"Když to není rozbité, nespravuj to."

Alberto Moravia - Konformista

6. října 2009 v 22:18 | yellow |  Čtenářský deník
Jeden z nejlepších a nejznámějších románů Alberta Maravii Konformista (= člověk, který přizpůsobuje (někdy pouze navenek) své názory a chování názorům a chování většiny) vyšel v roce 1951. Tento román je nejen politický, ale především filosofický a psychologický. Hlavním hrdinou románu je Marcello Clerici, se kterým se setkáváme ve třech odlišných obdobích.
Nejprve se s Marcellem setkáváme v roce 1920, kdy mu je pouhých třináct let. Marcello pochází z relativně bohaté rodiny, ale ani matka ani otec o něj nemají zájem a tak vyrůstá v nedostatku lásky. Nemá ani moc přátel, protože až do této doby ho vzdělávali soukromí učitelé. Jeho jediným přítelem je kluk ze sousedství Roberto, se kterým si hraje každý večer, když má hotové úkoly.
Marcellovou oblíbenou zábavou je chůze po zahradě a sekání rákoskou do květin. Jednou se však tato hra zvrhne a Marcello omylem přesekne ještěrku. Tento akt mu přinese až fyzické potěšení a Marcello vyhledá další ještěrky a zabije je. Když však vzrušení vyprchá, uvědomuje si, že to asi není normální a začne ještěrky litovat. Hlodá v něm podezření, jestli on sám je normální a chce ho vyvrátit tím, že se zeptá Roberta, jestli to dělá také - pak by to bylo normální. Ale Roberto nic takového nedělá a dokonce to považuje za nemorální a oba chlapci se pohádají.
Marcello cítí vinu a chtěl by bít potrestán. Před spaním se chce svěřit matce, ale matka na jeho přiznání nereaguje a tak prohlásí, že zabil kočku. Ani to však matku nezaujme a dále se chystá do společnosti. Marcello tedy kýžený trest nedostává.
Druhý den si hraje na zahradě a dělá, že střeží plot mezi jejich zahradou a zahradou Roberta. V jednu chvíli se mu zdá, že se za plotem něco hýbe a Roberto ho pozoruje. Přestože ví, že na Roberta z praku střílet nesmí, začne do onoho místa střílet a vůbec ho nezajímá, jestli tam Roberto je, nebo není a opět cítí obrovské vzrušení.
Vzrušení však opadne, když se jde podívat k plotu a najde tam mrtvou kočku. V tu chvíli si uvědomuje, že by tam klidně mohl ležet i Roberto a začíná si připadat nenormální.
Po prázdninách Marcello nastupuje na gymnázium, kde se mu velice líbí. Nepatří sice mezi nejlepší žáky, ale konečně má jeho život řád. Nedokáže však zapadnout do kolektivu. Ostatní chlapci se mu smějí kvůli jeho téměř ženským rysům a ženskému chování. Marcello si velice přeje, aby zapadl do kolektivu, ale čím více se snaží, tím méně mu to jde.
Jednoho dne v listopadu, když jde ze školy, ho pronásleduje skupinka spolužáků, která ho nakonec dohoní a násilím navleče do dívčí sukně. Vysvobodí ho až řidič Lino, který chlapce odežene a pak Marcellovi nabídne svezení. Pak vyzvídá, co by si přál. Marcello, kterému se odjakživa líbily zbraně, mu prozradí, že by si přál revolver a Lino mu jeden slíbí. Podmínkou však je, že pro něj dojedou k Linovi domů.
Marcello nevěří, že by měl takové štěstí, ale jede s Linem. Již cestou se začne Lino chovat divně. Nejdříve dává Marcellovi ruku na koleno a pak se ho dokonce pokusí obejmout kolem pasu. Nakonec však Marcella odveze zpět a varuje ho, aby s ním už příště nejezdil, i když na něj určitě bude čekat a přemlouvat ho, aby s ním jel.
Příště na něj opět čeká a po chvíli zdráhání s ním Marcello opět jede. Jeho touha po revolveru je větší než opatrnost. Tentokrát se však Lino chová ještě podivněji než minule a pokusí se ho zneužít. Marcellovi se však podaří dostat k revolveru a Lina zastřelí. Pak mu dá revolver k hlavě a uteče oknem.
Uplyne sedmnáct let a Marcello zatím vystudoval a chystá se oženit. Po celých sedmnáct let ho pronásledovala představa o jeho nenormálnosti a snažil se ji všemožně zapudit a chovat se jako všichni ostatní. To ho přivedlo k podpoře fašismu, práci v tajné službě, oblékání se jako tisíce dalších mužů, ale i k výběru nevěsty.
Schválně si vybral obyčejnou dívku ze střední vrstvy, která je stejná jako tisíce dalších, žije v bytě jako tisíce dalších a má ho vybavený jako tisíce dalších. Marcello chce prostě úplně zapadnout do normálu a je pro to ochotný vzít si i dívku, kterou vůbec nemiluje.
Krátce před svatbou je Marcellovi svěřen úkol. Má kontaktovat svého bývalého profesora Quadriho, který emigroval do Paříže, kde vede antifašistický odboj a přesvědčit ho, že za léta, co se neviděli, změnil politický názor, a infiltrovat se do jeho skupiny. Marcello však pro svou misi potřebuje krytí, a proto se ji rozhodne spojit se svou svatební cestou.
Po svatbě, která byla stejná jako tisíce jiných, se tedy i se svou manželkou Guilliou vydává na cestu do Paříže. Již cestou však zjišťuje, že jeho žena není až takový, jaká se zdá. Od smrti svého otce měla poměr s jeho přítelem, který ji po šest let zneužíval.
Cestou do Paříže se ještě stavují v jednom městě, kde má Marcello dostat další informace o svém úkolu. Ten je však změněn. Již se nemá infiltrovat do antifašistické skupiny, ale pouze má dalšímu agentovi označit svého bývalého profesora, a ten bude zlikvidován.
Po příjezdu do Paříže si tedy domluví schůzku s profesorem, na kterou ho doprovází i jeho žena. Nevypadá to však, že by z jejich návštěvy byl profesor nadšen. Ví totiž o Marcellově práci pro tajnou službu. Ani jeho žena Lina není z Marcella nadšena, zato se však okamžitě zamiluje do jeho ženy. Přesto však předstírá, aby že Marcella miluje.
Oba páry se domluví na společné večeři a Lina s Guilliou se zatím vydají na nákupy. Marcello se zatím vydává na procházku městem. Uvědomuje si, že se do Liny zamiloval a byl by ochoten udělat vše pro to, aby ji získal. Opustil by svou novomanželku, práci pro tajnou služby a přestěhoval by se do Paříže. Z tohoto rozjímání ho vytrhne starý Angličan, který ho považuje za nějakého pobudu a myslí si, že by si ho mohl koupit. Z toho omylu ho však Marcello vyvede, ale když mu muž nabídne svezení, přijme. Muž ho však veze k sobě a ne do tam, kam chce Marcello. Marcello tedy vytáhne revolver a přinutí muže, aby ho dovezl tam, kam chce.
Toto setkání ho velice rozruší a připomene mu příhodu z dětství. Myslí si, že setkání s Linou je znamením, a že by ho jeho láska k ní mohla vykoupit z Linovi smrti. Tato myšlenka však bere za své, když se vrací do hotelu a najde Linu vyznávající lásku jeho ženě. To ho zdrtí, ale stále ji miluje. Odejde z hotelu a vrací se až o něco později. Guillia mu vykládá o Linině chování a přiznává, že kdysi měla poměr s dívkou. Také mu říká o Linině návrhu, aby jeli s ní a jejím manželem do jejich letního sídla v Savojsku. Profesor má odjet druhý den a oni by ho mohli následovat asi za týden, aby si novomanželé užili Paříž a ona vyřídila nějaké záležitosti. Guillia však jet nechce, ale nakonec na manželovo naléhání přijme.
