"Když to není rozbité, nespravuj to."

Říjen 2008

Ester Friezner - Smrtonosný aksamit

31. října 2008 v 18:52 | yellow |  Čtenářský deník
Povídka Smrtonosný aksamit byla zařazena do sbírky Mamutí kniha: Humoristické fantasy. Sbírka obsahuje povídky od světových autorů fantasy a sci - fi.

Pán děsu se svými vojsky trollů a orků obývá temný a ošuntělý hrad. Už se před ním klepe celý svět, ale ještě se ho Pánu děsu nepodařilo dobýt.
Aby si podmanil říši elfů, vězní na svém hradě elfí princeznu, po které chce, aby si ho vzala. Princezna předstírá, že si ho vezme, protože ví, že jí bude muset dát Dar, aby se mohla stát jeho ženou. Když jí Dar nedá, stane se pouhým démonem a ztratí na ní veškerý nárok.
Princezniným přáním je, aby nechal vymalovat hrad, a proto pozve Selvagia. Selvagio přemaluje černý hrad na pastelovo, vyhodí všechny orky, protože neladí s růžovými závěsy, sťaté hlavy vymění za tlusté andělíčky, tvrdý a nepohodlný nábytek za měkký, čalouněný nábytek světlého odstínu, zničí nejoddanějšího sluhu Pána děsu, protože ho považuje za skvrnu a jako vrchol své práce dá do všech koupelen froté ručníky s vyšitými iniciály.
Pán děsu je z toho šílený, ale nemůže proti němu zasáhnout, aby nepřišel o princeznu. Nakonec jí přece jen řekne, ať se vrátí k otci, ale Selvagia se tím nezbaví. Když ho princezna vidí zhrouceného, rozhodne se, že si ho vezme a zbaví ho Selvagia.
Po svatbě dostane princezna jako věno draka, přikáže mu, aby sežral Selvagia. Drak ho sice sežere, ale sežere i okry, kteří se vrátili ke svému pánu.

"A viděl jsi kasárna?" zeptal se Pán děsu úpěnlivým tónem. "Všude jsou tapety s květinovým vzorem. Žaluzie. Kapradiny!"
"Přesně tak, můj pane."
Pán děsu si znovu položil hlavu na stůl a skryl ji mezi pažemi. Jeho slova se tak hodně ztlumila, přesto jim bylo pořád rozumět. "Barkwelle, jak já jsem býval šťastnej. A víš proč?" Barkwell připustil, že mu důvod není znám. "Protože jsem měl orky. Zas se potvrdilo, že pokud má člověk po ruce dost orků, nemůže být prakticky nešťastný. Tvrdím odjakživa, že když dojde na plenění a drancování, tak se orkům nic nevyrovná."
Zdvihl hlavu, Oko měl podezřele zvlhlé. "A víš, proč už nejsem šťastnej?"
"Ne, pane. To já nemohu posoudit."
"Zkus hádat."
"V tom případě, můj pane, bych se osmělil prohlásit, že váš stávající smutek pramení z faktu, že už nemáte orky."
"Jsou pryč!" zanaříkal Pán děsu. "Vyhnali je z mé svatyně, vypudili přímo před mým Okem! A víš proč? Protože on řekl, že se nehodí k závěsům ve velké síni!"
Barkwell se zatahal za tlející obočí. "Prosím, Jeho Lordstvo za prominutí, tam ale přece žádné závěsy nejsou."
"To už dneska neplatí." Pán děsu se tak zaryl nehty do desky stolu, že v něm nadělal rýhy hluboké několik centimetrů. "A jsou růžové. Podle něho je to sice slabě nachová, jenže mě neoblafne, já růžovou poznám na první pohled. A tyhle závěsy jsou zatraceně růžový."

Francis Scott Fitzgerald - Poslední magnát

29. října 2008 v 12:09 | frida |  Čtenářský deník
Francis Scott Fitzgerald

Poslední magnát


Hlavní postavy: Monroe Stahr, Kathleen Moor, Cecílie Bradyová

Celý příběh vypráví Cecílie Bradyová (v době odehrávání-se příběhu osmnáctiletá/devatenáctiletá), dcera producenta Bradyho, velkého šéfa v Hollywoodu. Seznamuje nás s životem kolem "továrny na sny" ale hlavně s otcovým společníkem, pětatřicetiletým Monroem Stahrem, který se k filmu dostal v podstatě jako amatér, ale díky své intuici se z něho stal skvělý producent a nadřízený, protože se k zaměstnancům choval spíše jako k rodině. Právě Stahr je v nedokončeném Fitzgeraldově románu oním "Posledním magnátem" v klasickém pojetí - tzn. starostlivým šéfem, který se stará o prosperitu podniku i o zaměstnance (zde konkrétně o kameramana Peta Zavrase, kterého vyhodili kvůli tomu, že se jim znelíbil a Stahr mu umožnil návrat k jeho práci) a je ochotný natáčet i umělecké filmy, ne jen komerční "šmíru".
Fitzgerald čerpal náměty i ze své spolupráce s Hollywoodem, pracoval jako scénárista, aby splatil své dluhy, a v dodatku knihy od pana Lubomíra Dorůžka se dočteme: "Poslední magnát je vlastně první Fitzgeraldův příběh, v němž nejde o flámy a večírky dvacátých let, ale o organizovanou lidskou práci." Ačkoli je dílo nedokončeno, patří k nejlepším Fitzgeraldovým počinům společně s Velkým Gatsbym.
Monroe Stahr je vyčerpaný a přepracovaný člověk, který po smrti milované manželky, herečky Minny Davisové, zůstává opuštěný a jeho jedinou láskou je film. Náhodně se ale setkává s Irčankou Kathleen Moorovou, která je jeho zesnulé choti až neuvěřitelně podobná. Zamiluje se do ní, a Kathleen jeho lásku možná opětuje, ale je už zasnoubená a když její nastávající nečekaně dříve přijíždí, odvede ji rovnou k oltáři a tím ukončí krátký románek mezi ní a Stahrem. Monroe se z rozchodu nevzpamatuje, navíc je smrtelně nemocný, ale přes rady lékaře odmítá odpočinek. Do Hollywoodu dorazí odbory a komunistická strana, která se snaží Stahra přesvědčit, aby se k nim přidal, ten je ale z principu proti. Nepohodne se s Bradym, protože ten slíbí producentům (neuznávaným, mají u filmu postavení dělníků), že když si nechají snížit platy, sníží je i u vedení, a nebude nucen obrat již tak chudé sekretářky a jiný pomocný personál. Producenti si nechají platy snížit, ale Brady je podvede a namísto vedení obere i sekretářky. Stahr o ničem neví a je zklamán jeho jednáním, obává se, že ho Brady nechá zavraždit jako nepohodlného, a tak místo toho naplánuje jeho vraždu. Odlétá ze země, aby měl na dobu vraždy alibi, na letišti se naposledy setkává s Kathleen i s Cecílií, se kterou krátce chodil, ale po tom, co Brady udělal, se s ní ve zlém rozešel. Uvědomí si, že se nemůže snížit k Bradyho metodám a chce vraždu odvolat, až jeho letadlo přistane na letišti. Jenže to se nikdy nestane - letadlo se zřítí a Stahr umírá (společně s Bradym, který je zavražděn).
Tento konec je ale znám pouze z poznámek Fitzgeralda, román dokončil pouze k roztržce s komunistickým vůdcem a začátku Stahrova vztahu s Cecílií.

Zavěsil a obrátil se s vášnivým zaujetím k společnosti okolo stolu.

"Slyšel někdo z vás vykládat, že Pete Zavras ztrácí zrak?"

Několik jich přikývlo. Ale většina přítomných bez dechu uvažovala, jestli se Stahr před několika minutami nezmýlil v číslech.

"To je vyložený nesmysl. Říká, že jakživ nebyl u očaře, neměl ani tušení, proč se mu ateliéry uzavřely," řekl Stahr. "Někdo ho neměl v lásce, nebo někde moc mluvil, a on už je rok bez práce."

Ozvaly se konvenční mumlavé projevy soucitu. Stahr podepsal účet a chystal se vstát.

"Promiň, Monroe," trval na svém Fleishacker a Brady s Popolosem přihlíželi. "Jsem tu vcelku nový a možná že nerozumím interním a externím předpokladům." Mluvil rychle, ale na čele mu naběhly žíly pýchou nad cizími slovy, pochycenými na Newyorské univerzitě. "Rozumím správně, že očekáváš hrubý příjem o čtvrt milionu menší, než dělá rozpočet?"

"Je to umělecký film," řekl Stahr s předstíranou nevinností.

To už se jim rozjasnilo, ale pořád ještě měli pocit, že je v tom nějaký trik. Stahr si jistě myslí, že na tom vydělá. Nikdo, kdo má tolik rozumu jako on -

"Dva roky jsme hráli bez rizika," řekl Stahr. "Je načase, abychom udělali film, na kterém proděláme. Odepište to jako projev dobré vůle. Získá nám to nové zákazníky."

Někteří z nich si stále ještě mysleli, že to považuje za výhodnou, i když riskantní spekulaci, ale nenechal je na pochybách.

"Proděláme na tom," prohlásil s usměvavýma a zářícíma očima, když vstával, a sotva při tom pohnul rty. "Kdyby si tenhle film na sebe vydělal, byl by to ještě větší zázrak než Pekelní andělé. Ale máme jistou povinnost k obecenstvu, jak říkává Pat Brady na slavnostních večeřích Akademie. Pro výrobní plánování je to jen dobré, když zařadíme film, na kterém se prodělá."

Pokynul princi Aggemu. Ten se rychle ukláněl a přitom se ještě posledním pohledem pokoušel postihnout celkový účinek Stahrových slov, ale nemohl si z toho nic vybrat. Všechny oči, ani ne tak skloněné, jako upřené do neurčita přímo na stůl, teď rychle mžikaly. Ale v místnosti bylo ticho jako v kostele.


Hannibal Zrození - Hannibal Rising

28. října 2008 v 22:55 | frida |  ¤FILMY¤

Hannibal - Zrození (Hannibal Rising)






Právě jsem se dokoukala na tenhle film a prostě o něm musím napsat - je skvělej!!! :D (i pro někoho jako já, kdo neviděl ani Mlčení jehňátek ani ten další díl - Hannibala .. částečně se natáčelo v ČR a jsou tam i český herci - například kapitána houseboatu hraje Marek Vašut, a ačkoli tam má celkem asi dvě věty, jeho smrtelný chroptění - to je nezapomenutelnej výkon :D a hlavní hrdina - Hannibal Lecter, je v podání francouzského herce s roztomilým ďolíčkem na tváři (Gaspard Ulliel) okouzlující... :D



originální název: Hannibal Rising
žánr: drama, horor, thriller
rok výroby: 2007
režie: Peter Webber
podle stejnojmenného románu Thomase Harrise, scénář: Thomas Harris



Motto: Vstupte do temné mysli Hannibala Lectera



Hrají: Gaspard Ulliel (Hannibal Lecter), Gong Li (Lady Murasaki), Rhys Ifans (Vladis Grutas), Dominic West (Inspector Popil)



Tento film je třetí a nejnovější ze snímků o kanibalsky zaměřeném doktoru Lecterovi, přesto je v podstatě prvním z nich, protože vypráví (jak je z podtitulku názvu patrné), o zrození Hannibala Lectera - monstra.
Je logické, že Hannibal nebyl tak zvrácený od začátku, že byl nejprve nevinným malým chlapcem. Co se ale stalo špatně? Hlavním důvodem jeho "proměny" byla nejspíš druhá světová válka, protože kvůli té přišel o rodinu. Nejprve nacisté obsadili jejich rodinný hrad a Lecterovi (žili v Litvě) se museli skrýt v loveckém srubu v lesích (právě tento srub byl filmaři zbudován v některém z českých luhů a hájů :D - popř. lesů... pozn. autora). Sotva ale paní Lecterová stačila ukrýt svoje drahocenné perly, už přijeli Rusové (zastoupení jedním ruským tankem s několikačlennou posádkou) a doslova nahnali dospělé obyvatele srubu ven, což se ukázalo osudným, protože mírumilovní Rusové (cestou sice poničili pár stromů a seník...) si sice přijeli pouze pro vodu do čerpadla, ale nalákali německé letouny. Začalo vzájemné ostřelování, při kterém vzal za své pan Lecter, při následném výbuchu zase zemřela jeho žena. Hannibal byl díkybohu se svou mladší sestrou Mischou ve srubu, takže nálet přežili, ale tento stav netrval dlouho. Přibyli k nim vojáci v čele s Vladisem Grutasem, kteří se snažili pokrást co mohli a utéct z fronty. Nejprve si děti vydržovali kvůli případnému alibi, později ale dostali hlad a porozhlíželi se po něčem k jídlu... Do oka jim padli právě Hannibal s Mischou, nakonec se rozhodli pro děvče, protože mělo zápal plic a "stejně by brzy zemřelo"... Hannibal tedy musel přihlížet tomu, jak vojáci jedí polévku z jeho sestřičky... (to je ale zatím jen v náznacích, film popoběhne o osm let dopředu, kdy je Lecter chovancem sirotčince, vybudovaném na jejich rodinném hradě).
Není zrovna oblíbený - nemluví, je vzpurný, podle ředitele "neuznává lidskou hierarchii a napadá pouze silnější". Navíc má každou noc noční můry a jeho spolubydlícím se nelíbí jeho křičení ze spaní... Proto ho dají na samotku, ze které uteče do Francie, kde žije jeho strýc.

Lépe řečeno, kde žil jeho strýc - v jeho zámku nalezne pouze Japonku Murasaki, mladou a pohlednou vdovu. Od začátku to mezi nimi "jiskří", a Murasaki poskytne nechtěně mladému muži, toužícímu po pomstě, nástroje k jejímu učinění. Naučí ho samurajským uměním (no - učí ho i ikebanu, ale to se mu asi později moc hodit nebude... :D), úctě ke kultuře a k tradici, a vypráví mu, jak samurajové usekávali nepřátelům hlavy a schovávali si je jako trofeje... Její kuchař ho navíc poučí, že "tváře téměř všech živočichů mají to nejlepší maso" a malér je na světě... :D


První Lecterovou obětí je řezník - jednak kvůli vzpomínce na sestru a také proto, že Murasaki na tržnici urazí. Řezníkovu vraždu vyšetřuje policejní inspektor Popil, který ve válce také přišel o rodinu. Tehdy se poprvé střetnou a v podstatě až do konce se mezi nimi odehrává souboj vůle :D Popil sice ví, že Hannibal vraždí, ale nemá důkazy...
Hannibal se stane studentem medicíny, pátrá po vrazích své sestry a postupně je nachází a likviduje - pokaždé je brutálně zavraždí a sní jejich tváře, pokud má dost času tak navíc uřízne hlavu a někde ji vystaví... Murasaki o jeho činnosti ví, snaží se mu to rozmluvit, ale Hannibal naprosto ztrácí lidskost a svědomí. Jak Popil při vyšetřování správně poznamená: "Hannibal Lecter zemřel tehdy v zimě. Jeho srdce je pohřbeno spolu s Mischou, a pro to, co zbylo, je těžké najít vhodné slovo. Snad jedině monstrum." (nevím to přesně, ale něco v tom smyslu stoprocentně :D)

Lecter dosáhne své pomsty, ale ztratí Murasaki (kterou miluje) a odjíždí do Kanady, kde zabíjí posledního z vrahů své malé sestry (vlastně ne tak úplně posledního, ale nechám vám taky nějaké překvapení, až se na to budete koukat :D - tohle stojí za to *chudáček Hannibal* :D)





Hlášky a scény: (dobře, u tak závažnýho tématu se tomu asi tak říkat nedá, ale je tam pár replik, co mě dostaly - myslete si třeba, že jsem morbidní... :D)



sirotci zpívají nějakou píseň - Hannibal nemluví, tudíž mlčí... :D - nějakej hnusnej slizoun kterej si chce šplhnout na něj vyjede: "Zpívej, panskej synku!" z davu:"On je němý..." slizoun: "V noci němý není. Když může křičet, bude i zpívat." (Hannibal si bere tajně do ruky vidličku) slizoun pokračuje: "Už to není dům tvého otce ale sovětský sirotčinec. Jsi jenom další chovanec." a chce mu dát facku - Hannibal mu bodne vidličku do ruky (1:0 pro Hannibala) - následuje scéna s ředitelem... (viz níže), ale má to dohru na samotce, když Hannibal uteče - nejprve se rozmýšlí, že slizouna zabije, ale potom nastraží menší past... před díru ve zdi kterou utekl dá past na medvědy (takový to sklápěcí oko...) slizoun se samozřejmě chytne za nohu a když se s bolestným skučením válí po zemi, vidíme nápis "Zpívej" :D (2:0 pro Hannibala...)



ředitel sirotčince: "Hannibale, ty nerespektuješ lidskou hierarchii. Vždy napadáš silnějšího..."



skvělá scéna je zavraždění řezníka, ale to by bylo na dlouho... :D (a kdybyste někdy potřebovali praktickou radu, tak "The butcher is like a butter" :D



inspektor se ho snaží dohnat k přiznání: "Přišel jste o celou rodinu. Já také. Ale vám vše vynahradila vaše krásná teta. Její vůně musela zahnat vzpomínky na tábor. Ten řezník ji urazil. Pochopím, jestli jste ho zabil. Řekněte mi co se stalo. U soudu prokážeme..."
Hannibal: "Její vůně zahnala vzpomínky na tábor. *roztomilý úsměv* Skládáte verše, inspektore? Nechte si je pro sebe."

Hannibal jako student medicíny a pomocník na pitevně přijede s vozíkem pro tělo vězně, kterej má nejdřív prozradit, kdo poslal židovské děti do Osvětimi, a pak má být sťat. Popil dovolí Hannibalovi přihlížet výslechu - u konce řekne vězeň: "Inspektore? Kde byla policie?" (Hannibal se ode dveří souhlasně usmívá :D), pak vězně odvádějí na popravu, Hannibal pochopí, že vězeň chce svůj křížek a dá mu ho do úst (bůhví proč :D) Inspektor: "Věděl jste, co Louis chce. Křížek blízko mozku, ne srdce." Hannibal: "On na vaši otázku odpověděl. Vy na tu jeho ne. Kde byla policie když nacisté nakládali ty děti na náklaďáky?" Inspektor: bez odpovědi...















George Crile - Soukromá válka pana Wilsona

28. října 2008 v 20:24 | yellow |  Čtenářský deník
Tato kniha je napsána podle pravdy. Autor čerpal z vyprávění všech účastníků, cestoval do míst, kde se kniha odehrává, prostudoval odtajněné dokumenty a přípravou strávil 15 let. Děj knihy je velmi složitý a popisuje afghánsko - ruskou válku, často z pohledu několika osob a z různých míst. Tento obsah je velmi zjednodušený a zkrácený. Rozhodně doporučuji přečtení a posouzení.
Těsně před vánoci v roce 1979 vtrhla do Afghánistánu ruská armáda. Všichni si mysleli, že afgánští mudžahedíni nedokáží ruským zbraním dlouho vzdorovat, ale všichni se mýlili. V roce 1989 Afghánci válku vyhráli. V nedávné době odtajnily USA tajné dokumenty, které ukazují jak USA do války zasáhli.
Charlie Wilson byl texaským kongresmanem. Jako dítě žil v malém texaském městečku a od dětství byl velkým vlastencem, obdivoval hrdiny z válek, Roosevelta a další hrdiny a byl velmi neústupný.
Poté, co se sám vrátil z války, začal kandidovat do kongresu. K překvapení svých protikandidátu zvítězil. V kongresu se choval nenápadně, ale získal si velké množství kontaktů, přítel a postupně se dostal do důležitých výborů, takže získal i moc.
Svou moc uplatňuje při pomoci Izraeli, jehož lid si zamiloval a jehož přední politici se stali jeho přáteli, jako ostatně mnoho předních politiků mnoha států. Wilson svým vlivem zajišťuje americkou pomoc nejen Izraeli, ale i Egyptu a dalším islámským státům. Přesto mu nejvíce záleží na Izraeli, a když tam jede na návštěvu, jen z povinnosti navštěvuje i jiné státy.
Na jedné z cest do Izraele ho však čeká obrovské zklamání. Izraelci se projevili jako krutý národ, když zmasakrovali velké množství Palestinců. A přestože se Wilson do té doby s názory Izraelců vcelku ztotožňoval, nyní je zklamán a přestože i nadále podporuje financování Izraele, už to není v takovém množství a s takovým nadšením.
Prázdné místo po Izraelcích však ve Wilsonově srdci nezůstalo dlouho prázdné. Na místo Izraelců se dostali stateční mudžahedíni, kteří se bránili s chabými zbraněmi mnohonásobné ruské přesile, umírali a přesto se odmítali vzdát. Miliony Afghánců utíkali přes hranice do sousedního Pákistánu, kde živořili v uprchlických táborech. Pákistán mudžahedíny nenápadně podporoval, ale odmítal se do války pustit otevřeně, protože se bál ruské a indické invaze.
Wilson zjistil, že americká CIA na podporu muhžahedínů vydává asi pět milionů dolarů, ale tato částka je nedostatečná. CIA také svou podporu nemohla otevřeně přiznat, takže mudžahedínům dodávala pouze sovětské zbraně a to ještě často zastaralé. Wilsonovi tato pomoc přišla nedostatečná, a proto využil svého vlivu a pomoc zdvojnásobil. V následujících letech stále pomoc zvyšoval, obstarával modernější zbraně, domluvil v pomoc mudžahedínům v Saudské Arábii, která na afghánskou válku přispívala vždy stejným množstvím peněz jako USA. V CIA našel nového spojence, syna řeckých přistěhovalců Gusta Avrakotose. Gust si v CIA nadělal velké množství nepřátel, když pochyboval o jejím vedení a vedení některých operací. Přesto se z něj díky jeho schopnostem stal velitel Středovýchodní sekce. Gust se spolu s Wilsonem pustil do nelehkého boje, ale oba věřili, že když mudžahedínům dodají správné zbraně a dají jím šanci sestřelova sovětské vrtulníky, můžou Afghánci válku vyhrát.
Během následujících let se pomoc Afgháncům mnohonásobně zvýšila. Wilson přes mnoho sexuálních a drogových výstřelků, dokázal udržet svoje voliče a byl opět zvolen do Kongresu. Pro "svou válku" dokázal získat nevyužité zdroje Pentagonu. Se saudským dorovnáním peněz získávali mudžahedíni až tři čtvrtě miliardy dolarů ročně, měli moderní zbraně a získali i zbraň, která byla schopná sestřelit i sovětské vrtulníky. Válka se začala obracet a v roce 1989 sovětská armáda Afghánistán opustila.
Tuto chvíli Wilson slavil, ale to ještě nevěděl, co bude následovat. Je jasné, že tato prohra sovětské armády uspíšila rozpad Sovětského svazu, který za nedlouho následoval. Ale následky této války zasahují až do dnešní doby a budou zasahovat i do budoucnosti. USA si vyzbrojily vlastního nepřítele. Vůdce kmenů, které za afghánsko - ruské války podporovala, má nyní na seznamu hledaných teroristů. Afghánci se obrátili proti nim a jejich pomoc jim tvrdě oplatili 11. zářím a nikdo neví, co ještě může přijít a s největší pravděpodobností přijde. Nikdo nemůže vědět, jaké následky to bude ještě mít.

Dokonce i na pochybující zbrojní experty udělala první část cvičení dojem. Dalekohledy viděli, jak hladce a přesně zbraně střílejí. Egypťané pak začali zbraně rozebírat, aby je přenesli. Cílem bylo získat pro mudžahedíny zbraň, kterou mohou snadno přenášet v afghánských horách.
Charlie stále ještě stál na svém místě a Vickersovy taktní snahy vysvětlit mu, že tenhle "přístroj" není nejvhodnější, usilovně přehlížel. Egypťané již stačili třísetkilovou základnu děla naložit na vozík, do něhož zapřáhli několik mul, aby ji vytáhli do dlouhého příkrého stoupání.
"Zahajte cvičení!" křičel generál, načež se jednotka vojáků jala odstraňovat brzdící bloky zpod kol vozíku a pohánět muly. Gust na tento okamžik vzpomínal takto: "Egypťani si mě získali, protože si sice počínali nepředstavitelně zmateně, ale pořád se usmívali. Pak muly začaly couvat, až se zdálo, že udělají kotrmelec vzad. Vtom se odkudsi vynořilo dvacet Egypťanů, kteří se snažili muly udržet a tlačit je dopředu. Málem spadli dozadu taky."
Vickers s údivem pozoroval, jak vojáci zoufale hrnou kameny pod kola, aby se vozík nerozjel z kopce dolů. Jakmile se jim ho podařilo stabilizovat, odvážně se do akce pustili nanovo. Pokaždé se přitom ještě usilovněji pokoušeli zabránit nevyhnutelnému okamžiku, kdy se vozík vydá špatným směrem. "Kdyby ho mohli na kopec dostat pouhou vůlí, udělali by to," vzpomíná Avrakotos. Nakonec po opakovaných marných pokusech sám Wilson nařídil, aby s cvičením přestali. Gust chtěl Egypťany zbavit dalších rozpaků, a proto nadšeně zahlaholil: "To kuře je fakt skvělé. A díky za ukázku."
Potom se obrátil k Wilsonovi: "Charlie, já tohle koupit nemůžu." A Wilson bez mrknutí odvětil: "Máš pravdu." Podle Gusta Wilson prokázal zdravý rozum. Nesnažil se Firmu přesvědčovat, že má koupit zbraň, která by v Afghánistánu nefungovala. Brzy ale na Charlieho čekala další zkouška.
Egypťané skupinu dopravili pouští zpátky na místo, kde na ně čekala další Mohammedova nabídka - sklad zaplněný osmi sty sovětských střel SA - 7, které tu zůstaly od dob jomkippurské války. Šlo o tentýž typ ručních protileteckých zbraní, jež Firmu nadchl, když jich pár získala od polského generála, toužícího po náhrobku na počest svého dědečka v Quebecu. Gust se ale na základně dozvěděl, že Egypťané se o zabavení staré zbraně nestarají. Avrakotos si stále dělal starosti, že by se Wilson mohl s Egypťany dohodnout, a proto řekl: "Poslyš, Charlie, jestli jsou funkční, vezmu je. Ale jestli nefungují, nechci o nich slyšet ani slovo, jasné?
Abú Ghazála Charlieho ujišťoval, že rakety jsou v bezvadném stavu. Sotva ale vešli do skladiště, všichni tři Gustovi experti jen "protočili panenky". SA - 7, stejně jako všechna složitější elektrická zařízení, mají být uložena v sanitárních podmínkách a za určitého tepelného rozmezí. Toto pouštní skladiště bylo plné prachu, rakety ležely na špinavé zemi. Art Alper Gustovi jen špitl: "Tohle nestojí ani za to, co bychom dostali ve sběru." Dráty byly vypálené, spojení nefunkční.

Nick Hornby - Jak na věc

28. října 2008 v 20:22 | yellow |  Čtenářský deník
"Teď jste se jako rozešli?" "Děláš si ze mě legraci?" Lidi si dost často mysleli, že si Marcus dělá legraci, když to myslel vážně. Nechápal proč. Zeptat se mámy, jestli se rozešla s Rogerem, mu připadalo naprosto logické: nejdřív se hrozně pohádali, pak odešli do kuchyně, něco si tam tiše říkali a po chvíli se vynořili s vážnými výrazy ve tvářích a Roger k němu přistoupil, potřásl mu rukou a popřál mu hodně štěstí v nové škole a potom odešel.

Tato kniha vypráví příběh dvou osob. Marcuse a Willa Freemanna na začátku 90. let 20. století
Marcus je dvanáctiletý kluk, jehož rodiče se rozešli a proto žije se svou matkou, která je psychicky labilní a tak trochu střelená. Otec o něj moc zájem nemá.
Marcus se divně obléká, češe a poslouchá divné staré písničky a proto se stává terčem posměchu všude, kde se objeví.
A Will? Will je šestatřicetiletí svobodný muž, který nenávidí vánoce a děti. Nemusí pracovat, protože jeho otec složil slavnou píseň, která ho nakonec zabila a Willovi vynáší neustále dost peněz, aby se nemusel starat, za co utrácí.
Narozdíl od Markuse, Will ví, co si má obléct, co poslouchat a jak se česat. A taky toho pořádně využívá. Je to vyhlášený sukničkář a zapřísáhlý starý mládenec.
Jednoho dne se Will seznámil s Angie. Mladou, osamělou matkou, která chtěla začít nový život, pro který si vybrala Willa. Will ji má doopravdy rád a dokonce začne přemýšlet o tom, že by měl děti, což se mu do té doby stávalo, jen když byl hodně opilý. Když se s Angie rozejdou, dostane Will nápad. Vymyslí si dvouletého syna Neda a přihlásí se do spolku osamělých rodičů, kde se seznámí se Suzie. Začne s osamělými rodiči chodit na různé akce a neustále se vymlouvá na "bývalou manželku, že zrovna hlídá syna".
Na pikniku v parku se seznámí s Marcusem, kterého hlídá Suzie, aby si jeho matka trochu odpočinula. Marcus hází po kachnách v jezírku francouzskou bagetu a jednu z nich zabije. Když přijde hlídač, Will tvrdí, že kachna již byla mrtvá a Marcus ji chtěl jenom potopit. Po pikniku jede se Suzie doprovodit Marcuse domů. Tam najdou Marcusovu matku Fionu v kaluži zvratků, protože se pokusila spáchat sebevraždu a předávkovala se prášky.
Fiona se z toho dostala, ale Marcus se od té doby bál vracet domů a tak, když jednou zahlédl Willa ve městě, sledoval ho až k němu domů.
Jednoho odpoledne, když se Will díval na televizi, někdo u něj zazvonil. Byl to Marcus a zeptal se jestli se s Willem smí koukat na televizi. Marcus zjistí, že Will nemá žádného syna a začne ho vydírat. Když nezačne chodit s Fionou, řekne Suzie, že si Will syna vymyslel.
Marcus začne Willa navštěvovat každý den a ten si na jeho návštěvy časem zvykne. Během oněch návštěv Will zjistí, že Marcus nenávidí školu, protože ho v ní šikanují, kvůli oblečení, účesu atd. Will mu radí, aby se snažil zapadnout do davu, ale Marcus to nechápe. "Nemusíš se stát neviditelným. Stačí, když budeš chodit v přestrojení." "Cože, s nalepeným knírkem a tak?" "No, to víš, že jo, s nalepeným knírkem. Dvanáctiletýho kluka s knírkem si přece nikdo nevšimne." Marcus se na něj podíval. "Děláš si srandu. Toho by si všiml každej. Byl bych jedinej ze školy." Will už málem zapomněl na Marcusův sarkasmus. "Dobře, tak knírek teda ne. To nebyl dobrej nápad. Ale co kdybys nosil stejný oblečení a účes a brejle jako všichni ostatní? Uvnitř můžeš bejt dál podivínskej, jak je libo. Jenom něco udělat s tím zevnějškem."
Začali nohama a koupil mu nový botasky, které mu však druhý den ve škole ukradli. Will se pohádá s Fionou, která nevěděla, že za ním Marcus chodí dobrovolně a Will ho tam nechce. Fiona si myslí, že ho tam zve, protože je divnej, ale Will zařve, že ho tam vůbec nechce, a že ho pouští dovnitř, aby ho cestou domů nezmlátili. A řekne Fioně, že Marcuse ve škole šikanují.
"Tak to bychom měli," řekla Fiona. "A co se proboha na těch odpoledních dýchánkách děje?" "Prosím?!" "Proč by měl dospělej chlap den co den trávit čas s dvanáctiletým klukem?" Will na ni pohlédl. "Chceš snad naznačit to, co si myslím, že chceš naznačit?" Já nic nenaznačuju." "Jóó, to není pravda. Naznačuješ, že s tvým synem provádím něco nekalýho." Marcus se podíval na Fionu. Tak kvůli tomuhle tak vyváděla? Něco nekalýho? "Já se tě jen ptám, proč zveš dvanáctiletý děti do svýho bytu." Willovi už povolily nervy. Zrudl v obličeji a začal hrozně nahlas křičet. "A co mám asi, do prdele, dělat? Tvůj syn sem chodí každý odpoledne a nikdo ho sem, do prdele, nezve. Někdy ho honí tlupa divochů. Moh bych ho nechat venku jeho osudu, ale v zájmu jeho bezpečí ho pouštím dovnitř. Příště se na něj klidně vyseru. Vy dva jste mi u prdele. A jestli už jste skončili, můžete si dát vodchod." Já jsem teda ještě neskončila. Proč jsi mu kupoval ty drahý tenisky?" "Protože...protože, dyť se na něj podívej." Oba dva se na něj podívali. Dokonce i Marcus se na sebe podíval. "Ty vo tom nemáš ani páru, co? Ty vo tom fakt nemáš ani páru." "O čem?" "Marcuse ve škole pojídají za živa, chápeš? Každej zkurvenej den v tejdnu ho rozcupujou na kousíčky, a ty se staráš, kde vzal tenisky a jestli já ho nezneužívám?"
Fiona zakáže Marcusovi navštěvovat Willa, ale ten ji neposlechne. Nakonec se Fiona smíří s tím, že se Will s Marcusem budou dál stýkat a Marcus pozve Willa na vánoce k nim. Aby ho Will nezklamal, tak mu slíbí, že přijde.
Marcus se seznámí s Ellie, známou výtržnicí před kterou se klepe i řiditelka školy a začnou se kamarádit. Jdou spolu na novoroční oslavu. Ten samý den se Will doopravdy zamiluje. Potká totiž Rachel. Vynutí si na ní pozvání na oběd, a protože si Rachel myslí, že Marcus je Willův syn, jsou pozváni oba.
Rachel má syna Aliho, který je stejně starý jako Marcus. Ali se bojí, že kdyby začala jeho máma chodit s Willem, tak by na něj přestala mít čas, a proto se Marcuse snaží zastrašit a naštvat ho. Marcus se naštve a ještě před obědem odejde. Will ho jde hledat a když se oba vrátí k Rachel a Alimu, vysvětlí, že nejsou otec a syn. Rachel s Willem spolu začnou chodit a Ali s Marcusem se docela spřátelí. Marcus na i nadále přátelí s Ellie.
Když jeho otec spadne ze střechy, pozve Marcuse na návštěvu. Marcus se domluví s Ellie, že pojede s ním a vynadá jeho otci, že o něj má zájem, jen když se mu něco stane. V ten den, kdy mají jet, spáchá Kurt Cobain sebevraždu. Marcus se bojí, aby se o tom Ellie, jako největší Cobainova fanynka nedozvěděla. Ale ta už to ví. Ve vlaku se opije, vystoupí o několik stanic dřív a rozmlátí výlohu, za kterou byla velká podobizna Kurta Cobaina, protože si myslela, že ji tam dali pouze, aby vydělali na jeho smrti.
Z policie je přijedou vyzvednout Will, Fiona a Elliina matka. Na stanici se všichni hrozně pohádají. Když přijde majitelka poškozeného obchodu, zjistí, že je stejná rebelka a fanynka Kurta Cobaina jako Ellie. Pak jdou všichni na večeři.
Will pokračuje dál ve vztahu s Rachel a začíná doopravdy uvažovat o dětech. Každý víkend chodí s Marcusem a Alim na různá zajímavá místa, aby si jejich matky odpočaly a z Marcuse se postupně stává normální kluk.
"Byly doby, kdy jsem chtěl, aby si vzal moji mámu," řekl Marcus zvesela. Willa najednou napadla chuť chrstnout vroucí kávu před sebe rovnou na Marcusovu košili.
"Vážně?" zeptal se Ali.
" Jó. Nějak jsem si myslel, že by se to tím všechno vyřešilo. Ale tvoje máme je jiná. Je vyrovnanější než moje máma."
"Chceš ještě, aby si tvoji mámu vzal?"
"A já v tom snad nemám slovo?" zeptal se Will.
"Né," řekl Marcus, aniž si všiml Willovi námitky. "Víš, podle mě to není správná cesta."
"Proč ne?"
" Protože... Znáš to, jak se lidi postavěj jedni na druhý do takový pyramidy? Tak tenhle druh životního modelu mě teď zajímá."
"O čem to Marcusi, mluvíš?" zeptal se Will. Nebyla to řečnická otázka.
"Jako dítě seš na tom líp, když jsou všichni kamarádi. Jak se všichni spárujou... tak nevím. Začne to bejt nejistý. A vidíš, jak je to teďka? Tvoje máma a moje máma si spolu rozuměj." To byla pravda. Fiona a Rachel se teď pravidelně scházely a pro Willa to byla doslova muka. "A stýká se s ní Will, a já se stýkám s tebou a s Ellie a Zoe a s Lindsley a se svým tátou. Já už v tom mám jasno. Ty si myslíš, že budeš v pohodě, když se dá tvoje máma dohromady s Willem, ale nebudeš, protože se zas rozejdou nebo se Will zblázní nebo něco takovýho."
Ali rozvážně přikývl. Namísto nutkání Marcuse opařit teď Will pro změnu pocítil nutkání ho zastřelit a potom obrátit zbraň proti sobě.
"A co když se Rachel a já nerozejdeme? Co když spolu zůstaneme navždycky?"
"Príma. Výborně. Dokažte to. Podle mě prostě dvojice nemají budoucnost."
"No tak díky... Einsteine." Will mu to chtěl vrátit něčím ostřejším, chtěl si vzpomenout na nějakýho sociologa - odborníka na sňatky, jehož jména by na ty dva dvanáctileté výrostky okamžitě zapůsobilo, ale Einstein byl jediné, na co přišel. Věděl, že to není ono.
"Co ten s tím má společnýho?"
"Nic," zamumlal Will. Marcus se na něj soucitně podíval. "A nementoruj mě."
"Jak nementoruj? Co to znamená?" zeptal se Marcus se vší vážností. Tak takhle to dopadlo. Willa mentoruje člověk, který není ani dost starý, aby věděl, co to slovo znamená.
"Znamená to, abys se mnou nejednal jako s blbem." Marcus se na Willa podíval, jako by chtěl říct: no dobře, ale jak jinak s tebou můžu jednat?; a Will to úplně chápal. Dalo mu vážně práci udržet mezi nimi jejich věkový rozdíl: Marcusova přirozená autorita a ten jeho tón, který říkal: tam už jsem byl a to už jsem taky zkusil, působily tak přesvědčivě, že s ním Will nedokázal přít. Ani nechtěl. Ještě neztratil celou tvář. Ještě na ní zbyl kousíček kůže, asi tak velikosti malého stroupku, a ten si chtěl uchovat.

Listopad se blíží....

27. října 2008 v 19:50 | yellow |  Připravujeme...
Jak už jsem dvakrát slibovala, tentokrát už sem doopravdy dám ten obsah Soukromý války pana Wilsona. Musím říct, že to že na blogu ještě není, není moje chyba. Už ho mám napsanej, ale nedaří se mi ho uložit na blog a nedaří se mi ho ani poslat fride. Takže Soukromá ... se tu objeví hned jak se někde potkáme. No a dál připravuju Hop nebo trop, Cesta do hlubin noci a ještě něco (možná :-D). No a co frida? Tak to se nechte překvapit.

Francis Scott Fitzgerald - Na prahu ráje

26. října 2008 v 10:37 | frida |  Čtenářský deník
Francis Scott Fitzgerald

Na prahu ráje


Hlavní postavy: Amory Blaine

Na prahu ráje je prvním románem Francise S. Fitzgeralda (1896 - 1940), který byl vydán roku 1920 a který svého autora okamžitě proslavil. Dílo je z části autobiografické; Fitzgerald (stejně jako hlavní hrdina) pocházel z finančně zajištěné rodiny a studoval na Princetonu (nikdy ale studia nedokončil).
Hlavním hrdinou románu je mladík Amory Blaine, jehož psychický a duševní vývoj celé dílo sleduje již od jeho dětství, stráveném prvních třináct let pod výchovným dozorem své poněkud rozverné matky, krásné Beatrice Blainové, provdané za bohatého Stephena Blaina. Jeho výchovu snad nejlépe vystihne následující citát:

A tak, zatímco víceméně šťastní bohatí chlapečci trucovali proti guvernantkám na pláži v Newportu, dostávali naplácáno, byli vzdělávání preceptory nebo jim bylo předčítáno z "Kurážného klučiny" či z "Frantíka na Mississippi", Amory kousal svolné poslíčky v hotelu Waldorf, vyrůstal z přirozeného odporu ke komorní a symfonické hudbě a osvojoval si vysoce specializovanou výchovu od své matky.

"Amory."
"Ano, Beatrice." (Divné oslovení matky; sama ho v tom podporovala.)

"Drahoušku, ať tě ještě ani nenapadne vstávat! Vždycky jsem měla podezření, že časné vstávání v raném věku škodí nervům. Klotylda ti dá přinést snídani nahoru."

"Tak dobře."

"Připadám si dnes hrozně stará, Amory," vzdychávala výtečně modulovaným hlasem, s výrazem jako vzácná tklivá kamej, s rukama tak výmluvnýma jako ruce Sáry Bernhardtové. "Mám nervy na krajíčku - na krajíčku. Musíme z tohohle děsivého místa zítra odjet a vypravit se někam za sluncem."

Amoryho pronikavé zelené oči vzhlédly k matce skrz rozcuchanou kštici. Ani ve svém útlém věku o ní neměl žádné iluze.

"Amory."

"No ano."

"Běž a vykoupej se v rozžhavené vodě - tak horké, jak jenom sneseš, aby si ti odpočinuly nervy. Můžeš si ve vaně číst, jestli chceš."

Z Amoryho se stává egocentrik (= tzv. sebestředný člověk), který se nestará o nic jiného, než o svoji vlastní osobu. Nacvičuje si pózy, kterými podle svého názoru nejvíce ohromí a myslí si o sobě, že přímo magnetizuje ženy a vzbuzuje závist mužů.
Amory sice po matce podědil její krásu, ale s dívkami má spíše smůlu. Nejdřív si užívá kratších "románků" a své role svůdce, ale potom se setká s krásnou Rosalindou - takovým Amory Blainem v ženském vydání. Oba se do sebe vášnivě zamilují, ale Amory - absolvent Princetonské vysoké školy a veterán z první světové války, nyní zaměstnanec reklamní agentury - nemá dost peněz na to, aby uživil sebe a Rosalindu, zvyklou na život v přepychu. Peníze na náklady spojené s Rosalindou nemá už ani její otec, a tak ji musí provdat za bohatého obchodníka, který Rosalindě není vůbec nesympatický. Amoryho sice pořád miluje, ale opustí ho. Po této ráně se Amory změní, stane se více pesimistickým. Setkává se sice s jinými dívkami, ale cítí, že žádnou nikdy nebude milovat tolik jako Rosalindu.
V Amoryho životě hraje důležitou roli i monsignore Darcy, bývalý pohan a milenec Beatrice Blainové, který se po té, co se jeho láska provdala, dal na duchovní dráhu a nyní je velmi váženým členem církve. Amory se s Darcym seznámí na přání matky, a oba si okamžitě porozumějí (to vede k dohadům o tom, že by byl Darcy pravým Amoryho otcem).
Na konci knihy Amory dospívá, vidí jasně všechny své chyby a také to, že v podstatě nic nezná, a lituje svého ztraceného mládí. Monsignore Darcy náhle umírá a na jeho pohřbu si Amory uvědomí, že smyslem jeho života bude pomáhat druhým a být pro ně tím, čím pro ně byl Darcy.

Dlouho po půlnoci bylo vidět princetonské věže a vížky, tu a tam s pozdně hořícími světly - a najednou se z čiré tmy ozvaly zvony. Vyzváněly jako v nějakém nekonečném snu; duch minulosti se vznášel nad novou generací, nad vyvolenou mládeží zmateného, trestem nepolepšeného světa, dosud romanticky krmenou omyly a polozapomenutými sny mrtvých státníků a básníků. Byla to nová generace, provolávající stará hesla, vstřebávající za dlouhých prosněných dnů a nocí staré víry; nakonec předurčená, aby vyšla do té špinavé šedivé vřavy za láskou a pýchou; nová generace, zachvácená víc než ta předešlá strachem z chudoby a uctíváním úspěchu; vyrostlá, aby shledala, že všichni bozi jsou mrtvi, všechny války vybojovány, veškeré víry otřeseny...

Amory ji litoval, ale dosud nelitoval sám sebe - ať bude působit v jakémkoli oboru, v umění, v politice či náboženství, věděl, že je teď v bezpečí, prost vší hysterie - že může přijmout všechno přijatelné, toulat se, růst, bouřit se, pevně prospat mnoho nocí...

Neměl v srdci žádného Boha, to věděl; jeho ideje byly dosud nevykvašené; bolely ho neustávající vzpomínky; lítost nad ztraceným mládím - jenomže vody zklamaných iluzí mu zanechaly v duši jako náplav odpovědnost a lásku k životu, slabé ševelení dávných ambicí a neskutečných snů. Ach - ach Rosalindo! Rosalindo! ...

"Je to všechno při nejlepším chabá náhražka," řekl si smutně.

A nedovedl si vysvětlit, proč ten zápas přece jen stojí za to, proč se rozhodl využít do krajnosti sám sebe i svého dědictví od osobností, kolem kterých prošel...

Vztáhl paže ke křišťálové, zářivé obloze.

"Znám sám sebe," vykřikl, "ale to je taky všechno."


Stevenson, Robert Louis Balfour

19. října 2008 v 13:54 Spisovatelé
Robert Louis Balfour Stevenson
Anglický, nebo spíše skotský spisovatel, básník, dramatik a esejista, mistr a dnes již klasik dobrodružné literatury. Narodil se v rodině architekta, stavitele majáků, 3. 12. 1850 v Edinburghu, zemřel náhle 3. 12. 1894 na jednom ze samojských ostrovů (Vailima), kam odjel v marné naději na zlepšení zdravotního stavu.
Již od dětství bylo Stevensonovým snem stát se spisovatelem, otec však nespatřoval v literatuře dostatečně spolehlivý zdroj příjmů a přiměl syna, aby vystudoval práva. Stevenson uposlechl, ale advokátní praxi nikdy nevykonával. Jeho eseje a recenze vzbudily jistou pozornost; roku 1877 vyšla první povídka Útulek na noc (o středověké Paříži s hlavní osobou F. Villonem), roku 1878 první kniha Plavba do vnitrozemí a o rok později Putování s oslem po Cévennách.
Roku 1881 byla rozepsána na podkladě okamžitého nápadu nad skicou mapy vysněného ostrova jedna z nejslavnějších Stevensonových knih Ostrov pokladů (1883), dopsaná v Davosu, kam si odjel Stevenson léčit plicní tuberkulózu, pronásledující ho po celý život. Zde také zahájil práci na dalším slavném románů Černý šíp (vyšel 1888). Vedle románů vyšla tehdy i Stevensonova sbírka povídek, objevujících se obvykle nejprve v časopisech: Nové příběhy tisíce a jedné noci (1882 - s proslulým Klubem sebevrahů).
Následovaly romány Kníže Otta (1885), básně pro děti Dětský sen poezie (1885), roku 1888 slavná novela Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda a o rok později rozměrný román Únos. Obě poslední díla spolu s Ostrovem pokladů autora proslavily v Anglii i USA, avšak nemocný Stevenson hledal uzdravení v jižních mořích. Se započatým rukopisem Pána z Ballantrae (1889) se vydal přes Markézy, Tahiti a Honolulu na Samou. Zde načerpal materiály k několika posledním povídkám (Skřítek v láhvi, Ostrov hlasů aj.), vydaným souborně pod názvem Příběhy ostrovních nocí (1893), a napsal poslední dokončený román Catriona (1893). V posledním období života se Stevenson blízce spřátelil s domorodými obyvateli, na jejichž obranu proti zvůli koloniální správy vystoupil řadou otevřených listů a spisem Poznámka k historii (1892). Říkali mu Tusitala, Vypravěč, a když zemřel, pohřbili jeho tělo na hřeben hory s výhledem na hvězdy a oblohu.
Dva romány nalezené v pozůstalosti, St. Ives a Weir z Herminstonu, zůstaly nedokončeny.
Ve Stevensonových románech i povídkách se prolíná dobrodružné a "vážné". Nejde však pouze o dobrodružství - Stevenson je mistrem zápletky, jeho příběhy jsou dokonale zkonstruovány a svou poutavostí, založenou na neustálém stupňování dramatického napětí, se staly vzorem i mnoha dalším méně talentovaným autorům.
Ze Stevensonova díla překládali A. Skoumal, A. J. Šťastný, J. Fastrová, M. Fantová aj.

Swift, Jonathan

19. října 2008 v 13:53 Spisovatelé
Jonathan Swift
Velký anglický satirik, žijící většinou v Irsku. Narodil se po smrti svého zámožného otce a byl vychován strýci, šlechtici a diplomaty. Narodil se v Dublinu 30. 11. 1667, zemřel rovněž v Dublinu 19. 10. 1745.
Swift studoval nepříliš úspěšně - ustavičně mu vadila jeho uzavřenost a zahořklost. Poprvé veřejně vystoupil satirou Bitva knih (1697), kterou přispěl k tehdy rozvířenému sporu o přednostech staromilců a novotářů. To byl již farářem k Kilroote v Irsku (roku 1692 dosáhl doktorátu teologie), marně se však ucházel o úřad v Anglii. Na marnivost církevních hodnostářů napsal jedovatý pamflet Příběh o kádi (1704 - vydaný anonymně), kde rozdává rány na všechny strany a nešetří ani vlastní anglikánskou církev.
Swift hledal východisko z neutěšených veřejných poměrů a domníval se, že je najde v politice jako prostředku nápravy. Nejprve se přiklonil ke straně tzv. whigů (liberálů) a napsal pro ně množství pamfletů proti soupeřící straně toryů (konzervativců) doufaje, že si tak vyslouží biskupský stolec. Královna odmítla udělit tak vysoké církevní obročí muži, jenž byl spíše nelítostným kritikem církve, než jejím zastáncem. Swift, nespokojen s politikou whigů, přešel k toryům a významně přispíval do jejich listu The Examiner, který měl ve své době mimořádný politický význam. Nakonec byl jmenován správcem dosti výnosného církevního obročí v Irsku; jeho osadníci ho zpočátku vítali s nelibostí a tato vzájemná nevůle trvala až do vydání Swiftových Pláteníkových listů (1723), v nichž autor kritizuje anglickou vládu za útisk Irů vůbec.
Své největší dílo, Gulliverovy cesty, vydal roku 1726. Dnes je v povědomí čtenářů, především mladých, zapsána jako dobrodružný román, předchůdce vědeckých fantazií, jakási pohádka s lehkou a rozmarnou fabulí. Ve skutečnosti je hořkou satirou na celou tehdejší společnost, zacházející násilně s nižšími třídami a ponižující se před vyššími, stavějící lidský intelekt níže, než intelekt koní. V poslední části Gullivera dostupuje Swiftova misantropie (nenávist k lidem) vrcholu.
Poslední léta prožil Swift v naprostém zoufalství nad svým osudem i nad lidstvem, upadl v trudnomyslnost a podle svědectví současníků prý za poslední dva roky nepromluvil ani slovo.
Svým životem vykoupil jednu z nejgeniálnějších světových satir a založil nový literární žánr. Kromě toho je považován za průkopníka politické novinářské publicistiky nejen vydáváním Examineru, ale i podnětem k založení později slavného Tatlera vydavatelem Steelem a dalších časopisů Addisonových, Johnsonových a jiných.
Gulliverovy cesty přeložil A. Skoumal, před ním Z. Franta aj.

Ševčenko, Taras Hryhovovyč

19. října 2008 v 13:53 Spisovatelé
Taras Hryhorovyč Ševčenko
Proslulý ukrajinský básník, zprvu malíř. Narodil se jako syn nevolníka 25. 2. 1814 v Moryncích v Kyjevské gubernii, zemřel 26. 2. 1861 v Petrohradě.
Ševčenko, sám nevolník, záhy osiřel, pásl ovce, pomáhal v kuchyni, nebo obsluhoval u stolu. Číst a psát se naučil u venkovského ďáčka. Jeho pán, popolštělý Němec P. Engelhardt, si povšiml chlapcova malířského nadání a poslal jej do Varšavy a do Petrohradu na učení. Petrohradští umělci marně žádali Engelhardta, aby výjimečně nadaného chlapce propustil - teprve veřejnou loterií, jejímiž cenami byly obrazy Ševčenkových příznivců, získali roku 1838 dostatek peněz na uspokojení lakomého statkáře. Nastalo devět šťastných let, kdy Ševčenko maloval v Ermitáži obrazy, kopíroval sochy v Letním paláci a psal své nejslavnější básně, shrnuté do sbírek Kobzar (1840) a Hajdamáci (1841), obě ve zpěvné, měkké ukrajinštině. Roku 1844 absolvoval petrohradskou výstavnou akademii.
Petrohradská kritika se k Ševčenkovým dílům chovala chladně, považujíc ukrajinštinu málem za nářečí. Zato Ukrajinci uznali Ševčenka za svého "kobzara", lidového pěvce, a uspořádali mu při návštěvě domova v letech 1843 a 1845 až 1847 triumfální ovace. Při své druhé cestě na Ukrajinu se Ševčenko seznámil s členy tzv. Cyrilometodějského spolku, usilujícího o svobodný rozvoj Ukrajiny. Spolek byl záhy označen za podvratný a jeho členové pozatýkáni. Nejtěžší trest stihl právě Ševčenka za jeho netištěné, horoucné vlastenecké verše. Byl poslán jako vojín ke Kaspickému moři; teprve při výzkumné výpravě (1848-1849) uvolnili jeho velitelé tuhý režim a později se někteří stali Ševčenkovými příznivci, takže Ševčenko opět maloval, psal ruské povídky, a dokonce i - jako jeden z průkopníků - fotografoval. Roku 1857 byl omilostněn a vrátil se do Petrohradu.
Ševčenko doufal, že nastane opět plodné a šťastně období. Zklamal se. Nepodařilo se mu založit rodinu, postupující nemoc mu bránila i v literární a malířské činnosti. Věnoval se rytectví, rozvrhl několik učebnic ukrajinského jazyka, jež zůstaly nedokončeny.
Ševčenkovy kresby jsou většinou ztraceny, obrazů se zachovalo málo. Jeho básnické dílo, dovršené básněmi mimo nejznámější poémy (Sen z roku 1844 - knižně za hranicemi roku 1865, r Rusku až po revoluci 1905, Kavkaz, 1845, Kacíř - česky též Jan Hus, 1845, Novokřtěnci, 1857, Maryna, 1859) jej však svým dokumentarismem a humorismem, vycházejícími z z pramenů ukrajinské, ruské a polské lidové poezie i z pradávných zdrojů (např. Ze slova o pluku Igorově), postavilo do čela obrozené ukrajinské poezie.
Do češtiny přeložila výbor Ševčenkových básní poprvé Růžena Jesenská roku 1900. Roku 1977 přeložil a uspořádal podstatný výbor z jeho děl J. Kabíček.

Šrámek, Fráňa

19. října 2008 v 9:59 Spisovatelé
Fráňa Šrámek
Český básník, spisovatel a dramatik, národní umělec (1946). Narodil se v rodině berního úředníka v Sobotce 19. 1. 1877, zemřel 1. 7. 1952 v Praze.
Roku 1885 se s rodiči přestěhoval do Písku, jenž se stal jeho láskou a prostředím, v němž se odehrávají některé jeho pozdější divadelní hry (Měsíc nad řekou) i romány (Stříbrný vítr). Od nejranějšího mládí byl Šrámek buřič a rebelant, takže mu byla roku 1889 jednoroční vojenská služba z trestu o rok prodloužena. Roku 1903 se v Praze, kam se natrvalo přestěhoval, přimkl k literární skupině Nový kult, jejímž vůdčím duchem byl S. K. Neumann, stal se aktivním pracovníkem anarchistického hnutí a spolupracoval se sociálně demokratickými časopisy. Byl zásadním a rozhodným antimilitaristou, což mu vyneslo dvojí uvěznění a těžkou frontovou službu za I. světové války, ačkoli v září 1914 vážně onemocněl. Po skončení války Šrámek znovu spolupracoval s Neumannem, ale k politické aktivitě se nevrací. Za II. světové války na protest proti fašistické okupaci nevychází z domu. Po osvobození píše svou poslední básnickou sbírku Rány, růže (1945), v níž se stárnoucímu básníkovi po dramatech, odvracejících se stále zřetelněji od společenské problematiky k smutnému protikladu stáří a mládí (Měsíc nad řekou, 1922, Plačící satyr, 1923), vrací chlapská nota vzdoru a účasti na národním osudu.
Šrámkova tvorba je v zralých dílech výsledkem prolínání dvou tendencí. První, poznamenané gestem sociálního buřičství a inspirující se často lidovou mluvou i "městským folklórem" (jistě díky Šrámkově politické práci mezi dělnictvem), a druhé, oslavující plné a svobodné erotické vyžití. Vyústění Šrámkových dramat a knih není optimistické - jeho hrdinové většinou ztroskotávají. Společenská situace jim nedovoluje vymanit se z pout.
Kromě mladistvých a většinou nepublikovaných básní, poplatných dekadentům, jsou nejznámějšími Šrámkovými díly Života bído, přec tě mám rád (1905), Modrý a rudý (1906), Splav (1916), Ještě zní (1933) a zmíněné Rány, růže. Některé básně mladého Šrámka zlidověly a staly se revolučními písněmi proletariátu (Píšou mi psaní).
Významnějšími Šrámkovými dramaty jsou aktovka Červen (1905), jeho nejúspěšnější hra Léto (1915), Zvony (1921), Měsíc nad řekou (1922 - nejvýraznější projev českého divadelního impresionismu), Soud (1924), Ostrov velké lásky (1926). Z románů se proslavil Stříbrný vítr (1910), vyjadřující snad nejtklivěji a nejzpěvněji milostné city mladé generace, jenž byl i zfilmován, dále Tělo (1919) a Past (1931).
Umělcova díla soustředěná k přírodě, na odpor proti válce a k milostnému vztahu mladých lidí, neochotných se podřídit pokryteckým konvencím, měla neobyčejný vliv na mladou generaci mezi oběma světovými válkami.

Tasso, Torquato

19. října 2008 v 9:59 Spisovatelé
Torquato Tasso
Poslední velký básník italské renesance. Narodil se 11. 3. 1544 v Sorrentu jako syn italského básníka, sloužícího různým velmožům, zemřel 25. 4. 1595 v Římě.
Tasso byl odchovancem jezuitů. Přes pobyt na mnoha šlechtických dvorech i znamenité vzdělání a filozofická a filologická studia v Bologni zůstal rozpolcen mezi zábavou v renesanční nádheře prostředí, v němž se s rozkoší pohyboval, a ustavičnými náboženskými nejistotami.
Studia Tasso opustil po úspěchu své první velké veršované skladby, rytířského eposu Rinaldo, zjevně naznačujícího otcův vliv. Roku 1565 se stal příslušníkem dvora Lodovika de Este ve Ferraře. Napsal tu jednak pastýřské drama Aminta, záhy proslavené po celé Itálii, jednak zde (1575) dokončil první, nejlepší a básnicky i myšlenkově nejsilnější verzi svého díla Osvobozený Jeruzalém (1581).
Již tehdy se u Tassa počaly jevit první příznaky duševní choroby, provázející ho pak celým životem. Jisté je, že trpěl stihomamem. Jeho melancholie posilovaná dvorskými intrikami šla tak daleko, že jej ferrarský vévoda v jeho vlastním zájmu dal střežit a uvěznit, aby si nesáhl na život. Díky pomluvám a snad i zásahům církve se jeho ochranná vazba stala poznenáhlu skutečným vězením, z něhož Tasso marně psal důtklivé prosebné listy a básně. Toku 1577 uprchl do Sorrenta, cestoval po Itálii, po návratu do Ferrary však vyvolal jeho zuřivý záchvat takové zděšení, že byl roku 1579 opět internován v nemocnici sv. Anny. Zde nuceně pobyl do roku 1586, spisuje především filologická díla. Později dokončil v Bergamu svou tragédii Král Torrismondo a v Neapoli stále pracoval na úpravách Osvobozeného Jeruzaléma, líčícího dobytí města, obsazeného pohanskými Turky, křižáckými vojsky. Každou úpravou, vyplývající z obavy před kacířstvím a pohanstvím, dílo oslaboval. Nazval je posléze Dobytý Jeruzalém (1593).
Kromě vyjmenovaných tragédií a básní napsat Tasso řadu lyrických veršů, jež před Osvobozeným Jeruzalémem - původní verze se stala základem všech pozdějších kritických vydání - značně ustupují do pozadí.
Tasso byl rozporná osobnost. Svým Mysticismem a pochybnostmi o vlastní křesťanské pravověrnosti byl renesanci poněkud cizí, hodící se spíše do vrcholného středověku. Zemřel v Římě, kde měl být ověnčen laurem básníka - poctou udělovanou nejvýznačnějším poetům.
Některé ukázky Osvobozeného Jeruzaléma přeložil u nás roku 1834 Jan Ev. Purkyně, roku 1853 bylo přeloženo dílo celé. Nejvýznačnějším Tassovým českým překladatelem byl a dosud je Jaroslav Vrchlický.

Thackeray, William Makepeace

19. října 2008 v 9:59 Spisovatelé
William Makepeace Thackeray
Anglický spisovatel, považovaný spolu s Dickensem za největšího anglického humoristu 19. století, klasik kritického realismu, satiry a ironie.l Narodil se v zámožné rodině vládního úředníka v indické Kalkatě 18. 7. 1811, zemřel 24. 12. 1863 v Londýně.
Thackerayova studia nebyla příliš systematická ani usilovná. Nějakou dobu koketoval s myšlenkou stát se malířem, ale více jej přitahovala literatura a novinářství - již za pobytu v koleji v Cambridgi roku 1829 vydával vlastním nákladem takřka po celý rok satirický týdeník se sebeironizujícím názvem Snob.
Doba sladkého a bezstarostného života náhle skončila roku 1837, kdy další časopis (The Constitutional), který Thackeray založil se svým otčímem, zkrachoval. S časopisem zmizela i naprostá většina dědictví a mladý, zhýčkaný Thackeray musel pomýšlet na nějakou obživu.
Vybral si literaturu a pustil se do práce s elánem. Každý týden přinášely časopisy jeho články, od roku 1840 shrnované do stále úspěšnějších a obecenstvem vyžadovanějších knižních svazků, jež autor většinou doprovázel vlastními, poměrně zdařilými ilustracemi. Zpočátku se Thackeray spokojoval s lehkými žertovnými črtami z cest, záhy se však pustil do povídek (první úspěšnou byla Historie velkého diamantu z roku 1841, knižně 1849) a satirických črt v časopise Punch.
Svými satirami strhuje Thackeray masku všemu pokrytectví, nicotnému snobství a nudě aristokratické i měšťácké společnosti, činí to však s dobráckým humorem člověka, který zažil příliš mnoho nezdarů a nepříjemností, zohavením nosu v klukovské rvačce počínaje a duševní chorobou manželky konče...
Roku 1847 počal v sešitech vydávat svůj první a patrně nejsilnější román Trh marnosti (knižně 1848), "román bez hrdiny", zato s dvěma hrdinkami, představujícími ducha bez ctnosti a ctnost bez ducha. Pojednou se Thackeray dostal po Dickensův bok, což, po pravdě řečeno, poněkud narušilo jejich dlouholeté přátelství...
Z dalších románů si zaslouží zmínky Pendennis, Newcomové, historické novely Barry Lyndon, Příběh Henryho Esmonda, Virgiňané, z povídek a črt dnes již klasická Kniha o snobech (1848). (Původní tituly byly ovšem, jak bylo Thackerayovým zvykem, podstatně delší a rozsáhlejší, např. Příběh Pendennisův, jeho úspěchů a neúspěchů, jeho přátel i největšího nepřítele atd.).
Thackeray mistrovsky charakterizuje postavy a nepřikrašluje je. Věren své době a mravním zásadám staví ke kriticky pojatým figurám jako opak vzory dokonalosti, což mu vyneslo výtku moralizování - tento rys Thackerayovy tvorby však vyplynul z jeho hluboké lidskosti a touhy po společnosti.
Jeho Růži a prsten přeložila pro mládež M. Kornelová, před ní A. Klášterský a B. Šimková. Ostatní díla překládali J. J. David, M. Haluza, B. Hodek, J. Fastrová, V. Bláha aj.

Test: Který kluk z Naruta se k tobě hodí?? :D

17. října 2008 v 16:19 | xxx |  Kravinky
rozhodla jsem se sem dát takovej menší testík ... :D yellow z toho nebude zrovna nadšená, ale ... :D nemůžu si pomoct ;)
test je v angličtině, a pro ty, kdo nemají to štěstí umět anglicky (ale zvládla jsem to i já se svou minimální znalostí za vydatné pomoci slovníku na seznam.cz :D ) jsem to jakž-takž "přeložila"... takže si musíte hold "překlikávat" nebo to risknout... ;)
taky jsem chtěla přeložit výsledky, ale neustále mi vychází pouze Naruto a Kakashi, ostatní jsem zatím netrefila... takže s nima máte smůlu :D nebo sem můžete (když se někdo bude chtít tak otravovat) poslat ten text u výsledku... já to tam pak dodělám
taky sem dám obrázky, kdyby náhodou někdo nevěděl kdo je kdo atd.

pro překlad *klick* na "Celý článek" ... (warning: je to vlastní tvorba a uklidním vás - nejspíš se nehodlám živit překladem :D):

Verne, Jules

16. října 2008 v 21:01 Spisovatelé
Jules Verne
Francouzský spisovatel, jeden z tvůrců tzv. anticipačního (předvídajícího) vědeckofantastického románu. Narodil se 8. 2. 1828 v rodině advokáta Petra Verna v Nantes, zamřel 24. 3. 1905 v Amiensu.
Do školy začal chodit roku 1837 v semináři St. Donatien. Již za dva roky se jedenáctiletý Jules projevil jako podnikavec: pokusil se totiž jako nepravý plavčík odplout s plachetnicí do Indie.
Roku 1848 přišel Verne do Paříže studovat práva a peněžnictví - daleko více se však zajímal o literaturu. Jeho seznámení s Alexandrem Dumasem, jehož doprovázel na premiéru Tří mušketýrů (1849), bylo prvním osudovým setkáním. Roku 1857 se oženil s Honorinou Morelovou - bylo to šťastné a celoživotní manželství. Zdálo se, že se Verne usadil a zmoudřel - byl celkem úspěšným burzovním agentem a společníkem firmy Eggly (od roku 1853). Chyba lávky! Roku 1861 dochází v Kruhu vědeckého tisku ke druhému osudovému setkání, tentokrát se vzduchoplavcem, králem fotografů, novinářem a bouřlivákem Félixem Tournachonem, zvaným Nadar. Třetím osudovým dnem byl ten, kdy vkročil do pracovny jasnozřivého a velkorysého nakladatele Hetzela (1863). Poznal Verneův talent a zajistil si trvale jeho spolupráci za velmi slušných podmínek, umožňujících Julesovi, Honorině i dětem žít bez existenčních starostí. Roku 1863 vychází slavných Pět neděl v balóně s obrovským ohlasem desetitisíců nadšenců, hlásících se v dopisech do posádek dalších balónů, a pak rok co rok další ze slavných románů, vernovek, uvádějících čtenáře jednak do neznámých a exotických krajů a prostředí, jednak vycházejících z Vernem vysněné techniky budoucnosti: Do středu země (1864), Do Měsíce (1865), Děti kapitána Granta (1867-1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1869-1870), Cesta kolem světa za 80 dní (1873), Tajuplný ostrov (1874), Michal Strogov (1876), Na kometě (1877), Patnáctiletý kapitán (1878), Ocelové město (1879), Robur Dobyvatel (1886), Dva roky prázdnin (1888), Oceánem na kře ledové (1889), Tajemný hrad v Karpatech (1892), Vynález zkázy (1896), Pán světa (1904), Honba za meteorem (1908) a další a další, celkem 63 romány Podivuhodných cest (první pokusy nepočítáme) a k nim básně, povídky, eseje. Dramatizace Vernových románů znamenala neobyčejné úspěchy - Jan Neruda přivítal nadšeně pražské inscenace Ku měsíci nebo Divy přírody i Cestu kolem světa za 80 dní. Svého tlumočníka nalezl Verne i v českém filmaři Karlu Zemanovi, jehož díla na vernovské náměty jsou světoznámá.
Když otec utopického románu pro mládež umíral, vydávala Havasova tisková agentura každou hodinu zprávu o jeho stavu, dříve než zprávu o situaci na rusko-japonském bojišti, kde právě zuřila válka. Umíral autor, jehož knihy odolaly náporu moderní techniky. Verna překládali H. Kosterka, B. Klika, A. Kubelková, V. Netušil, S. Lyer, A. Kučerová aj.

Vančura, Vladislav

16. října 2008 v 21:00 Spisovatelé
Vladislav Vančura
Skvělý a dosud po jazykové stránce nepřekonaný český spisovatel - prozaik, současně dramatik, filmový scénárista, režisér. Narodil se 26. 6. 1891 v Háji u Opavy v rodině hospodářského správce, zahynul před fašistickou popravčí četou na kobyliské střelnici v Praze za heydrichiády 1. 6. 1942. Roku 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.
Původně chtěl být Vančura malířem, ale posléze zvolil lékařství a promoval v Praze roku 1921. Několik let vykonával lékařskou praxi na Zbraslavi, pak se věnoval výhradně literatuře. Od založení Devětsilu roku 1920 byl jeho členem a prvním předsedou, od roku 1921 se stal členem KSČ. Politicky pracoval po celý život jak ve straně, tak po dočasné roztržce s ní roku 1929 v akcích Levé fronty, Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem atd. Za okupace působil v ilegálním výboru inteligence a spolupracoval s druhým ilegálním ÚV KSŠ.
Vančura byl neúnavným experimentátorem, milovníkem českého jazyka, často používajícím zvláštních, archaizujících vazeb a větných skladeb, čerpaných především ze znalosti Kralické bible a dalších spisů. Neváhal se vrátit ani k metodickým postupům renesančních románů, především ke zdůraznění úlohy vypravěče, k nadsázce i bohatému využívání výtěžků lyriky. Tematicky byl Vančura od prvních povídek, otiskovaných od roku 1919 v Červnu, Kmeni, později v Rudém právu i jinde, spisovatelem komunistickým, pokrokovým. Nelítostně napadal soudobý sociální řád (Pekař Jan Marhoul, 1924), odsuzoval šílenství nespravedlivé války (Pole orná a válečná, 1925), rasismus a kolonialismus (drama Jezero Ukereve, 1935). Zabýval se i dějinami, především v monumentálních, avšak nedokončených Obrazech z dějin národa českého (1939, 1940), vycházejících z výsledků marxistické historiografie, doplněných studiem středověkých kronik a jiných původních pramenů.
Vedle jmenovaných próz napsal Vančura řadu dalších povídek a románů - Rozmarné léto (1926), Poslední soud (1929), Hrdelní při aneb přísloví (1930), Markétu Lazarovou (1931), Luk královny Dorotky (1932), Útěk do Budína (1932), Konec starých časů (1934), Tři řeky (1936) a nedokončenou trilogii Koně a vůz, z níž vyšel pouze první díl Rodina Horvatova (1938). Pro mládež napsal knihu Kubula a Kuba Kubikula (1932).
Vančurovo epické nadání, mistrné dialogy a plastická líčení jej záhy přivedly k dramatům (Učitel a žák, 1927, Nemocná dívka, 1928, Alchymista, 1932, zmíněné Jezero Ukereve, 1935, Josefína, posmrtně 1947, Pražský Žid, 1947 - jazyková modernizace hry J. J. Kolára).
Zajímal se o film, známe ho jako vynikajícího režiséra, vycházejícího z poznatků sovětské filmové avantgardy. Po osvobození byla řada Vančurových děl ztvárněna filmem - např. Markéta Lazarová, Luk královny Dorotky nebo Rozmarné léto.

Vrchlický, Jaroslav

16. října 2008 v 21:00 Spisovatelé
Jaroslav Vrchlický
Vlastním jménem Emil Frída, český básník, dramatik a překladatel. Jeho nesmírně obsáhlé a mnohostranné dílo znamenalo nepřetržitou řadu objevů možností české poezie, rozvíjelo ji ke světovosti a nesmírně ovlivnilo mnoho mladších básníků. Narodil se jako syn nezámožného kupce 7. 2. 1853 v Lounech, zemřel, uctíván celým národem, 9. 9. 1912 v Domažlicích.
Pod vlivem strýce faráře, u něhož trávil v Ovčárech u Kolína větší část dětství, začal po maturitě roku 1872 studovat v Praze teologii, ale záhy přešel na filozofii, kde studoval dějiny a románské jazyky. Zde se seznámil s Ernestem Denisem a jeho prostřednictvím s francouzskou kulturou. Roku 1875 dojel jako vychovatel do Itálie, po návratu nějaký čas suploval na učitelském ústavu, od roku 1893 byl profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě.
Vrchlického tvorba je rozporná a zaznamenává celý vzestup české kultury a národního sebevědomí, jehož nejušlechtilejší vyvrcholení spatřoval básník právě v poezii. Zatímco J. Zeyer rozšiřoval tematický rejstřík a světový rozhled našich autorů o cizí náměty, vytvářel Vrchlický nové básnické formy často za cenu nezvyklých postupů a používání osobitého básnického jazyka. Právě ten se stal koncem století předmětem útoků mladé generace, dožadující se přiměřenějších výrazových prostředků a spatřujících v uctívaném Vrchlickém hlavní překážku vítězného postupu moderny.
Vrchlický napsal jediný román Loutky (1908), tím početnější jsou však svazky jeho básní (Z hlubin, 1875, Mýty, 1879, Eklogy a písně, 1880, Co život dal, 1883, Selské balady, 1885, Sonety samotáře, 1885, Twardowski, 1885, Hudba v duši, 1886, Zlomky epopeje, 1886, Čarovná zahrada, 1888, Nové sonety samotáře, 1891, Okna v bouři, 1894, Kniha sudiček, 1895, Skvrny na slunci, 1897, Rok básníkův, 1899, Já nechal svět jít kolem, 1902, Má vlast, 1903, Stará píseň, 1903, a mnohé další). Řadu z nich zahrnul do svého velkého historického cyklu nazvaného Zlomky epopeje.
Významná je Vrchlického dramatická tvorba, především trilogie Hippodamie (1889), melodram s hudbou Zdeňka Fibicha, hry z mytické české minulosti Drahomíra (1882), Bratři (1889), dosud živý Soud lásky (1886), veselohra Rabínská moudrost (1886) a ovšem proslulá Noc na Karlštejně, jež měla svou premiéru roku 1884 a dodnes nachází tisíce příznivců v kouzelné kulise hradu Karlštejna, kde je každoročně znovu a znovu uváděna.
Velkým přínosem české kultuře byly Vrchlického překlady, mnohdy průkopnické a zaměřené k základním dílům světové literatury: Goethovi, Mickiewiczovi, Schillerovi, Whitmanovi a dalším, především románským autorům (Hugo, Rostand, Dante, Petrarca, Tasso, Camoẽs). Méně šťastnou ruku měl už Vrchlický při překladech básníků, ohlašujících příchod nové revoluční vlny v poezii, Baudelaira, Rimbauda, Verlaina. Roku 1903 byl Vrchlický postižen mozkovou mrtvicí, která mu znemožnila další tvůrčí práci. Sebrané spisy vyšly po II.světové válce ve 20 svazcích.

huráááá :D

15. října 2008 v 20:43 | frida |  Připravujeme...
doufám že mi yellow promine, když takhle "zastíním" její článek, ale mám STRAŠNOU RADOST !!! :D konečně jsem dopsala reálie do angličtiny, takže budu mít čas na čtení :D juchůůů :D (no dobře... asi to není až tak dobrá zpráva... ;) - ale pro mě celkem zásadní - hromadí se mi tu knížky a knihovna je chce vracet... :D)
takže za chvíli přečtu (no - chybí mi ještě 129 stran, ale to je chvilka, žejo :D ) F.S.Fitzgeralda a Na prahu ráje ... fakt DOBRÁ knížka :D takže sem pak hodím obsah... taky si začnu připravovat referát do čj na Fitzgeralda (ten se tu ale objeví až po mé interpretaci "naživo" ve škole...) a taky budu dělat referát do zemáku (Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán) tak ho sem možná dám, i když je to hlavně prezentace... ;)
jinak jeslti tohle někdo přečte do konce, tak gratuluju :D a HLASUJTE v článku hned pod tím pro U2 !!! :D (a žádný Tokio Hotel ;) )

U2 - 2008 MTV Europe Awards

14. října 2008 v 18:25 | yellow |  U2
U2 jsou nominováni v 2008 MTV Europe Awards v kategorii "BEST ACT EVER". Dále jsou s nimi nominováni Green Day, Tokio Hotel, Christina Aguilera, Britney Spears... and Rick Astley.
Hlasovat můžete zde.

Vogelweide, Walther von der

14. října 2008 v 18:05 Spisovatelé
Walther von der Vogelweide
Středověký německý potulný a dvorský básník, tzv. minnesänger, což byla obdoba francouzských trubadúrů a truvérů. O jeho životě nevíme mnoho. Narodil se patrně mezi lety 1165 - 1170 kdesi v jižním Tyrolsku, zemřel roku 1228 ve Würzburgu, kde obdržel roku 1220 od Bedřicha II. léno a kde strávil poslední léta života.
Walther pocházel ze šlechtického rodu a jako básník a pěvec se stal žákem Reimara staršího. Život potulných pěvců byl neklidný a nejistý, závisel na libovůli velmožů, jejich štědrosti i na zvratech politické situace. Byli sice odměňováni vzácnými dary, nemálo se jich však dostalo také do vězení nebo je postihl ještě horší osud. Jejich nevyhnutelnou sudbou bylo neustálé putování.
Walther zahájil svou celoživotní pouť ve Vídni u dvora Bedřicha Katolického a po jeho smrti (1198) se potuloval celým Německem. Pobyl u dvorů Filipa Švábského, Leopolda VI. Rakouského, durynského lankraběte Hermanna, císaře Otty a mnoha jiných, než se konečně usadil na svém majetku u Würzburgu.
Walhter von der Vogelweide se významem vymyká svým současníkům a uměleckým druhům. Přinesl do svých písní především nové motivy, v nichž využil prožité, nikoli jen konvencí z jedné generace pěvců na druhou přenášené události a pocity. Jeho píseň si poprvé všímá "nedůstojných" lidových témat a neomezuje se jen na dvorskou nebo hrdinskou lyriku či epiku, jak bylo zvykem. Stejně nezvyklá je politicko-vlastenecká nota, zaznívající v jeho písních již v době, kdy pojmy národa a vlastenectví byly velmi neurčité a pocit národní pospolitosti se dosud nestal obsahem obecného myšlení - bránila mu feudální roztříštěnost Evropy, v níž každý velmož, žárlivý na svá práva, usiloval o co největší izolaci, zaručující nejvyšší míru samostatnosti i zvůle. Walther se však ve svých písních nevyhýbá komentáři k boji, jenž v říši vzplanul po smrti Jindřicha VI. mezi nápadníky trůnu a koruny. Odmítá - ačkoli sám hluboce věřící křesťan, vyzývající ke křížovému tažení do Svaté země a sám toužící po účasti - vměšování papeže Inocence III., které chápe jako porušování nezadatelných národních práv. Brojí proti světské moci papežů, čímž vlastně navazuje na politické myšlenky Otty III., i proti nemravům a rozmařilosti kléru vůbec.
Další a poslední zvláštností a novotou ve Waltherových 70 milostných písních a 100 vybroušených veršovaných průpovědích politického nebo nabádavého rázu (zvaných Sprüche) je tehdy naprosto nezvyklé vyzdvihování hrdinství morálního oproti fyzickému. V době vrcholícího rytířství a turnajových klání sice skvělých, ale naprostou většinou negramotných pánů to byla myšlenka značně revoluční.
Walther von der Vogelweide měl následovníky a napodobitele dokonce v nejvyšších kruzích. U nás prý k nim patřil i sám král Václav I.