"Když to není rozbité, nespravuj to."

Bono - The Rolling Stone Interview III.

5. května 2008 v 18:38 | Jann S. Wenner |  U2
5. SLÁVA, KAPELA, PÓDIUM
Krátce poté, co ses vrátil z Afriky, jste s kapelou vystoupili na absolutní vrchol.
Pro mě byla pravým vrcholem až devadesátá léta. To jsem si to nejvíc užíval. Sice jsem se nikdy necítil dobře jako pravá rocková hvězda - vždycky jsem si myslel "ať to dělá nějakej hubenej vyžilej chlápek a ne chlap, co vypadá jako boxer nebo dlaždič." Nikdy to moc nebyla moje parketa. Ale nakonec jsem se to naučil docela dobře. Tohle pro mě dobré období začalo někdy kolem desky Pop, která tuhle nablyštěnou pomádu měla oslavovat. Žili jsme si skvěle: poslouchali jsme hodně taneční muziky, často jsme pařili až do rána. Byli jsme ještě celkem mladí, všude kolem jsme měli hodně přátel. Tohle bezvadné období jsme pokusili zachytit ve skladbách jako Discothéque nebo If You Wear That Velvet Dress - ve všech těch krásných, smyslných písničkách. Ale místo toho, aby ta deska zněla jako party, tak zněla jako ráno po party, jako kocovina. Chtěl jsem popsat svůj hedonismus v náboženských výrazech - jako karneval, jako oslavu smyslnosti. Ale ten karneval asi trval příliš dlouho.
Tak trochu zpátky: takže váš výstup do hvězdných výšinzačal s deskou The Joshua Tree?
Tak trochu, ale ne úplně. Byli jsme hrozně vážní. To ostatně můžete vidět na všech těch fotografiích s kamennou tváří, kde nás Anton Corbijn fotil vždycky jenom, když jsme se přestali usmívat. Pamatuju si, že manager Paul McGuinness říkával: "Abyste nevypadali jako blbci, který si neumějí užít, že vedou hitparádu." V soukromí jsme se smáli hodně, ale na veřejnosti jsme byli takoví sebevědomí a časem jsme se potřebovali zbavit moralistní nálepky - což se nám podařilo na Zoo TV. Prostě naši soukromou tvář s tou veřejnou jsme dokázali skloubit až v devadesátých letech. Pak ale zase přišlo takové smyslové přetížení, které mi začalo trochu přerůstat přes hlavu. A potřeboval jsem se zas vrátit na zem.
Takže tě potkaly klasické rokenrolové problémy: hodně úspěchu, peněz a drog.
No, nehodlám to tady moc rozmazávat. Prostě...jsem do toho taky trochu spadnul.
A jak tě tedy sláva všeobecně poznamenala?
Po desce The Joshua Tree jsem si neuvědomil, že být slavný není zas tak důležité. Říkal jsem si: "Sakra, když někam jdu, tak nesmím lidi zklamat." Bob Dylan mě však učil tohle: "Nemusíš se řídit tím, co od tebe lidé očekávají. A když od tebe něco očekávají, tak je klidně zklamat můžeš." A uprostřed téhle vichřice - byli jsme na obálce časopisu Time, měli jsme singly i desku na čele hitparády - mi říkal: "Máš štěstí, že jsi v kapele. Já tímhle vším musel projít sám." Víš, sláva je docela legrační. Musíš ji brát tak, že je legrační. Když ji někdo bere moc vážně, tak zpychne. Já jsem se vydal od zpychnutí k tomu, kde jsem teď - tedy že se ráno vzbudím a vůbec si nevzpomenu, že v nějaké kapele jsem. Už si nenechám kazit náladu slávou. Já nemám ochranku. Mně nevadí, když na mě v restauraci nezbude místo.
Jak v kapele zvládáte neshody?
Docela jsme si vybudovali způsob, jak řešit problémy. Možná to spočívá v tom, že upřednostňujeme nápady před jejich autory. Prostě, je to dobrý, nebo špatný? Nezáleží na tom, kdo s tím přišel.
Jak dokážeš podřídit svoje nápady, pocity, vášně i zatvrzelost něčemu, jako je kapela?
Když něco vyzdvihne hudbu, kterou děláme, tak to podpořím.
Když něco vyzdvihne jen autora nápadu, tak ne.
Já ale mám až strach z toho, jak kapelu potřebuju. Oni ze mě dělají lepšího zpěváka, díky nim píšu lepší věci. Představa, že jsem v místnosti, kde mi všichni kolem jen přikyvují, je hrůzostrašná, protože já vůbec nejsem z těch, jejichž úsudek je skálopevný.
Úsudek o muzice, nebo i o ostatních věcech?
I o ostatních věcech. Třeba Sting říká: "Kapela je jen pouliční gang, měl bys z toho vyrůst." Mám ke Stingovi velkou úctu - jako k hudebníkovi i jako k člověku - ale s tím prostě nesouhlasím.
Kdy jste se naposledy pořádně pohádali?
Při přípravě na poslední desku jsme byli dost podráždění. Někdo hrál nějaké písničky, o kterých jsem si myslel, že je v nich hodně času a energie - a někdo se netvářil moc nadšeně. Ale možná, že ten někdo měl nakonec pravdu. Já píšu písničky dost rychle, improvizuju slova i melodie. Ale když se někdo netváří nebo říká "nudím se", tak mě přejde nálada. V naší kapele je to Larry Mullen - ten se nudí většinu času. Mohli byste si vyzpívat plíce a on to odzívá. Ale jeho instinkt je z osmdesáti procent správný. Když zrovna předvádíte těch dvacet procent, tak to pak bolí. To Adam, ten většinou usne. A Edge poznamená, že by pozměnil pár akordů.
Co se děje pak? Začneš řvát?
Ne, to už jsem dávno nastartovanej. Když zkoušíte nebo hrajete, tak jako byste chtěli vyskočit na střechu hodně vysokých domu.
Někde jsem četl, že jednu dobu jsi měl v kapele zákaz pití kafe.
To je pravda.
Nezazlívají ti třeba, že se hodně času věnuješ svým projektům?
Nezazlívají, a hned ti vysvětlím proč. Já pracuju tak, že se musí jiskřit. A když to nejiskří, tak musím zažehnout oheň. Pracuju velmi rychle, což je přesný opak toho, jak pracuje Edge. Edge je jako zenový mistr. On je ten typ chlápka, který osm let míchá inkoust, aby mohl nakreslit jednu kaligrafii. Já jsem hrozně nespokojený a netrpělivý. Kapela si ode mě dá ráda pauzu.
Když jsi na pódiu, na co myslíš, na co se díváš?
Skoro nikdo se ještě nevěnoval psychologii zpěváka. Zpěváci jako by před sebou měli díru, kterou se usilovně snaží zaplnit - to je celkem jasné. Ale co už je jasné míň, že díky tomu snažení si často vypěstují jakési třetí oko nebo reflex, jako mají plazi, že podvědomě vnímají, co se děje okolo. Třeba na party u vás doma bych vnímal, kdo přišel, kdo odešel, kdo se kde s kým hádá, kdo je kde v pohodě a tak dále. Je to celkem hukot. A po čase to začne být takový hukot, že by to člověk nejradši vypnul.
Tohle všechno vnímáš?
Ano, ale asi to bude údělem zpěváků. Když jsem na pódiu a nějak to nejiskří, vnímám to. Vnímám lidi, kteří odcházejí na záchod nebo si jdou koupit tričko - a ti mě štvou. Mick Jagger to má zrovna tak. A David Bowie nebo Eddie Vedder taky. Jsou samozřejmě zpěváci, kteří vůbec nevnímají, jestli je před nimi vyprodáno, nebo prázdno. Ale já mezi ně nepatřím.
Na co myslíš, když zpíváš?
Když to jde, jak má, tak se do písničky úplně ponoříš a ta písnička jakoby zpívá skrz tebe. Když nezpívá skrz tebe, tak člověk příliš vnímá okolí a zvuk odposlechu. Já mám výhodu: v rejstřících, ve kterých zpívám, v podstatě zpívat neumím. Kdybych se do písně úplně neponořil, tak bych některý tóny vůbec nebyl schopen zazpívat.
Takže jinými slovy, když do toho nedáš city a emoce, tak ti to moc nezpívá...
Ano, není to žádná velká oddanost umění. Je to prostě nutnost. Kdybych to tak nedělal a snažil se "hrát", hrozně bych ušetřil.
Ušetřil?
Ušetřil bych svůj emocionální život. Během koncertu U2 se moje pocity mění jak na horské dráze. Moje hodina říká, že jako je "jet - lag", tak jí trpím "gig - lagem", protože někdy ten emocionální dojezd může být nepříjemný. Den po koncertě se většinou vznáším jako papírový drak. Další den ten drak ale tvrdě narazí do zdi.
Co se snažíš udělat s publikem?
Chci, aby oni - stejně jako já - přestali vnímat svět kolem, aby přišli o vědomí. To je pak úžasné. My nejsme typická rocková kapela. My předstíráme, že jsme rocková kapela a někdy se nám to docela daří. Když přijdou songy jako Desire nebo Vertigo, tak si sice řekneš: "Uáá! To je rokenrol!" Ale jinak vlastně děláme něco trochu jinýho. Program koncertu stavíme jako hru o třech dějstvích, kde hlavním úkolem je, aby diváci i my přišli o vědomí. Aby se všichni dostali do stavu, kdy se všechno zdá možné. Kdy chceš zavolat mámě, opustit ženu, začít revoluci nebo vyrabovat banku a jet na rok na dovolenou.
Takže se při koncertech musíš hodně otevřít, ukázat svůj strach, svoji touhu, svoje srdce.
Je to tak, ale umění není nic jinýho než lámání hrudní kosti. Než otevřená operace srdce. Přál bych si, aby to šlo i jinak. Ale nakonec - lidi chtějí vidět krev...já ji chci vidět taky.
V roce 2000 jsi říkal našemu reportérovi, že jsi měl velký strach o svoje zdraví, ale že to nebudeš dál komentovat. Co se tehdy dělo?
Jednu dobu jsem si myslel, že mám rakovinu hrtanu, což by ukončilo práce na albu All That You Can't Leave Behind. Ale kapele jsem nic neřekl. Můj hlas nebyl v dobré formě už asi pět let. Začalo to po turné Zoo TV. Ostatně je to dobře slyšet - jakoby hlas ztratil na síle. Zpěv na desce Pop není moc dobrý. Následující turné mi taky moc nešlo. Nevěděl jsem, jestli mám problém s hlasivkami nebo s něčím jiným. Nechci se nad sebou moc dojímat, ale představa, že už bych neměl vidět svoje děti, mě dojímala pořádně. Ale naštěstí jsem to všechno překonal.
Pro mě osobně je nejsilnější částí současných koncertů pasáž, kde na obrazovky pouštíte úryvky Všeobecné deklarace lidských práv a nápis "Coexist" ("C" je ve tvaru islámského půlměsíce, "x" ve tvaru Davidovy hvězdy a "t" ve tvaru kříže - pozn. red.). Zvedáš přitom ruce jako vězeň z Abu Ghraib. Kdo tohle vymýšlí?
To vymýšlíme v kapele. Jako zpěvák jsem se vždycky snažil bourat hranice mezi námi na pódiu a publikem. Dřív jsem po vzoru Iggyho Popa skákal do davu, kopal jsem kolem sebe a holky v publiku kousal, ale pak jsme objevili, že jsou i jiné možnosti. Třeba změnit mentální přístup lidí. Tím, že jim něco naznačíte tvarem pódia nebo jim něco pustíte na obrazovku. Nebo i tím, že jim ukážete, že staré písničky mohou mít nový obsah. Sunday Bloody Sunday, song o severoirském problému, je najednou stejně tak o terorismu ve Spojených státech. Bullet The Blue Sky je píseň o Střední Americe a týrání levice pravicí v osmdesátých letech. Teď je najednou zase relevantní.
Nepřijde ti trochu přehnané, když se na pódiu začneš modlit?
Někdy je mi z Bona špatně. Ale já jsem Bono. Někdy bych si taky řekl: už drž hubu. Za žádnou cenu nechci vyznívat tupě. Možná někoho prudíme, ale tupí rozhodně nejsme.
Co třeba Edge, jaké je jeho role v kapele? Myslíš si, že jeho práce je doceněná?
Co se týče mne, tak já jsem v rámci U2 rozhodně přeceňovaný. Tak to prostě je. A štve mě, že ten kytarový génius - a genialita jde vždycky ruku v ruce se skromností - se nikdy nechtěl víc zviditelnit. Víš, většina rockových kytaristů jsou běloši, kteří přehrávají černošské riffy. A tenhle chlap - tenhle zenovej presbyterián - vlastně předdefinoval terén, ve kterém se kytaristi pohybují. Edge přišel se stylem, který před tím neexistoval. Vím, že když se bude sestavovat žebříček nejlepších kytaristů, tak před Edgem budou jiní, kteří víc sólují a jsou rychlejší. Ale to je, jako kdybyste Jacksona Pollcka (jeden ze zakladatelů abstraktního expresionismu v malířství - pozn. red.) nazvali matlalem. Edge je velikán mezi kytaristy. Pro mě je na tom žebříčku úplně nejvýš.
Jak bys jeho hru popsal?
Křišťálově ledové noty a křehká arpeggia se potkávají s bouří emocí, které se skrývají pod zdánlivě klidným povrchem. V hlavě se mu honí spousta věcí, jenže na rozdíl ode mě o nich moc často nemluví. Je to muzikant - a jeho vyjadřovací prostředek jsou ty tóny, které ještě předtím nikdo neslyšel. Právě díky nim zníme tak extaticky, bez Edgova hraní by to bylo moc složité.
Jak vůbec skládáte písničky? Jak bys popsal ten proces?
Někdy je to úplně klasické: já a Edge přijdeme s nápěvem, máme pár akordů, kus melodie, pár veršů nebo dobrý název. Ale někdy naopak tvoříme skrz improvizaci, kdy se zase zapojují Adam a Larry. Miracle Drug z poslední desky začala tak, že Adam přišel s basovou linkou, já jsem do toho něco začal zpívat a Edge improvizovat na kytaru.
Larry má velmi vyvinutý smysl pro melodie, vždycky je spokojený, až když se ta melodie vyloupne úplně stoprocentně. Na to, že jsme v podstatě punková kapela, máme docela jazzový přístup. Ne že by z nás padaly nějaké konzervatorní akordy a nesrozumitelný bordel, ale je to tak. Stuck In A Moment You Can't Get Out Of začala tak, že si Edge šudlal něco na piáno.
Bez ponětí, o čem vlastně ta písnička bude?
Mně to znělo jako soul. Pak přišel Larry a prohlásil, že je to moc velká slaďárna. Tak jsme si řekli, že to zkusíme vrátit zpátky na zem.
Kdy se ukázalo, že ta písnička vlastně bude o Michaelovi Hutchencovi?
Poté, co Michael umřel, jsem napsal pár řádek. Dostal se až úplně na dno. Kéž by ještě deset minut počkal... Měl jsem pocit, že jsem ho zklamal, protože jsem měl hodně práce a nevolal jsem mu tak často, jak bych býval chtěl. Moje žena Ali s ním strávila nějaký čas a říkala, že jí připadal trochu labilní.
A ty si myslíš, že bys tomu dokázal zabránit?
Ne, ale přál bych si, abych s ním býval strávil víc času. Věřili jsme si, byli jsme opravdu dobří přátelé. V Cannes jsme si spolu vždycky vyrazili, nešli jsme domů a celou noc jsme strávili na pláži, smáli jsme se jako blázni.
Zpátky k Edgovi: jiné skladatelské dvojice jako Lennon - McCartney, Jagger - Richards, Gilbert - Sullivan se většinou rozhádaly. Vy ale pořád jedete dál. Jak to?
My jsme tvrdí na práci, ne na sebe navzájem. Edge si zaslouží opravdu velké uznání. On se tak nějak naučil přeměnit svoje ego v akordy.
Takže pak je tam prostor pro tvoje velké ego...
Myslím, že Edge je svou rolí spokojený. On si velmi dobře uvědomuje, že dělat frontmana je tvrdá práce. Rozumní lidé jeho roli dokáží ocenit, na těch ostatních mu nezáleží. Já se vždycky naštvu: "Jak to že to ti lidé nevidí?!" Dobrý příklad je With Or Without You. O té jsme od začátku věděli, že půjde o něco zvláštního. Nejdřív se to trochu rozjede, pak úplně zklidní a pak přichází hlavní výstup. Všichni v místnosti jsme vyhrkli: "Oukej Edgi, tak nám ukaž, jestli tady dovedeš nějakej ohňostroj!" A on nám předvedl tři tóny, které ti musí rozpárat srdce. Není to refrén, co udělal tuhle písničku, to je ta kytara. Stejně jako One. Není to ten falzet, kterým zpívám na konci, to je ta kytara, která tam hraje proti. Ta je opravdu výjimečná.
Jste nejlepší přátelé?
On je určitě jeden z mých nejlepších přátel.Přátele dělím na dvě kategorie: na ty, o které mám strach, že je ztratím, a ty, z jejichž ztráty strach nemám. Ali a Edge patří do první kategorie. Oba jsou si hodně podobní a oba v mém životě hrají podstatnou úlohu. Mám k nim nejvyšší respekt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama