"Když to není rozbité, nespravuj to."

Ota Pavel - Smrt krásných srnců

17. září 2009 v 22:06 | frida |  Čtenářský deník
Ota Pavel
Smrt krásných srnců

Hlavní postavy: Leo, Hermína, Hugo, Oto a Jiří Popperovi

Sbírka krátkých humorných povídek, ve kterých Ota Pavel popsal příhody ze svého dětství - od těch šťastných až po ty méně úsměvné, odehrávající se hlavně během druhé světové války, kdy jeho napůl židovská rodina prožívala nelehké časy.

Nejdražší ve střední Evropě
První povídka vypráví, jak se tatínek Leo Popper nechal, kvůli své touze po vlastnictví rybníku s vykrmenými rybami, nachytat a zároveň se později pěkně pomstil.
Obchodní cestující u firmy Elektrolux měl vždy konkrétní představu, jak by měl jeho vysněný rybník vypadat. Když našel právě takový, jaký hledal, neváhal, a za drahé peníze ho koupil. Původní majitel, pan doktor Václavík, ho ubezpečoval, že voda je plná šestikilových kaprů - dokonce mu jednoho ukázal.
Vášnivý rybář Popper tuto návnadu okamžitě spolkl. Jaké ale bylo jeho překvapení, když nadešel čas výlovu a ke konci velkolepě pojaté akce se v sítích třepetala pouze jedna - i když kapitální - ryba. Rodina naštěstí toto fiasko zvládla s humorem, ačkoli kapr, kterého sami snědli, byl pravděpodobně tou "nejdražší večeří v celé střední Evropě", neboť pana Poppera přišel na jedenáct a půl tisíce korun.
Zanedlouho se ale naskytla příležitost, jak to panu Václavíkovi vrátit i s úroky. Přišel totiž za panem Popperem s tím, že by chtěl koupit ledničku. Ten mu ji ochotně prodal (zámožný doktor na penězích samozřejmě nešetřil, dokonce zaplatil předem), jenže na ní provedl před odesláním mírné úpravy - nechal vlastně odstranit celý vnitřek, takže z ledničky za deset tisíc byla náhle prázdná bedna... Při instalaci to samozřejmě vyšlo najevo, ale pan doktor se, upamatován na minulé časy, neopovážil věc nijak řešit.

Pan doktor Václavík si zavolal z Libušína montéra Beznosku, aby stroj zapojil. A montér prý utekl a volal zděšeně, že s tím nechce mít nic společného.
Pan doktor Václavík okamžitě telefonoval tatínkovi a křičel:
"Pane inspektore, ta lednice nemá vnitřek. Vždyť jste mi poslal bednu. Králíkárnu už mám! Tu nepotřebuju!"
Tatínek na to řekl:
"Jó, pane doktore, to se nenechá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky."
A položil sluchátko.

Ve službách Švédska
Zde se pan Popper představí jako zdatný obchodník, který to díky své píli dotáhne na nejlepšího obchodního cestujícího na světě. Motivaci mu ovšem dodává manželka jeho nadřízeného, krásná paní Irma, do které je Leo Popper tajně zamilován. Samozřejmě u uhlazené dámy nemá šanci, což dobře ví jeho manželka, Hermína Popperová. Když se Popper spřátelí s uznávaným malířem Nechlebou, svitne mu u paní Irmy naděje, protože dáma se chce nechat od Nechleby portrétovat - mistr ovšem ženy zásadně nemaluje. Popper se ho snaží přesvědčit, aby Irmu namaloval, ale poté, co ji Nechleba spatří, prohlásí: "Takovouhle paničku já malovat nebudu! Za žádný peníze! Ne a ne!" Tím ovšem končí všechny Leovi naděje na úspěch u krásné Irmy a nezaměstnaným se nestane jen díky svému mistrovskému titulu.
Smrt krásných srnců
Nejslavnější z povídek, která byla dokonce zfilmována, už nezačíná tak šťastně, jako povídky předchozí. Nyní už je válka v plném proudu a bratři Oty Pavla jsou povoláni do koncentračních táborů. Jejich otec ví, že je nečeká lehká doba a chce jim naposledy opatřit nějaké maso. Jenže sehnat maso v takovéhle době je nemožné - rozhodně pro napůl židovskou rodinu. Pan Popper si vzpomene na dávného přítele Karla Proška, ke kterému jezdili za lepších časů na prázdniny. Prošek kdysi pomocí svého velkého psa Holana chytal srnce takovým způsobem, že na to myslivci nikdy nepřišli. Pan Popper se tedy vydává na kole ke Křivoklátu, přestože mu hrozí nebezpečí potrestání. Původně chce sice v Berounce chytat pstruhy, které by vyměnil za jiné potraviny, ale okolnosti mu nejsou nakloněny - proto se musí rozhodnout pro "záložní" plán. Od Proška si vyprosí Holana (Prošek sám živí šest dětí a nemůže si dovolit riskovat pytlačení sám) a ačkoli pes nikdy s nikým jiným kromě svého pána nešel, nakonec se s Popperem vydává na hon na srnce.
Popperovi se podaří dostat se s pomocí několika lidí se srncem v batohu domů a tak může svým synům před jejich odjezdem dopřát poslední sousta masa.

Na Buštěhrad přijel odpoledne a srnec byl spravedlivě rozdělen. Jednu kýtu jsme dali pekaři Bláhovi, byl k nám za války moc hodný, jednu do statku Burgrovým, ti k nám byli ještě hodnější, a ostatní máma naložila do takové krásné kamenné štoudve a dělala mým bráškům Hugovi a Jirkovi omáčky a bifteky, což byla její velká specialita. Klici se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů na mauthausenských schodech v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili Němci. Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl:
"Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce."

Kapři pro wehrmacht
Příběh o tom, jak pan Popper dokázal napálit Němce krátce před tím, než byl deportován do koncentračního tábora.
Na začátku okupace byl panu Popperovi zabaven jeho milovaný rybník i se všemi rybami. S tím se samozřejmě podnikavý a odvážný Žid nemohl smířit. V noci, pár hodin před tím, než se bude muset vydat na cestu do koncentráku, se společně se synem Otou vydají k rybníku a vyloví všechny ryby. Nejen, že Němcům přichystají při výlovu nemilé překvapení - díky zásobě kaprů jsou Hermína s Otou schopni lépe se uživit.

Ještě ten den jsme začali s maminkou vyměňovat kapry kupcům a sedlákům za jídlo. Kapři mně před Vánocemi otvírali brány a vrata do těch nejzatvrzelejších pevností, jak jsem ukázal v tašce velké buclaté macky, panímámy jásaly a můj studený pokojíček se plnil sádlem, uzeným, moukou, pecny bílého chleba, cukrem, balíky cigaret. Byl jsem taky několikrát pozván za stůl s bílým kafem a vánočkou, už jsem nečekal dlouho u vrat, ale byl jsem vítán jako král, jemuž otevřeli kapři cestu do světa. Prostě mý nejštědřejší válečný Vánoce.
Nu a příští rok přijeli ten spodní buštěhradský rybník lovit sítěmi. Mezi rybáři se míhaly uniformy wehrmachtu, kapry zabavuje německá branná moc.
Stál jsem mezi kluky na hrázi a čekal, jak to dopadne.
Zpočátku velká sláva, na hrázi vyhrávala kutálka a všecko vyhlíželo slibně. Ale v rybníce nic nebylo a nikdo si to nedovedl vysvětlit. A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.

Jak jsme se střetli s Vlky
Po válce se Popperovi vydají navštívit strýčka Proška v Luhu a utkají se s bratry Vlkovými v lovu štik a pan Popper ani po porážce neztrácí svůj smysl pro humor.

Otázka hmyzu vyřešena
Po válce začíná pan Popper prodávat nový druh mucholapek s názvem BOMBA-CHEMIK. Ačkoli v nabízený produkt sám moc nevěří, jeho nadřízený ho do celého obchodu "ukecá" a nakonec ho pro to nadchne minimálně stejně jako sebe. Zpočátku jdou obchody dobře, hlavně díky talentu pana Poppera. Jenže nový druh mucholapek se zdá lidem podezřelý - za prvé nelepí, protože používá nového objevu - DDT. Za druhé nikde neuvidíte žádné mrtvé mouchy, protože ty po otravě odletí "zemřít do ústraní". Lidé proto mucholapku podezírají z nefunkčnosti a brzy začnou hromadně své objednávky vracet a celý obchod zkrachuje.
Po několika letech se Ota Pavel, který také otci s prodejem pomáhal, dozvídá, že v Holandsku na stejném principu začali vyrábět mucholapky Sly Killer (Zabíječ much) a zaplavují s nimi Evropu.

Tatínek zbledl, poněvadž tato mucholapka nebyla žádná mucholapka, neboť nelepila. Její majitel nemohl pozorovat mouchy, jak třepou na lepidle nožičkama a končí svůj muší život. To bylo u nové mucholapky špatné, moc špatné. Do prdele, to je mizerný, řekl si tatínek. A navíc, jak říkal pan inženýr, u mouchy nastává po otrávení zvýšená motorická činnost, hledá si cestu z místnosti ven. To byl dokonce hrob na prodej, lidé chtějí vidět smrt svého nepřítele na vlastní oči, a ne aby si uletěl umírat do ústraní. Lidem je putna, jestli je to estetický nebo neestetický, mnozí dokonce s velkým gustem pozorují, jak mouchy na mucholapce chcípají, vždyť už naši předkové a prapředkové s potěšením navštěvovali popravy našich nemilých i milých.

Prase nebude!
Pan Popper už nemá rybník, ani nepracuje jako obchodní cestující. Nabízí se mu možnost krmit prasata a on ji přijímá. Společně s manželkou se prakticky přestěhují do vepřince a o čuníky se s láskou starají - hlavně když mají jednoho slíbeného pro sebe. Jenže zemědělci svůj slib zruší, proto se Popperovi rozhodnou s prací skončit. Celá věc má navíc vtipnou (i když pro Popperovi nepříjemnou) dohru - jejich pracovní jednotka se při prověrce hospodaření dostala do mínusu, proto jim přijde dopis, že mají zaplatit 530 Kčs.

Tatínek tímto dopisem občas mával a volal:
"Vstoupí tento dopis do historie jako jedna řádka naší rozrušené země, anebo se tomu budeme jednou jen smát?"
A nikdo mu na to zatím neodpověděl.

Králíci s moudrýma očima
Poslední povídka líčí zároveň poslední období života pana Poppera. Manželé Popperovi se (již bez dětí) odstěhují do Radotína, kde se Leo Popper věnuje chovu šampaňských králíků. Doufá, že by s nimi mohl prorazit na výstavě, ale kvůli své neznalosti nejsou jeho králíci uznáni a nikdo si je tedy nekoupí. Nešťastný majitel je všechny vypustí a poté podstupuje náročnou cestu domů pěšky. Dorazí natolik vyčerpaný, že mu manželka musí zavolat sanitku. Pan Popper se ještě vrátil do domu, aby na vrátka pověsil cedulku s nápisem: "Přijdu hned", ale už nikdy nepřišel...

Usedl do židle a usmál se na maminku:
"Ty můj nejlepší kamaráde."
Maminka zavolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim, u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi berou. Dal si jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď ji pověsil na vrátka, aby si to mohl každý přečíst. Stálo na ní:
PŘIJDU HNED
A už nikdy nepřišel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama