"Když to není rozbité, nespravuj to."

Byron, George Gordon Noel

15. listopadu 2008 v 21:44 |  Spisovatelé
George Gordon Noël Byron
Slavný anglický básní, revoluční romantik v životě i díle. Narodil se 22. 1. 1788 v Londýně z manželství britského setníka a zámožné skotské dědičky, zemřel v řeckém Mesolongiu 19. 4. 1824.
Byron záhy ztratil otce a odstěhoval se s matkou do Skotska, jehož romantická krajina na něj neobyčejně zapůsobila. Roku 1798 se stal po smrti vzdáleného příbuzného lordem a dědicem rozsáhlých statků v Newread Abbey. Teprve pak mohl studovat - avšak jeho pobyt na univerzitě v Cambridgi byl bouřlivý a poznamenaný mnoha skandály. Roku 1809 zaujal své místo v Horní sněmovně - jako politik nebyl úspěšný. Vydal se na cesty po Španělsku, Portugalsku, Řecku a Malé Asii, roku 1815 se oženil, avšak jeho manželství vydrželo pouhý rok, než jej robila Byronova výstřednost. Byron roku 1816 navždy opustil vlast, pobýval porůznu v Evropě (Ženeva, Benátky, Ravenna, Pisa, Janov) a roku 1823 se vydal z Janova s vlastní ozbrojenou lodí na pomoc povstání Řeků proti Turkům za svobodu. V Řecku zemřel, patrně se nakazil tyfem.
Velmi záhy se proslavil - již vydáním prvních zpěvu Child Haroldovy pouti (1812). Následovala další díla, mezi nimi i sbírka lyrických básní Hebrejské melodie (1815). Roku 1816 svou Písní pro luddity vyslovil Byron rozhořčení nad vykořisťováním dělníků. Vzpourou proti společnosti jsou prodchnuty i jeho tzv. "výchovné poémy", vesměs vzniklé od roku 1812 do 1815, Džaur, Lara, Korzár, Nevěsta z Abydu a další. V Ženevě vzniká slavný Vězeň chillonský (1816) a hra Manfred, v Ravenně (1818 - 1822) poema Mazeppa, hry Kain, Marino Faliero, Sardanapal a další díla. Ačkoli se veřejné mínění šosáků, nechápající rozpolcenost básníkovy povahy a činů, proti Byronovi obrátilo, dosáhl na sklonku života tvůrčího vrcholu, především politickými satirami Vize soudu (1822), Bronzový věk (1823) a nedokončeným epickým románem ve verších Don Juan, počatým v Ravenně, na němž pracoval až do konce života. První dva zpěvy (ze šestnácti) vyšly roku 1819.
Byron, nenáviděný i milovaný, nenávidící i milující, podle francouzského spisovatele Alphonse de Lamartina "fantastická bytost, vytvořená spíše magií než přírodou", hluboce ovlivnil několik generací. Básníci nastupujícího romantismu, V. Hugo, H. Heine, A. S. Puškin, M. J. Lermontov a další, vstupovali do literárního kolbiště pod jeho vlajkou svoboymilovnosti, odporu proti konvencím, pokrytectví a svatouškovství. Rozhodný vliv měl u nás na dílo K. H. Máchy a jím ovlivněné generace básníků kolem revolučního roku 1848, jež se s Byronovou poezií seznamovala nejprve v původním znění, od roku 1852 již v českých překladech Fr. Douchy, Jos. V. Friče, E. B. Kaizla a později Elišky Krásnohorské, Jaroslava Vrchlického a J. V. Sládka. K dalším překladatelům patří V. A. Jung, A. Klášterský, H. Žantovská aj. Hluboce zapůsobila i libozvučnost a formální dokonalost Byronových veršů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama