"Když to není rozbité, nespravuj to."

Září 2009

Ivan Olbracht - O smutných očích Hany Karadžičové

30. září 2009 v 18:07 | yellow |  Čtenářský deník
V této povídce, která vyšla v knize Golet (= židovské obyvatelstvo žijící mimo Izrael - svou zaslíbenou zemi) v údolí, ukazuje autor život židů po první světové válce v Polaně na Podkarpatské Rusi. Autor zde ukazuje jak chudobu Podkarpatské Rusy, tak život a tradice židů.
Rodina Šafarů byla bohatou židovskou rodinou, nejbohatší v Polaně, která si mohla dovolit dát dcerám obrovské jmění, ale krátce po válce se vše změnilo. Z Podkarpatské Rusi bylo odsunuto Maďarsko a k vládě se dostalo Československo, které nejprve měnilo maďarské peníze jedna ku jedné, ale postupem času byla směna stále nevýhodnější. Pan Šafar váhá, jestli měnit, protože z Maďarska stále chodí zprávy, že Československo nebude Podkarpatské Rusi vládnout dlouho, a že oni pak české peníze zpět za maďarské nevymění.
Pan Šafar tedy vyčkává až nakonec promění peníze ve velice nevýhodném kurzu a přijde o většinu peněz. Oproti tomu nejvíce vydělá jeho největší nepřítel Salamon Fux.
Krátce po válce už byly dvě nejstarší Šafarovy dcery provdány a zbývala již jen Hanele, která kvůli otcově špatné proměně přichází o veškeré věno a je tedy velmi pravděpodobné, že si ji nikdo nevezme. Rodina Šarafova se z bývalé nejbohatší rodiny stává velmi chudou a jejich obchod a hospoda strádají.
V Podkarpatské Rusi trpí lidé bídou a hladem a jediné, co je drží při životě je jejich víra. Židé věří, že se jednou dostanou do své zaslíbené země nebo že přijde Mesiáš. Po celém světě jsou zakládány chaluky (= židovské nacionalistické hnutí) a jedno je založeno i v Polaně. Hanele se stává jeho členkou a věří, že se jednou dostane do Palestiny. Proto se přihlásí do hlasování, kdo z členů bude poslán do ostravské hachšary, ze které byla cesta do Palestiny již snadná.
Hanele přemluví mladíka Šlojmeho, aby se své kandidatury vzal. Šlojme ji velmi miluje, a proto, když mu slíbí, že na něj počká, se rozhodne nekandidovat a Hanele má cestu do Ostravy volnou.
Když se Hanele dostává do Ostravy, začíná pracovat v továrně na výrobu kožených výrobků, aby vydělala nějaké peníze na cestu. Jednou cestou na oběd potkává sympatického mladého muže Iva Karadžiče, který ji na oběd pozve a krátce na to Hanele, která už si zvykla na jméno Hana (nazývaly ji tak spolupracovnice), opouští jak hachšaru, tak své místo v továrně a začíná pracovat u Iva Karadžiče.
Hana se do Karadžiče zamiluje. Když ji Karadžič vezme do Prahy, je si jistá, že je to muž pro ni. V Praze se jí však Karadžič svěřuje, že se zřekl své víry (jeho původní jméno bylo Izák Kohn). Hana je nejdříve zmatená, ale miluje ho natolik, že je také ochotná vzdát se své víry.
Krátce na to jedou tedy požádat Haniny rodiče o svolení ke svatbě. Hana ví, že to bude složité, protože její rodiče nebudou chtít za zetě bezvěrce. A její předpoklad se s splní. Nejdříve jsou Hanini rodiče nadšeni, že Ivo miluje jejich dceru a nechce ani věno, ale když zjistí, že nevěří, nechtějí o svatbě ani slyšet a Hanu před ním ukryjí.
Proti Ivovi se vzbouří celá vesnice, která mu odmítne Hanu dát, ale Ivo se nevzdává a nakonec si Hanu po zásahu četníků odváží. Hanina rodina se jí však zřekne a pokládá ji za mrtvou stejně jako zbytek vesnice. Hana byla prvním obyvatelem vesnice, který se vzdal víry. Od té doby se staly její oči smutnými, protože sice získala milujícího muže, ale přišla o všechny příbuzné i o víru.

Pak večeřeli v dědečkově pokojíku, jehož dveře vedou do krčmy. Čaj, smažená vejce, kousek barchesu od šábesu již poněkud tvrdého, a matka byla velmi nešťastna, že nemůže jiného poskytnouti hostu, na kterého tolik let čekala v stálé úzkosti, že snad nepřijde. Hanele byla roztržitá a stále neklidnější. Zato Ivo Karadžič byl pln naděje, vesel, vyprávěl o Ostravě a cestě Slovenskem, žertoval a maminka jím byla stále nadšenější. Ale otec, třeba se blaženě usmíval, poslouchal poněkud nepozorně, tušil, že ho ještě dnes, snad již za chvíli, čeká nepříjemný rozhovor. Mýlil se jen o jeho obsahu.
Hanele nesnesla napětí chvíle. Nemohla již. Ať se to rozhodne hned! Když dopili čaj a matka se chystala přinést nový, vstala a pravila:
"Pojď, maminko, Ivo si má s tatínkem co povídat!"
Zbledla. Pohlédla na Iva. Také maminka se na něho úpěnlivě podívala.
Odešly.
Ivo Karadžič si zapálil cigaretu. Maličko se usmíval.
Jistě! Dohodnou se! Také zde je přec Evropa!
"Hanele vám snad psala, pane Šafare, že ji mám rád a že zamýšlím požádat vás o její ruku. Ale dříve než tak učiním, byl bych rád, aby byly některé věci objasněny, vlastně aby byla vysvětlena jedna věc."
Srdce Josefa Šafara se dostalo do drobného víření.
"Můj milý pane," pravil a hlas se mu úzkostlivě chvěl, "nevím, zda vám Hana vypravovala o našem neštěstí. Dával jsem dcerám velká věna. Hanele za dnešních poměrů velké věno dáti nemohu. Ale je to už má jediná dcera a vše, co mám, a vše, co snad jednou budu mít…"
"Vím, pane Šafare, že Hanička nemá věno. Nežádám je, nepotřebuji ho, vydělám dosti, abych slušně uživil rodinu. S tím si starosti nedělejte!"
Jaký to člověk! Karadžič! Karadžič! Karadžič! Jaký to nádherný člověk! Nitro Josefa Šafara jásalo. Padala z něho poslední tíha, která na něm ještě zbyla. Jaký to den! A kdo mohl očekávati, že takový v životě ještě přijde?
"Máte asi mou dceru velice rád!"
Také obličej Josefa Šafara jásal. A tváří v tvář takovému štěstí nenalézal v sobě Ivo Karadžič dosti odvahy a váhal.
"Ovšem, že mám vaši dceru velice rád," říkal těm zářícím očím a usmívajícím se ústům, "jinak bych přece neprosil o její ruku." Seděli naproti sobě. Mezi nimi byl bílý ubrus a šálky. Ivo Karadžič na misku jednoho z nich nervózně oklepával popel cigarety.
'Musí to být!' říkal si. 'Dohodnou se přec!' A pravil: "O něco jiného mi jde, pane Šafare, co já pokládám za věc nicotnou, ale na co vy byste se mohl dívat jinak. Hanele mi tvrdí, že se neshodneme. Nevěřím tomu. Musíme se dorozumět a dorozumíme se. Nejsem žid, pane Šafare."
Oči starého muže vystupovaly z důlků.
"Nerozumím vám, milý pane," šeptal.
"Nejsem žid, pane Šafare."
Z obličeje starého muže pomalu mizela všechna barva. A z očí všechen lesk. Pomalu se chopil oběma rukama desky stolu. Pomalu vstával. Stál, opíraje se dlaněmi o stůl, kýval se dopředu, dozadu a jeho mrtvé oči utkvívaly v prázdnu, nic nevnímajíce. A opakoval, jako tehdy v Praze Hanele:
"Vy… vy nejste Žid?"
"Ne."
"Jste pokřtěn?" Znělo to jakoby z hrdla přitištěného.
"Jsem bez vyznání."
"Promiňte mi, neumím příliš dobře česky. Znamená to, že nevěříte v našeho jediného boha?
"Tak."
"To je ještě horší, můj pane."
A Josef Šafar tak pomalu, jak prve vstal, teď usedával. Chopil se za hlavu. Mlčel. Rána, která ho srazila z takové výšky, byla příliš náhlá. Tep jeho života umdléval a chtělo se mu zemřít.
"Ale co zde pak pohledáváte, můj pane?" zašeptal.
Jakou mu mají váhu všechny pádné důkazy, pronesené s takovou přesvědčivostí na stech přednáškách, schůzích a táborech? A který z nich zde nabude alespoň tolik platnosti, aby byl s porozuměním vyslechnut? Ten o bohu, fikci nedokonalé lidské mysli, která nedovede pochopiti podstatu času a prostoru a pomáhá si tím, že si na místo jedné hádanky dává druhou? Či ten o společenském vývoji, o Východu, kde v jednoduchých podmínkách pomysl boha má ještě účel a snad i oprávněnost, a o Západu, kde bůh zemřel a byl vystřídán božstvy novými? Nebo budou snad působiti důkazy přírodovědné a přednáška o výběru druhů? Nebo historické s poučením o vzniku bible a mýtu, o stvoření Jehovy z bohů asyrských, babylonských, egyptských a jeho dějinných proměnách? Či má užívati důvodů zcela primitivních a otázek trochu nehorázných, jako: Kdo udělal boha, odkud měl Kain ženu, jak mohl Noe vzíti do archy brouka majku, byla - li potopena podzim, a pavoučka babíléťáka, byla - li na jaře? Nebo snad bude lépe dovolávati se otcovských citů a prosit, aby nebylo ničeno štěstí dvou lidí jen pro představu, pro pouhé nic, pro páru a dým? Či se utíkati k ubohostem: ves se nedoví, že nejsem Žid, nikdo nikdy se to nedoví?

Když papež promlouval na Hradě, lezl po něm pavouk

26. září 2009 v 22:11 | frida |  Zaujalo nás

tak tohle mě fakt dostalo... ;) ;) hlavně následný komentáře typu:
"Ochranka měla pavouka zastřelit"
"Asi pavouk Křižák"
"Pavouk bude prohlášen za svatého a papež ho bude blahořečit"
"Ještě, že to nebyla černá vdova" ;)

a to, že Obama vyzýval mouchu, která kolem něj lítala, aby odletěla a potom ji na první pokus připlácnul jsem taky nevěděla ;) ;) dneska jsem extra-obohacená a myslím, že s těmahle informacema rozhodně udělám zkoušky na VŠ a uspěju v mezinárodních vztazích ;)

Get Out Of My Life Now

25. září 2009 v 17:52 | yellow |  Klipy
Tohle je další z písniček, o kterých by nikdo, kdo mě zná, neřekl, že bych poslouchala. Dneska jsem se zrovna před jednou kamarádkou zmínila, že se mi líbí taneční hudba, tak na mě vyvalila oči a dívala se na mě jako na blázna (asi oprávněně, že?).
Takže ti co neznají, poznají. A pro ostatní jen připomínka... Paul Oakenfold - Get Out Of My Life Now


Dream Of Trance

22. září 2009 v 18:42 | yellow |  Klipy
Určitě na to nevypadám, ale ve skrytu duše jsem technař a milovník taneční hudby. Když jsem asi tak před rokem narazila na hudbu Paula Oakenfolka, bylo to čistě náhodou. Kdesi jsem zaslechla, že nové CD od U2 by mělo obsahovat i prvky "trance". Jelikož mi byl tento pojem zcela neznámý, hledala jsem a hledala, až jsem narazila zrovna na tuto písničku. Od tý doby jí mám v mp3 a hooodně často jí poslouchám.
Btw. nové CD od U2 již vyšlo, ale prvky trance jsem tam doopravdy nenašla, tak možná někdy příště.
Představuji... Paul Oakenfold - Dream Of Trance
a přejí příjemný poslech =)


Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

20. září 2009 v 16:06 | yellow |  Čtenářský deník
Román Nesnesitelná lehkost bytí je rozdělen do sedmi částí z nichž každá ukazuje určitou část děje z pohledu jiné postavy. První dvě části "Lehkost a tíha" a "Duše a tělo" ukazují nejdříve z pohledu Tomáše a následně z pohledu Terezy, jak se seznámili a první léta jejich společného života v Praze, následně v Curychu a končí jejich návratem do Prahy.

Jedné noci se Tomáš vyspal s dívkou, která otěhotněla. Stali se manželi, ale toto manželství, které nebylo založeno na lásce dlouho nevydrželo, a tak se po dvou letech rozvedli. Na syna Tomáš odváděl třetinu platu a měl ho vídat každou druhou neděli, jeho žena si však pokaždé našla nějakou výmluvu, aby se s ním Tomáš nemohl vidět. Pochopil, že ho bude smět vídat jen když je bude uplácet drahými dárky. A to Tomáš nechtěl, a proto se rozhodl, že už syna ani bývalou ženu nikdy nechce vidět. Tím však pobouřil svoje rodiče, takže rázem přišel jak o manželku a syna, ale i o rodiče.
A tak se Tomáš vrátil ke svému původnímu způsobu života, a to k životu doktora sukničkáře. Měl několik stálých milenek a samozřejmě mnoho náhodných, ale stále se držel pravidla tří, které znělo, že se s jednou ženou setká třikrát rychle za sebou a pak dlouho nic, nebo že se s ní bude setkávat jednou za tři týdny, aby se do ní nemohl zamilovat.
Tento způsob života mu funguje až do doby, kdy zasáhne náhoda a Tomáš je místo nemocného primáře pozván na konzultaci k jednomu těžkému případu do malého města. Po konzultaci mu zbývá ještě čas a tak se rozhodne zajít do restaurace. Zde se díky sérii náhod seznámí s Terezou.
Tereza pracuje jako servírka, ale vůbec jí to není po chuti. Žije s matkou, ke které má odpor a kvůli které opustila gymnázium, otčímem a nevlastními bratry, ale to
uží po jiném životě. Tomáš jí zaujme tím, že jako jediný z hostů čte. Ona sama také ráda čte, a proto to vidí jako znamení, když si ještě všimne, že zrovna hrají Beethovena, je si jista, že Tomáš je její ideální muž, a proto mu řekne, že končí v šest.
V šest na ni Tomáš čeká před restaurací a ona ho pak doprovází k vlaku. Krátce na to si bere týdenní dovolenou a jede ho navštívit do Prahy. Okamžitě se pomilují a zbytek týdne zůstává Tereza u Tomáše s chřipkou. Poté opět odjíždí a Tomáš neví, jestli jí neměl pozvat, aby s ním zůstala. Jeho nejistota je však krátce na to vyřešena, když mu opět volá Tereza, že je v Praze.
Tomáš s Terezou spolu zůstávají. Tereza díky Tomášově milence Sabině získává práci ve fotografické laboratoři a později se stává fotografkou pro týdenník. Mohlo by to vypadat, že jsou spokojeni, ale není tomu zcela tak. Tomáš se nedokázal odpoutat od všech svých milenek, takže i když Terezu jako jedinou miluje, stále ji podvádí. Tereza o tom ví a je z toho nešťastná. Tomáš se jí to pokouší vynahradit, ožení se s ní a koupí jí štěně, které pojmenují Karenin (přestože je to fena) a Tereza k němu neskutečně přilne, ale stále není šťastná.
Pak přijde okupace a zdá se, že Tereza konečně našla to, co hledala. Během prvních sedmi dní, je neustále v ulicích a fotografuje. Filmy předává zahraničním reportérům a nakonec skončila ve vězení. V té době je Tomášovi nabídnuta práce v Curychu, kterou však odmítne, protože si myslí, že by Tereza nechtěla emigrovat. Nakonec ji však na Terezin popud přijme a stěhují se do Švýcarska.
Ani tam však nejsou šťastni. Tomáš pořád pracuje a nemá na Terezu čas. A Tereza zase nemá práci a nudí se. Do Švýcarska navíc emigrovala i Tomášova milenka Simona. Asi po sedmi měsících ve Švýcarsku se Tereza sbalí, nechá Tomášovi dopis a vrátí se zpátky do Prahy. Za pár dnů ji následuje i Tomáš, který si život bez ní už nedokáže představit.

Ve třetí části nazvané "Nepochopená slova" se autor věnuje Tomášově milence Sabině, po Tomášově odchodu ze Švýcarska zpět do Čech a jejímu milenci Franzovi.

Po Tomášově odjezdu si Sabina našla jiného milence - univerzitního profesora Franze. Scházeli se spolu asi devět měsíců, ale nikdy spolu nespali v Ženevě. Franz nechtěl pošpinit jejich vztah tím, že by v jeden den spal s milenkou a chvíli po tom s manželkou, kterou nemiloval. Proto spolu často cestovali do různých evropských měst, kde měl Franz přednášky a konference. Sabina byla malířka, a proto ho mohla doprovázet.
Franzova žena byla galeristka a jednou sezvala všechny umělce, kteří u ní vystavovali na večírek. Mezi pozvanými byla i Sabina. Nejdříve přemýšlela, že by nepřišla, ale nakonec usoudila, že by to bylo podezřelé a přišla. Franzova žena urazila její šperk a Franz najednou vidí, že svoji ženu už vůbec nemiluje a necítí k žádné pouto, stejně jako k dceři. Řekne tedy ženě, že má milenku, a že jí je Sabina. Následně pak se Sabinou odjíždí do Itálie. Když se Sabina dozví, že o nich Franzova žena ví, cítí se jako by byla znásilněna a rozhodne se Franze opustit. Po návratu do Ženevy Franz opouští ženu a chce jít za Sabinou. Ta už však vypověděla nájem z ateliéru a odstěhovala se do Paříže. Franz tedy zůstává sám bez ženy i milenky.
Najme si malý byt a začne žít spokojeným životem svobodného mládence. Začne se scházet s jednou ze svých studentek a několik let s ní spokojeně žije. Na Sabinu už vzpomíná jako na něco nehmotného, co mu jeho nový život a novou přítelkyni seslalo.
Uplyne několik let a Sabina stále žije v Paříži, když jí přijde dopis od Tomášova syna, že Tomáš i Tereza v Čechách zemřeli.

V dalších částech knihy se autor vrací do doby Tomášova návratu do Prahy. Příběh je opět vyprávěn z pohledu Terezy a poté i z pohledu Tomáše.

Když se Tomáš vrátí zpět do Prahy, je jim oběma jasné, že už by nemohli emigrovat zpět do Švýcarska ani kdyby chtěli. Tomáš se vrací na své místo lékaře v nemocnici a ke svým milenkám. Brzy však o své místo přijde kvůli článku, který napsal během srpna 68 napsal, a který vyšel ve značně zkrácené podobě.
Tomáš je nejdříve nucen, aby napsal sebekritické prohlášení, které by mu dovolilo zůstat v nemocnici. Tomáš to však odmítne a je proto přesunut na místo praktického lékaře daleko od Prahy. Ani tam mu však nedají pokoj, a když ho nutí vydat veřejné prohlášení, rozhodne se raději opustit místo lékaře a začne pracovat jako umývač oken a výloh.
Mnoho jeho dřívějších pacientů si ho zve, aby jim umyl okna a hostí ho při tom šampaňským. Tomáš je pro ně stále váženým lékařem. Jako myč oken však Tomáš zažívá něco jako prázdniny, protože o své práci nemusí přemýšlet i doma a má mnoho volného času, který vyplňuje milenkami.
Nemá však mnoho času na Terezu, která když přišla o místo fotografky, začala pracovat jako servírka. Stále se trápí Tomášovými nevěrami a nedokáže pochopit, že mezi láskou a sexem je obrovský rozdíl. Jednou se vyspí s cizím mužem, ale ani pak ten rozdíl nevidí.
Oba dva začínají být z života v Praze vyčerpaní, až se nakonec rozhodnou pro stěhování na vesnici.

V předposlední části nazvané "Veliký pochod" se uzavírá příběh Sabiny a Franze.

Sabina už nežije v Paříži, ale v Kalifornii u starých bohatých manželů. Ví, že to není na pořád, ale jen do doby, než starý pán trpící smrtelnou nemocí zemře a jeho žena se přestěhuje za synem do Kanady.
Franz je stále se svojí studentkou a chtějí se brát. To mu však nechce umožnit jeho žena, která se s ním odmítá rozvést. Jednoho dne je Franz pozván, aby podpořil pochod do Kambodžy. Intelektuálové a známé osobnosti budou pochodovat do Kambodže, aby do ní byli vpuštěni lékaři.
Pochod však nic neřeší a lékaři do země vpuštěni nejsou. V Bankoku je pak Franz napaden a zraněn. Několik dní po převozu do Ženevy umírá. Jeho mrtvola patří jeho ženě, tak jak jí živý Franz nikdy nepatřil a jeho přítelkyně je zapomenuta.

Poslední část knihy je nazvaná "Kareninův úsměv" a zakončuje se v ní příběh Tomáše a Terezy. Odehrává se v období od jejich odchodu na vesnice a končí těsně před jejich smrtí.

Tomáš s Terezou prodali všechen svůj majetek, aby si mohli dovolit malý dům na vesnici. Tereza zde pracuje jako pasačka krav a Tomáš jako řidič auta. V této době na sebe mají mnohem více času a jsou mnohem spokojenější, protože Tomáš zde nemá prostor pro nevěru. Po jisté době se však jejich štěstí opět kazí a to kvůli rakovině, kterou trpí Karenin. Tomáš se ho nejdříve s veterinářem pokouší zachránit, ale rakovina se opět vrátí. Karenin pomalu umírá, až mu nakonec Tomáš ulehčí odchod.
V té době Tereza opět začne Tomáše podezřívat - schovává před ní dopisy. Ale nakonec Tereza zjišťuje, že jsou od Tomášova syna, který se chce setkat s otcem. Tereza si uvědomuje, co všechno pro ní Tomáš udělal a opustil a chce mu poděkovat. Vydávají se tancovat do nedalekého města…

Pak se vrátila Tereza s mladíkem z parketu, k tanci ji vyzval předseda a teprve nakonec tančila s Tomášem.
Při tanci mu řekla: "Tomáši, všechno zlo v tvém životě pochází ode mne. Kvůli mně jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít nikam níž."
Tomáš jí řekl: "Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?"
"Kdybychom zůstali v Curychu, operoval bys pacienty."
"A ty bys fotografovala."
"To je hloupé přirovnání," řekla Tereza. "Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno."
"Terezo," řekl Tomáš, "ty sis nevšimla, že jsem tady šťasten?"
"Tvoje poslání bylo operovat," řekla.
"Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání."
Nebylo možno nevěřit jeho upřímnému hlasu. Vybavil se jí obraz z dnešního dopoledne: viděla ho opravovat nákladní auto a zdál se jí starý. Došla tam, kam chtěla: vždycky si přece přála, aby byl starý. Znovu si vzpomněla na zajíčka, kterého si tiskla ke tváři ve svém dětském pokoji.
Co to znamená, stát se zajíčkem? To znamená pozbýt jakékoli síly. To znamená, že jeden už není silnější než druhý.
Kráčeli v tanečních krocích za zvuku klavíru a houslí a Tereza měla hlavu na jeho rameni. Takto měla hlavu, když spolu byli v letadle, které je odváželo mlhou. Zažívala teď stejně podivné štěstí a podivný smutek jako tehdy. Ten smutek znamenal: jsme na poslední stanici. To štěstí znamenalo: jsme spolu. Smutek byl formou a štěstí bylo obsahem. Štěstí naplňovalo prostor smutku.

Společensko - ekonomické pozadí

20. září 2009 v 16:04 | yellow |  Oblast Egypta
SPOLEČENSKO - EKONOMICKÉ POZADÍ
- před sjednocením Egypta nebylo příliš výrazné rozvrstvení společnosti (řemesla nebyla rozlišena)
- vesnice spolu bojovaly o přístup k vodě
- v celé historii Egypta byl životně důležitý Nil, který zavlažoval suché oblasti a naplavované bahno se stávalo úrodnou půdou a hnojivem
- s rostoucím bohatstvím z obchodu a zemědělství rostla moc kmenových vládců, až došlo ke sjednocení země pod vládou jednoho panovníka - faraona, který držel veškerou moc v zemi, byl ztělesněním boha, rozhodoval o věcech náboženských, politických, o správě říše, vedl vojsko, byl nejvyšším soudcem a dohlížel na vykonávání svých nařízení
- osady byly sdruženy do správních celků - nómů
- po sjednocení říše končí boje o vodu z Nilu a dochází k budování zavlažovacích kanálů → výnosnější sklizně → nadbytek, který mohl být prodáván a tím, došlo k rozvoji obchodu a bohatnutí Egypta
- pevná hierarchie
o na nejvyšší příčce stál faraon, následovaný svým zástupcem - vezírem, po něm následovali státní úředníci - monarchové
o urozenou a privilegovanou vrstvu tvořili kněží (v pozdějších dobách byli Amonovi kněží dokonce mocnější než faraon), po nich byli v hierarchickém žebříčku vojenští velitelé a nižší úředníci - písaři
o do střední vrstvy patřili obchodníci, řemeslníci, a umělci
o zemědělstvím se zabývali svobodní obyvatelé
o otroci (získaní výměnou nebo jako váleční zajatci) patřili faraonovi, který je mohl dále darovat
§ vykonávali všechny práce od služby v pánově domě až po stavbu pyramid nebo těžbu zlata v Núbii
- zemědělství díky pravidelným záplavám prosperovalo a výnosy se pohybovaly v desetinásobcích zasetého
o pěstovala se pšenice, ječmen a proso, dále len pro tkaní látek a výrobu oděvů a ovoce, zelenina a vinná réva
o chov ovcí, koz a hovězího dobytka
o lov kachen a ryb v Nilu
- v nejstarších dobách se používaly kamenné nebo dřevěné nástroje, méně často nástroje (např. jehly) z mědi, která byla vzácná
o postupně se používání mědi stává běžnější a v období střední říše je měď nahrazena bronzem a ještě později železem
§ zpracování kovů bylo na velmi vysoké úrovni, Egypťané byli výbornými kovolitci, kovotepci a šperkaři - výroba šperků ze zlata, stříbra a drahokamů
o pro výrobu hliněných nádob se používal hrnčířský kruh a vypalovací pec
o na vysoké úrovni bylo tkalcovství a truhlářství
- Egypt obchodoval především s Núbií na jihu, ale i se Staropalestinou, Mezopotámií a dalšími vzdálenými zeměmi (údajně i s tajemnou zemí Punt, která oplývala obrovským bohatstvím
o obchodníci putovali jak po souši starobylou sítí karavanních stezek, tak po Nilu na lodích nebo i po moři do přístavů Sidon, Byblos nebo Tyros

Doba Ptolemaiovská

20. září 2009 v 16:03 | yellow |  Oblast Egypta
Doba Ptolemaiovská (332 - 30 př. n. l.)
- v roce 332 př. n. l. byl ALEXAND VELIKÝ korunován egyptským králem a jako nový král se pokoušel naklonit si místní obyvatelstvo
o uznal egyptské náboženské tradice
o přinesl veřejnou oběť posvátnému býku Hapinu, Ptahovi a dalším egyptským bohům
o uznal privilegia kněžím a hodnostářům
o zajistil rozvoj země jako za sajské dynastie
- po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se panovník v Egyptě stal Alexandrův přítel a vojevůdce PTOLEMAIOS I. SOTÉR (323 - 285 př. n. l.), který stejně jako jeho syn a vnuk byl pro Egypt přínosem, ale pod vládou dalších Ptolemaiovců už Egypt jenom přežíval
- posledním Ptolemaiovským panovníkem byla královna KLEOPATRA VII.
- v roce 30 př. n. l. po bitvě u Actia se Egypt stal na čtyři století římskou provincií

Pozdní období

20. září 2009 v 16:02 | yellow |  Oblast Egypta
Pozdní období (525 - 332 př. n. l.)
- po dobytí Egypta Peršany nastala krutovláda, která trvala do nástupu DÁREIA I., který byl jediným peským panovníkem, jehož vláda byla pro Egypťany snesitelná
o Egypťané peskou nadvládu nenáviděli, přestože Peršané byli tolerantní k jejich náboženství a kultuře → bouře, po kterých na krátkou dobu získali samostatnost, ale krátce na to byl Egypt opět obsazen, povstání potlačena a okupace Egypta pokračovala
§ naděje na změnu přišla v roce 332 př. n. l. s příchodem ALEXANDRA VELIKÉHO, kterého lid vítal jako vysvoboditele

3. přechodné období

20. září 2009 v 16:02 | yellow |  Oblast Egypta
Třetí přechodné období (1 080 - 525 př. n. l.)
- koncem Nové říše začali nejvyšší pozice v armádě získávat libyjští válečníci → rostla jejich moc, usadili se v nilské deltě a vydobyli si nezávislost
o v 10. století př. n. l. vládla v Egyptě libyjská dynastie
- z jihu byl Egypt ohrožován Núbijci, kteří vybudovali samostatný stát těžící z egyptských tradic
o v 8. století př. n. l. byl Egypt Núbijci dobyt a na čas se k vládě dostala núbijská dynastie
- v první polovině 7. století př. n. l. došlo k dobytí Egypta Asyřany
- k novému sjednocení země do za 26. sajské dynastie
o poslední období rozkvětu - PSAMMTÉK I. byl libyjským faraonem, který dokázal porazit Núbijce a vyhnat ze země Asyřany
§ za jeho vlády došlo k obnově egyptských tradicí ze slavných období země, znovu se začaly budovat chrámy a města
§ koncem své vlády uzavřel spojenectví s Asýrií, proti které se spojily Babylonská a Médská říše
· v roce 612 př. n. l. padlo Ninive
· 605 př. n. l. byl Psammtékův syn NÉKO II. poražen v bitvě u Karchemiše
o posledním velkým panovníkem samostatného Egypta se stal AHMÓSE II., který kvůli rozmachu Perské říše za vlády KÝRA II. VELIKÉHO uzavřel obranné spojenectví s Babylonií, Lýdií a Spartou
§ roku 547 př. n. l. Peršané porazili Lýdii, v roce 539 př. n. l. Babylonii a nakonec perské vojsko pod vedením Kýrova nástupce KAMBÝSÉSE táhlo do Egypta, kde se v roce 525 př. n. l. utkalo s vojskem faraona PSAMMTÉKA III. v bitvě u Pelusia a porazilo ho
· poslední faroan sájské dynastie v bitvě zemřel a Egypt se dostal pod perskou nadvládou

Nová říše

20. září 2009 v 16:01 | yellow |  Oblast Egypta
Nová říše (1 570 - 1 080 př. n. l.)
- AHMOSE I. (asi 1 580 - 1 555 př. n. l.) znovu sjednotil Egypt a založil 18. dynastii
o zavedl válečné vozy a nechal důkladně vycvičit nové jednotky, lučištníci byli vybaveni novými luky s dlouhým dostřelem, vojáky vyzbrojil bronzovými meči a kopími s dlouhými kovovými hroty, rozšířil kovové přilby a zavedl bronzové ochranné části oděvu
o porazil Hyksósy a zbytky jejich vojsk vyhnal za východní hranici země a pronásledoval je až hluboko do Asie, kde vyvrátil jejich opěrné body
o obnovil hranice Egypta z dob nejmocnějších panovníků Staré a Střední říše
o odstranil rozbujelou anarchii a zavedl pevný řád
o obnovil zavlažovací kanály, zpustošená města a chrámy zničené za hyksóské nadvlády
- TUTMOSE I. (asi 1 535 - 1 510 př. n. l.) rozšířil Egypt směrem do Núbie a na čas získal oblast Sýrie
- TUTMOSE II. (1 510 - 1 490 př. n. l.) potlačoval vzpoury v Núbii a po jeho smrti se pak na trůn dostala první žena - královna HATŠEPSOVET (1 490 - 1 468 př. n. l.)
o jejím spoluvládcem byl TUTMOSE III. (asi 1 490, respektive 1 468 - 1 436 př. n. l.), který po její smrti z nenávisti ničil všechno, co ji připomínalo
§ vybudoval silnou armádu a stal se největším dobyvatelem
§ rozšířil hranice říše
§ upevnil vládu v Sýrii a Núbii
§ říši Mitanni vytlačil za řeku Eufrat
- další faraoni chránili egyptské zájmy sňatkovou politikou s panovníky říše Mitanni, patřil mezi ně i AMENHOTEP III. (asi 1 405 - 1367 př. n. l.), který proslul jako nejrozmařilejší a nejmarnotratnější z egyptských králů (žil v neobyčejném přepychu, stavěl velkolepé paláce a chrámy, měl harém se stovkami žen, žil v luxusu na úrok své země)
o spoléhal na diplomaty a sňatkovou politiku více než na armádu
o na konci jeho vlády nesla země známky úpadku a hospodářské vyčerpanosti
- jeho nástupce AMENHOTEP IV. (asi 1 367 - 1 350 př. n. l.) provedl pokus o náboženskou reformu a zavedl uctívání jednoho boha ATONA
o omezil moc Amonových kněží, vyměnil státní úředníky a přesídlil z Vésetu do nového sídelního města Achetatomu
o jeho reformy vyvolaly odpor u Amonových kněží a oslabily celou říše, což vedlo ke ztrátě území Sýrie
o jeho manželkou byla známá královna Nefertiti
o po jeho smrti se ujal vlády jeho devítiletý synovec TUTANCHAMON, který však vládl pouze krátce a formálně jako loutka amonových kněží, přijal ochranu boha Amona a s tím skončilo amarnské období a bůh Aton upadl v zapomnění
- za vládců 19. a 20. dynastie byli nejvýznamnějšími panovníky SETHI I. (asi 1 309 - 1 290 př. n. l.) a jeho syn RAMESSE II. (asi 1 290 - 1 224 př. n. l.)
o otec se proslavil jako velký vojevůdce a stavebník, bojoval hlavně proti rozpínavým Chetitům, kteří obsadili egyptská území Sýrie, dobyl silně opevněné město Kadeš a slavný přístav Tyros, odrazil útoky Libyjců ze západu a na jihu znovu upevnil a posunul hranice říše
§ zvýšil mezinárodní věhlas Egypta
§ budoval silnice a přístavy
§ rozšířil těžbu kamene a kovů, hlavně zlata
o syn se pokusil obnovit hranice říše z doby THUTMOSE III., plánoval připojit syrská území, která byla v držení Chetitů
§ bitva u Kadeše v roce 1 285 př. n. l. dopadla nerozhodně, přesto však Ramesse II. i Muvatalliš nechali vytvořit oslavné nápisy o svém vítězství
§ konflikty přetrvaly až do roku 1 270 př. n. l., kdy Chattušiliš III. nabídl Egyptu smlouvu o trvalém míru a spojenectví → nejstarší dosud známá mírová smlouva
· obě strany se zříkají útoků proti sobě, slibují si pomoc v případě vnějšího napadení a vnitřních nepokojů, vydávají si zběhy a politické uprchlíky
· vymezovala společné hranice a ty byly potvrzeny i sňatkem Ramesse II. s chetitskou princeznou
· nebyla porušena
- koncem 13. století a ve 12. století napadly Egypt mořské národy, ale RAMESSE III. zemi ubránil, Libyjce a mořské národy odrazil
o ekonomický úpadek země, slábnutí moci faraona, korupce mezi vysokými státními úředníky
o amonův velekněz a núbijský místokrál se stále více osamostatňovali
o říše se rozpadla a kolem roku 1 090 př. n. l. zachvátil Egypt hladomor a občanská válka

2. přechodné období

20. září 2009 v 16:00 | yellow |  Oblast Egypta
Druhé přechodné období (1 786 - 1 580 př. n. l.)
- za 13. dynastie státní moc upadala a Egypt se začal územně zmenšovat
- došlo k rozdělení úřadu vezíra na hornoegyptský a dolnoegyptský
- systém pevností Vládcovy zdi nedokázal zabránit pronikání semitských kočovných kmenů Hyksósů, které od roku 1 720 př. n. l. začaly obsazovat východní část nilské delty
o pastevecké kmeny, které byly na nižší kulturní úrovni než Egypt, ale získali vojenskou převahu
o pocházeli ze Sýrie
o používali lehké dvoukolové vozy tažené koňmi, luky, bronzové meče, bronzové přilby a pancíře
o uctívali boha BAALA, kterého ztotožnili s egyptským bohem SUTECHEM
§ zřídili kulturní centrum v Avarisu (egyptsky Hatvoret)
o jejich vůdce se stal egyptským faraonem a vládci 13. dynastie ustoupili do Horního Egypta, kde zůstali poměrně nezávislí
- v Núbii vzniklo samostatné království, které respektovalo hyksóskou moc, ale zároveň dodávalo vésetským králům vojáky
o vesétští králové nebyli příliš významní a rychle se střídali
o převzali hyksóské modernější zbraně a jejich způsob boje
- od 17. dynastie začaly boje s hyksóskými panovníky
o bojovala proti nim hlavně APOPI I. (1 615 - 1 570 př. n. l.), který se neúspěšně pokusil domluvit s Núbijci o otevření nové fronty na jihu
o konečného vítězství dosáhl až zakladatel Nové říše AHMOSE I. (asi 1 580 - 1 555 př. n. l.)

Ota Pavel - Smrt krásných srnců

17. září 2009 v 22:06 | frida |  Čtenářský deník
Ota Pavel
Smrt krásných srnců

Hlavní postavy: Leo, Hermína, Hugo, Oto a Jiří Popperovi

Sbírka krátkých humorných povídek, ve kterých Ota Pavel popsal příhody ze svého dětství - od těch šťastných až po ty méně úsměvné, odehrávající se hlavně během druhé světové války, kdy jeho napůl židovská rodina prožívala nelehké časy.

Nejdražší ve střední Evropě
První povídka vypráví, jak se tatínek Leo Popper nechal, kvůli své touze po vlastnictví rybníku s vykrmenými rybami, nachytat a zároveň se později pěkně pomstil.
Obchodní cestující u firmy Elektrolux měl vždy konkrétní představu, jak by měl jeho vysněný rybník vypadat. Když našel právě takový, jaký hledal, neváhal, a za drahé peníze ho koupil. Původní majitel, pan doktor Václavík, ho ubezpečoval, že voda je plná šestikilových kaprů - dokonce mu jednoho ukázal.
Vášnivý rybář Popper tuto návnadu okamžitě spolkl. Jaké ale bylo jeho překvapení, když nadešel čas výlovu a ke konci velkolepě pojaté akce se v sítích třepetala pouze jedna - i když kapitální - ryba. Rodina naštěstí toto fiasko zvládla s humorem, ačkoli kapr, kterého sami snědli, byl pravděpodobně tou "nejdražší večeří v celé střední Evropě", neboť pana Poppera přišel na jedenáct a půl tisíce korun.
Zanedlouho se ale naskytla příležitost, jak to panu Václavíkovi vrátit i s úroky. Přišel totiž za panem Popperem s tím, že by chtěl koupit ledničku. Ten mu ji ochotně prodal (zámožný doktor na penězích samozřejmě nešetřil, dokonce zaplatil předem), jenže na ní provedl před odesláním mírné úpravy - nechal vlastně odstranit celý vnitřek, takže z ledničky za deset tisíc byla náhle prázdná bedna... Při instalaci to samozřejmě vyšlo najevo, ale pan doktor se, upamatován na minulé časy, neopovážil věc nijak řešit.

Pan doktor Václavík si zavolal z Libušína montéra Beznosku, aby stroj zapojil. A montér prý utekl a volal zděšeně, že s tím nechce mít nic společného.
Pan doktor Václavík okamžitě telefonoval tatínkovi a křičel:
"Pane inspektore, ta lednice nemá vnitřek. Vždyť jste mi poslal bednu. Králíkárnu už mám! Tu nepotřebuju!"
Tatínek na to řekl:
"Jó, pane doktore, to se nenechá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky."
A položil sluchátko.

Ve službách Švédska
Zde se pan Popper představí jako zdatný obchodník, který to díky své píli dotáhne na nejlepšího obchodního cestujícího na světě. Motivaci mu ovšem dodává manželka jeho nadřízeného, krásná paní Irma, do které je Leo Popper tajně zamilován. Samozřejmě u uhlazené dámy nemá šanci, což dobře ví jeho manželka, Hermína Popperová. Když se Popper spřátelí s uznávaným malířem Nechlebou, svitne mu u paní Irmy naděje, protože dáma se chce nechat od Nechleby portrétovat - mistr ovšem ženy zásadně nemaluje. Popper se ho snaží přesvědčit, aby Irmu namaloval, ale poté, co ji Nechleba spatří, prohlásí: "Takovouhle paničku já malovat nebudu! Za žádný peníze! Ne a ne!" Tím ovšem končí všechny Leovi naděje na úspěch u krásné Irmy a nezaměstnaným se nestane jen díky svému mistrovskému titulu.
Smrt krásných srnců
Nejslavnější z povídek, která byla dokonce zfilmována, už nezačíná tak šťastně, jako povídky předchozí. Nyní už je válka v plném proudu a bratři Oty Pavla jsou povoláni do koncentračních táborů. Jejich otec ví, že je nečeká lehká doba a chce jim naposledy opatřit nějaké maso. Jenže sehnat maso v takovéhle době je nemožné - rozhodně pro napůl židovskou rodinu. Pan Popper si vzpomene na dávného přítele Karla Proška, ke kterému jezdili za lepších časů na prázdniny. Prošek kdysi pomocí svého velkého psa Holana chytal srnce takovým způsobem, že na to myslivci nikdy nepřišli. Pan Popper se tedy vydává na kole ke Křivoklátu, přestože mu hrozí nebezpečí potrestání. Původně chce sice v Berounce chytat pstruhy, které by vyměnil za jiné potraviny, ale okolnosti mu nejsou nakloněny - proto se musí rozhodnout pro "záložní" plán. Od Proška si vyprosí Holana (Prošek sám živí šest dětí a nemůže si dovolit riskovat pytlačení sám) a ačkoli pes nikdy s nikým jiným kromě svého pána nešel, nakonec se s Popperem vydává na hon na srnce.
Popperovi se podaří dostat se s pomocí několika lidí se srncem v batohu domů a tak může svým synům před jejich odjezdem dopřát poslední sousta masa.

Na Buštěhrad přijel odpoledne a srnec byl spravedlivě rozdělen. Jednu kýtu jsme dali pekaři Bláhovi, byl k nám za války moc hodný, jednu do statku Burgrovým, ti k nám byli ještě hodnější, a ostatní máma naložila do takové krásné kamenné štoudve a dělala mým bráškům Hugovi a Jirkovi omáčky a bifteky, což byla její velká specialita. Klici se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů na mauthausenských schodech v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl:
"Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce."

Kapři pro wehrmacht
Příběh o tom, jak pan Popper dokázal napálit Němce krátce před tím, než byl deportován do koncentračního tábora.
Na začátku okupace byl panu Popperovi zabaven jeho milovaný rybník i se všemi rybami. S tím se samozřejmě podnikavý a odvážný Žid nemohl smířit. V noci, pár hodin před tím, než se bude muset vydat na cestu do koncentráku, se společně se synem Otou vydají k rybníku a vyloví všechny ryby. Nejen, že Němcům přichystají při výlovu nemilé překvapení - díky zásobě kaprů jsou Hermína s Otou schopni lépe se uživit.

Ještě ten den jsme začali s maminkou vyměňovat kapry kupcům a sedlákům za jídlo. Kapři mně před Vánocemi otvírali brány a vrata do těch nejzatvrzelejších pevností, jak jsem ukázal v tašce velké buclaté macky, panímámy jásaly a můj studený pokojíček se plnil sádlem, uzeným, moukou, pecny bílého chleba, cukrem, balíky cigaret. Byl jsem taky několikrát pozván za stůl s bílým kafem a vánočkou, už jsem nečekal dlouho u vrat, ale byl jsem vítán jako král, jemuž otevřeli kapři cestu do světa. Prostě mý nejštědřejší válečný Vánoce.
Nu a příští rok přijeli ten spodní buštěhradský rybník lovit sítěmi. Mezi rybáři se míhaly uniformy wehrmachtu, kapry zabavuje německá branná moc.
Stál jsem mezi kluky na hrázi a čekal, jak to dopadne.
Zpočátku velká sláva, na hrázi vyhrávala kutálka a všecko vyhlíželo slibně. Ale v rybníce nic nebylo a nikdo si to nedovedl vysvětlit. A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.

Jak jsme se střetli s Vlky
Po válce se Popperovi vydají navštívit strýčka Proška v Luhu a utkají se s bratry Vlkovými v lovu štik a pan Popper ani po porážce neztrácí svůj smysl pro humor.

Otázka hmyzu vyřešena
Po válce začíná pan Popper prodávat nový druh mucholapek s názvem BOMBA-CHEMIK. Ačkoli v nabízený produkt sám moc nevěří, jeho nadřízený ho do celého obchodu "ukecá" a nakonec ho pro to nadchne minimálně stejně jako sebe. Zpočátku jdou obchody dobře, hlavně díky talentu pana Poppera. Jenže nový druh mucholapek se zdá lidem podezřelý - za prvé nelepí, protože používá nového objevu - DDT. Za druhé nikde neuvidíte žádné mrtvé mouchy, protože ty po otravě odletí "zemřít do ústraní". Lidé proto mucholapku podezírají z nefunkčnosti a brzy začnou hromadně své objednávky vracet a celý obchod zkrachuje.
Po několika letech se Ota Pavel, který také otci s prodejem pomáhal, dozvídá, že v Holandsku na stejném principu začali vyrábět mucholapky Sly Killer (Zabíječ much) a zaplavují s nimi Evropu.

Tatínek zbledl, poněvadž tato mucholapka nebyla žádná mucholapka, neboť nelepila. Její majitel nemohl pozorovat mouchy, jak třepou na lepidle nožičkama a končí svůj muší život. To bylo u nové mucholapky špatné, moc špatné. Do prdele, to je mizerný, řekl si tatínek. A navíc, jak říkal pan inženýr, u mouchy nastává po otrávení zvýšená motorická činnost, hledá si cestu z místnosti ven. To byl dokonce hrob na prodej, lidé chtějí vidět smrt svého nepřítele na vlastní oči, a ne aby si uletěl umírat do ústraní. Lidem je putna, jestli je to estetický nebo neestetický, mnozí dokonce s velkým gustem pozorují, jak mouchy na mucholapce chcípají, vždyť už naši předkové a prapředkové s potěšením navštěvovali popravy našich nemilých i milých.

Prase nebude!
Pan Popper už nemá rybník, ani nepracuje jako obchodní cestující. Nabízí se mu možnost krmit prasata a on ji přijímá. Společně s manželkou se prakticky přestěhují do vepřince a o čuníky se s láskou starají - hlavně když mají jednoho slíbeného pro sebe. Jenže zemědělci svůj slib zruší, proto se Popperovi rozhodnou s prací skončit. Celá věc má navíc vtipnou (i když pro Popperovi nepříjemnou) dohru - jejich pracovní jednotka se při prověrce hospodaření dostala do mínusu, proto jim přijde dopis, že mají zaplatit 530 Kčs.

Tatínek tímto dopisem občas mával a volal:
"Vstoupí tento dopis do historie jako jedna řádka naší rozrušené země, anebo se tomu budeme jednou jen smát?"
A nikdo mu na to zatím neodpověděl.

Králíci s moudrýma očima
Poslední povídka líčí zároveň poslední období života pana Poppera. Manželé Popperovi se (již bez dětí) odstěhují do Radotína, kde se Leo Popper věnuje chovu šampaňských králíků. Doufá, že by s nimi mohl prorazit na výstavě, ale kvůli své neznalosti nejsou jeho králíci uznáni a nikdo si je tedy nekoupí. Nešťastný majitel je všechny vypustí a poté podstupuje náročnou cestu domů pěšky. Dorazí natolik vyčerpaný, že mu manželka musí zavolat sanitku. Pan Popper se ještě vrátil do domu, aby na vrátka pověsil cedulku s nápisem: "Přijdu hned", ale už nikdy nepřišel...

Usedl do židle a usmál se na maminku:
"Ty můj nejlepší kamaráde."
Maminka zavolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim, u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi berou. Dal si jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď ji pověsil na vrátka, aby si to mohl každý přečíst. Stálo na ní:
PŘIJDU HNED
A už nikdy nepřišel.

Opět technické problémy aneb nepoučitelná sestra

16. září 2009 v 16:03 | yellow |  Naše názory, články
Tak se po dlouhé době opět ozývám a musím prohlásit, že za svoji dlouhou nepřítomnost nevděčím opět nikomu jinému než své milované sestře, které se opět (letos už po páté) povedlo zlikvidovat počítač a jako obvykle se neměla k tomu, aby poprosila strejdu, jestli by nám ho nemohl spravit. Nakonec tento trapný úkol opět padl na mě, protože jsem nemohla připustit, abysme zůstaly bez počítače. Jako obvykle mi strejda mile vyhověl, ale tentokrát si na mamčinu žádost nechal počítač o dost dýl než obvykle, protože když je počítač rozbitej, chodí sestra spát v normální dobu, není tak agresivní,... Takže se nám počítač vrátil až po témeř měsíci, protože ho ještě pozdržel taťka, kterej ho měl doručit strejdovi. Nyní už je počítač zcela funkční (zajímalo by mě na jak dlouho) a jediná věc, která zbývá udělat, je nainstalovat internet. To se lehko řekne a lehko udělá, pokud... Pokud minule internet neinstalovala moje sestra (kdo jiný). Moje sestra je srašná bordelářka a nikdy nic neuklidí kam to patří. Takže když jsem šla instalovat internet, našla jsem instalační CD, ale ne papírek, na kterým bylo heslo pro připojení!!! Mám takový nepříjemný pocit, že někoho asi brzy zabiju. Prozatím mi však nezbývá nic jinýho než doufat v zázrak, že se někde mezi tou spoustou papírů, co máme doma, najde maličkej lísteček s heslem, nebo že ho bude strejda nějak schopnej zjistit. Do té doby se však k přidání nových článků dostanu sporadicky. Přestože je mám napsaný, nemůžu je zveřejnit. Možná od taťky, možná z práce, možná je dám na flashce fride... Ale všechno je to zatím hudba budoucnosti, protože momentálně ležim nemocná v posteli a společnost mi dělá jedině iPhone a v druhý místnosti značně nepříjemná sestra.