"Když to není rozbité, nespravuj to."

Destinová, Ema

26. dubna 2009 v 11:00 |  Ostatní umělci (skladatelé, malíři)
Destinová, Ema
Česká operní i koncertní pěvkyně, oslňující sopranistka prvních desetiletí 20. století. Narodila se v Praze 26. 2. 1878, zemřela v Českých Budějovicích 28. 1. 1930.
Vlastním jménem se jmenovala Emilie Kittlová a byla dcerou bohatého podnikatele a mecenáše Emanuela Kittla, jenž mj. financoval i některé studijní cesty Jana Nerudy. Umělecké jméno Destinová přijala z úcty ke své učitelce zpěvu Loewe-Destinové, když se definitivně rozhodla pro zpěv - váhala totiž mezi hudbou, malířstvím a literaturou. Na veřejnosti poprvé s úspěchem vystoupila roku 1898 (debut roku 1897 nebyl úspěšný) a ihned si podmanila svět - vyjma Prahu, jež pro ni nenalezla trvalé angažmá v Národním divadle; umělkyně v něm podle vlastních slov srdcem dlela stále, i když zpívala v newyorské Metropolitní opeře s Enrikem Carusem, v Londýně, Berlíně, Paříži, Bayreuthu a v mnoha dalších městech. Od roku 1909 do roku 1916 měla angažmá v newyorské Metropolitní opeře, odkud zajížděla do Chicaga, Bostonu, Washingtonu i jinam. V New Yorku zpívala ovšem už roku 1903 Mařenku v Prodané nevěstě a roku 1909 v Dvorní opeře Miladu, hlavní ženskou roli Dalibora, kterého považovala za největší českou operu vůbec. (Ze světového operního repertoáru si nejvíce vážila Carmen.) V pěti týdnech dosáhla Prodaná nevěsta osmi repríz a Bedřich Smetana, jehož jméno ještě před několika týdny nikdo v USA neznal, se zde stal slavným...
Destinová vynikla v nejslavnějších operních rolích jako Salome, Aida, Tosca, Madame Butterfly, Carmen, Senta, Alžběta, Donna Anna, byla vynikající interpretkou hrdinek Wagnerových oper, v superlativech o ní hovořili Puccini a Toscanini. Její dechová technika byla zázračná, její zpěv fascinoval neokázalostí a zdánlivou snadností.
Na počátku první světové války se Ema Destinová vrátila do vlasti, do svého sídla ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách. Zámeček jí poskytl útulek, který si zařídila množstvím starožitností a uměleckých předmětů nasbíraných na cestách. Žila zde v dobrovolné samotě - v sezóně 1917 - 1918 se však vrátila na jeviště Národního divadla a - především - do koncertní Smetanovy síně. Stál byl vždy nejen vyprodán, ale přeplněn. Destinová zpívala v černé nebo bílé toaletě, přepásané červenobílou stuhou, za doprovodu orchestru Národního divadla, řízeného K. Kovařovicem, své nejslavnější árie, z českých především Libušinu věštbu. Koncerty končila sólovým zpěvem písně Kde domov můj bez doprovodu orchestru. Každý večer se stal manifestací, proti níž se rakouská policie neodvážila zasáhnout.
Záhy po I. světové válce se Ema Destinová odmlčela - nesnesla myšlenku na stárnutí před očima obecenstva, které ji milovalo. "Nejstrašnější je vidět starou ženu na jevišti," říkávala, "u mne se toho nikdo nedožije." Nedožil. Národní divadlo, v jehož souboru nikdy nebyla stálým členem, ji jmenovalo alespoň svou čestnou členkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama