"Když to není rozbité, nespravuj to."

Bono - The Rolling Stone Interview V.

5. května 2008 v 18:59 | Jann S. Wenner |  U2
8. PRÁCE S BUSHEM
Když máš schůzku třeba s Georgem Bushem, jak se na to připravuješ? Mám na mysli psychologicky.
Rozhodně nemám strach. Z prezidentů, premiérů, politiků prostě nemám strach. Oni by měli mít strach, protože budou zodpovědní za všechno, co se stane v jejich dosahu. Já zastupuji nejchudší a nejzranitelnější lidi - a to mám na paměti. Jsem jejich pěst. Jejich morální právo na lepší život je tak silné, že vůbec není třeba být nervózní.
Říkáš si třeba, že bys před Bushem neměl mluvit sprostě?
Že si budu dávat pozor na pusu? Jasně. Snažím se být zdvořilý. Vem si jednu věc: než jsem se s ním sešel poprvé, právě zdvojnásobil pomoc Africe. Takže jsem si s ním chtěl potřást pravicí.
Před časem jsi byl kritizován, že vůbec s Bushem jednáš. Jako by byl ztělesněním všeho zla...
Tak zaprvé, tím, že s ním jednám, tak ho nepodporuji. Všeobecně nepodporuji žádné prezidenty - ani pravičáky, ani levičáky. Já podporuji - nebo nepodporuji - jen to, co dělají v mé oblasti. Já nedokážu kritizovat člověka, který zdvojnásobí nebo ztrojnásobí pomoc Africe, zvlášť když jsme ho o to žádali a on to udělal. Vyjít s někým neznamená s ním souhlasit úplně ve všem.
Takže máš pocit, že ho teď nemůžeš kritizovat za válku v Iráku?
Všichni v Bushově okolí vědí, co si myslím o válce v Iráku. Všichni. Kritizoval jsem i Tonyho Blaira. Ale že bych kvůli tomu vedl demonstrace? To ne.
Proč ne?
To je ten kompromis, který dělám kvůli těm lidem, pro které pracuji a které nikdy nepotkám. Kvůli těm těm sto osmdesáti tisícům Afričanů, kteří právě teď dluží svůj život americké vládě, která zaplatila nezbytné léky. Já pro ně pracuji a já jsem jim odpovědný. Jestli si kvůli tomu nebudu pouštět pusu na špacír v otázce Iráku, tak to je cena, kterou jsem připraven zaplatit. Ostatní se o tom už stejně nakecali dost.
Neštve tě, že nemůžeš říct, co si myslíš?
Jsem velkohubá rocková hvězda, to víš, že mě to štve. Podívej já to téma nebudu nadhazovat, ale když se mě někdo zeptá, tak můj názor je jasný.
Co si myslíš o Billu Clintonovi?
Toho mám rád. Vídáme se skoro pořád. Zrovna teď v neděli jdeme spolu na oběd. I rodiny se přátelí. To, co teď dělá, stojí za pozornost. Možná to dopadne tak, že po skončení volebního období udělá ještě lepší věci, než za doby, kdy byl prezidentem. A že jich udělal hodně. Vím, že nejvíc ho žere, jak dopadl blízkovýchodní mírový proces. Chybělo tak málo a podařilo by se mu to (při jednání v Camp Davidu už bylo vše dohodnuto, Jásir Arafat však těsně před podpisem couvnul - pozn. red.). Jen jednou jsem ho viděl sklíčeného a to bylo tenkrát. Škoda, že už nemohl jako prezident pokračovat. Bez něho by jsme v Irsku neměli mír, to je bezpochyby. Bez něj by se nepodařilo dosáhnout zrušení dluhů Africe.
V posledních letech se hodně mluví o tom, že bys mohl dostat Nobelovu cenu míru. Jak se k tomu stavíš?
Myslím, že se to nikdy nestane. Nobelova cena se nedává rockovým hvězdám. I když by to byla největší poct, jakou bych v životě mohl dostat, já mám lepší kandidáty, kteří si to zaslouží víc.
Co ses vlastně naučil o politice?
V politice je všechno dosažitelné, pokud to nevydáváš za svůj nápad. To jsem se naučil. Je třeba se dělit o autorství. To samé jsem se naučil v kapele. A že vyjednávání může trvat déle, ale dovede tě mnohem dál.
Jaké prostředky musíš v politice využít, kromě svého šarmu a slávy?
Neúprosný a neústupný argument, že pokud se nevypořádáme s tou obrovskou nerovností ve světě, tak už nebudeme žít tak, jak žijeme teď. A myslím to morálně, myslím to ekonomicky, myslím to politicky. A zatím jsem nepotkal příliš mnoho Američanů, Irů nebo Angličanů, kteří si to uvědomují.
9. HLEDÁNÍ KRÁSY
Váš manager Paul McGuinness ti prý kdysi řekl, že úkolem umělce je popsat problémy světa, seznámit s nimi co největší publikum, ale neřešit je.
Umělci ty problémy ani nemůžou řešit, ale mám pocit, že tahle generace je schopná vymýtit chudobu. Ne chudobu obecně, ale extrémní chudobu. Říkám tomu stupidní choroba, když děti umírají hlady. To by se nemělo stávat a taky se to nemusí stávat. Lidi akorát musí přesvědčit politiky, aby uvolnili - ostatně jejich - peníze.
Máš pocit, že je tvoje povinnost starat se o tyhle věci?
Přál bych si, aby to nebyla moje povinnost, mnohem radši bych byl ve studiu a psal písničky. Je vzrušující tvořit něco, co před pár minutami neexistovalo, a za pár minut - když se to povede - tak z toho bude hit, který budou hrát rádia třeba v Tokiu. Rád se věnuji charitativní činnosti, ale ve skutečnosti jsem zpěvák, skladatel a hudebník. A jen náhodou jsem se naučil využívat tyhle schopnosti k tomu, že jsem i aktivista.
Co tě žene vpřed? Strach z toho, že selžeš, nebo spíš chceš ukázat, že dokážeš cokoliv?
Bojím se zmeškané příležitosti. Vím, že existuje možnost - jak říká můj přítel Jeff Sachs - "ukončit chudobu". To není velkohubé prohlášení nějakého Irčana. To je cíl, kterého je možné dosáhnout. Vypadá to, že já v tomhle ohledu umím přitáhnout pozornost, a kdybych to nedělal, tak bych promeškal příležitost změnit věci ve světě, které se dají změnit.
Jaké je dneska poslání U2?
Abychom nedělali blbou muziku. Myslím, že je to taková dohoda: nemusíte se starat o to, co stojí vzdělání vašich dětí a účty od doktorů, můžete mít domy na jihu Francie, ale nepruďte nás nějakou béčkovou muzikou. My se snažíme o co nejemocionálnější přístup - a to stojí hodně sil. Mnoho kapel volí celkem pochopitelně pohodlnější přístup a tak hluboko nesahají. Ale U2 do toho půjdou dál a ještě máme co dokázat. Jestli nám neztloustnou zadky, mám za to, že před sebou máme dalších deset let. Jestli nám ztloustnou nebo jestli uděláme blbou desku, tak ne.
Jak by vypadali U2 bez Bona?
Edge teď zpívá moc hezky. Má krásný falzet. Zpívá jako několik černošek pohromadě. Edge by beze mě dovedl kapelu do nějakých pozoruhodných končin, byli by pod menším tlakem, ale užili by si míň legrace. Jsem si jistý, že vnáším do kapely nějakou tu legraci. Oni se se mnou smějí. Nebo se smějí mně.
Potřebuješ kapelu pro to, abys neztratil soudnost?
Pravdou je, že já kapelu potřebuju víc, než ona mě.
Proč?
Prostě už jsem s nimi srostlý, zvyšují moje odhodlání. Úplně se děsím představy, že jsem ve studiu sám nebo jen s lidmi, které zaměstnávám. Takhle si představuji peklo na zemi. Když jsem s kapelou, tak jsem lepší člověk. Jsou to velmi důstojní pánové.
Jaký máš pocit z toho, že stárnete a hrajete pro stále starší publikum? Jak to ovlivňuje vnímání sebe sama? Není to jen zlatý důl?
Zlatý důl je to proto, že i starší lidi dokážou něco cítit (směje se). Podstatnou část našeho publika tvoří studenti, ale taky máme publikum, které je s námi už hodně dlouhou dobu a toho si moc vážíme.
Není to trochu rozporuplné?
Ta válka generací, která probíhala v šedesátých letech, už je dávno pryč. Znám sedmdesátníky, kteří jsou mnohem radikálnější než jejich sedmnáctiletí vnuci. S věkem se prostě člověk stává silnější. Podívejte se na tvář Johnnyho Cashe, než opustil tenhle svět, a poslechněte si jeho hlas. Nebo se podívejte na Micka Jaggera - vypadá jako Nurejev (světoznámý tanečník s velmi výraznou fyziognomií - pozn. red.). Čím jsou starší, tím jsou jejich tváře zajímavější. Čím jsou starší, tím jsou taky mocnější a nebezpečnější. Vyznají se ve světě a mají co říct. Kdybys byl spisovatel, fotograf nebo malíř, tak v pětačtyřiceti bys byl vyzrálý. Proč by to nemohlo platit i o muzice? Jenže hudba je obor, kde zrovna vyzrálost není měřítkem.
Co si myslíš, že budeš dělat za dvacet let?
Rád bych se vrátil ke psaní knížek a poezie. Rád bych byl spisovatelem, zpěvákem a muzikantem. V šedesáti budu určitě vypadat mnohem líp než teď - tím jsem si jistý. A nemám za to, že bych umřel dřív než zestárnu. Skoro všichni hrdinové jsou lidi, kteří jsou živí - ne mrtví - a žijí dlouho.
Takže jinými slovy, chtěl bys dělat to samé, ale v trochu čistší podobě a bez všech těch věcí kolem?
Slova pro mě mají čím dál větší váhu. Já jsem nikdy nebyl z těch, kteří by moc poslouchali. Já spíš píšu. A psaní mě baví - ať píšu projevy, dopisy, prózu, básničky, scénáře nebo texty. Možná proto, že když začnu psát, tak přestanu mluvit.
Kdybys nebyl v U2, co bys dělal?
Byl bych novinářem.
Proč?
Protože jsem zvědavý. Rád píšu. Přitahují mě věci, kterých se bojím. Média hrají ve svobodné společnosti hrozně důležitou roli. Spojené státy mají nejlepší novináře na světě, zato vaše televize stojí za prd.
Obsahuje rokenrol všechno, co chceš dělat?
Hudba je... tak zábavná. Opravdu! Věřím tomu starému přísloví, že všechno umění touží být hudbou.
Co to znamená?
Hudba je tak výjimečná věc! Skrze hudbu promlouváme k Bohu. Je to jazyk naší duše. Jestli věříš, že uvnitř našeho těla je něco jako duše, která přetrvá náš pozemský život, tak hudba musí tuhle duši probouzet. A podle mě hudba posouvá komunikaci na úplně jinou úroveň. Třeba před pár dny jsme hráli v Polsku (v Chorzowě, kde bylo i několik tisíc českých fanoušků - pozn. red.) a to byl jeden z nejdojemnějších zážitků mého života. To obrovské publikum zpívalo slovo od slova jazykem, který není jejich mateřský. Oni ta slova dřív cítili, než jim rozuměli. Pro mě jako pro textaře je to ponižující, ale jako pro muzikanta je to neuvěřitelně povznášející. Věc, která nás žene dopředu, je moje zvědavost. Čas od času jet tak nadzvednu kámen a najdu tam třeba pár brouků. Díky hudbě jsem se dostal i k lidem z jiných oborů - k ekonomům, spisovatelům, doktorům - a to je pro mě úžasné. Když jsme ještě byli mladá kapela, tak jsem se chtěl seznámit s Johnnym Cashem. A nakonec jsme se s ním seznámil. A s Frankem Sinatrou. Vždycky mě zajímalo, co se děje pod tím jeho naraženým kloboukem a v jeho srdci - a on se mi otevřel. Tomuhle požehnání jsme šel celý život naproti. A i proto jsme poznal takové lidi jako je Bob Dylan, Willie Nelson nebo Billy Graham.
Lituješ něčeho?
Lituji mnoha věcí. Nebudu o nich mluvit, ale lituji jich. Hudebně mám pocit, že některé písničky z osmdesátých let jsme úplně nedodělali. Proto když je hrajeme živě, mám pocit, že je dokončujeme až teď.
Našel jsi, co jsi hledal?
Dřív jsem si myslel, že jednoho dne budu schopný skloubit těch několik životů, které žiju, do jednoho pořádného. Teď si teprve uvědomuji, že o to nejde, takže jsem spokojenější - třeba i proto, že můžu být nespokojený. Přece jen mám pocit, že čím dál víc objevuji jakousi dokonalou melodii, kterou nosím v hlavě, a čím víc jsem schopný ji nepokazit nějakou pitomostí. A to myslím ve všech směrech. Já jsem nehledal krásu, krása hledala mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama