"Když to není rozbité, nespravuj to."

Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota

24. října 2009 v 23:54 | frida |  Čtenářský deník
Bohumil Hrabal
Příliš hlučná samota

Hlavní postavy: pan Haňťa

Motto: Jedině slunce má právo na své skvrny. (Johann Wolfgang Goethe)

Vypravěčem této novely je starý pan Haňťa, který už třicet pět let pracuje v pražské sběrně papíru u hydraulického lisu. Se svým lisem je tak sžitý, že si ho plánuje koupit a postavit před dům, až odejde do důchodu.
Popisuje svůj vlastní život, kdy dělá stejnou stereotypní práci, ale nestěžuje si na ni - díky ní byl dokonce "proti své vůli vzdělán", protože se setkává i s vzácnými a moudrými knihami, které téměř posvátně vkládá doprostřed každého balíku. Na své práci si dává opravdu záležet, kromě vložené knihy balík vždy ozdobí reprodukcí nějakého slavného obrazu. Často se také do knih začítá nebo filozofuje (často si představuje, že je ve společnosti známých učenců, například Lao-c' a Krista, jejichž životní názory jsou zde postaveny do kontrastu), proto mu jde práce pomalu a musí snášet neustálé nadávky od svého nadřízeného.
Vyslovuje také své myšlenky, například o paralele mezi světem lidí a světem krys, žijících v pražském kanalizačním systému, kdy spolu dva krysí klany vedou nekonečnou válku, o tom, že svět není humánní, o tom, jak jsou vzdělaní lidé nuceni vykonávat podružné práce, o hrůze genocidy (znal se kdysi s mladou cikánkou, kterou živil a se kterou se každý den vídal, dokud ji neodvedli do koncentračního tábora).
Haňťa si za těch třicet pět let vytvořil ke knihám blízký vztah - několik stovek si jich nanosil domů, a kvůli nedostatku místa je má poskládané na trámech všude po bytě - dokonce i nad záchodem a nad postelí. Každý den tak usíná s vědomím, že stačí jeden prudší pohyb a na hlavu se mu zřítí dvě tuny starých knih a rozmačkají ho přesně tak, jako on občas omylem slisuje myši, které žijí v hromadě papíru, kterou Haňťa zpracovává.
Milovníka knih ale dožene technický pokrok - v Bubnech je postaven gigantický lis, který zvládne více práce v mnohem kratší době a je obsluhován mladými brigádníky, kteří si z Haňťi dělají legraci. Kvůli modernizaci a své pomalosti je Haňťa přeložen a má balit čistý papír, což je pro něj nepředstavitelné. Haňťa se rozhoduje pro sebevraždu v korytě svého milovaného lisu, ale prožívá ji pouze v opileckém snu a ráno se probouzí na lavičce v parku.

Třicet pět let balím starý papír a knihy a žiji v zemi, která patnáct generací umí číst a psát, bydlím v bývalém království, kde bylo a je zvykem a posedlostí trpělivě si lisovat do hlavy myšlenky a obrazy, které přinášejí nepopsatelnou radost a ještě větší žal, žiji mezi lidmi, kteří za balík slisovaných myšlenek jsou schopni položit i život. A teď všechno se to opakuje ve mně, třicet pět let mačkám zelený a červený knoflík mého presu, třicet pět let ale i piju džbány piva nikoliv pro pití, já mám hrůzu z opilců, já piju, abych napomáhal myšlení, abych se líp dostal do samotného srdce textů, protože to, co já čtu, to není ani pro zábavu, ani abych si ukrátil dlouhou chvíli, nebo dokonce abych líp usnul, já, který žiju v zemi, ve které patnáct generací umí číst a psát, já piju, abych ze čtení dostal třasavku, protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem. Kdybych já uměl psát, napsal bych knihu o větším štěstí a o větším neštěstí člověka. Knihami a z knih jsem se poučil, že nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení. Pod mýma rukama a v mém hydraulickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem víc než něžný řezník.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama