"Když to není rozbité, nespravuj to."

Srpen 2009

Karel Čapek - Továrna na absolutno

29. srpna 2009 v 12:03 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Továrna na absolutno

Hlavní postavy: Ing. Rudolf Marek, G. H. Bondy

(Československý spisovatel, v Praze: 1982)

Román, který původně vycházel formou fejetonů v novinách, sám Čapek označil spíše za fejetonový seriál. Obsahuje prvky sci-fi tvorby, zabývá se i společenskými problémy, nebo válkou.
G. H. Bondy, prezident závodů MEAS, při obvyklém čtení novin narazí na inzerát, který ho zaujme. Podal ho jeho bývalý spolužák ing. Rudolf Marek a stojí v něm, že vědec z "osobních příčin" okamžitě prodá svůj vynález, který je vhodný pro každou továrnu. Prezident Bondy má sice zpočátku pochybnosti, ale nakonec se rozhodne zajet se na vynález podívat.
Tím vynálezem je Karburátor - kotel, který dokáže rozštěpit atomy, čímž získá všechnu energii spalovaného materiálu. S nejnižší možnou spotřebou tak může být dosaženo nejvyššího možného množství energie. Půl kila uhlí dokáže energií zásobovat rok celou továrnu - je to naprosto revoluční technika dokonalého spalování.
Má to ovšem háček - rozbitím hmoty se uvolní jakási božská podstata - Marek tuto esenci nazývá Absolutno a přesto, že je ateista, myslí, že jde o kus jakéhosi "Boha", který se do hmoty dostal už s jejím stvořením.
Vylučované Absolutno má na lidi neblahý vliv - obrací je na víru, lidé dělají zázraky a stávají se z nich světci, naprosto propadají náboženskému fanatismu. Zvláštní je, že Absolutno působí na každého jiným náboženstvím - dochází potom ke střetům jednotlivých skupin.
Inženýr Marek ví, že výplod jeho dvacetileté usilovné práce je nesmírně užitečný. Na druhou stranu ale nechce nést za svůj vynález odpovědnost - bojí se Absolutno vypustit do světa. Proto kontaktoval Bondyho, o kterém ví, že by byl pro peníze schopen všeho. Bondy začne Karburátory vyrábět ve velkém a dodávat je do celého světa. Tak se Absolutno dostane mezi lidi a všude zavládne chaos.
Absolutnu totiž nestačí lidi obracet na jakoukoli víru - stejně jako kdysi stvořilo svět, i nyní má chuť tvořit. Usadí se proto v továrnách, kde skvěle dokazuje svůj smysl pro nekonečno. Lidé jsou ovšem konečnem jaksi omezeni, proto se výrobní aktivita Absolutna nesetkává s úspěchem. Absolutno se bezhlavě vrhne na výrobu čehokoli - materiál dokáže sehnat kdekoli. Továrnu se cvočky například brzy pohltí obrovské hory cvočků, což by možná mohlo vést k zisku, kdyby měl cvočky kdo vyvážet a prodávat. Dělníci a vůbec všichni se o obchody moc nezajímají, místo toho se oddávají konání zázraků, kříšení mrtvých, nebo nějaké jiné božské činnosti. Zatímco je tedy před továrnou se cvočky halda nepotřebných cvočků, o kus dál se jich nedostává... a tak je to se vším. Zkolabuje obchod, dopravní síť, celý ekonomický systém světa se zhroutí.
Všeobecnému zmatku učiní přítrž mladý francouzský poručík Bobinet, který se, po vzoru Napoleona, rozhodne spasit Francii a zbavit ji Karburátorů. Podaří se mu to, je jmenován císařem a začne dobývat ostatní země. Mezitím ve světě zuří válka, která je Největší válkou a trvá 9 let. Ze 198 milionů mužů, kteří v ní bojovali, přežije pouhých 13 - každý jiné národnosti. Tito vojáci už ani neví, proč se vlastně válka vedla - nakonec se společně domluví a přestanou bojovat.
V poslední ze třiceti kapitol se v hospodě setkávají postavy známé z předchozího děje, kdy stáli proti sobě a každý se snažil prosadit svou víru. Nyní se baví o tom, jak je jejich víra zaslepila (myšlenka pragmatismu) a v závěru se od strážmistra dozvídají, že byl odhalen a zničen poslední Karburátor.

"Lidi jsou vždycky zas tam, kde bejvali," ozval se pan Bnder. "Však to taky pan Kuzenda říká. Bindere, říká, žádná pravda se nedá vybojovat. Víš, Bindere, říká, ten náš Pánbůh na bagru nebyl tak špatnej, a ten tvůj v kolotoči taky ne, a vidíš, přece zanikli. Každej věří na svýho výbornýho Pánaboha, ale nevěří druhýmu člověku, že ten taky věří něco dobrýho. Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní se už najde. Tak to říká pan Kuzenda."
"Ba jo," mínil pan Brych. "Člověk si třeba může myslet, že druhá víra je špatná víra, ale nemá si myslet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap. To je v politice a ve všom."
"A proto se tolik lidí nenávidělo a pobilo," ozval se páter Jošt. "Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří. A přece největší víra by byla věřit v lidi."
"Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to nejni dobře, Velebnosti. Svět bude zlej, pokud nezačnou lidi věřit v lidi."

Karel Čapek - Kniha apokryfů IV.

29. srpna 2009 v 10:14 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Kniha apokryfů

(Československý spisovatel; v Praze: 1983)

apokryf = literární útvar používající známý motiv k alegorickému anebo parodickému srovnání s výkladem autora (definice ze Slovníku cizích slov - nakladatelství Dialog, 2004)

Attila (1932)
V lese se ukrývá skupinka obyvatel, kteří prchají z domovů před postupujícími Huny. Hlídky objeví zbědovaného mladíka, kterému se podařilo uniknout z města obsazeného nepřítelem, o kterém kolují hrůzostrašné legendy. Mladík, kterému matka pomohla ukrývat se před cizími válečníky, a kterému pomohla utéci, neví ale nic o tom, že by se nepřítel choval tak, jak se o něm traduje. To je uprchlíkům podezřelé - jedním z těch, co se schovávají v lese, je cínař, který má zlost na konkurenční kotláře, kteří přišli z východu. Začne je obviňovat ze spojenectví s Huny a nakonec nebohého mladíka po dlouhém mučení oběsí jako kotlářského špeha.

"Ale ti pohani přece vraždí i ženy a děti," tvrdil s jistotou vousáč.
Prý ne, řekl mladík. U nich prý ne. On sám byl schován ve slámě, ale když mu maminka řekla, že se povídá, že Hunové budou odvádět mladé muže za honáky stád, v noci utekl. To prý je všecko, co ví.
Mužové byli nespokojeni. "To přece je známo," prohlásil jeden, "že utínají nemluvňatům ruce, a co dělají ženským, to se nedá ani povídat."
Já o ničem takovém nevím, řekl mladík, jako by se omlouval. Aspoň u nich prý to nebylo tak zlé. A kolik že těch Hunů je? Prý asi dvě stě, víc jich nebude.
"Lžeš," křikl vousáč. "To přece ví každý, že jich je přes pět set tisíc. A kam přijdou, tam všechno vyvraždí a sežehnou."
"Zamknou lidi do stodol a tam je upálí," řekl druhý.
"A děti nabodávají na kopí," podotkl třetí rozhořčeně.
"A pekou je nad ohněm," dodával čtvrtý potahuje rýmou. "Pohani zlořečení!"
"Bože, Bože," sténal farář. "Bože, smiluj se nad námi!"

Obrazoborectví (1936)
Znalec a sběratel umění Prokopios jde za bývalým umělcem Nikeforem a snaží se ho přesvědčit, aby využil svého vlivu u dvora a zabránil kulturní katastrofě. Malování ikon bylo totiž označeno za modlářství a mají se ničit všechna díla (ikony, ale i sochy a mozaiky). Nikeforos je nyní představeným kláštera (kvůli stáří a zdravotním problémům již nemůže malovat), ale dříve byl uznávaným malířem, oblíbeným samotnou císařovnou. Baví se spolu o současných umělcích, které ovšem Nikeforos neuznává, a proto se nakonec rozhodne obrazoborectví podporovat, protože díky tomu budou zničena i "špatná" díla těch, které nepovažuje za umělce.

"Přeceňujete můj vliv, Prokopie," vydechl opat. "Ti fanatikové jsou silni, a mají za sebou lůzu -" Nikeforos se odmlčel. "Říkáte, že by zničili všechny obrazy i sochy?"
"Ano."
"A mozaiky by taky zničili?"
"Ano. Otloukli by je ze stropů a kamínky by rozhodili po smetišti."
"Ale jděte," děl se zájmem Nikeforos. "Tak to by otloukli také toho zkresleného archanděla Gabriela od toho - nu -"
"Asi ano."
"To je dobře," zachichtl se opat. "On to je hrozně špatný obraz, člověče. Ještě jsem neviděl tak nemožné panáky; a tomu se říká kompoziční důvody! Já vám řeknu, Prokopie, že špatná kresba je hřích a rouhání; je to proti Pánu Bohu. A to se mají lidé klanět? Ne, ne! Pravda je, že klanět se špatným obrazům je opravdu modlářství. Já se nedivím, že se proti tomu ti lidé bouří. Mají docela pravdu. Krétská škola je blud; a takový Papanastasias je horší kacíř než nějaký arián. Tak vy říkáte," žvatlal opět radostně, "že by ty mazanice otloukli? Dobré zprávy mi nesete, milý synu. Jsem rád, že jste přišel." Nikeforos se s námahou zvedl na znamení, že je audience u konce. "Krásné počasí máme, že?"
Prokopios povstal, zřejmě zdrcen. "Nikefore," vyhrkl, "ale také jiné obrazy budou zničeny! Slyšíte, všechno umění bude spáleno a rozbito!"
"Ale, ale," děl opat chlácholivě. "Je to škoda, veliká škoda. Ale má-li se svět zbavit špatné kresby, nesmíme se dívat příliš přísně na nějaký ten přehmat. Jen když se už lidé nebudou klanět zkresleným panákům, jaké dělá ten váš - nu -"
"Papanastasias."

Bratr František (1932)
Příběh o žebravém mnichu Františkovi z Assisi, který se cestou zastavil u jednoho kováře. Kovářova zbožná těhotná žena okamžitě přinesla mnichovi něco k jídlu. Manželé ale byli podivně zamlklí. Po chvíli se u domu objevil pes, kterého se kovářka očividně bála. Kovář psa zahnal a pak Františkovi vysvětlil, že pes kdysi roztrhal tělo ztracené mladší kovářčiny sestry. Od té doby se psa štítí, ale kovář nemá to srdce ho zabít a odehnat se nedá. František si psa nejdřív také oškliví, ale nakonec si ho zvíře získá a díky němu i kovářka překoná svůj odpor a strach.

V tu chvíli vyšel kovář a jeho žena na práh, neboť hledali svého hosta. A hle, před domem klečí mnich, drbe za uchem vzlykající psisko a tiše povídá: "Tak vidíš, bratříčku, tak vidíš, můj milý; co mi lížeš ruce?"
Kovář zafrkal. František se k němu obrátil a plaše zažvatlal: "Víte, kováři, když on tak prosil! Jak mu říkáte?"
"Bracco," zabručel kovář.
"Bracco," děl svatý František a psík mu honem olízl tvář. Bratr František se zvedl. "Dost už, bratře, děkuju ti. Abych už šel, kováři." Nevěděl honem, jak e rozloučit; stál před kovářkou a myslel se zamhouřenýma očima na nějaké požehnání.
Když je otevřel, klečí před ním mladá žena a má ruku položenou na hlavě žlutého psa. "Chvála Bohu," vydechl František a ukázal žluté zuby. "Bůh vám to zaplať!"
A psík piště zběsilou radostí počal uhánět v kruhu kolem světce a klečící ženy.

Ofir (1932)
Na náměstí svatého Marka byl předveden špinavý muž, který tvrdil, že viděl bájnou zemi zlata, Ofir. Muž se jmenuje Giovanni Fialho, býval kupcem z Lisabonu, ale po návratu z Ofiru ho zajali alžírští piráti a teprve nyní se mu podařilo uprchnout z galejí. Fialho podá podrobný popis Ofiru i jeho bohatství, je vyslechnut samotným dóžetem a jeho rádcem, biskupem. I přes značné množství informací, které se podle dóžete s biskupem shodují s jinými výklady o Ofiru, nakonec Fialhimu neuvěří, když řekne, že v Ofiru rostou palmy, ale biskup má "potvrzeno", že tam rostou granátovníky. Fialhi je odveden do vězení, protože jeho přímému svědectví věřili méně, než "zprávám z druhé ruky".

"Hm, koukejme. Podle arabských zpráv žije v ofirských horách pták Noh, který, jak známo, má kovový zobák, kovové pařáty a bronzové brky. Neslyšels o něm nic?"
"Neslyšel, monsignore," koktal plavec.
Biskup z Pordenone vrtěl povážlivě hlavou. "Přes ty hory, člověče, se nedá přeletět, to nám nenamluvíš; vždyť se tam dokázaně zdržuje pták Noh. To je technicky nemožné, pták Noh by ty Pegasy sezobal jako vlaštovka mouchy. Holenku, nás nenapálíš. A co, ty taškáři, jaké tam rostou stromy?"
"Inu, jaké stromy," vypravil ze sebe nešťastník, "známo, jaké stromy. Palmy, monsignore."
"Tak vidíš, že lžeš," řekl biskup vítězně. "Podle Bubona z Biskry, který je v těchto věcech autorita, rostou v Ofiru granátovníky, které mají místo zrn karbunkule. Vymyslel sis, brachu, hloupou historii!"

Goneril, dcera Learova (1933)
Příběh o tom, jak se z dcery krále Leara stala nenávistná osoba. Všechno to vlastně začalo, když byla Goneril zneuctěna jako hospodyně, protože její otec pozval do domu svou družinu, která se tam chovala nestoudně, a Goneril proti nim nemohla nijak zakročit, protože "chlapi" jí neposlouchali a otec se jí nezastal. Pohádali se a Lear Goneril proklel - ani její manžel, vévoda, se jí nezastal. Goneril si našla milence, mladého Edmunda, ale nemá ho ráda, pouze se chce jeho prostřednictvím pomstít svému muži. Zároveň nenávidí svou sestru Regan, která se snaží jejího milence přebrat. Dokonce říká, že nemá ráda ani sebe, a přiznává se k tomu, že se díky nenávisti cítí volnější.

"Tomu ty nemůžeš rozumět, chůvo. Někdy si myslím, že bych mohla zabít vévodu, když chrápe vedle mne. Jednoduše tesákem zařezat. Nebo otrávit Regan. Tu máš, sestřičko, napij se vína. Víš, že Regan mi chce přebrat Edmunda? Ne, že by ho měla ráda; Regan je studená jako kámen. Ale to dělá proti mně. A počítá s tím, že Edmund nějak odklidí toho trulanta vévodu a sám se zmocní trůnu po Learovi. Určitě je to tak, chůvo, Regan je teď vdova - ta ještěrka měla odjakživa štěstí. Ale nemysli si, to se jí nepodaří: já dávám pozor a nenávidím. Já ani nespím, jen abych mohla myslet a nenávidět. Kdybys věděla, jak se to potmě krásně a bezmezně nenávidí. A když si vzpomenu, že to všechno přišlo jen pro tatínkovu umíněnost a nějaký ten nepořádek v domě - Řekni, to by s žádná paní nemohla dát líbit -
Chůvo, chůvo, chůvo, proč tehdy neviděli, že jsem byla v právu!"

Hamlet, princ dánský (1934)
Děj se odehrává po představení, které kočovní herci na Hamletovo přání sehráli před královskou rodinou, aby tak odhalili strašlivý zločin, kterého se dopustil současný král. Hamlet se ptá přátel, kteří hru viděli, jaký vzbudila v sále ohlas. Princ je potěšen, že hrál zuřil a jeho matka omdlela a začíná rozvíjet úvahy o tom, jakým skvělým hercem by byl, kdyby měl příležitost zahrát si postavu krále-vraha. Také odhaluje svůj dramatický a řečnický talent a v závěru si pokládá otázku: "Být nebo nebýt, toť ta otázka. A když už být, tož čím?" a začne uvažovat, která profese by se pro něho nejvíce hodila - zda herec, dramatik nebo řečník.

Být prostě hercem! Nebo jen tak psát,
ne ze msty, ale jenom pro tu radost,
že slovo ožívá mi pod rukama -
A proč jen psát? Proč raději nemluvit?
Být zkrátka řečníkem, být vůdcem lidu
a mluvit, mluvit, jako zpívá pták,
tak krásně a tak uchváceně, že bych
sám sebe přesvědčil a věřil tomu,
co povídám! - Tak jest. Být cele něčím,
to je to slovo vykupující!
Být hercem. Nebo psát? Či s lidem jít?
To nebo to? Oh, peklo! Co mám volit?
Čím má být Hamlet? Co bych dovedl,
kdybych byl něčím! - Ano, ale čím?
To je ta otázka!

Zpověď Dona Juana (1932)
Don Juan umírá a k jeho lůžku zavolají kněze. Padre Jacinto chce Dona Juana zpovídat a těší se, že se mu dostal do rukou tak "krásný" případ slavného a nesvědomitého prostopášníka a stoprocentního hříšníka. Ve zpovědi si padre vyslechne opravdu hrozivé věci - Don Juan mluví o lžích a rouhání, o vraždě a křivých přísahách, o pýše, podvodu a zradě - jen na jedno jaksi zapomene... Oznámí faráři, že je se svou zpovědí hotov, ale tomu padre Jacinto nevěří, protože od něho ještě neslyšel jediného slova pokání za smilstvo, kterého se věhlasný Don Juan dopouštěl. Faráře zjevné zapírání umírajícího velmi rozčílí a odmítne mu udělit rozhřešení. Odpoledne za ním přijede jezuita padre Ildefonso a nechá si celý příběh vyprávět. Poté se vydá sám Dona Juana znovu vyzpovídat. Don Juan je už velmi unaven a nemůže mluvit, což ale Ildefonsovi nevadí, protože sám už předem tuší pravdu - Don Juan ve svém životě neměl jedinou ženu a svými dobrodružnými záletnými historkami chtěl pouze odpoutat pozornost od tohoto faktu. Ildefonso Dona Juana lituje, neboť se ke svému handicapu styděl přiznat dokonce i ve svaté zpovědi - proto řekne otci Jacintovi, že se Don Juan ze všeho přiznal a projevil nesmírnou lítost, za což si zaslouží rozhřešení.

"A zatím," mluvil kněz přátelsky, "jste nikdy nebyl mužem, Done Juane; jenom váš duch byl duchem muže a ten se styděl, seňore, a zoufale se snažil ukrýt, že příroda vám nedala, čím je obdařen každý živoucí tvor -"
Z lůžka se ozvalo chlapecké zakvílení.
"Proto, Done Juane, jste hrál muže od jinošství; byl jste ztřeštěně statečný, dobrodružný, pyšný a okázalý, abyste v sobě překonal ten pokořující pocit, že jiní jsou lepší a mužnější než vy; ale byla to lež, a proto jste marnotratně kupil důkaz za důkazem; žádný vám nemohl stačit, protože byl jen předstíraný a jalový - vy jste nesvedl ani jediné ženy, Done Juane. Vy jste nikdy nepoznal lásky, jen jste horečně usiloval, kteroukoliv žádoucí a vznešenou ženu jste potkal, ji okouzlit svým duchem, svým rytířstvím, svou vášnivostí, do které jste se sám vemluvil; to vše jste uměl dokonale, protože jste to hrál. A když přišel ten okamžik, kdy pod ženou klesají kolena - to muselo býti pro vás peklo, Done Juane, to muselo býti peklo, protože tu chvíli jste prožíval svou zlořečenou pýchu a zároveň své nejstrašnější ponížení. A musel jste se vydrati z náručí, jehož jste za cenu života dobyl, a prchat, ubohý Done, prchat z loktů té přemožené ženy, a to ještě s nějakou krásnou lží na těchto neodolatelných rtech. Muselo to býti peklo, pane Juane."

Romeo a Julie (1932)
Oliver Mendeville je mladý anglický šlechtic, který léto tráví v Itálii na studijní cestě. Ve Florencii ale obdrží zprávu o otcově smrti, proto se vydává domů. Cestou ho přepadne déšť, před kterým se schová u otce Ippolita. Šlechtici je nabídnuto občerstvení - víno a veronský salám. Oliver podotkne, že Veroně se v Anglii říká "město Juliino", díky slavné Shakespearově hře. Oliver vypráví Ippolitovi tragický příběh mladých milenců, ale padre Ippolito ho záhy vyvede ze zažitého omylu - sám byl kdysi ministrantem mnicha Lorenza a znal moc dobře jak Kapulety, tak i Monteky. V jeho podání příběh ztratí na romantičnosti, zato se ale zdá pravděpodobnější. Romeo skutečně miloval Julii, jenže narozdíl od bohatých Kapuletů byli Monekové poměrně chudí. Julie byla zasnoubená s hodným a vlídným hrabětem Parisem, kterého hejsek a dareba Romeo ze žárlivosti zranil mečem do ramene. Po tomto činu Romeo utekl do Mantovy a nikdy se nevrátil (prý pak unesl nějakou dceru vévody z Mantovy). Julie se po Romeově útěku mírně přiotrávila, ale když byla na zotavené u své tety, přijel za ní Paris a oba se do sebe nakonec zamilovali. Vzali se a měli spolu osm dětí a Julie prý byla skvělou manželkou.

"Gracias, padre," mumlal sir Oliver. "U nás v Anglii se Veroně říká město Juliino."
"Ale jděte," podivil se padre Ippolito, "a proč? Ani nevím, že by tam byla nějaká kněžna Julie. Pravda, už jsem tam nebyl přes čtyřicet let - která Julie to byla?"
"Julie Capuletová," vysvětloval sir Oliver. "Víte, my máme o ní takovou divadelní hru... od nějakého Shakespeara. Krásná hra. Znáte ji, padre?"
"Ne, ale počkejte, Julie Capuletová, Julie Capuletová," brebentil padre Ippolito, "tu bych měl znát. Já býval u Capuletů s padrem Lorenzem -"
"Vy jste znal mnicha Lorenza?" vydechl sir Oliver.
"Jak bych ho neznal? Já mu, pane, dělával ministranta. Poslyšte, není to snad ta Julie, co si vzala hraběte Parise? Tu jsem znal. Moc zbožná a výtečná paní, ta hraběnka Julie. Ona byla rozená Capuletová, z těch Capuletů, co měli obchod se sametem."
"To nemůže být ta," prohlásil sir Oliver. "Ta pravá Julie zemřela v dívčím věku nejdojemnějším způsobem, jaký si můžete představit."
"Aha," děl molto reverendo, "tak to není ta. Julie, kterou jsem znal, si vzala hraběte Parise a měla s ním osm dětí. Vzorná a ctnostná manželka, mladý pane, kéž vám Bůh dá takovou. Pravda, říkalo se, že předtím se zbláznila do jakéhosi mladého crapulona - Ech, signore, o kom by se něco neříkalo? Mládí je, vímeť, nerozvážné a potrhlé."

Pan Hynek Ráb z Kufštejna (1933)
Janek Chval z Jankova přivítá svého zeťě Hynka Rába z Kufštejna a oba se brzy začnou bavit o politice. Hynek ostře kritizuje každý krok současného krále Jiřího z Poděbrad, vidí v něm zbabělce, který se snaží zavděčit papeži i ostatním vládcům a navíc chce řešit spory mírově a založit všeevropský sněm. Zároveň je Hynek tvrdý k chudým obyvatelům říše a vyjadřuje naději, že snad bude válka, protože jinak by si mohli ostatní státy myslet, že se bojíme. Mezitím Janek jen poslouchá a dělá si obavy - o politiku se moc nezajímá, spíše mu dělá starost, jestli včas sežene dost zásob na válečné časy.

"A on si myslí," horlil pan Hynek Ráb, "že dělá bůhvíjak vysokou politiku. Tuhle poslal nějaké své tajtrlíky až do Francie, za francouzským králem. A že prý by se měl založil spolek křesťanských knížat, aby se scházeli na takovém všeevropském sněmu nebo čem. Prý po dobrém vyřizovat spory a podobně. A proti Turkovi prý a věčný mír a takové věci. Řekněte sám: slyšel jste jakživ takový nesmysl? Copak se dá politika dělat - takhle? Prosím vás, kdo by vyřizoval spory po dobrém, když se dají vyřídit válkou? A copak si dá některý stát do toho mluvit, když chce mít válku s druhým? No, pitomosti; celý svět se tomu jenom směje. Ale jak nás, pane tcháne, takový slabošský krok před celým světem kompromituje! Vždyť, proboha, vypadáme, že se jako bojíme, aby na nás nepřišla nějaká ta vojna -"

Napoleon (1933)
Císař Napoleon je doma s Mlle Claire a přemýšlí o svých zítřejších plánech. Najednou si nemůže vzpomenout na jméno svého nejlepšího anglického zvěda, přestože nosí v hlavě jména tolika vojáků, spolužáků a kamarádů z dětství. Právě, když si zkouší vyjmenovat jména dětských přátel, vzpomene si na hru, kterou spolu hráli, ve které byl jejich kapitánem a říkali mu Polio. Svěří se Mlle Claire, že: "Vládnout, Madame, není jako poroučet. Poroučet bez rozpaků a ohledů - nestarat se o možné následky - Madame, to bylo to suverénní na věci, že to byla jenom hra, že jsem věděl, že je to jenom hra."
Dále pokračuje tím, že i dnes ho občas napadne, že celá věc s císařstvím atd. je jen hra, kterou s ním hrají jeho generálové i poddaní. Vyslovuje domněnku, že muži dělají všechno tak vášnivě a soustředěně právě proto, že jsou v hloubi duše stále malými kloučky a nikdy si nepřestanou hrát. Pouze vůči ženě si mohou být jisti, že již nejsou dětmi, ale muži.

"A i teď, i teď," pokračoval císař víceméně pro sebe. "Často mne napadne z ničeho nic: Polio, vždyť je to jenom hra! Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo, protože si na to hrajeme, my všichni. Ti vojáci v pozoru - ti ministři a vyslanci, co se klanějí až po zem, - samá hra. A nikdo přitom ani nešťouchne loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu - Jako děti jsme si také tak vážně hráli. To už patří k té hře, Madame: tvářit se, jako by to všechno bylo doopravdy -"
Na krbu tikaly těžké mramorové hodiny. Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.
"Snad teprve za dveřmi na sebe mrknou," mluví císař zahloubaně. "A snad si šeptají: Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře; ani brvou nehne - kdyby to nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně!" Císař zafrkal, jako by se uvnitř smál. "Komické, že, Madame? A já na ně dávám tak pozor - jakmile se šťouchnou, abych se dal první do smíchu. Ale oni nic. Někdy mám pocit, že jsou smluveni, abych jim naběhl. Rozumíte, abych uvěřit, že to není hra - a pak se mi vychechtat: Polio, Polio, to jsme tě dostali!" Císař se tiše zasmál. "Ne, ne! Mne nedostanou! Já vím, co vím -"

Karel Čapek - Kniha apokryfů III.

29. srpna 2009 v 10:13 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Kniha apokryfů

(Československý spisovatel; v Praze: 1983)

apokryf = literární útvar používající známý motiv k alegorickému anebo parodickému srovnání s výkladem autora (definice ze Slovníku cizích slov - nakladatelství Dialog, 2004)

Marta a Maria (1932)
Marta, starostlivá hospodyně, přijala do svého domu v Bethanii Ježíše Nazaretského. Starala se o něj, připravila mu jídlo, styděla se, že nemá poklizeno a snažila se dělat vše pro jeho pohodlí. Mezitím její pohledná sestra Marie jen seděla u Ježíšových nohou a poslouchala jeho učení. Marta se zlobila, protože taky chtěla poslouchat slovo boží, ale měla moc práce. Chtěla po Ježíšovi, aby Marii domluvil, aby jí pomohla. Ježíš na to řekl: "Marta, Marta, pečliva jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní." Rozhořčená Marta později vše vypráví své sousedce Támar, a Ježíšova slova si vyloží po svém.

"To ona nechtěla nechávat hosta o samotě," pravila chlácholivě paní Támar.
"Kdyby si raději všímala," řekla tvrdě Marta, "aby měl co k jídlu; od toho jsme my ženské, no ne? A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak - paní Támar, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říct. >Pane,< povídám, >to ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!< Tak to ze mne vyhrklo -"
"No a řekl jí?" ptala se paní Grünfeldová.
Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. "Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci: ale jednoho jest potřebí, Marie si vyvolila lepší stránku, a tu jí nikdo nevezme. - Tak nějak to, paní Támar, řekl."
Bylo chvíli ticho. "A to bylo všechno, co promluvil?" ptala se paní Támar.
"Všechno, pokud já vím," děla Marta, stírajíc si drsně slzy. "Pak jsem šla koupit ta holoubata - zloději jsou to na trhu, paní Grünfeld - a pekla jsem je, a uvařila pro vás tu polévku z holoubích drůbků -"
"To vím," pravila paní Grünfeldová. "Vy jste moc hodná, Martičko."

Lazar (1932)
Do Bethanie dorazila zpráva o tom, že Ježíš Nazaretský byl zajat a odveden do vězení. Rozhořčená Marta lituje, že kdy odešel do Jeruzaléma, zatímco Marie řekne, že rozumí tomu, že se Ježíš musel svým odpůrcům postavit čelem, jak to říká Lazar. Toho Ježíš kdysi vzkřísil z mrtvých (od té doby má Lazar zdravotní problémy). Lazar se rozhodne jít do Jeruzaléma a pomoci Kristovi dostat se z vězení. Marie chce jít s ním, zatímco Marta se rozhodne hlídat raději dům a starat se o zvířata. Lazarovi ale začne být nevolno, vymlouvá se, že cestu nemůže podstoupit, říká, že toho lituje,... vypadá tak špatně, že Marta rozhodne, že nesmí jít, a tak jde Marie sama.

"Já vím, že půjdeš," pravila Marta s těžkým srdcem. "Někdo Mu musí běžet na pomoc; to víš, tebe On - vyhojil," dodávala váhavě, neboť také jí připadalo nějak nešetrné mluvit o vzkříšení z mrtvých. "Heleď, Lazare, až Ho vysvobodíte, můžeš Ho aspoň poprosit, aby ti pomohl - kdyby ti snad nebylo dobře -"
"To je pravda," vydechl Lazar. "Ale co kdybych tam nedošel? Co kdybychom už přišli pozdě? Musíš uvážit všechny možnosti. A co když se to v Jeruzalémě nějak semele? Holka, ty neznáš římské vojáky. Ach bože, kdybych já byl zdráv!"
"Vždyť jsi zdráv, Lazare," vypravila ze sebe Marta. "Musíš být zdráv, když On tě uzdravil!"
"Zdráv," řekl Lazar hořce. "To snad vím já, jsem-li zdráv nebo ne. Řeknu ti jen, že od té doby mně ani chvilinku nebylo lehko - Ne že bych Mu nebyl strašně vděčný za to, že mne... postavil na nohy; to si o mně, Marto, nemysli; ale kdo to jednou poznal jako já, ten - ten -" Lazar se otřásl a zakryl si tvář. "Prosím tě, Marto, nech mě teď; já se seberu - já jenom chvilku - to jistě přejde -"

O pěti chlebích (1937)
Jistý pekař vysvětluje rozhořčeně svému sousedovi, proč nemá rád Ježíše. Zpočátku byl uchvácen jeho učením - chystal se rozdat svůj majetek, přenechat pekárnu svému pomocníkovi, káral svého bratrance a vinil ho z hamižnosti, ale potom Ježíš celý den uzdravoval nemocné a hladovému zástupu dal pět chlebů a dvě ryby, které sám požehnal. Stačilo to pro pět tisíc lidí. Pekař to bere jako snahu o zničení pekařského řemesla (zajímavé je, že protesty obchodníků s rybami, kteří mají stejný problém, neuznává), myšlenka křesťanství už pro něj teď není tak lákavá a místo toho, aby se k Ježíšovi přidal, jak měl v plánu, podá na něj stížnost.

Koukejme se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu a ni děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám.
Mně tady nejde o můj prospěch; namouduši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně je to líto, ale to mu nedaruju. To nejde.
Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování: ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!

Benchanan (1934)
Ježíšův učedník Benchanan se ptá Ananiáše, zda je Kristus vinen a poté i velekněze Kaifáše, zda byl Kristus právem ukřižován.
Ananiáš vysvětluje, že Ježíšova taktika spasení světa byla špatná - neměl chtít prosadit celé své učení, ale spokojit se jen s prosazením několika myšlenek, na které by někdo později navázal (měl být více trpělivý a nechtít změnu hned). Dále Ananiáš říká, že: "Pravda se musí propašovat, musí se trousit po troškách, tu drobet, tady drobet, aby si lidé na ni zvykali." Kritizuje také Ježíšův velkolepý příjezd do Jeruzaléma (měl přijít nenápadně a získat si vlivné přátele), také neměl dělat zázraky (protože všem pomoci nemůže a ti, kterým nepomůže, budou žárlit a budou nespokojení) a konečně měl pouze učit a nedělat skutky.
Kaifáš zase vysvětluje, že zbavit se Ježíše bylo jeho vlasteneckou povinností. Navíc zabil dvě mouchy jednou ranou, protože konečnou odpovědnost za Ježíšovu smrt má římský zástupce Pilát, a kdyby lidé později tvrdili, že byl ukřižován neprávem, hněv by postihl nenáviděné Římany. Bere Ježíšovo učení jako vlastizradu (útočí i proti vlastním lidem a farizejům), v závěru si ale protiřečí, protože přes všechno své vlastenectví nechce uznat, že by byl jakýkoli Žid schopen "spasit svět".

"A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn boží nebo co. My přece víme, že je z Nazaretu - prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka - a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje - vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne."

Ukřižování (1927)
Pilát k sobě povolá Náhuma ("učeného muže znalého dějin") a chce, aby si jeho národ rozmyslel ukřižování Ježíše, protože je to bezpráví. Už je ale pozdě, Kristus je spolu s dalšími dvěma zločinci ukřižován. Náhum se domnívá, že každá doba má své mučedníky, kteří musejí umírat pro něco krásného a velkého.

"Aha," řekl Pilát. "Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného."
"Skoro," řekl Náhum. "Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižování za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý napohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc."
"Aspoň náš římský," řekl Pilát.
"I ten náš," pravil Náhum. "Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou."

Pilátův večer (1932)
Pilát večeří se svým pobočníkem, mladým poručíkem Suzou, který je uchvácen zemětřesením, které propuklo spolu se zatměním slunce po ukřižování Krista. Je to první zemětřesení, které zažil. Později se konverzace stočí na téma politiky vůči podrobeným zemím - Pilát myslí, že je lepší nezasahovat jim do jejich zvyků a potom se přizná, že očekával, že se za Ježíše postaví jeho Betlémští krajané, a byl překvapen, když se tak nestalo.

"Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal -"
"Co čekal?" připomenul mu Suza po chvilce.
"Že snad přijdou ti jeho Betlémáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: >Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená; my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit.< - Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor; mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů - - A já bych jim řekl: >Zaplať pánbůh, Betlémáci, čekal jsem na vás. Kvůli němu - a kvůli vám i vaší zemi. Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám. Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy. Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a - my Římané tomu říkáme Virtus, nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlémáci, ale je to ve vás. Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí. Byla by ho škoda.<"
Pilát umlkl a roztržitě smetal ze stolu drobečky. "Nu, nepřišli," zabručel. "Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout!"

Pilátovo krédo (1920)
Josef z Arimatie, Ježíšův učedník, přichází za Pilátem. Pilát mu říká, že Kristus byl popraven nevinně. Josef tvrdí, že sám Pilát ho vydal na smrt, což Pilát nepopírá. Říká: "Když jsem s ním mluvil, viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné: ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy..."
Pilát si pokládá otázku: "Co jest pravda?" a vysvětluje, že každý myslí, že pouze jeho pravda je ta jediná správná a odmítá všechny pravdy ostatní. Pilát věří, že každý má právo na svou pravdu, která by měla být ostatními uznávána - ne potlačována (Čapek byl vyznavačem pragmatismu).

"Nejsi ani teplý, ani studený," řekl Josef z Arimatie vstávaje. "Jsi jenom vlažný."
"Nejsem," odpověděl Pilát. "Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?"

Císař Dioklecián (1932)
Antonia, sestra císaře Diokleciána, svého bratra přemlouvá, aby přestal pronásledovat křesťany, neboť se sama stala křesťankou. Zjišťuje, že její bratr proti jejich učení a víře vlastně nic nemá - naopak přiznává, že se mu jejich ideály líbí. Jenomže křesťanství se podle něj absolutně neslučuje s politikou, a on je přeci svědomitý státník a politik. Křesťanský stát by nikdy nemohl existovat, což podle Diokleciána znamená, že stát nemůže křesťanství trpět.

"Ale je to absurdní. Politicky naprosto nemožné. Nedá se to uskutečnit. Copak se dá dělat říše boží? Jak by se měla administrovat? Láskou? Božím slovem? Já přece znám lidi, ne? Politicky je to nauka tak nezralá a neproveditelná, že - že - že je to přímo trestuhodné."
"Ale vždyť oni žádnou politiku nedělají," bránila je Antonia horlivě. "A jejich svaté knihy se politiky netýkají ani slovem!"
"Pro praktického státníka," děl Dioklecián, "je všechno politika. Všechno má politický význam. Každá myšlenka se musí hodnotit politicky, jak by se dala provést, co z ní udělat, k čemu by vedla. Dny a noci, dny a noci jsem si mořil hlavu tím, jak by se dala politicky realizovat křesťanská nauka; a vidím, že je to nemožné. Říkám ti, křesťanský stát by se neudržel ani po jediný měsíc. Prosím tě, dá se křesťansky zřídit armáda? Dají se křesťansky vybírat daně? Mohli by v křesťanské společnosti být nějací otroci? Já mám své zkušenosti, Toni: ani rok, ani měsíc by se nedalo vládnout podle křesťanských zásad. Proto se křesťanství nikdy neujme. Může být vírou řemeslníků a otroků, ale nikdy, nikdy nemůže být státním náboženstvím."

Karel Čapek - Kniha apokryfů II.

29. srpna 2009 v 10:11 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Kniha apokryfů

(Československý spisovatel; v Praze: 1983)

apokryf = literární útvar používající známý motiv k alegorickému anebo parodickému srovnání s výkladem autora (definice ze Slovníku cizích slov - nakladatelství Dialog, 2004)

Alexandr Veliký (1937)
Alexandr píše dopis svému učiteli Aristotelovi, ve kterém mu popisuje průběh svého tažení na východ. Vysvětluje mu, co ho vedlo k dobývání světa: nejprve myslel, že to byla touha vyrovnat se svému vzoru Achilleovi, ale pak "dospěl" a uvědomil si, že nikdy nepodnikal nic, co "by nebylo nutně podmíněno jeho krokem předchozím". Zaprvé musel porazit Thráky, kteří ohrožovali Makedonii ze severu, dobytím Thrákie získal západní pobřeží Egejského moře až po Bospor a tady zase narazil na Perskou říši, která by jeho nové území mohla eventuelně ohrozit. Proto pokračoval v dobývání a měl v úmyslu skončit až u pobřeží Číny, kde by jeho říše vytvořila přirozenou a bezpečnou hranici. Zároveň se musel svým chováním přizpůsobit kulturám podrobených zemí - proto si vzal za manželky dcery místních vůdců, nechal se prohlásit za boha a začal najímat vojáky cizích národností. Zároveň vše dělal pouze pro dobro rodné Makedonie a po Aristotelovi nyní v dopise žádá, aby se zasadil o jeho prohlášení za boha i v Makedonii. Prý je to nezbytnost pro dokonalé sjednocení celé říše a udržení Alexandrovy autority.

Hleďte, můj milý Aristotele, bylo by v zájmu klidu a pořádku, v rozumném zájmu politickém, abych byl i ve své západní vlasti uznán za boha. Uvolnilo by mi to ruce zde na východě, kdybych měl naprosté autority; mohl bych klidně vytrhnout, abych opatřil své řecké vlasti přirozené hranice až na pobřeží čínském. Tím bych na věčné časy zajistil moc a bezpečí své Makedonie. Jak vidíte, je to střízlivý a rozumný plán; už dávno nejsem tím fantastou, který skládal přísahu nad hrobem Achillovým. Žádám-li vás nyní, abyste jako můj moudrý přítel a vůdce filozoficky připravil a přijatelně pro mé Řeky a Makedonce zdůvodnil mé prohlášení za boha, činím to jako odpovědný politik a státník; vaší úvaze budiž ponecháno, zda ten úkol chcete splnit jako věc rozumnou, vlasteneckou a politicky nutnou.
Zdraví vás, můj drahý Aristotele, váš Alexandr.
Smrt Archimédova (1938)
Čapkův výklad okolností, za jakých zemřel slavný učenec Archimédes, se liší od tradičního příběhu, kdy měl do jeho domu vniknout římský voják za účelem plenění a násilností. Římané dobyli Syrakusy, kde Archimédes žil, a do jeho domu skutečně přišel římský voják, byl to ale vzdělaný setník Lucius, který měl za úkol Archiméda přesvědčit, aby se přidal na stranu Říma a pomocí svých vynálezů zbraní jim pomohl dobýt svět. Archimédes ale pokládá světovládu za něco nedůležitého. Lucius vyslovuje myšlenku, že Řím musí být nejsilnější na světě, aby se ubránil nepřátelům, jejichž počet úměrně stoupá s narůstající silou. Archimédes odpovídá, že: "síla, která působí, se tím váže. Čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete..." a spolupráci odmítne. Potom je nalezen mrtvý a jeho smrt je prohlášena za náhodu.

"Kdo je pánem Středozemního moře," řekl Lucius, "je pánem světa. To přece je jasné."
"Copak musíte být pány světa?"
"Ano. Poslání Říma je, aby se stal pánem světa. A říkám ti, že jím bude."
"Možná," řekl Archimédes a smazával něco na voskové tabulce. "Ale já bych vám to neradil, Lucie. Poslyš, být pánem světa - to vám dá jednou ukrutné hájení. Škoda té práce, co s tím budete mít."
"To je jedno; ale budeme veliká říše."
"Veliká říše," mumlal Archimédes. "Když nakreslím malý kruh nebo velký kruh, je to pořád jenom kruh. Zas tady jsou hranice - nikdy nebudete bez hranic, Lucie. Myslíš, že velký kruh je dokonalejší než malý kruh? Myslíš, že jsi větší geometr, když nakreslíš větší kruh?"
"Vy Řekové si pořád hrajete s argumenty," namítl setník Lucius. "To my dokazujeme svou pravdu jinak."

Římské legie (1928)
Čtyři veteráni z dob Caesara (Bullio, Lucius zvaný Macer, Sartor zvaný Hilla a Strobus z Gaety) se hádají na ulici před vinárnou - vzpomínají na staré časy, na bitvy a na legie, ale ukazuje se, že se ve svých vzpomínkách nemohou shodnout a uvádějí odlišné údaje. Nakonec už se ani navzájem neposlouchají a jen automaticky odmítají verze ostatních.

"Kdepak," tvrdil Bullo. "Corda byl v Massilii. Longus to byl, a dost; přišel a povídá, zatracený déšť -"
"To zas prr," zvolal Strobus. "Tak to nebylo. U Alesie tenkrát vůbec nepršelo. Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové."
"Skopové bylo," křikl Bullio, "a pršelo! A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá; Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot. A měl pravdu. Dvacet hodin trval boj -"
"Tak to nebylo," řekl Macer. "Za tři hodiny bylo po všem."
"To si moc pleteš," pravil Strobus. "Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli -"
"To není pravda," prohlásil Hilla. "Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli."
"Nesmysl," řekl Bullio, "my jsme to vůbec nevyhráli a chtěli jsme se už vzdát, ale oni se vzdali dřív."
"To vůbec tak nebylo," na to Macer, "vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesie. Onokrate, víno! Počkejte, něco vám povím: když jsme obléhali Avaricum -"
"Vždyť to tak nebylo," zabručel Bullio a usnul.

O desíti spravedlivých (1931)
Vychází z biblického příběhu o tom, jak Hospodin slíbil Abrahámovi, že ušetří města Sodomu a Gomoru před zkázou, pokud mu najde deset spravedlivých lidí v těchto hříšných městech. Abrahám se radí s manželkou Sárou a ukazuje se, že vlastně žádní "spravedliví" lidé nejsou. Zpočátku počítají s rodinnými příslušníky, po složitém výběru mají sedm adeptů, ale nemohou najít žádné další a ani ti vybraní nejsou úplně spravedliví... Nakonec pošle Sára svého muže za Hospodinem, aby požádal o slitování nad hříšnými obyvateli, ale od nich - od lidí - nežádal, aby mu navrhli těch deset spravedlivých.

I řekla Sára: "Nic není snazšího než to. I dvacet i padesát i sto spravedlivých mu označím. Hospodin ví, že nikomu neublížím. Tak to máme Lotovu ženu a Lota, synovce tvého, třebaže je falešný a závistivý, ale patří k rodině. To už jsou dva."
Na to řekl Abrahám: "A jejich dvě dcery."
Sára pak pravila "Nemysli si, ta starší, Jescha, je nestyda. Nevšiml sis, jak před tebou kroutila zadnicí? Sama Lotova žena mně řekla: Jescha mně dělá starosti, budu ráda, až se vdá. Ta mladší se zdá skromnější. Ale když myslíš, tedy počítej s oběma."
I řekl Abrahám: "Tak to už máme čtyři spravedlivé. Koho bychom vybrali dále?"
A Sára odpověděla: "Když počítáš ta dvě děvčata, pak musíš přibrat i jejich ženichy, Jobaba a Seboima."
Abrahám však řekl: "Co tě nemá, Seboim přece je syn starého Dodanima. Což může syn zloděje a lichváře být spravedlivý?"
I řekla Sára: "Abraháme, udělej to, prosím tě, kvůli rodině. Proč by Melcha neměla mít stejně řádného ženicha jako ta fiflena, Jescha? Je to slušné děvče a nekroutí aspoň boky před starými příbuznými, kterých si má vážit."
I odpověděl Abrahám: "Budiž, jak pravíš. Tak tedy s Jobabem a Seboimem máme už šest spravedlivých. Teď nám zbývá nalézt jenom čtyři."

Pseudo-Lot čili o vlastenectví (1923)
Do Sodomy přišli dva andělé a u brány města potkali Lota, který je pozval do svého domu. Andělé mu prozradili, že Hospodin se chystá město zahladit, aby potrestal hříšnost jeho obyvatelstva. Varují Lota (který je spravedlivý), aby vzal ženu a své dvě dcery a odešel. Lot nejdřív nechce své město opustit, považuje se za jeho občana a tím pádem i za hříšníka a vypráví, jak má své krajany rád, ačkoli je celý život "přísně soudil". Pak si uvědomí, že musí zachránit svou rodinu a odchází z města, ale když spatří, jak Hospodin města ničí, obrátí se a běží zpět k městu, aby pomohl Sodomským.

"Tvoji krajané," pravil anděl "jsou ti, kteří jsou spravedliví a věří v téhož Hospodina jako ty; hříšní pak, bezbožní a modloslužebníci nejsou tvými krajany."
"Jakpak by nebyli, když jsou to Sodomští? Vy tomu nerozumíte, protože neznáte hlasu masa a hlíny. Co je to Sodoma? Pravíte, že je to město nepravosti. Ale když Sodomští bojují, nebojují za své nepravosti, nýbrž za něco lepšího, co bylo nebo bude; a i ten nejhorší může padnout za všechny. Sodoma, to jsme my všichni; a mám-li nějakou cenu před Hospodinem, ať ji přičte Sodomě: a nikoli mně. Co ještě mluvím? Řekněte Hospodinu: Lot, služebník Tvůj, se postaví před muže sodomské a bude je bránit proti Tobě, jako bys byl jeho nepřítel."

Svatá noc (1930)
Do Betléma přijdou Josef s Marií a hledají, kde by mohli přespat. Vezme je k sobě jistý Isachar, který je i přes protesty své ženy Dinah ubytuje ve chlévě. Dinah celý večer nadává a zlobí se na Isachara, že k ní nemá ohledy - muž raději předstírá spánek, aby se vyhnul hádce. V noci se ale probudí a vidí, jak jeho žena pomáhá Marii, která právě rodí.

"A ona," pokračovala paní Dinah pohoršeně, "ona je v jiném stavu, abys to věděl. Prokristapána, ještě to nám tak chybělo! Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí! Prosím tě, kdes nechal hlavu?" Paní Dinah nabrala dechu. "To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říct ne. Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou. Mně bys to neudělal, Isachare! Jen si ustelte, lidičky, je tam ve chlévě slámy habaděj - Jako kdybychom byli v celém Betlémě jenom my, kdo mají chlívek! Proč jim Šimonovic nedali otep slámy? Protože Šimonka by si to nedala od svého muže líbit, rozumíš? Jen já jsem takový ošlapek, že na všechno mlčím -"
Starý Isachar se obrátil ke zdi. Snad přestane, mínil; ona má trochu pravdu, ale dělat tolik řečí pro jednou -
"Brát cizí lidi do domu," rozjímala paní Dinah ve spravedlivém hněvu. "Kdoví co je to zač? Teď abych celou noc strachem nezamhouřila oka! Ale to ti je jedno, viď? Pro lidi ty všecko, ale pro mne nic! Abys ty vzal jednou jedinkrát ohled na svou udřenou a churavou ženu! A ráno abych po nich ještě uklízela! Když ten člověk je tesař, proč není někde na práci? A proč zrovna já mám mít tolik trápení? Slyšíš, Isachare?"
Ale Isachar, tváří ke zdi, dělal, jako by spal.

Karel Čapek - Kniha apokryfů I.

29. srpna 2009 v 10:10 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Kniha apokryfů

(Československý spisovatel; v Praze: 1983)

apokryf = literární útvar používající známý motiv k alegorickému anebo parodickému srovnání s výkladem autora (definice ze Slovníku cizích slov - nakladatelství Dialog, 2004)

Prométheův trest (1932)
Senát se radí o trestu pro Prométhea, který přišel na způsob, jak křesáním "vyrobit" oheň. Probíhá rozprava o tom, jakého zločinu se vlastně Prométheus dopustil a jednotliví senátoři zdůrazňují různé stránky věci. První se ptá, jakým právem se Prométheus ohně zmocnil - dosud patřil do rukou bohům, z čehož vyplývá, že jim ho Prométheus musel ukrást. Je tedy vinen z krádeže, rouhání a svatokrádeže. Druhý upozorňuje na nebezpečnost ohně a viní Prométhea z těžkého ublížení na těle (pár lidí se zranilo během pokusů o křesání) a ohrožování veřejné bezpečnosti. Třetí dokonce považuje Prométhea za vlastizrádce, protože objev ohně sdělil úplně všem - tedy i cizincům a nepřátelům. Nastává problém, jaký trest zvolit - "trest smrti" nebo "doživotní trest na svobodě, zostřený tvrdým lůžkem a pouty"? Senát se rozhodne pro kombinaci obou: Prométheus bude "doživotně připoután ke skále... ať mu třeba supové vyklovají jeho bezbožná játra."
Jako citát uvádím konec apokryfu, kde se syn jednoho ze senátorů ptá, proč byl vlastně Prométheus odsouzen.

"A proč jste, tati, toho Prométhea odsoudili k smrti?" ptal se Hypométhea při večeři jeho syn Epimétheus.
"Tomu ty nerozumíš," bručel Hypométheus, ohryzuje při tom skopovou kýtu. "Panečku, taková pečená kýta chutná líp než syrová; tak vida, k něčemu je ten oheň přece jen dobrý. - To byly důvody veřejného zájmu, víš? Kampak by to vedlo, kdyby kdekdo směl beztrestně přijít s něčím novým a velikým, no ne? Ale něco tomu masu ještě chybí - - Už to mám!" zvolal radostně. "Pečená kýta by se měla posolit a potřít česnekem! To je to pravé! Hochu, to přece je objev! Vidíš, na to by takový Prométheus nepřišel!"

O úpadku doby (1931)
Pravěký náčelník Janeček a jeho žena kritizují mladou generaci nelíbí se jim například současná výroba méně kvalitních kostěných oštěpů namísto tradičních kamenných; lajdácké drbání kůží, lenošení, zpohodlnění, nesmyslné a neúčelné jeskynní malby a sošky z kostí, obchodování s "cizinci" a přejímání jejich zvyků, apod.

Paní Janečkové klesly ruce do klína. "Ty," řekla, "a kde se v nich ty nesmysly berou?"
"No, prý je to teď moderní," žmoulal bezzubě staroch. "Prosím tě, tamhle v tu stranu, čtyři dny cesty odtud, přivandroval nějaký takový kmen, taková cizí holota, a ti prý to tak dělají - Abys věděla, ty všechny hlouposti mají naši od nich. Ty kostěné zbraně a všecko. Dokonce - dokonce je od nich kupují," křikl rozčileně. "Za naše dobré kožešiny! Jako by kdy od cizích přišlo něco dobrého! Jen si nic nezačínat s žádnou cizí pakáží! A vůbec, to je stará zkušenost po předcích: každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout. Tak to bývalo odjakživa: žádné cavyky a pobít. Ale kdepak, tati, říká syn, dnes jsou jiné poměry, ona se teď zavádí výměna zboží - Výměna zboží! Když někoho pobiju a poberu mu, co má, tak dostanu jeho zboží a nic mu za to nedám - nač nějaká výměna? - Kdepak, tati, říká syn, při tom platíte lidskými životy, a těch je škoda! - Tak tady to máš: prý je škoda lidských životů! To jsou ty dnešní názory," brumlal starý pán znechuceně. "Zbabělci jsou, to je to celé."

Jako za starých časů (1926)
Thébský košíkář Eupator plete své koše, když k němu přiběhne soused Filagor a nadšeně mu vypráví o tom, jaká mela je na agoře (= starořecké městské shromaždiště), kde se hádají řečníci o tom, zda je jistý vojevůdce Nikomachos vinen či nevinen, aniž by kdokoli měl jasno v tom, z čeho je vlastně Nikomachos viněn. Eupator myslí, že by se lidé neměli plést svými nepodloženými domněnkami do rozhodování soudů a úřadů, které si lidé sami zvolili a dali jim potřebnou pravomoc k rozhodování o spravedlnosti.

"Počkej," řekl košikář. "Teď je otázka: jsou zákony, které jsme si dali, dobré nebo špatné? Mluvil o tom někdo na agoře?"
"Ne, ale o to přece nejde; jde o Nikomacha."
"A říká někdo na agoře, že úředníci, kteří vyšetřují Nikomacha, jsou špatní nebo nepravedliví?"
"Ne, o tom se vůbec nemluvilo."
"O čem se tedy mluvilo?"
"Vždyť ti to říkám: o tom, je-li Nikomachos vinen nebo nevinen."
"Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?"
"Pomohu své ženě."
"Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží."
"To vím i bez tebe, člověče."
"Tak vidíš. A potom se podíváš, jsou-li v pořádku váhy."
"Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore."
"To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci. Je Nikomachos vinen či nevinen? To se ukáže na vahách, jsou-li váhy v pořádku. Ale má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu. Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co?"
"To nikdo neřekl, Eupatore."
"Myslel jsem, že jim nevěříte; ale, nemáte-li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek? Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to jen hodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se. Hrom do vás všech, Filagore; já nevím, je-li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost."

Thersites (1931)
Voják Thersites beseduje s druhy během obléhání Tróje. Je nespokojen s dlouhým trváním války a podezírá své velitele ze spolčení se s nepřítelem, aby válku protahovali a vydělali na tom. Zpochybňuje úplně všechno - dokonce i udatnost Hektora a Achilla, nebo krásu Heleny.

"A my," děl Hippodamos, "my Danaové, Thersite, se bijeme za pouhou legendu?"
"Milý Hippodame," řekl Thersites, "zdá se, že do toho nevidíš. My, Helénové, válčíme za první proto, aby starý lišák Agamemnon nahrabal plné pytle kořisti; za druhé proto, aby hejsek Achilles ukojil svou nezřízenou ctižádost; za třetí proto, aby podvodník Odysseus nás okrádal na válečných dodávkách; a konečně proto, aby jakýsi podplacený jarmareční zpěvák, nějaký Homér, nebo jak se ten pobuda jmenuje, za špinavých pár šestáků dělal slávu největším zrádcům řeckého národa a přitom hanobil nebo aspoň umlčel ty pravé, skromné, obětavé hrdiny achajské, jako jste vy. Tak je to, Hippodame."

Agathon čili o moudrosti (1920)
Filozof Agathon přednáší v Athénách o filozofii, ale uprostřed přednášky si všimne, že většina posluchačů odešla a zbytek nedává pozor. Hněvá se a zároveň je mu to líto, poznamená, že muže asi více zajímají blízké volby a v takové chvíli že "není místa pro moudrost ba ani pro rozum; volby jsou příležitost chytráků." Potom se pozastaví nad výkladem slov chytrost, rozum a moudrost a po vysvětlení odlišnosti jejich významu opět pokračuje v přednášce.

Když o někom řeknu, že je chytrý, myslím tím pozoruhodnou zvláštnost; je to, jako bych třeba řekl, že včela má žihadlo nebo slon chobot. Docela jinak řeknu, že včela je pracovitá nebo že slon je silný náramně; v tom už je jakési uznání, vážím si té síly, ale nevážím si chobotu. Stejně vážně říkám o někom, že je rozumný. Ale řeknu-li, že je moudrý, to je, holenku, jiná věc; to je, jako bych řekl, že ho mám rád. Zkrátka chytrost je dar nebo talent; rozum je přednost čili síla, ale moudrost je ctnost.
A teď už vím, jaký je rozdíl v těch třech slovech. Chytrost je obyčejně krutá, zlomyslná a sobecká; vyhledává na bližním jeho slabost a dovede jí využíti k svému zisku; vede k úspěchu.
Rozum bývá krutý k člověku, ale je spravedlivý k účelům; hledá zisk obecný; najde-li na bližním slabost nebo zpozdilost, hledí ji odstraniti poučením nebo kázní; vede k nápravě.
Moudrost nemůže býti krutá, neboť je sama blahovůle a sympatie; nehledá už ani obecný zisk, neboť příliš miluje lidi, než aby mohla milovat nějaký další účel; najde-li slabost či ubohost bližního, odpouští jí a miluje ji; vede k harmonii.

Karel Čapek - Hordubal

25. srpna 2009 v 8:33 | yellow |  Čtenářský deník
Juraj Hordubal se po osmi letech vrací z Ameriky, kde pracoval jako dělník v dolech a vydělané peníze posílal domů své ženě Polaně, která se zatím starala o gazdovství a o jejich malou dcerku Hafii.
Hordubal se domů nesmírně těší, celou cestu si představuje, jak ho žena radostně přivítá a jak bude všechno stejné jako před jeho odjezdem. Ale když přijíždí domů, Polana není z jeho návratu ani trochu nadšená a dcerka se ho bojí. A aby tomu nebylo málo, nachází se na jeho gazdovství mladý čeledín Štěpán Manya.
A ani v gazdovství není všechno jak bylo. Dříve Hordubal choval kravky a na malých kamenitých políčcích pěstoval obilí a brambory, ale dneska již nemá jediné políčko a gazdovství se zabývá chovem a prodejem koní, kterým velice rozumí Štěpán.
Dokonce ani mezi přáteli a sousedy není Juraj přijat dobře. Sice přivezl z Ameriky peníze, ale ani to nezabrání šíření pomlouvačných řečí. Nikdo sice Jurajovi neřekne nic přímo, ale narážky jednoho dne v hospodě končí rvačkou, když se Juraj postaví za Polaninu čest. Až po tomto incidentu se od přátel dozvídá o poměru Polany a Štěpána.
Hordubal se tedy rozhodne jednat a vyžene Štěpána, což ovšem těžce nese Polana, která začne trucovat a přestane se starat o hospodářství i rodinu. Juraj se nejdříve rozhodne obstarat všechno sám, ale nemá s koňmi žádné zkušenosti a tak mu nezbývá, než Štěpána opět přijmout.
Aby zabránil dalším řečem, rozhodne se ho zasnoubit Hafií a tím ho přijmout do rodiny. Už je dokonce podepsaná dohoda se Štěpánovým otcem, ale Štěpána po nějaké době omrzí řeči lidí o jedenáct let mladší nevěstě a rozhodne se od dohody odstoupit. Ve službě chce však zůstat až do doby, než ho vyhodí Polana. Hordubal je jeho jednáním rozhněván a opět ho vyhodí. Poté se rozstoná a druhý den je nalezen mrtev.
Následuje vyšetřování četníků, které odhalí jako vraha Štěpána, který Hordubala probodl košíkářskou jehlou do srdce a jako jeho spolupachatel byla obviněna Polana, která s ním čekala dítě. Dvojice byla odsouzena i na základě výpovědi malé Hafie. Ironickým koncem je to, že při pitvě bylo zjištěno, že Hordubal by stejně do druhého dne zemřel, takže jeho vraždy byla úplně zbytečná.

Román je inspirován skutečnou událostí. Je dělen do tří částí. První část končící Hordubalovou smrtí vypráví Hordubalův příběh a obsahuje velké množství Hordubalových úvah, ale také popisů krajiny. Druhá část popisuje vyšetřování Hordubalovy smrti a ukazuje jeho příběh z pohledu četníků a konečně třetí část popisuje soud s Polanou a Štěpánem.

A teď neví, Juraj Hordubal, co by řekl, tolik začátků si vymyslil, co to, že se sem žádný nehodí?Nezakryje dlaněmi oči Polaně, nezaťuká v noci na okno, nevrátí se se zvoněním stát a se slovy požehnání; ale ježatý sem vráží a neumytý, nu, jaký div, že se ženská poleká?I hlas by ze mne vyšel divný a seškrcený - poraď, Hospodine, co se dá říci takovým světu nepodobným hlasem?
Polana ustupuje ze zápraží, až příliš daleko ustupuje, ach, Polano, já bych byl proklouzl i tak; a říká hlasem, který skoro není hlas a skoro není její: "Pojď dál, já - zavolám Hafii." Ano, Hafii, ale dřív bych chtěl tobě položit ruce na ramena a říci, nu, Polano, nerad jsem tě polekal; sláva Bohu, že už jsem doma. A vida, jak jsi se zařídila: nová je postel a vysoko nastlaná, stůl nový a těžký, na stěně svaté obrazy, inu, brachu, to ani v Americe nemají lepší; podlaha z prken a v oknech muškát, dobře jsi, Polano, gazdovala! Juraj Hordubal potichoučku usedá na svůj kufřík. Moudrá je Polana a ví si rady; jak to tu vizírá, hádal bys, že má dvanáct krav, dvanáct i víc - Chvála Bohu, ne nadarmo jsem se robotil; ale to horko v shaftu, dušinko, abys věděla, jaké peklo.

Vladislav Vančura - Rozmarné léto

21. srpna 2009 v 9:56 | yellow |  Čtenářský deník
Děj humoristického románku Rozmarné léto se odehrává ve fiktivním městečku Krokových Varech ležících na řece Orši. V místě nedaleko od města, kde byl břeh řeky pokryt vrbinami, se nacházely říční lázně, ve kterých začíná děj knihy.
Správce lázní Antonín Důra koná každý den očistu a cvičení. Jednoho chladného dne, kdy jsou lázně prázdné, se právě pouští do očisty, když ho z druhého břehu zaznamená kanovník Roch a jako dlouholetí přátelé se pustí do pře. Z té je vyruší až další z přátel major Hugo, který přijde na plovárnu chytat ryby, a který se ve při přidá na stranu Antonína Důry. Nakonec se však všichni přátelé sejdou nad lahví vína.
A zatímco rozmlouvají, začnou na plovárnu přicházet první lidé, aby se věnovali koupeli. Jako první přijdou dámy a chvíli po nich i kouzelník Arnoštek, který právě přijel do městečka. Po koupeli se Arnoštek rozhodne předvést Důrovi, jeho ženě Kateřině, majorovi a kanovníkovi něco ze svého umění a silně jím zapůsobí zejména na Důrovu ženu Kateřinu.
Večer se přátelé vydávají nejdříve pojíst do hospody a následně na kouzelníkovo představení. Před kouzelníkovým stanovištěm se již sešlo velké množství lidí. A o deváté hodině začalo představení. Nejdříve mladá a krásná dívka vybrala mezi diváky vstupné a pak už pozornost všech patřila kouzelníkovi, který dělal různé cviky na laně, kouzlil ohnivé kytice, polykal oheň a dělal mnoho dalšího.
Po návratu domů z představení se Důra chystá hlídkovat na plovárně, aby jim nikdo nemohl ukradnout podušky, pláště, mýdla a další plovárenské pomůcky. Paní Důrová z jeho nápadu není moc nadšená. Není totiž ani spokojená s manželem a vidí na něm spoustu chyb. Jako jeho dokonalý protiklad vidí kouzelníka Arnoštka.
Dokonce když se v noci probudí, chce vyjít ven a zjistí, že ji manžel doma zavřel. To v ní okamžitě vyvolá podezření, že manžel nešel hlídat koupaliště, ale že šel smilnit. Proto tedy vylezla z domu oknem a vydala se ke kabině na koupališti, kde měl dlít její manžel. Již cestou tam zaslechla vzdechy, které rozhodně jejímu muži nepatřily, a když došla až ke kabině zaslechla mluvit svého muže s nějakou ženou. Když jí manžel otevřel dveře, crčela z něj voda a okamžitě ji poslal pro suché prádlo a teplé mléko pro kouzelníkovu pomocnici, kterou vytáhl z řeky.
Ráno už se však Krokovými Vary nesou zvěsti, že Důra ji vlekl vrbinami až k plovárně a děvče se muselo vrhnout do řeky, aby před ním uteklo. Později i Důrova manželka přijde s teorií, že Důra s Annou spal, a když ji slyšel přicházet, tak si schválně sedl do vody, aby ji zmátl.
Paní Důrová je tak rozčilená, že ji Důra podezřívá, že půjde za Annou. Proto se tedy vydává ke kouzelníkově maringotce, aby jí v tom zabránil, ale jeho žena tam nikde není. Když ale přijde blíž, vidí u maringotky viset jejich kuřata. Důrova žena opustila manžela a
nastěhovala se za kouzelníkem do jeho maringotky.
Opět přišel večer a s ním i představení kouzelníkovo. A po jeho konci se většina obecenstva odebrala do hostince, kde se někteří značně přiopili a pak se vydali ke kouzelníkovu vozu, kde křičeli, že kouzelník je stará opice, a že se chtějí oženit s jeho pomocnicí Annou. Jeden z těchto opilců se pokusil vlézt do maringotky, ale okamžitě dostal několik prudkých ran. Ostatní to vida vtrhli do maringotky a začali ji pustošit. Hluk přilákal městského strážníka a zmatku využil kanovník, který se nenápadně vytratil z kouzelníkovy maringotky, kam před tím šel za Annou. A byl to právě on, kdo rozdával ony rány prvnímu opilci.
Druhý den ráno přijde major za Důrou, aby s ním šek ke kanovníkovi a přišil mu ucho, které mu kdosi natrhl při noční rvačce u kouzelníkovy maringotky. Důra je sice nejdříve na kanovníka rozezlen, ale nakonec jde, aby jeho přítel nemusel být vystaven posměchu kvůli noční rvačce.
Třetí večer následuje i třetí představení, které však už není hojně navštíveno obecenstvem. Během představení jakýsi starý muž uvolní provaz, na kterém kouzelník předvádí své cviky a kouzelník se zřítí a potluče. Anna je v té době mimo město. Šla na statek pro mléko, ale selka jí ho nechce prodat. Avšak hospodář jí potají dá hrnek smetany.
Když se Anna vrátí do města, najde před maringotkou zástup lidí. Myslí si, že je to dav nespokojenců, kterým se nelíbilo vystoupení, ale nikde neslyší spílání. Když přijde do maringotky, najde potlučeného kouzelníka, o kterého pečuje paní Důrová. Anna se rozhodne uspořádat představení. Její představení je sice improvizované, ale má minimálně stejný úspěch jako první představení kouzelníkovo.
Když po Annině představení přijde Důra domů, najde tam opět svou ženu, která opustila kouzelníka a rozhodla se manžela potrestat svým návratem. Anna se naopak vydá na návštěvu k majorovi. To je nevhod kouzelníkovi, který si na ně počká před majorovým domem a začne je tlouci. Major vida, že tluče i Annu, napomene ho, aby tloukl pouze jej, ale nebrání se mu.
Ráno se přátelé opět scházejí na plovárně a vyprávějí si o událostech uplynulé noci.

Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet.
"Tento způsob léta," děl vposled odvraceje se od přístroje Celsiova, "zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?
Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu."
Řka to, ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal:
"Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny."

Karel Čapek - Matka

20. srpna 2009 v 21:31 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Matka

Hlavní postavy: matka (Dolores), otec (Richard), synové (Ondřej, Jiří, Kornel, Petr, Toni)

(Orbis, v Praze: 1958)

Hru Matka napsal Čapek roku 1938 a měla být jasnou výzvou národu, aby jen nečinně nepřihlížel událostem, ale zapojil se aktivně do boje.
Celý děj se odehrává v pokoji plném zbraní a různých exotických suvenýrů, které matce zbyly po manželovi - vojákovi, který před sedmnácti lety zemřel hrdinskou smrtí v afrických koloniích. Matka zůstala sama a vychovávala svých pět synů. Žila jen pro ně, ale přestože je velmi milovala, časem jim přestávala rozumět. Když dospěli, toužili stát se hrdiny a něco dokázat. Říkávali často: "Maminko, tomu ty nemůžeš rozumět." a ona jim doopravdy nerozuměla. Jedinou její útěchou byl nejmladší syn Toni, který se narodil už jako pohrobek (tedy po smrti svého otce). On jako jediný zatím neprojevil žádné hrdinské tendence, namísto toho se věnoval poezii a své živé fantazii.
Další synové ale kráčeli v otcových stopách. Nejstarší syn, Ondřej, byl lékařem a vydal se do Afriky studovat žlutou zimnici. V rámci výzkumu se nechal štípnout komárem, aby odhalil podrobnosti přenosu choroby. Věda sice měla z jeho pokusu určitý přínos, ale Ondřej po několika dnech zemřel dlouhou a bolestivou smrtí. V začátku hry se dozvídáme o smrti dalšího syna, letce Jiřího. Ten se pokoušel zdolat výškový rekord, což se mu sice podařilo, ale jeho letadlo se zřítilo a záznamy o dosažené rekordní výšce se nezachovaly.
Matka nese zprávu o úmrtí již druhého dítěte těžce. Další ranou je pro ni smrt jednoho z dalších dětí - Petra. Ten je náruživým socialistou a jedním z vůdců lidové revoluce "černých", kteří stojí proti "bílé" nacionální opozici, zastoupené mimo jiné Petrovým dvojčetem Kornelem. Petr je zatčen a brzy popraven. Kornel sice bratra miloval a jeho smrti lituje, jeho politické přesvědčení mu ale zabránilo v pokusu o bratrovu záchranu.
Ve městě vypuká občanská válka a Kornel, který má v úmyslu zůstat doma s matkou a Tonim, aby je chránil, lituje, že se jí nemůže zúčastnit. Nakonec neodolá a odchází přímo doprostřed zuřícího boje.
Nyní už je matka zoufalá - zbyl jí jen její milovaný Toni. Zemi, rozvrácenou občanskou válkou, napadne sousední stát a začne krvavá válka, ve které umírají tisíce mužů. Matce se pravidelně objevují duchové jejích zesnulých milovaných, nyní se jí zjeví kromě manžela a všech čtyř mrtvých synů i její otec. Duchové ji společně přemlouvají, aby poslala Toniho do války, protože národ si žádá svých obětí. Matka jim dlouho vzdoruje, svou vášnivou argumentací se ale snaží přesvědčit spíše sama sebe.

ONDRA: Nesmíš se zlobit, maminko, ale tentokrát jde opravdu o něco tak vážného -
MATKA: Já to nechci slyšet, Ondro. Jde-li o Toniho, já nechci nic slyšet. Vy máte své důvody, a já mám taky své. Já vím, vy máte své úkoly a povinnosti, svou slávu, svou čest, svou vlast a já nevím, co ještě -
OTEC: Svou službu, maminko.
MATKA: Ano, svou službu. Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy - Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
STARÝ PÁN: Nesmíš se na ně tak zlobit, děvečko.
MATKA: Já se na ně nezlobím, tati. Já se zlobím na svět. Pořád posílají mé děti na smrt za něco velkého, za nějakou slávu nebo spásu nebo co - Ale řekni, tatínku, je tím ten svět o něco lepší? Bylo to vůbec něco platno?
STARÝ PÁN: Bylo, holčičko, bylo. Víš, velká minulost, to taky musí být.
OTEC: Já vím, dušinko, pro tebe to bylo těžké, ale - víš, když se tak na tebe dívám -
MATKA: Nedívej se na mne, Richarde, nedívejte se na mne, děti! Vypadám hrozně, když se zlobím.
OTEC: Ty jsi tak prudká, víš? Ty bys taky šla na smrt, miláčku, kdyby to muselo být.
MATKA: Ale za vás, člověče! Za vás a za nic jiného! Za svého muže, za svou rodinu, za děti - Co mně ženské kdy bylo po něčem jiném! Ne, ne, ne, já vám Toniho nedám!

Sám Toni chce na frontu, jdou všichni jeho vrstevníci. Matka mu to ale zakazuje. Nařídí mu zůstat doma a je ochotna ho u sebe udržet třeba násilím a za cenu toho, že ji bude poslední dítě nenávidět. Potom ale v rozhlase slyší výzvy hlasatelů, kteří povolávají všechno obyvatelstvo do boje. V jedné chvíli se hlasatelce zlomí hlas - dorazila k ní zpráva, že její syn totiž na frontě zemřel. Jako pravá profesionálka se vzchopí a dokončí hlášení. Matka je překvapena takovým jednáním, a když navíc slyší, že útočníci zabíjejí i ženy a malé nevinné děti, sama nakonec podává Tonimu manželovu pušku se slovy: "Jdi!"
Střetává se tu mužský a ženský pohled na svět. Zatímco muži chtějí dokázat a vykonat něco "velikého", ženě záleží hlavně na své rodině. Nakonec "matka, která spoléhala marně na abstraktní lidskou dobrotu a mravnost" projde složitým vnitřním bojem a v závěru " podává zbraň do rukou nejmladšímu synovi." (citace z předmluvy), aby pomohla chránit svůj národ a celé lidstvo.
Zajímavé je, že ačkoli všichni mužští členové rodiny zemřeli více méně hrdinnou smrtí (nebo si to přinejmenším často navzájem dokazují), nakonec si přiznají, že by byli mnohem raději obyčejnými živými lidmi, než mrtvými hrdiny.

JIŘÍ: Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom -
ONDRA: - tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné... za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR: Já taky ne, člověče.
OTEC: Inu, vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím... kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na pensi a žil tady s vámi a s maminkou - psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě... Nebylo by to špatné, hoši. Nechte to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr - zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?
PETR: Za rovnost a svobodu, tati.
OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno. Samé krásné a veliké věci, jenom že... víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám, - nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného... nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci. Mohli jsme být na živu.

Vladimir Nabokov - Lolita

20. srpna 2009 v 20:17 | frida |  Čtenářský deník
Vladimir Nabokov
Lolita

Hlavní postavy: Humbert Humbert, Dolores Hazeová

(Paseka, 2003)

Na muži jménem Humbert Humbert není na první pohled nic zvláštního. Je mu kolem čtyřiceti, živí se příležitostným psaním odborných publikací a článků, okolí ho považuje za inteligentního a na ženy působí velmi atraktivně. Jenže Humberta tyto ženy nezajímají - mnohem více ho fascinují malé holčičky určitého typu, které pro sebe nazývá "nymfičkami". Jedná se o dívky mezi devíti a čtrnácti lety, které "očarovaným poutníkům, dvakrát i mnohokrát starším než ony, odhalují svou pravou podstatu, která není lidská, nýbrž nymfická (to jest démonická)".

Uvědomoval jsem si nikoli jedno, ale dvě pohlaví, a ani jedno mi nepatřilo, obě by anatom označil jako ženská. Ale pro mě, hledícího prizmatem svých pocitů, "byl mezi nimi stejný rozdíl jako mezi pojmy a dojmy". To všechno si teď uvědomuji. Avšak ve dvaceti a ještě ani po třicítce jsem se ve svém trápení tak dobře nevyznal. Zatímco mé tělo vědělo, po čem prahne, rozum každou jeho žádost odmítal. Jednou jsem se strachoval a styděl, podruhé jsem podléhal ukvapenému optimismu. Společenská tabu mě škrtila. Psychoanalytici mě mámili takzvaným osvobozením od takzvaného libida. Skutečnost, že milostné vzrušení ve mně vyvolávaly pouze Annabeliny sestry, její komorné a družičky, mi někdy připadala jako příznak blížícího se šílenství. Jindy jsem si zase namlouval, že všechno je jenom otázka přístupu, že na tom vážně není nic špatného, poutají-li mou pozornost holčičky.

Humbert ale není žádný násilnický pedofil - jemu stačí "nymfičky" plaše pozorovat a tajně se těšit z jejich pouhé přítomnosti. Dokonce se pokoušel žít "normálním" životem a oženil se, jeho manželství ale nebylo šťastné a žena mu utekla s jiným právě ve chvíli, kdy se měli oba přestěhovat z Evropy do Ameriky, kde Humbert zdědil majetek po strýčkovi.
Po rozvodu odjíždí Humbert do Ameriky sám. Jednoho léta roku 1945 se vydává na novoanglický venkov, aby se zde věnoval literatuře a trochu si odpočinul. Má bydlet u známých svého přítele, ale jejich dům nešťastnou náhodou shoří krátce před jeho příjezdem na popel. Nezbývá mu tedy, než si najít náhradní bydlení. To mu je ochotna poskytnout jistá paní Hazeová. Když Humbert zazvoní u dveří malého nevzhledného a chatrného rodinného domku, nemá iluze o kvalitě budoucího ubytování. Na náladě mu nepřidá ani nepořádek uvnitř a družná povaha budoucí bytné - Charlotty Hazeové. Humbert je připraven odmítnout její nabídku pohostinství a odjet prvním vlakem domů, ale potom na zahradě domu spatří dvanáctiletou Charlottinu dceru Dolores.
Je to dokonalý typ "nymfičky" a Humbert se do ní okamžitě zamiluje, protože v ní spatří svou dávnou lásku z dětství, Annabel. Návrat domů teď samozřejmě nepřipadá v úvahu. Humbert si představuje, jak celé léto stráví nenápadným a neškodným pozorováním té malé Lolity (jak si ji pro sebe pojmenuje), jenže plány mu překazí Charlotta, která se do něj zamiluje a která svou nemilovanou dceru pošle na zbytek léta na tábor. Navíc je rozhodnuta dát Lolitu hned po táboře do internátní školy, aby doma "nepřekážela" a nesoupeřila s ní o pozornost atraktivního nájemníka. Dolores si totiž Humberta na první pohled oblíbí - snad proto, že svým vzhledem připomíná jednoho herce, či zpěváka...
Humbert dostane ďábelský nápad - aby mohl být se svou Lolitou, rozhodne se, že se ožení s její matkou. Proti "otcovské" náklonnosti, kterou by pak své dcerce projevoval, by totiž sotvakdo mohl něco namítat, a kdyby se to Charlottě nelíbilo, mohl by jí přece hrozit rozvodem a skandálem... (spíš ale zatím počítal s tím, že vše bude probíhat v rámci jisté slušnosti, protože nechtěl mladé dívce nějak psychicky ublížit). Svůj plán i zčásti uskuteční a s Charlottou se opravdu brzy ožení. Jenže záhy dostane zdánlivě dokonalý plán první trhliny - Charlotta je svéhlavější, než Humbert předpokládal. O návratu Lolity domů nechce ani slyšet a novomanželovi se nedaří ji ovládat tak, jak by si přál. Začne uvažovat o její likvidaci, chce ji utopit v jezeře, ale pak ztratí odvahu. Osud mu ale přeje - Charlotta totiž objeví jeho deník, kam si psal o svých citech k Lolitě. Pološílená vztekem a smutkem vyběhne z domu a nevšimne si auta, které se řítí po silnici...
Humbert se rozhodne jednat, dokud má čas. Zařídí pohřeb a zajede vyzvednout Lolitu na tábor. Zpočátku ji tvrdí, že je její matka jen nemocná, a veze ji do hotelu, aby společně mohli navštívit Charlottu v nemocnici. Už v autě Lolita svého "tatínka" drze svádí. Humbert je rozhodnut nadopovat ji prášky na spaní a v noci si s ní trochu pohrát. Prášky sice nezaberou, ale ukáže se, že Lolita není tak nezkušená, jak by se od dvanáctileté čekalo. Má za sebou několik zkušeností se sexem, který ale bere pouze jako "dětskou hru". Humberta zcela nepokrytě svede, a když se konečně dozvídá, že její matka je mrtvá, odjíždí s ním na dvouletou cestu po celých Spojených státech amerických.
Během těch dvou let zažívá Humbert nevýslovné štěstí, ale i bolest. Dolores se totiž začíná nudit a projevuje se naplno její vzpurná povaha. Často obviňuje Humberta z toho, že ji znásilňuje a jeho touha po ní jí přijde nepochopitelná a zvrhlá. Schází se s jinými mladíky a nakonec Humbertovi uteče s jedním filmovým producentem Humbertova věku.
Zničený Humbert ji nejprve hledá, ale potom si uvědomí marnost takého počínání. Snaží se žít dál, ale nemůže na svou Lolitu zapomenout. Dolores Hazeová o sobě dává vědět až o několik let později - pošle svému "otci" dopis, ve kterém mu sděluje, že je vdaná, těhotná a potřebuje nutně peníze. Humbert se za Charlottou okamžitě vydává s úmyslem zabít jejího manžela. Myslí totiž, že se provdala za toho, který ji od něj odloudil před třemi lety. Když ale spatří jejího manžela, nahluchlého neznámého mladíka, dojde mu, že objektem jeho pomsty je někdo jiný. Dolores mu nyní konečně prozrazuje jméno toho, kdo jí tehdy pomohl s útěkem. Je jím Clare Quilty, Hazeovic rodinný přítel, který měl s Dolores poměr ještě před Humbertem. Humbert dává Lolitě peníze a odjíždí za Quiltym, aby ho zabil. Za tuto vraždu je pak odsouzen k trestu smrti, ale ještě před začátkem procesu umírá ve vězení na srdeční trombózu.
Jde o velmi propracovaný příběh nešťastného a zamilovaného muže, kterého zničila jeho vlastní neovladatelná láska. Kvůli poněkud odvážnému tématu (sexuální vztah dospělého s nezletilou) měl Nabokov problémy jak s vydáním díla,
tak i s jeho přijetím veřejností. Ačkoli je kniha psaná formou biografie, kterou sám Humbert píše ve vězení, nesnaží se autor jeho chování nijak ospravedlnit. Jsou zde skvěle vylíčeny charaktery a děj je čtivý. Důležité je zdůraznit, že se v knize nenacházejí žádné oplzlosti, které by možná někdo očekával.
Nabokov psal Lolitu v angličtině, používá ale i francouzské výrazy (hlavně v mluvě Humberta Humberta).

Brigáda pro privilegovaný

12. srpna 2009 v 16:41 | yellow |  Naše názory, články
Tak jak jsem slíbila, je tu článek o "protekční brigádě".
Před prázdninami jsem se bavila s několika lidmi a jak to tak bývá, přišla řeč i na plány o prázdninách. Když jsem prohlásila, že nejspíš nebudu mít moc času, protože budu u taťky ve firmě na brigádě, tak jsem si musela vyslechnout několik poznámek o "privilegovaných dětičkách, kterým papínek zajistí brigádu". Tenhle článek je tedy reakcí na tyto poznámky.
Přiznávám, že sehnat si brigádu u taťky je to nejjednodušší, ale zároveň podotýkám, že to nemusí být zrovna jednoduché nebo příjemné, obzvlášť když je zaměstnavatelem náš táta, který si každý rok připraví nějakou zvláštní prácičku. Nestěžuju si, protože vím, že brigáda u něj mi dá hodně zkušeností. A jak táta říká, každej by měl nejdřív umět pracovat rukama a pak se teprve může začít živit hlavou.
Toto heslo razí, když vymýšlí práci, kterou budeme dělat. V minulých letech jsme kompletně připravovali vleky na žně (rozebrání, očištění, spravení, nahrazení zničených částí, opětovné složení a natření - samozřejmě si všechno musíme udělat sami s občasnou podporou jistých mladých zaměstnanců, kteří převážně pomáhají s opravami, tedy spíš to spraví a mi jim pomáháme), vytrhávali hřebíky ze starých prken, čistili tisíce a tisíce cihel, vozili valenou na plochu pro kombajn a zadělávali díry, natírali všechno možný (od dveří, vrat až po stěny a další), dodělávali opadaný rohy (haha strejda mi tvrdil, že mi ten roh nevydrží ani den a už je tam přes rok), uklízeli halu na obilí (největší hnus, všude se děsně práší, takže ideální práce pro mě s alergií na prach, pyly a roztoče), dělali databáze zákazníků, strojů a oprav, obvolávali zákazníky, dělali inventuru skladu, likvidovali kartony a igelity, montovali regály a vymejšleli novej systém skladu, a tak dále a tak dále.
V letošním roce však táta překvapil. První dva dny se tvářil jako andílek a nechal nás lepit etikety na prospekty (bylo to sice dost nudný, ale přežít se to dalo), ale třetí den přišel šok. Prospekty měly pouze ukolébat naši ostražitost.
Již v květnu se na firemním dvoře objevila naprostá hrůza. Starej fekál. Já blbec jsem si dělala naděje, že se tam objevil jen na chvíli a brzy si pro něj někdo přijede, ale ouha. Když jsem ho viděla v červenci stát stále na stejném místě, mělo mi to být jasný. Naše letní práce.
Tak tedy třetí den dopoledne se objevil táta a sdělil nám, že má pro nás novou práci. My jsme se mezitím skvěle bavili u prospektů sledováním táty, strejdy a jednoho nejmenovaného zaměstnance, jak na sebe pořvávají na dvoře a pokouší se sundat nádrž z fekálu. Pak ovšem přišel táta a s ním i ledová sprcha. Naší další prací mělo bejt čištění fekálu. Ještě si ze mě táta udělal blbou legraci a řekl mi, že jsem nejhubenější, tudíž jediná prolezu průlezem do nádrže a vyčistím ji ze vnitř. Já kráva mu věřila.
Od další ho dne jsme tedy začali pracovat na fekálu. Já, sestřenka, ségra a jeden mladej, hezkej, nemluvnej a neustále se červenající zaměstnanec, který měla za úkol uvést fekál do provozuschopného stavu. My jsme měly fekál očistit od rzi a dalších věcí (rozuměj bahno a výkaly) a natřít ho nejdříve základovkou a následně krásně modrou barvou.
Tato akce probíhala v dílně, která měla otevřená vrata, takže všichni kolemjdoucí se mohli zabít, aby jim náhodou něco neušlo, chodili nás očumovat, popichovat a dávat blbý rady. Práce byla dost náročná a nepříjemná, protože fekál nepříjemně zapáchal a navíc se při práci strašně prášilo, ale musím přiznat, že měla i své klady. Například, když si sestra vybírala manžela ze zemědělců a pracovníků, kteří chodili okolo. Nakonec to vyhrál asi třicetiletej tlustej a chlupatej chlápek, o kterým prohlásila, že je to největší chlupáč. Její poznámky nás vždycky nejvíc rozesmály a pak už nám přišlo strašně vtipný i to, když jsme ležely pod fekálem v hovnech a další na nás při čištění padala.
Musím říct, že se neskonale těším na příští brigádu u taťky. Co zase vymyslí? Popelářský auto nebo něco úplně jiného?!
Tak či tak, brigáda pro privilegovaný dětičky nemusí bejt vždycky ta nejlepší brigáda, kterou by vám ostatní měli závidět. Ale já osobně bych nikdy neměnila.

Karel Čapek - Bílá nemoc

11. srpna 2009 v 22:53 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Bílá nemoc

Hlavní postavy: doktor Galén, Maršál

(Československý spisovatel, 1983)

"Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem. A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal." (Autorova předmluva)

Dílo, které vzniká roku 1937 (tedy krátce před vypuknutím druhé světové války) symbolicky ztvárňuje svou dobu, ve které následkem poválečné krize humanita a demokracie ustupují diktatuře a myšlenkám o nadřazenosti jistých národů nebo ras.
Vlivní lidé zde touží po válce, zatímco ti chudí a "obyčejní" obyvatelé by raději žili v míru, protože válka, ať už dopadne jakkoli, stejně nejvíce a nejhůře postihne právě je. Ale kdo by se mohl pokusit zasadit o mír? Ctižádostivým vůdcům států války vyhovují - mohou díky nim svůj národ proslavit, sami se stát hrdiny, rozšířit pole působnosti i na území poražených sousedů... a nejsou jediní - tisíce lidí zaměstnává zbrojařský průmysl a nemohou si dovolit přijít o pracovní příležitosti jen kvůli něčemu tak utopickému, jako je "mír".
V zemi, ve které se děj odehrává, se všichni připravují na velkou válku. Výroba zbraní běží na plné obrátky, obyvatelstvo se už předem těší na slavné vítězství, ke kterému je dovede jejich vůdce - statečný a odvážný Maršál.
Jedinou věcí, která každému poněkud kazí jeho radost, je pandemie záhadné nemoci, která se šíří světem a na kterou zatím neexistuje protilék, ačkoli její existence trvá už tři roky. Denně na ní umírají tisíce lidí. Zpočátku se postiženému na těle objeví bílá skvrna, pod kterou znecitliví kůže. Potom z lidí začnou odpadávat kusy masa a po pár týdnech postižení v bolestech zemřou. Zvláštností této nemoci, kterou poprvé zkoumal doktor Čeng z Číny (podle něhož nese název Morbus Tshengi - Čengova nemoc, také známá jako pejpinské malomocenství nebo bílá nemoc) je to, že napadá pouze lidi ve věku nad 45 let.
Přestože se na výzkumu protilátky podílejí největší světové kapacity, nikomu se nedaří najít způsob, jak bílou nemoc léčit. Jednoho dne ale na kliniku dvorního rady prof. dr. Sigelia přijde podivínský doktor Galén s tvrzením, že tajemství léčby odhalil. Nikomu je ale nechce říct, chce pouze umožnit vedení vlastní výzkumné léčby na klinice. Jeho metoda se ukáže jako velmi účinná a na kliniku zavítá i sám Maršál a gratuluje dr. Sigeliovi k jeho vědeckému úspěchu. V té době ale dr. Galén (přezdívaný "Doktor Dětina") promlouvá k novinářům a žádá je, aby zveřejnili fakt, že objevitelem léku je právě on a že se protilátka nedostane mezi lidi dříve, než vládci zemí světa splní Galénovu podmínku a uzavřou věčný mír.
Jeho přání ale nemůže být splněno, protože válka má pro vůdce větší význam než životy obyvatel. Dokonce i obyčejní lidé považují Galéna za blázna, vyděrače a hrozného zločince - nemohou pochopit, jak dokáže přihlížet dalším lidským úmrtím a nezasáhnout, přestože má potřebnou moc k tomu, aby nemoc zastavil. Galén je neoblomný, rozhodne se léčit pouze nejchudší z lidí a dokonce odmítá přijmout nabídku třiceti miliónů za léčení od barona Krüga (majitele zbrojařské továrny a jediného přítele samotného Maršála), který na svém těle objeví zákeřnou bílou skvrnu.
Strach z dlouhého a bolestivého umírání donutí barona Krüga navštívit Maršála a pokusit se ho přesvědčit, aby kvůli jejich přátelství válku odvolal a splnil Galénův požadavek. Maršála mrzí, že ztratí svého přítele, ale válku zrušit nechce. Místo toho nařídí ještě intenzivnější zbrojení, dá si předvolat dr. Galéna, snaží se ho sám přemluvit a posléze i donutit k léčbě barona, ale nic nezabírá a nakonec Maršál obdrží zprávu, že se baron Krüg zastřelil.

MARŠÁL: Baron Krüg na vaši podmínku nemůže přistoupit.
DR. GALÉN: Ale vy můžete, pane... Vy můžete udělat všechno!
MARŠÁL: Nemohu. Copak vám to mám vysvětlovat jako malému dítěti? Myslíte, že válka nebo mír záleží na mé vůli? Musím se řídit tím, co je v zájmu mého národa. Půjde-li jednou můj národ do války, pak je... má povinnost jej pro ten boj vychovat.
DR. GALÉN: Jenže... kdyby nebylo vás... tak by váš národ do žádné výbojné války nešel, že ano.
MARŠÁL: Nešel. Nemohl by. Nebyl by tak dobře připraven. Nebyl by si tak vědom své síly - a svých šancí. Dnes o nich bohudík ví; a já plním jen jeho vůli -
DR. GALÉN: - kterou jste vy sám vyvolal.
MARŠÁL: Ano. Vzbudil jsem v něm vůli žít. Vy věříte, že mír je lepší než válka. Já věřím, že vítězná válka je lepší než mír. A já svůj národ nesmím připravit o jeho vítězství.
DR. GALÉN: Ani o jeho padlé, že ano.
MARŠÁL: Ani o jeho padlé. Člověče, teprve krev padlých dělá z kusu země vlast. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny -
DR. GALÉN: A mrtvé. Já viděl ve válce víc těch mrtvých, víte -
MARŠÁL: To dělá vaše řemeslo, doktore. Já jsem při svém řemesle viděl víc těch hrdinů.
DR. GALÉN: Ano, ti byli vzadu, Vaše Excelence. My v zákopech jsme tak moc stateční nebyli.
...
MARŠÁL: Já jsem pověřen Bohem, člověče; jinak bych nemohl vést...
DR. GALÉN: To teda... musíte vést tu válku?
MARŠÁL: Ano. Ve jménu národa -
DR. GALÉN: - jehož děti padnou v boji -
MARŠÁL: - a dobudou vítězství. Ve jménu národa -
DR. GALÉN: - jehož otcové a matky zajdou malomocenstvím -
MARŠÁL: Na těch nemám tolik zájmu, doktore. Z těch už vojáci nebudou. Nevím, proč jsem vás ještě nedal zatknout.

Ve třetím závěrečném jednání Maršál nečekaně vyhlašuje válku, protože lidé se ze strachu před bílou nemocí začínají s Galénovou myšlenkou ztotožňovat a žádat po svých vůdcích, aby na všeobecný mír přistoupili. Válka má podporu hlavně u mladých lidí, protože ti nejsou nemocí bezprostředně ohrožení a myslí si, že staré lidi podléhající malomocenství vlastně ani k ničemu nepotřebují. Generál pronáší projev, ve kterém vysvětluje, že byl nucen vyhlásit jakémusi sousednímu malému státečku válku, protože jím byla napadena jeho vlast (smyšlený motiv). Zfanatizovaný dav s ním ve všem nadšeně souhlasí a provolává jemu i samotné válce slávu.
S Maršálem ale není něco v pořádku - během projevu zjistí, že má necitlivou hruď - posléze na ní jeho dcera Aneta se synem barona Küga Pavlem naleznou obrovskou bílou skvrnu. Nešťastná dcera nechce otce ztratit a přemlouvá ho, aby válku ukončil, splnil Galénovu podmínku a nechal se vyléčit. Maršál zprvu odmítá, ale je oběma mladými lidmi horlivě přesvědčován - navíc dorazí zprávy z fronty, kde si Maršálovy oddíly nevedou tak dobře, jak se původně předpokládalo... Pod vlivem strachu ze smrti Maršál nakonec nechá Galéna zavolat a je ochoten kýžený mír vyhlásit, jenže doktor Galén je na cestě k Maršálovým dveřím zabit šíleným davem, když odmítá volat s ostatními: "Ať žije maršál! Ať žije válka!" a kufřík s jeho vzácnou protilátkou je zničen.
Příběh není uzavřen, sám Čapek napsal: "Autor je si vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením; ale jde-li o skutečný zápas, který se odehrává v našem čase a prostoru mezi skutečnými lidskými silami, nemůžeme jej rozřešit slovy a musíme jeho řešení ponechat dějinám."

Důchodci se ztloukli holemi kvůli broskvím

11. srpna 2009 v 20:42 | yellow |  Zaujalo nás
"Důchodci se ztloukli holemi kvůli broskvím" Musím přiznat, že mě tenhle nadpis nepřekvapil. Když jedu ráno autobusem a vidím, jak se v 6:45 mačkají a strkají důchodci u Kauflandu, aby se dostali do obchodu první (bratranec je v Kauflandu na brigádě a prej už dvakrát důchodci najeli do ostrahy kvůli tomu, že jim přišlo, že je pouští do obchodu moc pomalu)... nebo když vidím jak jsou agresivní ve snaze dostat se první do autobusu... nebo jak se schválně vytlačují košíky, aby se dostali co nejlíp k potravinám... tak mě tato zpráva vůbec nepřekvapuje.
A ti nám mají co říkat, jaá jsme zkažená generace. Ale nechtěla bych házet všechny do jednoho pytle. Třeba dědu by vůbec nenapadlo jít nakupovat do Kauflandu, dokonce si myslí, že je to "Kufland" a jde tam, jen když ho babička donutí. A už vůbec by ho nenapadlo tam bejt čtvrt hodiny před začátkem otvírací doby. Děda prostě proběhne obchod a za třičtvrtě hodiny je doma z čehož půlku času stráví v autobuse a dalších několik minut cestou na zastávku, ze zastávky do obchodu, z obchodu na zastávku a ze zastávky domů. Nákum mu zabere asi deset nebo patnáct minut. Je vidět po kom jsem. =)
Článek zde.

Oasis - The Importance Of Being Idle

11. srpna 2009 v 20:25 *Oasis*
Původně jsme tuhle písničku dneska přidat nechtěla, ale když jsem hledala klip k Stop Crying Your Heart Out, tak jsem náhodou zahlídla klip k The Importance Of Being Idle a samozřejmě jsem neodolala a podívala se na něj. Nesmírně mě pobavil. Samotný námět není nijak zábavný (no… já mám dost černej humor, takže mě tenhle námět zábavnej přišel), ale jeho podání z něj dělá jednu z nejkomičtějších věcí, co jsem v poslední době viděla. Jinak písnička sama o sobě mě baví už asi čtrnáct dní nebo tři týdny a včera jsem si jí jako blázen neustále zpívala na poli. Ještě že kolem jezdil kombajn a dva traktory, protože jinak by nejspíš všichni v dalekém okolí utekli, jelikož můj zpěv je vysloveně strašnej.


I sold my soul for the second time
'Cause the man don't pay me
I begged my landlord for some more time
He said "Son, the bill's waiting"
My best friend called me the other night
He said "Man - are you crazy"
My girlfriend told me to get a life
She said "Boy - you're lazy"
But I don't mind
As long as there's a bed beneath the stars that shine
I'll be fine, if you give me a minute, a man's got a limit
I can't get a life if my heart's not in it
Hey
Hey

I don't mind
As long as there's a bed beneath the stars that shine
I'll be fine, if you give me a minute, a man's got a limit
I can't get a life if my heart's not in it
Hey
Hey

I lost my faith in the summer time
'Cause it don't stop raining
The sky all day is as black as night
But I'm not complaining
I begged my doctor for one more line
He said "Son - words fail me"
It ain't no place to be killing time
I guess, I'm just lazy

I don't mind
As long as there's a bed beneath the stars that shine
I'll be fine, if you give me a minute, a man's got a limit
I can't get a life if my heart's not in it
Hey
Hey

Oasis - Stop Crying Your Heart Out

11. srpna 2009 v 19:58 *Oasis*
Opět jsem se po nějaký době dostala na internet a chtěla něco udělat pro blog. Původně jsem myslela, že napíšu obsah Rozmarného léta, ale nakonec to zase neudělám. Dostala jsem se k fotkám z koncertu U2 z Chorzóva a už se mi nechce nic dělat. Tak alespoň přidám další písničku od Oasis ze svého pidi - seznamu.
Mimochodem při Oasis se hrozně dobře bílí. Takže díky hoši.


Hold up
Hold on
Don't be scared
You'll never change what's been and gone
May your smile (May your smile)
Shine on (Shine on)
Don't be scared (Don't be scared)
Your destiny may keep you warm

'Cause all of the stars
Have faded away
Just try not to worry
You'll see them someday
Take what you need
And be on your way and
Stop crying your heart out

Get up (Get up)
Come on (Come on)
Why you scared? (I'm not scared)
You'll never change what's been and gone

'Cause all of the stars
Have faded away
Just try not to worry
You'll see them some day
Take what you need
And be on your way and
Stop crying your heart out

'Cause all of the stars
Have faded away
Just try not to worry
You'll see them someday
Just take what you need
And be on your way and
Stop crying your heart out

We're all of the stars
We're fading away
Just try not to worry
You'll see us someday
Just take what you need
And be on your way and
Stop crying your heart out
Stop crying your heart out
Stop crying your heart out
Stop crying your heart out

Jane Austenová - Northangerské opatství

7. srpna 2009 v 16:06 | frida |  Čtenářský deník
Jane Austenová
Northangerské opatství

Hlavní postavy: Catherine Morlandová, Henry Tilney

(Český spisovatel, v Praze: 1983)

Sedmnáctiletá Catherine Morlandová se poprvé v životě vydává za hranice rodné vsi. Pochází z početné rodiny (jak je v Anglii v osmnáctém století běžné) a moc toho zatím o životě neví. Společně se známými - manželi Allenovými - se vydává do lázeňského městečka Bathu, kde na ni čeká životní dobrodružství, ačkoli autorka v úvodu několikrát zdůrazňuje, že Catherine není tak docela typickou hrdinkou, na jaké bývá čtenář v románu zvyklý. Není nijak oslnivě krásná, už vůbec ne inteligentní, zato je dost naivní a důvěřivá. Neovládá také žádné speciální dovednosti - dokonce ani ty "obyčejné", které má každá hrdinka v malíčku, jako třeba malování, hra na klavír, zpěv,... Přesto zažije něco, co by jí lecjaká hrdinka mohla závidět.
V Bathu se totiž setká s okouzlujícím, asi pětadvacetiletým, mladíkem. Během jednoho plesu je jí náhodně přidělen za tanečníka (Allenovi ve městě nikoho neznají a proto ji nemohou s nikým formálně seznámit). Představí se jako pan Tilney a ze strany nezkušené Catherine je to láska na první pohled. Fakt, že intelektuálně založený Tilney mluví dost ironicky a většinu jeho poznámek nemůže někdo jako Catherine nikdy pochopit, zřejmě nehraje až tak velkou roli. Je přeci zábavný! (Alespoň to Catherine dojde...). Bohužel ale ples brzy končí a na Catherine čeká následující den velké zklamání - pan Tilney není nikde k zastižení! Po několika dnech odloučení už Catherine ani nedoufá, že ho ještě kdy spatří.
Mezitím si paní Allenovou ve městě najde dávná přítelkyně. Obě se několik let neviděly, ale to jim nebrání v tom, aby ve svém přátelství navázaly tam, kde před lety skončily. Ona přítelkyně, paní Thorpová, má ve městě ještě tři dcery, z nichž nejstarší a nejhezčí Isabella ihned najde v Catherine zalíbení a stanou se z nich nerozlučné přítelkyně. S Isabellou a později i jejím bratrem Johnem (který studuje na Oxfordu a ze studií se zná s Catherininým starším bratrem Jamesem) a svým bratrem tráví Catherine všechen volný čas. Nedojde jí, že je její bratr do Isabelly zamilovaný, ani to, že Isabella není tak věrná přítelkyně, jak by se zdálo. Dokonce přehlíží i fakt, že se do ní "zamiluje" John Thorpe (ačkoli tomu se čtenář nemůže divit, protože poznat city do sebe zahleděného vychloubačného mládence je opravdu složité).
Za její nevnímavost může částečně její jednoduchá povaha, částečně i návrat pana Tilneyho. Ukáže se totiž, že v onen den tu byl pouze zamluvit dům pro rodinu, která přijede vzápětí. Catherine se seznamuje s jeho mladší sestrou Eleanorou a jeho otcem, generálem Tilneym, dozvídá se dokonce křestní jméno svého "vyvoleného", který se jmenuje Henry Tilney a je pastorem.
Se sourozenci se brzy spřátelí a postupně tráví více času s nimi, než s "opuštěnou" Isabell, které ale nepřítomnost "nejlepší a nejdražší přítelkyně" očividně nevadí, protože se mezitím zasnoubila s Jamesem. Když se Catherine dozví, že Isabella se brzy stane členkou její početné rodiny, je upřímně ráda. Jenže vztah Jamese a Isabell utrží krutou ránu, když do Bathu přijede starší Henryho bratr, kapitán Frederick Tilney - velmi pohledný dědic majetku svého otce. Snaží se krásnou Isabellu svést, což Catherine nemůže pochopit (vždyť Frederick přece ví, že je zasnoubená!) a už vůbec nechce vidět, že Isabella se krásnému svůdci ani trochu nebrání (ba právě naopak). Catherine totiž netuší, co je Isabella zač. Jamese si chtěla vzít hlavně kvůli tomu, že měla mylnou představu o stavu jeho konta. Když zjistila, že Morland získá pouze malé jmění, a že by se v budoucnu musela uskrovnit, přestává se jí myšlenka na svatbu s ním líbit. Doufá, že se jí podaří provdat se za kapitána Tilneyho, jenže Frederick je - stejně jako jeho sourozenci - výjimečně inteligentní (krom toho je to taky pěkný proutník).
Catherine doufá, že se Isabella vzpamatuje a uvědomí si nevhodnost svého chování k Frederickovi. S pocitem, že bratrovu vztahu nehrozí vážnější nebezpečí, se vydává na návštěvu k Tilneyovým. Několik týdnů pobývá v Northangerském opatství, kde generál Tilney se svou dcerou žijí. Na návštěvu občas ze svého domu ve Woodstonu zajede i Henry a Catherine tedy nic neschází - s Eleanorou se brzy spřátelí a i generál se k ní chová velmi pozorně a dokonce naznačuje, že by ji rád viděl jako svou snachu.
Její idylu naruší, když od bratra obdrží dopis se zprávou o zrušení jeho zasnoubení. Za jeho rozchodem s jeho láskou totiž stojí Frederick a Catherine neví, zda má nyní kvůli svému bratrovi opustit sídlo "nepřítelovy" rodiny. Henry ji ale uklidní, neboť pravděpodobnost, že by se kapitán Tilney dostavil domů je mizivá. Ke Catherinině údivu nejsou ani Henry ani Eleanor vývojem situace mezi Isabellou a Jamesem zaskočeni - jediné, co je na chvíli vyvede z rovnováhy je zvěst, že prý se Frederick hodlá s Isabellou sám oženit, která se ale ukáže jako smyšlená.

"Ale zabezpečil by tím Frederickovo blaho," poznamenala Eleanor po chvíli, "kdyby mu dovolil vzít si takovou dívku? - Musí mít divné mravní zásady, jinak by se nebyla k vašemu bratrovi tak zachovala. Nepřestávám žasnout, že se Frederickovi zalíbila! Děvče, které před jeho očima zrazuje muže, jemuž se dobrovolně zaslíbilo! Umíš si to vysvětlit, Henry? Právě Frederickovi, který si na sobě tak zakládá! Vždyť se mu žádná nezdála dost dobrá, aby ji mohl milovat!"
"To je na tom to nejhorší, nejzávažnější okolnost, která mluví proti němu. Když si vzpomenu, co v minulosti všechno prohlašoval, vzdávám se naděje. - Navíc mám příliš vysoké mínění o prozíravosti slečny Thorpové: ta by se nevzdala jednoho nápadníka, kdyby za něj neměla zajištěnou náhradu. S Frederickem je skutečně nadobro konec. Je to chorý člověk - ztratil zdravý rozum. Připrav se na novou švagrovou, Eleanor, a takovou švagrovou, jakou si hned zamiluješ! - Upřímnou, otevřenou, neschopnou přetvářky ani intrik, s vřelými, ale prostými city, která si nedělá velké nároky a nedokázala by nikoho oklamat."
"Takovou švagrovou bych si ráda zamilovala, Henry," odvětila Eleanor s úsměvem.
"Možná že se ale vůči vaší rodině zachová lépe, i když k nám se zachovala tak špatně," poznamenala Catherine. "Když teď získala muže, o kterého opravdu stojí, třeba v lásce věrně vytrvá."
"Máte pravdu, toho se skutečně obávám," odpověděl na to Henry. "Obávám se, že v lásce velice věrně vytrvá, ledaže by se jí nachomýtl do cesty nějaký baronet: to je Frederickova jediná naděje. - Obstarám si bathské noviny a prostuduji nově příchozí..."

Catherine je zdrcena poznáním, že ji i jejího bratra Thorpovi pouze využívali. Navíc náhle a neslavně končí její pobyt u generála Tilneyho, protože ten ji jednoho dne doslova vyhodí z domu. Oznámí jí, aby do druhého dne odjela. Ubohá dívka neví, čím si takové jednání zasloužila, zmatená odjíždí domů a je zoufalá z toho, že už Henryho ani Eleanor nejspíš v životě neuvidí.
Vše se záhy vysvětlí, když ji navštíví sám Henry, který se kvůli ní pohádal a ve zlém rozešel s otcem. Ukáže se, že John Thorpe napovídal generálovi, že Catherine je bohatá nevěsta (myslel tou dobou, že se s ní sám ožení a chtěl, aby na veřejnosti vypadala "lukrativněji"). Když ale Thorpe zjistí, že z jeho svatby nic nebude, zajde za generálem a Morlandovy mu vylíčí bezmála jako rodinu žebráků. Generál přirozeně nikoho takového v rodině nechce, proto Catherine urychleně vyprovodí z domu. Jenže nepočítá s tím, že Henry se mezitím do Catherine přece jen zamiluje (ačkoli jí předtím nebral moc vážně) a postaví si hlavu. Je dokonce ochoten vzdát se rodiny a oženit se s ní.
Nakonec samozřejmě vše dobře dopadne - generál si dá zjistit přesný stav konta pana Morlanda, zjistí, že na tom Catherine není až tak špatně, a když se navíc přimluví i Eleanor se svým novým manželem (šlechticem), svolí ke svatbě.
Román je psán lehce, s humorem i jemnou ironií, se kterou autorka hodnotí (až odsuzuje) všechny úzkoprsé zásady své doby. V protikladu s prostou a nevinnou Catherine je tu popsáno typické chování tehdejších žen, jejichž jediným cílem bylo dobře se provdat a k dosažení tohoto cíle neváhaly použít nejrůznějších intrik.

Karel Čapek - Loupežník

7. srpna 2009 v 14:22 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Loupežník

Hlavní postavy: Loupežník, Mimi, Profesor

(Československý spisovatel, 1983)

Na lesním palouku stojí lovecký zámeček, dům, který obývá asi šedesátiletý Profesor se svou ženou a dvacetiletou dcerou Mimi. Spíše než rodinnou idylu ale stavba připomíná nedobytnou pevnost. V oknech jsou mříže, kolem dokola je vysoká a tlustá zeď a jedinou přístupovou cestu dovnitř tvoří masivní brána. Všechna tato bezpečnostní opatření sem nechal Profesor nainstalovat poté, co mu jeho starší dcera Lola utekla tehdy ještě nechráněným oknem za svým milencem. Od té doby ji nikdo nespatřil, její jméno se v rodině nevyslovuje a mladší dcera je hlídána a izolována od celého světa, aby byla uchráněna podobných situací.
Zvrat v Mimině životě začíná dnem, kdy její rodiče poprvé opustí dům a nechají ji na starost služce Fance. Fanka ale odejde na nákup a Mimi se během pár okamžiků strávených mimo dům setká s Loupežníkem, asi třicetiletým elegantním mužem, kterého na palouk z lesa v prvním dějství přivede Prolog a obviní ho z krádeže třešní a z drzosti, s jakou lupič nakradené ovoce nabízí jeho právoplatnému majiteli k ochutnání. Fanka se ho snaží poslat pryč, ale mladík se dává s Mimi do řeči. Svými poznámkami a lichotkami děvče úplně okouzlí - v jeho prospěch mluví dokonce věštba staré cikánky, která projde kolem a z ruky Mimi vyčte, že se brzy zamiluje.
Po nějaké době Mimi zajde do domu a na scéně se objeví její nápadník, myslivec Hubert. Oba muži se pohádají - myslivec chce Loupežníka vyhnat z lesa, protože vstup do něj je zakázán, ale Loupežníkovi se evidentně nechce Mimi nechat napospas jejímu ctiteli. Hubert v rozčilení nabije pušku a po Loupežníkovi vystřelí. Loupežník se tou dobou nachází nahoře na zdi, po zaznění výstřelu z ní padá dolů a poraní si hlavu o kámen. Odvedou ho do hostince, kde ho vyšetří lékař. Před odchodem Loupežník Mimi ujišťuje, že mu nic není, a že se večer vrátí.
Navečer opravdu přijde znovu, Mimi s ním vyjde ven a oba si vyznají lásku, ačkoli se Mimi alespoň pro formu stále trochu brání. Uprostřed jejich schůzky ale zaslechnou kroky a ke své nelibosti zjišťují, že se vrací Profesor s manželkou, protože měli divné tušení, že se doma něco nekalého děje. Staří rodiče oba zamilované vyruší a záhy krutě odloučí, Mimi jde pak domů s příslibem potrestání a Loupežník odchází do vsi do hospody, kde celou noc propije se starostou a jinými mužskými.
Druhého dne už Loupežník opět sedí na oblíbené lavičce před branou Profesorova domu. Volá na Mimi a ta se objevuje v okně. Jejich konverzaci ale přeruší paní profesorová a její manžel. Rodiče vyjdou s Fankou před dům a chtějí Loupežníka donutit k odchodu - s jejich dcerou se už nemá nikdy vidět, protože je "mladý" a tím pádem nebezpečný. Loupežník ale místo toho vběhne do vrat a zabouchne je za sebou. On a Mimi jsou tak spolu uvnitř, zatímco Profesor, Fanka a paní profesorová se marně snaží dostat do vlastnoručně vybudované pevnosti.
Profesor si na pomoc zavolá kováře, který ale není schopen kvalitně vyrobenou bránu překonat. Povolá i starostu, který se ale nemá k nějakému vážnějšímu zásahu (částečně také kvůli vzpomínkám na příjemně strávenou předchozí noc). Nezabírají ani výhružky policií, a tak Fanka běží pro vojáky. Profesor s Loupežníkem se zatím dohadují a jejich rozhovor je jednou z důležitých částí hry, protože se zde střetává stará generace s nespoutaným a bujarým mládím, které postava Loupežníka představuje.

PROFESOR: Vyklidíte dům... na rozkaz úřadu. Dávám vám lhůtu... tři minuty.
LOUPEŽNÍK: Tři neděle, chcete říci.
PROFESOR: Ne. Vám přejdou kejkle, mladíku.
LOUPEŽNÍK: A vy tomu přestanete říkat kejkle. Ten dům jste neopevnil nadarmo. Sbohem.
PROFESOR: S vámi teď promluví jiní. A jinak.
LOUPEŽNÍK: Vy jste si poslal pro posily?
PROFESOR: Uvidíte.
LOUPEŽNÍK: Konečně.
PROFESOR k PANÍ: Slyšíš ho? Dělá hrdinu!
LOUPEŽNÍK: Nepleťte se. Ale proti vám samotnému - to by nebyla čistá hra.
PROFESOR: Jaká hra?
LOUPEŽNÍK: Zápas. Vy jste příliš slabý a bezmocný. Čím víc vás bude, tím víc já budu v právu.
PROFESOR: V právu! Vy a právo! Slyšel někdo větší nestydatost? Vždyť je to vloupání, co děláte, prasprosté násilí! únos! A vy si myslíte, člověče, že děláte něco neobyčejného? Ne, ne! Holenku, takových kousků už svět viděl! Takových hrdinství už sprovodil! A vždycky se znova najde pitomé mládí, které zahraje starý kousek! A vždycky si znova myslí, že dělá bůhvíco nového! Oh, už mám až potud, až potud té staré frašky!
LOUPEŽNÍK: Škoda. Mně se líbí.
PROFESOR: Blázne! blázne! jen maličko, a přejde vám radost, přejde dobrodružství; přejde všechno. Až tady budete stát zahanben a moudřejší o jeden špatný konec, pak teprve vám povím: že špatný konec je dobrý začátek. Mládí se musí zlomit!

Přivolané posily ale na přesvědčení Loupežníka nic nezmění. Dokonce se mu dostává podpory i od samotné Mimi, a když tohle spatří její otec, všechny přihlížející pošle pryč a neví, co by měl udělat, aby získal dceru zpět, než bude příliš pozdě. Mluví se svou ženou a čtenář zjišťuje, že jeho manželka Loupežníka obdivuje - že jí připadá, že jeho láska k Mimi (o které Loupežník pořád mluví) je opravdovější a dobrodružnější než ta, které se jí kdy dostalo od Profesora, který se vždy držel při zemi, myslel hlavně na praktickou stránku každé věci a své mládí strávil prací.
Loupežník tedy Profesora připravil o všechny jeho životní iluze - o pocit, že žil v lásce a pro lásku. Profesor je rozhodnut se Loupežníkovi pomstít. Loupežník paní profesorové povolí vstup do domu, pokud nebude rozrušenou Mimi štvát proti němu.
Profesor se octne s Loupežníkem sám a řekne mu, že ho nenávidí pro to, kým je a co v něm ostatní vidí - hrdinu, který se pro lásku dopouští největších ztřeštěností a smělostí. Říká: "Ano, já nejsem hrdina! I já jsem měl ctižádost, chtěl jsem... mohl jsem něco být; ale sebe sama jsem zanechal, po chlebu jsem sáhl; jsem už malý a pitomý láskou, protivný, starý, šedý a ubohý láskou; já nejsem hrdina! ... Vy jste hrdina a já jsem sám! Kde jsou všichni? Proč mne opustili? Protože nejsem dost drzý, abych byl... hrdina? Že nejsem dost sobecký, dost bezohledný, dost nesmyslný, abych byl... hrdina? Co je to láska?"

Před koncem vstoupí do děje ještě jedna postava - zahalená žena s dítětem, ze které se vyklube ztracená Lola, kterou její milý opustil a zahanbil. Usmiřuje se nyní s otcem a Loupežník je pustí dovnitř, aby se shledala i s matkou (přestože se Lola pokouší Mimi před Loupežníkovou láskou varovat). Fanka mu sice zabouchne bránu před nosem, ale mladík přeskočí zeď a zastaví ho až domovní dveře. Stará služebná nakonec Loupežníka zažene (střílí po něm z balkónu) a k domu se blíží i hromada vojáků, připravených vyhodit zámek klidně i do povětří, aby zachránili Profesorovu dceru. Loupežník tedy utíká a Mimi je "zachráněna".

Jak už jsem psala, postava Loupežníka ztělesňuje samotné mládí. Sám Čapek píše: "Jaká radost a jaký pych je to, cítit se mladou generací, cítit se novotářem, dobyvatelem, loupežníkem života! Jak svěží je nezákonnost, jak hrdinně se nese tíha neodpovědnosti!" Charakterizovala bych ho jako lehkovážného, nespoutaného a hlavně odvážného (jak by jinak mohl vyváznout ze všech "přestřelek" bez vážnějšího zranění?). Jeho povaha vyvolává u ostatních postav nemalé sympatie a každý v něm vidí zosobnění podobného člověka, jaký prošel i jeho životem (někdo v něm vidí kurážného pytláka, cizího knížete nebo i cirkusáka a stará služebná Fanka v něm vidí odvážného a vzpurného zločince odsouzeného k smrti, se kterým se setkala v mládí a do kterého se na první pohled zamilovala - na dotaz, proč tedy chtěla Loupežníka zastřelit odpovídá: "Já nevim; třeba zrouna proto, že už nejsem mladá a že mně přišlo líto mýho ztracenýho mládí.").
Děj je i přes svou absurditu živý a má rychlý spád. Čapek odlišuje postavy nejen povahově, ale i pomocí jejich mluvy - u Fanky nebo u cikánky používá nářečí, Profesorův slovník je strohý zatímco Loupežník mluví v hádankách a občas ve verších.

Oasis - Roll With It

4. srpna 2009 v 12:03 *Oasis*

Když jsem si v telefonu tvořila nový neoposlouchaný seznamy písniček, tak se mi podařil jeden takovej hodně krátkej s písničkama od Oasis, který jsem sice znala, ale původně mě nijak neoslovily. To se ovšem změnilo, takže je pomalu přidám. Jako první z nich jsem vybrala Roll With It.
Když jsem na youtube procházela videa, nepodařilo se mi najít žádný originální, takže jsem se rozhodla pro verzi z Japonska v roce 2000. Narazila jsem ovšem i na verzi ze stejného roku z koncertu ve Wembley, kde je Liam v dost podroušeným stavu. Přišlo mi, že sotva chodí a dost mě zarazilo, že byl vůbec schopnej zpívat. Přišlo mi to jako totální výsměch nejen jejich hudbě, ale především fanouškům, kteří za vstupenky zaplatili nejspíš dost velký peníze. Ale fanouškům to zřejmě nevadilo.


You gotta roll with it
You gotta take your time
You gotta say what you say
Don't let anybody get in your way
'Cause it's all too much for me to take

Don't ever stand aside
Don't ever be denied
You wanna be who you'd be
If you're coming with me

I think I've got a feeling I've lost inside
I think I'm gonna take me away and hide
I'm thinking of things that I just can't abide

I know the roads down which your life will drive
I find the key that lets you slip inside
Kiss the girl, she's not behind the door
But you know I think I recognize your face
But I've never seen you before

You gotta roll with it
You gotta take your time
You gotta say what you say
Don't let anybody get in your way
'Cause it's all too much for me to take

I know the roads down which your life will drive
I find the key that lets you slip inside
Kiss the girl, she's not behind the door
But you know I think I recognize your face
But I've never seen you before

You gotta roll with it
You gotta take your time
You gotta say what you say
Don't let anybody get in your way
'Cause it's all too much for me to take

Don't ever stand aside
Don't ever be denied
You wanna be who you'd be
If you're coming with me

I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside
I think I've got a feeling I've lost inside

Sliby chyby

3. srpna 2009 v 17:10 | yellow |  Připravujeme...
Na začátku prázdnin jsem žila v domnění, že budu mít spoustu volného času, který věnuji tvorbě nových čtenářských deníků, ale jak je vidno, mýlila jsem se. Netuším, jak to dělám, ale mám děsně moc práce a málo času. Abych stíhala všechno, co mám naplánováno, tak bych potřebovala tak padestátihodinovej den...
Dnešek je první den po dlouhé době, co jsem na počítači a to jen z důvodu, že mě ráno tak bolely záda, že jsem byla nucena požádat, abych dneska nemusela jít bílit. A k počítači se mi podařilo dostat jen díky šťastné náhodě. Moje sestra odešla na hokej. Náplň jejích dní je následující. Vstane v poledne a pustí si počítač, stráví asi hodinu v koupelně a nastěhuje se k počítači, kde vydrží až do doby, kdy odchází z domu (no... abych přiznala pravdu, hodinu před tím než odejde se opět nasune do koupelny, ale nechá si zapnutej počítač). Když se večer vrátí, opět si zapne počítač a sedí u něj tak do půlnoci (přesnej čas neregistruju, protože když se konečně doplazím domů, tak padnu do postele a okamžitě spím).
Ale k tomu, proč píšu tenhle článek. Před prázdninama jsem opět slibovala a jako obvykle jsem to nesplnila. Ne že bych neměla snahu, ale nebyl čas nebo ségra blokovala počítač, na kterej sem se dneska dostala skoro po měsíci. Momentálně neslibuju nic, ale doufám, že bych mohla stvořit:
  • čtenářák Vladislav Vančura - Rozmarné léto
  • čtenářáky Karel Čapek - Hordubal, Povětroň a Obyčejný život
  • přidat nějaký písničky od Oasis
  • napsat článek o jedný privilegiovaný brigádě
  • pokračovat v sešitu z dějepisu
a zbytek se uvidí.
Zatím zdravím a užívejte zbytek léta.
P.S. Budoucí maturanti neblázněte, ještě máte skoro rok, takže klídek a pohodička.
Přesně to je moje. Oh yes.
Zdraví yellow