"Když to není rozbité, nespravuj to."

Květen 2009

Heinleinoviny 2

31. května 2009 v 11:41 | yellow |  Kravinky
Takže sem již podruhý začala číst knížku od Roberta Ansona Heinleina Dost času na lásku, která mě před mnoha a mnoha lety silně zaujala, ale neudělala sem z ní čtenářský deník (narozdíl od jejího prvního dílu Metuzalémových dětí) a vypsala si jen několik citátů z deníků Lazara Longa. Před nějakou dobou sem se rozhodla, že nastal čas, abych se k ní vrátila a čtenářák udělala. Kromě toho, že mě ta knížka zase docela chytla (i když musím přiznat, že ne tolik jako poprvý), tak mě zaujala další spousta výpisků z deníku Lazara Longa, takže je sem dávám.

  • Vystřel rychle! To ho rozruší na dost dlouho, abys mohl napodruhé vystřelit perfektně.
  • Nejsou žádné přesvědčivé důkazy o životě po smrti. Ale nejsou vůbec žádné důkazy proti tomu. Brzo to budeš vědět. Tak proč se tím užírat?
  • Když se to nedá vyjádřit v číslech, není to věda. Je to názor.
  • Dlouho se vědělo, že jeden kůň může běžet rychleji než druhý - ale který? Rozdíly jsou rozhodující.
  • Falešný věštec se dá tolerovat. Ale pravý věštec by měl být veřejně zastřelen. Cassandra nedostala ani z poloviny tolik kopanců, co si zasluhovala.
  • Generace, která ignoruje historii, nemá žádnou minulost - a žádnou budoucnost.
  • Historie nezaznamenala, že by někde někdy bylo náboženství s racionálními základy. Náboženství je berla pro lidi, kteří nejsou dost silní, aby se neznámému postavili bez pomoci. Ale stejně jako lupy má většina lidí i náboženství a plýtvá na ně časem i penězi a vypadá to, že mají značné potěšení z toho, jak si s tím pohrávají.
  • Je zábavné, jak moc se "zralá moudrost" podobá tomu, být příliš unavený.
  • Povel k odkladu je vždycky v pořádku.
  • Ze všech podivných "zločinů", které lidé uzákonili na základě ničeho, je nejzábavnější "rouhání" - o druhé a třetí místo spolu soutěží "obscénnost" a "nemravné obnažování".
  • Surovec zabíjí pro potěšení. Hlupák zabíjí z nenávisti.
  • Nikdy se nedovolávej něčí "lepší povahy". Nemusí ji mít. Probuzení jeho vlastních zájmů ti dá lepší páky.
  • Vyhni se tomu, abys dělal neodvolatelná rozhodnutí, když jsi unavený nebo hladový. P. S. Okolnosti mohou ovlivnit tvou vůli. Takže mysli dopředu!
  • Během celé historie je chudoba normální podmínkou pro lidi. Postupy, které dovolují dovést tuto normu do krajnosti - tu a tam, někdy - jsou prací extrémně malé menšiny, často opovrhované, většinou odsuzované a skoro vždycky v opozici proti všem správně smýšlejícím lidem. Vždy je této malé menšině bráněno v tvorbě, nebo (jak se občas stává) je vyřazena ze společnosti, tito lidé pak sklouznou zpátky k ubohé chudobě. - Je to známo jako "smůla".
  • Když je některé místo přeplněné natolik, že je potřeba užívat identifikaci, není společenský kolaps daleko. Je čas odejít kamkoli. Nejlepší věc na cestování v kosmu je to, že vám to umožní odejít kamkoli.
  • "Žádný člověk není ostrov -" Mnohé můžeme cítit a dělat jako jednotlivci, ale naše rasa je jednotný organismus, který stále roste a větví se - musí být pravidelně proklešťován, aby zůstal zdravý. Tato nutnost nesmí být popřena. Každý, kdo má oči, vidí, že organismus, který roste bez omezení, zemře na své vlastní jedy. Jediná rozumná otázka je, jestli je ono proklešťování lepší před narozením, nebo po něm. - Protože jsem nevyléčitelně sentimentální, dávám přednost první metodě - ze zabíjení se mi zvedá žaludek, i když je to případ "On je mrtvý a já naživu a přesně tak jsem chtěl, aby to bylo" - Ale může to být záležitost vkusu. Někteří šamani si myslí, že je lepší zemřít ve válce, nebo při narození, nebo zemřít hlady, než nikdy nežít vůbec. Mohou mít pravdu. - Ale mně se to nemusí líbit - a nelíbí.
  • Každá vláda bude fungovat, když autorita a odpovědnost budou rovnocenné a koordinované. To nedává jistotu "dobré" vlády, prostě to jen ujišťuje, že to bude fungovat. Ale takové vlády jsou řídké - většina lidí chce věci vést, ale nechce nést část viny. Říkává se tomu "syndrom řidičova spolujezdce".
  • Jaké jsou skutečnosti? Znovu a znovu a znovu - jaké jsou skutečnosti? Vynechej to, co si horoucně přeješ, ignoruj božská zjevení, zapomeň na "předpověď hvězd", vyhni se názoru, nestarej se, co si myslí sousedi, nevadí neodhadnutelný "verdikt historie" - jaké jsou skutečnosti a na kolik desetinných míst? Vždycky se řítíš do neznámé budoucnosti, skutečnosti jsou tvou jedinou stopou. Zjisti skutečnosti!
  • Bůh je všemohoucí, vševědoucí a všelaskavý - tak hezky se tomu dává takováhle nálepka. Jestli je vaše mysl schopná věřit všem těmto třem božským atributům naráz, mám pro vás nádhernou obchodní dohodu. Žádné šeky, prosím. Plaťte hotově a malými bankovkami.
  • Lidé, kteří se snaží prorazit ve velkém stylu, si nebudou muset nikdy odříct jídlo. Je to ten příliš stydlivý potrhlý chudák, který si bude muset utáhnout opasek.
  • Pravdivost různých tvrzení nemá co dělat s jejich důvěryhodností. A naopak.
  • Pohybující se části, které se o sebe třou, vyžadují promazání, abychom se vyhli nadměrnému opotřebení. Slušnost a formální zdvořilost zajišťují promazání tam, kde se třou lidé jeden o druhého. Často velice mladí, nezcestovalí, naivní, nevzdělaní opovrhují těmito formalitami jako "prázdnými", "nevýznamnými" nebo "nečestnými" a odmítají je používat. Nezáleží na tom, jak "čisté" jsou jejich motivy, sypou tím písek do soukolí, které už tak nepracuje moc dobře.
  • Nejabsurdnější představou, kterou si kdy h. sapiens vysnil je, že Pán Bůh Stvořitel, Tvůrce a Vládce celého vesmíru, chce sacharínové zbožňování Svých stvořených, může být ukolébán jejich modlitbami a stává se nedůtklivým, když tyhle lichotky nedostává. Doteď tahle absurdní fantasie, bez kouska důkazu, který by ji podepřel, platí všechny výdaje toho nejstaršího, největšího a nejméně produktivního průmyslu v celé historii.
  • Drahoušku, nenuď ho trivialitami nebo ho nezatěžuj svými chybami minulosti. Nejšťastnější způsob, jak vyjít s mužem je, nikdy mu neříkat, co nepotřebuje vědět.
  • Peníze jsou nejupřímnější ze všech lichotek. - Ženy milují, když se jim lichotí. - Muži taky.
  • Kdykoli ženy trvají na naprosté rovnosti s muži, podaří se jim s touhle špinavou záležitostí skoncovat. To, co jsou a co dokáží, je dělá nadřazené mužům a jejich vhodná taktika by měla vyžadovat specielní privilegia. Všechna, která se objeví. Nikdy by se neměly zastavit jen na rovnoprávnosti. Pro ženy je "rovnoprávnost" neštěstí.
  • Když máš to štěstí, že můžeš náležet k menšině, co dělá tvořivou práci, nikdy se nenuť do nápadů. Nepovede se ti to. Buď trpělivý a nápad se zrodí v pravý čas. Nauč se čekat.

Britains Got Talent

24. května 2009 v 11:53 | yellow |  Kravinky
Tak na tohle video sem náhodou narazila, když jsem se probírala zprávama na Internetu. Je to video ze soutěže Britains Got Talent a musím říct, že mě to dost pobavilo. Pěkná parodie na irské tance.

Shrnutí

24. května 2009 v 11:24 | yellow |  Oblast Mezopotámie
- od konce 4. tisíciletí př. n. l. se v jižní Mezopotámii formovala nejstarší civilizace Sumerů, kteří vynalezli kolo, kalendář a písmo
o zabývali se matematikou, lékařstvím a astronomií
- jejich vyspělé městské státy sjednotil arkadský král SARGON I. a nastalo Staroakkadské období
- krátce po roce 1 800 př. n. l. se v Babylonu dostal k moci CHAMMURAPI, který vytvořil nejstarší dochovaný zákoník, který shrnuje vžitá a zvyková zákonná ustanovení
o nejvýznamnější panovník amoritské Starobabylonské říše
o Babyloňané vytvořili z originálních sumerských básní Epos o Gilgamešovi
o nejvýznamnějšími památkami jsou epos o stvoření světa Neuma Eliš, oslavné hymny, mýty, modlitby a zaklínadla
- sousedem a sokem Babyloňanů byla silně vojensky orientovaná Asýrie, která Babylon několikrát dobyla
- od konce 3. tisíciletí př. n. l. na severu Mezopotámie sídlily kmeny Churritů a v 17. století př. n. l. zde vznikl silný stát Mitanni
- kolem roku 1 200 př. n. l. došlo k invazi mořských národů
o změna celé politické situace
o velmocí se stává Novoasurská říše, která ovládá Babylonii a Egypt
§ 605 př. n. l.poražena koalicí Médů a Babyloňanů
- do roku 539 př. n. l.
převzala úlohu velmoci Novobabylonská říše
o vrchol babylonské kultury
- následovalo období nadvlády Peršanů, které ukončil v roce 331 př. n. l. ALEXANDR VELIKÝ (druhý referát), jehož vojska přinesla prvky řecké kultury - helénismus
- starověk v Mezopotámii končí nadvládou Římského impéria
- nejvýznamnější památky: zikkuraty, Ištařinu bránu, královské paláce, sochy bohů a vládců, pečetní válečky, hliněné tabulky s literárními památkami
- nejvyšší božstva: nejdříve sumerský bůh Enlil (pán větru), který vyl za Chammurapiho vystřídán bohem Mardukem (hlavní bůh Babylonie), sumerská bohyně Inanna byla ztotožněna se semitskou Ištar

Muže hrozícího sebevraždou strčil z mostu kolemjdoucí ;)

23. května 2009 v 13:47 | frida |  Zaujalo nás
asi jsem trochu morbidní... ale tohle mě pobavilo ;) (ještě že u nás nemáme až tak agresivní důchodce ;) ;) ;) )

Rozhněvaný kolemjdoucí strčil v čínském městě Kanton z mostu muže, který vyhrožoval sebevraždou a kvůli kterému se na pět hodin zastavila doprava. O nezvyklém případu informovala v sobotu čínská média.


frida

Churrité

22. května 2009 v 11:27 | yellow |  Oblast Mezopotámie
- obyvatelé státu Mitanni

ČASOVÉ A GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ
- Churrité se v severní Mezopotámii vyskytovali již ve 24. - 22. století př. n. l., kdy založili několik malých státečků
- od 2. tisíciletí př. n. l. vznikají churritské státy od severní Sýrie po pohoří Zagros
- v polovině 17. století př. n. l. na území od severní Sýrie po pohoří Zagros vznikl mocný stát Mitrami, který však postupně upadal a kolem roku 1 200 př. n. l. zanikl s přesuny způsobenými nájezdy mořských národů
o po jeho zániku žili Churrité při horním toku Tigridu a postupně v 1. tisíciletí př. n. l. splynuli s tamějším obyvatelstvem

HISTORICKÝ VÝVOJ
- stát Mitanni byl založen kolem roku 1 650 př. n. l., kdy Churrité pronikli na území Asýrie a severní Babylonie
- Mitrami měla do 15. století hlavní slovo v celé severní Sýrii, byla na ní závislá Asýrie
- poté s tlakem Thutmose III. došlo k oslabení říše, kterého využili Chetité
o Mitanni uzavřela křehké spojenectví s Egyptem, které utvrzovala sňatky mitannských královských potomků s vládci Egypta a Babylonie
o v průběhu 14. století př. n. l. se začala projevovat závislost říše na Egyptu, což ukázalo její slabou stránku Chetitům, kteří zesílili svůj tlak a v polovině 14. století Churrity porazili a dobyli ji jejich sídelní město Waššuganni
§
této porážky využili Asyřané, kteří se osamostatnili a tím začíná doba Středoasyrské říše
§ Mitanni se rozpadl na dvě části, které se podařilo sjednotit až po roce 1 330 př. n. l., původního územního rozsahu už však stát nedosáhl, protože Asýrie se již osamostatnila a Sýrii ovládli Chetité
- churritská města byla ještě několikrát dobyta asyřany a do země byli opět dosazeni asyrští guvernéři

SPOLEČENSKO - EKONOMICKÉ POZADÍ
- v nejstarších dobách patřila země občině, ve 2. tisíciletí se však často stávalo, že lichváři hromadně skupovali pozemky občiny přidělené drobným zemědělcům
- později byla většina půdy v držení královské rodiny, chrámů a jejich božstev
o růst sociální nerovnosti, ožebračování obyvatelstva vysokými úroky z půjček, dlužní otroctví, prodej dětí a dalších členů rodiny
- chov ovcí, koz, skotu a zejména koní, kteří ve 2. tisíciletí sehráli významnou roli v armádě
o do té doby se používala pouze pěchota, Churrité zavedli používání válečných vozů, tažených koňmi
- zpracování kovů, výroba keramiky a umělecké řemeslo byly na velmi vysoké úrovni

SPOLEČENSKO - KULTURNÍ POZADÍ
- dvojjazyčnost při správě země - používal se jak jazyk churritský, tak arkadský
- seznámili okolní státy s mezopotamskou kulturou
- lidé a bohové byli na sobě závislí - bohové rozhodovali o osudech lidí, ale byli na nich závislí, protože jim pravidelně přinášeli oběti
- nález četných mytologických, rituálních a jiných náboženských textů

Josef a Karel Čapkovi - Ze života hmyzu

21. května 2009 v 19:11 | frida
Josef a Karel Čapkovi
Ze života hmyzu

Společné dílo bratří Čapků skládající se z Předmluvy, 3 dějství a Epilogu.

Předehra
Setkáváme se s postavou Tuláka, která nás provází celou hrou - původně měl být Tulák pouhým komentátorem děje, později se z něho stala prakticky hlavní postava. Jde o opilce, který v lese pozoruje hmyz, v jehož jednání nalézá značnou podobnost s jednáním člověka. Pokaždé se zprvu nadchne pro myšlenku určitého druhu hmyzu, která je mu představena, ale potom vidí její nedostatky a vše pokaždé končí zklamáním. Celá hra tak vyzní dost depresivně a pro člověka beznadějně, což ale nebylo zájmem autorů.
Opilec v lese potkává Pedanta, který je právě na lovu motýlů, které "z lásky k přírodě" chytá, zabíjí a následně přišpendluje do svých sbírek. Po tomto krátkém úvodu se Tulák přenáší za motýly, aby pozoroval jejich milostné hry.

TULÁK: Hej, načpak ty motýle chytáte? Má úcta, vašnosti.
PEDANT: Tiše, tiše, pozor! Nehýbejte se! Sedají na vás! Motýli. Batolci. Nymphalidae. Pozor, nehýbat se! Sedají na všechno, co páchne. Na bláto. Na výkaly. Na mršiny. Pozor, sedají na vás. Oho, oho, ohoho, ech!
TULÁK: Nechte je, hrajou si.
PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření. Ha, ha, je doba páření; sameček stihá samičku, snoubenka prchá, voní, láká, pronásledovatel ji lechtá tykadly, klesá unaven, samička letí dál, přijde nový, silnější, statnější, samička prchá, dráždí a voní, milenec za ní, aha, aha! chápete už? to je řád přírody; věčný zápas lásky; věčné snoubení; věčné, věčné, věčné pohlaví! Pst, pst, tiše!
TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?
PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skříňky hubku s kyanidem!
TULÁK: A proč to všechno?
PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásky k přírodě! - Aha, tu zas je máme. Haha, pozor, pozor, tiše, eh, eh! Mně už neutečete, hehe, oh, hoho, eh, eh, eh...

I. dějství: Motýlové
Tulák pozoruje motýlí chování - motýli (konkrétně Viktor, Otakar, Felix a motýlice Iris, Clythie) jsou poživační, sobečtí, záleží jim jen na lásce a na sobě. Samečci tráví všechen svůj volný čas poletováním za samičkami, zatímco motýlice nevydrží dlouho s jedním milencem a ani nelitují, když je bývalý přítel opustí, nebo je sežrán ptákem. Bez partnerky je pouze motýl-básník Felix, který stojí pouze o "snovou lásku" a nemá chuť ani odvahu své sny realizovat. Motýli mohou symbolizovat vyšší společenskou vrstvu, která touží pouze po osobní zábavě a žije v podstatě prázdným neužitečným životem.

IRIS: Felixi, vy jste strašný svůdník! Řekněte, která byla vaší milenkou?
FELIX: Iris, neřeknete to nikomu? Jistě ne?
IRIS: Ne.
FELIX: Tedy - žádná.
IRIS: Kdože?
FELIX: Žádná dosud. Na mou čest.
IRIS: Ó vy lháři! Kolik žen jste už musel na tohle dostat, vy neviňátko! Felixi, Felixi, já do vás vidím! Jak jste nebezpečný!
FELIX: Iris, nesmíte se mi smát, já jsem prožil hrozné věci ve fantazii. Strašlivé zklamání. Bezpočtu lásek, ale jen ve snu. Sen je život básníka. Znám všechny ženy, ale nepoznal jsem žádnou. Na mou čest, Iris.

2. dějství: Kořistníci
Na scéně se objevuje Kukla a oznamuje světu, že až se zrodí, tak se stane něco velkého.
Poté přijde pár chrobáků, valících si svou kuličku z trusu. Představují tu manžele, kteří se snaží nahromadit rodinné jmění - sami se už nadobro odcizili a jejich kulička je to jediné, co je ještě spojuje. Ve své touze získat víc (udělat druhou a pak ještě třetí kuličku) přijdou nakonec o vše, když jim jejich kuličku v době jejich nepřítomnosti (hledání úkrytu) ukradne cizí chrobák.

CHROBÁK: Nestalo se jí nic?
CHROBAČKA: I toto! Jejej, kdepak! Achich, to leknutí! Viď, kuličko, že nic? Tytyty - ty naše drahá kuličko!
CHROBÁK: Haha, náš kapitálku! Naše mrvičko! Naše zlato! Naše všecko!
CHROBAČKA: Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná kuličko, ty naše zlaté jměníčko!
CHOBÁK: Ty naše lásko a jediná radosti! Co jsme se našetřili a nasháněli, mrvičky nanosili a smradlavých drobečků nastřádali, od huby si utrhovali -
CHROBAČKA: - a nohy si ubrousili a hromádek rozryli, co jsme se nahrabali, než jsme si tě tak hezky uhnětli a založili -
CHROBÁK: - a zakulatili a doplnili, ty naše velké sluníčko!
CHROBAČKA: Náš skvoste!
CHROBÁK: ty naše celé dílo!
...
CHROBÁK: Já se zblázním radostí. Já... já... já se zblázním samou starostí. Na mou duši, já se zblázním.
CHROBAČKA: Proč?
CHROBÁK: Starostí. Teď, když máme svou kuličku! Tak jsem se na ni těšil, a teď, když ji máme, musíme dělat novou. Ta dřina!
CHROBAČKA: A proč novou?
CHROBÁK: Pitomá! Abychom měli dvě.
CHROBAČKA: Aha, dvě. To je pravda.
CHROBÁK: Haha, jen si to představ: dvě kuličky! Nejmíň dvě. Řekněme spíš tři. Víš, každý, kdo už má kuličku, musí dělat novou.

Další postavou druhého dějství je lumek, který se až přehnaně stará o svou dceru - larvičku. Celý svůj život tráví péčí o ni - nosí jí potravu - mrtvé cvrčky. Larvička ale chce něco jiného (sama neví co), a cvrčků je už přesycena. To ale lumek nevidí, protože pouze dělá to, co je podle něj pro jeho dceru nejlepší. Zatímco někde mimo domov loví další cvrčky, přijde do jeho doupěte parazit, který předtím mluvil s tulákem a stěžoval si na to, že někdo "hamouní" do zásoby, zatímco jiný trpí hladem. Parazit sežere larvu lumka i její zásobu cvrčků.

TULÁK: Copak se smí takhle zabíjet?
PARAZIT: Docela má řeč. Myslíte, že on, ten Lumek, to potřebuje? Myslíte, že má hlad jako já? Kdepak! Do zásoby zabíjí. Hromadí. Skandál, nemám pravdu? Je tohle nějaká spravedlnost? Proč on má mít zásoby a jiný hlad? Protože on má dýku a já jen tyhle holé ruce? Nemám pravdu?

Mezitím se do sousedství lumkovy díry nastěhoval cvrččí manželský pár, který čekal rodinu. Chtěli si zde založit domov (opět můžeme pozorovat sobecké jednání, společné jak pro cvrčky, tak pro chrobáky s tím rozdílem, že cvrčci považují za vrchol štěstí mít svůj domeček, ne svoji kuličku trusu jako chrobáci), ale nakonec byli oba zavražděni lumkem ještě předtím, než parazit snědl larvičku.

3. dějství: Mravenci
Tulák si myslí, že život člověka má smysl pouze tehdy, pokud člověk slouží nějakému vyššímu celku. Potom ale přichází do mraveniště a jeho názor se změní...
Mravenci práci pro Celek podřizují všechno - jejich touhou je ovládnout svět (v jejich zmenšeném podání jde pouze okolí mraveniště), vedou války o malý kousek země mezi dvěma stébly trávy, ve kterých neváhají nechat zemřít celé vojenské oddíly, a ani ovládnutí světa jim podle vlastních slov stačit nebude. Poté, co vyhladí všechny konkurenční mravenčí národy, chtějí ovládnou i Čas a vesmír. Tvrdí o sobě, že jsou národem míru, ale přesto vítají každou příležitost k válce a jsou rádi, když jim dá nepřítel možnost tvrdit, že oni válku nechtěli, že jim byla pouze vnucena. Krutá válka končí dobytím mraveniště Žlutými mravenci, ale jejich vůdce je zašlápnut tulákem.

DIKTÁTOR: Vpravo bok, marš! Ráz dva! Ráz dva! Rychleji, chlapi!
POSEL: Naše pravé křídlo couvá. Pátý pluk úplně zničen.
DIKTÁTOR: Podle plánu. Šestý na jeho místo.
TULÁK: Haha, dle plánu! Tak je to v pořádku,
když sama Smrt slouží co generál u štábu
a plní rozkazy: Poslušně hlásím,
pátý pluk zničen, zu Befehl, podle plánu.
Ó, tohle znám a tohle jsem viděl už,
viděl jsem širé pole poseté mrtvými,
rozbité lidské maso přimrzlé ve sněhu,
viděl jsem velký štáb a samu Smrt s lampasy,
na prsou plno řádů, s vlajícím chocholem
přehlížet padlé, zda lehli si podle plánu
na mapě mrtvých.

Epilog (Život a smrt)
Ukazuje se, že vše byl pouze tulákův sen, ale tulák se ve svém zoufalstvím nad tím, co u hmyzu viděl, ocitá ve tmě. Touží po světle, ale nenachází ho. Nakonec se světlo dostaví spolu s rojem jepic, které víří ve vzduchu a provolávají slávu věčnému jepičímu životu, aby následně padly mrtvé k zemi. Z kukly se nakonec také vylíhne jepice, která ale zemře dřív, než stačí říct něco "velkého", jak v průběhu celé hry slibovala.

KUKLA-JEPICE: Ó - ó - ó! Já
vládu života vyhlašuji. Já
poroučím tvorstvu: žij, neb cářství
života přišlo. Ó - ó - ó!
NĚKOLIK POSLEDNÍCH JEPIC: Věčný, věčný je život! (Padají mrtvy.)
KUKLA-JEPICE: Celý svět bobtnal, aby mne zrodil,
a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte,
ohromné poselství nesu; zvěstuji
nesmírné věci; ticho, ticho,
já veliká přináším slova. - (Padá mrtva.)
TULÁK: Vstaň, muško! Proč jsi padla? Mrtva! Je mrtva! Ach, líbezné líčko, ach, oči jasné a čisťounké! Mrtva! Slyšíš, Kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! Mrtva! Jak je lehýnká, ó bože, jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl!

Tulák je zdrcen, přichází Smrt a bere si i jeho život poté, co tulák prohlásí, že už "ví, jak žít". Jeho smrt se zaujetím pozorují pouze dva slimáci, a jeho tělo nachází dřevorubec. Kolem jde jakási tetka a nese dítě, které chce pokřtít. Objevuje se myšlenka, že "jeden člověk se narodí a jeden umře" a "lidí je pořád dost".

Původní konec hry pokládali někteří za příliš beznadějný, proto bratři Čapkové vymysleli alternativní konec, ve kterém se tulákovi jeho boj se Smrtí také pouze zdá a nakonec se připojí k dřevorubcům pracujícím v lese s tím, že smysl života nachází ve vzájemné pomoci lidí.

TULÁK: Vy jste to řekli, ano! Musí se pomáhat!
A není ztraceno nic, pokud je pomoci možno.
A nebudeš ztracen sám,
když uvidíš život trápit se nebo bloudit:
pokud lze člověku pomoci,
není proč ho soudit!


Asyřané

20. května 2009 v 18:47 | yellow |  Oblast Mezopotámie
ČASOVÉ A GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ
- semitští Asyřané se začali usazovat v severní Mezopotámii na horním toku Tigridu kolem roku 2 500 př. n. l.
- svoji zemi, hlavní město a nejvyššího boha pojmenovali Aššur
- asyrským panovníkům se jako prvním podařilo sjednotit většinu území Blízkého východu

HISTORICKÝ VÝVOJ
Staroasyrská říše (asi 1 950 - 1 760 př. n. l.)
- v mnohém navazuje na akkadské tradice
- původně městský stát Aššur vystavěný na skále nad řekou Tigris
o dálkový obchod s Malou Asií, kde mělo své obchodní kolonie (nejvýznamnější je anatolská kolonie Káneš)
o za vlády ŠAMŠÍ ADADA I. (1 814 - 1 782 př. n. l.) získal Aššur část Sýrie a mnohé další ovládl obchodem
§ soupeření s Chammurapiho Starobabylónskou říší, na čas dobyl její severní část
o po jeho smrti byla Staroasyrská říše poražena Chamurapim v roce 1 760 př. n. l.
§ krátká doba babylonské nadvlády znamenala počátek dlouhodobého úpadku země
· od roku 1 650 př. n. l. se na území Asýrie a v severní Babylonii začaly usazovat churritské kmeny - kolem 1 590 př. n. l. si na dvě století podmanily celou Asýrii a připojily ji ke svému mocnému státu Mitanni
Středoasyrská říše (1 365 - 1 076 př. n. l.)
- za vlády asyrského krále ERÍBA ADADA I. (1 389 - 1 363 př. n. l.) byli z Asýrie vyhnáni mitannští Churrité, protože jejich stát Mitanni byl rozdrcen Chetity
- stabilizace poměrů, znovusjednocení a vnitřní přebudování Asýrie
- pokusy o podmanění Babylonie - Babylon byl dobyt za vlády AŠŠUR UBALLITA I. (1 363 - 1 328 př. n. l.), kdy probíhala asyrská expanze
o diplomatické styky s faraonem Amenhotepem IV.
- za vlády krále SALMANASSARA I. (1 274 - 1 244 př. n. l.) Asýrie využila bojů mezi Egypťany a Chetity a zahladila zbytky státu Mitanni a zmocnila se i některých východochetitských pohraničních oblastí, včetně syrského Alalachu
- v roce 1 235 př. n. l. došlo k znovudobytí Babylonu za vlády TUKULTÍ NINURTY I. (1 244 - 1 208 př. n. l.)
o za jeho vlády dosáhla Středoasyrská říše svého vrcholu, po jeho smrti se dostala na celé století do úpadku
§ růst ohrožení aramejskými a chaldejskými semitskými kmeny
§ sílí nebezpečí vpádu mořských národů
- jedním z posledních králů byl TIGLATPILESAR I. (1 117 - 1 077 př. n. l.)
o mocný král a silný válečník
o znovu získal Babylon, přístup k Perskému zálivu a uchránil Asýrii přístup ke Středozemnímu moři
o 28krát vytáhl proti kočovným Amoretům, po jeho smrti Asýrie amoritskému tlaku podlehla a přišla o svá okrajová území
Novoasyrská říše (911 - 612 př. n. l.)
- v 9. - 7. století př. n. l. byla Asýrie velmocí Přední Asie
- nejvýznamnějším panovníkem byl AŠŠURNASIRPAL II. (883 - 859 př. n. l.), který získal nová území, podrobil si Sýrii a dobyl foinická města
- za vlády krále SALMANASSARA III. (858 - 824 př. n. l.) došlo ke vzpourám, při nichž výrazně posílilo království Urartu ležící severovýchodně od Asýrie
o připravilo ji o část území, obchodní cesty a zdroj dělníků, kovů a koní z Malé Asie
o → období krize, kdy vládli slabí králové a provincie si vládly samy
- největší století rozmachu přichází s vládou TIGLATPILESARA III. (745 - 722 př. n. l.), který upevnil a centralizoval vládu, roku 729 př. n. l. dobyl Babylon a vytáhl proti králi Urartu, kterého však porazil až Tiglatpilesarův nástupce SARGON II. (722 - 705 př. n. l.)
o jeho vláda přinesla územní zisky, v Arménii rozvrátil říši Urartu
o od jeho dob bylo hlavní město přestěhováno z Aššuru do nově zbudovaného Ninive, jež se stalo symbolem jeho síly
- jeho následník SINACHERIB (705 - 681 př. n. l.) vytáhl ke Středozemnímu moři, dobyl pobřežní města, oblehl Jeruzalém a zatlačil Egypt
o v Babylonu potlačil povstání a obsadil jej → jeho syn ASSARHADDON (680 - 669 př. n. l.) Babylon obnovil a uzavřel smlouvy s Médskou říší
§ v roce 675 př. n. l. nakrátko dobyl Egypt, když porazil faraona Taharku
- největší rozmach Asýrie nastal za vlády AŠŠURBANIPALA (668 - 630 př. n. l.), který v roce 667 př. n. l. opět dobyl Egypt a v roce 647 př. n. l. Elam, dlouholetého a silného protivníka Babylonie
- říše se vyčerpala vysokými daněmi vazalů a provincií a docházelo k mnoha povstáním, které z počátku asyrská vojska krutě potlačovala
- nájezdy kočovných kmenů ze severu, povstání v dobytých oblastech a vnitřní spory o trůn
- postupně Asýrie přišla o Egypt a Babylonii
- 612 př. n. l. podlehlo hlavní město Ninive tažení Médů a Babyloňanů, v roce 609 př. n. l. byly v bitvě u Chátránu poraženy zbytky asyrského vojska vedeného Aššur Uballitem a v roce 605 př. n. l. Asýrie definitivně podlehla útoku Médů a Babyloňanů

SPOLEČENSKO - EKONOMICKÉ POZADÍ
- podnebí v Asýrii bylo příznivé pro zemědělství, které podporovalo i dobré zavlažování z řeky Tigris
o bohaté výnosy, v nížinách se pěstoval především ječmen a pšenice, v hornatých částech se pěstovalo ovoce (meruňky, třešně), vinná réva a olivy
- významný hospodářský rozmach byl způsoben i obchodem s kovy, hlavně vývozem cínu
- vývoz výrobků z látky a vlny, dovoz zlata, stříbra a mědi
- mocný, prosperující a vojensky zdatný stát
- hojnost potravin a bohatství země přitahovaly okolní národy, které se staly pro Asýrii hrozbou → vedlo to k diplomatickým jednáním s okolními státy a k budování silné armády
- úspěšná vojenská tažení podněcovala k novým výbojům a tak vznikla představa o Asyřanech jako o krutých válečnících
- okolo roku 1 350 př. n. l. došlo k výrazné modernizaci asyrské armády
o místo bronzových zbraní se začaly používat měděné
o hromadně se užívaly válečné vozy s koňmi, na nichž bojovali příslušníci královské rodiny a šlechty
o pěší jednotky tvořené muži z chudších poměrů měly poskytovat pevní a stabilní základ vojska, kolem kterého operovala důležitější a lépe ozbrojená jízda, tvořená lukostřelci
o později byly zavedeny železné zbraně a došlo k větší profesionalizaci armády
- královský úřad byl vždy spojen s úřadem nejvyššího kněze boha Aššura
- panovník ve starších dobách neměl absolutní moc, byl omezován městským shromážděním, které se skládalo z představitelů nejbohatších rodin Aššuru, které bylo nejvyšší politickou silou městského státu
- až panovník ŠAMŠI ADAD I. převzal administrativní, ekonomické, diplomatické, náboženské i vojenské záležitosti celé země do svých rukou
- králové střední říše už byli absolutními vládci, sami jmenovali úředníky státní správy do dobře organizovaných úřadů

SPOLEČENSKO - KULTURNÍ POZADÍ
- Asyřané mluvili asyrštinou, která patřila do skupiny semitských jazyků
- kulturně čerpali z babylonské vzdělanosti, přejali babylonské klínové písmo, shromažďovali opisy literárních děl a vědomostí z různých oblastí
o nalezeny tisíce tabulek s diplomatickými, obchodními, právními, dějepisnými texty, ale i texty z normálního života
- hlavním městem byl Aššur, ve kterém byly zbudovány chrámy zasvěcené Aššurovi a Ištaře, v době kralování Salmanassara I. se stalo hlavním městem Ninive

Moje oblíbená videa na youtube

18. května 2009 v 20:22 | frida |  Naše názory, články
tak taky něco osobnějšího ;) ;) ;) - ne že bych se chtěla nějak víc odhalovat, ale projíždím svoje "oblíbený" videa na youtube a musím říct, že kromě toho, že mám fakt skvělej hudební vkus ;) (vaši rodiče by ho ocenili) jsou tu k nalezení fakt zajímavý videa ;) - většinou teda songy, protože na "rádoby-vtipný" videa uživatelů většinou moc nekoukám ;)

hodím to sem podle přidání songu do "oblíbených" - tzn. že první budou ty, co tam mám daný nejdýl... ;) schválně, jestli si je vůbec pamatuju (celkem je těch videjí asi ...no - přesně 138 ;) ;) ;) snad vás to neodradilo ;) rozhodně nikoho nenutím na nějaký koukat - natožpak na všechny... ;) ) jo a všechny tam nejsou... některý mi někdo SMAZAL :( ;)


T. J. MacGregorová - Oběšenec

17. května 2009 v 11:14 | frida |  Čtenářský deník
T. J. MacGregorová
Oběšenec

Hlavní postavy: Mira Moralesová, Hal Bennet, Rae Steeleová, Wayne Sheppard, Andrew Steele, Eleonora Fletcherová

Mira Moralesová je mladá pohledná vdova, která žije se svou babičkou Nadine a svou dcerou Annie v bytě nad knihkupectvím "Jeden svět", které vede, a kde se dá najít všechno o tarotových kartách, jejich výkladu a podobných spirituálních věcech. Jednou v noci má Mira podivné vidění, ve kterém muž se zelenými tkaničkami zavraždí nějakého jiného muže a svědkem toho všeho je malé dítě. Mira netuší, zda už se vražda odehrála, nebo ještě ne, ale rozhodne se ohlásit své vidění na policii i za cenu toho, že ji budou mít za blázna - což se nakonec ukáže jako správný odhad, protože detektiv, který její zprávu převezme, na takové hlouposti nevěří a nic neudělá.
Mezitím dostane detektiv místní policie Wayne Sheppard nový případ - jde o vraždu bohatého psychologa Andrewa Steela a zmizení jeho manželky, krásné učitelky Rae. Andrew byl zastřelen z těsné blízkosti, jediným svědkem činu byl jeho malý syn Carl, který je teď v kritickém stavu v nemocnici, protože utrpěl inzulínový šok a nebyl tam nikdo, kdo by mu dal jeho dávku léků.
Právě to, že tam nikdo nebyl, je nejvíc zarážející - nikdo neví, kam se poděla Andrewova manželka. Rae Steelová ale byla unesena ještě před vraždou (ačkoli to policie neví, a proto má Rae za první podezřelou). Nevěděla nic o tom, že její manžel se podílel na tajné operaci Delphi, do které byla zapojena i FBI a CIA. Delphi byl program, který mezi státními vězni hledal nadané psychotroniky, vycvičil je, a po propuštění jim "dal práci" - většinou šlo o špionáže, získávání kompromitujících informací a vraždy na dálku. Takový "psychotronický špión" si sice vydělal obrovské peníze, ale neměl moc velkou naději na svobodný život nebo dokonce na přežití. Vůdci Delphi dostali strach z prozrazení a začali všech sedm členů likvidovat. Přežila pouhá trojice bývalých vězňů, které se podařilo utéct. Hal Bennet - nejnadanější z Delphi - je jedním z nich. Právě on spolu s dalšími dvěma - Edem Manacasem a Victorem Indriem - se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Je jim jasné, že nebudou mít v životě klid, dokud nezabijí hlavní organizátory, kteří teď po nich jdou.
Mezi jejich cíli je Andrew Steele, kterého Bennet zabije sám, aby si mohl nechat jeho ženu, kterou poznal už ve vězení (kde působila jako učitelka angličtiny), a kterou platonicky miluje. Dalšími na pořadí jsou agentka FBI Eleonora Fletcherová, která díky Delphi získala místo na výslunní, a soukromým cílem Hala je i Richard Evans, agent CIA ve výslužbě, který měl s Bennetem i soukromé tajné plány (Bennet například dokázal donutit první dámu spáchat sebevraždu a Evans v tom viděl široké spektrum využití).
Sheppard najde u Steela v domě tarotové karty a pro jejich výklad si zajde za Mirou - tak se setkávají a Sheppard se dovídá o tom, že Mira vlastně vraždu také "viděla". Rozhodne se jí využít při pátrání, Mira nejdřív souhlasí, ale když se později se Sheppardem sblíží a navíc ještě zjistí, že Hal Bennet je zároveň vrahem jejího milovaného manžela Toma, rozhodne se od všeho držet dál, což se jí ale nepovede...
Mezi třemi bývalými členy Delphi panuje po Bennetově samostatné akci nesoulad, Indrio zradí a sejde se s Sheppardem, aby mu řekl pravdu. Je ale sledován Fletcherovou, která přijela z Washingtonu zamaskovat stopy, protože má být brzy jmenována zástupkyní ředitele FBI a rozhodně nestojí o žádný skandál. Při pokusu o setřesení pozorovatelky dojde k nehodě a zatímco Sheppard se jen tak tak zachrání, Indiro umírá. Podstatnou část informací naštěstí stihl předat, a tak Sheppard ví, kde má Benneta i Rae hledat. Spolu se svým nadřízeným Youngem se vypraví do parku Everglades, kde se Bennet ukrývá. Sheppardovi není jasné, proč se Young tak hrne do záchrany Rae Steeleové, ale brzy mu dojde, že to byla jeho milenka...
Benneta sice objeví, ale uprchne jim a Shepparda při tom zraní svým tvrdým psychickým útokem - Bennet se totiž umí "vztáhnout" do kteréhokoli člověka a přinutit ho udělat cokoli, číst mu myšlenky, nebo prostě jen tak dlouho vyvíjet tlak, až mu prasknou cévy v mozku. Youngovi se podaří chytit Manacase, se kterým tam měl Hal schůzku, a z něj pod pohrůžkou předání případu Fletcherové dostanou, kde se nachází Bennetův úkryt. Přijíždí ale pozdě - Bennet mezitím utekl. Najdou pouze Rae v zuboženém stavu, protože se sama pokusila o útěk a strávila noc v bažinách uprostřed velké bouře.
Bennet mezitím unese Miru, s její pomocí chce najít Fletcherovou a Evanse. Když je najde, zastřelí Evans Fletcherovou, aby mohl Hala ještě jednou soukromě využít, a chce zabít i Miru, ale Hal ji zachrání, protože lituje toho, co udělal jejímu manželovi. Evans Benneta postřelí, ale Hal se do něj naposledy "vztáhne" a donutí ho spáchat sebevraždu.

Evans se rozesmál a pokračoval směrem k výtahu. Mira zhoupla tělo dozadu, aby se odrazila od stěny za sebou, ale do výtahu vtrhla vlna energie, energie tak mocné, až explodovalo zrcadlo a všechna osvětlovací tělesa v chodbě. Ping, ping, ping. Sklo a plast pršely dolů, pak se dveře výtahu zabouchly, hromada trosek se dala do pohybu a ona v hlavě slyšela opět Benneta.
Dokázal jsem ti, že se mýlíš. Utíkej jako o život.

"Kristepane, Hale," řekl Evans, potřásl hlavou a obrátil se k němu. "To byla blbost. Já jsem ochoten ti nabídnout celý svět, a ty pomáháš jediné osobě, která zůstala naživu a která ještě může ohrozit naše dílo."
"Vaše dílo." Všechno se začínalo rozmazávat. "Já už jsem z toho venku, Evansi."
"Nebuď blázen." Překročil tělo Fletcherové, jako by to byla zdechlina zvířete přejetého na silnici. "Jsme ochotni ti tentokrát nabídnout mnohem lukrativnější smlouvu."
"No ne. A jakápak smlouva to bude?" Zůstal na kolenou, protože Evansovi tak připadal méně nebezpečný. "Jsem ochoten si to vyslechnout."
"Myslím, že kecáš, Hale," řekl Evans a střelil ho do kolena.
Hal už se do něho vztáhl a bolest takřka necítil. Vztahoval se vším, co v něm ještě zbývalo, a zmocnil se vůle toho sráče a začal ji formovat a směrovat - dělal zkrátka přesně to, co ho Evans a Steele před mnoha lety naučili.

I když se Mira řítila ven z budovy, do deště, spojení mezi ní a Halem Bennetem zůstávalo. Viděla to, co viděl on, cítila, co cítil. Když Evans střelil Benneta do pravého kolene, pocítila i ona prudkou bolest, padla na zem, válela se v písku, svírala si koleno rukama, ústa ztuhlá v němém výkřiku.
Snažila se přerušit spojení mezi nimi, ale neměla dost sil. Cítila, jak se vztáhl do Evanse, jak ho ovládá, a viděla také, jak Evans zápolí s tou ohromnou, nesmírnou silou, kterou kdysi pomáhal stvořit. Pak Evans klesl na podlahu a vzlykal, ještě když si strkal hlaveň pušky do úst.
Tehdy zaječela - zaječela, aby se odtrhla, odloučila, usekla, a znenadání ji to pustilo a odkutálela se v písku, vzlykala, kvílela a pořád si držela koleno.
Poslední výstřel zněl ozvěnou po pláži, vibroval v dešti jako dlouhý, zmatený hudební akord. Slábl a odumíral, a ona slyšela jen hukot blížícího se letadla a tiché bubnování deště na písku.

Stále slabě mrholilo, když záchranáři vynášeli Fletcherovou a Benneta z budovy. Sheppard stál u sanitek a pozoroval to.
Oba byli ještě naživu, což se nedalo říci o Richardu Evansovi, který už budovu opustil v pytli na mrtvoly. Fletcherová byla v bezvědomí a Bennet téměř také, oči se mu převalovaly v důlcích jako uvolněné kuličky.
Když začínali nakládat jeho nosítka do sanitky, zvedl ruku a gestem přivolal Shepparda. Postoupil k němu, ale Mira k němu přistoupila zezadu a chytila ho za paži. "Ne," zašeptala. "Nedělej to."
Pohlédl na ni, vlasy mokré deštěm, šatstvo promočené, oči plné emocí, které nedokázal identifikovat. "Je moc zdrogovaný, než aby něco dokázal," řekl Sheppard. "Hned jsem zpátky."
Chytila se jeho paže a šla s ním. Přistoupili k nosítkům a Bennet odstrčil kyslíkovou masku. "Počítač. V čikí. Zašifrovaný soubor. Všechno... o Delphi." Očima sjel k Miře a něco mezi nimi proběhlo, něco, co Sheppard cítil, ale nedokázal dešifrovat. Pak záchranáři naložili Benneta do sanitky a ta o pár minut později odsvištěla po příjezdové cestě.
"Co se to právě událo?" zeptal se jí Sheppard.
Přitiskla si založené paže k pasu a mžikáním odháněla slzy nebo dešťové kapky, nepoznal, co z toho. "Řekl, že je mu to líto."
"Neslyšel jsem vůbec nic."
"Já vím."
Ohlédl se na ulici, jako by očekával, že tam někde bude odpověď, ale sanitka už byla pryč. Mira sáhla po jeho ruce a propletla si s ním prsty. Tiše řekla: "Pojďme domů."

Guevara, Ernesto

17. května 2009 v 10:21 Historické osobnosti
Guevara, Ernesto
Jeden z vedoucích činitelů kubánské revoluce, revolucionář a bojovník za osvobození latinskoamerických národů z područí diktatur i ze závislosti na USA. Narodil se 14. 6. 1928 v argentinském Rosariu jako syn architekta, byl zavražděn 8. 10. 1967 v Bolívii.
Vystudoval lékařství v Buenos Aires a roku 1953 obdržel titul doktora medicíny. Již na vysoké škole se spojil s ilegální studentskou organizací, připravující se k odboji proti diktátoru Perónovi. Po krátké lékařské praxi byl Guevara vypovězen z vlasti a vydal se na cesty po latinskoamerických zemích jako politický agitátor a organizátor. Tehdy se seznámil s řadou pokrokových spisovatelů a politiků. Jeho přáteli se stali básník Pablo Neruda i spisovatel Jorge Amado. V době, kdy byla americkou intervencí, prosazující zájmy ovocnářské společnosti United Fruit, ohrožena Guatemala s pokrokovou vládou prezidenta Arbenze, působil Guevara v této zemi. Opustil ji teprve po porážce lidového režimu. Odešel do Mexika, kde se roku 1955 setkal s mladým právníkem Fidelem Castrem, organizujícím zde po návratu z exilu v New Yorku skupinu revolucionářů. Guevara se zúčastnil legendárního vylodění v provincii Oriente 2. 12. 1956 a prošel bojovou cestou partyzánských jednotek přes Sierru Maestru až do osvobozené Havany, z níž diktátor Batista uprchl. Guevara se stal jedním z hlavních organizátorů a vůdců boje - roku 1957 byl jmenován velitelem pluku, později velitelem havanské posádky.
Na Kubě se aktivně podílel na obraně její revoluce i výstavbě hospodářství svobodné země. Řídil Národní banku, organizoval pozemkovou reformu i průmysl a současně po celou dobu budoval a cvičil revoluční kubánskou armádu, jejímž byl od roku 1960 výcvikovým náčelníkem v hodnosti majora - nejvyšší hodnosti kubánské armády vůbec.
Spolu s Fidelem Castrem potlačil Guevara jako velitel jednotek v Pinar del Rio americkou a emigrantskou intervenci v dubnu 1961. Byl pověřen i nejvyššími politickými funkcemi jako člen ústředního sekretariátu (1962) a vedení (1964) Jednotné strany socialistické revoluce (komunistické strany) Kuby.
Ernesto "Che" Guevara však byl především bojovníkem, partyzánským vůdcem. Roku 1965 opustil Kubu. O dva roky později dostal svět tragickou odpověď na hádanku jeho odchodu - Guevara organizoval za nejobtížnějších podmínek partyzánský oddíl v horách Bolívie. Prováděl se svými bojovníky odvážné operace, jimiž chtěl dokázat možnost lidového boje. Rozsáhlou akcí vojska a policie, naplánovanou americkou CIA, byl zajat a při výslechu zákeřně zavražděn. Diktatury Latinské Ameriky si oddechly - mrtvý "Che" je však ještě nebezpečnější než živý. Pod jeho obrazy dnes pochodují revolucionáři, jeho Bolivijský deník se stal jejich učebnicí.

Hannibal

17. května 2009 v 10:20 Historické osobnosti
Hannibal
Proslulý kartaginský vojevůdce, jenž za II. punské války (218 - 201 př.n.l.) způsobil Římu několik těžkých porážek a ohrožoval samo Věčné město (Hannibal ante portas - Hannibal před branami - se stalo okřídleným úslovím). Byl synem nejskvělejšího reprezentanta kartaginského expanzivního rodu velmožů, vojevůdce Hamilkara Barkase. Narodil se asi roku 247 či 246 př.n.l., roku 183 př.n.l. spáchal jako štvanec pronásledovaný vítěznými Římany sebevraždu jedem v maloasijské Bithýnii.
První punská válka (264 - 241 př.n.l.) dvou otrokářských států o hegemonii ve Středomoří skončila porážkou Kartága, jehož vojsko vedl Hamilkar, neznamenala však ještě konec kartaginské velmoci. Hamilkar prý tehdy donutil malého syna Hannibala přísahat, že nikdy neuzavře s Římem mír a že se jeho životním cílem stane zničení Říma. Hannibal sbíral válečné zkušenosti v Hispánii (dnešním Španělsku). Když zde roku 229 př.n.l. padl Hamilkar a na jeho místo nastoupil Hasdrubal, byl již Hannibal zkušeným důstojníkem a roku 221 př.n.l., po Hasdrubalově zavraždění, převzal 60 000 pěšáků, 8 000 jezdců a stádo válečných slonů, s nimiž pokořil vzpurné kmeny a dokázal své vojevůdcovské schopnosti. Roku 220 př.n.l. si hispánský spojenec Říma, město Saguntum, na Hannibala stěžoval a Řím žádal od mladého vojevůdce záruky. Hannibal odmítl. Roku 219 př.n.l. Saguntum napadl a po osmi měsících krutých bojů dobyl a zničil. Teď byl na řadě samotný Řím.
Roku 218 př.n.l. vyrazilo z Nového Kartága (dnes Cartageny) 90 000 pěšáků, 12 000 jezdců a sedmatřicet válečných slonů proti Římu, který se právě zmítal v neklidu vzpour severoitalských kmenů i otroků. Hannibal snadno překonal Pyreneje, zajistiv si podporu obyvatel, a pro Římany zcela neočekávaně přešel proslulým pochodem Alpy. Cestou však utrpělo Hannibalovo vojsko pochodem i bojem s horskými kmeny značné ztráty.
Jeho protivníkem byl Publius Cornelius Scipio, jemuž přišel na Sicílii na pomoc Tiberius Sempronius Longus. Hannibal oba porážel v řadě potyček a u Trebbie jejich spojené voje zničil. Cesta do Itálie byla otevřena. Hannibal se na ni na jaře roku 217 př.n.l. vydal a 21. 6. způsobil Římanům u Trasimenského jezera jednu z nejtěžších porážek v historii Říma vůbec. Diktátor Fabius měl zachránit Řím. Oddaloval střetnutí s Hannibalem (čímž si vysloužil přezdívku Cunctator = Louda) a vyčerpával jej, zatímco Kartágo, obávající se přílišného vzrůstu moci rodu Barků, otálelo s přislibovanou podporou a vysláním posil. Vzpoury v Hispánii ohrožovaly Hannibalův týl a ani rozhodné vítězství v srpnu 216 př.n.l. u Kann, kde opatrného Fabia vystřídal prudký Terrentius G. Varro, nemohlo změnit další vývoj věcí. Římané se roku 215 př.n.l. zmocnili Sagunta, roku 211 př.n.l. zde sice byli poraženi, ale již roku 209 př.n.l. dobývají Nové Kartágo a ovládají celou Sicílii, jež se v době kartaginských úspěchů přidala k Hannibalovi. Kartaginská armáda odchází z Itálie bránit své město a je roku 202 př.n.l. rozhodným způsobem poražena u Zamy. Roku 201 př.n.l. je uzavřen mír. Hannibalovi je nad Kartágem ponecháno velení, je dokonce roku 196 př.n.l. zvolen tzv. sufetem, a stojí tedy v čele státu, ale Řím je mocnější. Již roku 195 př.n.l. musí nenáviděný Hannibal opustit Kartágo a stát se štvancem, jímž zůstal až do své smrti.

Hus, Jan

17. května 2009 v 10:20 Historické osobnosti
Hus, Jan
Český myslitel a náboženský reformátor. Narodil se asi roku 1371 v Husinci u Prachatic, 6. 7. 1415 byl na základě církevního rozsudku upálen jako kacíř v německé Kostnici.
Studoval na pražské univerzitě, roku 1393 se stal bakalářem, o tři roky později mistrem svobodných umění a roku 1400 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1402 byl kazatelem v Betlémské kapli, jež patřila univerzitě. Jeho působení lidového kazatele, vyjadřujícího myšlenky, zaměstnávající tehdy učený svět i lid, mělo mimořádný veřejný ohlas. Ve své univerzitní činnosti stál od roku 1408 v čele skupiny českých mistrů (univerzitních profesorů), zastávajících myšlenky církví pronásledovaného oxfordského teologa Jana Viklefa (asi 1324 až 1384). Viklef bránil stát proti papežství, což mělo později pro husitství značný význam.
Hus se zasloužil o vydání Dekretu kutnohorského (1409) a po odchodu většiny německých mistrů a studentů se stal rektorem Karlovy univerzity. Jeho zásluhou zakořenily Viklefovy myšlenky i mezi lidem neznalým latiny. Zákazu kázání mimo klášterní a farní chrámy (a Betlémská kaple nebyla ani tím ani oním) Hus neuposlechl, důvěřuje v ochranu krále Václava IV. Té však pozbyl roku 1412, když se postavil proti odpustkům, představujícím značný příjem pro církevní a nepřímo i pro královskou pokladnu. Poté vyhlásil papež nad Prahou interdikt, tehdy strašlivý trest zákazu veškeré církevní činnosti, pohřbívání, křtů, svateb atd. Hus odešel z Prahy a kázal na venkově (Kozí hrádek, Krakovec), odkud byl předvolán před církevní koncil do Kostnice. Hus uposlechl - považoval se ustavičně za pravověrného kněze a spoléhal na záruky císaře Zikmunda. Po příjezdu do Kostnice roku 1414 byl však ihned uvězněn, teprve po roce vyslechnut a nakonec upálen.
Hus byl význačným spisovatelem. Kromě latinských spisů De ecclesia (O církvi) jsou jeho díly i Výklad Viery, Desatera a Páteře, O šesti bludiech (1413), O poznání cesty pravé k spasení, Knížky o svatokupectví (1413), Postila (1413), Proti knězi kuchmistrovi (1414), dále napsal řadu dopisů, vlastně traktátů. Hus je jedním ze zakladatelů literární češtiny, vycházející z lidové mluvy a odmítající germanismy - navrhl nový pravopis, jenž umožnil rozšíření psaného a později i tištěného českého slova do nejširších vrstev národa. Odstranil spřežky a zavedl háčky a čárky.
Hus význačným způsobem přispěl k formování revoluční, po něm nazvané husitské ideologie, jež brzy přenesla svůj boj z oblasti náboženské do oblasti světské, národnostní a třídní. Vítězný katolicismus se snažil smazat všechnu jeho památku - nevíme ani, jak Hus vypadal. Věčnou paměť mu však zajistily duchovní vůdcovství počátků české reformace a boj proti tmářství, v němž jeho jménem pokračovaly další generace.

Norman Mailer - Nazí a mrtví

16. května 2009 v 22:23 | frida |  Čtenářský deník
Norman Mailer
Nazí a mrtví

Ve svých dvaceti letech se Norman Mailer během druhé světové války dostal jako voják americké armády do Tichomoří a do Japonska. Díky získaným zkušenostem mohl ve svém prvním románu Nazí a mrtví, vydaném roku 1948, podat přesvědčivý popis nejen krajiny, kde se příběh knihy odehrává, ale hlavně celé armády. Tato jeho kniha je i po letech víceméně úspěšné spisovatelské kariéry pokládána za vrchol Mailerovy tvorby.
Armádu Mailer chápe jako složitě utvářený organismus s přísně danou hierarchií, ve kterém jsou zájmy jednotlivce vždy podřízeny zájmům celku a vyšším vojenským cílům.
Kolektivním hrdinou příběhu je jednotka generála Edvarda Cummingse, operující na tichomořském ostrově Anopopei, která má za úkol prolomit obrannou linii nepřátelského japonského generála Tojaka. Při podrobnějším popisu charakterů vojáků se autor zaměřil obzvláště na PO (Průzkumný oddíl) vedený četařem Croftem, a na samotného generála. Na příkladu několika postav ukáže nejen to, jak válka člověka změní, ale také to, že všichni vojáci jsou vlastně také jen lidmi - všichni měli své zájmy, své starosti, rodiny, sny do budoucna, a to všechno museli opustit a jít bojovat cizí bitvy, jejichž smysl často ani nemohou pochopit. Jediné, co takovému vojákovi zbývá, je poslouchat nadřízené a doufat, že nebude zabit - nebo ještě lépe - doufat, že koupí miliónovou ránu, což je zranění, které sice neohrožuje život, ale zároveň nedovoluje delší dobu vykonávat nezbytné povinnosti - například taková kulka do lokte je sice nepříjemná, ale rozhodně ne smrtelná a člověk se díky ní může dostat z armády než by řekl švec.
Vojákům ale nejde jen o to, jak se dostat pryč. Spíše naopak - těm chytřejším je jasné, že budou mít opravdu velké štěstí, pokud se někdy vrátí domů - ať už počítají se smrtí nebo s tím, že válka prostě neskončí.

Němý chór
O tom, co budeme dělat, až nás pustí

(Někdy vysloveno, obyčejně ne, podle okolností.)

Red: Dělat stejnou žebrotu, jako jsem dělal vždycky. Co už člověku zbývá?
Brown: Jak se dostaneme do Frisca, vyberu si plat a zežeru se, že to v životě město nevidělo, a potom si vezmu pokoj s nějakou děvkou a nebudu nic dělat než se s ní válet a pít čtrnáct dní ve dne v noci a pak si to hezky pomalu namířím domů do Kansasu, zastavím se a zařádím si jako tyfus, kde mě napadne, pak se podívám za svou ženou, nedám jí nic vědět a překvapím ji tak, že na to do smrti nezapomene, a zavolám si na to svědky, tak, a vyhodím ji z domu, aby lidi viděli, jak se patří zacházet s ženskou, když tady člověk tvrdne bůhvíjak dlouho, nikdy neví, kdy jednu dostane, jen pořád čeká a potí se a přichází na věci o sobě, které by si na mou duši za rámeček nedal.
Gallagher: Já vím jen tolik, kruci, že se bude účtovat, bude se účtovat. Někdo mi tohle všechno zaplatí, rozbít sviním civilistům hlavy.
Goldstein: Já už to vidím, jaké to bude, až se vrátím. Přijedu časně ráno a na nádraží si vezmu taxi a pojedu celou cestu až do Flatbushe, vystoupím před domem a půjdu nahoru po schodech, zazvoním, a Natalie se bude divit, kdo to je, a přijde otevřít... Já nevím, bude to ještě tak dlouho trvat.
Martinez: San Antonio, navštívit rodinu možná. Chodit venku, fajn mexická děvčata San Antonio, moc peněz, medaile, jít do kostela, zabil moc mrchy Japonci. Nevím, zůstat sloužit, vojna zatraceně nic dobrá, ale vojna O.K. Fajn plat.
Minetta: Jak potkám nějakou tu svini důstojníka v uniformě, tak ho zastavím a řeknu mu "Ty parchante" rovnou do obličeje a třebas na Broadwayi a veřejně budu mluvit, aby lidi věděli pravdu, co je vojna.
Croft: Škoda času na to myslit. Válka tak hned neskončí.

Důležitou roli v románu hrají právě minulé životy jednotlivých vybraných vojáků, přiblížených v kapitolách nazvaných "Stroj času", které prostupují všemi čtyřmi částmi knihy. Díky nim poznáme dřívější osobnost vojáka a můžeme sledovat, jak ji válka a přítomnost v armádě změnila - ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Nejeden silný a inteligentní muž se musí podrobit příkazům chladného a krutého nadřízeného, zatímco se několik neschopných pochlebníků dostává výše a výše v armádním společenském a mocenském žebříčku.

Ke změně osobností napomáhá i cizí prostředí nepřívětivé džungle, onemocnění způsobená nadměrným a nezvyklým vlhkem, všudypřítomný strach a v neposlední řadě odloučení od rodiny a vytržení z domova... Muži, kteří by se v normálním životě nemohli vystát, musí najednou spolupracovat, pokud chtějí přežít, a stranou musí jít všechny rasové nebo náboženské předsudky (teorie je to sice pěkná, ale v praxi to vždy vypadá jinak... i zde najdeme několik rozporů hlavně mezi Židovskými vojáky a ostatními).

Náhle se ozvalo Croftovo volání. "Tak nástup, odchod."
Red se obrátil. Bušilo mu srdce a zvolna si třel dlaně o stehna.
"My nejdeme nikam, Crofte."
Croft se dlouhými kroky přiblížil. "Ty ses tedy rozhodl, Rede?"
"Když ti na tom tak zatraceně záleží, vylez si tam sám. Japčík nás odvede zpátky."
Croft utkvěl pohledem na Martinezovi. "Už sis to zase rozmyslil?" otázal se měkce. "Co jsi, obyčejná baba?"
Martinez zvolna potřásal hlavou. "Já nevím, já nevím." Začal se mu stahovat obličej a obrátil se.
"Rede, zabal si torbu a přestaň mlít pantem."
S Martinezem neměl mluvit. Redovi to bylo jasné. Bylo to hanebné jako hádat se s dítětem. Myslil, že to bude tak lehčí, a nevyšlo mu to. Nezbývalo než se postavit Croftovi. "Na ten kopec bys mě musel leda nést."
Někteří vojáci v četě začali mumlat. "My chceme zpátky!" vykřikl Polack, a Minetta a Gallagher se k němu přidali.
Croft zíral z jednoho na druhého, pak sňal pušku a zvolna natáhl spoušť. "Rede, jdi si pro torbu."
"To dovedeš, co, když vidíš, že nemám pušku."
"Rede, povídám, abys šel pro torbu a držel hubu."
"Nejsem sám. Chceš nás postřílet všechny?"
Croft se obrátil a hleděl na ostatní. "Kdo se postaví k Redovi?"
Nikdo se nehnul. Red se díval, tajně doufaje, že některý zdvihne pušku. Croft k němu stál otočen bokem. Teď byl čas. Mohl na něj skočit, srazit ho k zemi a ostatní by pomohli. Kdyby se pohnul jeden, přidali by se všichni.
Nestalo se však nic. Opakoval si, že teď musí skočit po Croftovi, ale nohy vypověděly službu.
Croft se znovu obrátil na něj. "Dobře. Rede, jdi si pro torbu."
"Nakašlat."
"Asi za dvě tři vteřiny tě zastřelím." Stál šest kroků od něho, s puškou zdviženou k boku. Zvolna se hlaveň obrátila na Reda. Croft vystřelí. Věděl to. Red stál strnule, dívaje se na Croftovy oči. "Jen tak zastřelíš člověka, co?"
"Jo."
Protahovat to bylo zbytečné. Croft si přál ho zastřelit. Na okamžik se znovu viděl, jak leží na břiše a čeká, kdy mu japonský bodák vjede do zad. Cítil, jak mu buší v hlavě. Čekal a vůle ho zvolna opouštěla.
"Tak co, Rede?"
Ústí hlavně učinilo malý, kruhový pohyb, jako by se Croft přesněji zaměřoval. Red pozoroval jeho prst na spoušti. Když začal pevněji svírat, Red se náhle napjal. "O.K., Crofte, vyhráls." Jeho hlas zněl slabě, chraptivě. Držel se ze všech sil, aby se netřásl.
Kolem sebe viděl, jak se četě ulevilo. Měl pocit, jako by mu byla krev tekla pomaleji a pomaleji, až přestala téci vůbec, a nyní se mu znova rozproudila a rozjitřovala každý nerv v jeho těle. Odešel se sklopenou hlavou ke své torbě, nacpal do ní přikrývku, zapjal přezky a postavil se.
Prohrál. To bylo všechno. Na dně jeho ponížení se ozýval i stud. Byl rád, že je po všem, že jeho dlouhý zápas s Croftem skončil a že může nyní přijímat rozkazy poddajně, bez pocitu nutnosti se vzpírat. To bylo ono další pokoření, nejhorší. Mělo být tohle vše, výsledek všeho, co kdy v životě konal? Končilo to vždycky tím, že člověk břemeno pustil?
Nastoupil do řady a kráčel uprostřed čety. Na nikoho nepohlédl a nikdo nepohlédl na něj. Všichni pociťovali zoufalé rozpaky. Každý se snažil zapomenout na své pokušení Crofta zastřelit a na to, že selhal.
Cestou Polack vytrvale, polohlasně klel, naplněn odporem k sobě samému. Blbče zbabělá, pitomá. Nadával si, bál se a pohoršeně se divil. Měl příležitost a nechal si ji ujít, držel pušku v rukou a neudělal s ní nic. Baba... nic než baba.
A Croft měl opět sebejistotu. Ještě dopoledne překročí vrcholek hory. Všechno se mu stavělo v cestu, každý mu bránil, ale nyní již nemůže přijít nic, žádná překážka.




Kraj Vysočina

16. května 2009 v 20:34 | yellow |  Referáty
Kraj Vysočina je jedním z nejchudších krajů, ale rychle se rozvíjí. Leží na pomezí Čech a Moravy a na severu sousedí s Pardubickým krajem, na jihovýchodě s Jihomoravským krajem, na jihozápadě s Jihočeským krajem a na severozápadě se Středočeským krajem. Vysočina je jedním ze tří vnitrozemských krajů v České republice. Na území kraje leží v blízkosti Stvořidel na řece Sázavě geografický střed Evropy. Společně s Prahou nemá v názvu stanoveném zákonem slovo "kraj".
Název je odvozen od skutečnosti, že se celé území kraje nachází v oblasti Českomoravské vrchoviny, vyvýšené zvlněné krajiny na pomezí Čech a Moravy. Na jihu na území kraje zasahuje západní část Jevišovické pahorkatiny, na severu se nachází Javořická pahorkatina, na západě Křemešnická vrchovina, na severozápadě Hornosázavská pahorkatina, na severu Žďárské vrchy s Hornosvrateckou pahorkatinou, na východě a v centru je Křižanovská vrchovina.
Na dvou místech se nadmořská výška dostává nad osm set metrů. Na severu kraje ve Žďárských vrších leží 836 metrů vysoký vrchol Devět skal, na jihozápadě v Jihlavských vrších leží nejvyšší vrchol kraje, Javořice, který je 837 metrů vysoký. Nejnižší bod cca 239 m n. m. je na jihovýchodě okresu Třebíč v místě, kde řeka Jihlava opouští jeho území.
Území kraje bylo v dřívějších dobách pokryto nepropustným pralesem. Postupem času bylo však proměněno na kulturní krajinu s velkým množstvím lesů a hájků, střídaných poli, loukami a pastvinami. Na Vysočině se nachází velké množství potoků, které jsou přehrazeny řadou menších rybníků.
Obyvatelstvo je kvůli přírodním podmínkám rozptýleno do velkého množství sídel, které jsou propojeny hustou sítí silnic, jejichž kvalita je však špatná. Pro Vysočinou jsou typické malé vesničky, které jsou v dosahu místního centra, kterým bývá malé město.
Kraj Vysočina leží v samém středu České republiky. Jeho středem se podél bývalé zemské hranice táhne hlavní evropské rozvodí. V kraji se nachází velké množství potoků a říček. Do kraje zasahuje povodím Labe úmoří Severního moře. Přestože Labe krajem neprotéká, voda z Vysočiny do něj odtéká řadou menších říček, z nichž je nejdůležitější Sázava. Jihovýchodní část kraje patří k úmoří Černého moře a povodí Dunaje. Řeky patřící k úmoří Černého moře jsou například Svratka a Jihlava.
Základní údaje
Rozloha kraje je 6 795 km2, což ho řadí na páté místo mezi kraji. Zabírá asi 9 % rozlohy České republiky. V kraji k 1. lednu 2008 žilo 513 677 obyvatel. Hustota zalidnění je 76 obyvatele na km2, což je čtvrtá nejnižší lidnatost v zemi. Krajským městem je Jihlava, nejstarší horní město českých zemí, které ve středověku patřilo k nejbohatším městům českého království. Jihlava má asi 50 000 obyvatel a leží po obou stranách bývalé zemské hranice.
Obyvatelstvo
Území kraje se administrativně člení do 5 okresů, má 15 obcí s rozšířenou působností a 26 pověřených obecních úřadů. K 1. lednu 2005 bylo na Vysočině 704 obcí, z toho 34 měst, což řadí Vysočinu na druhé místo mezi kraji v počtu obcí. Obec na Vysočině má průměrně 725 obyvatel, což je nejméně ze všech krajů České republiky. Nejpočetněji jsou zastoupeny obce do 500 obyvatel.
Na začátku roku 2003 zanikly okresní úřady a kraje se začaly dělit na správní obvody, tzv. obce s rozšířenou působností, kterých je na Vysočině 15. Jsou to bývalá okresní města Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou a dalších deset měst: Pacov, Humpolec, Světlá nad Sázavou, Chotěboř, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem, Velké Meziříčí, Náměšť nad Oslavou, Moravské Budějovice a Telč.
Okres ↓
Počet obyvatel ↓
Rozloha ↓
Hust. zal. ↓
Počet obcí ↓
95.618
1.264,95
76
120
Jihlava (JI)
111.257
1.199,32
93
123
72.958
1.290,00
57
120
114.153
1.463,07
78
167
119.691
1.578,51
76
174

Dne 1. ledna 2005 byla z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje převedena řada obcí nacházející se západně od Tachova: Nedvědice, Černvír, Doubravník, Borač, Pernštejnské Jestřabí, Olší, Drahonín, Žďárec, Vratislávka, Tišnovská Nová Ves, Skryje, Kaly, Dolní Loučky, Horní Loučky, Újezd u Tišnova, Řikonín, Kuřimské Jestřabí, Kouřimská Nová Ves, Lubné, Níhov, Rojetín, Borovník, Posatín, Katov a Křižínkov a obec Senorady západně od Oslavan.
Jako vyšší územní samosprávný celek vznikl kraj v roce 2000. V květnu 2005 byl přejmenován z Jihlavského kraje na Vysočinu. Prvním hejtmanem byl Ing. František Dohnal mezi lety 2000 až 2004. Po něm následoval RNDr. Miloš Vystrčil v letech 2004 až 2008, kterého po krajských volbách v roce 2008 vystřídal MUDr. Jiří Běhounek.
Hospodářství
Ekonomika východní části kraje je ovlivněna brněnskou aglomerací, severozápad kraje je ovlivněna spádovou oblastí hlavního města Prahy. Strategická poloha kraje v posledních letech přilákala řadu zahraničních investorů.
Ke konci roku 2007 bylo na statistickém Registru ekonomických subjektů evidováno více než 98 tisíc subjektů. V rámci České republiky se Vysočina umístila na předposledním místě před posledním Karlovarským krajem, což svědčí o nižším stupni podnikatelských aktivit. Nejméně ekonomických subjektů bylo v okrese Pelkřimov, nejvíce v okrese Žďár nad Sázavou.
Ekonomická výkonnost kraje zaostává za průměrem. Na HDP České republiky se podílí pouhými 4,2 %, což znamená, že menší podíl na HDP vykazují pouze dva kraje. V přepočtu na obyvatele obsazuje 8. místo mezi 14 kraji. V roce 2007 tento ukazatel činil necelých 85 % průměru České republiky. Za průměrem zůstávají i mzdy v kraji.
Míra nezaměstnanosti dosáhla koncem roku 2007 hodnoty 5, 63 % a byla sedmá nejnižší. Nejvyšší byla na Třebíčsku (asi 8,4 %) a nejnižší na Pelhřimovsku (asi 3,2 %). Všechny okresy zaznamenaly meziroční pokles nezaměstnanosti. Se současnou hospodářskou krizí se však nezaměstnanost opět zvyšuje.
Průmyslová výroba je v kraji zastoupena strojírenským, kovodělným, textilním, dřevozpracujícím a potravinářským odvětvím. Centry průmyslu jsou především bývalá okresní města a další střediska - v okrese Havlíčkův Brod města Chotěboř, Světlá nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou, v okrese Jihlava Polná, Třešť a Kostelec, v okrese Pelhřimov města Humpolec a Pacov, v okrese Třebíč Dukovany a Moravské Budějovice a v okrese Žďár nad Sázavou Velké Meziříčí, Nové Město na Moravě, Velká Bíteš a Dolní Rožínka. V kraji se nachází 25 průmyslových zón.
Přestože přírodní podmínky na Vysočině jsou kvůli vysoké nadmořské výšce, sklonitosti území a špatné kvalitě půd podprůměrné, pokračuje zde tradiční zemědělská výroba. Území Vysočiny je optimální pro pěstování brambor, olejnin a chov skotu. Chybí však ekonomická a technická základna zemědělských producentů.
Pro zdejší zemědělství stále zůstává charakteristický velkovýrobní způsob hospodaření. Většina zemědělských podniků se zaměřuje na kombinaci rostlinné a živočišné výroby. V roce 2007 byla na Vysočině vyprodukována přibližně třetina brambor v České republice. V témže roce bylo sklizeno více než 650 tisíc tun obilovin při relativně nízkém výnosu na hektar. Na Vysočině je nejvyšší počet kusů skotu na 100 ha ze všech krajů České republiky. Výrobou masy byl kraj na čtvrtém místě.
Doprava
Kraj je umístěn v dopravním i populačním středu země. Silniční a železniční síť je důležitá z pohledu národního i evropského. Území kraje je součástí středoevropské urbanizované osy (Berlín - Praha - Vídeň / Bratislava - Budapešť) a prochází jím hlavní dopravní tepna České republiky dálnice D1, která má v síti evropských silnic označení E50 a E65 a dvě mezinárodní silnice: E59 na trase Jihlava - Vídeň - Záhřeb a E55 na trase České Budějovice - Třeboň - Humpolec. Chybí však kvalitní propojení okresních měst a rychlostní komunikace spojující sever a jih kraje.
Vzdělání
V kraji se nachází dvě vysoké školy. Vysoká škola polytechnická v Jihlavě a Západomoravská vysoká škola v Třebíči.
Kultura a sport
V kraji se konají zajímavé kulturní akce, z nichž některé mají mezinárodní charakter. Každoroční Mezinárodní festival sborového území, který se koná v Jihlavě je setkáním pěveckých sborů z celého světa. Kulturní dění je ovlivňováno Telčí, která pořádá festival Prázdniny v Telči nebo Evropské setkání folklorních souborů. Své místo mezi filmovými festivaly si získal i Mezinárodní festival dokumentárního filmu založený několika bývalými žáky jihlavského gymnázia.
V kraji se také nachází několik relativně úspěšných sportovních družstev. Nejúspěšnějším z nich v historii byl tým HC Dukla Jihlava, který několikrát získal titul, ale jeho sláva posledních téměř dvacet let upadá.
Na Vysočině je velké množství památek. Tři z nich se dostaly na seznam kulturního dědictví UNESCO a to: poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou, historické centrum Telče a židovské město a bazilika sv. Prokopa v Třebíči. Dále se zde nachází velké množství hradů, zámků a církevních památek, které dotvářejí krásu přírodního bohatství kraje.
Turistický ruch
Kraj nabízí dobré podmínky pro zimní i letní turistiku a návštěvu kulturně - historických památek. Nejlepší sněhové podmínky nabízejí Žďárské vrchy, které umožňují lyžování až v nadmořské výšce 700 - 820 m. n. m. Největší rybniční plochou je Velké Dářko s rozlohou 206 ha. Vodní nádrž Malešice na řece Jihlavě se může pochlubit nejvyšší hrází v České republice o výšce 100 metrů. Ve výšce 720 m. n. m. leží nejvýše položený rybník s písčitým dnem na Českomoravské vrchovině Sykovec.
Budoucnost cestovního ruchu bude bezpochyby patřit formám klidné a ekologicky čisté pobytové turistiky. Tu umožňuje hustá síť turisticky značených cest s délkou přes 2 900 km, budují se cyklotrasy a postupně se rozvíjí síť agrofarm s ubytováním.

Chelčický, Petr

16. května 2009 v 19:24 Historické osobnosti
Chelčický, Petr
Náboženský a sociální politik, filozof husitské doby, nejostřejší kritik feudálního řádu a utlačovatelů venkovského lidu. Byl svobodným sedlákem - patrně zemanem. Narodil se kolem roku 1390, zemřel asi roku 1460.
Většinu života prožil ve své rodné vsi Chelčicích u Vodňan, avšak s velmi živými písemnými i osobními styky s vedoucími duchy doby, s Janem Husem, Jakoubkem ze Stříbra, Janem Rokycanou, Mikulášem Biskupcem a dalšími. Víme jen, že v letech 1419 - 1420 pobýval v Praze.
Chelčický neměl školní vzdělání, a neznal proto pravděpodobně latinsky psaná teologická díla. Jeho zdroji poučení byla česky psaná náboženská literatura, především spisy Tomáše ze Štítného, a ovšem bible. Vykládal ji a komentoval nekonvenčně jako návod k vytvoření beztřídní a (kromě nezbytných institucí k udržení pořádku mezi hříšnými, a tudíž chybujícími lidmi) bezstátní společnosti se společným vlastnictvím výrobních prostředků včetně půdy. Tímto stanoviskem se Chelčický přiblížil radikálnímu křídlu husitských teologů, zásadně se však s nimi rozcházel v názorech na oprávněnost ozbrojeného boje a revolučního zvratu. Chelčický popíral a odmítal jakýkoli druh fyzického násilí, tedy i válku. Připouštěl pouze "odpor duchovní", boj proti ďáblu a křesťanské neodporování zlému.
Pro svou autoritu a nepochybnou čistotu pohnutek i bezúhonnost byl vážen nejen příznivci, ale i odpůrci, kteří se k němu obraceli a s nimiž polemizoval buď osobně na své venkovské samotě, nebo písemně. Napsal mnoho traktátů, adresovaných určitým osobám, z nichž se asi padesát polemických listů dochovalo.
Kolem Chelčického se brzy začali shromažďovat oddaní přívrženci. Snad už na samém počátku husitského hnutí ve 20. letech 15. století vznikají tzv. Chelčičtí bratř. Po porážce táboritů se stali krystalizačním centrem nově založené jednoty bratrské, jejíž první představitelé byli ještě s Chelčickým v osobním styku. I když se Chelčického program neodporování zlému a spravedlivé společnost, založené na dobrovolné křesťanské rovnosti všech členů, ukázal utopickým a v podmínkách feudalismu zcela neuskutečnitelným, ovlivňoval po celá staletí myšlení některých filozofů - přihlásil se k němu i Lev Nikolajevič Tolstoj.
První známý Chelčického traktát je O boji duchovním asi z roku 1421, odmítající násilí. V traktátů O trojím lidu řeč (asi 1425) kritizuje třídní společnost a bídu venkovského lidu. Své názory široce rozvedl v Postile (asi 1435), komentářích k biblickým úryvkům, tzv. perikopám, tvořícím obvyklé náměty nedělních kázání. Nejvýznamnějším dílem Chelčického je Sieť viery (asi 1440 nebo později), systematicky nastiňující jeho představy o dokonalé církvi a ideální společnosti.


Chmelnyckyj, Bohdan Zinovij Mychajlovyč

16. května 2009 v 19:24 Historické osobnosti
Chmelnyckyj, Bohdan Zinovij Mychajlovyč
Ukrajinský kozácký hetman (ataman) a státník, vůdce národně osvobozeneckého boje Ukrajinců proti šlechtickému Polsku a za sjednocení Ukrajiny s Ruskem (patřila tehdy jako součást litevského velkoknížectví k polsko-litevskému státu). Narodil se jako syn velitele kozáckého pluku asi kolem roku 1595 ve vsi Subotovo, zemřel 25. 7. 1657 tamtéž.
Chmelnyckyj nabyl na svou dobu znamenitého vzdělání v kyjevské akademii a v jezuitské koleji v Jaroslavi. Po bitvě s Turky u Cecory (1620) pobyl dva roky v tatarském otroctví na Krymu, kde se naučil turecky a tatarsky. Po vykoupení se stal kozáckým písařem (sekretářem) a jako diplomat usiloval o spojenectví s polským králem Vladislavem IV. proti zpupné šlechtě, utlačující kozáctvo a omezující královu moc. Když kozácký hetman Barabáš roku 1646 zatajil králův dopis kozákům a Chmelnyckyj se jej lstí zmocnil a rozšířil, podnítili šlechtici proti Chmelnyckému tažení zločinecké hordy, jež vypálila jeho statky a zmučila jeho rodinu i nevěstu. S pomocnými tatarskými sbory Chmelnyckyj zahájil roku 1648 válku proit polské šlechtě. Kozáci se houfně přidávali na jeho stranu. V bitvě pod Žlutými Vodami u říčky Targovice bylo polské vojsko poraženo a oba korunní hejtmanové Potocki a Kalinowski zajati.
Chmelnyckyj se stal vládcem Ukrajiny. Když šlechtické Polsko nevyhovělo jeho požadavkům plnoprávnosti pravoslavné víry, vzbouřil se utlačovaný lid a vpadl do Polska, porážeje jeho vojska. Válka skončila teprve po volbě nového polského krále Jana Kazimíra, jenž Chmelnyckého jmenoval hetmanem kozáckého vojska na Ukrajině.
Mír netrval dlouho. Poláci nesplnili dané sliby a války pokračovaly. Chmelnyckyj porazil pomocné vojsko polského krále u Zborova. Zborovská smlouva zaručovala vznik kozácké říše, volně spojené s Polskem. Již v zimě 1650 však byl Chmelnyckyj nucen znovu hájit kozácká práva proti Polsku. U Berestečka byl roku 1651 poražen, počet kozáků zmenšen a jejich práva omezena.
Nová válka vypukla roku 1653 - Jan Kazimír osobně vytáhl do pole, aby navždy pokořil téměř vylidněnou a zbídačenou Ukrajinu. Chmelnyckyj po diplomatických jednáních s carem Alexejem Michajlovičem a po dílčích vojenských úspěších svolala sněm veškerého lidu, tzv. černou radu do Pereslavli, která se 8. 1. 1654 rozhodla přijmout poddanství ruskému carovi a spojit Ukrajinu s Ruskem. Záhy pomocná ruská vojska spolu s kozáky zatlačila polská vojska z Ukrajiny a Litvy a vtrhla na území Polska. Když car uzavřel s Poláky mír, chtěl Chmelnyckyj pokračovat v boji. Uprostřed příprav však zemřel.
Postava Chmelnyckého přešla do ukrajinských písní a zkazek jako symbol hrdiny a mstitele bezpráví, polské buržoazní dějepisectví i historické romány
(Sienkiewicz) jej líčily jako odbojníka a zločince. Nebyl tím ani oním, ale velkou osobností své doby, usilující o národnostní i náboženskou svobodu.

Ivan IV. Vasiljevič

16. května 2009 v 19:24 Historické osobnosti
Ivan IV. Vasiljevič
Ruský panovník, zvaný Hrozný, jedna ze složitých a rozporných postav dějin. Narodil se 25. 8. 1530 v Moskvě, kde také 28. 3. 1584 zemřel.
Již roku 1543 se Ivan ujal vlády a roku 1547 se dal korunovat carem vší Rusi jako první z panovníků, používajících před ním pouze titul moskevských velkoknížat. Cílem jeho politiky bylo rozšíření Ruska, získání nových území, zařazení Ruska do evropské velmocenské politiky a zlomení neomezené vlády bojarů, krutě utiskujících lid a bránících veškerému pokroku. Svá předsevzetí vcelku splnil.
Roku 1550 na všenárodním sněmu slíbil rozsáhlé reformy - ještě téhož roku vydal nový zákoník, příští rok přinutil církevní synod provést některé úpravy, roku 1553 zahájila v Moskvě činnost první knihtiskárna. Zároveň poslal Ivan poselstva do západních evropských zemí (1449), jež měla přivést odborníky, vědce a zkušené důstojníky. Tento plán byl částečně zmařen obavou evropských mocností ze vzrůstu moci a síly Ruska.
Při rozšiřování své říše postupoval Ivan rázně. Využiv vzpoury v Kazani, vyvrátil (1552) kazaňský chanát a očistil Volhu od tatarských loupeživých kmenů až k Astrachani. Podporoval první výpravy přes Ural a Sibiř, jež podnikala rodina zámožných solivarníků Stroganovových. Snažil se vymoci Rusku přístup k Baltskému moři, kde ovšem narazil na švédské velmocenské zájmy, usilující o ovládnutí celé severní Evropy.
První válka se Švédskem skončila roku 1554 kompromisní smlouvou, otevírající však ruským obchodníkům mořské cesty do Anglie a do hanzovních přístavů. Druhou válku vedl Ivan proti Livonsku (1558). Ruská vojska si vedla úspěšně a Ivan uzavřel roku 1573 výhodné příměří. V této době však nastaly komplikace s tureckým sultánem Selimem, jenž ve spojení s krymskými Tatary dokonce roku 1571 vypálil Moskvu, přičemž odvlekl do otroctví 150 000 lidí. Další války se rozhořely na západě říše se Švédy, Poláky i řádem německých rytířů...
Roku 1560, po smrti milované manželky Anastazie Romanovny, se počala projevovat Ivanova duševní choroba. Stal se chorobně nedůvěřivým, uvěznil nebo nechal popravit i své důvěrníky a konečně se uchýlil do Zagorska, vzdav se vlády. Procesí lidu jej přimělo, aby se trůnu znovu ujal - vypudil všechny bojary, obklopil se tzv. opričníky, osobní stráží z lidu. V bezvýznamné hádce zabil i svého syna, přikázal popravit řadu členů vlastní rodiny a na pouhé udání, že občané Novgorodu vyjednávají s Poláky, přikázal město dobýt a 60 000 lidí popravit. Tyto činy mu přinesly přídomek Hrozný.

Jefferson, Thomas

16. května 2009 v 9:54 Historické osobnosti
Jefferson, Thomas
Americký politik, třetí prezident USA. Narodil se v Shadwellu 13. 4. 1743, zemřel 4. 7. 1826 v Monticellu.
Pocházel z aristokratické virginské plantážnické rodiny; sám však byl demokrat, odpůrce otroctví a zastánce národní svrchovanosti, práva lidu na revoluci a změnu vlády, svobody tisku, přesvědčení i slova, a konečně - jako ateista (což mu odpůrci zuřivě vytýkali) - odluky církve od státu.
V letech 1769 - 1774 byl Jefferson členem zákonodárného shromáždění Virgínie, po jeho rozehnání anglickým guvernérem členem ilegálního výboru, jenž ho nahradil, a autorem pamfletu proti králi Jiřímu III., byl členem druhého kontinentálního kongresu (1775 - 1776) a spoluautorem Prohlášení nezávislosti. Ve svém státě Virgínii, v jehož zákonodárném shromáždění opět pracoval v letech 1776 - 1779, od roku 1779 do roku 1781 jako guvernér a od roku 1783 jako člen Kongresu USA, prosazoval liberální zákony, směřující k likvidaci výhod vlastní Jeffersonovy třídy - otrokářských feudálů.
Roku 1785 odjel Jefferson jako americký velvyslanec do Francie, kde se seznámil s myšlenkami, které o málo později (1789) vedly k revoluci, a navždy získal u svých protivníků pečeť "jakobína". Ve skutečnosti jím nikdy nebyl, ačkoliv se po návratu zasazoval o rozsáhlou demokratizaci americké ústavy. Roku 1796 byl zvolen viceprezidentem a roku 1800 a 1804 prezidentem USA. Zásadu nejvýše dvojí postupné volby prezidenta porušil teprve F. D. Roosevelt, když byl roku 1940 zvolen potřetí.
Za Jeffersonova prezidentského funkčního období došlo k řadě závažných změn (dokonce k částečné pozemkové reformě ve prospěch drobných vlastníků půdy, farmářů) prosazovaných proti zuřivému odporu Jeffersonových reakčních protivníků, tzv. federalistů.
Roku 1808 byly navázány diplomatické styky USA s Ruskem. Za nejvýznačnější Jeffersonův státnický čin se dodnes považuje odkoupení větší části příštího státu Louisiany (1803), již od 17. století osídlované většinou Francouzi. Jefferson nabídl Francii, právě zcela zaměstnané Napoleonovými výboji, šedesát miliónů franků, čili patnáct miliónů dolarů, a obchod byl uzavřen. Území USA se zdvojnásobilo a cesta na západ po souši i po velkých řekách se otevřela.
Potřetí Jefferson v prezidentských volbách nekandidoval - představitelé jeho vlastní strany mu vyčítali, že příliš posílil moc centrální vlády na úkor jednotlivých států, a zradil tím ideály americké revoluce. Věnoval se nadále především osvětě a založil ve Virgínii první univerzitu, jejíž zásady a organizaci díky svému rozsáhlému všeobecnému vzdělání osobně vypracoval.

Jermak, Timofejevič

16. května 2009 v 9:54 Historické osobnosti
Jermak, Timofejevič
Nazývaný též Jermolaj, dobyvatel Sibiře, kozácký ataman. Pocházel patrně z donského kozáckého rodu, místo a rok jeho narození nejsou známy. Utonul v srpnu 1584 v Irtyši při náhlém přepadu svého vojenského tábora domorodci.
V mládí byl Jermak patrně jedním z mnoha loupeživých kozáckých atamanů, plenících cesty karavan i plavidel. Odvážil se dokonce napadnout poselství perského šácha, směřující do Moskvy, a neváhal ničit i carská plavidla, přivážející kozákům potraviny, na nichž byly kozácké osady závislé. Svou činnost rozvinul především na dolním toku Volhy. Když bylo proti jeho tlupě vysláno vojsko, uprchl Jermak z Povolží a roku 1579 si vyžádal ochranu mocného rodu, jehož panství se rozkládalo na středním Urale - Stroganovových. Ti jej pověřili vedením obrany ruských osad proti nájezdům kočovných kmenů, později, po vyzkoušení jeho odvahy a vojevůdcovských schopností, jej 1. 9. 1581 vyslali s několika sty kozáků a vlastních dobrovolníků na Sibiř za kožešinami.
Jermak vyplul na kozáckých člunech po řece Čusové a Stříbrné, a dospěl tak k rozvodí Kamy a Obu, kde přezimoval. S nepředstavitelnou námahou přepravil čluny, několik děl a veškeré zásoby po souši na řeku Tagil a dále na hladinu veletoku Irtyše.
Výprava především vyjadřovala snahu o upevnění moci moskevského velkoknížectví (později carství) i za Uralem. Chán Kučum, vládce těchto krajů, byl sice formálně poplatníkem Moskvy, ve skutečnosti však vládl samostatně, a dokonce napadal ruské osady na západních svazích Uralu.
Jermak způsobil několik porážek vojskům chána Kučuma i jeho syna Mametkula a roku 1582 dobyl Kučumovo sídelní město Kašlyk (Isker), poblíže soutoku Tobolu s Irtyšem. Od jména Isker byl později odvozen název Sibiř. Jermak po tomto úspěchu vyslal poselství moskevskému caru, aby přijal Sibiř "pod svou ochrannou ruku".
Car prominul Jermakovi jeho viny, avšak dostatečně jej nepodpořil, takže přes řadu kozáckých vítězství se Jermakova vojska rozplývala jako sníh na slunci v různých potyčkách a posléze jejich vůdce padl.
Moskevské carství nicméně využilo jeho úspěchů a za vlády Borise Godunova přisunulo do divokých a liduprázdných pustin dostatečné síly, jež záhy dokončily kolonizaci Sibiře a vystavěly kozácké pevnosti na všech významných bodech nesmírné země až k Tichému oceánu.
Jermak zůstal zapsán do dějin jako muž mimořádné odvahy a vůle, jeden z těch, jež kladli základy dílu značného politického a kulturního významu. Otevřel Rusku cestu nového politického vlivu a hospodářského rozmachu.

Jiří z Poděbrad a z Kunštátu

16. května 2009 v 9:54 Historické osobnosti
Jiří z Poděbrad a z Kunštátu
Vynikající český panovník, potomek zámožné husitské šlechty a po celý život protektor feudálního křídla husitského hnutí. Narodil se 23. 4. 1420 v Poděbradech, zemřel 22. 3. 1471 v Praze.
O jeho mládí nemáme spolehlivých zpráv, rodinné statky přejal teprve roku 1437 jako sedmnáctiletý mladík. Politicky začal vystupovat po smrti krále Zikmunda jako spojenec Hynka Ptáčka z Pirkštejna, jenž byl řadu let jeho nerozlučným druhem a starším ochráncem a pomohl mu - dvacetiletému - ke zvolení hejtmanem boleslavského kraje. Od této doby se Jiří aktivně podílel na politickém životě země. Na sjezdu v Kutné Hoře (1444) byl zvolen náčelníkem tzv. Jednoty a vrchním hejtmanem spojených krajů kouřimského, čáslavského, chrudimského a hradeckého. Od roku 1445 byl nejvlivnějším českým politikem. Roku 1448 ovládl se svými přívrženci Prahu a zajal své odpůrce, především Menharta z Hradce, a pražské spojence Oldřicha z Rožmberka. Tato akce vedla posléze k občanské válce, v níž Jiří zvítězil (příměří 11. 6. 1450) a vtrhl pak do Saska, které poplenil. Roku 1452 byl sněmem zvolen Jiří z Poděbrad zemským správcem - jeho práva však odmítl uznat Oldřich z Rožmberka, jenž se spojil s rakouskými stavy. Jiří proti němu vytáhl, dobyl Tábor, Hlubokou i Budějovice a uzavřel výhodný mír.
Po dlouhých a obtížných jednáních konečně přijel mladý král Ladislav roku 1453 do Prahy a jmenoval Jiřího nejvyšším hofmistrem. Jejich vztah nebyl nejlepší, Ladislav musel být donucován, aby vůbec pobýval v Čechách, a po svém návratu z Vídně roku 1457 zemřel, patrně na mor.
Z mnoha kandidátů trůnu zvolil sněm 2. 3. 1458 králem Jiřího z Poděbrad - papež s jeho volbou souhlasil díky tajné smlouvě, v níž Jiřík sliboval rovnoprávnost obou náboženství (katolictví i podobojí) a vykořenění kacířství. Obě smluvní strany si však úmluvu vykládaly po svém, a když roku 1462 zrušil papež Pius II. platnost kompaktát - dohody s husitskými Čechami (roku 1466 dokonce prohlásil Jiřího za sesazeného z trůnu), odpověděl Poděbrad širokou a v dějinách první mezinárodní mírovou akcí, usilující o sdružení evropských panovníků bez vlivu papeže k zajištění míru a ke společné obraně proti Turkům. Ve válce, jež mu byla vnucena, porazil roku 1468 protičeskou koalici , vedenou Matyášem Korvínem, podporovaným českou katolickou šlechtou, a Matyáše zajal. Ten však nesplnil podmínky příměří a pokračoval ve válce, vyčerpávající obě strany. Za příprav mírového jednání Jiří zemřel - jako zkušený diplomat věděl, že se mu nepodaří založit dynastii, a proto místo vlastním synům nabídl před skonem českou korunu polskému králi Vladislavovi.
V povědomí národa je "husitským králem" vzhledem ke svému utrakvistickému vyznání a posledním panovníkem českého původu. Jeho snahy o posílení českého království posléze zmařily vnitřní opozicí i zahraniční odpůrci.