Marcello v profesorově odjezdu vidí skvělou příležitost k vykonání úkolu a informuje o tom agenta Orlanda, který má likvidaci na starost.
Když pak jdou s manželi Quadriovými na večeři, pokouší se Lina stále vyznat lásku jeho ženě, ale nadále však předstírá, že ho miluje. Marcello označí Orlandovi profesora a celá večeře probíhá podle plánu. Po večeři se přesouvají do tančírny, kde spolu Guillia a Lina několikrát tančí.
Je domluveno, že profesor ráno odjede od Savojska a Marcello, Guillia a Lina ho budou za týden následovat. Oni tři se druhý den chystají do Versailles, ale ráno Guillii přijde zpráva od Liny, že se rozhodla odjet s manželem. Marcello nechápe proč, ale nakonec zjišťuje, že při posledním tanci jeho žena Linu příkře odmítla.
Cestou do Savojska jsou profesor i jeho žena zabiti a krátce po návratu do Říma, se Marcello dozvídá, že jejich smrt byla zbytečná, protože byla odvolána, ale rozkaz přišel příliš pozdě.
Uplyne dalších šest let a píše se rok 1943. V Itálii právě padl fašistický režim a mnozí Italové volají po znovuobnovení monarchie. Marcello se ocitá v obrovském nebezpečí a s ním i jeho žena a dcera, a proto se rozhodne odjet na venkov a z něj po konci války do zahraničí.
Ještě večer před odjezdem se však s Guilliou vydává do ulic, kde probíhají demonstrace, aby cítil sepjetí s davem. Marcello stejně jako oni pociťuje radost z pádu fašismu, protože v něj nikdy nevěřil a podporoval ho pouze proto, aby zapadl do davu.
Ten večer se s Guilliou stavují v parku a ona by se tam chtěla pomilovat. Jsou však vyrušeni hlídačem, ve kterém Marcello pozná Lina. Lino mu vysvětluje, že ho pouze postřelil a v novinách spletli jeho smrt se smrtí jiného muže. Marcello si uvědomuje, že i kdyby Lina nepotkal a nemyslel si, že ho zabil, jednal by stejně, protože tak jako tak, by jednoho dne přišel o svou nevinnost a snažil se ji získat zpět.
Druhý den ráno Marcello s rodinou odjíždějí na venkov a při náletu jsou všichni zabiti.

Marcello seděl jako omráčený, se zatajeným dechem, rozrušený do hloubi duše. Potom řekl manželce: "Promiň na okamžik… hned jsem zpátky." Skokem byl na nohou a rozběhl se za neznámým.
Dohnal ho na kraji lesíka před podstavcem jedné té sochy z bílého mramoru. Opodál svítila svítilna, a když se muž při zvuku kroků obrátil, Marcello ho okamžitě poznal, třebas minulo tolik let, podle bezvousého asketického obličeje pod vlasy ostříhanými na ježka. Tenkrát měla na sobě stejnokroj šoféra; také teď byl v uniformě, černé, až ke krku upjaté, s pumpkami a černými koženými holínkami. Čapku tiskl pod paží a v ruce měl baterku. Hned řekl s úsměvem: "Kdo neumře, s tím se shledáš."
Přísloví připadalo Marcellovi až příliš případné, i když bylo řečeno žoviálně a snad bez narážky. Řekl celý zadýchaný během i rozčilením: "Ale já jsem myslel, že… že jsem tě zabil."
"A zatím mě zachránili a já doufal, že to víš, Marcello," řekl Lino klidně, "v jedněch novinách sice napsali, že jsem umřel, ale to byl omyl… umřel někdo jiný na vedlejší posteli… tak ty sis mysle, že jsem mrtvý… to jsem se tedy strefil: kdo neumře, s tím se shledáš."
Víc než celé setkání s Linem děsil teď Marcella familiární konverzační, byť i pohřební tón, který okamžitě mezi nimi zavládl. Řekl trpce: "Jenže ta domněnka, že jsi mrtvý, měla pro mě nedozírné následky. A ty jsi zatím mrtvý nebyl."
"Ani pro mne se to neobešlo bez následků," řekl Lino a hleděl na něho skoro soustrastně. "Pomyslel jsem si, že je to výstraha, a oženil jsem se… potom mi žena umřela… a pak," dodal pomaleji, "jsme zase zapadl do starých kolejí… Teď dělám nočního hlídače… tady v parku člověk potká plno takových krásných chlapců, jako jsi ty." Řekl ta sova s jakousi pokojnou a měkkou opovážlivostí, ale bez stínu lichotky. Teprve teď si Marcello všiml, že má vlasy skoro šedivé a že v obličeji trochu ztučněl. "A co ty, jsi ženatý, co… tamta je tvoje žena, viď?"
Najednou už Marcello nemohl to fádní a bědné tlachání vydržet. Chytil muže za ramena, zacloumal s ním a řekl: "Ty si tu se mnou povídáš jakoby nic… copak nechápeš, žes mi zkazil život?"
Lino se nepokusil vytrhnout se mu: "Co to říkáš, Marcello?" odpověděl. "Jsi ženatý, snad máš i děti, vypadáš jako movitý člověk, nač si naříkáš? Horší by bylo, kdybys mě byl zabil doopravdy."
"Jenže než jsem tě poznal," vykřikl Marcello mimoděk, "byl jsem nevinný… o od té doby jsem tu nevinnost už nikdy nezískal zpátky."
Viděl, že na něho Lino užasle zírá: "Ale Marcello, všichni jsme jednou byli nevinní…copak jsem i já nebyl nevinný? Každý o svou nevinnost jednou přijde, tak nebo tak - jednou ji ztratit musí… to je normální." Bez námahy setřásl Marcellovo sevření, stejně už uvolněné, a dodal spiklenecky: "Koukej, tamhle jde tvoje žena… radši se rozejděme."
"Marcello," ozval se ze tmy Guilliin hlas.
Otočil se a viděl, jak se k němu nejistě blíží Guillia. Lino si nasadil čepici, zasalutoval a odkvačil směrem k muzeu. "Kdo to prosím tě byl?" zeptala se Guillia.
"Ale spolužák," odpověděl Marcello, "skončil jako noční hlídač."
"Pojďme domů," řekla a vzala ho pod paží.
"Už se nechceš procházet,"
"Ne… pojďme radši domů."
Došli k autu, nasedli a celou cestu až domů už nepromluvili. Při řízení nepřestával Marcello myslet na Linova slova, nevědomky tak významná. "Každý o svou nevinnost jednou přijde, tak nebo tak - jednou ji ztratit musí… to je normální." Do těch slov byl zhuštěn celý jeden životní názor. Učinil, co učinil, aby se vykoupil z pomyslného zločinu; a teprve teď, po Linových slovech, poprvé pochopil, že i kdyby nebyl býval Lina potkal a nevystřelil po něm a nedomníval se, že ho zabil, prostě i kdyby se nic z toho nebylo stalo, byl by přece jednal tak, jak jednal, poněvadž o nevinnost by byl stejně jednou přišel a byl by ji chtěl získat zpátky. Normální bylo právě to přání, stejně trýznivé jako marné, a touha ospravedlnit svůj život ohrožený tenaty prvotního hříchu, a ne ten šalebný přelud, za ním se štval od svého setkání s Linem. Slyšel, jak se Guilia ptá: "V kolik hodin ráno vyrazíme?" a zahnal tyto myšlenky jako dotěrné a napříště neužitečné svědky svého omylu.
"Co nejdřív," odpověděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama