"Když to není rozbité, nespravuj to."

Evropská unie

20. prosince 2008 v 15:31 |  Referáty

• rozloha: 4 324 782 km2

• počet obyvatel: 491 018 683 (červenec 2008)

• hlavní města: Brusel, Strasburk, Lucemburk

• motto: Jednota v rozmanitosti.

• 23 úředních jazyků

• 27 členských států

• vznik: 7. 2. 1992 Maastrichtskou smlouvou (platnost od 1. 1. 1993)

Státy Evropské unie

členské: Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie

kandidátské: Chorvatsko, Makedonie, Turecko

Evropská integrace

Po druhé světové válce musely evropské státy řešit mnoho problémů. Nejdůležitější bylo zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo, ale také zabezpečení míru a bezpečnosti v Evropě. Po válce byl hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost dokáže zajistit pouze sjednocená Evropa, která měla být protikladem Sovětského svazu.

Dá se říct, že pro poválečnou Evropskou integraci byly tři. Za prvé zabezpečení míru v Evropě, za druhé překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur a nakonec i umožnění společného trhu, který měl napomáhat ke zvyšování hospodářského blahobytu.

Sjednocení Evropy prosazovali i někteří přední evropští politici. Jean Monnet v roce 1943 prohlásil: "Mír v Evropě nenastane, dokud její státy budou zakládány na základě národní suverenity… Země Evropy jsou příliš malé, aby mohly svým národům zaručit prosperitu a sociální vývoj. Proto evropské státy musí společně založit federaci…"

Winston Churchill v roce 1946 mluvil o sjednocené Evropě, Spojených státech evropských s Radou Evropy, který měla zajistit partnerství Francie a Německa.

Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman předložil 9. května 1950 návrh na sjednocení Evropy, tzv. Schumanovu deklaraci, který zpřesňuje předchozí prohlášení Monneta a Churchilla.

Evropské společenství uhlí a oceli

Jean Monnet přišel s návrhem kontroly uhelného průmyslu nadnárodní institucí. Tato myšlenka byla v roce 1951 potvrzena tzv. Pařížskou smlouvou a vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, které během několika let vytvořilo společný trh pro uhlí a ocel. Zakládajícími státy byly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Evropské sdružení volného obchodu

Velká Británie z obavy o přenesení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a ztráty části suverenity odmítla přidat. Ovšem myšlenka volného trhu ji přitahovala, a proto v roce 1960 iniciovala vznik Evropského sdružení volného obchodu, kam se přidaly i Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko.

Římské smlouvy, EHS a Euratom

V roce 1957 bylo Římskými smlouvami založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo vytvořit společný trh a Euratom měl fungovat jako spolupráce na poli mírového využívání jaderné energie.

Od 1. ledna 1958 zahájila svou činnost Evropská investiční banka s ústředím v Lucembursku a Hospodářský a sociální výbor s centrálou v Bruselu.

Zakládající členové EHS a EURATOM byly stejné země jako v případě ESUO: Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. Francie se stala neformálním leaderem všech těchto seskupení a upevnila svou vedoucí pozici v západní Evropě. Od těchto nových společenství si Francie slibovala hlavně zlepšení situace v zemědělství. Pro Německo a země Beneluxu byla jako pro vysoce industrializované státy největší výhodou postupná liberalizace trhu s průmyslovými výrobky.

V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, avšak jejich právní subjektivita nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích.

V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, což znamenalo, že byly odstraněny vnitřní cla, byl zaveden stejný celní tarif vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následovala mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot, které se promítlo do rostoucích nákladů evropských podniků, které byly navíc oslabeny zvyšující se východoasijskou konkurencí. Ekonomiky evropských států začaly zpomalovat a vyskytl se problém obrovské nezaměstnanosti. Mnohá průmyslová odvětví, zejména textilní a hutní průmysl, procházeli krizí. Tato krize začala polevovat až v osmdesátých letech. V důsledku těchto problémů se proces evropské integrace téměř zastavil.

22. července 1975 byl na základě Smlouvy o finančním hospodaření Společenství zřízen Účetní dvůr. Za jeho sídlo bylo zvoleno Lucembursko.

V roce 1985 byl na zasedání Evropské rady v Miláně přijat dokument Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992, který analyzovala situaci v Evropě a sloužil jako podklad pro budoucí jednání o Jednotném evropském aktu.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k surovinové a energetické krizi přidala i měnová krize v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na režim volných měnových kurzů. V roce 1979 byl zaveden Evropský měnový systém, který měl zamezit velkým výkyvům v měnových kurzech. Státy se jím zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Také byla zavedena měnová jednotka ECU (European currency unit), která sloužila k mezinárodním měnovým operacím.

Jednotný evropský akt (JEA)

V osmdesátých letech se se zlepšením hospodářské a sociální situace opět začaly množit návrhy na pokračování evropské integrace. Na zasedání Evropské rady v Lucemburku byl podepsán Jednotný evropský akt. JEA vstoupil v platnost v roce 1987 a byl to do té doby největší zásah do Římských smluv v roce 1952. Hlavním cílem JEA bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikace překážek. Překážky se dělí na tři skupiny: fyzické, technické a daňové.

fyzické - odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál

technické - odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu

daňové - jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé

JEA zvýšil pravomoci Evropského parlamentu. Nyní byl jeho souhlas vyžadován při přijímání nových členů a o mnohých dalších aktivitách, o kterých do té doby rozhodovaly jednotlivé státy. Jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí nebo sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí. V roce 1973 přistoupilo Dánsko, Irsko a Spojené království. V roce 1981 přistoupila Řecko a v roce 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. Pouze jediná zem s Evropského společenství vystoupila. Po získání autonomie na Dánsku v roce 1979, vystoupilo Grónsko z ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 podepsali zástupci Německa, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucemburska Schengenskou dohodu. Ta měla odstranit kontroly na vnitřních hranicích a státy v Schengenském prostoru měly spolupracovat při ochraně vnějších hranic. Schengenská dohoda nebyla do roku 1999 součástí právního řádu ES. Stala se jeho součástí až po přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1999.

Maastrichtská smlouva

V roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští politici reformu zákládajících smluv. Maastrichtská smlouva zajistila evropskou spolupráci v oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostech. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity již přesáhly pouze ekonomické záměry. Nejzásadnější věci, však bylo to, že podepsáním Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, která zastřešovala všechny integrační aktivity, které se od podpisu Maastrichtské smlouvy začaly dělit na tři kategorie, které se také jinak nazývají tři pilíře.

1. pilíř - Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní a regionální: společná zemědělská politika, hospodářská a měnová unie, celní unie a společný trh, společná obchodní politika, regionální a strukturální politika, dopravní politika, sociální politika, Schengenský prostor, občanství EU, vědecko - výzkumná politika, politika hospodářské soutěže, ekologická politika, politika ochrany spotřebitele, vzdělání a kultura, společná rybolovná politika, azylová a přistěhovalecká politika

2. pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika

1. Zahraniční politika: spolupráce v zahraniční politice, dodržování míru, volební pozorovatelé, lidská práva, demokracie, rozvojová pomoc

2. Bezpečnostní politika: evropská bezpečnostní politika, evropské síly rychlé reakce, odzbrojování

3. pilíř - Justice a vnitřní bezpečnost: pašování drog a obchod se zbraněmi, obchod s lidmi, terorismus, zločiny proti dětem, korupce

Na počátku 90. let byl dokončen projekt vnitřního trhu, mezi evropskými státy panovala shoda, a proto pokračovala integrace směrem k hospodářské a měnové unii. Maastrichtské smlouva měla za cíl vytvoření Evropské měnové unie a zavedení společné evropské měny - eura.

Důležité smlouvy v 90. letech

Během 90. let byly uzavřené důležité smlouvy, které ovlivňují fungování Evropské unie ještě v dnešních dnech.

V roce 1999 byla podepsána Amsterdamská smlouva, která přesunula spolupráci států Evropské unie v oblasti imigrační politiky a ochrany menšin do prvního pilíře, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Po jejím podepsání se stala Schengenská dohoda součástí právního systému EU.

Další významnou smlouvou byla Smlouva z Nice, která měla připravit evropské instituce na přijetí nových členů Evropské unie. Omezila národní veto, a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů. Po jejím vstupu v platnost odpovídal počet hlasů, počtu obyvatel jednotlivých států.

Po rozpadu Sovětského svazu se začaly státy střední a východní Evropy transformovat. Přecházely z centrálně plánované ekonomiky na tržní hospodářství. EU s nimi uzavírala dohody, které podporovaly transformaci. EU vytvořila finanční fond PHARE, který měl původně sloužit pouze Polsku a Maďarsku, ale postupně byl rozšířen i na další státy bývalého Sovětského bloku.

Rozšiřování EU v 90. letech

V roce 1995 se Evropská unie rozšířila o tři státy, které spolu s Velkou Británií patřily do Evropského společenství volného obchodu. Do Evropské unie přistoupilo Finsko, Rakousko a Švédsko.

Na konci roku 1997 byly zahájeny přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V roce 1999 byla zahájena přístupová jednání s dalšími státy - Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. V tomtéž roce byl Turecku přiznán status kandidátské země, kterou je dodnes. Turecko žádalo o členství v Evropském hospodářském společenství již v roce 1987, ale bylo odmítnuto pro nestabilnost politického prostředí.

Euro

V lednu 1999 se státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko a Španělsko dohodly na nahrazení svých současných měn a zavedení jednotné měny - eura. Nová měna přišla do oběhu 1. ledna 2002. V roce 2001 se do tzv. Eurozóny rozhodlo vstoupit Řecko. Od 1. ledna 2007 je součástí Eurozóny i Slovinsko.

Aktuální vývoj

V roce 2004 vstoupila do Evropské unie desítka států. Evropská unie se rozrostla o Českou republiku, Estonsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Maďarsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V roce 2007 přistoupily Bulharsko a Rumunsko. V prosinci 2008 zažádala o status kandidátské země Černá Hora. Ale zejména v západních zemích panuje názor, že by se další státy měly přijímat až po reformách ve fungování EU.

Nyní se ratifikuje Lisabonská smlouva. Smlouvu již přijalo 25 států. V roce 2008 byla odmítnuta Irskem v referendu, ale ba příští rok se připravuje referendum nové. Jediným státem, který se k Lisabonské smlouvě ještě nevyjádřil zůstává Česká republika.

Instituce Evropské unie

Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" - Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie - Dříve se nazývala Rada ministrů, dnes se používá zkrácený název Rada. Je to rozhodující instituce EU, zastupuje zájmy jednotlivých států v evropském měřítku. Má významné pravomoci v oblastech 2.a 3. pilíře, v oblastech prvního pilíře rozhoduje pouze na základě návrhu Evropské komise. Je to nejvlivnější instituce EU.

Rada se schází podle potřeby. Nejčastěji si schází ministři zemědělství (asi 14 krát do roka), dále ministři financí a zahraničních věcí. Rada se skládá z ministrů jednotlivých vlád, schází se v Bruselu a Lucemburku.

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např.antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek. V druhé polovině roku 2008 předsedala Francie, od 1. ledna 2009 bude předsedat Česká republika.

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Za každou zemi je v komisi jeden komisař, komise se tedy skládá z 27 komisařů. Za Českou republiku je komisařem Vladimír Špidla. Komisaři nemají právo přihlížet k zájmům jednotlivých států. Komise má největší pravomoci v oblastech 1. pilíře, může iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny. Sídlí v Bruselu.

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komicea má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU.

Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 785 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada by neměla být zaměňována s Radou Evropské unie. Skládá se z hlav států, předsedů vlád, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rada se schází asi třikrát do roka a rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými by se měla EU ubírat. Rozhoduje jednomyslně.

Evropský soudní dvůr se stará o dodržování evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.

Účetní dvůr kontroluje používání finančních prostředků EU. Sídlí v Lucemburku.

Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.

Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.

Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.

Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Franfurktu nad Mohanem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama