"Když to není rozbité, nespravuj to."

Duben 2009

Petr I.

28. dubna 2009 v 20:16 Historické osobnosti
Petr I.
Jeden z nejvýznamnějších ruských carů, zvaný "Veliký". Podle Puškina "otevřel Rusku okna do světa", podle odsudku bojarů "vycházel z paláce na ulici" a podle mínění duchovenstva, jehož moc omezoval, byl "vtěleným Antikristem". Narodil se 30. 5. 1672 v Moskvě, zemřel 28. 1. 1725 v Petrohradě, který založil.
Již nástup jeho vlády byl dramatický krvavou vzpourou střelců, kteří podobně jako kdysi římští pretoriáni (císařská stráž) terorizovali vládce a prosadili prohlášení Petrova slabomyslného bratra Ivana carem a sestru Sofii Alexejevnu poručnicí obou bratrů. Petr nezapomněl a krutě střelcům odplatil, zlomiv navždy jejich moc.
Jeho státnická činnost počala roku 1695, kdy se poprvé pokusil prorazit tureckou blokádu a otevřít Rusku přes pevnosti Azov (při ústí Donu) a Kerč přístup k Černému moři. Na přípravu tažení proti Turkům vyjel inkognito jako prostý důstojník s poselstvím do Německa, Nizozemí a Anglie. Při této příležitosti poznal jako první z carů na vlastní oči Evropu, což mělo v budoucnu mimořádný význam, ačkoli poselstvo svého cíle nedosáhlo. Zejména vliv Nizozemí na petrovské Rusko zůstal trvalý.
Petr se musel dočasně spokojit se získáním Azova a obrátit se proti odvěkému protivníku Ruska na severu - Švédsku. U Narvy ho však švédský král Karel XII. porazil. Bylo nutné reformovat armádu i správu říše; Petr se ujal díla s elánem, provázejícím ho celý život.
Nedbal na společenské postavení. Svým nejdůvěrnějším společníkem učinil bývalého prodavače pirohů Menšikova, zatímco pyšným bojarům vlastnoručně stříhal vousy a podřizoval jejich syny velení neurozených, avšak vzdělaných důstojníků. Bojarskou dumu nahradil senátem a dřívější "prikazy" kolegii, podobajícími se moderním ministerstvům. Zrušil samovládnost církevního patriarchy a donutil ho sloužit zájmům země.
Válka se Švédskem, tzv. severní válka, vzplála znovu. Ruská vojska tentokrát slavila úspěchy. Po ovládnutí tou Něvy (1703) byla zahájena stavba nového hlavního města, Petrohradu. Roku 1704 bylo dobyto Dorpatu a Narvy a konečně 27. června 1709 bylo vojsko Karla XII. u Poltavy rozdrceno. Rusko se stalo vůdčí mocností evropského severu a mírem v Nystadu roku 1721 získalo Livonsko, Estonsko a Karelii s Vyborgem. "Moskevská říše" se stala "ruským carstvím".
Petr Veliký usiloval i o reformu zaostalé ruské ekonomiky, zveleboval zemědělství a chov dobytka, otevřel více než dvě stě manufaktur, přikázal zahájit plánovité dolování a na severu i na jihu, po mořích, k nimž otevřel cestu, podporoval čilý zahraniční obchod.
Svůj státnický úkol pochopil velkoryse jako potírání veškeré zvůle a službu státu, jehož panovník není majitelem, ale správcem.

Přemysl Otakar II.

28. dubna 2009 v 20:15 Historické osobnosti
Přemysl Otakar II.
Český panovník, "král železný a zlatý", za jehož vlády obsáhlo mocné, ekonomicky kvetoucí, avšak usilovně germanizované a zahraničně politicky nedostatečně zajištěné České království území od Krkonoš až k Jaderskému moři. Narodil se kolem roku 1230 jako syn českého krále Václava I., padl v bitvě na Moravském poli u Suchých Krut na rakousko-moravském pomezí 26. 8. 1278.
Již jako holobrádek se pokusil podnikavý Přemysl Otakar o povstání proti svému otci (1247), to však bylo potlačeno a Přemysl jmenován o rok později markrabím moravským. Roku 1251 nabyl obrovského jmění po meči vymřelého babenberského rodu v Rakousku, jež si pojistil i svatbou s daleko starší Markétou Babenberskou a udržel je jako vévoda rakouský proti četným odpůrcům. Českým králem byl korunován po otcově smrti roku 1253. Jeho prvním a hlavním protivníkem byl tehdy uherský král Béla IV., ohrožující houfy kočovných a většinou ještě pohanských Kumánů okolní kraje. Přemysl jej porazil ukázněnějším vojskem, jehož jádro tvořili "železní páni", těžká rytířská jízda, u Kressenbrunu roku 1260 a po svém rozvodu sňatkem s Bélovou mladou vnučkou mír zpečetil.
Významná je vnitropolitická Přemyslova činnost. Založil zemské desky, kázal stavět mnoho hradů a opevňovat města, do nichž zval především německý a vlašský patriciát. Rostoucí blahobyt šlechty prohluboval třídní rozdíly, k čemuž poskytovala své posvěcení církev, horlivě Přemyslem podporovaná.
Přemyslovy diplomatické i vojenské výboje mířily na sever (proti Slezsku, Prusku a Litvě) i na jih, kde převzal po smrti Oldřicha Korutanského (1268) část jeho statků až k pobřeží Jadranu. Smělými operacemi dobyl Přemysl v letech 1271 až 1273 takřka celé Uhry a stal se vážným uchazečem o korunu římského císaře. Říšská knížata se však obávala příliš mocného a energického vládce a vybrala místo Přemysla Otakara ovladatelnějšího Rudolfa Habsburského. Přemysl sám za kandidáta císařské koruny neuznal a pustil se do boje, v němž se proti němu postavily papežské intriky, šlechta dobytých nebo jinak získaných zemí i domácí opozice, především mocný rod Vítkovců. Válka vyvrcholila bitvou na Moravském poli, kde zahynul výkvět českého rytířstva i sám král, nepochybně výrazná osobnost své doby, jehož rytířský profil zachytil i Dante v galerii nesmrtelných současníků a historických postav, defilujících Božskou komedií.
Státnické dílo Přemysla II. Otakara, v němž pokračoval jeho syn Václav II., nalezlo daleko později odraz ve zřízení podunajského soustátí rodu Habsburků v rámci mocnářství, ovládajícího v podstatě území českého státu "železného a zlatého" krále.

Rasputin, Grigorij Jefimovič

28. dubna 2009 v 20:15 Historické osobnosti
Rasputin, Grigorij Jefimovič
Temná postava na carském dvoře před I. světovou válkou a v jejích prvních letech, jež se stala předlohou mnoha filmů i románů. Negramotný mužik, narodil se patrně roku 1872 v sibiřské vesnici Pokrovskoje, byl zavražděn 18. 12. 1916 (datum není jisté).
Gríška Rasputin musel opustit rodnou vesnici, když se dopustil krádeže koně. Zvolil si snazší způsob obživy: vydal se do světa jako kazatel jedné z nejvýstřednějších náboženských rozkolnických sekt, chlystů, kteří (již vzhledem k negramotnosti) neuznávali posvátné knihy, pouze "živé slovo boží" a divoké pohanské obřady spojené se sexuálními orgiemi. Sláva "otce Grigorije" se šířila. Již roku 1904 vedly do Pokrovského, kde žil, cesty mnoha vážených dam, okouzlených opilcem a zlodějem Rastputinem tak, že schovávaly odstřižky jeho nehtů jako amulety a pily vodu, v níž se koupal...
Roku 1905 vstoupil Rasputin do bran hlavního města s úmyslem dobýt ho. Podařilo se mu to - samoděržaví, rozkymácené nárazem buržoazně demokratické revoluce v letech 1905 - 1907 - hledalo spásu kdekoli. Zanedlouho už "přítel" Gríška, jak Rasputina nazývala carevna, prodával místa ve státním aparátu a kupčil s vysokými funkcemi. Za jediný rok - od podzimu 1915 do podzimu 1916 - odvolal a dosadil věčně opilý otec Grigorij pět ministrů vnitra, tři ministry války a čtyři ministry zemědělství. Když ministr války Polivanov nařídil odebrat Rasputinovy čtyři vojenská auta, jež neprávem používal, okamžitě odešel v nemilosti do výslužby...
Šílenství vyvrcholilo, když Rasputin převzal strategické vedení bojujících ruských vojsk, jimž podle jména sice velel sám car (velkokníže Nikolaj Nikolajevič byl po neúspěších odvolán), ve skutečnosti však prostřednictvím carevny, Němky, schvaloval každé rozhodnutí... přítel Gríška.
Snad byl Rasputin hypnotizér - všichni pamětníci mluvili o jeho "démonickém vlivu". Carevnu zcela získal tvrzením, že jako chlyst je i "stavěčem krve" a že dovede vyléčit krvácivost careviče Alexeje. Struna však byla příliš napjata. Skupina spiklenců, carův bratranec Jusupov, vůdce státní dumy Puriškevič a poručík Suchotin se rozhodli zbavit Rusko zhoubného Rasputinova vlivu. Doktor Lazovert dodal cyankáli, jímž byly posypány obložené chleby - Rasputin je v paláci knížete Jusupova zhltal bez zřejmého výsledku. Ani otrávané víno Gríšku nezdolalo a zůstal živ i po pěti střelách, jež do něho vpálil Jusupov a Puriškevič. Zahynul teprve pod ledem zamrzlé Něvy, kam byl vhozen.
Dohady a spory trvají dodnes. Někteří ruští emigranti spatřovali v zavraždění "světce Rasputina" první výstřel "bezbožné revoluce". Jiní ho obviňovali z porážek ruských vojsk v kampani 1914 - 1916. Jedním byl určitě: důkazem naprostého rozkladu carského režimu, za nímž učinili tečku teprve petrohradští dělníci a vojáci.

Spartakus

27. dubna 2009 v 18:35 Historické osobnosti
Spartakus
Vůdce největší vzpoury otroků, jež otřásla samotnými základy světovládného Říma, původem Thrák. Datum ani místo jeho narození není známo, padl v bitvě na řece Silaru kolem roku 71 př.n.l.
Spartakus (toto jméno je otrocké, římské, nikoli thrácké, a tudíž ne původní) byl vojákem pomocných římských jednotek, násilně verbovaných z podrobených thráckých kmenů. Dezertoval, byl zajat a za trest dopraven do Lentulovy gladiátorské školy v Capui, což znamenalo rozsudek smrti; zámožní Římané, chtiví vzrušení, si nezřídka kupovali životy gladiátorů, nutíce je k boji na život a na smrt, přičemž byl posléze zabit i vítěz střetnutí. Spartakus zorganizoval roku 73 př.n.l. vzpouru otroků a se sedmdesáti druhy uprchl do roklin na svahu Vesuvu. Postupně se k němu přidával další a další otroci. Jeho spojenci byli i mnozí svobodní zemědělci. Když se mu podařilo zorganizovat vojsko, opanoval Kampánii i části dalších italských oblastí a porazil nevelké římské vojsko, vyslané proti němu. Spartakova armáda dosáhla posléze počtu 70 000 mužů, avšak její různorodost i pomstychtivost krutě utlačovaných vedla k pustošení krajin, které pak nebyly schopny zásobovat Spartakovo vojsko, což značně ztěžovalo velení operace. Národnostní různorodost otroků záhy způsobila rozštěpení vojska. Zatímco Spartakus se hodlal probít do Thrákie, oddělily se od něho galské sbory pod vedením Spartakova zástupce Crixa a byly od Římanů v Apulii na hlavu poraženy. Spartakus sám zatím pohodoval severní Itálií a chystal se překročit Alpy, aby převedl zbytek vojska do bezpečí (porazil i dva římské konzuly), avšak jeho vojsko, dožadující se demokratických práv a odpírající poslušnost, si vynutilo návrat do bohaté Itálie, rozhodnuto plenit. Řím zatím zmobilizoval všechny své vojenské síly a vrhl proti Spartakovi obrovskou sílu osmi legií, kterým Spartakus nemohl vzdorovat. Jeho poslední nadějí byla přeprava pomocí pirátských korábů, jimiž se moře kolem Itálie hemžilo, vyvolání povstání a zřízení nového otrockého státu, schopného hájit se proti Římu. Spojenci ho opustili, velitel římských sil praetor M. L. Crassus odřízl od týlu a Spartakus se ocitl v takřka bezvýchodné situaci. Přesto se dokázal probít obklíčením (v zimě 72 - 71 př.n.l.), avšak po rozpadu svého vojska na několik částí byl přece jen poražen a zabit. 6000 otroků bylo pro výstrahu ukřižováno podél Via Appia.
Přes veškeré snahy nezmizelo Spartakovo jméno v propadlišti dějin. Stalo se symbolem boje proti tyranii, zaznívá v názvech mnoha pokrokových organizací na celém světě i v největších tělovýchovných slavností naší republiky - spartakiádách.

Sunjatsen

27. dubna 2009 v 18:35 Historické osobnosti
Sunjatsen
Čínský státník a politik, organizátor revolučního národně osvobozeneckého hnutí a první prezident Čínské republiky po svržení monarchie. Narodil se v rodině chudého rolníka 12. 11. 1866 ve vesnici Cchuej-cheng nedaleko Kantonu, zemřel v pekingské nemocnici 12. 3. 1925.
V letech 1879 - 1883 získal Sunjatsen základní školní vzdělání na Havaji, kam byl pozván bratrem, do roku 1886 absolvoval středoškolské studium v Hongkongu. Později studoval zde a v Kantonu lékařství. Diplom obdržel roku 1892 a otevřel si ordinaci v Macau.
Po své cestě do severní Číny, kde se seznámil s propastnými třídními rozdíly, nastínil program reformních návrhů - byl však nucen uprchnout znovu na Havajské ostrovy, kde mezi krajany založil roku 1894 první moderní čínskou politickou organizaci Společnost pro obrodu Číny. Pod Sunjatsenovým vedením se roku 1895 neúspěšně pokusila o protidynastické povstání v Kantonu. Sunjatsen uprchl, ale nikde nebyl bezpečný, čínští císařští špehové a agenti se ho dokonce pokusili unést z Anglie a dopravit k potrestání domů. Druhou cestu kolem světa, rovněž agitační a sjednocující zahraniční krajany, podnikl v letech 1903 - 1905, kdy také v Tokiu založil revoluční Sjednocenou ligu s třemi body programu (tzv. lidovými principy): sjednocení národa, požadavek demokracie a blahobyt lidu.
Příští léta se Sunjatsen neúspěšně pokoušel rozpoutat povstání - stal se profesionálním revolucionářem, agitátorem a organizátorem opozičních skupin. Teprve roku 1911 dalo tzv. wučchangské povstání signál k obecné revoluci, jež svrhla císařství. Sunjatsen byl 29. 12. 1911 zvolen prvním prezidentem mladé Čínské republiky. Již v únoru příštího roku se však funkce vzdal a jeho Sjednocená liga splynula s liberálními stranami v tzv. Národní stranu, Kuomintang. Vedení nové strany se stále více odchylovalo od Sunjatsenových zásad, takže Sun byl nucen roku 1913 prchnout z Číny. Po Říjnové revoluci a po založení Komunistické strany Číny se sblížil s marxistickou teorií revoluce a v dubnu 1921 obnovil na těchto principech práci parlamentu v Kantonu, v jehož čele stál. V lednu 1924 vyhlásil nové tři principy, jež učinil závaznými pro každou další vládu Číny: spojenectví se Sovětským svazem, spojenectví s komunistickou stranou, podporu dělníků a rolníků. Stačil ještě rozdrtit pokus o kontrarevoluční intervenci proti revoluční základně v jižní Číně a odjet do Pekingu k jednání o nové centrální vládě, kde jej však zastihla smrt.
Památka Sunjatsena zůstává živá a inspirující svou věrností lidu a bratrské sovětské zemi. Jeho plány na přeměnu Kuomintangu v masovou marxistickou revoluční stranu již nebyly po jeho smrti uskutečněny a vývoj Číny se ubíral složitými, často bolestnými cestami.

Štúr, Ludovít

27. dubna 2009 v 18:34 Historické osobnosti
Štúr, Łudovít
Vůdčí osobnost slovenského národního obrození, politik, básník a jazykovědec. Narodil se jako syn učitele 29. 10. 1815 v Uhrovci v trenčanské župě, nešťastně zahynul při lovecké nehodě 21. 1. 1856 v Modře.
Štúrovo národní uvědomění se projevilo díky profesoru Pecovi již na gymnaziálních studiích v Rábu a později (po roce 1829) na lyceu v Prešpurku (Bratislavě), kde se Štúr připojil k Slovenské jednotě literární. Jeho činnost neunikla pozornosti uherských úřadů, které se usilovně snažily jeho snahy mařit - roku 1844 mu bylo zakázáno vyučovat. Štúr začal působit publicisticky jak v zahraničí, kde upozorňoval na národnostní útlak Slováků, tak doma politickým listem Slovenskje Národnje Novini s přílohou Orol Tatránski, první noviny v domácí řeči, schopné proniknout k nejširším vrstvám. Nesmírně závažný čin konstituování středoslovenského nářečí ve spisovný jazyk, jenž podnítil Štúr spolu s J. M. Hurbanem a M. M. Hodžou, odůvodnil Štúr zvláštním spisem Nárečia slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí (1846) a zároveň napsal i první mluvnici slovenštiny.
Doba vrcholné Štúrovy politické činnosti je vymezena lety 1847 - 1849, kdy byl za město Zvolen vyslán na uherský sněm do Prešpurku. Později se postavil do čela slovenského povstání s velmi pokrokovými demokratickými a národními požadavky. Porážka ozbrojeného povstání a zhroucení slovenských nadějí znamenaly pro Štúra trpké zklamání. Pod ustavičným policejním dohledem se nadále věnoval především vědecké práci.
Své politické stanovisko vyjádřil Štúr v politické studii Slovanstvo a budoucí svět, napsané sice již roku 1853, avšak vydané teprve roku 1867 rusky v Moskvě; v přimknutí se k Rusku viděl záchranu Slovanstva.
Jeho pozdější studie a knihy se obíraly především lidovou poezií, v níž spatřoval živý pramen a vyvrcholení básnictví. Kromě toho vydal řadu básní a básnických sbírek - do roku 1845 česky, po roce 1845 slovensky (Spevy a piesně aj.).
Štúrova představa o dějinném poslání Slovanstva byla ovšem idealizovaná a podléhala Kollárovu vlivu. Jeho odkaz pokrokového politika a spolutvůrce slovenského spisovného jazyka, jemuž hrozilo stát se jazykem mrtvým, i neustále opakovaný požadavek vyučování v mateřské řeči, pro něž vypracoval učební plán, však stále žijí. Jeho celoživotní práce, směřující k znovuvzkříšení a upevnění slovenského národa, opírajícího se o mocné bratrství slovanských národů, především českého (jehož byl Štúr vždy oddaným přítelem) a ruského, našla v poslední době v širší podobě internacionální spolupráce a úplné rovnoprávnosti Slovenské socialistické republiky s Českou socialistickou republikou svůj definitivní výraz.

Tecumseh

26. dubna 2009 v 21:12 Historické osobnosti
Tecumseh
Česky Letící nebo Padající hvězda, náčelník a adoptivní syn náčelníka algonkinského kmene Indiánů Šóniů, patrně nejslavnější hrdina národně osvobozeneckého zápasu severoamerických Indiánů. Narodil se asi roku 1768 ve vesnici Piqua nedaleko Springfieldu, padl 5. 10. 1813 u Chathamu.
Nově ustavené Spojené státy vystupovaly proti Indiánům tvrději a rozhodněji než britská koloniální říše. Zejména krutě byly postiženy právě algonkinské kmeny, vyhnané ze svých lovišť. Tecumseh to poznal na vlastní rodině - jeho otce a dva bratry běloši zabili. Tecumseh se zbylými třemi bratry uprchl a počal záhy organizovat nikoli již pouhý indiánský svaz, ale státnicky promyšlený indiánský stát, jakousi protiváhu USA, pro nějž očekával pomoc od Anglie. Získal postupně všechny severovýchodní a východní kmeny, jež vyslaly své zástupce na společné shromáždění indiánských kmenů roku 1807. Výsledkem byl požadavek, aby napříště vláda Spojených států nejednala s jednotlivými náčelníky, často korupčními nebo "zpracovanými" kořalkou, ale zásadně se zástupci celého indiánského národa.
Tecumsehovým protivníkem byl především guvernér teritoria a později státu Indiana Harrison, jeho nejbližším spolupracovníkem bratr Tenskwatawa (Otevřené dveře), jenž vytvořil jakési indiánské mesianistické náboženství, hlásající zkázu bělochů. Největší popularitu získal Tenskwatawa přesnou předpovědí úplného zatmění Slunce - zřejmě jej ovšem nevypočítal, ale dozvěděl se o něm z bělošských novin od Tecumseha, jenž pozorně sledoval tisk, a dokonce byl zasnouben s dcerou bílého osadníka. Jeho jediný zachovaný portrét z roku 1811, malovaný neznámým umělcem, jej ukazuje v evropském šatě.
Tenskwatawa zničil dlouholeté Tecumsehovo úsilí. V záchvatu náboženského blouznění přivedl jen zčásti shromážděné a dosud neporažené vojsko spojených indiánských kmenů za Tecumsehovy nepřítomnosti roku 1811 před hlavně pušek Harrisonových vojáků. Ti dobyli levného vítězství, jež později pomohlo Harrisonovi k politické kariéře a ke křeslu prezidenta USA.
Tecumseh uprchl do Kanady, kde jej zastihl počátek války mezi Anglií a USA. Na základě své nesporné autority, státnických a vojevůdcovských schopností i přátelství s britským guvernérem Kanady Isaakem Brockem byl Angličany jmenován brigádním generálem a velitelem podpůrných indiánských jednotek vojska generála Proctora.
K rozhodující bitvě došlo na řece Thames u Chathamu 5. 10. 1813. Tecumseh se jí nezúčastnil v okázalém generálském stejnokroji, ale jako prostý indiánský bojovník. Po ústupu generála Proctora odmítl opustit bojiště a v bitvě vedené za cizí zájmy sotva pětačtyřicetiletý padl.
Následovníci a pokračovatelé Tecumseha v zoufalém boji o život a existenci, Sedící býk i další, už jenom statečně umírali v boji proti početní a technické převaze bílých kolonistů.

Zápotocký, Antonín

26. dubna 2009 v 21:12 Historické osobnosti
Zápotocký, Antonín Československý politik, revolucionář a spisovatel, dlouholetý přední pracovník komunistického a odborového hnutí. Syn Ladislava Zápotockého, průkopníka socialismu v Čechách. Narodil se 19. 12. 1884 v Zákolanech u Kladna, zemřel 13. 11. 1957 v Praze. Antonín Zápotocký se zprvu (1898 - 1902) učil kameníkem a sochařem v Mělníku, po vyučení přešel do Prahy. Od roku 1900 působil v sociálně demokratické mládeži, v letech 1904 - 1911 byl krajským tajemníkem sociálně demokratické strany a odborů na Kladensku, poté pracoval v redakci kladenského časopisu Svoboda. Po skončení války se vrátil do Kladna. Význačně zde přispěl k vytvoření a upevnění pozic marxistické levice, za níž byl roku 1920 ilegálně vyslán na II. kongres Komunistické internacionály do Moskvy. Ihned po návratu stál v čele slavné prosincové generální stávky kladenských pracujících. Po jejím potlačení byl Zápotocký odsouzen na osmnáct a vězněn devět měsíců. I ze žaláře se svými dopisy podílel na založení Komunistické strany Československa. Aktivně se zapojil do její práce, stal se ústředním tajemníkem strany. Od roku 1928 pracoval jako významný činitel Rudých odborů. Účastnil se kongresů Komunistické internacionály i Ruské odborové internacionály a byl volen do jejich výkonných výborů. V letech 1925 - 1938 byl nepřetržitě poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ od založení strany. Pro svou politickou činnost byl často perzekvován. Na V. sjezdu KSČ byl A. Zápotocký opět zvolen členem ÚV KSČ, jeho politického byra a tajemníkem Rudých odborů. Podílel se na vedení četných velkých stávek a na bojích nezaměstnaných. V době nástupu fašismu a ohrožení republiky stál v prvních řadách bojovníků za vytvoření jednotné protifašistické fronty a zastánců ozbrojeného odporu proti nacismu. V dubnu 1939 byl zatčen při přechodu hranic a uvězněn, od roku 1940 v koncentračním táboře Sachsenhausenu. Od 7. června 1945 až do roku 1950 byl A. Zápotocký předsedou ÚRO, zastával i funkci poslance Národního shromáždění. Jako organizátor generální stávky a sjezdu závodních rad v únoru 1948 mimořádně přispěl k vítězství dělnické třídy. V nové vládě se stal náměstkem předsedy a brzy nato předsedou. Po smrti Klementa Gottwalda byl 21. 3. 1953 zvolen prezidentem republiky. A. Zápotocký se po celý život zajímal též o umění. Jeho snímky byly vystaveny na předválečných výstavách sociální fotografie. Již jako mladý dělník otiskoval své protiklerikální a antimilitaristické verše v dělnických časopisech (1905 - 1907). K literatuře se vrátil po roce 1945 čtyřmi románovými kronikami českého dělnického hnutí s výraznými autobiografickými prvky. Jsou to Vstanou noví bojovníci (1948), Bouřlivý rok 1905 (1949), Rudá záře nad Kladnem (1951), Rozbřesk (1956). Posmrtně vyšla dětská kniha Barunka (1957). Kromě toho napsal Antonín Zápotocký mnoho politických, především odborářských statí a projevů, které byly shrnuty do několika tematických sborníků.

Žižka z Trocnova, Jan

26. dubna 2009 v 21:10 Historické osobnosti
Žižka z Trocnova, Jan
Husitský vojevůdce, jedna z nejvýznamnějších osobností husitského revolučního hnutí. Původem zeman, narodil se asi roku 1374 v Trocnově u Borovan, zemřel 11. 10. 1424 u Přibyslavi.
První vojenské zkušenosti získal mladý Žižka v bojích záškodnických houfů proti Rožmberkům, později se dal do služby polského krále a roku 1410 se snad zúčastnil bitvy u Grunwaldu. Po návratu do Prahy se stal členem početné družiny krále Václava IV. Žižka se ihned po vypuknutí husitských nepokojů přidal na stranu Pražanů, stojících v opozici proti králi Zikmundovi, a díky své autoritě, ráznosti i vojenskému umění rázem stanul v čele hnutí.
Vojenská situace země byla katastrofální. Lid byl opuštěn panstvem, podle tehdejších představ jedině schopným postavit se záplavě, chystající se pohltit kacířské (husitské, utrakvistické) Čechy. Žižka pochopil, že blouznění o brzkém příchodu spasitele zemi nezachrání. V listopadu 1419 odešel přes Plzeň do Tábora, kde se mu podařilo sestavit nejprve první oddíly "božích bojovníků", vyzbrojených přiměřeným a pro nepřítele překvapujícím způsobem, později pevně organizovanou armádu, stmelenou Žižkovým Vojenským řádem (1423). Žižka byl obratným politikem, využívajícím situace - brzy se rozchází s chudinským Táborem (vyhubení tzv. adamitů bylo ve skutečnosti likvidací radikálního křídla táboritů) a tváří v tvář nebezpečí křížové výpravy, vyhlášené proti Čechám papežem Martinem V. a vedené císařem Zikmundem, se spojuje s Pražany a jejich duchovním vůdcem Janem Želivským. Slavně poráží 14. 7. 1420 Zikmunda na Vítkově, spolu s Pražany podniká polní tažení roku 1421 i 1422 (porážka křižáků u Brodu). Rozpory však opět vzrůstají - Žižka se cítí zástupcem husitského měšťanstva a drobné šlechty, rozchází se s Pražany a zřizuje roku 1423 tzv. Menší Tábor se střediskem v Hradci Králové, kde se jeho nejbližším druhem stává bratr Ambrož, vůdčí duch tzv. skupiny orebské. Toho roku dokazuje Žižka své skvělé kvality vojevůdce ofenzivním vpádem do Uher, porážkou panské jednoty u České Skalice a Malešova i tažením proti Praze, jež navzdory Žižkovi přijala litevského knížete Zikmunda Korybuta a vyjednávala s ním o trůn. Upouští však od jejího dobývání a obrací se na Moravu, aby ji zajistil proti vpádu Albrechta Rakouského. Na tomto tažení umírá.
Žižka, využiv revolučního nadšení lidu, vytvořil nepřemožitelné vojsko, bojující úspěšně v mnoha bitvách proti značné přesile. Zavedl pohyblivé polní dělostřelectvo o nevídaném počtu hlavní, obratně využíval již dříve známé vozové hradby, a především osvědčoval svou taktickou prozíravost při vybírání vhodného bojiště, kde vnutil nepříteli bitvu, obvykle vybojovanou překvapujícím manévrem lehkého husitského jezdectva. V Žižkově tradici pokračoval později jeho nástupce Prokop Holý, jenž své postavení upevnil zejména skvělým vítězstvím u Ústí (1426).

Disney, Walt

26. dubna 2009 v 11:30 Ostatní umělci (skladatelé, malíři)
Disney, Walt
Americký filmový kreslíř a producent, průkopník kresleného filmu a vynikající tvůrce přírodních dokumentů. Vlastním jménem Walter Eliss. Narodil se 5. 12. 1901 v Chicagu, zemřel 15. 12. 1966 v Burbanku.
Walt Disney pracoval se svým bratrem Royem od roku 1919 jako herec a reklamní kreslíř obrázkových novinových seriálů (comics) - shodou okolností byl roku 1920 pověřen vytvořením série kreslených reklamních filmů. Kreslený film už tehdy ovšem nebyl žádnou novinkou; již Emile Charles Reynaud od roku 1877 "oživoval" kreslené obrázky - roku 1907 objevil neznámý technik americké společnosti Vitagraph metodu, umožňující snímat kamerou obrázek po obrázku. Některé figurky - "čtverák Bébé", Mutt a Jeff i další - dokonce zpopulárněly. Roku 1922 se Disney neúspěšně pokusil o kombinaci kreslených figurek se živou osobou (Alenka v říši kreseb), avšak již roku 1925 vymýšlí s Ub Iwerksem figurku králíka Oswalda a roku 1927 myšáka Mickeyho, nesmrtelnou postavičku filmového plátna, jež dostala o rok později ve filmu Mickey kormidelníkem poprvé zvuk a hlas. Rok u1929 točí Disney první ze slavných Silly Symphonies (Bláznivé symfonie) a pak až do roku 1937 asi 15 grotesek ročně, od roku 1935 barevně.
Průkopnickým Disneyho činem byly celovečerní kreslené filmy: Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) zaznamenala světový úspěch, méně úspěšný byl Pinocchio (1939). Zcela ztrátově zato skončil film Fantazie (1940), pokoušející se o ilustraci klasické Beethovenovy, Schubertovy a Stravinského hudby nepříliš vhodnými abstraktními krestami. Následovaly Slon Dumbo (1941) a Lady a Tramp (1955) - první širokoúhlý film.
Za války pracoval Disney pro Úřad válečných informací (film Vítězství letecké zbraně, 1943, aj.), po jejím skončení se bez zvláštního úspěchu opět pokusil o kombinaci kresleného a hraného filmu a v letech 1949 - 1955 o řadu dobrodružných hraných filmů, natáčených většinou v Anglii (Ostrov pokladů, Robin Hood, Rob Roy, 20 000 mil pod mořem a další).
Světově znovu proslul krátkými i celovečerními filmovými dokumenty z přírody: Ostrov tuleňů (1948), Bobří údolí (1950), Vodní ptáci (1952), Země medvědů (1953), a zejména Žijící poušť (1954), v nichž použil nových, rafinovaných technik umožňujících zachytit filmem zvířata zcela nerušeně a zblízka, jako dosud nikdy. Za své grotesky i přírodní filmy byl Disney odměněn mnoha cenami.
Byl odvážným podnikatelem - přes varování založil roku 1954 velkým nákladem v Hollywoodu zábavní park Disneyland, který se záhy stal obrovskou atrakcí celých Spojených států.
Walt Disney byl vynikajícím umělcem a znalcem dětské duše. Jeho trpaslíci i myšák Mickey, kačer Donald, pes Pluto, slůně Dumbo, koloušek Bambi a další figurky žijí v dětských snech.

Dimitrov, Georgi

26. dubna 2009 v 11:29 Historické osobnosti
Dimitrov, Georgi
Dlouholetý vedoucí činitel Bulharské komunistické strany a mezinárodního dělnického hnutí. Narodil se 18. 6. 1882 v chudé dělnické rodině v obci Kovačevec nedaleko Sofie, zemřel 2. 7. 1949 v sanatoriu Barvicha u Moskvy.
Sám dělník-typograf stal se Dimitrov oddaným žákem průkopníka vědeckého socialismu v Bulharsku, Dimitra Blagoeva, i V. I. Lenina. Roku 1902 vstoupil do Bulharské sociálně demokratické strany a přimkl se k jejímu revolučnímu křídlu. O sedm let později byl zvolen členem jejího ústředního výboru a stal se sekretářem Všeobecného dělnického odborového svazu. Podílel se na přeměně levicové strany těsňaků v komunistickou stranu, v letech 1913 - 1923 byl poslancem parlamentu.
Život G. Dimitrova byl bohatý, ale těžký a dramatický. Tři mladší bratři zahynuli, zavražděni reakcí, G. Dimitrov sám byl ve své vlasti odsouzen dvakrát k trestu smrti. Spolu s Vasilem Kolarovem organizoval roku 1923 první protifašistické ozbrojené povstání - po jeho porážce musel emigrovat.
Tehdy - a to není všeobecně známo - měl příležitost seznámit se s naším lidem. Jako instruktor Komunistické internacionály pro komunistické strany střední Evropy často pobýval v ČSR, a dokonce žil delší dobu v Břeclavi na jižní Moravě. V Boskovicích se seznámil i se svou pozdější manželkou.
Ve své předválečné revoluční činnosti prošel G. Dimitrov četnými funkcemi v mezinárodních orgánech komunistického a dělnického hnutí. Na VII. kongresu Komunistické internacionály se významně podílel na rozpracování její strategie a taktiky v boji proti fašismu a válce, vykonával funkci generálního tajemníka výkonného výboru Komunistické internacionály.
Dimitrovovo jméno zaznělo celým světem roku 1933, kdy po požáru německého říšského sněmu (23. 2. 1933) zatčen, provokativně obviněn z jeho založení a v Lipsku souzen. Z obžalovaného se stal žalobce, obhájce internacionalismu, komunistického vlastenectví a práv malých národů před nabubřelým nacistickým šovinismem, zastupovaným samotným Göringem.
Po propuštění fašistickými soudy, jež si svou odvahou a přesvědčivými argumenty vynutil, odešel do Sovětského svazu. Zde byl v letech 1935 - 1943 generálním tajemníkem výkonného výboru Komunistické internacionály a v letech 1937 - 1945 poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Ze zahraničí organizoval a vedl od roku 1942 Vlasteneckou národní frontu, inspirátorku ozbrojeného povstání v Bulharsku v září 1944. Roku 1945 se vrátil do vlasti, roku 1946 se stal generálním tajemníkem Bulharské komunistické strany a předsedou rady ministrů. Obě funkce zastával až do své smrti.
G. Dimitrov byl vzorem komunisty, jemuž sílu překonávat překážky propůjčovala víra ve správnost marxismu-leninismu a v jeho konečné vítězství. Nikdy se nestal idolem - byl pozorný ke spolupracovníkům a laskavý ke všem, s nimiž se dostal do styku. Dělnické hnutí v něm ztratilo vynikajícího představitele, neúnavného zastánce vzájemného československo-bulharského přátelství a všestranné pomoci. Československo naposledy navštívil roku 1948.

Diesel, Rudolf Christian Karl

26. dubna 2009 v 11:29 Vědci, vynálezci a objevitelé
Diesel, Rudolf Christian Karl
Německý vynálezce, tvůrce spalovacího motoru na naftu. Narodil se 18. 3. 1858 v Paříži, zemřel 29. 9. 1913.
Školy navštěvoval mladý Rudolf v Německu, průmyslovou v Augsburgu, inženýrský diplom získal na technice v Mnichově. Již od dob studií se zabýval myšlenkou na lepší využití energie, skryté v palivech, pro skutečný výkon motoru. Výsledkem byl patent, který obdržel roku 1892 a jenž popisuje konstrukci v podstatě shodnou s dnešními Dieselovými motory: vstřikovaná směs je v motoru zažehována samovznícením při dosažení kritického tlaku ve válci. O rok později vydal Diesel pozoruhodnou studii Teorie a konstrukce ekonomického spalovacího motoru, vysvětlující jeho myšlenku.
Objevily se však potíže. Motor trpěl spoustou "dětských nemocí" a Diesel, jenž zadal výrobní právo strojírnám (Maschinenfabrik) v Augsburgu, ztrácel důvěru. Teprve roku 1897 se mu podařilo motor zlepšit tak, aby využíval tepelné energie na 26%, tedy dvojnásobně než nejlepší parní stroje. Po dalších úpravách byl jeho motor roku 1900 vyznamenán na světové výstavě v Paříži udělením Velké ceny. Na základě tohoto úspěchu uzavřely s Dieselem smlouvu kodaňské loděnice. Roku 1911 byla v Kodani spuštěna na vodu loď Seelandia se dvěma osmiválcovými čtyřtaktními Dieselovými motory, sloužící až do roku 1942. Automobily si na "dýzláky" ještě počkaly - první sérii jimi vybavených nákladních vozů vyrobila německá továrna MAN teprve roku 1924.
Diesel si nadělal mnoho nepřátel svými neskrývanými sympatiemi k dělnictvu, jehož sociální problémy naléhavě doporučoval řešit. Velké koncerny s ním proto nerady spolupracovaly a po celý život se nezbavil existenčních problémů. Při plavbě na lodi Dresden z Antverp do Anglie spáchal pravděpodobně ing. Rudolf Diesel sebevraždu skokem do moře. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Dienzenhofer, Kilián Ignác

26. dubna 2009 v 11:28 Ostatní umělci (skladatelé, malíři)
Dienzenhofer, Kilián Ignác
Architekt a stavitel, nejznámější představitel českého baroka, pocházející z rozvětvené rodiny bavorských architektů. Jeho otec Kryštof se přistěhoval asi roku 1685 do Prahy a provedl zde řadu znamenitých staveb. Kilián Ignác se narodil v Praze 1. 9. 1689, zemřel rovněž v Praze 12. 12. 1751.
Studoval na pražské univerzitě filozofii a matematiku, pak u svého otce stavitelství a asi roku 1707 odjel na zkušenou do ciziny. Navštívil Vídeň, Itálii, Francii a Anglii. Do Prahy se vrátil až za devět let a záhy na sebe upozornil prvními stavbami, jež mu vynesly množství dalších objednávek, především církevních budov, kostelů a klášterů. Byl veskrze barokním architektem, využívajícím mohutného nástupu katolické církve, usilující o získání věřících nákladnými, okázalými a někdy až přezdobenými stavbami bez ohledu na cenu a náročnost díla. Dienzenhofer byl spolu se svým současníkem sochařem F. M. Brokoffem tvůrcem vrcholných staveb pražského baroka. Po své smrti nenalezl důstojného nástupce a jím započaté stavby, dokončované cizími architekty, např. Anselmem Luragem, ztratily pečeť nesporné Dienzenhoferovy geniality. Nevychoval žádné následovníky - všechny práce řídil sám, přesto však nikdy nenabyl bohatství. Roku 1745 dokonce odmítl šlechtický titul, protože jeho finanční poměry nedovolovaly početné rodině žít přiměřeně panskému stavu.
Z Dienzenhoferových děl vyniká dostavba průčelí pražské Lorety (1724), kostel P. Marie u Alžbětinek (1725) a benediktinský klášter s kostelem sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze (1732 - 1737), konvent benediktinského kláštera v Broumově (1726 - 1738), kostel sv. Václava v Broumově (1729 - 1730), především však chrám sv. Mikuláše na Malé Straně (1737 - 1753), jenž se stal neoddělitelnou součástí panorámatu Prahy. Kromě toho vystavěl řadu chrámů v českých městech - v Polici, Plasích, na Kladně, v Karlových Varech i jinde.
Ze světských staveb, jichž byl Dienzenhofer architektem a jejichž soupis dosud není úplný, vyniká palác Kinských na Staroměstském náměstí, kde je dnes umístěna grafická sbírka Národní galerie. Zdá se, že se podílel i na výstavbě Španělského sálu na Pražském hradě, kde se dnes odbývají závažné státní akty.
Kilián Ignác Dienzenhofer byl přes svůj původ umělcem českým. Češtinu považoval za svůj mateřský jazyk, ačkoli plynně ovládal i latinu, italštinu, francouzštinu, angličtinu a němčinu. Jeho dílo patří k našemu cennému kulturnímu dědictví.

Destinová, Ema

26. dubna 2009 v 11:00 Ostatní umělci (skladatelé, malíři)
Destinová, Ema
Česká operní i koncertní pěvkyně, oslňující sopranistka prvních desetiletí 20. století. Narodila se v Praze 26. 2. 1878, zemřela v Českých Budějovicích 28. 1. 1930.
Vlastním jménem se jmenovala Emilie Kittlová a byla dcerou bohatého podnikatele a mecenáše Emanuela Kittla, jenž mj. financoval i některé studijní cesty Jana Nerudy. Umělecké jméno Destinová přijala z úcty ke své učitelce zpěvu Loewe-Destinové, když se definitivně rozhodla pro zpěv - váhala totiž mezi hudbou, malířstvím a literaturou. Na veřejnosti poprvé s úspěchem vystoupila roku 1898 (debut roku 1897 nebyl úspěšný) a ihned si podmanila svět - vyjma Prahu, jež pro ni nenalezla trvalé angažmá v Národním divadle; umělkyně v něm podle vlastních slov srdcem dlela stále, i když zpívala v newyorské Metropolitní opeře s Enrikem Carusem, v Londýně, Berlíně, Paříži, Bayreuthu a v mnoha dalších městech. Od roku 1909 do roku 1916 měla angažmá v newyorské Metropolitní opeře, odkud zajížděla do Chicaga, Bostonu, Washingtonu i jinam. V New Yorku zpívala ovšem už roku 1903 Mařenku v Prodané nevěstě a roku 1909 v Dvorní opeře Miladu, hlavní ženskou roli Dalibora, kterého považovala za největší českou operu vůbec. (Ze světového operního repertoáru si nejvíce vážila Carmen.) V pěti týdnech dosáhla Prodaná nevěsta osmi repríz a Bedřich Smetana, jehož jméno ještě před několika týdny nikdo v USA neznal, se zde stal slavným...
Destinová vynikla v nejslavnějších operních rolích jako Salome, Aida, Tosca, Madame Butterfly, Carmen, Senta, Alžběta, Donna Anna, byla vynikající interpretkou hrdinek Wagnerových oper, v superlativech o ní hovořili Puccini a Toscanini. Její dechová technika byla zázračná, její zpěv fascinoval neokázalostí a zdánlivou snadností.
Na počátku první světové války se Ema Destinová vrátila do vlasti, do svého sídla ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách. Zámeček jí poskytl útulek, který si zařídila množstvím starožitností a uměleckých předmětů nasbíraných na cestách. Žila zde v dobrovolné samotě - v sezóně 1917 - 1918 se však vrátila na jeviště Národního divadla a - především - do koncertní Smetanovy síně. Stál byl vždy nejen vyprodán, ale přeplněn. Destinová zpívala v černé nebo bílé toaletě, přepásané červenobílou stuhou, za doprovodu orchestru Národního divadla, řízeného K. Kovařovicem, své nejslavnější árie, z českých především Libušinu věštbu. Koncerty končila sólovým zpěvem písně Kde domov můj bez doprovodu orchestru. Každý večer se stal manifestací, proti níž se rakouská policie neodvážila zasáhnout.
Záhy po I. světové válce se Ema Destinová odmlčela - nesnesla myšlenku na stárnutí před očima obecenstva, které ji milovalo. "Nejstrašnější je vidět starou ženu na jevišti," říkávala, "u mne se toho nikdo nedožije." Nedožil. Národní divadlo, v jehož souboru nikdy nebyla stálým členem, ji jmenovalo alespoň svou čestnou členkou.

Descartes, René

26. dubna 2009 v 11:00 Vědci, vynálezci a objevitelé
Descartes, René
Francouzský matematik, fyzik a filozof, průkopník novodobé víry v rozum a v jasné metodické poznání. Narodil se 31. 3. 1596 v La Haye v Touraine, zemřel 11. 2. 1650 ve Stockholmu. Jeho polatinštělé jméno Cartesius dodnes žije v názvu tzv. karteziánské filozofie a přírodovědy, považující hmotný svět za mechanicko-materialistický celek, řídící se vlastními zákony a nevykazující podstatné rozdíly mezi přírodou živou a neživou.
Descartes studoval v jezuitské koleji, později se snad jako poručík zúčastnil na straně císařských bitvy na Bílé hoře. Roku 1629 odešel do Nizozemí. V posledních letech života, těžce otřesen církevním odsouzením Galileových spisů a prohlubujícími se vlastními konflikty, přijal pozvání švédské královny Kristiny. V cizím prostředí však záhy zemřel.
Descartes dokončil rozklad a zhoubu scholastiky - spolu s Galileem kladl v řadě oblastí nové základy lidskému myšlení. Jeho cílem bylo naprosto jisté a zřetelné poznání, jehož ideálním příkladem je matematika, odvozující své poučky z několika základních, jednoduchých principů. Předpokladem poznání je nalezení nepochybného východiska. Descartesovi je jím jistota vlastní existence, vyjádřená slavným "Cogito, ergo sum - Myslím, tedy jsem". Ve fyzice Descartes "zcela odloučil fyziku od metafyziky; v rámci jeho fyziky je hmota jedinou substancí, jedinou podstatou bytí a poznání" (K. Marx). Jako fyzik byl Descartes zásadní materialista, který rozvinul učení o relativnosti pohybu částic hmoty. Velmi pracně vypočítal lom několika tisíců paprsků v kapce vody a poprvé vědecky zdůvodnil vznik duhy. Největší zásluhy má o analytickou geometrii, v níž zavedl systém pravoúhlých souřadnic (nazývaných dodnes kartézské), v matematice zavedl pojem funkce a proměnné veličiny. Jeho nejslavnějšími díly jsou Rozprava o metodě (1637), dále Úvahy o první filozofii (1641), a konečně Principy filozofie (1644). Rozprava vyšla nejprve anonymně v Leydenu a její titul měl znít Plán všeobecné vědy, schopné povznésti naši povahu na nejvyšší stupeň dokonalosti. Měla být vlastně jen úvodem k příkladům užití této metody, tj. ke Geometrii, Dioptrice a Meteorům, ne tedy samostatným dílem, a kromě toho obsahuje i starší vlastní životopis autora (z roku 1628). Její účinek na evropskou vědu byl však převratný.


Démokritos

26. dubna 2009 v 10:58 Ostatní umělci (skladatelé, malíři)
Démokritos
Starořecký filozof, tvůrce prvního velkého materialistického systému, atomismu, "první encyklopedický duch mezi Řeky" (K. Marx), tak vlivný, že V. I. Lenin nazval materialistickou linii vývoje dějin "Démokritovou linií". Narodil se asi roku 460 př.n.l. v Abdéře, malém tráckém městečku, považovaném lidovým podáním za jakýsi Kocourkov, kde zemřel kolem roku 370 př.n.l.
Byl zřejmě dosti zámožný a podnikl řadu významných cest - nevíme však o nich nic bližšího. Osvojil si jasný a vzletný sloh a ve svých knihách nešetřil dobráckým humorem (proto přezdívka "usmívající se filozof"), bohužel se však zachovale jen nemnohé zlomky spisů mechanických, matematických, lékařských, fyzikálních, hudebních a dalších. Dílo samo bylo většinou zničeno nikoli barbarstvím středověkých mnichů (jak se lze často dočíst), ale již záhy po Démokritově smrti jeho úhlavním odpůrcem Platónem a jeho žáky.
Podle pověsti vycházel Démokritos při formulování své atomistické teorie z názoru o čtyřicet let staršího Leukippa, avšak tato stále znovu opakovaná verze není potvrzena, ba dokonce ani historická existence Leukippa není prokázána. V každém případě to byl Démokritos, jenž atomismus dovršil v uzavřený systém přírodní filozofie.
Veškerá tělesa se podle Démokrita skládají z atomů (atomos = nedělitelný), trvalých a nezničitelných. Všechny změny látek vznikají jejich rozličným seskupováním. Vzájemně se atomy liší tvarem, polohou a pořadím, v důsledcích velikostí a tíhou, způsobující setrvačnost pohybu hmot. Jiné kvality (barvu, chuť atd.) nemají. Mezi atomy je prázdnota, v níž se atomy pohybují, narážejí do sebe a shlukují se z prvotního chaosu v tělesa a světy. Nic nevzniká bez příčiny. Vše se děje podle řádu a nutnosti. Atomy a prázdno jako základ dění lze poznat rozumem. I duševní pochody lze převést na pohyb atomů avšak atomy, jejichž pohybem vzniká duševní činnost, jsou nejmenší, nejjemnější ze všech, vdechujeme je se vzduchem. Také rozličné nadpřirozené jevy nejsou ničím jiným než hrou atomů - jen bohům přisuzuje Démokritova filozofie existenci mezi světy, mimo atomy i prázdnotu, odmítá však myšlenku, že by jakkoli zasahovali do běhu přírody.
Novověk se stal kolbištěm, na němž se obnovil zápas o Démokritovu atomickou, materialistickou koncepci světa. Jejími hlavními ranými zastánci byli M. V. Lomonosov, P. Gassendi, R. Boyle a J. Dalton - ocitli se však okamžitě v palbě vědeckých odpůrců, snažících se z idealistických pozic popírat atomovou strukturu hmoty a její poznatelnost fyzikálními prostředky. V tomto zápasu měl obrovský význam Mendělejevův objev periodických prvků (1869). Konečné vítězství atomové teorie přinesl objev radioaktivity (Becquerel, manželé Curieovi). Prokázal však, že atom je dělitelným a že se skládá z dalších elementárních částic, na které nelze přenášet mnohé zákony klasické fyziky.

Sumerové

25. dubna 2009 v 15:22 | yellow |  Oblast Mezopotámie
ČASOVÉ A GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ

- Sumer je původně akkadské označení jižní Mezopotámie

- mezi řekami Eufrat a Tigris

o na severovýchodě až k městu Nippur a na jihovýchodě k pobřeží Perského zálivu (později se na tomto území rozkládala Babylonská říše)

o centrum sumerské říše bychom našli jižně od dnešního Bagdádu

- od konce 4. tisíciletí př. n. l. do začátku 2. tisíciletí př. n. l. zde žili Sumerové

o národ nejistého původu

o příbuznost sumerštiny s jinými jazyky nebyla dosud přesvědčivě objasněna, nejistá je i doba jejich příchodu do Mezopotámie


HISTORICKÝ VÝVOJ


Samostatné městské státy

- archeologické nálezy z konce 4. tisíciletí př. n. l. - sumerské pečetní váčky, doklady archaického textu a zbytky staveb

- v RANÉM DYNASTICKÉM OBDOBÍ (2 700 - 2 340 př. n. l.) byly již objeveny silné a samostatné sumerské městské státy (např. Kiš, Ur, Lagaš, Umma, Uruk, Adab, Nippur a Mari)

- sumerské městské státy se nedokázaly sjednotit a vytvořit centralizovanou a mocnou říši s vyspělou kulturou

- mezi lety 2 340 - 2 124 př. n. l. se sumerská civilizace dostává do pozadí, dochází k prvnímu sjednocení celé Mezopotámie arkadským králem SARGONEM I., čímž vzniká na více než 200 let AKKADSKÁ ŘÍŠE, která si podmanila sumerská města

Gutejci a II. dynastie z Lagaše (2 230 - 2 111 př. n. l.)

- kolem roku 2 200 př. n. l. sílí nájezdy Gutejců (= divoké barbarské kmeny žijící v pohoří Zagros na severozápadě Mezopotámie)

o plenili severní oblasti země a zapříčinili pád Akkadské říše → nadvláda Gutejců

o po pádu Akkadské říše se v jižní Mezopotámie rozvíjí samostatný sumerský městský stát Lagaš

§ není jisté, proč nebyl podmaněn Gutejci (možná neobsadili celou Mezopotámii, možná s nimi spolupracovali lagašští vládci)

§ GUDEA Z LAGAŠE (2 142 - 2 122 př. n. l.)

· král II. dynastie z Lagaše (2 230 - 2 111 př. n. l.)

· zbožnost (projevovala se stavitelskou činností - nechal vybudovat mnoho chrámů ze vzácného stavebního materiálu)

III. dynastie z Uru ( 2 111 - 2 003 př. n. l.)

- gutejskou nadvládu zlomili sumerští vládcové města Uru → III. dynastie z Uru, kteří opět sjednotili celou Mezopotámii

- tzv. sumerská renesance

- největší hospodářský a kulturní rozkvět Sumeru

- stát urských králů zanikl kvůli tlaku kočovných semitských Amorejců a Elamců kolem roku 2 000 př. n. l.

- vynález kola, písma, zákonů


SPOLEČENSKO - EKONOMICKÉ POZADÍ

- z počátku byla společnost Sumerů primitivní demokracií (lid se shromáždil a dohodl), později se stal centrem dění chrám → chrámové hospodářství - vznik teokracie, později je moc kněží nahrazena mocí krále → palácové hospodářství (ve starších dobách byl král obklopen shromážděním mužů a jeho moc nebyla zcela suverénní, později moc krále roste a významně ovlivňuje chod chrámu)

o dosazuje vyšší hodnostáře, financuje část chrámových výdajů, až nakonec přebírá vedení města a svou moc rozšiřuje i na okolní městské státy → tvorba říše

o v hierarchii po králi následovali privilegovaní hodnostáři, kněží, vojsko, svobodní řemeslníci, zemědělci a nepočetná skupina otroků

§ otrokem byl chápán jako majetek, mohl se jím stát neplatič, dlužník, zločinec, potomek otrokyně, někdy i válečný zajatec

§ převážně je vlastnil je panovník (vykonávali práce celostátního významu), méně často byli soukromí (funkce pomocníků v rodině - pracovali s rodinou na poli)

§ vztah mezi otrokem a otrokářem byl založen na důvěře

· starší majetní lidé si mohli koupit otroka, který se o ně do jejich smrti staral a pak se stal svobodným

· otrokář je mohl nechat vyučit řemeslu a pak vybíral podíl na zisku

§ chráněn zákonem jako majetek

- časté boje o moc a přístup k vodě mezi jednotlivými státy

- nájezdy kočovných kmenů

- sumerské státy sice spojovala společná kultura, ale spojený stát vzniká až za vlády arkadského krále SARGONA I.

o všemocný panovník, suverénní a nejvýše stojícího božského syna a zástupce boha na zemi

- obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím, chovem dobytka a rybolovem

o zemědělci dosahovali i více sklizní v roce díky dobrému zavlažování

o pěstovali se ječmen a pšenice z nichž se vyráběl slad na výrobu piva a mlela mouka na obilnou kaši, pekli se nekvašené chleby a placky

o potrava byla doplněna zeleninou, luštěninami, ovčím mlékem a sýrem

o chov ovcí k výrobě oděvů

- rozvoj řemesel - převážně používajících hlínu a rákos (kovů, dřeva a kamene byl nedostatek)

o výroba hliněných nádob, tabulek na psaní a cihel

§ pro stavbu paláců a chrámů se používaly vypálené, barevně glazované cihly

§ ostatní obyvatelstvo muselo používat cihly vysušené na slunci

o výroba kovových nádob, bronzových zbraní a nářadí

o šperky ze zlata a drahokamů

- většinu potřebných věcí si rodiny vyráběly samy

- dálkový obchod s většinou států na západě a s Indií na východě

o dováželi kovy pro výrobu bronzu, stavební kámen a dřevo, které vyměňovali za obilí, sladkosti z datlí a fíků a jemné látky z vlny


SPOLEČENSKO - KULTURNÍ POZADÍ

- základ společnosti tvořilo polyteistické náboženství od něhož se odvíjel celý sumerský život

o bohům byly přisuzovány antropomorfní (podobné člověku) vlastnosti

o bohové byli úzce spjati s vegetačním cyklem a ztělesňovali přírodní síly

o v chrámu, kde bůh sídlil, se každý den konaly obřady

o koncem 3. tisíciletí ve městě Nippur sílí kult boha ENLILA (Pán větru), nejvyššího vládce země a přírodních sil

§ stal se centrálním kultem a do Nippuru každoročně proudili Sumerové z celé země

§ chrám byl zbudován na cihlové stupňovité chrámové věži (zikkurat - vyčnívat, tyčit se) a symbolizoval spojení země s nebesy

o sumerské náboženství dále ovlivňovalo např. náboženství Asýrie

- věřilo se, že vše na zemi řídí boží vůle projevující se ve věšteckých znameních

o věštci četli ve vnitřnostech obětních zvířat a v pohybech nebeských těles, nepříznivá znamení pak mágové odvraceli různými obřady, podobně se snažili odvrátit i nemoci

- magie a věštění byly spjaty s praktickým životem, měly za úkol hledat cesty k naplnění běžných potřeb

- rozvoj vědy - nejvyšší úrovně dosáhla matematika, lékařství a astronomie

o dokázali řešit složité úlohy se zlomky, mocninami a odmocninami, počítali plochy a obvody geometrických těles

o byly nalezeny tabulky s patnáctimístnými výpočty

o hvězdáři znali dráhy a pohyby mnoha hvězd a planet

§ sestavili kalendář na základě měsíčního roku, spolehlivě předpovídali zatmění Slunce a Měsíce

· měsíc rozdělený na čtyři týdny po sedmi dnech, které byly rozděleny do dvanácti dvouhodinových částí

- sumerská kultura položila základ pozdější kultuře asyrské a babylonské a její vliv doznívá až v době helénismu

o vynález nejstaršího dosud známého písma

§ sloužilo k pořizování hospodářských záznamů (seznamy hospodářských zvířat, nářadí, potravin,…) a uzavírání smluv

§ nejstarší dochované památky - tabulky se zemědělskými účty, účetní knihy, nájemné smlouvy, záznamy o doživotních důchodech, poznámky o pracovních výkonech, …

§ nejstarší nápisy jsou psány piktogramy

· zjednodušené univerzální obrázky, které označovaly určitou věc

· písaři jich používali asi 2 000

· pro státy byly totožné, ale zvuk jejich čtení se v různých státech lišil, protože odpovídal příslušnému jazyku

§ časem došlo ke zjednodušení na 600 znaků, spojením několika piktogramů vznikly ideogramy

· vystihovaly myšlenku

§ koncem 3. tisíciletí mizí piktogramy v původní podobě a objevují se obrazce ve tvaru klínů → vznik klínového písma

o literatura vychází z náboženského života

§ mýty, přísloví, hymny (oslavné písně), modlitby, nářky, magická literatura (věštby a zaklínání)

· nejslavnějším sumerským hrdinou byl král Gilgameš - oslavné básně jeho a jeho skutků byly zachyceny v babylonském Eposu o Gilgamešovi

§ činy vládců byly zobrazovány na plochých paletách nebo stélách - nejznámější je Supí stéla, která vyobrazuje bitvu u města Umma v roce 2 525 př. n. l.

- rozpadá se tradiční rodová společnost a v čele stojí vládce → růst zájmu o umělecké a vzácné předměty jako dokladu moci, slávy a společenského postavení

o budování velkolepých staveb (chrámy, paláce), jako důkaz velikého a mocného boha či panovníka - oslava boha či panovníka

- obyčejní Sumerové bydleli v přízemních domcích bez okem

o v Uruku se dochoval atriový typ domku se čtvercovým nádvořím a místnostmi kolem něj, užívala se valená klenba

o domy tvořily pravoúhlé ulice, města chránily hradby, kolem měst se budovaly rozsáhlé zavlažovací systémy



Přírodní a klimatické podmínky

23. dubna 2009 v 19:29 | yellow |  Oblast Mezopotámie

- úrodná kotlina mezi řekami Eufrat a Tigrid
- ve starověku bylo označení Mezopotámie většinou chápáno jako část dnešního území Iráku
- ze severu ohraničeno kurdistánským pohořím a výběžky východního Tauru, východní hranici tvoří pohoří Zagros táhnoucí se z Iránu, jih ohraničují bažinaté oblasti Perského zálivu a západ syrské stepi a pouště Arabského poloostrova
-
v severních oblastech (území Asýrie) spadne dostatek srážek pro pěstování obilí, v jižních částech (oblast Babylonie) nenaprší dostatek vody → umělé zavlažování
- horské oblasti a stepi
o růst divokého obilí, luštěnin a zeleniny
o divoké kozy, ovce, tuři a divocí osli
- podél toku řek
o růst topolů, vrb a tamaryšků
o každoroční jarní záplavy především v jižní Mezopotámii → rozsáhlý systém vodních kanálů a hrází, které zajišťovaly dostatek vody polím i v období sucha
o rychlé odpařování a na jihu vysoká hladina spodní mořské vody způsobují zasolování půdy → neúrodnost
- jižní Mezopotámie
o 18 000 př. n. l. - podnebí bylo asi o 6 - 7 stupňů chladnější, hladina moře byla nižší, podnebí sušší
o 4 000 př. n. l. - stav se přiblížil dnešnímu stavu, zvýšil se stav hladiny moře

U2 guitar cover

18. dubna 2009 v 19:42 | frida |  U2

brousila jsem na youtube a našla chlápka, co hraje kytarový covery songů - mimo jiný i sem tam něco od U2 ;)

Beautiful Day:

Sometimes You Can't Make It On Your Own:

hm... je dost dobrej ;) další kdyžtak tady
frida