"Když to není rozbité, nespravuj to."

Milan Kundera - Směšné lásky

3. října 2009 v 20:58 | yellow |  Čtenářský deník
NIKDO SE NEBUDE SMÁT
Hlavním hrdinou povídky je mladý teoretik výtvarného umění, který dále přednáší na univerzitě. Právě byla vydána jeho výtvarná studie v jednom z výtvarnickém časopise a zároveň mu přichází dopis od muže, který ho žádá, aby si přečetl jeho studii a napsal na ní recenzi, protože jedině s jeho kladnou recenzí mu studii vydají v časopise.
Přečetl si tedy studii, ale zjistil, že částečně opsaná, bez souvislostí a smyslu a jediné myšlenky, a proto se rozhodl recenzi nenapsat, aby nerozzlobil autora studie, pana Zátureckého. Napíše mu tedy dopis, ale o recenzi se v něm ani nezmíní a myslí si, že tím je vše vyřízeno.
Ale není. Pan Záturecký je neodbytný a neustále ho vyhledává, aby ho přemluvil k napsání recenze, a proto se nechává svou sekretářkou zapírat, tajně přesune přednášky a snaží se panu Zátureckému vyhýbat. Tomu se však podaří zjisti jeho adresu a začne se mu dobývat do bytu, kde je zrovna jeho milenka Klára, která s ním v bytě bydlí načerno. Návštěva cizího muže ji vyděsí.
Další den se ho podaří sehnat Zátureckému v kanceláři, a protože už neví jak se ho zbavit, obviní ho ze sexuálního obtěžování jeho milenky. To však byla lež a obrovská chyba, protože Záturecký s manželkou začnou hledat Kláru, aby své údajné tvrzení odvolala. Klára je vystrašená a zoufalá, až se nakonec odstěhuje.
Tím ovšem jeho problémy nekončí. Na fakultě mu končí období asistentury a je malá šance, že by je znovu získal, protože jeho studie byla značně kontroverzní a napadala některé zažité myšlenky. Také ho podezírají, že už několik měsíců nevyučuje. Snaží se bránit tím, že přednášky pouze přesunul, ale ani tím si nepomůže. Dále mu také vytýkají, že ho na fakultě hledalo mnoho různých žen a že se před nimi nechal zapírat.
Další problém nastává, když si ho pozve uliční výbor, kterému si stěžovali Záturečtí a obyvatelé domu. Hrozí, že bude vyšetřováno, kdo s ním v bytě bydlel. Hlavně se snaží zatajit, že tam s ním žila Klára a vymyslí si, že ten den, kdy tam přišel Záturecký, tam byla žena, jejíž jméno ani nezná.
Nakonec se pokouší vše urovnat. Promluví si s paní Zátureckou, přízná, že si dívka možná obtěžování vymyslela, ale posudek odmítne napsat. Jenže ani vyřešení problému s panem Zátureckým mu nepřinese kýžený klid. Klára ho opustí, protože má plné zuby jeho lží a slibů.

Pan Záturecký mne opravdu brzo přišel vyhledat na fakultu a byl zoufalý, když mu sekretářka oznámila, že jsem náhle odjel do Německa. "To přece není možné! Pan asistent má o mně napsat recenzi! Jak mohl takhle odjet?" "Já nevím," říkala paní Marie, "však on se za měsíc vrátí." "Zase další měsíc…" naříkal pan Záturecký: "A neznáte jeho adresu v Německu?" "Neznám," řekla paní Marie.
A tak jsem měl měsíc pokoj.
Ale měsíc utekl rychleji, než jsem tušil, a pan Záturecký stál opět v kanceláři. "Ne, ještě se nevrátil," řekla mu paní Marie, a když mne o něco později potkal, úpěnlivě mne prosila: "Ten váš mužíček tu už zase byl, co mu mám proboha říct?" "Řekněte mu, Mařenko, že jsem v Německu dostal žloutenku a že tam ležím v Jeně v nemocnici." "V nemocnici!" vykřikl pan Záturecký, když mu to Mařenka o několik dnů později sdělila. "To není možné! Pan asistent musí přece o mně napsat recenzi!" "Pane Záturecký," řekla sekretářka vyčítavě, "pan asistent leží kdesi v cizině vážně nemocen a vy myslíte jen na svoji recenzi." Pan Záturecký se shrbil a odešel, ale za čtrnáct dní stál v kanceláři znovu: "Poslal jsem panu asistentovi do Jeny doporučený dopis na adresu nemocnice - a dopis mi přišel zpátky!" "Já už se z toho vašeho mužíka zblázním," řekla mi další den paní Marie. "Nesmíte se na mě zlobit. Co jsem mu měla říct? Pověděla jsem mu, že už jste se vrátil. Musíte si s ním poradit sám."

ZLATÉ JABLKO VĚČNÉ TOUHY
Martin a jeho přítel jsou do přírody sukničkáři. Neustále po ženách touží a musí se s nimi seznamovat. Přestože je Martin ženatý a svoji ženu hluboce miluje, nezabrání mu to, aby nekontaktoval všechny ženy, které se mu líbí.
Příležitost si nenechá ujít ani při setkání s kamarádem, když potkají mladou ženu. V podstatě sebe i přítele pozve na sobotu k ženě a domluví, aby sehnala ještě přítelkyni. V sobotu tedy vyrážejí do městečka, kde žena pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra.
Cestou se zastaví u rybníka, kde Martinovi padne do oka mladá dívka a zjistí si její jméno a adresu. Protože však spěchají, nemá čas ji kontaktovat. Když dorazí do nemocnice, kde mají domluvenou schůzku se sestřičkou, zjistí, že končí až v sedm. Domluví se tedy, že na ni a její kamarádku počkají v sedm před nemocnicí a sestřička sežene chatu, kam se pak vydají.
Ve volném čase Martin kontaktuje další dívky a domluví si nimi schůzku. Při čekání na jednu však promešká schůzku s druhou a pak už je čas na schůzku se sestřičkou. Martin sděluje příteli, že má čas jen do osmi, protože chce být v devět doma, aby si mohl ještě s manželkou zahrát žolíky.
V sedm tedy čekají před nemocnicí a Martinův přítel má pochyby, jestli má vůbec cenu se s ženami scházet, protože stejně nic nestihnou. Ženy mají navíc velké zpoždění, takže Martin začne uvažovat, že už nepřijdou. Chvíli po té je jeho přítel zahlédne vycházet z nemocnice. Aby si jich Martin nevšiml, řekne, že už si nepřijdou a rozjíždí se domů.

Martin už není mlád - uvažoval jsem dál. Miluje docela věrně svou ženu. Žije vlastně v tom nejspořádanějším manželství. To je skutečnost. A hle - nad tou skutečností (a zároveň s ní) v rovině dojemně nevinného sebeklamu pokračuje dál Martinovo mládí, neklidné, veselé a bujné, mládí proměněné v pouhou hru, která už není nijak s to překročit lajnu svého hřiště, zasáhnout život sám a stát se skutečností. A protože je Martin zaslepeným rytířem Nutnosti, proměnil svá dobrodružství v neškodnost Hry, aniž o tom věděl: vkládá do nich nadále celou svou zanícenou duši.
Dobrá, řekl jsem si. Martin je zajatcem svého sebeklamu, ale co já? Co já? Proč mu tu asistuju u té směšné hry? Proč já, který vím, že to vše je klam, předstírám ho s ním? Nejsem pak ještě směšnější než Martin? Proč se tu mám v této chvíli tvářit jako před milostným dobrodružstvím, když vím, že mě čeká nanejvýš jedna absolutně bezúčelná hodina s cizími a lhostejnými dívkami?
V té chvíli jsme uviděl v zrcátku, jak se v bráně nemocnice objevily mladé ženy. I na tu dálku svítil z nich pudr a růž, byly nápadně elegantní a jejich zdržení zřejmě souviselo s jejich dobře připraveným vzhledem. Rozhlédly se a zamířily k našemu autu.
"Martine, nedá se nic dělat," zapřel jsem dívky. "Čtvrthodina je pryč. Jedem" A našlápl jsem plyn.

FALEŠNÝ AUTOSTOP
Mladík jede se svojí dívkou na dovolenou a cestou zastaví u pumpy, aby natankovali. Dívka se mezitím vypraví na záchod a pak předstírá, že chlapce stopuje. Když jí zastaví, hrají spolu hru o neznámé stopařce. Hra se nejdříve zamlouvá oběma, ale postupem času se přestane líbit chlapci, který nechce, aby jeho dívka jednala tak odvážně až vyzývavě a vrátila se ke svému obvyklému stydlivému chování. Ale to se dívce nechce. Konečně jednou si připadá žádaná, takže se i chlapec vrátí ke hře.
Jedou spolu do hotelu, kde se rozhodnou přespat a stále hrají svojí hru. Během večeře si jeden z hostů splete dívku s prostitutkou a dívka z toho začne být vyjevená a chtěla by s hrou přestat. Jenže teď nechce chlapec. Chová se k ní jak k prostitutce a už v ní nevidí svoji dívku, ale pouhou děvku. Když se spolu vyspí, cítí k ní dokonce odpor. Když se však dívka rozpláče, začne s ní soucítit.

Pak všecko skončilo. Mladík se zvedl z dívky a sáhl po dlouhé šňůře, která visela nad postelí; zhasl světlo. Nechtěl vidět dívčinu tvář. Věděl, že hra skončila, ale nechtělo se mu vracet do obvyklého vztahu k dívce; bál se toho návratu. Ležel teď ve tmě vedle dívky a ležel tak, aby se jejich těla nedotýkala.
Po chvíli uslyšel tiché vzlykání; dívčina ruka se nesměle, dětsky dotkla jeho ruky: dotkla se, stáhla, zase se dotkla a pak se ozval prosebný, vzlykavý hlas, který ho oslovil důvěrným jménem a říkal: "Já jsem já, já jsem já…"
Mladík mlčel, nehýbal se a uvědomoval si smutnou bezobsažnost dívčina tvrzení, v němž neznámé se definuje týmž neznámým.
A dívka přešla brzy ze vzlykotu do hlasitého pláče a tu jímavou tautologii opakovala ještě nesčetněkrát: "Já jsem já, já jsem já, já jsem já…"
Mladík začal přivolávat na pomoc soucit (musil ho přivolávat z dálek, protože nablízku nikde nebyl), aby mohl utišit dívku. Bylo před nimi ještě třináct dnů dovolené.

SIMPOSION
Při noční službě se na pokoji lékařů sešli u vína doktorka, primář, doktor Havel, sestra Alžběta a medik Flajšman. Sestra Alžběta se celou dobu snažila svést doktora Havla, ale Havel ji odmítal. Primář nechápe, proč Havel Alžbětu odmítá, když je to známý proutník, který jde s každou. Když se vrátí Flajšman, který šel pro další víno, namluví mu primář s Havlem, že je do něj Alžběta zamilovaná, ale medik tomu nevěnoval pozornost, protože věřil, že mu doktorka dává znamení, aby odešel do zahrady, že se k němu po chvíli připojí.
Jeho schůzka s doktorkou je však zmařena primářem, který se přijde na zahradu vymočit, ještě dříve než se vůbec uskuteční. Když se pak oba muži vrátí na pokoj, začne Alžběta předvádět fiktivní striptýz, ale ani ten na Havla nezabere. Flajšman Alžbětu obviní z toho, že je opilá a pošle ji spát.
Flajšmanovi se zdá, že mu doktorka dává další signál, aby na ni počkal v zahradě a vydá se tam, cestou však ucítí plyn vycházející ze sesterny. Najde tam nahou Alžbětu a zapnutý plynový vařič, na kterém je kastrůlek s vodou. Naštěstí se podaří Alžbětu zachránit.
Cestou domů má Flajšman výčitky svědomí. Myslí si, že se Alžběta pokusila spáchat kvůli němu sebevraždu, a proto se ji rozhodne ráno navštívit. Ráno mu však Alžběta řekne, že se nepokoušela spáchat sebevraždu, ale že si vařila kafe a usnula při tom.
To je i verze doktorky, kterou sdělí Havlovi a primáři ještě v noci, před tím, než spolu s primářem odejde domů. Krátce na to, se však doktorka vrátí, a přestože je milenkou primáře, vyspí se s Havlem.

Když sestra Alžběta (okázale uražena) odešla z inspekčního pokoje, odsouzena propíchnout dva stařičké zadky, řekl primář: "Prosím vás, Havle, proč vy tak urputně odpíráte té ubohé Alžbětě?"
Doktor Havel usrkl vína a odpověděl: "Primáři, nehněvejte se na mne za to. To není v tom, že není hezká a že má už léta. Věřte mi, že jsem měl ženy ještě škaredší a mnohem starší."
"Ano, to je o vás známo: jste jako smrt; berete všechno. Ale když berete všechno, proč neberete Alžbětu?"
"Asi je to v tom," řekl Havel, "že projevuje svou touhu tak výrazně, až se to podobá rozkazu. Říkáte, že jsem vůči ženám jako smrt. Jenomže ani smrt nemá ráda, když se jí poroučí."

AŤ USTOUPÍ STAŘÍ MRTVÍ MLADÝM MRTVÝ
Před patnácti lety se muž zamiloval do o dvacet let starší ženy. Když se spolu jednou vyspali, už ji nikdy neviděl, ale stále toužil zjistit, jaký měla výraz při milování, který kvůli tmě v pokoji neviděl.
Když se po patnácti letech náhodou potkávají (Žena šla prodloužit pronájem hrobu svého manžela, ale ten už byl zrušen.), zve ji muž k sobě do bytu a nakonec se spolu vyspí, protože i po oněch patnácti letech by chtěl vědět, jaký měla při milování výraz.

Viděla pořád před očima synovu výsměšnou tvář, a když ji teď hostitel přitáhl k sobě, řekla: "Prosím vás, nechte mne chviličku a vyvinula se m; nechtěla totiž přerušit to, co jí běželo hlavou: staří mrtví musí ustoupit mladým mrtvým a památníky jsou na nic, i její památník, který tento muž vedle ní uctíval patnáct let ve své mysli, je na nic, i manželův památník je na nic, ano, chlapečku, všechny památníky jsou na nic, říkala v duchu synovi a s mstivým potěšením se dívala, jak se jeho tvář svrašťuje a křičí: - Tak jsi nikdy nemluvila, matko! - Ovšem, věděla, že tak nikdy nemluvila, ale tato chvíle byla plna světla, pod nímž se stávalo všechno docela jiným:
Není důvodu, proč by měla dávat památníkům přednost před životem; její vlastní památník má pro ni jediný význam: že o v této chvíli může zneužít pro své přezírané tělo; muž, který sedí vedle ní, se jí líbí, je mladý a pravděpodobně (ba téměř jistě) je to poslední muž, který se jí líbí a kterého přitom může mít; a to jediné je důležité; jestli si ji pak zhnusí a povalí její památník ve své mysli, je lhostejné, protože památník je mimo ni, stejně jako jeho mysl a paměť jsou mimo ni, a všechno, co je mimo ni, je lhostejné. - Tak jsi nikdy nemluvila, matko! - slyšela synův výkřik, ale nedbala ho. Usmívala se.

DOKTOR HAVEL PO DVACETI LETECH
Doktor Havel se vydává do lázní a jeho mladá krásná žena-herečka je z toho zdrcena. Nejenže se od něj nechce na tři týdny odloučit, ale podezírá ho, že by v lázních mohl mít jiné ženy, protože ho po celý život provázela pověst sukničkáře a znalce žen. Havel nejdříve o ženy nemá zájem, ale když se mu začne dařit lépe, klidně by si dal říct, problém je však v tom, že zestárl a ženy o něj zájem nemají.
V lázních se Havel seznamuje s mladým reportérem, který chce dělat rozhovor s jeho slavnou ženou, ale když zjišťuje, jakou má Havel pověst, začne se s ním scházet a baví se spolu o ženách. Havel mu dává ohledně žen rady a taky mu "rozmluví" jeho přítelkyni. Na druhou stranu mu ale doporučí starší doktorku Františku, se kterou si nakonec redaktor začne.
Havlova situace s ženami se rapidně mění po tom, co ho v lázních navštíví jeho mladá krásná a slavná žena a je s ní vidět, jak se s ním zamilovaně prochází. Po jejím odjezdu se Havlovi nabídky jen hrnou.

Teď se však styděl.
Byl totiž vždycky sám sebou nejistý, a proto poddansky odkázán na lidi, s nimiž se stýkal a v jejichž pohledu a soudu shledával bojácně, jaký je a zač stojí. Usoudil nyní, že byl uznán mizerným, hloupým, obtížným, a nesl to o to tíž, že muž, jenž ho takto odsoudil, mu byl na první pohled sympatický. A tak stíhán neklidem telefonoval ještě téhož dne lékařce, aby se jí zeptal, kdo je vlastně ten hereččin manžel, a dověděl se, že je to nejenom známá lékařská kapacita, ale i jinak muž velmi proslulý; copak o něm pan redaktor opravdu nikdy neslyšel?
Pan redaktor přiznal, že ne, a lékařka řekla s dobromyslnou shovívavostí: "No ovšem, vždyť vy jste ještě dítě. V oboru, v němž Havel vynikl, se naštěstí nevyznáte."
Když se dalšími dotazy u dalších lidí přesvědčil, že tímto oborem bylo míněno erotické znalectví, v němž prý doktor Havel neměl ve své vlasti konkurenci, zastyděl se, že byl označen za neznalce a že to ostatně potvrdil i tím, že o Havlovi nikdy neslyšel. A protože vždycky toužebně snil o tom být jednou znalcem jako tento muž, mrzelo ho, že se projevil jako nesympatický hlupák právě před ním, před svým mistrem; vyvolával si z paměti svou žvanivost, své blbé vtipkování, svou netaktnost, a pokorně souhlasil s oprávněností trestu, jejž mu mistr udělil svým odmítavým odmlčením a nepřítomným pohledem do zrcadla.

EDUARD A BŮH
Eduard právě dostudoval vysokou školu a přichází učit do malého města. Jeho řiditelkou je ošklivá žena, která kdysi zničila život jeho bratrovi. Eduarda výuka žáků nenaplňuje a učitelem je jen proto, že to je jediné povolání, které by ho uživilo.
Po nástupu do školy se začíná scházet s dívkou Alicí, která se však brání jeho něžnostem a při jedné schůzce se ho zeptá, jestli věří v Boha. Eduard neví, jak odpovědět, ale když zjistí, že Alice věří, rozhodne se tvrdit, že věří, i když to není pravda a začne s ní chodit do kostela. Jednou je při odchodu z viděn řiditelkou a dostává se mu varování; přestože náboženství není vyloženě zakázáno, je na něj pohlíženo jako na něco nepatřičného, zvláště u učitelů.
Avšak ani taktika věřícího u Alice nezabírá, a proto Eduard začne předstírat ještě silnější, až fanatickou víru, aby mu podlehla, ale ani tato strategie nenese ovoce, ale spíše problémy, protože školnice jednou vidí Eduarda křižovat se na ulici. Je proto předvolán před řiditelku a inspektora, kde tvrdí, že i když ví, že víra v Boha ho odvádí od skutečnosti, a že by v něj věřit neměl, stále v něj věří, i když nechce.
Je určeno, že ředitelka bude dohlížet nad jeho vývojem a snažit se, aby přestal věřit. Začne mu tedy radit, co číst a zvát k sobě. Na návštěvě Eduard usoudí, že se k ní bude chovat jako ke krásné ženě a přijde mu, že si řiditelku získal. Při druhé návštěvě ho však začne řiditelka svádět a on ví, že se s ní bude muset vyspat. Je mu to protivné a ví, že to nedokáže. Když k němu jde nahá řiditelka, neví co dál, a tak jí poručí, aby si klekla a začala se nahlas modlit. To ho vzruší a tak se s řiditelkou, která je ošklivá a mnohem straší vyspí.
O víkendu jede s Alicí na chatu svého bratra. Od té doby, co byl "pro svou víru" pozván k řiditelce se k němu Alice chová zamilovaně a nevadí jí ani jeho doteky. Na chatě se spolu vyspí, ale při cestě domů si Eduard uvědomí, že vztah s Alicí je nicotný, a že mu na něm nezáleží a rozejde se s ní.
Eduard pak dále navštěvoval řiditelku až do doby, kdy se ujistilo jeho postavení ve škole. A dále občas chodil do kostela, přestože v Boha nikdy nevěřil.

Bůh, to je podstata sama, kdežto Eduard nenašel (a od příběhu s ředitelkou a Alicí uplynula již řádka let) nikdy nic podstatného ani na svých láskách, ani na svém učitelování, ani na svých myšlenkách. Je příliš bystrý, aby připustil, že vidí podstatnost v nepodstatném, ale je příliš sláb, aby po podstatnosti tajně netoužil.
Ach, dámy a pánové, smutno se člověku žije, když nemůže nic a nikoho brát vážně!
A proto Eduard touží po Bohu, neboť jedině Bůh je zbaven rozptylující povinnosti se jevit a smí pouze být; neboť jedině on tvoří (on sám, jediný a nejsoucí) podstatnou protistranu tohoto nepodstatného (leč tím více jsoucího) světa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 cheap cheap | E-mail | Web | 6. června 2014 v 20:59 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama