"Když to není rozbité, nespravuj to."

France, Anatole

15. listopadu 2008 v 21:02 |  Spisovatelé
Anatole France
Vlastním jménem François-Anatole Thibault, vynikající francouzský spisovatel, básník, kritik, od roku 1921 nositel Nobelovy ceny, pokračovatel slavné francouzské tradice volnomyšlenkářů a ironiků. Narodil se jako syn knihkupce 16. 4. 1844 v Paříži, zemřel 12. 10. 1924 na statku La Béchellerie nedaleko Toursu.
Byl všestranně vzdělán jednak důkladnými klasickými studiemi, jednak rozsáhlými literárními zkušenostmi nakladatelského lektora a korektora. Roku 1876 se stal úředníkem knihovny senátu. Začíná se literárně prosazovat jako povídkář a esejista v populárním časopise L'Univers Illustré a jako literární kritik v deníku Le Temps. Rozhodující vliv na Franceovu literární dráhu a život měla zámožná paní Arman de Caillavet, která ho až do své smrti roku 1910 neúnavně prosazovala a seznamovala s vlivnými literárními kritiky. Pořádala ve Francii oblíbené salóny, na nichž France oslňoval přítomné vzděláním a vypravěčským uměním, ba dokonce prosadila i jeho přijetí do Akademie (1896), znamenající nesporné potvrzení proslulosti a úspěchu.
France vždy sympatizoval s politickou levicí, uvítal vítězství Velké říjnové socialistické revoluce, přispíval do komunistické L'Humanité - jeho sympatie ke konzervativcům v osmdesátých letech 19. století byly jen krátkou epizodou, na níž nebyl bez vlivu první sňatek roku 1877.
Franceův literární vývoj vede od shovívavého a dobromyslného estétství přes radikální ateismus a posměch z církve až ke kritice soudobé společnosti a vizi společnosti budoucí, spravedlivější.
Jeho nejvýznamnějšími díly jsou Zločin Sylvestra Bonnarda (1881), Thais (1890), Traktér u královny Pedauky (1893), Názory pana Jeronyma Coignarda (1893), Historie našich dnů (1896 - 1901), Epikurova zahrada (1894), Na bílé skále (1905), Ostrov tučňáků (1908), Bohové žízní (1912), Komická historie (1913), Vzpoura andělů (1914).
Věnoval se i dramatické tvorbě (Komedie o muži, který si vzal němou, 1912) a literárním esejům. Jeho dílo je úctyhodné tím spíše, že prý sám sebe považoval spíše za lenocha. Ve vrcholném období jeho tvorby musela paní Caillavetová France k psaní přemlouvat a nutit...
Starý moudrý pán v sametové čepičce, kterou nikdy neodkládal, byl obdivován a ctěn, zůstat ironický a kousavý až do samého konce. Státní pohřeb, který mu Francouzská republika vypravila, byl zaslouženým uznáním génia, přímého pokračovatele Voltairova a skvělého reprezentanta nejlepších francouzských literárních a filozofických tradic.
Franceovo dílo překládali do češtiny E. Hodoušek, S. Hanuš, J. Zaorálek, S. K. Neumann, F. Šrámek, K. Toman aj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama