"Když to není rozbité, nespravuj to."

Bono - The Rolling Stone Interview IV.

5. května 2008 v 18:54 | Jann S. Wenner |  U2
6. DYLAN, SPRINGSTEEN, JAGGER
Povídej o Bobu Dylanovi. Kde jsi se s ním seznámil?
V roce 1984 jsem s ním dělal rozhovor pro irský hudební časopis Hot Press. Bavili jsme se o šachách. Byl tam taky Van Morisson. Dylan má hodně prsty v naší desce Rattle And Hum, protože tehdy mi v tom rozhovoru řekl, že člověk musí porozumět minulosti, najít hudební kořeny. Povídal o McPeake Family a Clancy Brothers a pak o Hanku Williamsovi a Leadbelly. Nic z toho jsem neznal. Bob s náma pak hrál několik písniček na turné k desce Joshua Tree. Na desce Rattle And Hum nahrál něco na klávesy. Byli jsme u něj v Kalifornii a napsali spolu pár písniček.
Jaké to bylo?
Myslím, že jsem nerespektoval jeho soukromí tak, jak jsem měl.
Jak to myslíš?
Hodně lidí se mě vyptávalo, jaké to je psát písničky s Bobem Dylanem, tak jsem jim to nadšeně vyprávěl a neuvědomil si, že jeho soukromí je svatosvaté. Nevím, jak to, že jsem to tom všem zůstal jeho kamarádem. Tu a tam se pořád vídáme.
Jaké to je být s ním?
Je jedním z nejzábavnějších lidí, které znám, ale nesmí být v místnosti hodně lidí. On je nejlepší v situaci jeden na jednoho. Střetem mezi Dylanem a Beatles vznikla galaxie, ve které je naše planeta. Já sám se pořád považuji spíš za jeho fanouška, než za jeho kamaráda. On by řekl, že jsem jeho kámoš, já bych se však pořád nazval fanouškem. Je to hodně staromilský typ. Klasické hodnoty, klasická moudrost. Na to, že pomohl zrození moderní doby, působí, jako by se vynořil ze starých časů. Poutník, pocestný, trubadúr... V jistém smyslu slova je jeho vidění světa téměř středověké. Pro člověka jako jsem já, který se snaží žít důstojně i v nedůstojné době, je jeho přístup velmi povzbuzující.
A jakou desku a píseň od Dylana máš nejraději?
Nejradši mám písničku Visions Of Johanna a desku Bringing It All Back Home. Miloval jsem to jako teenager a pořád mám rád ten humor a rád v tom objevuji další věci, které jsem jako kluk nechápal.
A od Beatles máš rád co?
White Album, kvůli té neuvěřitelné kombinaci totálních experimentů a totálních hitů. Je to jako jin a jang, drsné a křehké. White Album je asi moje nejoblíbenější, i když naše poslední dvě alba jsou spíš jako Abbey Roas nebo Let It Be.
A co Bruce Springsteen?
Bruce nás toho hodně naučil - jak hrát ve velkých halách a přitom lidi neoškubat, jak komunikovat s těmi úplně vzadu, jak ukázat city a nevypadat při tom blbě, jak si zachovat důstojnost. Při tom on je úplně jiný než my. Pamatuju si, že někdy v osmdesátých letech jsem se ho ptal, proč má v písničkách pořád spoustu cizích postav, proč nezpívá o sobě. On se na mě podíval tím svým zastřeným pohledem a říkal: "Co bych o sobě zpíval? Já hraju koncerty, pak jdu domů." Prostě mě pokáral tou svou pokorou.
Jaký spolu máte vztah?
Jsme oba na špici. On se asi diví, že pořád balancuju nahoře na tom provazolezeckém laně, jako starší bratr by pode mnou radši viděl nataženou síť. Je starostlivý. Naučil mě několik cenných věcí - jak si zachovat tvář jako normální člověk, jak včas odejít zadním východem do obyčejného života. Já bych ho taky rád naučil pár věcí...
Jako třeba?
Jak se vyplazit z klubu po kolenou a předstírat, že hledáš drobné... A potom takové triky jak zmizet třeba někde v Africe, kde opravdu nemají páru, kdo vlastně jsi.
Jaké jeho písničky máš rád?
Darkness on the Edge of Town, ty staré věci ovlivněné Van Morrisonem, The Wild, The Innocent And The E Street Shuffle. A líbí se mi, když vyje jako Elvis. Někdy jeho hudba dokáže být pěkně strašidelná - ukazuje se to i na jeho poslední desce. Nevím, kam na to chodí. Ale líbí se mi, když to není jednoznačné, když člověk má pocit, že se Bruce někam zatoulal. Pro mě je Dylan něco jako Faulkner a Springsteen něco jako Steinbeck. Springsteen je mimochodem taky skvělý kytarista.
U2 a Rolling Stones jsou v současné době jediné dvě kapely v té úplně nejvyšší rockové kategorii. Jak spolu vycházíte?
Rozhodně nesoutěžíme, chceme, aby oni vyhráli, protože když vyhrají, zvedají tím cenu i nám. Chci, aby písnička Streets Of Love byla hit - nejen proto, že si to zaslouží, ale taky proto, že třeba za patnáct lem my budeme psát podobné věci. A když oni z toho nebudou mít hit, tak bych chtěl vidět, jak bychom z toho za patnáct let měli hit my.
Někdy to vypadá, jako že od sebe opisujete. V roce 1992 jsem byl na vašem koncertě v rámci Zoo TV s Mickem Jaggerem. Právě plánoval svoje turné a vypadal, že se jde nechat inspirovat.
My jsme na tomhle turné vymysleli pódium "B", tedy že jsme v jisté části koncertu šli na menší pódium doprostřed stadionu nebo haly. To byl nápad, který si Stouni od nás vypůjčili.
Jak jsi to vnímal, když jsi to viděl i na jejich turné?
Lichotilo mi to.
Neměl jsi někdy chuť to Mickovi vytmavit?
Rozhodně ne. My jim dlužíme mnohem víc, než oni nám.
A co ses naučil od Rolling Stones?
Naparování. Flirtování s publikem. To, že hudba je byznys. Není moc sexy vůbec se nestarat o peníze a já jsem Micka za to, že se o byznys staral, vždycky respektoval. Stouni udělali Micka slavného a on je za to udělal hodně bohaté. Na to se někdy zapomíná. Keith Richards mi vždycky připomíná jeden verš Boba Dylana: "Abys uměl žít mimo zákon, musíš být poctivý." On je neuvěřitelně čestný, zbožňuju způsob, jakým mluví o ženách, jakým si zapaluje cigaretu, jakým se nosí. On je mnohem elegantnější než si lidé myslí. Vím, že má nějaké ty démony a že asi není moc příjemné zažít je na vlastní kůží. Je škoda, že on a Mick spolu nevycházejí lépe. Když dělají takové věci bez - řekněme - pořádného vztahu, dokážeš si představit, kde by byli, kdyby si volali, kdyby spolu psali muziku?
O nich se říká, že jsou nejslavnější kapela na světě, o vás zase, že jste největší kapela na světě...
To není důležité... Já je prostě obdivuju. Mick je skvělý novinář. Je skvělý textař. Líbí se mi, jak popsal svůj svět - chytře a vtipně. Mám moc rád písničky z jejich pozdních desek, třeba Out Of Tears z Voodoo Lounge. Nebo taky deska Exile On Main Street je jedním z důvodů, proč mám dům v jižní Francii. Točili ji tam za rohem a mám rád tu zvláštní, svobodnou atmosféru té nahrávky.
Když se s Mickem potkáte, máte si co říct?
On je moc zábavný, okouzlující a upovídaný člověk. Pořád na sobě nosí takovou tu bundičku jak z jachtařského klubu. Je prima, když se člověk ocitne v blízkosti někoho, kdo se vyhýbá zaběhnuté šabloně. A jeho děti jsou bezvadný. Jednou jeden z těch jeho špuntů za mnou přišel a říká: "Lidi si myslí, že můj táta je ďábel! ... A on je v tom nechává!"
7. 11. ZÁŘÍ 2001
Dá se říct, že v New Yorku jste dneska jako doma. Písně City Of Blinding Lights a New York jsou dnes už klasické ódy na tohle město. Kde jsi vlastně byl 11. září?
V Benátkách. Já, Eli a jeden náš přítel jsme se ztratili v těch úzkých uličkách a já jsem se snažil najít cestu ven. A tam jsme se dozvěděli, že letadlo narazilo do první věže. Hned jsem věděl, že od toho dne bude všechno jiné. Někdo si myslel, že to bude konec naší práce pro Afriku a AIDS, protože Amerika se teď uzavře do sebe a o ostatní se přestane starat. Nesouhlasil jsem a ukázalo se, že jsem měl pravdu. Ta zranitelnost, kterou Američani najednou pocítili, jim pomohla pochopit zranitelnost, kterou ostatní pociťují každý den. Když jsem viděl záběry zatopeného New Orleans, vypadaly stejně, jako by to bylo v Mozambiku. Existuje jedno africké slovo - "ubuntu" - které znamená něco jako "jsme jenom proto, že jsme" - vyzdvihuje tu vzájemnost lidí i věcí. Časy, kdy se Amerika chovala jako ostrov, jsou pryč. Pokud byla kolem Ameriky postavená skleněná výloha, tak 11. září byla zbořena.
Viděl jsem váš koncert o měsíc později v Madison Square Garden.
Tak to byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě. Když jsme spustili Where The Streets Have No Name a světla osvítila celou halu, snad polovina lidí plakala. New York nám dovolil prožít velmi intimní chvíli. Vůbec jsme se necítili jako turisti na návštěvě. Byli jsme jedni z těch lidí. Když vidíte, co se stalo na Manhattanu, najednou si uvědomíte svou smrtelnost. Že každou chvíli se může stát něco, co tebe nebo tvé blízké může připravit o život.
Hodně lidí si myslelo, že jste tam neměli hrát tak krátce po 11. září...
To je pravda. Dokonce i lidé z našeho okolí mě prosili, abychom nepromítali jména všech těch... zemřelých... Ale mně přišlo, že je to moc důležité, že ta jména nejsou jen statistika. Že to byli živí lidé. Když jsem se rozhlédl a viděl jsem kolem sebe jména všech těch lidí - kteří byli tátové, mámy, bráchové... bylo to děsivé.
Vypadá to, že po 11. září jste se dostali ještě víc do kurzu...
Změnilo se úplně všechno. I nálada na našich koncertech byla jiná. Lidi se kolem naší kapely mnohem víc semknuli - což dělám i já, když se mi život nedaří. Pustím si hudbu. A ta hudba mi najednou přijde jiná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama