"Když to není rozbité, nespravuj to."

Únor 2009

Doba železná

28. února 2009 v 14:39 | yellow |  *Pravěk*
DOBA ŽELEZNÁ
- v oblasti Malé Asie bylo železo používáno asi od 1 500 př. n. l., do střední Evropy se dostalo až díky skytským kmenům asi 700 př. n. l.
- v Evropě asi od 700 - 0 př. n. l.
Starší doba železná = doba halštatská
- asi 700 - 400 př. n. l.
- nazývána podle nalezišti v hornorakouském Hallstattu
o tamější bohatě vybavené hroby svědčí o movitosti obyvatel, kteří tamních dolech těžili sůl
- na našem území osídlení ve středních a severozápadních Čechách
o budování komorových hrobů, ve kterých byly nalezeny části vozů a koňské postroje
- ve východních Čechách a na severní Moravě rozvoj slezskoplatěnické kultury
- vynález loukoťového kola (obvodový kruh a vnitřní konstrukce)
- rozkvět dálkového obchodu - tzv. Jantarová cesta - Pobaltí - Morava - Balkánský poloostrov
- rozmach řeckých států a civilizace Etrusků na Apeninském poloostrově
· výborní mořeplavci a obchodníci (obchod s mědí, zlatem a tepanými kovovými výrobky)
- rozvoj hutnictví
- stoupá význam koně, chová se kur domácí
- vznik kolářství - dřevěné vozy s železnými doplňky
- vznik hradišť
Mladší doba železná = doba laténská
- 400 - 0 př. n. l.
- název období podle opevněné keltské základny La Téne v jihozápadním Švýcarsku
- železo je již dostupným materiálem pro výrobu zbraní, ale i běžného nářadí
- na naše území se dostávají Keltové (Římané je nazývali Galové), kteří přichází z Belgie, Holandska a Francie
o Bójové v Čechách a Volkové na Moravě
o budování opevněných osad = oppida, která se stávají centry řemesel
§ rozloha 170 - 270 ha, několik tisíc obyvatel
§ vstupní brány, zásobování vodou, síť ulic
o výborní válečníci a řemeslnící - znali keramický kruh a sklo - polévání keramiky emailem
o výroba železných radlic, kos a mlýnků na obilí
o ražba mincí - duhovka a biatec
o používání pily - po zániku Keltů byla znovuobjevena až ve středověku
o několik vrstev obyvatelstva - vládnoucí válečná družina, rodová aristokracie, kněží (= druidové), řemeslníci a zemědělci
o koncem doby laténské vytlačeni germánskými kmeny
o v roce 387 př. n. l. vyplenili Řím
o 59 - 51 př. n. l. boje římského vojevůdce Gaia Julia Caesara s knížaty Vercigetorigem a Orgetorigem v Galii - Galové byli poraženi a připojeni k Římu

Doba bronzová

28. února 2009 v 14:37 | yellow |  *Pravěk*
DOBA BRONZOVÁ
- v Mezopotámii od 3 500 př. n. l., ve střední Evropě až 1 900 - 700 př. n. l.
- místo kamene se začíná používat bronz (= slitina mědi a cínu), který se dobře taví - ke zpracování se používá dřevěné uhlí
- zemědělství je stále hlavním zdrojem obživy, rozvíjí se chov dobytka, zdokonaluje se úprava a konzervace potravin
- druhá dělba práce - oddělení řemesel od zemědělství, specializace na jednotlivá řemesla (nově se objevuje hutnictví, kovolitectví, kovotepectví, …)
- rozdělení obyvatel podle majetku (vybavení hrobů)
- rozvoj směnného obchodu
- život v opevněných sídlištích, která plnila funkci správních a výrobních center
- ve střední Evropě ještě nedošlo k vytvoření států jako na Blízkém východě
- vznik polyteismu - uctívání přírodních jevů a přinášení jim oběti zvířat a dokonce i lidí
Starší doba bronzová
- 1 900 - 1 500 př. n. l.
- rozvoj únětické kultury
o
naleziště od Německa po Slovensko
o rozvinuté zemědělství, látky, keramika a propracované šperky
o dálkový obchod (jejich výrobky nalezeny v Anglii)
Střední doba bronzová
- 1 500 - 1 200 př. n. l.
- typická je mohylová kultura
o pastevci z východu (převážně Maďarsko) pohřbívali mrtvé pod uměle nahromaděné kopce (= mohyly) - tento zvyk přetrval v Evropě až do 1 000 př. n. l.
o dva typy hrobů - kostrové a žárové - hroby obsahují dlouhé bronzové meče
Mladší doba bronzová
- 1 200 - 700 př. n. l.
- kultura lidu popelnicových polí
o naleziště od Německa až po Ukrajinu
o žárové pohřbívání do tzv. popelnic
o převážně zemědělci
o budování velkých opevněných osad - vláda bohaté rodové aristokracie
o první války (mnoho obyvatel na malém území) → výroba bronzových zbraní, přileb a pancířů

Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

24. února 2009 v 19:01 | frida |  Čtenářský deník
Michail Bulgakov
Mistr a Markétka

Hlavní postavy: Mistr, Markétka, profesor Woland, Korovjev, Kňour, Azazelo

Příběh začíná v Moskvě na Patriarchových rybnících, kam přijdou redaktor a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací MASOLITu (Masové organizace literátů) Michail Alexandrovič Berlioz a mladý básník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný, debatovat o posledních verších Bezprizorného, které měly zpochybnit existenci Ježíše Krista. Ani jeden z mužů totiž nevěří ani na Boha, ani na Ďábla. To se jim snaží vymluvit nově příchozí neznámý cizinec, který se představí jako profesor Woland, který přijel do Moskvy, aby zde uspořádal představení plné kouzel a černé magie. Aby mladíky přesvědčil o tom, že se oba mílí, rozhodne se předpovědět jim budoucnost. Berlioze má o hlavu připravit moskevská žena, Bezprizorný má zase v nejbližší době spatřit ústav pro duševně choré z maximální blízkosti.

Každý z našich literátů si pomyslel něco jiného. Berlioz: Ne, přece jen to je cizinec! Bezprizorný: Čert aby ho vzal!
Básník i majitel pouzdra si zapálili a nekuřák Berlioz odmítl.
Nejlíp bude, když mu namítnu - sumíroval si v duchu svou řeč - že člověk je smrtelný, to nikdo nepopírá. Ale podstata tkví v tom...
Dřív než to stačil vyslovit, cizinec začal sám:
"Ano, člověk je smrtelný, ale to by ještě nebylo tak velké neštěstí. Horší je, že ho smrt někdy zaskočí, v tom je ten háček. Tudíž nikdo nemůže ani s jistotou vědět, co ho čeká dnes večer."
Jak nesmyslně staví otázku... napadlo Berlioze a namítl:
"To už je trochu přehnané. Například já vím víceméně přesně, co mě dnes večer čeká. Samosebou, kdybych šel po Bronné a spadla mi na hlavu cihla..."
"Jenomže cihla," přerušil ho přísně neznámý, "jen tak pro nic za nic nikdy nikomu na hlavu nespadne. A vůbec ujišťuji vás, že cihla vám v žádném případě nehrozí. Vy zemřete jinou smrtí."
"Možná, že víte, jakou...," vyptával se Berlioz s pochopitelnou ironií a cítil, že se nechává vtáhnout do jakési skutečně nejapné debaty. "Můžete mi to prozradit?"
"Milerád," souhlasil neznámý, změřil si ho pátravým pohledem, jako by se mu chystal šít oblek, procedil mezi zuby něco jako: "Jeden, dva... Merkur v druhém domě... měsíc zapadl... šest... neštěstí... večer... sedm...," a pak hlasitě a radostně oznámil: "Uříznou vám hlavu!"
Bezprizorný divoce a vztekle vypoulil oči na opovážlivého cizince a redaktor se zeptal s křivým úsměvem:
"A kdo mi uřízne hlavu? Nepřátelé? Interventi?"
"Nikoliv," uklidnil ho neznámý, "ruská žena, komsomolka."
"Hm...," zahýkal Berlioz, rozladěný nemístným vtipem, "ale to je málo pravděpodobné, odpusťte."
"Já rovněž prosím za odpuštění," omlouval se cizinec, "ale už je to tak. Ach ano, rád bych se vás zeptal, co hodláte dělat dnes večer. Jestli to není tajemství..."
"Vůbec ne. Teď zaběhnu domů do Sadové ulice. V deset hodin večer je v MASOLITu zasedání, které řídím."
"To se nestane," odporoval energicky cizinec.
"A pročpak?"
"Protože," vysvětloval záhadný společník a přimhouřenýma očima vzhlédl na oblohu, kde nehlučně kroužili černí ptáci v předtuše večerního ochlazení, "protože Anuška koupila slunečnicový olej, a nejen to, dokonce už ho rozlila. Tudíž se zasedání nekoná."
Po těch slovech pochopitelně zavládlo pod lipami mlčení.
"Račte prominout," začal po chvíli Berlioz a pošilhával po neznámém, který pletl páté přes deváté, "co s tím má co dělat slunečnicový olej... a nějaká Anuška?"
"Asi tolik...," vmísil se náhle do hovoru Bezprizorný, který se zřejmě rozhodl vyhlásit cizinci válku, a dodal: "Nebyl jste náhodou někdy v nervovém sanatoriu, občane?"
"Ivane!" okřikl ho tiše redaktor.
Ale neznámý se ani trošku neurazil, naopak se rozpustile rozesmál.
"Byl, a ne jednou!" řehtal se nahlas a přitom pokukoval po básníkovi jedním okem, které zůstalo vážné. "Kde já všude nebyl! Škoda jen, že jsem se už nestačil zeptat profesora, co je to schizofrenie. Takže se ho laskavě zeptejte sám, Ivane Nikolajeviči!"

Tyto předpovědi se záhy naplní, když Berlioz uklouzne u turniketu na rozlitém oleji a hlavu mu uřízne tramvaj. Následně na to se Ivan dovtípí, že s cizincem není něco v pořádku, a když navíc v jeho společnosti spatří podivného muže s rozbitým skřipcem na nose v kostkovaném obleku a mluvícího kocoura, který se pokoušel nastoupit do tramvaje, rozhodne se Wolanda udat na milici. Celý popletený nejprve způsobí skandál v Gribojedovi - vyhlášeném sídle MASOLITu - a následně je za své pomatené výroky odvezen do blázince, kde se seznámí se svým sousedem, jistým Mistrem, který byl dříve profesorem historie. Potom napsal román o Pilátu Pontském, pátém správci Judeje, který odsoudil k smrti Ješuu Ha-Nocriho neboli Ježíše Krista. Tento román se ale neujme a kritika ho doslova strhá. Moskvané prostě nejsou připraveni na romány o nábožensko-filozofických tématech. Mistr je ze svého neúspěchu zklamaný a rozhodne se odejít do ústraní do blázince a odvrhnout od sebe svou milenku Markétu Nikolajevnu, která se kvůli němu chystala opustit svého bohatého manžela.
Právě jeho milenka je pro svého Mistra ochotna sloužit Ďáblu, který pořádá svůj gala bál, na kterém potřebuje hostitelku. Tou musí být pokaždé dívka z města, ve kterém se bál koná, která se musí jmenovat Markéta. Markéta v roli hostitelky královny Margot Ďábla nezklame a nahá uctivě vítá všechny jeho hosty - povětšinou mrtvé vrahy a lupiče. Na závěr plesu si Markétka s Wolandem připijí krev z Berliozovy lebky a Markétě je za její služby splněno přání. Nejprve si přeje vysvobodit z kletby ubohou ženu, která kapesníkem zardousila vlastní dítě a nyní je jí to pořád připomínáno. Tímto přáním si vyslouží od Wolanda ještě jedno další, které už se týká toho, že se k ní Mistr vrátí. Woland zařídí, aby se milenci mohli nastěhovat zpět do svého původního bytu. Stráví spolu ale jen jednu noc a pak je Ďábel na příkaz od samotného Boha oba nechá zabít svým pomocníkem Azazelem a jejich duše vezme s sebou, aby nalezly věčný klid.
Na konci knihy Woland a jeho společníci opouští Moskvu, kde předtím natropili mnoho škod.
Například ve Varieté, ve kterém Korovjev (alias Fagot, muž s rozbitým skřipcem) s Kňourem (mluvícím kocourem) vystupovali jako mágové, se záhadně ztratí celé ředitelství, aby bylo nakonec nalezeno v léčebně pro duševně choré nebo v dalekých městech, kam by se normálně nebylo možné tak rychle dostat. Z jednoho muže se nakrátko stane upír, další je připraven o svou hlavu, domovníka bytu, ve kterém se Ďábel chystá ubytovat vystrnadí tak, že mu podstrčí cizí valuty a na závěr před svým odchodem podpálí jak svůj byt tak Gribojedova.
Nejen Moskvané, ale i celé Rusko je zasaženo následky tohoto řádění. Například černé kočky jsou po tomto incidentu doslova terorizovány, protože bojácní lidé své bývalé mazlíčky náhle pokládají za Ďáblovy pomocníky. Také újmy na psychice řady lidí jsou veliké - například Ivan Bezprizorný, který je již nyní přesvědčen, že se setkal se samotným Ďáblem, přestává psát verše a po svém zotavení se věnuje historii. Ředitelé Varieté se naštěstí v pořádku vrátí, ale téměř všichni změní zaměstnání (jeden se dokonce ani neopovažuje vstoupit do divadla, aby předal svou výpověď a posílá jí po manželce). Policie není schopná vyřešit, kdo zmatek zavinil, viníci se ztratili a navíc se pohřešuje i Markéta Nikolajevna a její služebná Nataša (díky Ďáblovi se z ní na vlastní přání stala čarodějnice).

Román má několik dějových linií z různých literárních žánrů, proto je obtížné ho kamkoli zařadit. Nalezneme zde realistický popis Moskvy a jejích obyvatel v době autorova života, fantastický popis řádění Ďábla, politickou kritiku sovětského režimu (román mohl vyjít až dlouho po autorově smrti - sám Bulgakov ho chtěl spálit). Boj dobra a zla ve městě (kde zlo na celé čáře vítězí) zase představuje filozofickou stránku díla. Vloženými úryvky Mistrova románu o Pilátu Pontském a Ješuovi Ha-Nocrimu se zase Bulgakov dotýká náboženských témat.

John Steinbeck - Neznámému bohu

22. února 2009 v 14:39 | yellow |  Čtenářský deník
Román Neznámému bohu se odehrává v době dobývání amerického Západu. Josef Wayne se rozhodne opustit své tři bratry s rodinami a umírajícího otce a vydat se na Západ získat půdu, na které by mohl hospodařit.
Rozloučí se s otcem, který mu slibuje, že ho zakrátko bude provázet z nebe a vydává se na cestu. Po měsíci putování se dostává do Kalifornie do údolí Nuestra Señora, kde se rozhodne usadit. Postaví si stan pod zdravým statným dubem a vydává se do Mariánské vsi zaregistrovat si půdu. Cestou zpět tentokrát už na svoji půdu potkává starého tuláka Juana, kterému slíbí, že až postaví dům, vystrojí fiestu.
Povozníci přivezou Josefovi dřevo na stavbu domu. Josef se seznámí se svým pozdějším přítelem Juanitem, který všem na potkání tvrdí, že je Španěl. Převozník Romas vypráví Josefovi jak před několika lety sužovalo údolí Nuestra Señora hrozné sucho, při kterém zemřelo mnoho zvířat a mnoho lidí se odstěhovalo. Josef věří, že sucho už nepřijde.
Nabízí Juanitovi, že kdyby už nechtěl dělat povozníka, může u něj začít dělat kovboje. Druhý den se s muži rozloučí a začne stavět dům. Za několik dní ho překvapí Juanito, který se pro něj rozhodl dělat kovboje, a který mu přivezl dopis od bratrů, kteří ho informují o otcově smrti a ptají se ho, jestli za ním mohou přijet.
Přestože Josefovi zemřel otec, tato zpráva ho téměř nezasáhla. Našel totiž ducha svého otce ve velkém dubu, pod který postavil svůj dům.
V létě přijedou bratři s rodinami a zaregistrují si půdu navazující na Josefovu. Vedle jeho domu si postaví domy a všichni společně začnou velmi úspěšně hospodařit na svém již velmi rozsáhlém ranči.
Každý z Josefových bratrů je rozdílný. Nejmladší Ben byl velmi hezký mladý muž, který se právě oženil, ale ani to mu nezabránilo, aby se nechodil opíjet a každou noc nezakončil u jiné ženy. Byl to flákač, který počkal, až mu bratři postaví dům a nepracoval. Ostatní bratři věděli, že jednoho dne ho někdo zabije.
Dalším bratrem byl Tomáš, který si velmi rozuměl se zvířaty, která k němu cítila úctu a milovala ho, i když k nim dokázal být krutý. Se svojí ženou Ramou měl tři děti, u kterých Rama zbuzovala obrovský respekt a děti ji milovaly.
Ramu milovali a respektovaly i děti posledního bratra - Burtona, který silně věřil v boha. Žil se svojí ženou v celibátu a zplodil s ní dvě děti.
Bratrům se daří velmi době. Jejich stáda se rozrůstají a země dobře plodí. Při jedné z obhlídek stáda se Josef, Tomáš a Juanito dostanou až na staré indiánské místo, kam chodí staří muži umírat a těhotné ženy rodit. Josef cítí, že na místě je něco zvláštního a tajemného, cítil jeho sílu. Tomáše místo děsilo, myslel si, že je na něm něco zlého, ale Josef se cítil, jako by na mýtince jednou byl. Cítil, jako by skála uprostřed, z pod které prýštil potůček, byla jeho součástí.
Nedlouho po tomto zážitku si Josef najde nevěstu. Začne se ucházet o mladou učitelku z vesnice. Dívka z něj má nejdříve strach, ale nakonec ho začne milovat a obdivovat. Zároveň ale miluje i Bena, kterého sice nikdy neviděla, ale který jí často zpíval pod oknem.
Za rok na podzim si Josef Elizu vezme. V kostele při obřadě si ho dokonce Eliza zamění za Krista. Stejně jako mnoho lidí z Josefa cítí zvláštní sílu. Když se po svatbě vrací, těsně před rančem potkají Juanita, ten Josefovi řekne, že na něj počká na mýtince. Josef se s obavami vrací na ranč, kde se dozvídá, že je Ben mrtvý. Svedl Juanitovu ženu, a když je Juanito načapal, nevědě že je to Ben, zabil ho. Když zjistil, že je to Ben, utekl.
Josef svěří Elizu Ramě a jde se podívat na Bena. Bratři věděli, že se to jednou stane a Juanitovi nic nevyčítali. Zabrání tomu, aby se Benova smrt vyšetřovala. Josef se vydá za Juanitem, který chce, aby ho Josef zabil. Ten to ovšem odmítá a radí mu, aby na rok nebo dva zmizel a pak se vrátil k nim na ranč.
V té době Rama hovoří s Elizou. Dá jí najíst a napít a vyjeví jí, že Josefa obdivuje. Stejně jako Eliza z něj cítí sílu, klid samotných hor. Myslí si, že nikdy nemůže umřít, protože není člověk ale samotné lidstvo. Má s sobě jeho sílu, odolnost, moudrost, ale i jeho omylnost, radost i smutek. Je symbol celého živého i neživého lidstva.
Druhý den je Ben pohřben. Jeho mladá žena se začíná cítit opuštěně a vrací se ke svým rodičům. Juanitova manželka Alice čeká Juanitovo dítě a rozhodne se zůstat na ranči a čekat na něj. Eliza se začíná zabydlovat. Přetvoří si Josefův dům k obrazu svému a začne se od Ramy a Alicie učit, jak se o dům i manžela starat.
V listopadu přišly deště a po nich se opět objevila tráva. Před blížícími se Vánocemi s na ranči objeví kramář, ve kterém Josef pozná starce, kterému slíbil, že uspořádá fiestu. Rozhodne se ji uspořádat na Nový rok. Pozve kytaristy, zabije tři krávy a koupí víno a whisky. Na fiestu se sjede mnoho lidí z okolí. Nejdříve je sloužena katolická mše, se kterou nesouhlasí Burton, který je stejně jako celá rodina Waynových protestantského vyznání, ale protože jsou všichni místní katolíci, Josef se rozhodne uspořádat katolickou mši.
Po mši se začne jíst a tancovat, ale odpoledne fiestu přeruší bouřka, ve které Josef tuší něco špatného, co se k ranči blíží. Večer se pak dozví, že Eliza čeká jejich první dítě.
Když přijde jaro narodí se syn Alicii a všichni dělají přípravy na Elizin porod, protože vědí, že narozené dítě jednou zaujme Josefovu roli - roli patriarchy rodu, kterou Josef získal, přestože byl druhý nejmladší syn.
Krátce před porodem se Eliza rozesmutní po domovu, který jí připomínají borovice. Přestože už jí do porodu nezbývá mnoho času rozhodne se za Josefovi nepřítomnosti vydat ke skupince borovic. Dostane se na stejnou mýtinku jako Josef a stejně jako on cítí, že skála porostlá mechem je její součástí. Když se ale rozhodne vrátit, zachvátí ji strach, že ji skála pronásleduje.
V létě se narodil Josefův syn Jan. Josef ho hned od začátku chce seznámit s obrovským dubem, aby si ho od dětství zamiloval a cítil to samé jako on. Chce ho dát na strom, ale to se nelíbí Burtonovi, který si myslí, že se z Josefa stal pohan, protože ho několikrát slyšel na strom mluvit a nazývat ho otcem. Chce, aby Josef přísahal, že Jana nikdy na strom nedá, ale Josef to odmítá. Rozzlobený Burton mu vyhrožuje, že se se svojí rodinou odstěhuje a tuto hrozbu doopravdy splní. Těsně před odjezdem Burton řekne, že něco musel udělat, a že si myslí, že to bylo správné. Josef neví, co tím Burton myslel, ale brzy se to dozví.
Už od fiesty se Josef něčeho obává, ale neví čeho. Také si všimne, že jeho dub začíná usychat, ale neví proč. Nakonec s Tomášem zjistí, že Burton vydlabal pod zemí po obvodu celého stromu žlábek a přeťal všechny cévy.
Přišel podzim a všichni čekali na deště, které však nepřicházeli. Vyschlá země začala umírat a Josef se obával čím dál tím víc a začal hubnout. Pak si vzpomněl na pramen na mýtince. Vydal se tam i s Elizou, která se tam chtěla vrátit a pokořit skálu. Z mýtinky stále vytékal pramen a skála byla stále porostlá svěžím mechem. Eliza se rozhodla skálu pokořit a vylézt na ni, když se však zachytila mechu, utrhl se a Eliza se zřítila dolů. Přestože spadla s malé výšky dopadla na hlavu a zabila se.
Přestože se Eliza zabila a Josef ji doopravdy miloval, nebyl schopen cítit smutek. Jediné co cítil byl rozlévající se klid. Věděl, že duch Elizy zůstal na mýtince a přidal se k duchu jeho otce, který se tam přesunul ze zabitého dubu. Večer se pak vyspí s Ramou.
Déšť stále nepřichází. Všechna tráva je spasena a oni musí začít krmit senem. Josef i Tomáš vědí, že budou muset dobytek přehnat více než sto mil za potravou. Ještě před tím se však vydají na výlet k moři, aby se nadýchali čerstvého vzduchu bez všudypřítomného prachu.
Na cestě k moři potkají starého muže, který je pozve k sobě. Tomášovi se muž nelíbí, myslí si, že je blázen a nechce u něj být. Zato Josef mu z něj něco cítí. Muž mu ukáže, jak každý den obětuje při západu slunce jedno zvíře.
Ráno se bratři vrací a Josef říká Tomášovi, že zůstane na ranči. Svěří Ramě svého syna a nechá je odtáhnout s dobytkem. Sám se přestěhuje na mýtinku, kde zalévá mech na skále ze stále se zmenšujícího pramene a očekává déšť, který však nepřichází.
Na mýtinu za ním přijde Juanito a přemlouvá ho, aby zašel za páterem Angelem, aby se modlil za zemi. Josef za ním dojde, ale páter se za zemi odmítne modlit. Bude se prý modlit za jeho duši i on cítí Josefovu sílu.
Josef už nechce, aby ho Juanito doprovázel na mýtinku. Cestou najde tele, jehož matka zemřela a vezme ho s sebou. Když se vrátí k prameni, zjistí, že je vyschlý a mech na skále začíná usychat. Josef si vzpomene na starce a obětuje tele, ale nic se neděje. V jednu chvíli ho napadne, že se vydá za Tomášem, ale hned si uvědomí, že on je kraj a nemůže ho opustit. Pak jím začne proudit klid a už ví, co má udělat.

…Josef jen stál a slabě se usmíval, když se díval za koněm, jak pádí po stezce z háje a prchá dál a dál. Pak na něj opět sestoupil jeho poklid a všechen strach se nadobro rozplynul. "Vylezu si na skálu a chvilku se prospím," řekl. Na zápěstí pocítil slabou bolest, zvedl ruku a podíval se. Přezka u sedla mu prosekla kůži; na zápěstí a v dlani měl krev. Jak se tak na tu ranku díval, jeho vnitřní klid se v něm neustále rozrůstal a jakýsi odpoutaný nezájem ho odcizoval háji i celému světu. "Samozřejmě," řekl, "vylezu si na skálu."
Opatrně si hledal cestu po strmých bocích nahoru, až si konečně na plochém vršku skály lehl do hlubokého měkkého mechu. A když si na chviličku odpočinul, vytáhl znovu svůj nůž a opatrně, jemně si otevřel žíly na zápěstí. Bolest byla zpočátku palčivá, ale za chviličku se její palčivost ztlumila. Díval se, jak jasná krev klokotavě tryská po mechu, a slyšel řev větru, běsnícího kolem háje. Obloha šedla. A čas plynul a Josef šedl také. Ležel na boku s rukou nataženou a díval se po celé délce černého horstva svého těla. A pak mu tělo narůstalo do obrovské velikosti a bylo stále lehčí. Vzneslo se až k nebi a z něho se spustil ten šlehající déšť. "To jsem měl vědět," zašeptal. "Ten déšť, to jsem já." A stále se díval netečně po horách svého těla k místu, kde kopce spadaly v propast. Cítil ten prudký lijavec a slyšel, jak jeho kopce od vlhkosti tmavnou. Potom jako šíp projela srdcem světa bodavá bolest. "Já jsem ten kraj," řekl, "a já jsem ten déšť. A za malou chvíli ze mě poroste tráva."
A liják zhoustl a zakryl svět temnotou a hukotem vod.

Prase založilo požár v domě, samo se zachránilo skokem do vany...

21. února 2009 v 15:43 | frida |  Zaujalo nás
jo tak tohle se stane, když necháte domácího mazlíčka samotného v bytě... ;)


Doba kamenná

20. února 2009 v 19:19 | yellow |  *Pravěk*
DOBA KAMENNÁ
PALEOLIT
- starší doba kamenná 2,5 mil. - 8 000 př. n. l.
- nejstarší a nejdelší období lidských dějin
- od doby, kdy Homo habilis začal používat nalezené předměty jako nástroje do poslední doby ledové
- střídání dob ledových a meziledových
- sběr plodin a lov
Nejstarší Paleolit
- 2,5 mil. - 600 000 př. n. l.
- používání jednoduchých nástrojů, možná i ohně
- větší rozšíření Homo erectus - výroba kamenných nástrojů (= KAMENNÁ INDUSTRIE) štípáním nebo otloukáním
Starý Paleolit
- 600 000 - 250 000 př. n. l.
- výroba dokonalejších štípaných nástrojů, např. pěstní klín, sekáče, špičáky, otloukače, drasadla, škrabadla, …
- život v jeskyních a pod převisy skal a později chatrče
- lov drobných zvířat, ryb, ptáků a některých větších savců jako koní, jelenů, lesních slonů, bizonů a turů
Střední Paleolit
- 250 000 - 40 000 př. n. l.
- výroba nástrojů na různé druhy prací
- zpracování kůží, kostí a dřeva
- Homo erectus v jižní Evropě, později Homo sapiens neanderthalensis i severněji (přizpůsoben životu v době ledové)
- později vývoj Homo sapiens a Homo sapiens sapiens
- rozvoj a různorodost způsobů opracování kamene (= DROBNOTVARÁ INDUSTRIE)
- ke konci přestává být hlavním zdrojem potravy sběr, člověk se stává převážně lovcem (sever - sobi, Alpy - medvědi, mamuti)
- začíná se objevovat umění a jednoduchá forma náboženských představ - náznaky rituálního pohřbívání
Mladý Paleolit
- 40 000 - 10 000 př. n. l.
- Homo sapiens sapiens vytlačuje Homo sapiens neanderthalensis
- ve střední Evropě doba lovců mamutů
- kámen a kosti byly opracovávány čepelovou technikou → výroba jemných nástrojů (škrabadla, hroty, rydla, vrtáčky), počátek výroby luků a šípů
- lov koní, turů, sobů a mamutů
- mírně zahloubená obydlí z kůže a dřeva, obytné budovy pro tzv. velkorodiny
- osada 5 - 6 domů, kde žily přibližně dvacetičlenné rody
- počátky umění
o jeskynní malby (malby v severním Španělsku a jižní Francii - jeskyně Altamira a Lascaux), rytiny, reliéfy
o první keramické předměty již před více než 25 000 lety, sošky - venuše (kult ženy, matky, zachovavatelky života)
MEZOLIT
- střední doba kamenná 8 000 - 6 000 př. n. l.
- přizpůsobování člověka dnešním klimatickým podmínkám
- v Evropě ústup zalednění, trvalé oteplení, místo severské tundry převládla lesnatá krajina
- úbytek velkých zvířat, nástup dnešní lesní zvěře (jeleni, zajíci, vodní ptáci, ryby) - nové druhy byly rychlejší a bylo z nich mnohem méně masa
- používání luků a šípů, rybolov harpunou a udicemi
- vznik sídlišť na vyvýšených místech nedaleko vody
- stavba rodových chat a přístřešků z kůry, rákosu, větví nebo kůží
- přisvojovací hospodářství, doznívání lovecko - sběračské kultury a ke konci mezolitu začíná nastupovat zemědělství v Evropě asi 6 000 př. n. l.v Asii asi kolem 9 000 př. n. l.
- během 6. tisíciletí př. n. l. byli poslední lovci vystřídáni zemědělci a pastevci
- pokusy o domestikaci zvířat - odchytávání mláďat a následné ochočování zvířat jako pes, koza a prase
NEOLIT
- mladší doba kamenná v Evropě 6 000 - 3 500 př. n. l.
- nastává v různých oblastech v rozdílnou dobu
o 10 000 - 8 000 př. n. l. v oblasti Úrodného půlměsíce (Mezopotámie a východní Středomoří)
o 8. tisíciletí př. n. l. na Dálném východě
o konec 6. tisíciletí př. n. l. v Evropě
- výroba vrtané a kamenné industrie (nástroje)
- vrtání dutou kostí, nebo kamenem, obrušování a ohlazování
- pěstování plodin (na jídlo, ale i technické plodiny jako len a konopí)
o konec stěhování za zvěří - způsob života se mění z kočovného na usedlý
o získávání půdy vypalováním (= žďáření) a mýcením lesů
o používání motyk, oracích háků a tažných zvířat, kamenných seker, srpů a mlýnků na obilí
- budování velkých (dlouhých) domů
o život více rodin dohromady
- vznik textilnictví
- vznik keramiky (nádoby, kultovní předměty, …)
- archeologické kultury
o rozeznáváme je podle typu nádob, podle typu náboženských obřadů
· lineární keramika - zdobení lineárními spirálami
· vypíchaná keramika - zdobení vpichy
· později lengyelská keramika - malovaná
- vysvětlování přírodních jevů působením nadpřirozených sil
- společenská dělba práce
o oddělení pastevců od zemědělců
o oddělení řemesel
o obchod - nejprve výměnný, potom prodejný
ENEOLIT A CHALKOLIT
- pozdní doba kamenná v Evropě 3 500 - 2 000 př. n. l., v Přední Asii dříve
- rozvoj zemědělství, podle některých zdrojů první dělba práce (podle některých už v neolitu)
- zdokonalení hlazené a vrtané industrie, hrnčířství
- rodí se zpracování kovů (mědi → proto je někdy doba neolitu nazývána dobou měděnou)
- orba pomocí dřevěného oradla taženého dobytkem
- rozvoj dálkového obchodu s obilím, dobytkem, látkami, kožešinami, solí, jantarem a mědí
- roste význam muže jako živitele a ochránce rodiny - vznik patriarchátu, který nahrazuje matriarchát a kult matky - zachovatelky rodu
- nádoby z pálené hlíny se zobákovitým nálevkovým hrdlem (kultura nálevkovitých pohárů), zdobené otisknutím šňůrky (kultura šňůrové keramiky) a červené malované nádoby s bílým vzorem připomínajícím obrácený zvon (kultura zvoncových pohárů)
- eneolit na Předním východě označuje jméno chalkolit, což vychází z objevu kovů a následném rozvoji metalurgie (za studena tepání, za tepla odlévání)
- vynález kola (plné, dřevěné) Sumery → vozy
- koncem tohoto období jsou zakládány první městské státy, začíná se používat písmo

Vývojové etapy člověka

20. února 2009 v 19:17 | yellow |  *Pravěk*
PRAVĚK


- (= prehistorie) je doba vývoje člověka a kultury před vznikem písma

- začátek asi 3 000 000 let př. n. l. (tzn. od počátku výskytu Homo habilis = člověk zručný)

- konec asi 5500 př. n. l. na Předním východě, kdy začaly vznikat první sumerské městské státy a začalo se používat písmo; ve střední Evropě pravěk končí rozpadem západní části Římské říše a počátkem stěhování národů


VÝVOJOVÉ ETAPY ČLOVĚKA

Ramapithecus

- žil před 16 - 8 miliony let

- výška mezi 100 - 110 cm, objem mozkovny asi 350 cm3

- pohyb ve větvích, částečně klátivá chůze po zadních nohách

- život v malých tlupách

- rostlinná potrava - sběr plodů a semen

- příležitostné používání předmětů, které našel - klacek, kámen

- naleziště ve východní Africe, Číně, Indii a v Evropě

Australopithecus

- výskyt před 5 - 1,5 miliony let

- označován jako africká jižní opice

- život ve stepích a lesostepích jižní a východní Afriky

- pět poddruhů - Australopithecus robustus (výška 165 cm, hmotnost až 70 kg), Australopithecus boisei, Australopithecus aethiopicus, Australopithecus africanus (výška asi 130 cm, váha do 50 kg) a Australopithecus afarensis (výška asi 100 cm)

- pohyb po zadních končetinách, téměř vzpřímená postava

- malá lebka, mozkovna asi 450 cm3, mozek s rýhami a záhyby

- život v tlupách (10 - 15 jedinců)

- sběr plodů a semen, částečně i lov menších živočichů

- používání nalezených klacků, kamenů a kostí

Homo habilis

- tj. člověk zručný

- nejstarší zástupce rodu Homo

- život před 2,5 - 1,5 miliony let na území Etiopie a Tanzanie

- výška 120 - 125 cm, hmotnost 30 - 40 kg

- vzpřímená postava, větší mozkovna (650 - 800 cm3), vyvinutá stavba ruky, klenuté chodidlo, rozvoj socializace

- všežravci (výroba a zhotovení jednoduchých nástrojů)

- artikulované zvuky

Homo erectus

- tj. člověk vzpřímený

- asi 2 000 000 až 200 000

- východní Afrika, Jáva, Sumatra, Čína, Německo a Maďarsko

- několik forem - člověk jávský, člověk heidelberský, člověk pekingský

- mírně klenutá mozkovna (kapacita asi 750 - 1 250 cm3)

- předkloněná hlava, hrubě tvarovaný mohutný obličej s malým širokým nosem, silné a vystouplé čelisti (ale bez brady), nízké zploštělé čelo a nadměrně vyvinuté nadočnicové oblouky

- vzpřímená postava (asi 165 - 170 cm)

- výroba jednoduchých, hrubě opracovaných, ale funkčních kamenných nástrojů

- používání ohně

- lov zvěře, sběr plodů

- život v upravených jeskyních ve větších tlupách

- zvětšení hrdla → rozvoj řeči a myšlení

- završení hominizace

Homo sapiens

- tj. člověk rozumný

- objevil se asi před 350 000 lety vývojem v západní Evropě z Homo erectus

- začíná jím proces sapientace

- dva zkladní poddruhy - Homo sapiens stenheimensis (= anteneandrtálec; život v době meziledové před 300 - 150 000 lety) a Homo neandertalensis (= neandrtálec; život v době ledové před 80 - 50 000 lety)

- robustní kostra, více klenuté čelo s téměř normálními nadočnicovými oblouky, lebeční kapacita anteneandrtálce od 1 200 cm3, neandrtálec 1 350 - 1 700 cm3

- pohřbívání mrtvých, tvorba představ o posmrtném životě a vybavování hrobů

- rozdělával oheň

- výroba nástrojů z pazourků, používání křemenných hrotů a štěpů, tvorba nástrojů ze dřeva a kamene

Homo sapiens sapiens

- tj. člověk dnešního typu

- v Evropě se objevil asi před 40 000 lety

- podle naleziště ve Francii se nazýval Cromagnonec, dnes se používá název anatomicky moderní člověk

- výška asi 170 - 180 cm, hmotnost asi 80 kg

- lebka i zuby odpovídají dnešnímu člověku, vysunutá brada, méně robustní tělo než u neandrtálce

- lov větších zvířat (i mamuti), život v asi 30 - i členných tlupách, dorozumívání řečí, rychlý rozvoj myšlení

- lov pomocí oštěpů, kopí a kyjů

- pohřbívání mrtvých, vkládání šperků a zbraní do hrobů

- výroba nástrojů ze dřeva a z kamene - metoda štípání - tj. štípaná industrie


POJMY

ARCHEOLOGIE - vědní obor zkoumající život lidské společnosti v minulosti prostřednictvím dochovaných předmětů hmotné kultury či jejich zbytků (např. obydlí, výrobky, tělesné ostatky)

ANTROPOLOGIE - vědní obor o vzniku a vývoji člověka

ANTROPOGENEZE - proces vzniku a vývoje člověka ve společenskou (biosociální) bytost

ARCHEOLOGICKÁ KULTURA - společenství lidí s výrobky, které nesou společné znaky

HMOTNÝ PRAMEN - archeologický nález, předmět podávající bližší informace o životě dané společnosti

HOMINIZACE - proces polidšťování, který se projevuje napřimováním postavy a chůzi po zadních nohách, vývojem ruky (postavením palce proti ostatním prstům) a schopností uchopit předměty, změnami lebky (zvětšování mozkovny, snižování nadočnicových oblouků, vytváření čela), růstem a rozvojem mozku a jeho schopností a používání řeči jako efektivního nástroje komunikace

SAPIENTACE - proces, při němž se rozvíjí mozek, myšlení, psychika a společenský způsob života


Sešit dějepisu...

20. února 2009 v 19:12 | yellow |  Připravujeme...
Jak už jsem na začátku roku naznačovala, chystá se něco novýho. Teda spíš už to začalo. Ode dneška sem začnu (snad pravidelně) dávat články do sešitu dějepisu. Jelikož se z něj s fridou chystáme příští rok maturovat, tak bych měla zpracovat celou historii lidstva.
Výpisky jedu podle Odmaturuj z dějepisu 1 a 2 od nakladatelsví didaktis a doplňuju je informacema ze svých sešitů dějepisu za posledních sedm let, a sešitů dějepisu fridy, Veroniky U. a Petry V., jelikož má každej jiný zápisky a navíc jsme měli několik různých učitelů. Takže používám zápisky z hodin našich učitelů pana profesora Jaroslava Beneše a paní profesorek Evy Hurychové a Ivy Málkové.

Robert Merle - Víkend na Zuydcoote

17. února 2009 v 16:39 | yellow |  Čtenářský deník
Podle některých kritiků nejlepší román o druhé světové válce se odehrává nedaleko severofrancouzského města Dunkerque. Britsko - francouzská vojska byla zatlačena až k mořskému pobřeží. Francouzští pěšáci dostali rozkaz i přes německý postup udržet pobřeží do té doby než se Britové evakuují.
Jedním z francouzských vojáků je Julien Maillat, který společně se třemi přáteli obývá starou anglickou sanitku. Jsou spolu již od začátku války a věří, že se společně dočkají konce války, dostanou se do německého zajetí nebo do tří dnů zemřou.
Děj se odehrává jednoho víkendu na začátku června roku 1940. V sobotu ráno se Maillat prochází po jedné z ulic a potkává muže, který na káře táhne mrtvou ženu. Maillat se k němu přidá a společně pokračují po úzké ulici, kterou lemovaly dvě řady nepojízdných aut.
V jednom místě potkají auto, které veze důležitý dopis nějakému generálovi a dostanou se do sporu s poručíkem, který má dopis doručit. Muž po nich požaduje, aby se vrátili s károu pět set metrů na křižovatku a nechali je projet, ale Maillat a jeho společník odmítají ustoupit. Nakonec se dohodou na kompromisu. Poodstrčí jedno z aut a s károu vyjedou na chodník. Krátce poté se Maillat mužem rozloučí.
Když se vrátí k sanitě, již tam na něj čeká Alexandr, který pro všechny připravil oběd. Jejich další dva společníci tam ještě nejsou. Po chvíli čekání, kterou vyplňují hovorem na téma ženy a válka, se objeví jeden z jejich společníků - abbé Pierson a přinese chléb a po chvíli přijde i poslední z nich - menší obtloustlý a krátkozraký Dhéry.
Německé vojsko je pouze deset kilometrů daleko a stále se blíží. Francouzské pozice jsou stále ostřelované a jedna ze střel dopadne nedaleko a Dhéry, který je zrovna na cestě pro vodu na mytí nádobí je zasažen šrapnelem do paže. Maillat s Alexandrem ho doprovodí až na ošetření, které si zaručí přednostně díky službičce, kterou poskytl ošetřovateli. Nakonec ho ještě pozve na večer na whisky, ale tato schůzka se už neuskuteční, protože ošetřovatel je při jednom z dalších ostřelování zabit.
Během oběda se Maillat rozhodl, že se pokusí dostat na jednu z evakuačních lodí. Jeho přátelé jsou sice trochu smutní, ale přejí mu, aby se mu to povedlo. Maillat se vydá směrem k pláži, jako mnoho dalších francouzských a britských vojáků, kteří se tlačí, aby se dostali pryč.
Na rozcestí stojí britský kapitán Gabet a snaží se vojáky třídit. Maillat se snaží zjisti, jestli se někde naloďují Francouzi. Od Gabeta se dozví, že se Francouzi nenaloďují, ale protože Maillat umí anglicky, poradí mu, aby se ptal po kapitánu Feerym z naloďovací kanceláře, který by mu mohl zajistit místo na lodi.
Maillat se dostane až do naloďovací kanceláře, ale zjistí, že Feery je v kantýně na čaji. Jde tedy na pláž a sleduje naloďování, když začne německý nálet. Maillat se schová v garáži, nedaleko které vybuchne jedna z bomb. Šrapnely proletí i kovovými vraty garáže, ale Maillat je jako zázrakem nezraněn. Chvíli na to do garáže vleze další voják. Dají se Maillatem do řeči a Maillat zjistí, že se muž ztratil svým krajanům a pošle ho se vzkazem ke svým přátelům, protože ví, že ho mezi sebe přijmou.
Pak Maillat pokračuje po pláži. Dům, ve kterém byla naloďovací kancelář, byl při náletu zničen. Špinavý Maillat vleze do jednoho z domů, o kterém si myslí, že je opuštěný, aby se umyl. Při mytí ho přistihne dívka, která v domě žije se svou sestrou a nechce ho opustit.
Po tomto setkání konečně Maillat najde kapitána Fredyho, který mu dá povolení ke vstupu na loď, ale nakonec je mu toto povolení k ničemu, protože se přes ostatní důstojníky na loď nedostane. Když se Maillat začne vracet k přátelům, opět potká kapitána Gabeta, který ho dostane na jednu starou loď. Loď již odplouvá, když opět začne německý nálet, který je nyní veden proti lodím.
Loď na které je Maillat je několikrát zasažena a začne hořet. Maillat, který byl dán do péče jiného Brita Atkinsona, zatímco na něj Gabet nebude mít čas, spěchá i se svým společníkem na záď a přemlouvá ho, aby skočil z hořící lodi do vody a zachránil se, ale Atkinson odmítá, protože neumí plavat. Maillat ho přemlouvá a nakonec sám skáče a slibuje, že ho z vody vytáhne.
Skočí do vody a čeká na Atkinsona, když kousek od něj doskočí velmi popálený muž. Maillat ho vytáhne na břeh, svěří mu své boty a vrací se pod loď hledat Atkinsona, ale ten neskočil. Maillat se vrátil na břeh pro své boty, ale ty už mu ukradli.
Maillat se vrátil zpět ke svým přátelům, se kterými je už i voják, kterého potkal v garáži, a vypráví jim, co se událo. Na konci večera se pohádají a Maillat se jde projít. Na procházce se setkává i s Piersonem. Pierson ač kněz uznává válku a zabíjení mu nevadí, ale Maillat s tím má problémy. Nesnáší válku a bál se vraždění.
Ráno se chce Maillat vrátit na pláž. Cestou ho dohoní Dhery. Nabízí mu, aby s ním odešel "do civilu" a pomohl mu vyhnout se zajetí, ale Maillat ho odmítá a pokračuje na pláž. Vrací se do domu, ve kterém potkal dívku. Něco na domě se nelíbí, když si uvědomí, že ve vzorně čistém domě jsou dvě špinavé skleničky, začne se mu něco nelíbit. Nakonec v horním patře najde dva muže, kteří se dívku pokouší znásilnit.
Oba je zabije a dívka se mu nabídne, ale on ji odmítne a začne jí nadávat do děvek. Když po ní ale najednou zatouží, dívka už o něj nemá zájem a Maillat ji znásilní.
Pak se znechucen nám sebou vrací k přátelům. Na oběd přichází o hodinu déle a všichni už o něj mají strach. Těsně se minul s Dherym, který již odešel, i s vojákem, kterého potkal v garáži, který se připojil ke svým krajanům. Po obědě jde pro vodu na nádobí, když se mu udělá špatně a to je to, co ho zachrání. Místo něj jde pro vodu Alexandr a když je u studny, dopadne tam střela a Alexandr je zabit. Zbývají už jen abbé Pierson a Maillat. Maillat se rozhodne vrátit k dívce a Pierson se chce přidat k nějaké jiné skupině.
Maillat se vrací k dívce a snaží se jí přemluvit, aby s ním odešla, ale ona nechce dům opustit. Nakonec mu slíbí, že s ním druhý den odejde, ale to už se nestane, protože Němci se dostanou až téměř k nim a Maillat i s dívkou umírají při bombardování.

'Musím vstát, musím vstát a jít dolů,' myslel si Maillat. Pak si říkal: 'Musím jít do sklepa. Jako ráno. Přesně jako ráno.' Slyšel jak mu Jeanne křičí do ucha: "Juliáne!" Byl to slabý a vzdálený hlas, jako když někdo na někoho volá z hloubi lesa. Pak už neslyšel nic a po chvíli k ní obrátil hlavu. Ležela na boku. Měla přivřená víčka a chvěly se jí rychle a nepřetržitě řasy. Její oči takhle z blízka vypadaly obrovské a zamlžené. Odvrátil obličej a díval se před sebe do prázdna.
'Ty výbuchy! Ty výbuchy už snad nikdy neskončí!' myslel si. Pak si pomyslel: 'A ten rámus!' a chtělo se mu smát. Svištění nad jejich hlavami teď zesílilo. Cítil, jak se pod ním zase zachvívá postel a pochopil, že se Jeanne zase roztřásla.
Docela nablízku se ozval praskot a bylo to, jako by ohromná ruka uchopila dům a prudce jím zatřásla. Viděl Jeanne, jak se k němu přitiskla jako nemocné zvíře. Chvěla se od hlavy k patě a nepřestávala jí mrkat víčka. Maillatovi se zdálo, že se na něho dívá z ohromné dálky.
Protiletadlové dělostřelectvo se najednou odmlčelo a zase bylo slyšet jen jemné a neutuchající bzučení připomínající mračno hmyzu za letního večera.
"Juliáne!"
Přikývl.
"Proč jste mě neodvedl?"
"Neodvedl?"
"Daleko odtud! Pryč z tohoto domu!"
Pozoroval prázdno před sebou.
"Ano, ano," řekl.
Uplynula vteřina, potom mu hlava pomalu sklouzla na polštář vedle Jeanne. Podíval se na ni. Pak znovu otevřel ústa a vydal chraptivý hlas, jako by celé měsíce nepromluvil.
"Ano, to jsem měl," řekl.
Dolehlo k nim pronikavé zasvištění. Přitiskla se zoufale k němu a v záblesku výbuchu uviděla docela nablízku její obrovské uštvané oči, které se na něho upítaly.

Státy jižní Evropy

14. února 2009 v 12:15 | frida a yellow |  Referáty
Španělsko (Španělské království)
- hlavní město: Madrid
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: kastilská španělština
- státní zřízení: konstituční monarchie
- rozloha: 504 782 km2
- počet obyvatel: 40 491 052
- vznik: 1492
- průmysl: těžký průmysl, ocelářství, chemický (barvy, hnojiva), textilní, automobilový, rafinerie ropy, papírnický, keramický
- pěstuje se: ječmen, pšenice, kukuřice, rýže, cukrová řepa, brambory, olivy (1.), citrusy (1. v Evropě), vinná réva (3.), zelenina, mandle, lískové ořechy, tabák, bavlna
- chov: prasata
- těžba: železná ruda, pyrity, rudy zinku, olova, mědi, rtuti (2.), stříbra, uranu, zlato, kamenné a draselné soli, kaolín

Portugalsko (Portugalská republika)
- hlavní město: Lisabon
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: portugalština
- státní zřízení: republika
- rozloha: 92 391 km2
- počet obyvatel: 10 676 910
- vznik: 1910
- průmysl: textilní, obuvnický, automobilový, cement, elektrospotřebiče, potravinářský (rybí konzervy, víno, olivový olej), korek
- pěstuje se: vinná réva, zelenina (rajčata), olivy, brambory, rýže, citrusy, fíky, jedlé kaštany, dub korkový
- chov: ovce, vepři, skot
- těžba: rudy wolframu, mědi, cínu, stříbra, uranu, pyrity, mramor, kaolín, sůl

Gibraltar
- hlavní město: Gibraltar
- náboženství: římskokatolické, anglikánské
- úřední jazyk: angličtina
- státní zřízení: britské zámořské teritorium
- rozloha: 6,5 km2
- počet obyvatel: 28 002
- finančnictví

Itálie (Italská republika)
- hlavní město: Řím
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: italština
- státní zřízení: republika
- rozloha: 301 230 km2
- počet obyvatel: 58 145 320
- vznik: 1861
- průmysl: automobily, motocykly, letadla, lodě, zemědělská technika, elektrické spotřebiče, elektronika, ocel, chemický (cement - 2. v Evropě), textilní, obuvnický, potravinářský
- pěstuje se: pšenice, kukuřice, rýže (1. v Evropě), cukrová řepa, ovoce (jablka, broskve, hrušky), zelenina, vinná réva (1. v EU), rajčata (1. v Evropě), tabák (1. v Evropě), citrusy (2. v Evropě), olivy (2. v Evropě)
- chov: ovce, skot, drůbež, prasata
- těžba: sůl, síra, mramor, rudy zinku, olova a stříbra, ropa, zemní plyn

Vatikán
- hlavní město: Vatikán
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: latina
- státní zřízení: autokracie (v čele papež)
- rozloha: 0,44 km2
- počet obyvatel: 921
- vznik: 8. století

San Marino (Nejvznešenější republika San Marino)
- hlavní město: San Marino
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: italština
- státní zřízení: republika
- rozloha: 61,2 km2
- počet obyvatel: 29 973
- vznik: 301
- pěstuje se: pšenice, kukuřice, víno, ovoce
- chov: ovce
- cestovní ruch, vydávání známek

Malta (Republika Malta)
- hlavní město: Valletta
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: maltština, angličtina
- státní zřízení: republika
- rozloha: 316 km2
- počet obyvatel: 403 532
- vznik: 1964
- průmysl: strojírenský, textilní, potravinářský
- pěstuje se: zelenina (rajčata, melouny, mrkev, květák), ovoce (broskve, jahody, citrusy), brambory, květiny, tabák, pšenice
- chov: vepři

Řecko (Helénská republika)
- hlavní město: Atény
- náboženství: řecké ortodoxní
- úřední jazyk: řečtina
- státní zřízení: republika
- rozloha: 131 940 km2
- počet obyvatel: 10 722 816
- vznik: 1829
- průmysl: potravinářství, chemický, cementářský, textilní, obuvnický
- pěstuje se: zelenina (rajčata), cukrová řepa, pšenice, kukuřice, víno, olivy, citrusy, tabák, rýže, bavlna, brambory
- chov: ovce, kozy
- těžba: hnědé uhlí, bauxit, rudy niklu, olova, manganu a chromu

Kypr (Kyperská republika)
- hlavní město: Nicosia (Lefkosia)
- náboženství: řecké ortodoxní, islám
- úřední jazyk: řečtina, turečtina
- státní zřízení: republika
- rozloha: 9 250 km2
- počet obyvatel: 792 604
- vznik: 1960
- průmysl: textilní, potravinářský, obuvnický, cemetn
- pěstuje se: víno, citrusy, zelenina, brambory, pšenice, tabák, mandloně, olivy
- těžba: pyrity, rudy mědi, chromu, azbest

Andorra (Andorrské knížectví)
- hlavní město: Andorra la Vella
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: katalánština
- státní zřízení: konstituční monarchie (v čele státu francouzský prezident a španělský biskup)
- rozloha: 468 km2
- počet obyvatel: 82 627
- vznik: 1278
- průmysl: keramický, tabák, kožedělný, nábytkářský, šperkařský
- pěstuje se: tabák
- chov: ovce, skot


Státy západní Evropy

14. února 2009 v 12:02 | frida a yellow |  Referáty
Státy západní Evropy

Velká Británie (Spojené království Velké Británie a Severního Irska)
- hlavní město: Londýn
- náboženství: křesťanství
- úřední jazyk: angličtina
- státní zřízení: konstituční monarchie
- rozloha: 244 820 km2
- počet obyvatel: 60 943 912
- vznik: 1927
- průmysl: ocelářství, loďařství, automobilový, letecký, chemický, petrochemický, výroba hnojiv, textilní a potravinářský
- pěstuje se: pšenice, ječmen, brambory, cukrová řepa, chmel
- chov: ovce, skot, vepři, drůbež, sportovní koně, ryby (lososi)
- těžba: v útlumu - černé uhlí, barevné kovy, železná ruda, ropa, zemní plyn

Irská republika
- hlavní město: Dublin
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: angličtina, irština
- státní zřízení: republika
- rozloha: 70 280 km2
- počet obyvatel: 4 156 119
- vznik: 1921
- průmysl: elektronika, elektrotechnika, strojírenství, potravinářský, léčiva, textilní
- pěstuje se: cukrová řepa, ječmen, pšenice, brambory
- chov: skot, ovce
- těžba: zanedbatelná - sádrovec, rudy zinku, olova a stříbra, rašelina, zemní plyn

Francie (Francouzská republika)
- hlavní město: Paříž
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: francouzština
- státní zřízení: republika
- rozloha: 643 427 km2
- počet obyvatel: 64 057 792
- vznik: 1870
- průmysl: automobilový , ocelářství, letecký, zbrojařský, gumárenský, kosmetický, oděvní, elektrotechnika
- pěstuje se: pšenice, ječmen, kukuřice, cukrová řepa, brambory, slunečnice, olivy, chmel, tabák, rýže, zelenina, ovoce (jablka, meruňky, broskve, vinná réva
- chov: skot, prasata, ovce, ústřice
- těžba: železná ruda, černé uhlí, bauxit, potaše, kamenné soli, uranové rudy, ropa, zemní plyn

Nizozemsko (Nizozemské království)
- hlavní město: Amsterdam
- náboženství: katolické, protestanti
- úřední jazyk: nizozemština, fríština
- státní zřízení: konstituční monarchie
- rozloha: 41 526 km2
- počet obyvatel: 16 645 313
- vznik: 1568
- průmysl: chemický, potravinářský, textilní, loďařský, automobilový, letecký, elektrotechnika, elektronika
- pěstuje se: cukrová řepa, brambory, zelenina (okurky, rajčata, hlávkový salát), květiny, tabák
- chov: prasata, skot, drůbež
- těžba: zemní plyn, ropa

Belgie (Belgické království)
- hlavní město: Brusel
- náboženství: římskokatolické, protestanti
- úřední jazyk: nizozemština, francouzština, němčina
- státní zřízení: federativní konstituční monarchie
- rozloha: 30 528 km2
- počet obyvatel: 10 403 951
- vznik: 1830
- průmysl: těžké stroje, zbraně, rafinerie ropy, petrochemie, umělé hmoty, chemický (dusíkatá hnojiva, kyselina sírová, automobilový, sklářský, farmaceutický, elektrotechnika a elektronika
- pěstuje se: pícniny, cukrová řepa, brambory, pšenice, ječmen, zelenina
- chov: skot, vepři
- těžba: zemní plyn (6.), ropa, sůl, keramická hlína, ropa

Lucembursko (Lucemburské velkovévodství)
- hlavní město: Lucemburk
- náboženství: římskokatolické, protestanti
- úřední jazyk: lucemburština, němčina, francozština
- státní zřízení: konstituční monarchie
- rozloha: 2 586 km2
- počet obyvatel: 486 006
- vznik: 1839
- průmysl: těžký průmysl, finančnictví, ocelářství (1. v přepočtu na obyvatele), pneumatiky, umělá vlákna, hnojiva, potravinářství
- pěstuje se: obilí, ovoce, vinná réva
- chov: skot
- těžba: železná ruda, sádrovec, stavební suroviny

Monako (Monacké knížectví)
- hlavní město: Monako
- náboženství: římskokatolické
- úřední jazyk: francouzština
- státní zřízení: konstituční monarchie
- rozloha: 1,95 km2
- počet obyvatel: 32 796
- vznik: 1419
- průmysl: spotřební elektronika, oděvy, umělé hmoty, kosmetika
- turistika, prodej poštovních známek, rozhlasová a televizní práva, finanční instituce, herny

Franz Kafka - Proměna

14. února 2009 v 11:30 | yellow |  Čtenářský deník
Franz Kafka


Proměna





Hlavní postavy: Řehoř Samsa



Řehoř Samsa pracuje jako obchodní cestující. Jednoho dne zaspí, a když se probudí, zjistí, že se v noci proměnil v brouka. Místo svého obvyklého těla měl obrovské vypouklé břicho a šest krátkých nožek.
Když se rodina začne zajímat, proč Řehoř neodjel vlakem o pěti, pokusí se Řehoř vylézt z postele, aby se mohl vydat na nádraží. Krátce poté se objevil i posel z práce, aby se optal, co se stalo, že Řehoř nepřišel do práce. Řehoř se tedy rozhodne vylézt z pokoje a vydat se do práce. Když opustí pokoj, všichni jsou zděšeni. Řehoř se vše pokouší vysvětlit, ale nikdo mu nerozumí.
Řehoř je nahnán zpět do pokoje, který od té doby vůbec neopouští. Nestýká se s nikým z rodiny, kromě své sedmnáctileté sestry Markétky, které se Řehoře zželelo a dvakrát denně mu nosila jídlo a přišla trochu uklidit, ale i v té době se Řehoř pokoušel skrývat, protože vycítil, že ji pohled na něj odpuzuje.
Dobu mezi návštěvami sestry tráví Řehoř lezením po stěnách a posloucháním, co se děje za zavřenými dveřmi do jeho pokoje.V rodině zavládly chmury, protože Řehoř byl jediným jejím živitelem. Otec, který již pět let nepracoval, se stává poslíčkem v bance, matka začne šít a sestra musí pracovat jako prodavačka.
Při svých návštěvách Řehořova pokoje si jeho sestra všimne, že na zdech jsou stopy po lezení a usoudí, že Řehořovi překáží nábytek v pokoji, a proto se rozhodne jeho věci vystěhovat, aby měl více místa. Společně s matkou se snaží nábytek odstěhovat a to se Řehořovi nelíbí, protože nábytek ho spojuje s lidským světem, a proto se rozhodne zasáhnout a vyleze ze svého úkrytu.
Pohled na něj však nevydrží matka, která omdlí. Sestra ji začne křísit, Řehoř je následuje do obývacího pokoje. Někdy v té době se vrátí domů i otec, a když vidí, že Řehoř není ve svém pokoji, rozzuří se a začne ho honit. Řehoř se pokouší vrátit do svého pokoje, ale rozzuřený otec po něm hází jablka. Jedno z jablek se mu vrazí do zad a tam zůstane.
Řehoř se vrací do svého pokoje. Od tohoto okamžiku mu sestra přestává uklízet a ani jídlo mu nenosí tak často, ale Řehoř o jídlo ani nestojí.
Čas ubíhá a Řehoř začíná slábnout. Každý večer ho rodina nechává poslouchat dveřmi, co si vypráví. Rodina je nucena přijmout tři nájemníky. Do Řehořova pokoje jsou nastěhovány věci, které muži v pokoji nechtějí. Řehoř se v pokoji téměř nemůže pohybovat, ale je mu to jedno, protože již nemá sílu.
Jednoho večera hraje Řehořova sestra v kuchyni na housle, aby nerušila nájemníky, ale ti ji požádají, aby jim zahrála. Rodina před tím zapomněla zavřít dveře do Řehořova pokoje. Řehoř je její hudbou vylákán, až si ho všimnou nájemníci. Ti si začnou stěžovat na hygienu, a proto je Řehořův otec vyhodí.
Sám Řehoř se vrací do svého pokoje, kde v noci umírá. Rodina je zoufalá ze ztráty nájemníků a svého osudu, když jim ráno služka oznámí, že našla Řehoře mrtvého a vyhodila ho do odpadků, značně se jim uleví. Všichni si vezmou dovolenou v práci a jdou spolu na vycházku, kde se rozhodnou přestěhovat se do nového menšího bytu.



Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.


Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží - Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí.


Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí - bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech - ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.


Gazebo - I Like Chopin

13. února 2009 v 19:26 | frida |  Klipy
tuhle sem prostě musím dát - dlouho jsem si říkala, že jí musím najít (znala jsem jí jen z rádia)... no - název je překvapivě I like Chopin (kdybych věděla, že je to tak jednoduchý tak to mám dávno... ;) )


Remember that piano
So delightful unusual
That classic sensation
Sentimental confusion

BRIDGE:
Used to say
I like Chopin
Love me now and again

CHORUS:
Rainy days never say goodbye
To desire when we are together
Rainy days growing in your eyes
Tell me where´s my way

Imagine your face
In a sunshine reflection
A vision of blue skies
Forever distractions

BRIDGE.

CHORUS.

Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha

8. února 2009 v 0:33 | frida |  Čtenářský deník
Ladislav Klíma

Utrpení knížete Sternenhocha


Hlavní postavy: kníže Helmut Sternenhoch, jeho žena Helga (Daemona)

"Groteskní romaneto" (jak dílo popsal autor) nezvyklým, ale přesvědčivým způsobem (také díky ich-formě) popisuje, jak se z knížete Helmuta Sternenhocha, druhého nejmocnějšího muže Německého císařství a oblíbence císaře Wilhelma, stává kvůli lásce ke "spícímu démonovi" blázen a šílenec.
Helmut Sternenhoch je jistě skvělá partie. Jeho majetek čítá 500 milionů marek, pochází z dobrého aristokratického rodu, je nejvěrnějším přítelem samotného císaře,... co si může přát víc? Jak sám uznává, jeho vzhled má pravda trochu chyb, ale i slunce má své skvrny, že? Zkrátka, mohl by se oženit s jakoukoli bohatou, urozenou, nebo krásnou dívkou. On si ale překvapivě (i pro něho) vybere Helgu. Je to sedmnáctiletá dívka, která ovšem na svůj věk rozhodně nevypadá. Jak se sám Sternenhoch vyjádřil: "Bylo mně direktně špatně, když jsem se ponejprv pohledem o ni otřel". Vypadala jako chodící mrtvola a také se tak chovala. Nicméně Sternenhocha - tehdy třiatřicetiletého - něčím přitahovala. Požádal ji o tanec a když ji k sobě přitiskl a pokusil se o oplzlý vtip, spatřil v jejích očích něco, čeho se zalekl. Tehdy poprvé na krátko ožila její skutečná nezkrotná povaha, která byla na čas potlačena šokem z toho, že ji její otec příšerně zbil (jak se Sternenhoch coby nápadník dozvídá od samotného otce). Jak jsem již naznačila, místo toho, aby na Helgu Sternenhoch zapomněl, rozhodne se pojmout ji za manželku.
Podivínský otec Helgy souhlasí a tak se koná svatba, ze které nevěsta překvapivě není vůbec nadšena. Chová se celkově velmi netečně, ačkoli svého manžela na slovo poslouchá jako pes. Sternenhoch se jí ale štítí, jeho manželská povinnost pro něj skončí o svatební noci. I to ale stačí, aby Helga otěhotněla. Porodí chlapce, který se podobá spíše otci, a to ji změní - naplno se probudí její nezkrotnost. Začne to pomalu, ale skončí to divokým výbuchem, při kterém Helga své dítě brutálně zavraždí (uhodí s novorozenětem svého manžela a tím dítěti rozdrtí lebku). Sternenhochovi se manželčina proměna nelíbí, ale na druhou stranu ho jeho žena opět začne vzrušovat (začne totiž i krásnět). Doufá, že když ji do původního mrtvolného stavu uvedl výprask od otce, stejná věc ji do něho pomůže zase zpátky (nová Helga totiž svému manželovi není vůbec po vůli a dokonce ho i bije). Tchán ochotně přijde na pomoc, ale Helga ho zabije. Od té doby se Sternenhoch své ženy bojí, zároveň po ni touží. Helga si ale svého muže hnusí, dokonce ho nazývá "Panem Hnusem", a vydává se do světa. Několik let o ní nejsou žádné zprávy - cestuje po světě (kde okolo sebe pokaždé utvoří kroužek mladých sado-masochistů), zajede si do Afriky a zpět domů se vrátí s několika lvy, tygry a jinými šelmami, se kterými potom dovádí (a to doslovně) ve výběhu na manželově zámku Sausteinu.
Po návratu domů začíná opět ochabovat a malátnět - k velké radosti Sternenhocha - ale netrvá to dlouho, protože potká neznámého muže, do kterého se zamiluje. Kniha je skládaná z deníkových zápisků knížete Sternenhocha a ten milence své ženy nazývá pouze jako Trhana.
Pokud čekáte, že u milence hledá něžnou lásku, jste na omylu. Libuje si v tom, jak ji Trhan ponižuje, mrská a trestá. Helga totiž všechno kolem sebe nenávidí. Její nenávist ji ale brání (podle Trhana) přijmout Nejvyšší záři a stát se Bohem jako Trhan. Vedou spolu intelektuální debatu, kterou, ukryt pod hromadou kamení, tajně poslouchá i Sternenhoch, kterému vadí, že ho jeho žena podvádí. Kníže se rozhodne manželku potrestat, obzvláště potom, co se dozví, že Trhan a jeho Helga plánují útěk do Kordiller. Trhan stanoví datum odchodu a Helze nařídí, aby byla na svého manžela něžná a před odchodem ho políbila aspoň na půl minuty. Pro Helgu je to sice strašná oběť, protože si nic nehnusí tolik, jako právě Sternenhocha, ale slibuje Trhanovi, že tu oběť podstoupí, pokud se tím zachrání před zkázou a peklem.
Sternenhoch ale udělá překvapivý krok - svou ženu brutálně zabije (nechá ji umřít hlady v hladomorně svého hradu). Nepřímo se zbaví i Trhana, kterého zabijí jeho sluhové, poté, co se začne Sternenhocha nepříjemně a bolestně vyptávat, co se stalo s Helgou. Sternenhoch má z příhody s Trhanem i z výčitek svědomí horečky, ani se nepřesvědčí, je-li jeho žena opravdu mrtvá a odjíždí hýřit a zapomínat.
Zpočátku se mu to daří, ale pak začíná mít halucinace, ve kterých vidí svou manželku. Ztrácí nervy, zkouší různá opatření, od doktorů až po čarodějnice, ale nic nezabírá - Helga se mu zjevuje, někdy ho bije, někdy ho pouze sleduje uhrančivým pohledem, v posledním stádiu s ním mluví a vysvětluje mu, co právě prožívá. Prý jen sní a každých čtyřiadvacet hodin musí podstoupit kolotoč děsných mučení (namluví Sternenhochovi, že je v očistci a že si neuvědomuje, že je mrtvá). Ze Sternenhocha se stává blázen.
Poté mu Helga, kterou někdy Sternenhoch po vzoru Trhana nazývá Daemonou, zase řekne, že není mrtvá, že se jí podařilo z hladomorny uprchnout a že se spokojí s roční rentou, aby mohla v klidu dožít, protože všechno tohle divadlo s halucinacemi a peklem dělala kvůli pomstě. Donutí Sternenhocha, aby se zajel podívat do hladomorny, a udělal si jasno, jestli tam její tělo najde (v tom případě je Helga jen Duše), nebo nenajde (to by znamenalo, že je živá).
Sternenhoch je ale již dočista šílený a ve své šílenosti dosáhne toho, po čem toužila Helga - prohlédne a uvědomí si Pravdu. Nyní už je mu jedno, jestli je Helga mrtvá nebo živá. Vstupuje do hladomorny a ví, že jde na smrt, poprvé se ale nebojí. V kobce nachází plačící Helgu, která je Trhanem nucena poddat se svému manželovi, aby dosáhla Věčnosti. Pod ní leží její mrtvé tělo, o které se Sternenhoch zraní a dostane otravu krve, na kterou o pár dní později umírá.

A bezděky, z touhy jen, otevřela oči. Naposled zařvala nebesa. Zesteronásobilo se bílé Světlo. Neviditelnými staly se plameny svítilen, jako oheň sirky v záři poledního slunce. A každý černý kámen starých zdí byl féerickým, slunečním démantem.

-- "Kdo to zde? ... Oh! To nejste vy -. Však jste - jste - ten váš dětinský, dětský výraz -, ale jaký jste divukrásný! Seraf! bůh! sluneční bůh - slunce samo... Vše kol rozzářeno démantovým světlem Tvým... Ó, že jsem byla tak dlouho slepá a neviděla Tvou Nádheru! Oh, že Tys byl tak slepý, že sám jsi ji neviděl, - abych já ji neuzřela... A jak jsi velký a mocný, nad hvězdy čníš, jako - On... On a Ty - jedno jste! Ty a já - jedno jsme! Ve Všezáři. Oceáne Bílého Světla Mého, neskonalého, který jsi vším! Ty Dokonalosti, jak jsi něžná a sladká! Mé Strašidlo - milostné! prapůvodní Chaose Vítězný, jenž jsi Harmonií svrchovanou! vše, co nejsi Ty, jen dissonancí jest a bídné! Ale vše jsi Ty, jen viděti to je nutno; vše jest Ty, jakmile to jen ví, že je Ty!... Teď teprve, hledíc na Tebe, vznešeného i v pokoře, božského i v poníženosti, vím, co to Všudypřítomnost Boží, co Vše a všechno a Jedno... Ó, jak sladký je Hnus, a Slepota jak zářná! Jak slastná Bolest, krásná Ohyzdnost, pravdivá Lež, - a Noc jak nadsluneční! ... Ó pojď, Ty Kráso Má Věčná, - vnikni do mne, prozař Probuzenou a Spasenou --!"

A prudce strhla knížete na sebe. Pocítil bolest na tváři, ale tak divně, jako by ji někdo jiný, někdo pod ním cítil...

Lahodné hřímalo kol nich Světlo Věčné ---

Právě ve chvíli a na místě, kdy a kde zapadly na východě západní, vyhřmělé mraky, vyšlo slunce.

Hradní sluhové, Sternenhochovi příbuzní, lékaři vplížili se, žasnouce, do věže - a do hladomorny. S opatrnou hrůzou rozžali svítilny. Neboť svítilna knížete zhasla, polita byvší Vyšším Světlem...

A spatřili jej, ležícího na čemsi růžovém a zeleném a - pohybujícího se -------

Utíkali. Někteří omdleli. Vraceli se. Odtrhli knížete, stále se při tom pohybujícího..., je nevidoucího, světle se usmívajícího.

Jeden ze sluhů, o němž se říkalo, že má dar druhého zraku, tvrdil, že při vstupu do kobky spatřil ji osvícenou sněhově bílým třpytem, jaký se na zemi nevyskytuje; ten rychle prchal, za okamžik zhasl ve tmě.

Kosti rukou a nohou jednoroční mrtvoly byly ovinuty provazy. V tom, co zbylo z úst, nalezeny nečisté hadříky, které věda uznala za ponožky. Tatáž věda konstatovala v "žaludku" zbytky nestrávené syrové krve, a prohlásila, že smrt nastala asi za 14 dní, vykrvácením; spoutaná rozkousala si ramena, kolena, vůbec vše, kam zuby mohla dosáhnout. Jinak byla by prý žila ještě o několik dní déle. Učinila tak, tvrdili učenci, aby ulevila své žízni. My však soudíme, že skončila sebevraždou. -

Kníže Sternenhoch klesnutím na mrtvolu poranil si o její obnažené nosní kosti tvář. Milostivá byla mu Daemona i zde! - Za dva dny zemřel otravou krve. Až do příchodu posledního bezvědomí - stále usmívavý a veselý, jako jinoch, jemuž dívka vyznala právě lásku.


připravujeme... (nebo ne?)

6. února 2009 v 22:43 | frida (zatím) |  Připravujeme...
asi jste si všimli náhlého zvýšení aktivity z mé strany... bylo to hlavně díky týdenním prázdninám a musím říct, že to asi brzo skončí... časy, kdy jsem přečetla knížku denně (tzn. pondělí, úterý, středa tohohle tejdne) jsou nenávratně pryč :D teď se asi budu soustředit na školu (ach jo), čtu sice Utrpení knížete Sternenhocha od Ladislava Klímy, ale musím se přiznat - moc tomu nerozumím, takže ani nevím, jestli budu schopná napsat obsah (nějak v tom nenacházím smysl, pokud člověk nepotřebuje akutně stimul ke zvracení a nechutnejm představám - tam to ovšem funguje skvěle...)
mám tu pár dalších knih z knihovny (a taky dvě rezervace od Kafky), ale uvidíme... třeba mi to vyjde ;)
co chystá yellow netuším, myslím, že to sem brzo sama přidá :D takže se zatím nechte překvapit
frida

John Steinbeck - Plameny zářivé

5. února 2009 v 21:27 | frida |  Čtenářský deník
John Steinbeck

Plameny zářivé


Hlavní postavy: Joe Saul, Mordeen, Kamarád Ed, Viktor

V tomto díle, které vyšlo roku 1950, se Steinbeck pokouší o nový žánr, o hru-novelu (je to jeho třetí pokus, po knihách O myších a lidech a Měsíc zapadá). V předmluvě uvádí, že mu tento způsob psaní scénářů her přijde jednodušší jak pro režiséry, tak pro herce i diváky. Na rozdíl od konkrétního a striktně daného složitého scénáře, kde jsou postavy popsány stylem: "Obchodník, věk čtyřicet.", má v této novele každý možnost lépe poznat jednotlivé postavy díky jejich chování v určitých situacích. Jak napsal sám Steinbeck: "Je to hra, která se lehce čte, nebo novela, která se snadno zahraje, vytáhnou-li se dialogy."
Příběh je rozpracován do tří dějství. V každém se setkáme se stejnými hlavními postavami zasazených do různých prostředí a každé dějství navazuje na to předchozí.

První dějství: Cirkus
Seznamujeme se s hlavními hrdiny - cirkusovým artistou Joe Saulem, kterému před třemi lety zemřela manželka a potom se pádem při vystoupení zabil jeho bratranec a kolega Willy; jeho novou mladou manželkou, artistkou Mordeen, kterou velmi miluje; Kamarádem Edem (Kamarád je schválně psáno s velkým písmenem, aby se zdůraznila symboličnost hry/novely), který drží při Joe Saulovi a je mu oporou v těžkých chvílích; a s mladým Viktorem, který v prvním dějství přichází z města jako nadaný atlet, aby nahradil Joe Saulovi zesnulého partnera na vystoupení.
Joe Saula trápí jedna věc - přestože svou mladou manželku miluje a ona miluje jeho, nemohou mít děti. Joe Saul se děsí toho, že je impotentní, a že jeho rod nebude mít přímého potomka, po kterém on vždy toužil. Mordeen by zase udělala cokoli, aby splnila přání svého manžela. Proto se rozhodne využít mladého vzpurného Viktora, který Joe Saula nemá rád. Samolibý mladík rád poslouží účelu krásné dívky a tak se stane, že Mordeen otěhotní.

Druhé dějství: Farma
Mordeen oznamuje radostnou novinu manželovi (nyní farmáři), který je štěstím bez sebe a nemá nejmenší pochybnosti. Pravdu ale znají všichni tři ostatní. Kamarád Ed tušil, co má Mordeen v úmyslu, ale nechtěl jí nijak ovlivňovat, protože sice chápal, že je to vůči jeho příteli nefér, ale zase věděl, jak moc Joe Saul touží po potomkovi. Viktor se začne měnit - vidí, jak moc Mordeen svého manžela miluje a zamiluje se do ní sám. Dokonce začíná cítit závazky i vůči svému dítěti, které sice není první v jeho životě, ale zato je prvním, které má reálnou šanci přijít nakonec na svět. Mordeen ho zapřísahá, aby odešel a stále dokola mu opakuje, že dítě není jeho, ale Joe Saula, protože bylo zplozeno z lásky k němu.
Blíží se Vánoce a Joe Saul uvažuje, co dát dítěti za první dárek. Napadne ho, nechat se vyšetřit doktorem a předat dítěti dokumenty, potvrzující, že je dokonale zdravý a že mu do života předal skvělý dar zdraví a síly. Kamarád Ed tuší, že hrozí provalení celé pravdy a snaží se ho od toho odradit, ale Joe Saul není k zastavení. Ke konci dějství přichází zlomený Viktor a oznamuje, že opouští farmu.

Třetí dějství se skládá ze dvou obrazů, první se nazývá Moře a druhý Dítě.
V Moři se opět setkáváme s našimi čtyřmi hrdiny, tentokrát jsou námořníky. Viktor se vrátil, protože nedokázal opustit "svou ženu a své dítě", jak teď Mordeen a její nenarozené dítě nazývá. Mordeen začíná docházet, že se Viktora nezbaví, a zamilovaný hysterický mladík je ochoten vyklopit Joe Saulovi celou pravdu. Plánuje, že buď s ním Mordeen dobrovolně uteče, nebo ji její manžel sám vyžene, až se dozví o její nevěře. Mordeen je rozhodnuta Viktora zavraždit, ale na pomoc jí přichází Kamarád Ed, který se tentokrát rozhodne zasáhnout do děje. Viktora zabije a jeho tělo hodí do moře. Vypadá to, že tajemství je zachráněno, ale Joe Saul byl mezitím u doktora na testech a zjistil pravdu o své impotenci, kterou sice vždycky tušil (v mládí byl nemocný), ale nechtěl si jí připustit. Je zklamaný ze sebe i ze své ženy. Kamarád Ed mu ale pomůže vzchopit se a uvědomit si, že Mordeen se pro něho obětovala, že podstoupila něco pro ni velmi nepříjemného, aby mohla svému muži splnit jeho sen. Kamarád Ed je odvolán na moře a musí ihned odjet, ale jeho rady a jeho podpora způsobí, že se Joe Saul sebere a své ženě odpustí.
V obrazu Dítě je Mordeen po porodu s dítětem v nemocnici a blouzní. Přijde k ní Joe Saul a omluví se jí - vysvětlí jí, že již přišel na to, že není důležité, čí dítě je, protože: "každý muž je otcem všech dětí a každé dítě musí mít všechny muže za otce. Není to kousíček soukromého vlastnictví, zaregistrovaného a oploceného a odděleného. Je to Dítě."


citát:
"Co chceš dělat, Joe Saule?" oslovil ho drsně. "Dej ty ruce dolů. Přestaň se schovávat ve tmě za nima. Svět venku běží dál. Co chceš dělat? Co chceš vymyslet? Nemám moc času."

Joe Saul zvedl hlavu. "Neměl jsem moc času přemýšlet," řekl.

"Měl jsi na přemýšlení celej život. Neměl jsi kuráž."

Teď zaplavila tělo a mysl Joe Saula zuřivost. "Musím ho zabít," zachraptěl. "Na celým světě pro něj není místo, kde by žil, věděl a vysmíval se, třeba by o tom nikdy nemluvil, ale pořád by věděl. Nesnesu, aby jeho myšlení žilo na stejným světě jako já."

Kamarád Ed řekl: "Zapomeň na Viktora, zapomeň na Viktora. Co bude s Mordeen?"

Joe Saul zaťal zuby za poottevřenými rty a upřel pohled na zeď před sebou. "Nedokážu svou mysl otevřít její zradě. Cítím, že jestli se na ni odvážím jen podívat nebo na ji jen vteřinu myslet, zřítím se do hrozivé jámy, ruce na jejím hrdle. Přestaň mě mučit, Kamaráde Ede! Přestaň mě mučit!" A Joe Saul si znovu zakryl oči a jeho tělo se chvělo. "Na celým světě není místo, kde bych žil," zanaříkal.

Mordeen se svezla do židle a skryla se v ní.

Hlas Kamaráda Eda se zařízl do Joe Saula jako mokrý řemen ze syrové kůže. "Vstávej, ty ubožáku, ty odpornej srabe! Vstaň, krucinál, nebo tě na mou duši praštím tak, jak sedíš! Vstaň!"

Joe Saul se v úžasu probral ze své zuřivosti. Pomalu se postavil na nohy. "Co se děje, Kamaráde Ede?"

"Kamarád, nekamarád. Unesu dost, ale víc už ne. Co to je, to tvoje plazící se, kňučící ego, který je tak důležitý? Jak se můžeš opovážit kvůli svýmu pitomýmu já ničit něco tak krásnýho? Mařil jsem snad čas tím, že jsem byl kamarádem ubohýho slabocha?"

"Kamaráde Ede, co to říkáš? Copak nechápeš?"

"Chápu až moc. Chápu, že se ti nabízí milující krása, a ty na ni bliješ, že ti byl dá dar takové lásky, jaký většina mužů nikdy nepoznala, a ty na ni leješ žíravinu svý pýchy, svůj odpornej, nafouklej pocit důležitosti!"

"Kamaráde Ede - Kamaráde Ede, copak nechápeš? Není to moje dítě, nemůže být!"

"To je tvoje dítě. Víc než dokážeš ve svý zmračený duši pochopit. Duše? Chtěl bych vědět, jak tvoje duše vypadá. Myslím, že vím jak - vypadá jako ty mrtvý, scvrklý spermie." Hlas Kamaráda Eda do něho tak bušil, že Joe Saul zvedl ruce, jakoby se chtěl bránit ranám.

"Ona ti dává dítě - tvoje - aby bylo tvoje vlastní! Její láska k tobě je tak veliká, že mohla udělat něco, co jí bylo cizí a odporné, a nepošpinit se tím. Ověnčila se láskou a krásou, aby dala lásku a krásu tobě. Jak se ale musela mýlit, když milovala slabocha - zabedněnýho slabocha!"

"Ale proč mi to nemohla říct? Proč jsem musel objevit -"

"Protožes nebyl schopen to přijmout. Protožes ve svý malosti neměl tu vznešenost přijmout takový dar. Neumíš žít, protože ses nikdy na život nepodíval. Láskyplnost rozbíjíš o skály svý odporný nadutosti. Rád bych věděl, jestli bys to dokázal vůbec někdy pochopit." Kamarád Ed se tyčil nad Joe Saulem a náhle ho bez varování udeřil do tváře otevřenou dlaní, udeřil ho s naprostým pohrdáním.

Joe Saul měl oči dokořán. Jeho ruka se pomalu zvedla a dotkla se rudnoucí tváře. A podíval se na své prsty. Jeho tělo se pomalu svezlo do židle, ale oči, zírající s úžasem, zmatkem a bolestí, neopustily tvář Kamaráda Eda.

A Kamarádu Edovi se chvěla ústa a jeho oči byly smutné. Poklekl vedle židle a položil Joe Saulovi ruku kolem ramen. "Dal jsem ti všechno, co přítel může dát, Joe Saule - dokonce i pohrdání, a to je to nejtěžší ze všeho. Zabít je ve srovnání s tím snadné." A dodal: "Tys neslyšel, co jsem chtěl vlastně říct. Vyplouvám o půlnoci. Udělal jsem všechno, co jsem mohl - všechno. Teď budeš docela sám ve svém temném oceáně. Třeba si tvoje duše bude žádat zničení všeho krásného kolem sebe kvůli své malé integritě. Ale já si vždycky myslel, že by ta duše mohla být o trochu statečnější, Joe Saule. Dát dar je přece tak snadné, ale jen velcí lidé mají tu odvahu a noblesu a také tu velkomyslnost jej přijmout."


John Steinbeck - O myších a lidech

5. února 2009 v 15:47 | frida |  Čtenářský deník
John Steinbeck
O myších a lidech

Hlavní postavy: George Milton, Lennie Small

George a Lennie si vydělávají tím, že obcházejí farmy a pomáhají při sezónních úkolech, jako třeba sklízení ječmene. Právě za jedním takovým zaměstnáním mají namířeno po menším fiasku na farmě ve Weede, které způsobil Lennie a jeho slabomyslnost.
Zatímco George je menší postavy, ale má, lidově řečeno, pod čepicí, Lennie je hromotluk, kterému to moc nemyslí. Je to sice dobrák, ale kvůli své opožděnosti mu nedochází spousta věcí a proto se snadno zaplete do problémů. Navíc má neustále touhu hladit a cítit hebké věci - od myších kožíšků a králíků až po samet a hedvábí. Je velmi zapomětlivý, ale práci zastane za dva a má George velmi rád. George se s Lenniem zná již dávno; jeho tetě Kláře před tím, než zemřela, slíbil, že se o jejího Lennieho postará. Dnes toho sice trochu lituje a často si stěžuje, jak by se mu samotnému dařilo lépe, ve skutečnosti je pro něho ale Lennie jako mladší bratr, o kterého se musí neustále starat. Často Lenniemu vypráví, jak si našetří peníze, pořídí si malé hospodářství se zahrádkou a se slepicemi, a tam George dovolí Lenniemu chovat králíky, které si Lennie jednou na trhu v Soledadu pro jejich hebkou dlouhou srst zamiloval. Zatím Lennie hladí jen malé myšky, které mu ale nikdy dlouho nevydrží, protože Lennie neumí ovládat svou sílu a pokaždé jim drsným hlazením zlomí vaz. Utěšuje se ale skutečností, že králíci jsou větší a tím pádem i odolnější a na společnou budoucnost s Georgem se těší.
Nyní jsou oba na cestě do nové práce, kterou si byli nuceni najít po útěku z Weede, kde byl Lennie obviněn ze znásilnění. Ve skutečnosti samozřejmě nic neudělal - viděl pouze dívku s červenou sukní, na kterou si chtěl sáhnout. Dívka si ale jeho chování špatně vyložila, začala křičet, a zmatený Lennie nebyl schopen ji pustit. Georgovi se podařilo ho uklidnit, ale dívka zavolala šerifa a obvinila Lennieho ze znásilnění (sama byla vystrašená). Muži z farmy chtěli Lennieho zlynčovat a Georgovi dalo dost práce, aby jim utekli.
S těmito dvěma hlavními postavami se čtenář seznamuje ve chvíli, kdy v zátoce řeky Salinas přečkávají noc a chystají se na druhý den do práce. George zatím Lenniemu radí, aby na farmě moc nemluvil, aby s s nikým nic nezačínal a nepřipletl se k nějakému maléru. Také mu poradí, aby v případě, že provede nějakou hloupost, utekl zpět do zátoky a schoval se, dokud pro něj George nepřijde. Tuto radu si je naštěstí Lennie jako jednu z mála věcí schopen zapamatovat a později se mu bude hodit. Jak George totiž správně předpokládá, kde je Lennie, tam budou problémy.
Na farmě jsou poměrně vlídně přijati, rychle se spřátelí s ostatními dělníky. Obzvláště se starým uklízečem Candym, který při pracích na farmě před čtyřmi lety přišel o ruku a od té doby zastává podřadné práce. Jednou je Candy zaslechne, jak si povídají o svém vysněném hospodářství. Candymu právě další dělník - Carlson - zastřelil starého psa, protože podle něho již smrděl, k ničemu nebyl, a akorát se trápil. Candy se obává, že až doslouží, nebude mít kam jít, a nebude mít nikoho, kdo by se o něho postaral - popřípadě ho také z milosti utratil. Za léta služby má ale našetřeno něco peněz a tak mu George dovolí, aby se k němu a Lenniemu přidal. Dalším jejich přítelem bude výborný kočí Slim, který vzbudí v Georgovi důvěru a on se mu se vším kolem Lennieho svěří. Slim pozná, že Lennie je dobrý člověk, a daruje mu jedno ze štěňat, které se narodilo jeho feně. Lennie si díky své dobromyslnosti nakloní i černošského koňáka Crookse, který je kvůli své odlišné rase ponižován a necháván věčně o samotě. Rád si s Lenniem popovídá a když se dozví, že plánují koupit vlastní domek, chce se k nim přidat. Poté ho ale usadí manželka syna majitele farmy, která tvrdí, že je nešťastná a osamělá, a pořád se potlouká tam, kde jsou mužští, aby se před nimi mohla namalovaná a vyšňořená natřásat. Všichni vědí, že si s ní není radno začínat. Její manžel, Curley, je nadmíru žárlivý. Navíc je to přeborník v boxu. Ona ale ráda ostatní provokuje a vycítí Lennieho bezbrannost a zaměří se na něj.
Ze začátku George tuší problémy. Curley si totiž na Lennieho od začátku dovoluje. Jednou zajde příliš daleko a Lennieho zbije. George přikáže Lenniemu, aby se bránil, a tak Lennie rozdrtí Curleymu ruku. Slim s ostatními muži potom Curleymu vyhrožují, že jestli se pokusí Lennieho vyhodit, řeknou jeho otci pravdu o tom, kdo si začal (Lennie totiž není Curleyho první oběť) a Curley je nucen předstírat, že mu všechny kosti v ruce zlomila mašina, na kterou si nedával pozor. Jeho manželka ale tuší, že to nebude tak docela pravda. Vydá se za Lenniem vyzvídat a zastihne ho ve stáji, kde se vystrašený Lennie snaží zbavit svého štěněte, které omylem při hlazení zabil. Nejdřív mu osamělá manželka vylévá své srdce a snaží se ho svést. Když se jí Lennie svěří se svou vášní pro hebké věci, nechá ho pohladit své vlasy. Lennie ale nemůže s hlazením přestat a žena se vyděsí. Začne křičet a cukat sebou. Lennie je také vystrašený - ví, že mrtvé štěně znamená průšvih a obává se, že si George bude myslet, že není dost zodpovědný, aby se staral o králíky v jejich budoucím domě. Nechce další potíže a proto se snaží vyděšenou ženu umlčet. Bohužel jí místo toho zlomí vaz a když zjistí, co provedl, uteče tam, kam mu George kdysi poradil - do zátoky.
Když je mrtvola objevena, rozzuřený Curley okamžitě má podezřelého - Lennie byl jediný, kdo neházel venku s ostatními celý den podkovou. Všem je jasné, kdo to spáchal. George doufá, že by Lennieho mohli jen zavřít do vězení, ale Curley má jiné plány. Ještě Lenniemu neodpustil zmrzačení ruky a chystá se ho zlynčovat. George sebere Carlsonovi pistoli, navede ostatní pátrače jiným směrem a vydá se za Lenniem do zátoky, kde ho raději sám zabije, než aby ho vydal napospas rozzuřeným mužům.

Geeorge už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chviličku nabral schopnost jednat. "Koukej se, Lennie, přes řeku, a já ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima."
Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku na zšeřující se svahy Gabilských hor.
"Budeme mít malé hospodářstvíčko," začal George. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Carlsonovu lugerovku; odklapl pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou.
Od řeky ve směru proti proudu zavolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.
"Tak dál!" pobízel Lennie.
George zvedl pistoli a jeho ruka se chvěla; spustil zas ruku na zem.
"Tak dál!" vyzýval Lennie. "Jak to bude. Budem mít malý hospodářstvíčko."
"Budem mít krávu," vyprávěl George. "A možná prase a slepice... a dole u vody budem mít... políčko s vojtěškou..."
"Pro králíky," zavýskl Lennie.
"Pro králíky," opakoval George.
"A ty králíky budu opatrovat já."
"A ty králíky budeš opatrovat ty."
Lennie se slastně zahihňal. "A budem mít všecko, co hrdlo ráčí."
"To se ví."
Lennie otočil hlavu.
"Tohle, Lennie, nedělej. Koukej se hezky přes řeku, jako bys to hospodářstvíčko měl skoro před očima."
Lennie poslechl. George pohlédl dolů na pistoli.
Tu se v křoví ozvalo praskání pod čímisi kroky. George se obrátil a zahleděl se tím směrem.
"Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?"
"Už brzo se do toho pustíme."
"Já a ty."
"Ty... a já. Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádným nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne."
"Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!"
"Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie."
Hlasy se přiblížily. George zvedl pistoli a poslouchal.
"Pusťme se do toho už teď," prosil Lennie. "Kupme si to hospodářstvíčko hned."
"I to víš, že hned. Musím. Musíme."
A George zdvihl pstoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.

Virginia Woolfová - Paní Dallowayová

4. února 2009 v 22:35 | frida |  Čtenářský deník
Virginia Woolfová

Paní Dallowayová


Hlavní postavy: Clarissa Dallowayová, Septimus Warren Smith, Peter Walsh

Jednoho nádherného jitra v červnu roku 1923 se v Londýně paní Clarissa Dallowayová vydává do luxusního květinářství na Bond Street, aby koupila květiny pro večírek, který toho večera pořádá. Ještě před onou slavností s ní ale čtenář románu spisovatelky Virginie Woolfové, představitelky anglického modernismu, stráví celý den. A nejen s ní - je tu plno ostatních, neméně důležitých postav, díky nimž Woolfová netradičním způsobem vykreslí detailně osobnost paní Dallowayové a odhalí nám pravé pocity "snobské" ženy ze středních vrstev.
Sama paní Dallowayová není nijak výjimečně krásná ani inteligentní, přesto ji lidé milují. Umí si totiž užívat života a raduje se z každé maličkosti. Lidé jsou proto rádi v její přítomnosti, protože kolem sebe roznáší optimismus a dobrou náladu. Nyní je jí již jedenapadesát let - má manžela Richarda a sedmnáctiletou dceru Elizabeth. Zdálo by se, že je spokojená, ale ve skrytu duše trpí depresemi a osamělostí.
Jako protipól Clarissy Dallowayové, která vidí v životě spíše to dobré, je zde postava mladého básníka Septima Warrena Smithe, který zažil první světovou válku, ve které přišel o přítele Evanse, o schopnost jakýchkoli citů a v podstatě i o rozum. Jeho manželka, Lucrezia Warren Smithová, původně kloboučnice z Milána, si o něho dělá starosti a vodí ho po doktorech. To ale Septimovi neprospívá. Doktorům nevěří a začíná si hnusit lidi a zvrácené lidství, které pro něho představuje hlavně jeho doktor Holmes. Vyhlášený odborník na lidskou mysl - doktor Bradshaw - mu nařídí pobyt v sanatoriu, ale než se Smithovi stačí kamkoli vypravit, navštíví je Holmes a Septimus se v náhlém pomatení smyslů zabije skokem z okna, ačkoli byl chvíli předtím neobvykle šťastný se svou ženou a život se mu opouštět nechtělo.
Zpráva o jeho smrti se prostřednictvím Bradshawa dostane i na večírek paní Dallowayové, která s mladíkem soucítí.

Co to Bradshawovy napadlo, mluvit na jejím večírku o smrti? Nějaký mladík spáchal sebevraždu. A oni o tom mluvili na jejím večírku - Bradshawovi mluvili o smrti. Spáchal sebevraždu - ale jak? Vždycky to nejdřív pocítila na těle, když jí náhle někdo řekl o nějaké nehodě; šaty zaplály, tělo ji pálilo. Skočil z okna. Země vylétla proti němu; špatně si to vypočítal a nabodl se na zrezivělé špice plotu. Tak tam ležel a v mozku mu dunělo, dunělo, a pak ho zalila temnota. Tak si to představovala. Ale proč to udělal? A Bradshawovi o tom mluví na jejím večírku!

Jednou hodila šilink do jezírka Serpentine v parku, nikdy nic víc. Ale on zahodil svůj život. Oni žijí dál (bude se muset vrátit; místnosti se dosud hemžily hosty; stále ještě přicházeli). Oni (celý den přemýšlela o Bourtonu, o Peterovi, o Sally), oni zestárnou. Je jistá věc, na které záleží; věc zahalovaná tlacháním, zneuctívaná, v jejím životě zastíněná, opouštěná denně ve zkaženosti, lžích, tlachání. Tu on si zachoval. Smrt je vzdor. Smrt je pokus cosi sdělit; lidé mají pocit, že nemohou dosáhnout středu, který se jim mysticky vyhýbá; blízký vztah se vzdálí; nadšení vyvane; člověk se octne sám. Ve smrti je objetí.

Ale ten mladík, co spáchal sebevraždu - skočil se svým pokladem v ruce? "Umřít v tuhle chvíli," říkala si kdysi, když scházela po schodech celá v bílém.


Aby byla osobnost Clarissy Dallowayové (rozené Parryové) ještě více přiblížena, setkáváme se i s její minulostí.
Stejně jako postavy Clarissy a Septima představují dvě strany osobnosti Virginie Woolfové, kterou autorka do díla podvědomě promítla, postava Petera Walshe představuje její intelekt.
Peter Walsh býval přítelem Clarissy, velmi ji miloval (ona jeho taky) a poté, co se rozhodla provdat za Richarda Dallowaye, odjel do Indie, kde se oženil, rozvedl a nyní je v Londýně aby zařídil rozvod ženy, kterou "miluje" a kterou chce osvobodit od jejího manžela. Otázkou je, proč si Clarissa na poslední chvíli zvolila za manžela Richarda Dallowaye. Její povaha byla ale úplně jiná, než ta Peterova - milenci se neustále hádali a přeli o své názory - Peter nenáviděl přetvářku a faleš snobské společnosti, Clarissa zase milovala večírky a ruch města. Peter rozvíjel Clarissinu inteligenci, ale ona všechno zahodila, aby se stala bohatou dokonalou hostitelkou. Oba k sobě ale i po třiceti letech cítí neobyčejnou náklonnost a jejich setkání, které toho dne proběhne, je velmi citově vypjaté.
Na večírek paní Dallowayové dorazí i lady Rosseterová - původně Sally Setonová - Clarissina bývalá nejlepší přítelkyně. Nyní si ale obě dámy moc nerozumí. Clarissu změnila každodenní přetvářka ve společnosti a Sally se zase zaměřila na rodinu - se svým manželem - bohatým podnikatelem, má pět synů. Peter a Sally celý večer čekají na to, aby si mohli popovídat s Clarissou, ale ona je moc zaneprázdněna starostí o hosty, a tak Sally tráví celý večer ve společnosti Petera a vzpomínají na staré časy, Peter se také smiřuje s manželstvím Clarissy a Richarda a uznává, že si Clarissa vybrala dobře.

"Richard se vylepšil. Máš pravdu," uznala Sally. "Půjdu si s ním popovídat. Rozloučím se. Co je to mozek," řekla lady Rosseterová a vstala, "v porovnání se srdcem?"

"Půjdu taky," řekl Peter, ale chvíli ještě poseděl. Co je to, ta hrůza? Co je to, ta extáze? ptal se sám sebe. Co mě to naplňuje tím prazvláštním vzrušením?

Je to Clarissa, odpověděl si.

Protože tam prostě byla.


Dílo je psané takzvaným volným myšlenkovým proudem, proto je poněkud složitější na čtení. Do vět jsou vkládány náhodné, zdánlivě nesouvislé myšlenky (technika volných asociací), interpunkcí se autorka moc nezabývá. Přesto se mi ale kniha četla dobře (s maximálním nasazením soustředění :D) a díky modernímu přístupu je paní Dallowayová přiblížena dokonaleji, než by to bylo možné s pomocí realistického popisu. Podle Paní Dallowayové (dalším pracovním názvem byly Hodiny - kvůli symbolu hodin, který čtenáře provází celou knihou a má zdůrazňovat, že čas běží každému stejně) vznikl román Hodiny a stejnojmenný oscarový film, ve kterém hrají takové hvězdy, jako Meryl Streep nebo Nicole Kidman.

Bono Vox - článek z 3. února 2009, 13:00

3. února 2009 v 18:50 | zprostředkovatel: frida |  U2
Ve třech letech si povídal se včelami, které nosil v rozevřené dlani. V jedenácti se poflakoval po ulicích a po nenáviděné učitelce španělštiny házel zezadu psí hovínka, když v parku svačila.

(no - co na to říct??? *muy escandaloso*...)
dobře -tohle by vás mělo dostatečně navnadit na přečtení tohohle článku, kterej jsem náááhodou našla na netu...
s pozdravem a příjemnou zábavu přeje:
frida