"Když to není rozbité, nespravuj to."

Karel Čapek - Kniha apokryfů III.

29. srpna 2009 v 10:13 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Kniha apokryfů

(Československý spisovatel; v Praze: 1983)

apokryf = literární útvar používající známý motiv k alegorickému anebo parodickému srovnání s výkladem autora (definice ze Slovníku cizích slov - nakladatelství Dialog, 2004)

Marta a Maria (1932)
Marta, starostlivá hospodyně, přijala do svého domu v Bethanii Ježíše Nazaretského. Starala se o něj, připravila mu jídlo, styděla se, že nemá poklizeno a snažila se dělat vše pro jeho pohodlí. Mezitím její pohledná sestra Marie jen seděla u Ježíšových nohou a poslouchala jeho učení. Marta se zlobila, protože taky chtěla poslouchat slovo boží, ale měla moc práce. Chtěla po Ježíšovi, aby Marii domluvil, aby jí pomohla. Ježíš na to řekl: "Marta, Marta, pečliva jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní." Rozhořčená Marta později vše vypráví své sousedce Támar, a Ježíšova slova si vyloží po svém.

"To ona nechtěla nechávat hosta o samotě," pravila chlácholivě paní Támar.
"Kdyby si raději všímala," řekla tvrdě Marta, "aby měl co k jídlu; od toho jsme my ženské, no ne? A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak - paní Támar, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říct. >Pane,< povídám, >to ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!< Tak to ze mne vyhrklo -"
"No a řekl jí?" ptala se paní Grünfeldová.
Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. "Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci: ale jednoho jest potřebí, Marie si vyvolila lepší stránku, a tu jí nikdo nevezme. - Tak nějak to, paní Támar, řekl."
Bylo chvíli ticho. "A to bylo všechno, co promluvil?" ptala se paní Támar.
"Všechno, pokud já vím," děla Marta, stírajíc si drsně slzy. "Pak jsem šla koupit ta holoubata - zloději jsou to na trhu, paní Grünfeld - a pekla jsem je, a uvařila pro vás tu polévku z holoubích drůbků -"
"To vím," pravila paní Grünfeldová. "Vy jste moc hodná, Martičko."

Lazar (1932)
Do Bethanie dorazila zpráva o tom, že Ježíš Nazaretský byl zajat a odveden do vězení. Rozhořčená Marta lituje, že kdy odešel do Jeruzaléma, zatímco Marie řekne, že rozumí tomu, že se Ježíš musel svým odpůrcům postavit čelem, jak to říká Lazar. Toho Ježíš kdysi vzkřísil z mrtvých (od té doby má Lazar zdravotní problémy). Lazar se rozhodne jít do Jeruzaléma a pomoci Kristovi dostat se z vězení. Marie chce jít s ním, zatímco Marta se rozhodne hlídat raději dům a starat se o zvířata. Lazarovi ale začne být nevolno, vymlouvá se, že cestu nemůže podstoupit, říká, že toho lituje,... vypadá tak špatně, že Marta rozhodne, že nesmí jít, a tak jde Marie sama.

"Já vím, že půjdeš," pravila Marta s těžkým srdcem. "Někdo Mu musí běžet na pomoc; to víš, tebe On - vyhojil," dodávala váhavě, neboť také jí připadalo nějak nešetrné mluvit o vzkříšení z mrtvých. "Heleď, Lazare, až Ho vysvobodíte, můžeš Ho aspoň poprosit, aby ti pomohl - kdyby ti snad nebylo dobře -"
"To je pravda," vydechl Lazar. "Ale co kdybych tam nedošel? Co kdybychom už přišli pozdě? Musíš uvážit všechny možnosti. A co když se to v Jeruzalémě nějak semele? Holka, ty neznáš římské vojáky. Ach bože, kdybych já byl zdráv!"
"Vždyť jsi zdráv, Lazare," vypravila ze sebe Marta. "Musíš být zdráv, když On tě uzdravil!"
"Zdráv," řekl Lazar hořce. "To snad vím já, jsem-li zdráv nebo ne. Řeknu ti jen, že od té doby mně ani chvilinku nebylo lehko - Ne že bych Mu nebyl strašně vděčný za to, že mne... postavil na nohy; to si o mně, Marto, nemysli; ale kdo to jednou poznal jako já, ten - ten -" Lazar se otřásl a zakryl si tvář. "Prosím tě, Marto, nech mě teď; já se seberu - já jenom chvilku - to jistě přejde -"

O pěti chlebích (1937)
Jistý pekař vysvětluje rozhořčeně svému sousedovi, proč nemá rád Ježíše. Zpočátku byl uchvácen jeho učením - chystal se rozdat svůj majetek, přenechat pekárnu svému pomocníkovi, káral svého bratrance a vinil ho z hamižnosti, ale potom Ježíš celý den uzdravoval nemocné a hladovému zástupu dal pět chlebů a dvě ryby, které sám požehnal. Stačilo to pro pět tisíc lidí. Pekař to bere jako snahu o zničení pekařského řemesla (zajímavé je, že protesty obchodníků s rybami, kteří mají stejný problém, neuznává), myšlenka křesťanství už pro něj teď není tak lákavá a místo toho, aby se k Ježíšovi přidal, jak měl v plánu, podá na něj stížnost.

Koukejme se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu a ni děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám.
Mně tady nejde o můj prospěch; namouduši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně je to líto, ale to mu nedaruju. To nejde.
Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování: ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jeruzaléma, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!

Benchanan (1934)
Ježíšův učedník Benchanan se ptá Ananiáše, zda je Kristus vinen a poté i velekněze Kaifáše, zda byl Kristus právem ukřižován.
Ananiáš vysvětluje, že Ježíšova taktika spasení světa byla špatná - neměl chtít prosadit celé své učení, ale spokojit se jen s prosazením několika myšlenek, na které by někdo později navázal (měl být více trpělivý a nechtít změnu hned). Dále Ananiáš říká, že: "Pravda se musí propašovat, musí se trousit po troškách, tu drobet, tady drobet, aby si lidé na ni zvykali." Kritizuje také Ježíšův velkolepý příjezd do Jeruzaléma (měl přijít nenápadně a získat si vlivné přátele), také neměl dělat zázraky (protože všem pomoci nemůže a ti, kterým nepomůže, budou žárlit a budou nespokojení) a konečně měl pouze učit a nedělat skutky.
Kaifáš zase vysvětluje, že zbavit se Ježíše bylo jeho vlasteneckou povinností. Navíc zabil dvě mouchy jednou ranou, protože konečnou odpovědnost za Ježíšovu smrt má římský zástupce Pilát, a kdyby lidé později tvrdili, že byl ukřižován neprávem, hněv by postihl nenáviděné Římany. Bere Ježíšovo učení jako vlastizradu (útočí i proti vlastním lidem a farizejům), v závěru si ale protiřečí, protože přes všechno své vlastenectví nechce uznat, že by byl jakýkoli Žid schopen "spasit svět".

"A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn boží nebo co. My přece víme, že je z Nazaretu - prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka - a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje - vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne."

Ukřižování (1927)
Pilát k sobě povolá Náhuma ("učeného muže znalého dějin") a chce, aby si jeho národ rozmyslel ukřižování Ježíše, protože je to bezpráví. Už je ale pozdě, Kristus je spolu s dalšími dvěma zločinci ukřižován. Náhum se domnívá, že každá doba má své mučedníky, kteří musejí umírat pro něco krásného a velkého.

"Aha," řekl Pilát. "Tak vy tedy křižujete každého, kdo se zasazuje o něco pořádného."
"Skoro," řekl Náhum. "Ale ono to má svůj háček. Někdy bys řekl, že se ti lidé zasazují víc o nenávist k těm druhým než o to pořádné, co hlásají. Lidé jsou vždycky křižování za něco krásného a velkého. Ten, kdo je zrovna na kříži, obětuje svůj život za velikou věc; ale ten, kdo ho na kříž vleče a přitlouká, ten, Piláte, je zlý a divoký a tuze ošklivý napohled. Piláte, národ je veliká a krásná věc."
"Aspoň náš římský," řekl Pilát.
"I ten náš," pravil Náhum. "Ale i spravedlnost k chudým je veliká a krásná věc. Jenže ti lidé se mohou udusit nenávistí a zlobou pro ty veliké a krásné věci; a ti ostatní jdou jednou s tím a podruhé s oním a vždycky pomáhají ukřižovat toho, na kom je zrovna řada; nebo se na to jen dívají a říkají si: Dobře mu tak, měl jít s naší stranou."

Pilátův večer (1932)
Pilát večeří se svým pobočníkem, mladým poručíkem Suzou, který je uchvácen zemětřesením, které propuklo spolu se zatměním slunce po ukřižování Krista. Je to první zemětřesení, které zažil. Později se konverzace stočí na téma politiky vůči podrobeným zemím - Pilát myslí, že je lepší nezasahovat jim do jejich zvyků a potom se přizná, že očekával, že se za Ježíše postaví jeho Betlémští krajané, a byl překvapen, když se tak nestalo.

"Mně to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl přece jen čekal -"
"Co čekal?" připomenul mu Suza po chvilce.
"Že snad přijdou ti jeho Betlémáci. Že ho nenechají v prackách těch zdejších pletichářů. Že přijdou ke mně a řeknou: >Pane, on je náš člověk a něco pro nás znamená; my vám teda jdeme říci, že za ním stojíme a nenecháme mu ukřivdit.< - Suzo, já jsem se skoro těšil na ty lidi z hor; mám už po krk těch zdejších melhubů a sudičů - - A já bych jim řekl: >Zaplať pánbůh, Betlémáci, čekal jsem na vás. Kvůli němu - a kvůli vám i vaší zemi. Hadrům na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám. Z lidí, jako jste vy, se dělají vojáci, kteří se nedají; z lidí, jako jste vy, se dělají národy a státy. Říkají mi, že ten váš krajan oživuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, že ten muž dovede oživovat i živé: že jim vnukl něco jako věrnost a čest a - my Římané tomu říkáme Virtus, nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlémáci, ale je to ve vás. Myslím, že ten člověk ještě něco pořídí. Byla by ho škoda.<"
Pilát umlkl a roztržitě smetal ze stolu drobečky. "Nu, nepřišli," zabručel. "Ach, Suzo, jaká marná věc je vládnout!"

Pilátovo krédo (1920)
Josef z Arimatie, Ježíšův učedník, přichází za Pilátem. Pilát mu říká, že Kristus byl popraven nevinně. Josef tvrdí, že sám Pilát ho vydal na smrt, což Pilát nepopírá. Říká: "Když jsem s ním mluvil, viděl jsem, že za nějaký čásek budou jeho žáci křižovat jiné: ve jménu jeho jména, ve jménu jeho pravdy budou křižovat a mučit všechny jiné, zabíjet jiné pravdy..."
Pilát si pokládá otázku: "Co jest pravda?" a vysvětluje, že každý myslí, že pouze jeho pravda je ta jediná správná a odmítá všechny pravdy ostatní. Pilát věří, že každý má právo na svou pravdu, která by měla být ostatními uznávána - ne potlačována (Čapek byl vyznavačem pragmatismu).

"Nejsi ani teplý, ani studený," řekl Josef z Arimatie vstávaje. "Jsi jenom vlažný."
"Nejsem," odpověděl Pilát. "Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby ji člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?"

Císař Dioklecián (1932)
Antonia, sestra císaře Diokleciána, svého bratra přemlouvá, aby přestal pronásledovat křesťany, neboť se sama stala křesťankou. Zjišťuje, že její bratr proti jejich učení a víře vlastně nic nemá - naopak přiznává, že se mu jejich ideály líbí. Jenomže křesťanství se podle něj absolutně neslučuje s politikou, a on je přeci svědomitý státník a politik. Křesťanský stát by nikdy nemohl existovat, což podle Diokleciána znamená, že stát nemůže křesťanství trpět.

"Ale je to absurdní. Politicky naprosto nemožné. Nedá se to uskutečnit. Copak se dá dělat říše boží? Jak by se měla administrovat? Láskou? Božím slovem? Já přece znám lidi, ne? Politicky je to nauka tak nezralá a neproveditelná, že - že - že je to přímo trestuhodné."
"Ale vždyť oni žádnou politiku nedělají," bránila je Antonia horlivě. "A jejich svaté knihy se politiky netýkají ani slovem!"
"Pro praktického státníka," děl Dioklecián, "je všechno politika. Všechno má politický význam. Každá myšlenka se musí hodnotit politicky, jak by se dala provést, co z ní udělat, k čemu by vedla. Dny a noci, dny a noci jsem si mořil hlavu tím, jak by se dala politicky realizovat křesťanská nauka; a vidím, že je to nemožné. Říkám ti, křesťanský stát by se neudržel ani po jediný měsíc. Prosím tě, dá se křesťansky zřídit armáda? Dají se křesťansky vybírat daně? Mohli by v křesťanské společnosti být nějací otroci? Já mám své zkušenosti, Toni: ani rok, ani měsíc by se nedalo vládnout podle křesťanských zásad. Proto se křesťanství nikdy neujme. Může být vírou řemeslníků a otroků, ale nikdy, nikdy nemůže být státním náboženstvím."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Renčíí Renčíí | E-mail | 9. září 2009 v 19:30 | Reagovat

ahojíík moc děkuju za ty referáty tady pomohlo mi to ve škole a psali ste o prezentaci k Rozmístění obyvatelstva na Zemi...mohli by ste mi ji pposlat na mejl dííky

2 cialis cialis | E-mail | Web | 17. května 2014 v 5:25 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama