"Když to není rozbité, nespravuj to."

Karel Čapek - Kniha apokryfů IV.

29. srpna 2009 v 10:14 | frida |  Čtenářský deník
Karel Čapek
Kniha apokryfů

(Československý spisovatel; v Praze: 1983)

apokryf = literární útvar používající známý motiv k alegorickému anebo parodickému srovnání s výkladem autora (definice ze Slovníku cizích slov - nakladatelství Dialog, 2004)

Attila (1932)
V lese se ukrývá skupinka obyvatel, kteří prchají z domovů před postupujícími Huny. Hlídky objeví zbědovaného mladíka, kterému se podařilo uniknout z města obsazeného nepřítelem, o kterém kolují hrůzostrašné legendy. Mladík, kterému matka pomohla ukrývat se před cizími válečníky, a kterému pomohla utéci, neví ale nic o tom, že by se nepřítel choval tak, jak se o něm traduje. To je uprchlíkům podezřelé - jedním z těch, co se schovávají v lese, je cínař, který má zlost na konkurenční kotláře, kteří přišli z východu. Začne je obviňovat ze spojenectví s Huny a nakonec nebohého mladíka po dlouhém mučení oběsí jako kotlářského špeha.

"Ale ti pohani přece vraždí i ženy a děti," tvrdil s jistotou vousáč.
Prý ne, řekl mladík. U nich prý ne. On sám byl schován ve slámě, ale když mu maminka řekla, že se povídá, že Hunové budou odvádět mladé muže za honáky stád, v noci utekl. To prý je všecko, co ví.
Mužové byli nespokojeni. "To přece je známo," prohlásil jeden, "že utínají nemluvňatům ruce, a co dělají ženským, to se nedá ani povídat."
Já o ničem takovém nevím, řekl mladík, jako by se omlouval. Aspoň u nich prý to nebylo tak zlé. A kolik že těch Hunů je? Prý asi dvě stě, víc jich nebude.
"Lžeš," křikl vousáč. "To přece ví každý, že jich je přes pět set tisíc. A kam přijdou, tam všechno vyvraždí a sežehnou."
"Zamknou lidi do stodol a tam je upálí," řekl druhý.
"A děti nabodávají na kopí," podotkl třetí rozhořčeně.
"A pekou je nad ohněm," dodával čtvrtý potahuje rýmou. "Pohani zlořečení!"
"Bože, Bože," sténal farář. "Bože, smiluj se nad námi!"

Obrazoborectví (1936)
Znalec a sběratel umění Prokopios jde za bývalým umělcem Nikeforem a snaží se ho přesvědčit, aby využil svého vlivu u dvora a zabránil kulturní katastrofě. Malování ikon bylo totiž označeno za modlářství a mají se ničit všechna díla (ikony, ale i sochy a mozaiky). Nikeforos je nyní představeným kláštera (kvůli stáří a zdravotním problémům již nemůže malovat), ale dříve byl uznávaným malířem, oblíbeným samotnou císařovnou. Baví se spolu o současných umělcích, které ovšem Nikeforos neuznává, a proto se nakonec rozhodne obrazoborectví podporovat, protože díky tomu budou zničena i "špatná" díla těch, které nepovažuje za umělce.

"Přeceňujete můj vliv, Prokopie," vydechl opat. "Ti fanatikové jsou silni, a mají za sebou lůzu -" Nikeforos se odmlčel. "Říkáte, že by zničili všechny obrazy i sochy?"
"Ano."
"A mozaiky by taky zničili?"
"Ano. Otloukli by je ze stropů a kamínky by rozhodili po smetišti."
"Ale jděte," děl se zájmem Nikeforos. "Tak to by otloukli také toho zkresleného archanděla Gabriela od toho - nu -"
"Asi ano."
"To je dobře," zachichtl se opat. "On to je hrozně špatný obraz, člověče. Ještě jsem neviděl tak nemožné panáky; a tomu se říká kompoziční důvody! Já vám řeknu, Prokopie, že špatná kresba je hřích a rouhání; je to proti Pánu Bohu. A to se mají lidé klanět? Ne, ne! Pravda je, že klanět se špatným obrazům je opravdu modlářství. Já se nedivím, že se proti tomu ti lidé bouří. Mají docela pravdu. Krétská škola je blud; a takový Papanastasias je horší kacíř než nějaký arián. Tak vy říkáte," žvatlal opět radostně, "že by ty mazanice otloukli? Dobré zprávy mi nesete, milý synu. Jsem rád, že jste přišel." Nikeforos se s námahou zvedl na znamení, že je audience u konce. "Krásné počasí máme, že?"
Prokopios povstal, zřejmě zdrcen. "Nikefore," vyhrkl, "ale také jiné obrazy budou zničeny! Slyšíte, všechno umění bude spáleno a rozbito!"
"Ale, ale," děl opat chlácholivě. "Je to škoda, veliká škoda. Ale má-li se svět zbavit špatné kresby, nesmíme se dívat příliš přísně na nějaký ten přehmat. Jen když se už lidé nebudou klanět zkresleným panákům, jaké dělá ten váš - nu -"
"Papanastasias."

Bratr František (1932)
Příběh o žebravém mnichu Františkovi z Assisi, který se cestou zastavil u jednoho kováře. Kovářova zbožná těhotná žena okamžitě přinesla mnichovi něco k jídlu. Manželé ale byli podivně zamlklí. Po chvíli se u domu objevil pes, kterého se kovářka očividně bála. Kovář psa zahnal a pak Františkovi vysvětlil, že pes kdysi roztrhal tělo ztracené mladší kovářčiny sestry. Od té doby se psa štítí, ale kovář nemá to srdce ho zabít a odehnat se nedá. František si psa nejdřív také oškliví, ale nakonec si ho zvíře získá a díky němu i kovářka překoná svůj odpor a strach.

V tu chvíli vyšel kovář a jeho žena na práh, neboť hledali svého hosta. A hle, před domem klečí mnich, drbe za uchem vzlykající psisko a tiše povídá: "Tak vidíš, bratříčku, tak vidíš, můj milý; co mi lížeš ruce?"
Kovář zafrkal. František se k němu obrátil a plaše zažvatlal: "Víte, kováři, když on tak prosil! Jak mu říkáte?"
"Bracco," zabručel kovář.
"Bracco," děl svatý František a psík mu honem olízl tvář. Bratr František se zvedl. "Dost už, bratře, děkuju ti. Abych už šel, kováři." Nevěděl honem, jak e rozloučit; stál před kovářkou a myslel se zamhouřenýma očima na nějaké požehnání.
Když je otevřel, klečí před ním mladá žena a má ruku položenou na hlavě žlutého psa. "Chvála Bohu," vydechl František a ukázal žluté zuby. "Bůh vám to zaplať!"
A psík piště zběsilou radostí počal uhánět v kruhu kolem světce a klečící ženy.

Ofir (1932)
Na náměstí svatého Marka byl předveden špinavý muž, který tvrdil, že viděl bájnou zemi zlata, Ofir. Muž se jmenuje Giovanni Fialho, býval kupcem z Lisabonu, ale po návratu z Ofiru ho zajali alžírští piráti a teprve nyní se mu podařilo uprchnout z galejí. Fialho podá podrobný popis Ofiru i jeho bohatství, je vyslechnut samotným dóžetem a jeho rádcem, biskupem. I přes značné množství informací, které se podle dóžete s biskupem shodují s jinými výklady o Ofiru, nakonec Fialhimu neuvěří, když řekne, že v Ofiru rostou palmy, ale biskup má "potvrzeno", že tam rostou granátovníky. Fialhi je odveden do vězení, protože jeho přímému svědectví věřili méně, než "zprávám z druhé ruky".

"Hm, koukejme. Podle arabských zpráv žije v ofirských horách pták Noh, který, jak známo, má kovový zobák, kovové pařáty a bronzové brky. Neslyšels o něm nic?"
"Neslyšel, monsignore," koktal plavec.
Biskup z Pordenone vrtěl povážlivě hlavou. "Přes ty hory, člověče, se nedá přeletět, to nám nenamluvíš; vždyť se tam dokázaně zdržuje pták Noh. To je technicky nemožné, pták Noh by ty Pegasy sezobal jako vlaštovka mouchy. Holenku, nás nenapálíš. A co, ty taškáři, jaké tam rostou stromy?"
"Inu, jaké stromy," vypravil ze sebe nešťastník, "známo, jaké stromy. Palmy, monsignore."
"Tak vidíš, že lžeš," řekl biskup vítězně. "Podle Bubona z Biskry, který je v těchto věcech autorita, rostou v Ofiru granátovníky, které mají místo zrn karbunkule. Vymyslel sis, brachu, hloupou historii!"

Goneril, dcera Learova (1933)
Příběh o tom, jak se z dcery krále Leara stala nenávistná osoba. Všechno to vlastně začalo, když byla Goneril zneuctěna jako hospodyně, protože její otec pozval do domu svou družinu, která se tam chovala nestoudně, a Goneril proti nim nemohla nijak zakročit, protože "chlapi" jí neposlouchali a otec se jí nezastal. Pohádali se a Lear Goneril proklel - ani její manžel, vévoda, se jí nezastal. Goneril si našla milence, mladého Edmunda, ale nemá ho ráda, pouze se chce jeho prostřednictvím pomstít svému muži. Zároveň nenávidí svou sestru Regan, která se snaží jejího milence přebrat. Dokonce říká, že nemá ráda ani sebe, a přiznává se k tomu, že se díky nenávisti cítí volnější.

"Tomu ty nemůžeš rozumět, chůvo. Někdy si myslím, že bych mohla zabít vévodu, když chrápe vedle mne. Jednoduše tesákem zařezat. Nebo otrávit Regan. Tu máš, sestřičko, napij se vína. Víš, že Regan mi chce přebrat Edmunda? Ne, že by ho měla ráda; Regan je studená jako kámen. Ale to dělá proti mně. A počítá s tím, že Edmund nějak odklidí toho trulanta vévodu a sám se zmocní trůnu po Learovi. Určitě je to tak, chůvo, Regan je teď vdova - ta ještěrka měla odjakživa štěstí. Ale nemysli si, to se jí nepodaří: já dávám pozor a nenávidím. Já ani nespím, jen abych mohla myslet a nenávidět. Kdybys věděla, jak se to potmě krásně a bezmezně nenávidí. A když si vzpomenu, že to všechno přišlo jen pro tatínkovu umíněnost a nějaký ten nepořádek v domě - Řekni, to by s žádná paní nemohla dát líbit -
Chůvo, chůvo, chůvo, proč tehdy neviděli, že jsem byla v právu!"

Hamlet, princ dánský (1934)
Děj se odehrává po představení, které kočovní herci na Hamletovo přání sehráli před královskou rodinou, aby tak odhalili strašlivý zločin, kterého se dopustil současný král. Hamlet se ptá přátel, kteří hru viděli, jaký vzbudila v sále ohlas. Princ je potěšen, že hrál zuřil a jeho matka omdlela a začíná rozvíjet úvahy o tom, jakým skvělým hercem by byl, kdyby měl příležitost zahrát si postavu krále-vraha. Také odhaluje svůj dramatický a řečnický talent a v závěru si pokládá otázku: "Být nebo nebýt, toť ta otázka. A když už být, tož čím?" a začne uvažovat, která profese by se pro něho nejvíce hodila - zda herec, dramatik nebo řečník.

Být prostě hercem! Nebo jen tak psát,
ne ze msty, ale jenom pro tu radost,
že slovo ožívá mi pod rukama -
A proč jen psát? Proč raději nemluvit?
Být zkrátka řečníkem, být vůdcem lidu
a mluvit, mluvit, jako zpívá pták,
tak krásně a tak uchváceně, že bych
sám sebe přesvědčil a věřil tomu,
co povídám! - Tak jest. Být cele něčím,
to je to slovo vykupující!
Být hercem. Nebo psát? Či s lidem jít?
To nebo to? Oh, peklo! Co mám volit?
Čím má být Hamlet? Co bych dovedl,
kdybych byl něčím! - Ano, ale čím?
To je ta otázka!

Zpověď Dona Juana (1932)
Don Juan umírá a k jeho lůžku zavolají kněze. Padre Jacinto chce Dona Juana zpovídat a těší se, že se mu dostal do rukou tak "krásný" případ slavného a nesvědomitého prostopášníka a stoprocentního hříšníka. Ve zpovědi si padre vyslechne opravdu hrozivé věci - Don Juan mluví o lžích a rouhání, o vraždě a křivých přísahách, o pýše, podvodu a zradě - jen na jedno jaksi zapomene... Oznámí faráři, že je se svou zpovědí hotov, ale tomu padre Jacinto nevěří, protože od něho ještě neslyšel jediného slova pokání za smilstvo, kterého se věhlasný Don Juan dopouštěl. Faráře zjevné zapírání umírajícího velmi rozčílí a odmítne mu udělit rozhřešení. Odpoledne za ním přijede jezuita padre Ildefonso a nechá si celý příběh vyprávět. Poté se vydá sám Dona Juana znovu vyzpovídat. Don Juan je už velmi unaven a nemůže mluvit, což ale Ildefonsovi nevadí, protože sám už předem tuší pravdu - Don Juan ve svém životě neměl jedinou ženu a svými dobrodružnými záletnými historkami chtěl pouze odpoutat pozornost od tohoto faktu. Ildefonso Dona Juana lituje, neboť se ke svému handicapu styděl přiznat dokonce i ve svaté zpovědi - proto řekne otci Jacintovi, že se Don Juan ze všeho přiznal a projevil nesmírnou lítost, za což si zaslouží rozhřešení.

"A zatím," mluvil kněz přátelsky, "jste nikdy nebyl mužem, Done Juane; jenom váš duch byl duchem muže a ten se styděl, seňore, a zoufale se snažil ukrýt, že příroda vám nedala, čím je obdařen každý živoucí tvor -"
Z lůžka se ozvalo chlapecké zakvílení.
"Proto, Done Juane, jste hrál muže od jinošství; byl jste ztřeštěně statečný, dobrodružný, pyšný a okázalý, abyste v sobě překonal ten pokořující pocit, že jiní jsou lepší a mužnější než vy; ale byla to lež, a proto jste marnotratně kupil důkaz za důkazem; žádný vám nemohl stačit, protože byl jen předstíraný a jalový - vy jste nesvedl ani jediné ženy, Done Juane. Vy jste nikdy nepoznal lásky, jen jste horečně usiloval, kteroukoliv žádoucí a vznešenou ženu jste potkal, ji okouzlit svým duchem, svým rytířstvím, svou vášnivostí, do které jste se sám vemluvil; to vše jste uměl dokonale, protože jste to hrál. A když přišel ten okamžik, kdy pod ženou klesají kolena - to muselo býti pro vás peklo, Done Juane, to muselo býti peklo, protože tu chvíli jste prožíval svou zlořečenou pýchu a zároveň své nejstrašnější ponížení. A musel jste se vydrati z náručí, jehož jste za cenu života dobyl, a prchat, ubohý Done, prchat z loktů té přemožené ženy, a to ještě s nějakou krásnou lží na těchto neodolatelných rtech. Muselo to býti peklo, pane Juane."

Romeo a Julie (1932)
Oliver Mendeville je mladý anglický šlechtic, který léto tráví v Itálii na studijní cestě. Ve Florencii ale obdrží zprávu o otcově smrti, proto se vydává domů. Cestou ho přepadne déšť, před kterým se schová u otce Ippolita. Šlechtici je nabídnuto občerstvení - víno a veronský salám. Oliver podotkne, že Veroně se v Anglii říká "město Juliino", díky slavné Shakespearově hře. Oliver vypráví Ippolitovi tragický příběh mladých milenců, ale padre Ippolito ho záhy vyvede ze zažitého omylu - sám byl kdysi ministrantem mnicha Lorenza a znal moc dobře jak Kapulety, tak i Monteky. V jeho podání příběh ztratí na romantičnosti, zato se ale zdá pravděpodobnější. Romeo skutečně miloval Julii, jenže narozdíl od bohatých Kapuletů byli Monekové poměrně chudí. Julie byla zasnoubená s hodným a vlídným hrabětem Parisem, kterého hejsek a dareba Romeo ze žárlivosti zranil mečem do ramene. Po tomto činu Romeo utekl do Mantovy a nikdy se nevrátil (prý pak unesl nějakou dceru vévody z Mantovy). Julie se po Romeově útěku mírně přiotrávila, ale když byla na zotavené u své tety, přijel za ní Paris a oba se do sebe nakonec zamilovali. Vzali se a měli spolu osm dětí a Julie prý byla skvělou manželkou.

"Gracias, padre," mumlal sir Oliver. "U nás v Anglii se Veroně říká město Juliino."
"Ale jděte," podivil se padre Ippolito, "a proč? Ani nevím, že by tam byla nějaká kněžna Julie. Pravda, už jsem tam nebyl přes čtyřicet let - která Julie to byla?"
"Julie Capuletová," vysvětloval sir Oliver. "Víte, my máme o ní takovou divadelní hru... od nějakého Shakespeara. Krásná hra. Znáte ji, padre?"
"Ne, ale počkejte, Julie Capuletová, Julie Capuletová," brebentil padre Ippolito, "tu bych měl znát. Já býval u Capuletů s padrem Lorenzem -"
"Vy jste znal mnicha Lorenza?" vydechl sir Oliver.
"Jak bych ho neznal? Já mu, pane, dělával ministranta. Poslyšte, není to snad ta Julie, co si vzala hraběte Parise? Tu jsem znal. Moc zbožná a výtečná paní, ta hraběnka Julie. Ona byla rozená Capuletová, z těch Capuletů, co měli obchod se sametem."
"To nemůže být ta," prohlásil sir Oliver. "Ta pravá Julie zemřela v dívčím věku nejdojemnějším způsobem, jaký si můžete představit."
"Aha," děl molto reverendo, "tak to není ta. Julie, kterou jsem znal, si vzala hraběte Parise a měla s ním osm dětí. Vzorná a ctnostná manželka, mladý pane, kéž vám Bůh dá takovou. Pravda, říkalo se, že předtím se zbláznila do jakéhosi mladého crapulona - Ech, signore, o kom by se něco neříkalo? Mládí je, vímeť, nerozvážné a potrhlé."

Pan Hynek Ráb z Kufštejna (1933)
Janek Chval z Jankova přivítá svého zeťě Hynka Rába z Kufštejna a oba se brzy začnou bavit o politice. Hynek ostře kritizuje každý krok současného krále Jiřího z Poděbrad, vidí v něm zbabělce, který se snaží zavděčit papeži i ostatním vládcům a navíc chce řešit spory mírově a založit všeevropský sněm. Zároveň je Hynek tvrdý k chudým obyvatelům říše a vyjadřuje naději, že snad bude válka, protože jinak by si mohli ostatní státy myslet, že se bojíme. Mezitím Janek jen poslouchá a dělá si obavy - o politiku se moc nezajímá, spíše mu dělá starost, jestli včas sežene dost zásob na válečné časy.

"A on si myslí," horlil pan Hynek Ráb, "že dělá bůhvíjak vysokou politiku. Tuhle poslal nějaké své tajtrlíky až do Francie, za francouzským králem. A že prý by se měl založil spolek křesťanských knížat, aby se scházeli na takovém všeevropském sněmu nebo čem. Prý po dobrém vyřizovat spory a podobně. A proti Turkovi prý a věčný mír a takové věci. Řekněte sám: slyšel jste jakživ takový nesmysl? Copak se dá politika dělat - takhle? Prosím vás, kdo by vyřizoval spory po dobrém, když se dají vyřídit válkou? A copak si dá některý stát do toho mluvit, když chce mít válku s druhým? No, pitomosti; celý svět se tomu jenom směje. Ale jak nás, pane tcháne, takový slabošský krok před celým světem kompromituje! Vždyť, proboha, vypadáme, že se jako bojíme, aby na nás nepřišla nějaká ta vojna -"

Napoleon (1933)
Císař Napoleon je doma s Mlle Claire a přemýšlí o svých zítřejších plánech. Najednou si nemůže vzpomenout na jméno svého nejlepšího anglického zvěda, přestože nosí v hlavě jména tolika vojáků, spolužáků a kamarádů z dětství. Právě, když si zkouší vyjmenovat jména dětských přátel, vzpomene si na hru, kterou spolu hráli, ve které byl jejich kapitánem a říkali mu Polio. Svěří se Mlle Claire, že: "Vládnout, Madame, není jako poroučet. Poroučet bez rozpaků a ohledů - nestarat se o možné následky - Madame, to bylo to suverénní na věci, že to byla jenom hra, že jsem věděl, že je to jenom hra."
Dále pokračuje tím, že i dnes ho občas napadne, že celá věc s císařstvím atd. je jen hra, kterou s ním hrají jeho generálové i poddaní. Vyslovuje domněnku, že muži dělají všechno tak vášnivě a soustředěně právě proto, že jsou v hloubi duše stále malými kloučky a nikdy si nepřestanou hrát. Pouze vůči ženě si mohou být jisti, že již nejsou dětmi, ale muži.

"A i teď, i teď," pokračoval císař víceméně pro sebe. "Často mne napadne z ničeho nic: Polio, vždyť je to jenom hra! Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo, protože si na to hrajeme, my všichni. Ti vojáci v pozoru - ti ministři a vyslanci, co se klanějí až po zem, - samá hra. A nikdo přitom ani nešťouchne loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu - Jako děti jsme si také tak vážně hráli. To už patří k té hře, Madame: tvářit se, jako by to všechno bylo doopravdy -"
Na krbu tikaly těžké mramorové hodiny. Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.
"Snad teprve za dveřmi na sebe mrknou," mluví císař zahloubaně. "A snad si šeptají: Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře; ani brvou nehne - kdyby to nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně!" Císař zafrkal, jako by se uvnitř smál. "Komické, že, Madame? A já na ně dávám tak pozor - jakmile se šťouchnou, abych se dal první do smíchu. Ale oni nic. Někdy mám pocit, že jsou smluveni, abych jim naběhl. Rozumíte, abych uvěřit, že to není hra - a pak se mi vychechtat: Polio, Polio, to jsme tě dostali!" Císař se tiše zasmál. "Ne, ne! Mne nedostanou! Já vím, co vím -"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama