"Když to není rozbité, nespravuj to."

Flaubert, Gustave

15. listopadu 2008 v 21:03 |  Spisovatelé
Gustave Flaubert
Francouzský romanopisec a dramatik, syn primáře rouenské nemocnice. Narodil se v Rouenu 12. 12. 1821, zemřel nedaleko odtud v Croissetu 8. 5. 1880.
Celý Flaubertův život byl poznamenán těžkou nervovou chorobou - padoucnicí, tehdy těžce přístupnou léčení - jež mu znemožnila dokončit právnická studia (1840 - 1844) a stýkat se s pařížskou bohémou. Žil samotářsky v Paříži nebo Croissetu, pečoval o svou matku, stýkal se jen s několika přáteli (mladým Guy de Maupassantem, H. Tainem, bratry Goncourtovými, I. S. Turgeněvem). Jediné větší cesty podnikl v letech 1849 - 1851 do Egypta, Sýrie a Řecka a roku 1858 do Tunisu, kde sbíral materiál pro román Salambo. Další tragédií Flaubertova života byly nešťastné lásky k ženám vesměs daleko starším než on sám. Přinášely mu trýzeň a ve spojení s vědomím vlastní nemoci ho nutily k útěku do naprosté neosobnosti a ke slohu tak dokonalému a nekonečnou prací na každém rukopise tak vycizelovanému, že Alexandre Dumas st., diktující několik románů současně a nestarající se příliš ani o souvislost děje, tím méně o sloh, prohlásil Flauberta za "obra, jenž pokácí celý les, aby vyrobil malou krabičku..."
Flaubert se plně věnoval literatuře po smrti otce a sestry (1846), jako celá jeho generace zklamán ztroskotáním iluzí revolučního roku 1848. Prvním z jeho mistrovských románů, jež dosáhly světové proslulosti, je Paní Bovaryová (1856), příběh venkovské ženy, toužící po poznání vášně a opojení, končící však po nešťastné, ponižující lásce a po zadlužení sebevraždou. Roku 1862 vydal další úspěšný román Salambo, zcela se odlišující od předchozího: námětem je vzpoura kartaginských žoldnéřů proti Kartágu a marná, tragická láska jejich vůdce Libyjce Mathona k panenské kněžce Salambo. O tomto románu Flaubert prohlásil, že jeho základním úmyslem bylo vzbudit ve čtenáři intenzivní pocit žluté barvy; zdá se však, že skutečný záměr byl zcela jiný a méně podivný: ukázat marnost lidských iluzí tváři v tvář nevyhnutelnému osudu. Roku 1869 vyšla napůl autobiografická Citová výchova, roku 1874 Pokušení svatého Antonína a 1881 Bouvard a Pécuchet, romány, jejichž rozuzlením je opět - podobně jako již v Salambo - nevyhnutelný návrat světce od pokušení k modlitbám a dvou pařížských písařů od vysněných amatérských výzkumů zpět do šedivé písárny.
Kromě vyjmenovaných románů je Flaubert autorem dramat Kandidát (1874) a Zámek srdce (1880), nepočítaje mladistvé prózy, cestopisy a posmrtně uveřejněnou korespondenci.
Flaubertovy romány, rozrůstající se do široké spleti epizod a mnohonásobně vrůstající do společenského prostředí, v němž se odehrávají, představují svou hořkostí a nesmiřitelným rozporem přání a skutečnosti důležitý článek na cestě francouzského románu k naturalismu. Svou vytříbenou formou pak jeden z vrcholů francouzské prózy.
Flaubertovo dílo překládali do češtiny M. Kornelová, V. Smetanová, M. Novotný, M. Majerová aj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama