes počáteční rozpačitost sklidí vystoupení velký úspěch.
Povídka opět není nijak ukončena - končí improvizací na téma Kleopatra a její milenci.
"Cleopatra e i suoi amanti." (Kleopatra a její milenci)
Tato slova byla pronesena tichým hlasem, v sále však panovalo takové ticho, že je všichni slyšeli. Improvizátor se krásné dámě nízko poklonil s výrazem hluboké vděčnosti a vrátil se na své jeviště.
"Vážení," řekl, když se obrátil k obecenstvu, "los mi určil za námět improvizace Kleopatru a její milence. Uctivě prosím osobu, která zvolila námět, aby mi objasnila svoji myšlenku - o jaké milence zde jde, perché la grande reginaaveva molto..." (protože veliká královna měla mnoho... - italsky)
Při těchto slovech se mnozí muži hlasitě zasmáli. Improvizátor se poněkud zarazil.
"Rád bych věděl," pokračoval, "jakou historickou okolnost měla na mysli osoba, která napsala tento námět... Budu velmi vděčen, když to laskavě vysvětli."
Nikdo se neměl k odpovědi. Několik dam obrátilo zraky na nehezkou dívku, která napsala tento námět z příkazu své matky. Ubohá dívka zpozorovala tuto nevlídnou pozornost a upadla do takových rozpaků, že se jí zaleskly slzy na řasách... To Čarskij nesnesl, obrátil se k improvizátorovi a řekl mu italsky:
"Námět jsem navrhl já. Měl jsem na mysli zprávu Aurelia Victora, který píše, že prý Kleopatrar za cenu své lásky určila smrt a že se našli ctitelé, které takováto podmínka nezastrašila a neodradila... Zdá se mi však, že námět je poněkud obtížný... nevyberete si jiný...?"
Improvizátor však už cítil přiblížení božstva... Dal hudebníkům znamení, aby hráli... Jeho tvář strašně zbledla, zachvěl se jako v zimnici; oči mu zazářily čarovným ohněm; odhodil rukou své černé vlasy, otřel si šátkem vysoké čelo, poseté kapkami potu... a náhle pokročil dopředu, ruce složil křížem na prsou... hudba zmlkla. Improvizace začala

Alexandr Sergejevič Puškin - Kirdžáli

26. dubna 2008 v 8:24 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Kirdžáli
Hlavní postavy: Kirdžáli
Povídka vypráví o Bulharovi Kirdžálim, který se účastnil mnoha vzpour a šarvátek. Byl hodně pověstný svou odvahou a krutostí. Turkům se podařilo ho zatknout, ale klid netrval dlouho - Kirdžáli obelhal své stráže, slíbil jim, že je zavede k pokladu, který si za léta loupeživého života nashromáždil, donutil je, aby mu uvěřili - dokonce ho na jeho žádost rozvázali a dali mu lopatu, aby jim "pomohl poklad vykopat". Kirdžáli ovšem místo toho využil příležitosti - jednoho strážce zabil a ostatní se rozutekli. Kirdžáli se dostal na svobodu a slýchalo se o něm, že pořádal lupičské výpravy v sousedním kraji.
Kirdžáli začal projevovat netrpělivost.
"Jsou to lidi," řekl. "Neumějí ani pořádně kopat. Já bych byl hotov za dvě minuty. Děti! Rozvažte mi ruce, dejte mi jatagan!"
Turci se zamyslili a začali se radit.
"Proč ne?" rozhodli se, "rozvážeme mu ruce, dáme mu jatagan. Co se může stát? Je sám, nás je sem." A Turci mu rozvázali ruce a dali jatagan.
Konečně byl Kirdžáli svoboden a ozbrojen. Co asi cítil...! Začal rychle kopat, stráže mu pomáhaly... náhle pohroužil do jednoho z nich svůj jatagan a nechávaje čepel v jeho prsou, vytrhl mu z pasu dvě pistole.
Ostatních šest, když spatřili, že Kirdžáli je ozbrojen dvěma pistolemi, se rozuteklo.
Kirdžáli chodí teď na lupičské výpravy v okolí Jass. Nedávno psal hospodaru; žádal od něho pět tisíc leva a hrozil, nebude-li mu správně zaplaceno, že zapálí Jassy a dostane se až k samému hospodaru. Pět tisíc leva dostal.
Takový byl Kirdžáli.

Alexandr Sergejevič Puškin - Na rohu jednoho náměstíčka

26. dubna 2008 v 8:22 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Na rohu jednoho náměstíčka
Hlavní postavy: Valerián Volodskij, Zinaida
Příběh dvou milenců - Valeriána a Zinaidy. Puškin v něm ukazuje rozdílné vnímání lásky ženy a muže - zatímco Zinaida se nebojí oznámit svému manželovi že miluje jiného a přestěhuje se k němu, Valerián bere svou milenku nyní spíš jako přítěž - začíná ji nenávidět a hledá důvody, proč ji opustit, přestože se kvůli němu Zinaida vzdala všeho - i společenského života. Zároveň ukazuje, jak se lidé snažili zavděčit i aristokratům původně nízkého rodu, kterými pohrdali.
"Na koho se zlobíš?"
"Na knížete Goreckého. Dává dneska ples a já nejsem pozván."
"A ty bys tam tak rád šel?"
"Vůbec ne, čert ho vzal i s jeho plesem. Když ale zve celé město, má mne pozvat také."
"Který Gorecký to je, snad ne kníže Jakub?"
"Kdepak, kníže Jakub je dávno mrtvý. Jeho bratr, kníže Grigorij, známý dobytek."
"Koho má za ženu?"
"Dceru toho kostelního zpěváka... jak on se..."
"Tak dlouho jsem nikde nebyla, že už vaši vyšší společnost vůbec neznám. Tobě záleží na přízni knížete Grigorije, známého padoucha, a blahovůli jeho ženy, kostelníkovy dcery?"
"Jistěže," vzplál mladík a odhodil knihu na stůl. "Jsem člověk z vyšší společnosti a nechci, aby mě její aristokrati přehlíželi. Do jejich rodokmenu ani morálky mi nic není."
"A koho to u nás počítáš mezi aristokraty?"
"Ty, komu podá ruku hraběnka Fuflyginová."
"A kdo je to hraběnka Fuflyginová?"
"Sprostá důra."
"Že by tě mohlo tak rozladit, když tě přezírají lidé, jimiž sám pohrdáš?" řekla dáma po chvilce mlčení, "přiznej se, že máš ještě jiný důvod."
"Tak už zas podezříváš, zas žárlíš! To už na mou duši není k vydržení."
S těmi slovy vstal a vzal klobouk.

Alexandr Sergejevič Puškin - Hosté se sjížděli do letního sídla...

21. dubna 2008 v 18:52 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Hosté se sjížděli do letního sídla...
Hlavní postavy: kněžna Zinaida Volská, Minskij
Povídka kritizující ruskou společnost.
Zinaidou Volskou většina žen pohrdá, kvůli její lehkomyslné dětinské povaze, kterou dříve považovaly za roztomilou. Naopak většina mužů ji obletuje a této dámě je připisován velký počet milenců. Většina těchto řečí jsou ovšem pomluvy.
Minskij byl také pomlouván pro svou lehkovážnost a prostopášnost - krátce pobyl na venkově a rozhodl se vrátit do společnosti, kterou ani nemiloval, ani nenáviděl. Minskij si v povídce povídá se Španělem cestujícím po světě a kritizuje před ním ruskou šlechtu a vůbec celou společnost.
"Na čem je ustavena vaše aristokracie? Snad ne na pouhé starobylosti rodů?"
Rus se zasmál.
"Mýlíte se," odpověděl. "Stará ruská šlechta - z důvodů, o nichž jste se zmínil - upadla v zapomenutí a vytvořila jakýsi třetí stav. Naše urozená chátra, k níž patřím i já, považuje za své rodové praotce Rjurika a Monomacha. Tak například," pokračoval Rus s výrazem samolibé nedbalosti, "kořen mého šlechtictví se ztrácí v daleké minulosti, jména mých předků jsou na všech stránkách našich dějin. Kdyby mne však napadlo nazvat se aristokratem, byl bych tím rozhodně mnoha lidem pro smích. Naše stávající aristokracie může však jmenovat stěží svého děda. Starobylost jejich rodu sahá k Petrovi a Kateřině. Důstojničtí sluhové, zpěváci, kozáci - to jsou jejich rodoví praotcové. To neříkám jako pohanu, zásluha zůstává zásluhou a prospěch státu vyžaduje jejího ocenění. Jenom je směšné vidět u nicotných vnuků pekařů, sluhů, zpěváků a ďáčků nadutost Montmorencyho, prvního křesťanského barona, a Clermonta-Tonnera. My jsme tak pozitivní, že padáme na kolena před přítomným náhodným případem, úspěchem a ... ale okouzlení starobylostí, vděčnost k minulosti a úcta k mravním hodnotám pro nás neexistují. Karamzin nám nedávno vylíčil naše dějiny, my mu však sotva dopřáli sluchu. Jsme hrdi nikoli na slávu předků, nýbrž na strýcovu úřední hodnost či na plesy nějaké sestřenice. Všimněte si, že neúcta k předkům je prvním příznakem nekulturnosti a špatného mravu."

Alexandr Sergejevič Puškin - Piková dáma

21. dubna 2008 v 15:47 | frida |  Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Piková dáma
Hlavní postavy: Heřman, Lizaveta Ivanovna, stará hraběnka
Několik vojáků se sešlo, aby si zahráli karty. Mezi nimi byl i Heřman, voják německého původu, který ovšem nikdy nehrál - pouze hru sledoval. Když se ho ptali na důvod jeho neúčasti ve hře, odpovídal:
"Hra mě tuze zajímá, ale neumím obětovat nezbytné za naději, že získám zbytečné."
To se ale změnilo, když od svého přítele Tomského vyslechl historku o jeho babičce, staré hraběnce, která se kdysi proslavila tím, že uměla uhodnou tři karty po sobě a tím vyhrát velké množství peněz. Návod na ty zázračné "tři karty" jí poradil jeden její obdivovatel, když byla mladá a prohrála spoustu peněz, které jí poté její manžel odmítl poskytnout na zaplacení dluhu. Onen známý jí slíbil, že jí umožní své peníze vyhrát zpět, což se taky stalo. Za celý svůj život se ovšem hraběnka o své tajemství nepodělila ani s jedním ze svých četných synů, ani se svými vnuky. Vypráví se, že jediný, kdo se dozvěděl o tajemství "tří karet" byl jistý Čaplickij, který také pohrál velkou sumu a hraběnka mu tajemství svěřila pod podmínkou, že si pouze vyhraje své peníze zpět a poté už na karty nikdy v životě nesáhne.
Heřmana tato historka zaujala natolik, že si zjistil, kde hraběnka bydlí a přemýšlel, jak by dosáhl toho, aby mu své tajemství svěřila. Věřil, že si on, jakožto poctivý člověk, vyhrané peníze zaslouží. Zanedlouho objevil způsob, jak se k hraběnce dostat. Uviděl její schovanku Lizavetu Ivanovnu a zamiloval se do ní - nebo to alespoň zdatně předstíral. Začali si spolu dopisovat a došlo to tak daleko, že Lizaveta Ivanovna pozvala svého nápadníka k sobě domů - poradila mu, jak se dostat přes služebnictvo, zatímco ona s hraběnkou byly na plese. Heřman měl původně v úmyslu za dívkou jít, ale když procházel kolem hraběnčiny ložnice, uvědomil si svojí příležitost a rozhodl se počkat na hraběnku a poprosit jí, aby mu svěřila tajemství, které by si jinak vzala do hrobu.
Udělá vše, jak chtěl, ale při přesvědčování dojde k strašné nehodě - hraběnka zemře jednak kvůli svému stáří a pak i kvůli šoku, který jí Heřman způsobí, když na ní vytáhne zbraň. Zmatený Heřman utíká k Lizavetě Ivanovně a vše jí přizná. Dívka je zklamaná, ale rozhodne se pomlčet o pravém důvodu hraběnčiny smrti. S Heřmanem se ale poté už nestýká.
Heřmanovi se zanedlouho v noci zjeví duch staré hraběnky. Prý byla poslána, aby mu řekla, co tak toužil vědět. Heřman ale musí slíbit, že nebude sázet na více než jednu kartu denně, že poté už nikdy karty hrát nebude a hlavně - že se ožení s Lizavetou Ivanovnou. Mladík se vším souhlasí. Vsadí na první dvě karty a sklízí obrovské úspěchy - při poslední kartě: srdcovém esu, vsadí vše, co doposud vyhrál. Myslí, že vítězství má v kapse, ale k jeho nesmírnému překvapení není jeho kartou eso, ale piková dáma, která se nápadně podobá zesnulé hraběnce. Když na něho nebožka z karty mrkne, Heřman se zhroutí a skončí v blázinci. Lizaveta Ivanovna si najde hodného muže a i Tomskij, který vlastně všechno nepřímo způsobil, se ožení a stane se rytmistrem.
Hraběnka upadla v zřejmý zmatek. Jejími rysy projelo ostré duševní pohnutí, ale brzy upadla v dřívější netečnost.
"Můžete mi," pokračoval Heřman, "můžete mi říci ony tři jisté karty?"
Hraběnka mlčela; Heřman pokračoval:
"Pro koho střežíte své tajemství? Pro vnuky? Jsou i tak bohatí; neznají ani cenu peněz. Marnotratníkovi vaše tři kary nepomohou. Kdo si neumí zachovat otcovské dědictví, umře v bídě, i když mu budou čerti pomáhat. Já nejsem marnotratník. Nu...!"
Zastavil se a s chvěním očekával její odpověď. Hraběnka mlčela; Heřman padl na kolena.
"Znalo-li," řekl, "znalo-li vaše srdce kdy cit lásky, vzpomínáte-li si na její vytržení, zasmála-li jste se aspoň jednou při pláči novorozeného syna, bilo-li kdy něco lidského ve vaší hrudi, prosím vás při citech manželky, milenky, matky - při všem, co je jen svatého v životě - neodmítejte mou prosbu! Odhalte mi své tajemství! Co z něho máte? ... Snad je spjato se strašným hříchem, se ztrátou věčné blaženosti, se smlouvou s ďáblem... Pomyslete jen: jste stará; nebudete už dlouho žít - jsem hotov vzít váš hřích na svou duši. Odhalte mi jen své tajemství. Pomyslete, že vašich rukou je štěstí člověka; že nejen já, ale i mé děti, vnuci a pravnuci budou žehnat vaší památce a budou ji ctít jako svátost..."
Stařena neodpověděla ani slova.
Heřman vstal.
"Stará čarodějnice!" řekl se zaťatými zuby, "tak já tě donutím, abys mi odpověděla..."
Při těch slovech vyndal z kapsy pistoli.
Při spatření pistole projel hraběnkou podruhé silný záchvěv. Zakývala hlavou a zdvihla ruku, jako by se chránila před výstřelem... potom se skácela nazad... a zůstala bez pohnutí.
"Přestaňte s tím dětinstvím," řekl Heřman a vzal ji za ruku. "Ptám se vás naposled: chcete mi říci své tři karty? Ano či ne?"
Hraběnka neodpovídala. Heřman viděl, že zemřela.

Oscar Wilde - Jak je důležité míti Filipa

21. dubna 2008 v 14:06 | frida |  Čtenářský deník

Oscar Wilde
Jak je důležité míti Filipa

Hlavní postavy: John Worthing (Jack), Algernon Moncrieff, Gvendolína Faifaxová, Cecílie Cardewová, lady Bracknellová

Hra začíná setkáním dvou přátel - Johna Worthinga (v knize nazývaného jako Jacka) a Algernona Moncrieffa. Prvně jmenovaný se právě vrátil ze svého venkovského sídla a přišel na návštěvu k Algernonovi, aby mohl požádat o ruku jeho sestřenku Gvendolínu, do které se zamiloval. Když se ale se svými úmysly svěří příteli, v dobré víře, že ho Algernon podpoří, stane se něco, co Jack nečekal. Algernon totiž našel jeho cigaretové pouzdro, které si u něho jednou Jack zapomněl, a spatřil na něm osudový nápis:

"Od malé Cecilky z něžné lásky drahému strýčkovi Jackovi."

Na tom nápisu však Algernona nezarazilo ani tak věnování od "malé Cecilky" jako oslovení "strýčku Jackovi". Do té doby totiž svého přítele znal pod jménem Filip Worthing. Jack alias Filip musí s pravdou ven - přiznává se příteli, že ve skutečnosti se jmenuje Jack (John), že je smírčím soudcem a že žije na venkově - ovšem v jiné vesnici než uváděl doposud. Totožnost Filipa si vymyslel proto, že ve svém sídle ve Wooltonu má mladou devatenáctiletou schovanku Cecílii Cardewovou, které musí jít příkladem, což mu ale na druhou stranu neumožňuje žít lehkovážným životem, jakým by rád žil. Proto si vytvořil imaginárního mladšího bratra Filipa, který je nezřízený a páchá v Londýně nenapravitelné špatnosti, které za něho musí Jack dávat do pořádku. Tím si vytváří nejen důvody pro své návštěvy velkoměsta, ale i perfektní alibi. Bohužel mu dělá starosti, že se jeho schovanka začíná až moc zajímat o nezvedeného Filipa. Jack se proto rozhodne, že nechá bratra zemřít. Filip je totiž i překážkou mezi Jackem a Gvendolínou. Algernon příteli jeho lež odpustí a svěří se mu, že i on má podobného imaginárního přítele, pana Bunburyho, který je velmi chorý a každou chvíli se rozstoná. To pak za ním musí věrný přítel Algernon okamžitě přijet, i kdyby měl kvůli tomu zrušit například rodinnou večeři. Jack doufá, že teď, když si s Algernonem vše vyjasnil, se bude moci oženit s jeho sestřenkou. Gvendolína záhy přichází k bratranci na návštěvu - doprovázena bohužel svou přísnou matkou, lady Bracknellovou, obávanou Algernonovou tetou Augustou. Lady Braknellová Filipa Worthinga nemá zrovna v lásce. Ačkoli se Algernonovi podaří "odklidit" tetičku na chvíli z cesty a "Filip" má tak možnost požádat svou vyvolenou o ruku, i přes její kladnou odpověď není ještě štěstí obou mladých lidí jisté. Tetička Augusta si chce s Filipem promluvit - začne s křížovým výslechem typu: "... Kouříte?" - "Inu... ano, musím přiznat, že kouřím." - "To slyším ráda. Muž má mít stále nějaké zaměstnání. Beztak je v Londýně příliš mnoho zahalečů. Kolik je vám let?" a podobně. Když se dostane k "podružnějším" otázkám o rodině a příbuzných, s hrůzou zjišťuje, že své rodiče mladík nezná, jelikož byl nalezen jako nemluvně v kožené brašně na nádraží Victoria. Romantický příběh nalezence by se tetičce jistě zamlouval, ale místo nálezu se jí zdá příliš prosté. Doporučí Filipovi, aby si obstaral alespoň jednoho rodiče, jinak ho nehodlá brát jako nápadníka pro svou dceru. Na Gvendolínu ovšem historka s brašnou udělá patřičný dojem a vrátí se, aby Filipovi řekla, jak ho miluje, a že pokud nebude jiná volba, uteče k němu na jeho panství. Při této příležitosti vyslechne Algernon potají název Wooltonu, který se před ním snažil Jack utajit kvůli strachu o svou krásnou svěřenkyní.
Zatímco Jack úporně přemýšlí, jak svou nelehkou situaci vyřešit, rozjede se Algernon tajně do Wooltonu, kde se nejenže setká s Cecílií, ale také se do ní zamiluje. Má to však jeden problém - Algernon se vydává za Jackova bratra Filipa, a tak se do něho mladá dívka zamiluje v domnění, že se jedná o jejího vysněného "zkaženého" prince.
Od této chvíle se začne situace obou přátel značně dramatizovat - Jack prožije šok, když přijede domů předčasně se smutnou zprávou o bratrově smrti, načež zjistí, že jeho bratr Filip dorazil domů a hodlá tu strávit týden. Jack se neopováží přiznat pravdu, když vidí Cecíliino nadšení nad Algernonem, ale má na kamaráda zlost. Pokusí se ho vystrnadit, ale Algernon se stihne s Cecílií zasnoubit i přesto, že si ona myslí, že se jmenuje Filip. Právě tohle jméno se stane největším problémem - nejen Cecílie, ale i Gvendolína totiž sní o muži jménem Filip a obě se svým milým bez obalu přiznají, že kdyby se jmenovali jinak, neměly by je tolik rády. Oba se nezávisle na sobě rozhodnou podstoupit těžkou zkoušku lásky - nechat se překřtít. K tomu ale nestačí dojít, jelikož znenadání přijíždí do Wooltonu Gvendolína. Setkává se tu s Cecílií a obě mladé dámy si na první pohled padnou do oka. Staly by se z nich jistě velké přítelkyně, kdyby obě nezjistily, že jsou zasnoubeny s jedním a tím samým člověkem - Filipem Worhingem. Vypukne hádka, která vyústí příchodem Algernona a Jacka. Pravda tedy nakonec vyjde najevo tím nejnepříjemnějším způsobem - mladíci se musejí přiznat a slečny se pochopitelně urazí a odejdou. Naštěstí jejich nenávist nemá dlouhého trvání a obě se šlechetně rozhodnou svým snoubencům odpustit. Zdálo by se, že přichází šťastný konec typu "žili spolu šťastně až do smrti", ale tímto ještě hra nekončí. Do Wooltonu totiž dorazí i teta Augusta a právě nyní nastává pro všechny snoubence krušná doba. Nejprve nechce teta Augusta svolit ani k jednomu sňatku, poté zjistí, že Cecílie má slušný důchod a že je pro jejího synovce dobrou partií a proto dá souhlas ke svatbě Algernona a Cecílie. S tím ale nesouhlasí Jack jako Cecíliin poručník. Má podmínku, aby si i on směl vzít Gvendolínu. K tomu ovšem lady Bracknellová svolit nechce.
Na řadu přichází nečekané vyústění celé zápletky - napomůže k němu vychovatelka Cecílie, slečna Prismová, která se zná s lady Bracknellovou, poněvadž u ní dříve sloužila. Jednoho dne ale zmizela a s ní zmizel i druhý synovec tety Augusty, starší Algernonův bratr. Společnost se nakonec dozví, že posledním místem kde slečna Prismová malé dítě viděla, byla příruční brašna, do které dala dítě omylem, a kterou pak nechala na nádraží Victoria. Jack se ze šoku vzpamatuje jako první - jde do svého pokoje a po chvíli hledání se vrátí s koženou brašnou, v níž byl jako dítě nalezen, a ve které slečna Prismová pozná své ztracené zavazadlo. Jack se tedy dozví, že skutečně má mladšího bratra, a že je jím právě Algernon. Když lady Bracknellová zjistí, že Jack je také jejím synovcem, dá konečně svůj souhlas a mohou se připravovat dvě svatby. Na konec ovšem ještě jedno překvapení - Jack se totiž má jako prvorozený syn správně jmenovat po svém otci. Jenže ... jaké je jeho jméno?? (viz. Citát :D)

JACK: Tak pokřtěn jsem. To bychom tedy měli. A teď, jaké mi dali jméno? Jsem připraven na nejhořší.
LADY BRACKNELLOVÁ: Jako nejstarší syn jsi byl samozřejmě pojmenován po otci.
JACK (popuzeně): Ovšem, ale jak se můj otec jmenoval?
LADY BRACKNELLOVÁ (přemýšlí): Teď si najednou nemohu vzpomenout, jak se generál jmenoval. Ale nějaké křestní jméno nepochybně měl. Byl to sice výstředník, to připouštím, ale až v pozdějších letech. A to byl důsledek indického podnebí, manželství, špatného trávení a podobných vlivů.
JACK: Algy! Ani ty si nevzpomeneš, jak se náš otec jmenoval?
ALGERNON: My jsme spolu nemluvili, milý hochu. Otec přece umřel, když mi nebyl ani rok.
JACK: Jeho jména musí být aspoň v armádních seznamech z té doby, nemyslíš, teto Augusto?
LADY BRACKNELLOVÁ: Generál byl v podstatě mírumilovný, mimo domácnost ovšem. Ale v každém vojenském adresáři nepochybně zapsán je.
JACK: Armádní seznamy z posledních čtyřiceti let mám tady. Měl jsem ty rozkošné památky už dávno prostudovat! (Žene se ke knihovně a vytahuje knihy.) M. Generálové: ... Mallam, Maxbohm, Magley - to jsou příšerná jména! Markby, Mogsby, Mobbs, Moncrieff! Poručíkem 1840, kapitánem, majorem, plukovníkem, generálem 1869, křestní jména: Filip; John. (Zvolna odloží knihu a praví naprosto klidně:) Já vám vždycky říkal, Gvendolíno, že se jmenuji Filip. A prosím, přesto se jmenuji Filip. Totiž, tak se samozřejmě jmenuji Filip.
LADY BRACKNELLOVÁ: Ano, teď si vzpomínám, že generálovi říkali Filipe. Věděla jsem, že má nechuť k tomu jménu není bezdůvodná.
GVENDOLÍNA: Filipe! Můj milovaný Filipe! Od první chvíle jsem cítila, že se nemůžete jmenovat jinak.
JACK: Gvendolíno, to je hrozné pro muže, když najednou objeví, že celý život mluvil jen a jen pravdu! Můžete mi odpustit?
GVENDOLÍNA: Mohu. Neboť cítím, že se určitě změníte.
JACK: Má jediná!
CHASUBLE (k slečně Prismové): Laetitie! (Obejme ji.)
SLEČNA PRISMOVÁ (zaníceně): Bedřichu! Konečně!
ALGERNON: Cecílie! (Obejme ji.) Konečně!
JACK: Gvendolíno! (Obejme ji.) Konečně!
LADY BRACKNELLOVÁ: Dcero, jak se to chováš? Copak nemáš rozum?
GVENDOLÍNA: Naopak, matinko. Jasně si uvědomuji, jak je důležité mít Filipa.

OPONA

My favourite film-character - Sweeney Todd

20. dubna 2008 v 15:04 Referáty
My favourite film-character
I decided to describe great villain from the film I have seen for the last time. I was with my friend Jitka at the cinema and we saw the film from Tim Burton. It's name was "Sweeney Todd: The demon barber of Fleet Street". First some few information about the film:
It's a musical horror with plenty of bloody scenes, with deadly looking people and especially with a lot of violence.
The story take place in the dirty London in the 19th century.
The fable returned from the prison, where he had been for 15 years. Sweeney Todd (that's fable's nickname) arrives home and wants to avenge himself on the judge Turpin. This evil man was that who has adjudged Sweeney unjustly, because he wanted to seduce Sweeney's wife. Sweeney came to the house, where he has lived with his family. Beholder discovers that the Sweeney's real name's Benjamin Barker and that he was the best barber throughout London. He lived peacefully and happily with his wife and small daughter until at the judge Turpin fell in love with Mrs. Barker.
Now lives Benjamin Barker alias Sweeney only for his revenge. He linked with his neighbour (neighbor) Mrs. Lovett, which has a shop with the worst meat-cookies in London. They start their successful business - the meat-cookies made from the flesh of the people, which Sweeney kills with his razor-blades. Sweeney's killing to practice his techniques before he kills the hateful judge Turpin.
And why I chose exactly Sweeney's character? It's because I think, Sweeney wasn't such a cruel man. He was very unhappy and sad when he lost his whole family and he had to permit only for the judge Turpin's wishes. I didn't like that he murdered the innocent people, but the judge Turpin earned it.
In fine I can say (or write), Sweeney was "cruel", sour, unhappy and very lonely villain.

Ohledně nového vzhledu...

20. dubna 2008 v 11:39
nj - už ho zase nemáme... ale článek tu nechávám... jako takovou vzpomínku na to, co mohlo bejt... :D

Alexandr Sergejevič Puškin - Historie vesnice Gorjuchina

19. dubna 2008 v 19:33 Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Historie vesnice Gorjuchina
Hlavní postavy: vypravěč
Povídka popisující život v Ruské nevolnické vesnici ironickým a sarkastickým tónem. Vypráví o poddaných a o jejich krutých pánech, kterým jde jen o peníze a dřou ze sedláků kůži. Čtenář se dozví hodně o ruských zvycích a způsobech, i o jednoduché povaze obyvatel venkova.
Obyvatelé Gorjuchina jsou povětšině vzrůstu středního, postav zavalitých a mužných; oči mají šedé, vlasy rusé nebo zrzavé. Ženy vynikají nosy poněkud ohrnutými vzhůru, vysedlými lícními kostmi a tělnatostí. - N.B. Ženská jako kyrysar, tento výraz často se vyskytuje ve starostových poznámkách k Soupisům nevolníků. - Mužové jsou dobrých mravů, pracovití (zejména na své vlastní roli), stateční, bojovní. Mnozí z nich chodí samojediní na medvěda a v okolí jsou proslulí v pěstních zápasech; vůbec všichni mají sklon k tělesnému požitku pijáctví. Ženy se kromě domácího zaměstnání podílejí s muži o většinu jejich prací; nezůstávají za nimi pozadu ani v odvážnosti, jen málokterá se bojí starosty. Tvoří mocnou veřejnou stráž, jež neospale bdí na panském dvoře, a nazývají se kopinicemi (od slovanského slova kopí). Hlavní povinností kopinic jest co nejčastěji bít kamenem do litinové desky a tím zastrašovat zlé záměry. Jsou stejně cudné jako krásné; na drzost opovážlivcovu odpovídají přísně a důrazně.

Alexandr Sergejevič Puškin - Dubrovskij

19. dubna 2008 v 19:23 Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Dubrovskij
Hlavní postavy: Vladimír Dubrovskij, Marja (Máša) Kirilovna, Kirila Petrovič Trojekurov, Andrej Gavrilovič Dubrovskij
Ruský šlechtic ze starobylého bohatého rodu, Kirila Petrovič Trojekurov, je postrachem všech sousedů z okolí. Je nesmírně bohatý a má velký vliv, proto mu všichni podlézají a bojí se ho. Jedinou výjimkou je jeho starý kamarád z vojny, Andrej Gavrilovič Dubrovskij, kterého si Kirila Petrovič váží. Jemu jedinému promíjí jeho názory, které se Andrej Gavrilovič jako jediný nebojí před ním nahlas vyslovit. Andrej Dubrovskij je ale oproti Trojekurovu chudý - je pánem pouze jedné malé vesničky Kistěněvky. Po léta žijí tito přátelé ve shodě, ale jednoho dne se Andrej opováží příliš velké drzosti - při prohlídce přítelova psince tajně žárlí, protože ač je sám vynikající a náruživý lovec, nemůže si dovolit víc než dva lovecké psy. Proto ho rozhořčí, že se psi Trojekurova mají lépe, než jeho poddaní. Svou myšlenku řekne, jak jinak, nahlas. Trojekurov to bere jako žert, ale jeho poddaný se na Anreje osopí a něco mu drze odpoví. Dubrovskij se nenechá od sluhy urážet a rozhořčen společnost opustí. Trojekurov pro něho několikrát posílá sluhy, ale ti se mu pokaždé vracejí se zápornou odpovědí na jeho pozvání. Trojekurov se dopálí, protože Dubrovskij vzkáže, že se u něho neobjeví, dokud mu Trojekurov nepošle svého sluhu, který ho urazil, a nedovolí mu, aby sám rozhodl o jeho trestu nebo případné milosti. Trojekurov je rozzloben tím, že si chudý soused osobuje nároky na rozhodování o potrestání jeho sloužícího. Takto se oba rozhněvají a ani jeden nechce udělat krok ke smíření jako první. Ostatní sousedé nemající Andreje v lásce kvůli jeho velkému vlivu u Trojekurova, ještě více dráždí Kirilu Petroviče a štvou oba dva proti sobě.
Kirila se rozhodne pro skvělou pomstu - podá u soudu prohlášení, že si Dubrovskij osobuje nárok na vesnici Kistěněvku neprávem, a že obec patří správně jemu. Soudce má z Trojekurova strach a dá mu za pravdu - navíc Andrej Gavrilovič se ani moc nenamáhá oponovat, domnívaje se, že když je pravda na jeho straně, nemůže prohrát.
V době, kdy probíhá soud, vstupuje do děje jedna z hlavních postav povídky - syn Andreje Dubrovského, Vladimír. Ten žil ve městě jako důstojník a mladý pán, kterému jeho otec posílal pravidelné důchody. Ačkoli mladík svého otce moc neznal (v osmi letech byl po smrti matky převezen do Petrohradu a tam do té doby žil), když ho zastihly zprávy o soudním procesu a o otcově náhlém onemocnění, rozjel se ihned domů. Andrej Gavrilovič se mezitím pomátl. Choval se jako dítě, neuměl se o sebe postarat a o nic se sám nezajímal. Pouze živořil a čekal na to, co muselo přijít - pomalu ale jistě svůj soudní spor prohrával.
Kirila Petrovič byl zaražen zprávami o nemoci bývalého přítele a ze zbytku náklonnosti se chtěl usmířit. Rozhodl se jet k Dubrovskému domů, ale dorazil právě v okamžiku, kdy starý Dubrovskij umíral a Vladimír Trojekurovi poslal sluhu s urážlivým vzkazem. Tím byly všechny naděje na usmíření zmařeny. Několik dnů po smrti Andreje Gavriloviče přijeli do Kistěněvky soudní pracovníci a chtěli ves zabrat a dosadit do ní Trojekurova správce. Obyvatelé vesnice ale svého pána Vladimíra milovali a chtěli s nimi bojovat. Vladimír jim to rozmluvil. Nemohl se ale smířit s tím, že si teď cizí správce bude žit v domě, ve kterém žil a zemřel jeho otec. Proto potají v noci vzbudil všechny sloužící a vyhnal je z domu, který poté zapálil. Uvnitř byli pouze Trojekurovi úředníci. Vladimír poslal jednoho kováře, aby otevřel vedlejší dveře a soudní zřízenci tak mohli utéct. Kovář ho ale neuposlechl a dveře naopak zamknul. Všichni úředníci v domě uhořeli a Vladimír se s kovářem a několika vesničany vydal do lesů, kde se z něho stal loupežník, který okrádal bohaté, zatímco chudé nechával jít.
Zvláštní bylo, že Dubrovskij okrádal všechny projíždějící vozy, pouze těm Trojekurovým se vyhýbal. Domýšlivý Kirila Petrovič to pokládal za známku Vladimírova strachu ze své osoby, ale pravda byla jiná - Vladimír se zamiloval do dcery Kirily Petroviče, do Marjy Kirilovny. Měl ji tolik rád, že když náhodou potkal u cesty mladého Francouze, který měl přijít do Trojekurovy rodiny jako učitel jeho malého syna, podstoupil ohromné riziko a vyměnil si s ním místo. V domě Kirily Petroviče ho nikdo nepoznal. Jako učitel malého Sašy neměl mnoho práce, a tak dával hodiny klavíru své oblíbenkyni Máše. Dívka se do něho pomalu zamilovala, ale trápilo ji, že je pouze chudým sluhou. Za několik týdnů se ovšem Dubrovskij prozradil, když po hostině okradl jednoho opilého lumpa, který ho poté udal. Dubrovskij musel zpět do lesa. Ještě předtím řekl Máše pravdu o své totožnosti, vyznal se jí ze své lásky a slíbil jí, že kdyby od něho kdykoli potřebovala jakoukoli pomoc, bude jí k dispozici.
Taková situace nastane, když je Máša otcem nucena ke svatbě se starým bohatým knížetem, který je jí zpočátku pro svou dobrotu sympatický, ale kterého začne nenávidět když se dozví, že by měla být jeho manželkou. Máša miluje Dubrovského, setká se sním a všechno mu poví. On chce nejprve svého soka zavraždit, Marja mu to ale zakáže. Vladimír jí dá prsten, který stačí jen vložit do dutiny jednoho starého stromu v sadu a Vladimír bude vědět, že Máša souhlasí s jeho nabídkou - stát se manželkou vůdce loupežníků. Marja to nejprve nechce učinit a pokouší se ještě uprosit svého otce, aby svatbu zrušil. Napíše i dojemný dopis svému nastávajícímu, ve kterém ho prosí, aby se jí zřekl. Starý kníže ale pokládá za svou povinnost upozornit na dopis Mášina otce, který neposlušnou dceru zavře do pokoje a zakazuje jí vycházet - a pro jistotu stanoví datum svatby na druhý den.
Marja se pokusí poslat Sašu s prstenem do sadu, ale nešťastnou náhodou se chlapec prozradí a Kirila Petrovič se dozví o vztahu své dcery k Dubrovskému. Neprodleně nechá svou dceru připravit a vyšle ji i s knížetem do kostela. Máša celou cestu doufá v příchod Dubrovského, ale ten nedorazí. Máša si v kostele starce vezme. Na zpáteční cestě je přepadnou lupiči a Vladimír chce Mášu unést. Ta mu ale řekne, že je už pozdě a že už je vdaná. Nechce zrušit manželský slib a odjet s ním. Vladimír je postřelen starým knížetem, který se o mladou nevěstu nehodlá nechat jen tak připravit. Nakonec musí zklamaný loupežník odjet s nepořízenou. Zanedlouho poté byl loupežnický tábor napaden carskými vojáky, kteří již dlouho po Dubrovském pátrali. O jeho osudech se nic s určitostí neví - na konci povídky je zmínka, že se mu snad podařilo uprchnout za hranice.
Bylo po obřadu. Cítila chladný polibek nemilovaného manžela, slyšela úlisné gratulace přítomných a stále ještě nemohla uvěřit, že její život je navěky spoután, že Dubrovskij nepřispěchal ji zachránit. Kníže se k ní obrátil s laskavými slovy, ona je nepochopila, vyšli z kostela, v předsíni se kupili mužici z Pokrovska. Její pohled je rychle přehlédl a znova se v něm objevila dřívější otupělost. Novomanželé usedli spolu do vozíku a jeli do Arbatova, kam už se vypravil Kirila Petrovič, aby tam novomanžele přivítal. Kníže, jsa o samotě se svou mladou ženou, byl nemálo zmaten jejím chladem. Nenudil ji falešnými výklady a směšným nadšením, jeho slova byla prostá a nevyžadovala odpovědi. Takovým způsobem projeli asi deset verst, koně letěli bystře po hroudách vesnické cesty a vůz na svých anglických pružinách se téměř nehoupal. Náhle se ozvaly výkřiky pronásledování - vůz se zastavil, obklopil jej hlouček ozbrojených lidí a člověk s maskou otevřel dveře na té straně, kde seděla mladá kněžna, a řekl jí: "Jste volná, vystupte!" - "Co to znamená," vykřikl kníže, "kdo jsi...?" - "To je Dubrovskij," řekla kněžna. Kníže, neztráceje duchapřítomnost, vyndal z postranní kapsy cestovní pistoli a vystřelil na maskovaného lupiče. Kněžna vykřikla a s hrůzou si zakryla oběma rukama tvář. Dubrovskij byl raněn do ramene, krev tekla, kníže neztráceje ani minuty, vyndal druhou pistoli. Ale nedali mu kdy vystřelit, dvířka se otevřela a několik silných rukou ho vytáhlo z vozu a pistoli mu vytrhlo. Nad ním zablýskaly nože.
"Nedotýkejte se ho," vykřikl Dubrovskij a jeho zamračení společníci ustoupili.
"Jste volná," pokračoval Dubrovskij, obraceje se k bledé kněžně.
"Ne," odpověděla, "je pozdě, jsem vdaná, jsem žena knížete Verejského."
"Co to povídáte?" vykřikl zoufale Dubrovskij, "ne, vy nejste jeho ženou, vy jste byla přinucena, vy jste nikdy nemohla souhlasit..."
"Souhlasila jsem, přísahala jsem," namítla pevně, "kníže je můj muž, poručte, aby ho pustili, a nechte mě s ním. Já vás neklamala. Čekala jsem vás do poslední chvíle... Ale teď, povídám vám, teď je pozdě. Pusťte nás."
Ale Dubrovskij už ji neposlouchal, bolest z rány a silné duševní rozčilení ho zbavilo sil. Upadl u kola, loupežníci ho obklopili. Podařilo se mu říci jim několik slov, posadili ho na koně, dva z nich ho podpírali, třetí vzal koně za uzdu a všichni jeli stranou, nechávajíce vůz uprostřed cesty, lidi svázané, koně vypřažené, neuloupivše však nic a neprolivše ani jediné kapky krve v pomstu za krev svého náčelníka.

Alexandr Sergejevič Puškin - Roslavlev

19. dubna 2008 v 19:22 Čtenářský deník
Alexandr Sergejevič Puškin
Roslavlev
Hlavní postavy: Polina
Povídka, jejímž vypravěčem je - celkem nezvykle - dívka, která líčí příběh své přítelkyně a náramné vlastenky Poliny.
S Polinou se vypravěčka sblížila na přání svého staršího bratra, který byl do dívky zamilován. Brzy se z nich staly nejlepší přítelkyně, a přestože Polina bratra své kamarádky nemilovala, svolila že si ho vezme. Udělala to hlavně z lásky k národu, protože mladík měl odejít na vojnu a na frontě bojovat proti Napoleonově francouzské armádě. V době války žily obě společnice u své známé, a o bojích jen slýchali zprávy, kterým se povětšinou nedalo moc věřit. Byl tam s nimi i jeden krásný mladík, který byl ovšem původem Francouz. Ten se do Poliny zamiloval, ale ona ho jako správná Ruska odmítla. Povídka končí tím, že se Polina dozví o smrti svého potenciálního ženicha a obdivuje ho, poněvadž padl za vlast a zároveň obdivuje Moskevčany, kteří zapálili své rodné město jen proto, aby nepadlo do rukou nepříteli.
"Moskva padla," řekla mi, neodpovídajíc na pozdrav Sinecourův; srdce se mi sevřelo, slzy vyhrkly proudem. Sinecoure sklopil oči a mlčel. "Šlechetní, vzdělaní Francouzi," pokračovala a hlas se jí chvěl rozhořčením, "oslavili své vítězství důstojným způsobem. Zapálili Moskvu. Moskva hoří už dva dny." "Co říkáte?" zvolal Sinecoure. "To není možné!" - "Dočkejte noci," odpověděla suše, "možná že uvidíte záři." - "Bože můj! Je ztracen," řekl Sinecoure. "Jak? Což nechápete, že požár Moskvy znamená zkázu všeho francouzského vojska, že Napoleon se nemá kde a jak udržet, že bude nucen co nejdříve ustoupit před zimou zpustošenou a opuštěnou zemí, s vojskem rozvráceným a nespokojeným? Jak vás mohlo napadnout, že Francouzi sami sobě vykopou hrob? Ne, ne, Rusové, Rusové zapálili Moskvu. Strašlivá, barbarská velkodušnost! Teď je vše rozhodnuto - vaše vlast vyvázla z nebezpečí; ale co bude s naším císařem!"
Opustil nás. Polina ani já jsme se nemohly vzpamatovat. "Má snad," řekla Polina, "Sinecoure pravdu a požár Moskvy je naše dílo? Je-li tomu tak... ó, mohu být hrdá, že jsem Ruska! Vesmír ustrne nad velikostí oběti! Teď ani náš pád mi není hrozný, naše čest je zachráněna; nikdy se už Evropa neodváží bít se s národem, který sám sobě utíná ruce a spaluje své hlavní město."
Oči jí jen zářily, hlas přímo zvonil. Objala jsem ji, smísily jsme slzy šlechetného nadšení a vroucí prosby za vlast. "Ty nevíš," řekla mi Polina jako u vytržení. "Tvůj bratr... je šťasten, není v zajetí, raduj se - padl za spásu Ruska."
Vykřikla jsem a klesla jsem jí beze smyslů do náruče.

Věneček 17. dubna 2008 - Salsa

19. dubna 2008 v 14:47 | yellow |  Klipy

Podle aktérů je tohle nejlepší část vystoupení. Takže se bavte. Znova se omlouvam za kvalitu. A rozhodně pište do komentářů, jestli se vám to líbí. Aktéři si to rozhodně přečtou.

Věneček 17. dubna 2008 - Rumba

19. dubna 2008 v 12:49 | yellow |  Klipy

Takže platí pořád to stejný.

Věneček 17. dubna 2008 - Jive

19. dubna 2008 v 12:03 | yellow |  Klipy

Tak nejdřív bych se chtěla omluvit za kvalitu, ale doopravdy za to nemůžu. S foťákem se točí špatně a když zhasnou skoro všechny světlaj, tak je to ještě horší. A světla byla zhasnuta na žádost vystupujících. Takže.... aktéři stejní a místo konání taky.

S.O.S. Afrika

19. dubna 2008 v 11:59 | yellow |  Naše názory, články
Moje slohovka na téma "Nezavírejme oči před..."
Nezavírejte oči před problémy čtvrtého světa. Jeho problémy jsou i naše. Postavme se čelem k Africe a začněme jednat. Uvědomme si, že 9 z 10 nejchudších států světa je v Africe. Začněme řešit její problémy. Vždyť jsme je způsobili my. My Evropané a Američani. Kdo vtrhl do Afriky, začal jí vnucovat svou kulturu, náboženství a nadvládu? Kdo dělil Afriku podle pravítka a nezajímal se, jestli rozerve kmen na půlky nebo k sobě nacpe dva kmeny, které spolu po staletí bojují? Byli jsme to my, kdo začal "civilizovat" Afriku, kdo podporoval africké diktátory, půjčoval jim peníze, o kterých věděl, že je nikdy nebudou schopni splatit. Peníze, které byly použity na financování mezistátních i občanských válek. Peníze, které se rozplynuly jako pára nad hrncem, skončily v kapsách mocných a přivedly africké státy do propasti, které se nadále prohlubuje. Ze které se Afrika nemůže bez cizí pomoci vyhrabat.
Pomozme Africe. Nepůjčujme jí peníze, ale investujme je. Investujme je do vzdělání, lékařství a průmyslu. Postavme školy, vzdělávejme Afričany, vždyť dobré vzdělání má nevyčíslitelnou cenu. Vytvářejme nová pracovní místa, aby zde mohli Afričané pracovat, vydělávat peníze, které by následně opět utratili v Africe. Peníze, za které by mohli nakoupit potraviny. Není totiž pravda, že se do Afriky musí posílat jídlo, jídla je v Africe dost, ale téměř nikdo si ho nemůže dovolit.
Kopejme studny. Mnoho lidí v Africe umírá na banální nemoci způsobené špinavou vodou, kterou musí pít. Stavme nemocnice, distribuujme léky a šiřme informace o AIDS. Lidé umírají na nemoci, na které máme v Evropě a Americe léky. Léky za pár korun, které si zde může dovolit skoro každý, ale v Africe mají cenu zlata.
Podporujme rozvoj průmyslu, a hlavně nezapomeňme na to nejdůležitější. Otevřeme Africe dveře na světový trh. Zapomeneme - li na tento poslední krok, bylo naše snažení bezpředmětné.
To, že musíme Africe pomoci, si uvědomuje již mnoho lidí, ale stále se nepodařilo přinutit politiky k rázným krokům. Již v roce 1985 se celebrity rozhodly zahájit kampaň pro podporu Africe. Následoval megakoncert, který měl upozornit na africké problémy. Koncert se setkal s obrovskou podporou lidí, vybralo se 250 milionů dolarů a o Africe se začalo mluvit. Přesto se od té doby nic nezměnilo. Dvacet let nato se tato akce opět opakovala. Již neměla za cíl vybrat peníze pro Afriku, ale donutit G8, které v té době měla zasedání, aby zrušila dluhy nejchudším státům světa. Povedlo se to pouze částečně. G8 zrušila dluh 24 nejchudším africkým státům.
Koncerty se konaly současně na devíti místech (Londýn, Paříž, Řím, Berlín, Johannesburg, Tokio, Philadelphia, Barrrie a Moskva) a přes televizní obrazovky ho sledovaly přes dvě miliardy lidí. Zúčastnilo se ho přes 200 umělců a jen na londýnském koncertě bylo přítomno přes sto tisíc lidí.
Přes to všechno umírá každé tři sekundy jedno africké dítě kvůli extrémní chudobě. Miliony lidí trpí AIDS, tisíce jich denně umírají. V roce 1985 platila Afrika 250 milionů dolarů každých čtrnáct dní. Dnes platí pravděpodobně mnohem více a dluh stále narůstá. Zastavme zadlužování Afriky.
Dnes již existují desítky organizací na podporu Afriky. Jmenujme pouze některé. DATA (Debt And Trade In Africa) je organizace soustřeďující se na zrušení dluhu a otevření trhu pro Afriku, ONE, Red, EDUN a mnoho dalších.
Přinuťme politiky jednat. Jsme první generací, která má možnost pomoci Africe. Tak se jí chopme. Vždyť Afrika volá o pomoc. Přesto stále věří. "Fini la a sigigi, Africa lo londo... Přijde nový den a Afrika vstane..."