"Když to není rozbité, nespravuj to."

Ivan Olbracht - O smutných očích Hany Karadžičové

30. září 2009 v 18:07 | yellow |  Čtenářský deník
V této povídce, která vyšla v knize Golet (= židovské obyvatelstvo žijící mimo Izrael - svou zaslíbenou zemi) v údolí, ukazuje autor život židů po první světové válce v Polaně na Podkarpatské Rusi. Autor zde ukazuje jak chudobu Podkarpatské Rusy, tak život a tradice židů.
Rodina Šafarů byla bohatou židovskou rodinou, nejbohatší v Polaně, která si mohla dovolit dát dcerám obrovské jmění, ale krátce po válce se vše změnilo. Z Podkarpatské Rusi bylo odsunuto Maďarsko a k vládě se dostalo Československo, které nejprve měnilo maďarské peníze jedna ku jedné, ale postupem času byla směna stále nevýhodnější. Pan Šafar váhá, jestli měnit, protože z Maďarska stále chodí zprávy, že Československo nebude Podkarpatské Rusi vládnout dlouho, a že oni pak české peníze zpět za maďarské nevymění.
Pan Šafar tedy vyčkává až nakonec promění peníze ve velice nevýhodném kurzu a přijde o většinu peněz. Oproti tomu nejvíce vydělá jeho největší nepřítel Salamon Fux.
Krátce po válce už byly dvě nejstarší Šafarovy dcery provdány a zbývala již jen Hanele, která kvůli otcově špatné proměně přichází o veškeré věno a je tedy velmi pravděpodobné, že si ji nikdo nevezme. Rodina Šarafova se z bývalé nejbohatší rodiny stává velmi chudou a jejich obchod a hospoda strádají.
V Podkarpatské Rusi trpí lidé bídou a hladem a jediné, co je drží při životě je jejich víra. Židé věří, že se jednou dostanou do své zaslíbené země nebo že přijde Mesiáš. Po celém světě jsou zakládány chaluky (= židovské nacionalistické hnutí) a jedno je založeno i v Polaně. Hanele se stává jeho členkou a věří, že se jednou dostane do Palestiny. Proto se přihlásí do hlasování, kdo z členů bude poslán do ostravské hachšary, ze které byla cesta do Palestiny již snadná.
Hanele přemluví mladíka Šlojmeho, aby se své kandidatury vzal. Šlojme ji velmi miluje, a proto, když mu slíbí, že na něj počká, se rozhodne nekandidovat a Hanele má cestu do Ostravy volnou.
Když se Hanele dostává do Ostravy, začíná pracovat v továrně na výrobu kožených výrobků, aby vydělala nějaké peníze na cestu. Jednou cestou na oběd potkává sympatického mladého muže Iva Karadžiče, který ji na oběd pozve a krátce na to Hanele, která už si zvykla na jméno Hana (nazývaly ji tak spolupracovnice), opouští jak hachšaru, tak své místo v továrně a začíná pracovat u Iva Karadžiče.
Hana se do Karadžiče zamiluje. Když ji Karadžič vezme do Prahy, je si jistá, že je to muž pro ni. V Praze se jí však Karadžič svěřuje, že se zřekl své víry (jeho původní jméno bylo Izák Kohn). Hana je nejdříve zmatená, ale miluje ho natolik, že je také ochotná vzdát se své víry.
Krátce na to jedou tedy požádat Haniny rodiče o svolení ke svatbě. Hana ví, že to bude složité, protože její rodiče nebudou chtít za zetě bezvěrce. A její předpoklad se s splní. Nejdříve jsou Hanini rodiče nadšeni, že Ivo miluje jejich dceru a nechce ani věno, ale když zjistí, že nevěří, nechtějí o svatbě ani slyšet a Hanu před ním ukryjí.
Proti Ivovi se vzbouří celá vesnice, která mu odmítne Hanu dát, ale Ivo se nevzdává a nakonec si Hanu po zásahu četníků odváží. Hanina rodina se jí však zřekne a pokládá ji za mrtvou stejně jako zbytek vesnice. Hana byla prvním obyvatelem vesnice, který se vzdal víry. Od té doby se staly její oči smutnými, protože sice získala milujícího muže, ale přišla o všechny příbuzné i o víru.

Pak večeřeli v dědečkově pokojíku, jehož dveře vedou do krčmy. Čaj, smažená vejce, kousek barchesu od šábesu již poněkud tvrdého, a matka byla velmi nešťastna, že nemůže jiného poskytnouti hostu, na kterého tolik let čekala v stálé úzkosti, že snad nepřijde. Hanele byla roztržitá a stále neklidnější. Zato Ivo Karadžič byl pln naděje, vesel, vyprávěl o Ostravě a cestě Slovenskem, žertoval a maminka jím byla stále nadšenější. Ale otec, třeba se blaženě usmíval, poslouchal poněkud nepozorně, tušil, že ho ještě dnes, snad již za chvíli, čeká nepříjemný rozhovor. Mýlil se jen o jeho obsahu.
Hanele nesnesla napětí chvíle. Nemohla již. Ať se to rozhodne hned! Když dopili čaj a matka se chystala přinést nový, vstala a pravila:
"Pojď, maminko, Ivo si má s tatínkem co povídat!"
Zbledla. Pohlédla na Iva. Také maminka se na něho úpěnlivě podívala.
Odešly.
Ivo Karadžič si zapálil cigaretu. Maličko se usmíval.
Jistě! Dohodnou se! Také zde je přec Evropa!
"Hanele vám snad psala, pane Šafare, že ji mám rád a že zamýšlím požádat vás o její ruku. Ale dříve než tak učiním, byl bych rád, aby byly některé věci objasněny, vlastně aby byla vysvětlena jedna věc."
Srdce Josefa Šafara se dostalo do drobného víření.
"Můj milý pane," pravil a hlas se mu úzkostlivě chvěl, "nevím, zda vám Hana vypravovala o našem neštěstí. Dával jsem dcerám velká věna. Hanele za dnešních poměrů velké věno dáti nemohu. Ale je to už má jediná dcera a vše, co mám, a vše, co snad jednou budu mít…"
"Vím, pane Šafare, že Hanička nemá věno. Nežádám je, nepotřebuji ho, vydělám dosti, abych slušně uživil rodinu. S tím si starosti nedělejte!"
Jaký to člověk! Karadžič! Karadžič! Karadžič! Jaký to nádherný člověk! Nitro Josefa Šafara jásalo. Padala z něho poslední tíha, která na něm ještě zbyla. Jaký to den! A kdo mohl očekávati, že takový v životě ještě přijde?
"Máte asi mou dceru velice rád!"
Také obličej Josefa Šafara jásal. A tváří v tvář takovému štěstí nenalézal v sobě Ivo Karadžič dosti odvahy a váhal.
"Ovšem, že mám vaši dceru velice rád," říkal těm zářícím očím a usmívajícím se ústům, "jinak bych přece neprosil o její ruku." Seděli naproti sobě. Mezi nimi byl bílý ubrus a šálky. Ivo Karadžič na misku jednoho z nich nervózně oklepával popel cigarety.
'Musí to být!' říkal si. 'Dohodnou se přec!' A pravil: "O něco jiného mi jde, pane Šafare, co já pokládám za věc nicotnou, ale na co vy byste se mohl dívat jinak. Hanele mi tvrdí, že se neshodneme. Nevěřím tomu. Musíme se dorozumět a dorozumíme se. Nejsem žid, pane Šafare."
Oči starého muže vystupovaly z důlků.
"Nerozumím vám, milý pane," šeptal.
"Nejsem žid, pane Šafare."
Z obličeje starého muže pomalu mizela všechna barva. A z očí všechen lesk. Pomalu se chopil oběma rukama desky stolu. Pomalu vstával. Stál, opíraje se dlaněmi o stůl, kýval se dopředu, dozadu a jeho mrtvé oči utkvívaly v prázdnu, nic nevnímajíce. A opakoval, jako tehdy v Praze Hanele:
"Vy… vy nejste Žid?"
"Ne."
"Jste pokřtěn?" Znělo to jakoby z hrdla přitištěného.
"Jsem bez vyznání."
"Promiňte mi, neumím příliš dobře česky. Znamená to, že nevěříte v našeho jediného boha?
"Tak."
"To je ještě horší, můj pane."
A Josef Šafar tak pomalu, jak prve vstal, teď usedával. Chopil se za hlavu. Mlčel. Rána, která ho srazila z takové výšky, byla příliš náhlá. Tep jeho života umdléval a chtělo se mu zemřít.
"Ale co zde pak pohledáváte, můj pane?" zašeptal.
Jakou mu mají váhu všechny pádné důkazy, pronesené s takovou přesvědčivostí na stech přednáškách, schůzích a táborech? A který z nich zde nabude alespoň tolik platnosti, aby byl s porozuměním vyslechnut? Ten o bohu, fikci nedokonalé lidské mysli, která nedovede pochopiti podstatu času a prostoru a pomáhá si tím, že si na místo jedné hádanky dává druhou? Či ten o společenském vývoji, o Východu, kde v jednoduchých podmínkách pomysl boha má ještě účel a snad i oprávněnost, a o Západu, kde bůh zemřel a byl vystřídán božstvy novými? Nebo budou snad působiti důkazy přírodovědné a přednáška o výběru druhů? Nebo historické s poučením o vzniku bible a mýtu, o stvoření Jehovy z bohů asyrských, babylonských, egyptských a jeho dějinných proměnách? Či má užívati důvodů zcela primitivních a otázek trochu nehorázných, jako: Kdo udělal boha, odkud měl Kain ženu, jak mohl Noe vzíti do archy brouka majku, byla - li potopena podzim, a pavoučka babíléťáka, byla - li na jaře? Nebo snad bude lépe dovolávati se otcovských citů a prosit, aby nebylo ničeno štěstí dvou lidí jen pro představu, pro pouhé nic, pro páru a dým? Či se utíkati k ubohostem: ves se nedoví, že nejsem Žid, nikdo nikdy se to nedoví?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 frida frida | E-mail | Web | 1. října 2009 v 15:56 | Reagovat

tak abys neřekla, že jsem ti ten článek patřičně neocenila... ;) tak jsem ho ohodnotila (akorát jsem se překlikla ... takže tam je o půl hvězdičky míň, než jsem zamýšlela... promiň ;) )a ten citát je mi nějak povědomej ;)

2 yellow yellow | E-mail | Web | 1. října 2009 v 16:03 | Reagovat

Jak by taky ne. Je totiž skoro ten samej, jako byl v čítance. ;-)

3 frida frida | E-mail | Web | 1. října 2009 v 16:48 | Reagovat

jj říkala jsem si ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama