"Když to není rozbité, nespravuj to."

Červenec 2009

Theodore Dreiser - Americká tragédie

17. července 2009 v 17:54 | frida |  Čtenářský deník
Theodore Dreiser
Americká tragédie

Hlavní postavy: Clyde Griffiths, Roberta Aldenová, Sondra Finchleyová

(Dekon, v Praze: 1996)

Tragický příběh mladíka, který byl kvůli své ctižádosti a touze po přepychu a bohatství, kterého se mu v životě nedostávalo, ochoten spáchat i ten nejtěžší zločin...
Clyde Griffiths je synem pouličních kazatelů, žijících v Kansas City. Rodiče Clyda i jeho sourozence nutí účastnit se kázání a zpěvu na ulici, což Clyde přímo nesnáší, protože je povahou spíš pohan a navíc se mu kvůli jeho rodinným aktivitám posmívají všichni vrstevníci. Kvůli bídě, ve které žije, si navíc nemůže dovolit nic z toho, co mají ostatní děti a po čem on neustále touží.

K nespokojenosti jeho duše přispěje i fakt, že jeho milovaná sestra Esta uteče s jakýmsi hercem, aby se po několika měsících vrátila opuštěná a těhotná... Clyde se rozhodne, že začne pracovat. Nejprve vykonává několik méně ušlechtilých zaměstnání, až se nakonec dopracuje na poslíčka v hotelu Green-Davidson, což je nejlepší hotel ve městě. Seznámí se sice s novými lidmi a vydělá si slušné peníze, zaplete se ale do světa peněz, zkažené morálky a ne zrovna bohulibé zábavy. Svůj pravý život před rodinou tají stejně jako svůj skutečný plat, protože sám potřebuje peníze a nechce odevzdávat bigotní matce celou svou výplatu.
O jeho lukrativní místo poslíčka ho ale připraví osudová nehoda, kterou zaviní spolu s kamarády, když opilí ukradnou auto a na útěku před policií srazí na ulici malou holčičku. Z místa činu ujedou a rozutečou se, teprve později Clyde zjišťuje, že dítě nehodu nepřežilo. Domů se už vrátit nemůže, policie ho hledá po celém Kansas City, a tak Clydovi nezbyde nic jiného, než utéci.
Pár let žije pod falešným jménem, jeho jediným spojením s domovem je korespondence s matkou, ve které ji ujišťuje o svojí nevině a občas posílá peníze. Nakonec se ocitne v Chicagu jako číšník v klubu pro vyšší společnost, kde se setká se svým strýcem. Jeho matka mu již dříve připomínala bohatého bratra jeho otce, který měl v životě - narozdíl od jejího manžela - více štěstí (a více rozumu) a je bohatým a váženým občanem městečka Lycurgu, kde vlastní továrnu na výrobu košil a límců. Matka Clyda nabádala, aby strýce kontaktoval a požádal ho o zaměstnání. Při náhodném setkání strýce Samuela Griffithse upoutá Clydův zjev a hlavně jeho podobnost s vlastním synem - Gilbertem. Clydově žádosti o pomoc je vyhověno a tak se mladík vydává do Lycurgu, aby pro strýce pracoval a vytěžil něco z jeho skvělého společenského postavení.
Jenže po příjezdu do Lycurgu ho čeká poněkud tvrdší realita, než myslel. Samuel Griffiths rozhodně nemíní synovce rozmazlovat (sám si své postavení zasloužil tvrdou prací). Nechá ho pracovat ve své továrně, ale Clyde musí nastoupit na to nejnižší místo, aby měl možnost sám svými silami dosáhnout výš. Společenského života si už vůbec neužije, protože ho bohatí Griffithsovi zjevně nehodlají hned tak představit svým známým... Zpočátku je Clyde zoufalý. Tohle tedy rozhodně nečekal.
Postupně se v továrně vypracuje až na místo vedoucího jednoho oddělení. Protože jsou Griffithsovými zaměstnanci převážně ženy, platí tu přísná pravidla, co se styků nadřízených s pracovnicemi týče. Nejprve se zdá, že s tím Clyde nebude mít problém - o dívky se moc nezajímá (rozhodně tedy ne o chudé dělnice). Potom ale do jeho oddělení nastoupí hezká Roberta Aldenová, se kterou se Clyde i přes přísný zákaz sblíží.
Toho sblížení ale později velmi lituje - postupem času se mu totiž podaří proniknout do lycurgské "lepší společnosti" a seznámí se s krásnou a bohatou Sondrou Finchleyovou, která se do okouzlujícího mladíka bláznivě zamiluje a je s ním dokonce ochotna uprchnout, aby se mohli vzít. Překážkou slibně se vyvíjejícího vztahu je ale ubohá Roberta, která zjistí, že je s Clydem těhotná.
Clyde se tak ocitá před složitým problémem - na jedné straně stojí krásná, bohatá, okouzlující Sondra, kterou miluje a která mu je schopná zajistit perfektní budoucnost, po které celý život toužil. Na straně druhé je Roberta, chudá dělnice z chudé farmářské rodiny, se kterou ho žádná zářivá budoucnost rozhodně nečeká, kterou už dávno nemiluje a která ho navíc nutí do svatby, aby získala jeho jméno pro své dítě a odvrátila od sebe hanbu spojenou s jejím postavením.
Jak byste se na jeho místě asi rozhodli vy? Ať už jakkoli, Clyde má se svým rozhodnutím závažné problémy. Ne že by pochyboval o tom, zda je pro něho lepší Sondra nebo Roberta... Pouze neví, jak to zařídit tak, aby si nemusel Robertu brát, a přitom, aby Sondra o jeho avantýře s ní nic nezjistila a byla stále ochotna si ho vzít. Nabízí Robertě, že jí poskytne finanční prostředky, aby se mohla odstěhovat a vychovat s jeho pomocí dítě někde mimo Lycurgus. Roberta ale nechce slyšet o jiné možnosti, než je řádná svatba před bohem. Clyde si ale Robertu za žádnou cenu vzít nechce.
Vypadá to, že situace je neřešitelná... Roberta je čím dál více hysterická, tuší už, že ji Clyde nemiluje a bojí se, že ji opustí, což by pro ni bylo nesnesitelné. Clyde na jednu stranu Robertu lituje, ale ví, že pokud s ní odejde a ožení se s ní (i kdyby to mělo být jen na dobu, než se dítě narodí a získá jeho jméno, jak Roberta slibuje), ztratí navždy možnost dostat se výš na společenském žebříčku a oženit se s milovanou Sondrou. Když už to začne být vážné, protože Clyde se stále nemůže odhodlat k nějakému rozhodnutí (a tak trochu doufá, že osud vše rozhodne za něj) a Roberta začíná vyhrožovat, že pokud si ji okamžitě nevezme, prozradí vše veřejnosti a jeho strýci, dostane se zoufalému Clydovi do rukou článek o dvojici, která utonula na jezeře, když se jim ve větru převrátila loďka.
Od té chvíle ho pronásleduje myšlenka na hluboké jezero, převrácenou loďku, Robertu, která neumí plavat... Zprvu se svého uvažování děsí, ale potom se mu jeví jako jediné řešení to, že Robertu zabije.

A Clyde naslouchal zprvu s hrůzou a zděšením, později s odstupem a klidem člověka, který, ať si myslí nebo ať dělá cokoli, má konec konců právo uvažovat o nejdivočejších i nejzoufalejších způsobech, jak se vyprostit, protože jeho duševní a hmotné nedostatky tváří v tvář radovánkám a snům, jichž se nedokázal zříci, probudily v jeho duši takový zmatek, že o tom začal smýšlet jako o něčem, co lze uskutečnit. Proč ne? Není to skutečně tak, jak ten hlas říkal, není to opravdu přijatelný způsob, jak tímto zlým činem splnit všechny svoje touhy a sny? Protože byl nestálé povahy a jeho vůle byla slabá, nedokázal vyřešit otázku přemýšlením hned - a nedokázal to ani v dalších deseti dnech.
Nebyl schopen jednat podle své vůle a nechtěl tak jednat. Jako obvykle bylo třeba, aby byl buď donucen jednat podle tohoto nejšílenějšího a nejstrašnějšího nápadu, nebo aby se ho vzdal. Ale mezitím dostal mnoho dopisů - sedm od Roberty, pět od Sondry - a Robertiny dopisy chmurnými barvami, Sondřiny barvami veselými a pestrými mu vykreslovaly příkře protichůdné podoby temné hádanky, již měl řešit. Ačkoli byly Robertiny prosby naléhavé i hrozivé, Clyde se neodvažoval na ně odpovědět ani telefonicky. Vždyť odpovídat Robertě by podle jeho soudu znamenalo vábit ji ke zkáze - k násilnému konci všech nesnází, jak mu jej vnukla tragédie na Průsmykovém jezeře.

Na promýšlení nějakého geniálního plánu nemá čas (což se mu později vymstí), Robertě namluví, že si spolu jen vyjedou na výlet - na pár dní - někam, kde bude hezky, a potom se dají konečně oddat. Ubohá dívka se na "svatební cestu" - jak to Clyde nazývá - těší, a vůbec nic netuší o plánech svého společníka. Když už ale má dojít na věc a Clyde má převrátit loďku, opustí ho odvaha a zachvátí ho neidentifikovatelný pocit (směsice slabosti, nenávisti, strachu a lítosti) se kterým prostě nemůže Robertu úmyslně "zabít".
Ve svém vytržení ale vypadá tak divně, že se o něj Roberta začne bát - snaží se k němu na loďce přiblížit, ale Clyde, rozhněvaný svou náhlou slabostí a neschopností závěrečného činu, blížící se dívku mimoděk uhodí do obličeje. Roberta ztratí rovnováhu, Clyde se ji snaží zachytit, ale v tom se loďka převrací...
Clyde se vzpamatuje z šoku a uvědomí si, že jsou oba ve vodě. Roberta se topí a prosí ho o pomoc. Clyde si ale uvědomí, že ve chvíli, kdy byl příliš slabý na to, provést, co zamýšlel, zasáhla náhoda - loďka se převrátila bez jeho přičinění (aspoň bez toho úmyslného) a Clyde se rozhodne to brát jako "pomoc shora". Chvíli uvažuje o tom, jestli by neměl Robertu zachránit, ale než se na něco zmůže, Roberta mizí pod hladinou. Clyde doplave na břeh a vydá se pěšky do osady, kde na něj čeká lycurgská smetánka, která tu tráví prázdniny, a která Clyda před nedávnem přijala.
Ze společnosti Sondry a ostatních se ale Clyde neraduje dlouho (on se vlastně neraduje vůbec, pronásledují ho totiž výčitky svědomí a vzpomínky na Robertu). Kvůli své citové nevyrovnanosti a roztržitosti totiž při páchání činu nadělal mnoho chyb, podle kterých ho brzy vystopuje policie.
Zapírání, o které se zprvu snaží, je marné. Důkazů proti němu je příliš mnoho. Clyde je obžalován z vraždy. Okolnosti zločinu, jeho (i když chatrné) naplánování a hlavně dojemné postavení chudé třiadvacetileté Roberty porotu utvrdí v tom, že teprve jednadvacetiletý Clyde je chladnokrevný zabiják, který si nezaslouží nic jiného, než trest smrti. Rozsudek smrti je vyřčen, přestože Clydovi advokáti vedli skvělou obhajobu založenou na tom, že Clyde na onu "svatební cestu" nejel s úmyslem Robertu zabít, ale povědět jí pravdu o svém vztahu k Sondře a oženit se s ní, pokud by o něj přesto stála. Je to sice obhajoba založená na lživém "obratu v Clydově srdci", který se měl odehrát z lítosti nad Robertou, ale je svým způsobem i pravdivá, protože Clyde nakonec nebyl schopen Robertu zabít, jak advokátům popravdě řekl (pravdivá verze se jim ale zdála nepoužitelná...).
Smyšlená verze obhajoby dokázala přesvědčit jediného porotce, kterého ale ostatní zastrašili. Celý proces byl navíc veden neobjektivně a měl jasný politický podtext - navíc došlo na straně žalobců ke zfalšování jednoho klíčového důkazu, svědčícího proti Clydovi. Nic z toho se ovšem Clyde ani jeho obhájci nikdy nedozvěděli. Clyde podal proti rozsudku odvolání, vyšší soud ale pouze potvrdil dřívější rozsudek, a tak byl Clyde převezen na místo, kde přes rok čekal na vykonání rozsudku.
Během té doby, kdy byl neustále obklopen blížící se smrtí a šílenstvím a strachem ostatních vězňů, se za pomoci duchovního McMillana pokusil obrátit se k bohu, což uvítala jeho věřící matka, která v tom viděla potvrzení Clydovy nevinny, o které občas v duchu pochybovala, přestože se všemožně snažila syna zachránit. Clyde začal přemýšlet o bohu a o náboženství hlavně kvůli tomu, aby měl vůbec téma k přemýšlení, a nemusel si neustále představovat elektrické křeslo, které již brzy na vlastní oči uvidí.

"Maminko, musíš věřit, že umírám odevzdaně a spokojeně. Nebude to těžké. Bůh vyslyšel moje modlitby. Dal mi sílu a mír." ale sám si v duchu říkal: "Dal skutečně?"

Nedokázal se pro víru tak nadchnout, jako jeho matka, a občas toho litoval a přisuzoval to tomu, že sám v sobě ještě nemá jasno ohledně toho, jestli se nakonec přeci jen dopustil na Robertě vraždy, nebo ne, protože ačkoli o jeho vině rozhodly dva soudy, necítil se tak úplně vinen. Nakonec ale stejně jeho mladý život skončil. Jeho matka se zdrcená vrátila domů a ačkoli Clydovi nikdy neporozuměla a nechápala jeho pohnutky, v závěru knihy v poslední kapitole nazvané "Vzpomínka", ve které se vyskytují stejné motivy jako na začátku knihy, když se čtenář seznamoval s Clydem, můžeme pozorovat, že se ke svému vnukovi Russellovi (synovi Esty) snažila chovat jinak, než kdysi ke Clydovi, a že si tedy snad přeci jen uvědomila, co jejímu synovi celý život chybělo.

"Můžeš mi dát deset centů, babičko? Chtěl bych si jít na roh koupit zmrzlinu," požádal chlapec.
"Ale ano, snad ano, Russelle. Ale poslouchej mě. Musíš se hned zas vrátit."
"Vrátím se, babičko, to víš, že se vrátím. Znáš mě přece."
Vzal minci, kterou babička vytáhla z hluboké kapsy, a odběhl s ní k zmrzlináři.
Její miláček. Světlo a barva sklonku jejích let. Musí k němu být laskavá, popřát mu víc volnosti, neomezovat ho tolik, jako snad - omezovala... Běžel a ona se za ním dívala s láskou, přece však trochu nepřítomně. "Při jeho památce."
Malá společnost vstoupila pak bez Russella do nevábných žlutých dveří a zmizela.

Jaroslav Havlíček - Petrolejové lampy

9. července 2009 v 18:36 | frida |  Čtenářský deník
Jaroslav Havlíček
Petrolejové lampy

Hlavní postavy: Štěpánka Kiliánová, Pavel Malina, Jan Malina

Štěpánka Kiliánová, které nikdo neřekne jinak, než Štěpka, není nijak zvlášť chytrá a už vůbec ne hezká. Přesto má jako každá jiná své touhy a sny. Jejím největším snem je vdát se a mít dítě. Někomu by to připadalo prosté, ale nešťastné dívce se nesplní ani toto nejjednodušší přání. Ačkoli je dcerou zámožného stavitele Kiliána a jeho pobožné manželky Anny, a o věno a zajištění do budoucna nemá tedy nouzi, mladíci z okolí se o ni nezajímají. Není to jen její vzhled, který je odpuzuje, ale i její nezkrotná a notně výstřední povaha. Štěpka měla pouze dvě známosti, obě skončily útěkem nápadníka ať už kvůli silné nezdolné povaze, nebo kvůli nešťastné výstřednosti.
V den dvacátých narozenin se Štěpka vypraví za kartářkou Hanouskovou, aby jí předpověděla budoucnost. Hanousková jí řekne, že se narodila ve znamení války a všechno, co jí v životě potká, je závislé právě na válce. Také jí přislíbí svatbu, což Štěpku potěší, ačkoli o dítěti není v kartách ani zmínka. Od té doby zoufalá Štěpka, o kterou neměl dosud žádný muž zájem, s napětím sledovala noviny a hledala zmínky o blížící se válce, která by jí přinesla ženicha...

Opravdu, Štěpka se dostala do let, kdy jí je už všechno jedno. Není na světě jenom proto, aby s matkou vymetala kostely, aby obstarávala nákupy a doma aby dřela místo služky. Už je na čase, aby také ona měla muže a děti. Dosud jí bránily předsudky, plynoucí z otcova postavení městského hodnostáře. Ten jí nebyl dost dobrý, protože nepocházel ze solidní měšťanské rodiny, ten byl malý, ten byl tenký, ten neměl dost vznešené povolání. Tak, teď tomu bude konec. Štěpka ví, co udělá, provdá se za prvního, který se jí namane, má už po krk toho marného, jalového života. Chce někoho milovat, chce někoho mít, nemusí být ani krásný, ani zvlášť chytrý, nemusí to být ani tuze velký pán. Štěpka má snad, chválabohu, dost slušné věno, aby se svým mužem nemusila třít nouzi s bídou!
Marně četla noviny, marně hledala zprávy o blížícím se válečném konfliktu. Tatínek pořád sliboval, sliboval, a ono kde nic tu nic. Zrovna v této pitomé době si lidé umínili, že budou žít v tupém, telecím míru. A nebožka Hanousková přece řekla Štěpce docela jasně, že ji štěstí nebo neštěstí potká jen ve válečných časech!

Další důležitou postavou románu je Pavel Malina, syn starého statkáře Maliny. Starý Malina je bratrem Anny Kiliánové a vlastní Vejrychovsko, rozlehlý statek. Má dva syny, staršího Jana a mladšího Pavla. S oběma hochy se Štěpka od dětství přátelila. Jana si pamatovala jako toho zachmuřeného a nevlídného, zatímco Pavel byl vždy ochotný ji pomoci nebo se s ní rozdělit o sladkosti. Potom ale starého Malinu napadlo, že šikovného a inteligentního Pavla pošle do města na školu. Tam se chlapec zkazil a zlenivěl a projevil přání jít do armády. Starý Malina nevěděl, zda mu to má dovolit (neměl o vojácích dobré mínění), šel se proto poradit s Kiliánem, který mu armádu pro syna doporučil jako skvělý výchovný prostředek. Bohužel se to statku nevyplatilo. Pavel si budoval v cizině skvělou vojenskou kariéru, která ale stála peníze, které musel obstarávat Malina s Janem. Statek se zadlužil a nakonec musel Pavel z armády v hodnosti hejtmana pro nedostatek finančních prostředků odejít. Vrátil se na statek, kde byl ale jen přítěží - s ničím nepomáhal a jen znuděně chodil po dvoře a po okolí. To nemohl vystát poněkud závistivý Jan, který se nehodlal smířit s tím, že mu bratr zadlužil statek, jehož polovina mu brzy měla patřit. Jan měl v plánu oženit se s děvečkou z Vejrychovska a pokusit se statek obnovit. Pavel mu neměl stát v cestě, ale místo aby odešel, přišel Pavel s chytrým plánem, který se ihned Janovi i starému Malinovi zalíbil...
Jeho plánem bylo najít si bohatou nevěstu, jejíž věno by Vejrychovsko zachránilo. A kdo jiný by se pro takový účel hodil lépe, než právě sestřenice Štěpka, která tolik bažila po manželovi, a jejíž matka ostatně ze statku pocházela?
A tak začnou Pavlovy námluvy... na rovinu Štěpce vysvětlí, že se s ní žení jen proto, aby statek zachránil. Štěpka ale stejně doufá, že ji snad má Pavel přece jen trochu rád a navíc už se vidí jako matka svých dětí. O to nepříjemnější je potom po okázalé svatbě její zjištění, že je Pavel nemocný (syfilis) a nikdy nesplní svou manželskou povinnost. Štěpka se snaží před lidmi tvářit tak, jako by v strašlivém manželství byla šťastná a vše jako by bylo v nejlepším pořádku. Pavlova nemoc ale postupuje a brzo si jí všimnou obyvatelé městečka a začnou se Štěpce za jejími zády posmívat a Pavlovi kvůli projevu jeho nemoci říkat "skákavý hejtman". Právě v této době se projeví Štěpčina silná osobnost a pevný charakter - sama se musí starat o statek (s Janovou pomocí), o nemocného manžela i o umírající rodiče.
Postupně Štěpka všechny ztratí - nejdřív zemře její otec, nedlouho po něm matka, která byla dlouho nemocná a nemohla už ani chodit, a naposledy zemře Pavel, kterého Jan odvezl do Prahy do ústavu, protože jeho nemoc již byla nezvladatelná. Autor ale nenechává Štěpku zlomenou - nakonec najde svůj smysl života v práci na statku a stále ještě chová naději na rodinu. Jan Malina dokonce uvažuje o tom, že se s ní sám ožení, aby statek nepadl do cizích rukou.

"Neměla ženichů na vybranou, když byla o deset let mladší," v duchu se utěšuje Jan a zkoumá její širokou tvář, ozářenou lampou, "tím spíš se o ni nebudou zajímat teď. Ale co kdyby přece? Pak by snad bylo moudřejší, abych je předešel. Co? Já? Předešel? Ne, není to hloupý nápad. Když mohl Pavel, proč bych nemohl já? Štěpka - co je to Štěpka? Polovina Vejrychovska. Spojit obě poloviny, mít jediné, veliké Vejrychovsko, nebylo by to krásné? Ovšem, jestliže by si dala říci."

Román vyšel roku 1935 pod názvem "Vyprahlé touhy", protože nakladatel neschválil původní Havlíčkův název, pod kterým je román v přepracovaném vydání vydáván dnes. Petrolejové lampy jsou symbolem, který Štěpku provází celým příběhem a otevírá nové etapy jejího života.

Milan Kundera - Žert

9. července 2009 v 13:25 | frida |  Čtenářský deník
Milan Kundera
Žert

Hlavní postavy: Ludvík Jahn, Helena Zemánková, Jaroslav, Lucie Šebetková

(Atlantis, v Brně: 1991)

Román Milana Kundery, který vyšel poprvé česky v Praze v roce 1967, je strukturován do sedmi dílů, z nichž je každý vyprávěn "ich" formou z pohledu jedné postavy. Vzniká tak zajímavá mozaika děje a čtenář má možnost lépe poznat vtahy mezi charaktery.
Hlavní postavou je Ludvík Jahn - v mládí nadaný žák a zapálený komunista, kterému hloupý žert vyvedený přítelkyni Markétě zničil život.
Ludvík se dlouhou dobu pokoušel o přízeň spolužačky Markéty, krásné ale poněkud naivní horlivé soudružky, ale když se mělo přiblížit završení jejich vtahu, odjela Markéta na školení. Ludvík byl zklamaný, protože to byla na delší dobu jediná možnost, kdy mohl být se svou dívkou o samotě, navíc mu Markéta poslala nadšený dopis, z něhož bylo patrno, že se jí na školení líbí... Ludvík nemohl snést, že je jeho přítelkyně šťastná a ani málo se jí po něm nestýská - ve vzteku jí pošle pohlednici s třemi větami, které změní jeho život.

Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis, který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila; všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně, které tam zpívali; psala mi, že tam vládne "zdravý duch"; a ještě z pilnosti připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat.
Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.

Už dříve byl Ludvík podezírán z individualismu, na základě těchto vět byl obviněn z toho, že je trockista, byl vyloučen ze strany a vyhozen z univerzity. Zanedlouho dostal povolávací rozkaz a odjel do Ostravy k "černým", což byli vojáci, kteří byli označeni jako nepřátelé strany, jako takovým jim nebyla svěřena zbraň a navíc museli pracovat v dole (za což ale dostávali plat, což jen prohloubilo nenávist ostatních vojáků k tomuto oddílu "zrádců").
Zpočátku se Ludvík nařčením ze zrady režimu bránil, ale potom pochopil, že ho nikdo neposlouchá a nikdo mu nevěří.
Pobyt v Ostravě mu ale přinesl jednu pozitivní věc: seznámil se zde s Lucií Šebetkovou, chudou brigádnicí, o které sice mnoho nevěděl, ale přesto to byla jediná žena, kterou kdy doopravdy miloval. Jejich vztah ale skončil nešťastně - nezkušený Ludvík chtěl Lucii svést, ona se mu několikrát bránila a nakonec mladík ztratil trpělivost a Lucii vyhnal. Chtěl se jí později omluvit a usmířit si jí, ale dívka mezitím opustila zaměstnání a odstěhovala se neznámo kam. Teprve později se Ludvík od přítele - doktora Kostky - dozvídá o Luciině životě pravdu - v mládí byla znásilněna a proto měla z Ludvíkova naléhání strach.
Na začátku románu se Ludvík vrací do rodného městečka na Moravě, aby zde splnil jistý úkol - chce se pomstít bývalému spolužákovi z vysoké školy Pavlovi Zemánkovi za to, že hlasoval pro jeho vyloučení. Pomsta spočívá ve svedení Zemánkovy ženy, reportérky Heleny. Zatímco Ludvíkovi jde pouze o vendetu, opuštěná Helena, kterou již manžel dávno nemiluje (což ale Ludvík netuší), se do okouzlujícího muže zamiluje. Když Ludvík zjistí trapnou pravdu - totiž že svedení Heleny bylo zbytečné, protože si Pavel našel mladou krásnou milenku a chce žádat o rozvod - okamžitě se s Helenou rozejde. To reportérku zničí a chce si vzít život. Naštěstí jí jej pokus nevyjde.
Další postavou je Ludvíkův přítel z dětství Jaroslav. Dnes už se bývalí přátelé odcizili, zatímco Ludvík zahořkl, Jaroslav se věnuje svému životnímu cíli - chce oživit tradici lidové hudby a dostat ji do podvědomí lidí, aby se stala stejně tak populární, jako kdysi jazz. Setkává se ale s nepochopením, jeho nadšení nesdílí ani ostatní lidé, ani jeho manželka Věra a jejich syn Vladimír, který má být letos králem v Jízdě králů (lidovém tradičním rituálu). To, že byl Vladimír výborem vybrán králem, měla být pocta jeho otci za zásluhy, mladík se ovšem více než o pradávné tradice zajímá o motocyklové závody, na které odjede tajně (s pomocí matky) do Brna, zatímco Jízdy králů se v přestrojení účastní někdo jiný. Když Jaroslav zjistí, že jeho vlastní syn, jeho jediná naděje, vyměnil tradice za motorky, zničí ho to.
V závěru knihy Ludvík, který poznal, že jeho život do dnešní doby neměl valný smysl, požádá Jaroslava, aby mohl opět jednou hrát v jeho cimbálové kapele na klarinet. Vystupují spolu v hostinci, ale Jaroslavovi není dobře a nakonec dostane infarkt.

Teď už i cimbál utichl a všichni obklopili Jaroslava, který pohlédl na mne a řekl, že je to všechno tím, že jsme tu zůstali, že tu nechtěl zůstat, že chtěl jít do polí, zvlášť když já jsem přišel, zvlášť když já jsem se vrátil, že jsme si mohli v přírodě krásně hrát. "Nemluv," řekl jsem mu, "Potřebuješ úplný klid," a pomyslil jsem na to, že se sice z infarktu pravděpodobně vylíže, jak předpověděl kontráš, ale že to už potom bude docela jiný život, život bez vášnivého oddání, bez zuřivého hraní v kapele, život pod patronátem smrti, druhý poločas, poločas po porážce, a přepadl mne pocit (nemohlo jsem v té chvíli nijak změřit jeho oprávněnost), že osud často končívá daleko před smrtí a že Jaroslavův osud je u konce. Zavalen velikou lítostí pohladil jsem ho po jeho olysalém temeni, po jeho smutných dlouhých vláscích přikrývajících pleš a uvědomil jsem si s úlekem, že má cesta do rodného města, v němž jsem chtěl zasáhnout nenáviděného Zemánka, končí tím, že držím na rukou zasaženého kamaráda (ano, viděl jsem v té chvíli sám sebe, jak ho držím na rukou, jak ho držím a nesu, nesu ho, velkého a těžkého, jako bych nesl své vlastní nejasné provinění, viděl jsem se, jak ho nesu lhostejným davem a jak přitom pláču).
Stáli jsme tak kolem něho asi deset minut, pak se objevil znovu kontráš, dal nám znamení, my jsme Jaroslavovi pomohli vstát, a podpírajíce ho, zvolna jsme ho vedli hlučící vřavou opilých výrostků na ulici, kde s rozžatými světly čekal bílý vůz sanitky.

Cílem románu není jen vystižení politické a společenské situace v Československu v 50. letech. Sledujeme i poznání hlavního hrdiny - Ludvíka, že pomsta není adekvátním smyslem lidského života. Ludvík, který se chtěl pomstít svému bývalému "příteli" Zemánkovi, si při setkání s ním uvědomí, že Zemánek je nyní už jiný člověk, než byl předtím, a že své právo pomstít se mu ztratil v průběhu let.

Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.

Jan Otčenášek - Romeo, Julie a tma

7. července 2009 v 9:00 | frida |  Čtenářský deník
Jan Otčenášek
Romeo, Julie a tma

Hlavní postavy: Pavel, Ester

(Československý spisovatel, v Praze: 1979)

Pavel je osmnáctiletý student, který dospívá v období Protektorátu Čechy a Morava. Zanedlouho ho čeká maturita, u které ale komise bude brát ohled spíše na znalosti Vůdcova životopisu, než na skutečné vědomosti studentů. Pavel má celkem obyčejný život a i přes velký věkový rozdíl si dobře rozumí se svými rodiči (otec: krejčí Alois, matka: pobožná Marie), vše se ale změní po setkání s židovskou dívkou Ester.
Poprvé se setkají na lavičce v parku - Pavel si všimne plačící neznámé a snaží se jí utěšit. Dívka se jeho pozornosti brání, a tak chce Pavel uraženě odejít; jeho prudký pohyb ale dívku vystraší...

Ulekla se. Vyskočila a postavila se v obranné poloze proti němu. Kufřík, který po celou dobu tak křečovitě tiskla k prsům, se jí vysmekl z prstů a udeřil o betonovou cestu.
Ležel teď mezi nimi.
Chtěl se vítězně zasmát jejímu hloupému zděšení a odtáhnout s pocity převahy, trochu ji pokořit, ale - když rozškrtl zápalku, strnul překvapením na místě a zamžikal zlekaně víčky.
I v komíhavém světle, které klouzlo po dívčí postavě proti němu, si stačil povšimnout, že na pomačkaném kabátku je přišita jasně žlutá hvězda s černým nápisem vprostřed: JUDE.

Pavel zjistí, že Ester přijela do města, aby nastoupila na transport do Terezína, kde by již měli být její rodiče (o kterých ale dlouho neměla žádné zprávy). Na poslední chvíli ale dostala strach a utekla. Pavel se nad Ester slituje a nabídne jí úkryt v pokojíku vedle krejčovny svého otce. Přitom na sebe bere velké riziko, protože Ester je nyní nejen Židovka, ale i ilegální obyvatel Protektorátu, a její "přechovávání" by ho mohlo stát život - denně jsou vyvěšovány seznamy jmen lidí, kteří byli zastřeleni pro různé "zločiny", například schvalovali atentát na Heydricha, který byl spáchán druhý den po Pavlově setkání s Ester, tajně přechovávali Židy nebo jim jinak pomáhali, sympatizovali s komunisty a podobně.
Dva mladí lidé se postupně sbližují a nezabrání jim v tom ani nepříznivé prostředí a nepřátelský duch doby. Kvůli nebezpečí odhalení ale Ester nesmí malý pokojík opouštět - celé dny tráví čekáním na Pavlův odpolední příchod a snaží se něčím zabavit. Přitom ani netuší celou pravdu, protože Pavel, její jediné spojení s okolním světem, ji z ohleduplnosti zamlčuje vážnost její situace. Když se jednoho dne Ester dozví pravdu o nebezpečí, které kvůli ní milovanému muži hrozí, začne - ve snaze Pavla ochránit - přemýšlet o útěku. Nakonec ji ale právě láska k Pavlovi zabrání její záměr provést do konce.
Alespoň na chvíli se zdá být zase vše v relativním pořádku, jenže o Esteřině přítomnosti už ví více lidí. Například tovaryš Čepek, pomocník krejčího Antonína, který zatvrzele odmítá nacistický režim.Tento cynický, ironický starý mládenec, jehož pozornosti občasná noční přítomnost Ester v dílně neunikla, nepředstavuje nebezpečí, zato starousedlík Rejsek z domu ano. Nikdo ho pořádně nezná, tvrdí se o něm, že se paktuje s Němci, jeho syn zemřel na východní frontě u Charkova v nacistické uniformě a po aféře s malířem z podkroví domu, který byl nedávno popraven (byl obviněn z bolševismu) mu nikdo nevěří, protože se všichni (celkem právem) domnívají, že právě opilec Rejsek svého souseda obvinil.
Situace Ester je už neúnosná, dívka má pocit, že se v těsném pokoji každou chvíli zblázní a i Pavel si uvědomuje, že takhle to napořád nepůjde. Čepek mezitím prozradí krejčímu vše, co o Ester ví, a krejčí se rozhodne, že Pavlovi pomůže dostat Ester na venkov k Pavlově tetě, kde by snad mohla v utajení a v lepším prostředí přečkat válku, která už přece musí každou chvíli skončit porážkou Němců (jak v to všichni skrytě doufají). Jejich plán jim ale překazí německé vojenské jednotky, které právě dopadly československé atentátníky, skrývající se v kryptě kostela v blízké ulici.
Celá čtvrť je vzhůru nohama, Pavel se kvůli hlídkám a zákazu vycházení nemůže dostat z domu, Ester zatím trne ve svém úkrytu, protože opilý Rejsek vyzrazuje sousedům její přítomnost. Na poslední chvíli je Ester Čepkem zachráněna před dopadením, ale když už nebezpečí pominulo, rozhodne se Ester přece jen pro útěk, aby ochránila Pavla a jeho rodinu.

Stála ve dveřích z přístěnku. Tvář pod rozcuchanými vlasy je rozplizlá skvrna. Svítí bělostí v řídkém šeru. Skoro se jí lekl. Žlutá hvězda a černý kufřík v ruce. Vstal. Asi ho neviděla, snad ho ani nechtěla vidět. Nikoho už! Než se rozhýbal, vykročila toporně vpřed, pohyby mechanické loutky. Ráz, dva! Dostihl ji až u dveří, tarasil jí cestu celým tělem. Nelíbil se mu ten nevidomý pohled velkých očí, rozevřených tmou. Ty' Položil jí ruce na ramena.
Třásl jimi, pokoušeje se ji probudit.
"Kam - skřítečku?"
"Pusťte mě!"
"Vzpamatuj se! To jsem jen já... Jsou venku, slyšíš?"
"Já musím..." mumlají ty široké rty, "já už musím... musím jít... vždyť by ho zabili..."
"Ale kam?... jeminánku... kampak bys..."
"Já musím za nimi... Jsou v Terezíně. Pusťte mě... oni mi snad píší a ... Já už sem nepatřím... nesmíte mě tu držet... zabili by ho... víte... zabili by ho... pusťte mě...!"
Svíral dlaněmi křehká ramena, třepal tím pružným stromkem dívčího těla, svíjelo se mu v prstech. Přitiskl ji vší silou na prsa, konejšivě hladil po vlasech. Droboučké slzy se mu sypaly z očí, máčely tvář. Plakal. Nad ní, nad sebou, nad zjančeným, zesurovělým světem.
Prosil ji, neslyšela.
"Pusťte... pusťte... prosím..."
Prala se s ním jako divoká kočka, netušil by v ní tu pružnou sílu. Opřela se mu oběma rukama o prsa, odstrčila ho v nečekaném náporu, až se zapotácel. Tělem narazil na roh stolu, klesl na židli, hekal, lapaje po dechu, a než se vzchopil, stiskla kliku.
Zvnitřku bylo otevřeno, lasiččím pohybem se prosmykla mezi veřejemi, zámek zacvakl a byla pryč! Pryč!

Ester tedy uteče, ale brzy je dopadena německými vojáky.
Pavel ji už nikdy nespatří. Je z té ztráty zničený, dokonce pomýšlí na sebevraždu, protože pro něho život bez Ester nemá cenu. Uteče z domu a tráví dlouhé hodiny v malém pokojíku, ve kterém ještě nedávno s Ester plánovali její útěk na venkov. Jeho otec si o něho dělá starosti a chodí za ním, Pavel ale na jeho volání nereaguje. Nakonec se ale vzpamatuje a uvědomí si, že musí žít dál...
V úvodu knihy se seznámíme se zoufalým Pavlem, který zpětně vzpomíná na své setkání s Ester a na jejich společné chvíle. Autor tedy používá jak "ich" formu pro vyjádření Pavlových pocitů, tak i "er" formu. Ke konci dává spisovatel tušit, že se Pavel smířil s faktem, že je Ester mrtvá, zatímco on žije.
Název je symbolický - příběh nešťastné lásky dvou mladých lidí je přímo podle vzoru Shakespearovy hry "Romeo a Julie", zatímco "tma" znázorňuje strach (Ester i Pavel se báli tmy, přesto jí byli v malém pokojíku často obklopeni).
Do díla se promítají historická fakta, například atentát na říšského protektora R. Heydricha, popravy, jmenné seznamy zastřelených, všudypřítomný strach (kontrast mezi tovaryšem Čepkem, který se proti režimu bouří a krejčím, který zcela rezignuje - částečně i ze strachu o rodinu), zničení Lidic nebo závěrečné dopadení atentátníků.







Střední říše

1. července 2009 v 18:18 Oblast Egypta
Střední říše (2 040 - 1 786 př. n. l.)
- k opětovnému sjednocení Egypta došlo kolem roku 2 040 př. n. l. za vlády faraona MENTUHOTEPA II.
o zabezpečil hranice proti nájezdům asijských kmenů - postavena soustava pohraničních pevností na Suezské šíji - Vládcova zeď
o obnovil obchodní spojení se starobylým foinickým přístavem Byblos - dováželo se z něj dřevo na stavbu lodí
o zahájil rozsáhlou stavební činnost v údolí Dér el - Bahrí
o hlavním městem se stal Véset (řecky Théby)
- prosperita země byla obnovena faraony 12. dynastie
o došlo k rozkvětu řemesel
o rozvíjelo se umění a obchod s Foinicií a Krétou
o používání předmětů z bronzu
- za faraona AMENEHMETA I. (asi 2 000 - 1 970 př. n. l.) bylo založeno nové hlavní město Ictavea
o sever země zabezpečil Vládcovou zdí, která chránila přístup k měděným dolům a nalezištím tyrkysu na Sinaji
o tažení proti kmenům v Libyi a Núbii (budoval tam pevnosti kvůli přístupu ke zlatým dolům)
- za vlády faraona SENVORSETA II. (asi 1 890 - 1 879 př. n. l.) se začala hospodářsky rozvíjet oblast Fajjúm, kde nechal vybudovat rozsáhlý systém zavodňovacích kanálů s hrázemi, čímž se z rozsáhlých močálů stala egyptská obilnice
o mírová vláda
- jeho následník SENVORSET III. (1 879 - asi 1 845 př. n. l.) upevnil nadvládu nad Núbií a východním pobřežím Středozemního moře
o reformoval státní správu - centralizoval správu nómů, zrušil dědičný titul správce nómů a dosadil nové úředníky, kteří byli odpovědní vezírovi a tak omezil moc správců nómů (nomarchů) a zavedl kontroly nad činností úředníků
- poslední panovníci 12. dynastie dále zvelebovali oblast Fajjúmu
o zvláště AMENHMET III. (asi 1 845 - 1 800 př. n. l.) zde dokončil významné stavební práce

"Opravdový básník je ten, kdo naučí své verše zpívat."

1. července 2009 v 15:57 | yellow |  Naše názory, články
Již před nějakou dobou jsme ve škole psali slohovou práci. Měli jsme na výběr z mnoha témat, ale já jsem si vybrala úvahu o kvalitě dnešních textů. Tohle je napsané podle nečistopisu a musím říct, že čistopis byl mnohem lepší. A musím se pochlubit, že jsem dostala jedničku. První slohovka, kterou jsem napsala bez jakékoliv chyby. V této verzi jich však bude dost.

Madison Square Garden je na nohou. Dneska je den, na který mnozí Newyorčané čekali. Dnes do jejich města přijeli U2. Je to první koncert v New Yorku od 11. září.
S prvními tóny se rozsvítí reflektory a ozve se ohlušující potlesk a jásot, který je ovšem s prvními slovy písně vystřídán sborovým zpěvem stotisícihlavého davu. Jako koncert pokračuje, nabírá zpěv na síle až do doby, kdy koncert přejde do přídavkové části. Na jejím konci však už nikdo nezpívá, mnozí brečí. U2 rozezpívali New York, ale také ho rozplakali. Nejen výběrem písní, kterými chtěli vyjádřit solidaritu, smutek, ale i víru v New York a samotné lidstvo, ale i silnými texty, které, ač často nesmyslné, mají vnitřní hloubku, nesou myšlenku a dovolují mnoho výkladů, takže v nich každý najde něco, co ho upoutá. Ať už je to barvitá metafora, oslovení kohosi, melodičnost, vyjádření podpory, popis situací, které známe, skrytá životní pravda, nelogické zvolání nebo cokoliv jiného, ale nejčastěji to je vyjádření našich vlastních myšlenek, pouze jinak formulovaných.
Toto, alespoň podle mého názoru, nejde říci o všech textech. Ač se někteří úmyslně pokouší zaujmout hloubkou svých textů, většinou neslaví valný úspěch. Obecně bych řekla, že v nynější době je hudební scéna prolezlá hudebníky, jejichž texty a hudba nestojí za nic a spíše se pokouší upoutat svým zjevem a chováním. Ač zástupce "mladé generace" tyto hudebníky vyloženě nesnáším. Proč bych měla poslouchat něco, co mi absolutně nic neříká ani hudebně, ani obsahově? Další otázkou ovšem je, jestli většina nynějších textů vůbec nějaký obsah má a není to obyčejné hekání, znějící jako astmatický záchvat, opakování dvou nebo tří slov v několikaminutové písničce, nebo obyčejné nesmyslné plácání do vody, které má oslovit mladé lidi, kteří o ničem nechtějí přemýšlet.
Kdo má zájem o kvalitu, tak většinou sáhne po nějakých osvědčených "dinosaurech", kteří už něco zažili, jejich písničky taktéž, ale stále jsou oblíbení, stále se hrají a hlavně mají stále co říct. K takovým bych přiřadila již zmíněné U2, Oasis, Bruce Springsteena, Boba Dylana, Johnyho Cashe a další. Abych nebyla zaměřená jen na zahraniční hudební scénu, kterou osobně upřednostňuji, zmínila bych Karla Gotta a další stálice české hudební scény. Jako komplikovaný případ mi přijde pan Nohavica. Ještě nedávno bych ho bez váhání přiřadila po bok Karla Gotta, ale narazila jsem na jeho nové texty, kterými komentuje pro nejmenovaný server aktuální týdenní dění. Takovou vulgárnost a brak bych od něj nečekala. Svými starými písněmi rozezpíval celý národ, ale těmito "hudebními komentáři" ho znechutí.
Tak jako tak, nikdy mě nikdo nepřinutí, abych poslouchala něco, co je sice moderní, ale nemá to žádný smysl a kvalitu. Radši budu ten, kdo poslouchá "dinosaury" a může při tom přemýšlet o smyslu textu, než abych poslouchala hekání "kdejaký kozy" jen proto, abych byla IN.

Tour U2 odstartovalo

1. července 2009 v 14:07 | yellow |  U2
Včera (tj. 29. 6. 2009) odstartovalo turné U2 k CD No Line On The Horizon. První koncert se uskutečnil v Barceloně a na youtube se již objevily první videa z koncertu. Musím říct, že čím dál tím víc lituju, že se nám s fridou nepodařilo sehnat lístky do Berlína. Nejdřív zkolaboval server a když jsme se na něj konečně dostaly, tak byly lístky, které jsme chtěly vyprodané a navíc je prodávali jen po dvou na jednu kartu a my potřebovaly tři a měly jen jednu kartu. Sakra, sakra, sakra. Tak příště, snad.

Unknown Caller


No Line On The Horizon


Ultra Violet


Unforgettable Fire


Beautiful Day


Angel Of Harlem


Doopravdy závidím těm, co se na koncert dostali. Rozhodně to bude stát za to. Za nás, co se tam nedostali doufám, že nějaký koncert vyjde na DVD, nebo by mohlo být další U23D a nejlépe obojí.