"Když to není rozbité, nespravuj to."

Ludvík XIV.

8. května 2009 v 18:21 |  Historické osobnosti
Ludvík XIV.
Francouzský král, ryzí typ absolutního monarchy, jenž o naprostou a nedělitelnou vládu ve své zemi pouze neusiloval, ale opravdu ji získal a podržel. Syn Ludvíka XIII. a Anny Rakouské. Narodil se 5. 9. 1638 v St. Germain-en-Laye, zemřel 1. 9. 1715 ve Versailles.
Osvícenský filozof Voltaire právem mluvil o "století Ludvíka XIV". Ludvík ovlivňoval osudy Evropy, a pokud jde o samou Francii, nic nemůže být charakterističtější než jeho slavný výrok: "Stát jsem já." Skutečným vládcem se stal Ludvík XIV. roku 1661, když zemřel ministerský předseda kardinál J. Mazarin. Ludvík žádného dalšího ministerského předsedu nehledal - předsedal státní radě sám. Šlechtě odebral veškerou politickou moc - nevítaným a hořkým důsledkem bylo, že se zahálející šlechtici shromažďovali na královském dvoře ve Versailles, museli zde být živeni, očekávali od panovníka bezpracné důchody, věna pro své dcery, a dokonce placení nemalých dluhů. Výsledkem ovšem byla nikdy předtím ani potom nedosažená nádhera a lesk dvora "krále Slunce", jak Ludvíka nazývali pochlebníci.
Lid trpěl nesnesitelným daňovým břemenem, vymáhaným tzv. intendanty, dosazovanými králem, kteří nahradili místní úřady a dohlíželi na společenský i soukromý život všech Francouzů. Po jejich boku stáli jezuité, vnucující zemi jedinou katolickou víru - protestanté však pod trestem galejí nesměli zemi opouštět. Propast mezi rozmařilostí skvělého dvora a bídou všech, kteří neměli možnost podílet se na radovánkách v Ludvíkem vybudovaných Versailles, prohlubovaly i nekonečné války, jež prakticky neustaly po celou dobu Ludvíkovy vlády. Evropské velmoci Anglie, Nizozemí a Švédsko se již roku 1668 sjednotily v trojspolku, aby bránily ctižádostivému králi v jeho výbojích proti Nizozemí, Španělsku, Falci i německým knížectvím. Marně usiloval státní ministr J. B. Colbert o uvedení státních financí do pořádku a na zdravý základ; Versailles pohlcovaly milióny, války zbytek. Roku 1683 zemřel Colbert, aniž se dočkal zlepšení situace státu, jejíž řešení mohla přinést jen radikální změna - ta se však dostavila teprve roku 1789 francouzskou revolucí.
Po smrti Ludvíka XIV. ztratila Francie své vůdčí postavení, vybudované obratnou politikou kardinálů Richelieua a Mazarina. Zchudla. Rozkvět umění ve skvělém ovzduší královského dvora byl příliš malou náhradou za tento úpadek a za bídu dvaceti miliónů poddaných, jejímž viníkem Ludvík XIV. byl. Soupeření Anglie s Francií pokračovalo i po králově smrti až do konce XIX. století.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama