"Když to není rozbité, nespravuj to."

Listopad 2009

Stužkovák

21. listopadu 2009 v 15:05 | yellow |  Naše názory, články
Tak od včerejška jsme konečně maturanty se vším všudy, tedy i se stužkou, ke které již za dva a půl měsíce přibude i šerpa. Ale o tom teď nechci psát, protože jsem se rozhodla popsat náš stužkovák (silný to zážitek) a to nejen proto, že na něm frida nebyla.
Přípravy začaly již dlouho dopředu a nebyly vůbec snadné (například shodnout se na barvě stužky je nadlidský úkol). A včera konečně nastal den D. Hned po škole jsem s kamarádkou Veronikou (zapamatujte si ji, protože bude hrát docela velkou roli, jako ostatně vždycky) vypravily na nákupy, protože jsme byly pověřeny (spíš jsme se dobrovolně přihlásily) přípravou asi sedmdesáti chlebíčků a jednohubek. Jejich tvorba nám zabrala dvě hodiny čistýho času a to nepočítám tři hodiny z předešlého dne, co jsem strávila děláním pomazánky (myslím, že pro představu o mém kuchařském umění bude vhodný popis)
  • Rozhodla jsem se dělat bramborovou pomazánky, takže jsem začala škrabat brambory. Měla jsem s tím mírné nepříjemnosti, protože brambory přebíral děda a jak špatně vidí, tak tam dal i ty zelené, mezi kterými bylo nakonec značně problematické najít nějaký normální stravitelný. Když jsem tedy konečně našla a oloupala kýžené množství brambor, poprosila mě babička, která druhý den měla slavit narozeniny, jestli bych jí taky neudělala bramborovou pomazánku, takže jsem byla nucena najít a oloupat ještě další hromadu brambor. Tento úkol jsem nakonec dovedla ke zdárnému konci a dala brambory vařit, což mi zabralo docela dlouho dobu, jelikož mi brambory dvarkát!!! přetekly, takže jsem je pak vařila na málo a bez pokličky, protože jsem nechtěla potřetí uklízet kuchyni. Nakonec jsem tedy i tento úkon dokončila a vrhla se na strouhání. Již při prvním bramboru jsem však zjistila, že naše struhadlo je na dvě věci a ani jedna z nich není strouhání. V tu chvíli jsem už byla nasr..á na nejvyšší míru a měla jsem sto chutí to struhadlo rozdupat, ale ovládla jsem se. Nakonec jsme si došla půjčit babiččino struhadlo, která však nebylo o nic lepší. O hodinu později jsem tedy měla nastrouhaný přibližně dvě třetiny brambor a do ruky mě chytaly křeče. Přemluvila jsme teda mamku, aby to za mě dodělala. Mamka sice souhlasila, ale při strouhání mi řekla, že ty brambory mají nějakou divnou chuť. Taťka, kterej otvíral okurky zase prohlásil, že okurky mají nějakou divnou chuť. Nakonec se ukázalo, že mamka s taťkou měli divnou chuť, protože pomazánka byla dobrá a všem chutnala. Když jsem přiklusala s pomazánkou v obrovský míse k babičce, aby si nabrala, tak si zvala trošičku, takže mě zbylo pomazánky jako pro regiment vojáků. Nakonec se ale všechna spotřebovala.
Když jsme teda chlebíčky dodělaly, měly jsme to dost na knop, ale nakonec jsme přišli přesně a stihly všechno připravit. A pak už jsme všichni čakali na učitele, kteří dorazili se spožděním dvacet minut až dvě hodiny (přibližně).
Asi do půl deváté jsme seděli tak nějak promíchaně a potom jsme dostali stužky. Pan třídní měl velice vtipný německo-rusko-český proslov. Připili jsme si a všichni jsme se vyfotili (mám takový nepříjemný pocit, že budu na všech fotkách vypadat jako idiot, ale už jsem zvyklá). Potom byla opět volná zábava a za chvíli se začaly promítat fotky. Na jedné z nich jsem byla společně s Veronikou a obě jsme vypadaly jako absolutní dementi, takže jsme radši šly na panáka. Jelikož Veronika chtěla zkusit něco novýho, rozhodly jsme se pro Tequilu Silver. Otřesný zážitek. Nikdy jsem nic o tequile neslyšela (až na to, že se do ní dává červ a sůl a pochází z Mexika) a myslím, že kdybych měla víc informací (informace o tequile), tak bych si jí nikdy nedala. Asi to byla ta nekvalitní, protože jsme v ní cítila petrolej.
Když jsme si teda daly panáka, začala soutěž pro učitele o dort. Učitele jsme rozdělili do dvou družstev a podle deseti vlastností, tří otázek a fotky z dětství měli určit o koho se jedná. Docela mě překvapilo, že nejvíc lidí uhodli učitelé, o kterých bych předpokládala, že nás moc neznají a například naše předchozí paní třídní nebo náš současný třídní a učitelé, kteří nás mají už dlouho nebo na hodně hodit to neuhodli. Mě teda neuhodl nikdo.
Potom začala opět volná zábava a já šla s bývalou spolužačkou na dašího panáka. Opět jsme se podřídila a nechala vybrat ji, což byla chyba. Chtěla si dát jablečnýho Jelzina, tak jsme do toho šla taky. Byl ješě hnusnější než ta tequila. V tu chvíli už jsem byla mírně líznutá (nepila jsme jenom tequilu a jelzina, ale i další) a domluvená s Veronikou (která na tom byla obdobně), že při karaoke zazpívíme jako duet Every You, Every Me.
Ještě před karaoke však vystoupil spolužák, který nám zahrál na kytaru a zpívali jsme a pak nám ještě zahrál pan třídní. Chvíli na to už začalo karaoke, který bylo střídaný normálně pouštěnou hudbou. Byla to docela zábava a nejvtipnější bylo, když spolužák Honza a pan učitel N. zpívali písničku Lojza a Líza. Spolužák zpíval Lojzu a pan učitel zazpíval hrozně vysoko Lízu. Všichni jsme brečeli smíchy, protože to ještě doprovázeli strašně vtipnýma gestama. (Možná že se mi podaří sehnat video, protože to někdo natáčel.)
Samozřejmě, že se zpívala stousta dalších písniček a nakonec došlo i na Every You, Every Me. Nakonec nás to zpívalo několik a musím se přiznat, že já už toho moc nenazpívala, protože jsme už sotva mluvila. No a kolem druhý jsme to začínali balit.
Byl to rozhodně silný zážitek a už se těším na maturitní ples. Ale nebyla to jenom zábava. Pro mě z toho plynulo i poznání, že mám jelzina a tequilu zařadit po bok griotky mezi věci, co už v životě nechci pít.

Šelma kočkovitá

19. listopadu 2009 v 16:17 | yellow |  Naše názory, články
Už je to víc než měsíc, co jsme si domů přivezli malou černou kuličku, která pořád vrněla, mňoukala a chtěla se mazlit. Za ten měsíc se toho hodně změnilo. Kulička je sice pořád malá a černá a taky pořád vrní a chce se mazlit. Ale mňouká už jen když si jí zdá, že se na ní upírá malá pozornost.
Další věcí, která se změnila byl náš názor na drouboučké kotě jménem Felix. Ještě před měsícem jsme se všichni děsili, že se kocourek bude bezbraný moula, který se nebude líbit našem dvěma psů, a že se jich bude bát.
Po měsíci je však Felix pánem dvora, před kterým mají oba psi respekt, a obávaným lovcem. Když jsem se včera vracela ze školy, bylo naprosto ideální počasí zůstat ještě venku a pomazlit kocoura. Zavolala jsem tedy na dědu, jestli neví, kde kocour je a děda mi řekl, že si ho mám jít pustit, že ho zrovna zavřel. Tak jsem tedy zamířila ke kůlně, kde kocour přebývá a již z dálky jsem viděla, že tam na zemi u králíkárny cosi leží.
Když jsem pak přišla blíž, zjistila jsem, že tam leží mrtvej holub. V tu samou chvíli na mě volal děda, jestli vím, co Felix udělal. Samozřejmě jsem neměla ani šajnu a nic mě nenapadalo, protože jsem ho do tý doby považovala za absolutně bezbranýho. Tudíž jsem dědovi řekla, že nevím, co udělal a zeptala se, proč tam leží ten mrtvej holub a jestli by mi mohl Felixe pustit, protože se k žádnýmu mrtvýmu opeřenci nechci přibližovat.
V tu chvíli se na dědově obličeji objevil vítězoslavný úsměv následovaný větou: "Tohle udělal ten tvůj kocour." Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Že by moje malý koťatko ulovilo holuba, kterej je stejně velkej jako on? Ale byla to pravda. Když se děda vzdálil kocourovi z očí, ten nelenil a hups na prvního holuba.
Snažila jsem se to zahrát do autu, že holuba ranila mrtvice a Felix mu dával první pomoc, ale moc jsem neuspěla. Dědův výstavní holub je dědův výstavní holub a děda na něj nedá dopustit. Felix dostal koštětem a domácí vězení, ze kterýho může jen pod dědovým dozorem. To mu ovšem nebrání, aby se pokoušel o další atentáty na holuby.
Takže po druhém dni je skóre následující: kocour vede 1:0. Je spokojenej a neustále vrní. Holubi jsou na nervy, sedí vysoko na střeše a lítají světový rekordy (Díky kocourovi uletěj asi tak třicet metrů. Mají totiž silný pud sebezáchovy. Jinak uletí tak dva tři metry a jdou k zemi jako šutr.). Děda je naštvanej, protože kocour stále útočí na jeho milovaný holuby a když na ně náhodou neútočí, tak se mu neustále ochomejtá kolem nohou, nebo když si děda sedne na svoje oblíbený stanoviště pod třešní, tak mu za chvíli kocour přistane na zádech.
Abych to shrnula. Kamarádky pes, kterej honil dědovi holuby, je zapomenut. Terotistou číslo jedna je kocour, kterej překonal i jednoho ze psů, kterej dědovi pije krev už kolik let. Ale kocourovi to očividně nevadí.

Jan Čep - Povídky

18. listopadu 2009 v 18:51 | frida |  Čtenářský deník
Jan Čep - Dvojí domov

Domek
Sourozenci Jeník s Aničkou si se svými přáteli Frantíkem a Božkou v idylickém vesnickém prostředí po škole jdou hrát na domek. Vytvoří si vlastní odříznutý kousek svého světa a prostřednictvím samotné stavby domku autor popíše jejich rozdílné charaktery.
Především vyniká rozdíl mezi oběma chlapci - zatímco Frantík je prakticky založený a celou stavbu v podstatě řídí sám, Jeník je spíše snílek, který moc práce nezastane a spíše ostatním překáží. Zatímco se Frantík věnuje vylepšování domku a dívky jeho výzdobě, Jeník přemýšlí o světě.
Uvědomuje si, jak je svět veliký a děsí ho fakt, že ho nikdy nemůže úplně poznat ani mu porozumět. Se svými pochybnostmi a obavami se svěří matce, která je znepokojená tím, že její syn se vždy bude trápit otázkami, které není nikdo schopen zodpovědět.

"Mami, proč je slyšet šumot, i když je největší ticho?" ptal se Jeník. Když matka mlčela, vzal ji prudce kolem krku a vypravoval jí o domku, jak musil zůstat opuštěn.
Matka hleděla polekaně do vytřeštěných očí Jeníkových, který nedočkavě vyrazil: "Mami, jsou hvězdy tuze daleko?"
Nekonečně laskavá ruka matčina mu přejela po vlasech s nevýslovnou něhou: "Jeníčku, věř, nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme."
Pak spadly její ruce do klína a celá její bytost se vzňala modlitbou, aby Bůh neopouštěl její dítě, až nebude stačit k jeho utišení příklad její důvěry.

Bouře
Jeníka s rodiči zastihne při cestě na pole bouře. Rodina ale potřebuje sklidit část snopů a proto se musí strašlivému živlu postavit. Povídka popisuje jejich vyčerpávající boj s bouří i jejich strach. Jeníkova matka se neustále modlí, Jeníkův otec riskuje svůj život, když hlídá vůz, aby se nepřevrátil a Jeník by si nejradši přál být doma. Chlapec si ale uvědomuje, že své rodiče by nikdy neopustil, proto sebere všechnu odvahu a pomáhá jim.
Nakonec se šťastně dostanou domů a všichni cítí úlevu spojenou s bezpečným návratem. Autor zároveň popisuje rozdělení úloh v rodině - otec, coby ochranitel, musel jít na nejnebezpečnějším místě - a to, jak je rodina závislá na krávě, která táhne vůz. Kráva zároveň s nimi prožívá jejich strach a na konci pláče úlevou.

Cesta od kříže k humnám vedla takřka oním světem, a když se první zídky ukázaly, jejich radost byla nenadálá a krásná jako nezasloužená odměna. "Jsme opravdu naživu?" tázali se, bláto mezi prsty bylo tak teplé, lípy voněly a déšť ustával. Otec se konečně obrátil a usmál se tak čistě bledou tváří, jak ho Jeník nikdy dosud neviděl. Matka se ještě neodvažovala, smích se jí zdál ještě rouháním.
Pak se podívali na sebe a na promoklou fůru. "Říkala jsem, abychom už nejezdili," povídala matka, ale pak se taky zasmála, neboť se nikomu nic nestalo.
Jeník šel k Stračeně, ale zadržel ruku, napřaženou k pohlazení, když viděl, že jí tekou z otevřených očí veliké slzy. Nevěděl, že krávy mohou taky plakat.

Dvojí domov
Hospodář Roubal si pořídí novou krávu Srnu, která ale není zvyklá na chomout a hospodář jí proto musí bitím zkrotit. Jediný člověk, který krávu lituje, je jeho žena Roubalka, která si díky Srně vzpomene na své nezávislé mládí v horách a v ochočení krávy vidí podobnost s tím, jak si ona musela zvyknout na život s Roubalem. Přestože si Roubal krávu nakonec podmaní, v jeho ženě až do její smrti zůstanou tesklivé myšlenky na ztracenou svobodu.

Špičkou bičiště rýsuje kříž před přední nohy krav, pobídne je a vyjíždí na náves. Žena doprovází soucitnýma očima opatrně kráčející horskou krasavici.
"Budeš si těžko zvykat Roubalovu chomoutu!" myslí si Roubalka a dodává potichu: "Ale musíš si zvyknout, i já jsem musila!"

Kozlovice
Povídka popisuje těžký život vesničanů a jejich ubohou vesnickou tancovačku v malé přecpané hospodě, po které budou muset druhý den začít opět tvrdě pracovat.

Sotva položil první spánek na paměť řídkou záclonu, vstupuje okny den, hlasy ožívají a matčin pohrabáč rejdí v útrobách plotny. Oční víčka jsou srostlá a lze je jen s bolestí od sebe odtrhnout. Cesty, za noci osvobozené, kladou se odevzdaně pod kola vozů a starost se stává neúprosnou; dědina na sebe bere svůj starý kříž.
A ty, poutníku, který jdeš do světa kolem chalup zaťatých hluboko do země, viz kapky krve na kamení! A neposmívej se, když čteš: Osada: obec: Kozlovice.

Peněženka
Vojtěch dostal krásnou novou peněženku, ze které má velkou radost a opatruje ji. U cesty ale potká dva otrhánky, kteří ho donutí vyměnit ji za jejich ošklivou. Když se se vším svěří otci, namísto útěchy se setká s nadávkami.

Vojtěch hledí otrhánkovi do očí a chce se s ním dorozumět, ale výrostek mu bere poslední odvahu a říká: "Moje peněženka je lepší, honem si ji vezmi!" Hlas ho už příliš neposlouchá a Vojtěch v něm slyší výhrůžku.
Vzhlédne ještě jednou k dračím očím a hledá v nich nějaký koutek, z kterého by uviděl, že je to všecko jenom žert. Ale otrhánek se stává netrpělivým: "Dej sem peněženku!"

Do města
Malého Františka pošlou rodiče pro tabulky skla do nedalekého města. Musí projít lesem a polem a rodiče ho varují před zatopeným lomem. Cestou do města František narazí na rozcestí, a protože mu rodiče řekli, že má jít pořád rovně, neví, jestli se vydat doprava nebo doleva, když rovně žádná cesta nevede. Nakonec mu poradí kolemjdoucí babička, ale ve Františkovi zůstane pocit hanby za to, že byl tak nejistý. Navíc na něho v lese padl zvláštní strach. Aby si dokázal svou odvahu, šel cestou zpět schválně kolem lomu. Bylo horko a chlapec se chtěl osvěžit - kousek od břehu měla být mělčina, dále měl být lom velmi hluboký. František zkouší, kam až může zajít, ale je neopatrný a nakonec se utopí.
Lidé z vesnice ho hledají, ale vyloví už jen jeho mrtvé tělo.

Když ho to unavilo, umínil si, že vyzkoumá, jak daleko může jít. Mihlo se mu sice: "Kdybych se tak utopil...", zavrhl to však, neboť se mu pravidelně nevyplňovaly věci, kterými se zabýval v svých představách. Udělal ještě dva kroky, a najednou měl před očima zelenou mlhu. Okamžik ještě nevěřil, a pak zakřičel v nevýslovné hrůze. Nahoře však u nebylo nic slyšet.

Elegie
Autor vzpomíná na své dětství, na chaloupku, ve které žil s matkou a prarodiči.

Bylo - nebylo? Chaloupko z pohádky, jaký hřích jsem spáchal, že mě Bůh ranil slepotou? Není jí, země je pustá. Potok bublá uprostřed holých břehů a zrcadlí ve vlnách rozorané nebe nového času. Lipová alej je vykácena a kříž je obnažen, muka ukřižování se obnovují...
Jednoho dne mne stařeček nepoznal. Ležel na lůžku a jeho otevřené oči neviděly.
"Tuto košili mu dám do hrobu," řekla stařenka s pláčem.
Odešel jsem, duse se tesknotou.
Chaloupko, už tě neuvidím! Potok ocelové barvy rozorává mlčky oblohu nového času.

Alphaville - Dance Withe Me

4. listopadu 2009 v 20:32 Klipy
jo jo, zlatý 80s ;)


Čingiz Ajtmatov - Popraviště

3. listopadu 2009 v 23:33 | frida |  Čtenářský deník
Čingiz Ajtmatov
Popraviště

Hlavní postavy: Avdij Kallistratov, vlčice Akbara, Boston Urkunčijev

Román, který nemá jednotnou stavbu, ale dal by se chápat jako koláž tří příběhů, které mají společné myšlenkové vyústění a jsou propojeny příběhem vlčího páru Akbary a Taščajnara.
První část nás přivádí do mojunkumské savany, kde žije vlčice Akbara se svým vlkem Taščajnarem. Jsou to dva nejsilnější vlci v okolí, Akbara je svým způsobem velmi moudrá a zkušená a Taščajnar je zase neobyčejně silný. Jejich životy ale potká tragédie - do savany vpadne člověk.
Kdesi v družstvu totiž lidé nejsou schopni vyprodukovat dost masa, proto se kvůli naplnění plánu rozhodnou k barbarskému útoku na sajgy (antilopy) žijící v savaně. Obklíčí tisícihlavé stádo vrtulníky a automobily, střílí po nich automatickými zbraněmi a ještě se baví pohledem na smečku vlků, která se jim připletla do cesty. Tou smečkou je právě Akbařina rodina. Právě vyváděli s Taščajnarem svá štěňata na první velký lov sajg, ale když začala štvanice, splašené antilopy jim odřízly únikovou cestu a tak byla celá rodina nucena pobíhat mezi nimi dokola a bránit se ušlapání. Mladým vlčatům se to samozřejmě nepovedlo a všechna zahynula.
Akbara, zoufalá matka, která ztratila své děti, ale není jediná, kdo v okolí trpí. Své si prožívá i mladý Avdij Kallistratov, bývalý seminarista, který byl pro své pokrokové názory (snažil se církev zbavit dogmat neslučitelných se současným životním stylem a s vědeckými poznatky a vytvořit "modernějšího" Boha přístupného mladým generacím) nucen odejít ze studií a byl vyloučen z církve.
Avdij totiž trpí něčím, čemu bychom mohli říkat "spasitelský komplex". Vše začalo už dříve, když se po svém vyloučení živil jako dopisovatel novin a rozhodl se napsat rozsáhlou reportáž o sběračích anaši (drogy podobné konopí), kteří způsobovali společnosti velké problémy. Tito sběrači - v naprosté většině případů mladí lidé toužící po snadném výdělku - totiž neváhali cestovat do asijské části Ruska, tam drogu posbírat a propašovat ji zpět do Ruska, aby ji následně rozvezli do celého světa. Avdij se rozhodne, že se dostane přímo mezi sběrače, sepíše svou reportáž a vyburcuje veřejnost k jednání, které by zabránilo nadějným mladíkům ničit si život trestnou činností. Také trochu pyšně doufá, že by jim mohl "promluvit do duše" a přimět je k pokání a změně životního stylu.

Ten trpký omamný dým nevyvolává jen sladké opojení, jak by se zdálo, ale rozkládá člověka v člověku. Jak je zachráníš, když oni přinášejí v oběť sami sebe? Jestlipak víš, odkud to všechno pramení? V čem tkví příčiny? Mlčíš, nevíš, z kterého konce začít, jak to vysvětlit, co podniknout? A nebyl jsi to ty sám, kdo se s nezadržitelnou vehemencí dral ze zdí semináře do dravého proudu života, abys ho alespoň v něčem změnil k lepšímu? Spolužáci se ti posmívali - ty idealisto! Asi to nebylo pronic zanic. Už dnes přemýšlíš, jestli můžeš být narkomanům něčím prospěšný, jestli potřebují, aby ses vměšoval do jejich záležitostí a do jejich činů. Co pro ně vůbec můžeš udělat? Přesvědčit je, přinutit, aby žili jinak? Ale zatímco ty se trápíš, přemýšlíš co a jak, oni jdou za svým jasně vytčeným cílem, touží po úspěchu a spatřují v tom své štěstí. Ale jak je přesvědčit o opaku, jak je obrátit tváří k pravdě? Jestliže však nezasáhneš a nepomůžeš jim, budou dříve či později odsouzeni, vypovězeni do pracovních táborů; oni to však nepřijmou jako trest za zločin, ale jako smůlu. Jiná věc je odvrátit je od zla, očistit je pokáním, přimět je, aby se sami zřekli toho zločinného konání a spatřovali opravdové štěstí v něčem jiném. Jak by to bylo nádherné! Ale v čem by měli spatřovat své štěstí? V našich proklamovaných hodnotách? Ty už čas zbavil jejich ceny, jsou zprofanovány. Nebo snad v Bohu, v němž od dětství vidí potěšení starých dědků a babek, pohádku a nic víc? Koneckonců co zmůže slovo ve srovnání s možností přijít snadno k velkým penězům? Každý má dnes pohotově rčení: řečí se nenajíš, ale peníze plodí zase peníze. (...) Ó, kéž bych dokázal napsat reportáž, na niž by zareagovala spousta lidí jako na svůj vlastní problém, jako na požár ve vlastním domě, jako na neštěstí vlastních dětí. Teprve pak by slovo, zachycené mnoha a mnoha vnímavými lidmi, mohlo překonat moc peněz a zvítězit nad nepravostmi. Bože, dej, ať se to stane, ať slovo není vyřčeno nadarmo, a je-li pravda, že "na počátku bylo slovo", nechť mu zůstane i nadále jeho původní síla... Tak by se mělo žít a uvažovat...

Zpočátku vše probíhá dobře, ale když šéf sběračů Gríšan zjistí, k čemu se Avdij doopravdy chystá, rozhodne se dát mu za vyučenou. Sám moc dobře zná své lidi, proto se nebrání tomu, aby se Avdij pokusil o jejich obrácení k Bohu. Avdijův pokus samozřejmě selže, a to hned z několika příčin. Zaprvé si Avdij naivně myslí, že sběrači zahodí příležitost snadného zisku peněz kvůli něčemu tak "nedůležitému", jako jsou morální hodnoty. Zadruhé si ke svému proslovu nevybere ten nejvhodnější moment - zfetovaní mladíci mu sotva budou zbožně naslouchat. V nepříčetném stavu Avdije zbijí a vyhodí z jedoucího vlaku (ano - ani místo své řeči si Avdij nevybral nejvhodněji...). Avdij kupodivu celý incident přežije (sice je v příšerném stavu, ale dostane se mu dobré péče v nemocnici, stane se svědkem zatčení bandy, která ho málem zabila - unikne pouze vůdce sběračů - a seznámí se s Ingou Fjodorovnou - ženou svého srdce).
Jenže Avdij se nedokáže poučit. Stále se považuje za někoho, kdo sám dokáže změnit zkaženou společnost a opět se pokouší obrátit na správnou cestu ty nesprávné lidi. Kvůli penězům se vydá s dělníky do savany, kde jim má pomáhat při lovu sajg. Počká si, až se všichni pořádně opijí a ztratí soudnost, a potom je začne přesvědčovat o tom, v jakém omylu žijí. Opilí dělníci samozřejmě zareagují stejně jako zfetovaní sběrači anaši - Avdije zbijí... navíc ho přivážou ke stromu (litují, že s sebou nemají kladivo a hřebíky) a tak je Avdij "ukřižován" přesně tak, jako jeho Učitel. Avdij se v duchu přenáší do Judeje a stává se účastníkem rozhovoru Piláta Pontského a Ježíše Nazaretského. Potom ještě spatří naposledy vlčici Akbaru (která mu ještě jako sběrači anaši ušetřila život, když ho nachytala v polích omámeného drogou v blízkosti svých mláďat a nezabila ho) a potom umírá.
Třetí část románu je považována za nejlepší - vypráví o typu člověka, kterého Ajtmatov obdivuje - silného, přírodního, zdravého, pohansky zdatného. Všechny tyto vlastnosti bezesporu má ovčák Boston Urkunčijev, nejlepší pracovník sovchozu, vzorný hospodář, dobrý manžel a milující otec svého sotva dvouletého syna Kendžeše. Sklízí ale nejen úspěchy, ale hlavně četné pomluvy - zejména od závistivého Bazarbaje Nojgutova. Naráží také na lidskou lenost a neschopnost (hlavně v rámci strany, která odmítá jakékoli jeho návrhy na zlepšení činnosti ovčáků a obviňuje ho z kontrarevoluce a podpory kapitalismu a soukromého vlastnictví). Boston ale na řeči lidí nedá - žije uzavřený do sebe a jediným potěšením je pro něho právě jeho syn, kterého má se svou druhou ženou (první manželka mu zemřela, stejně jako manžel jeho nynější ženy, který byl jeho dobrým přítelem, ale který tragicky zahynul v ledové proláklině a právě jeho smrt je jednou z příčin pomluv). I o toto své jediné potěšení je ale připraven a to právě vinou Bazarbaje, který opilý narazí na vlčí doupě (doupě Akbary a Taščajnara, kteří sem uprchli ze zničené savany). Ukradne mláďata, aby si za peníze z jejich prodeje koupil vodku, ale zapomene na to, že mu v patách půjdou dva rozzuření rodiče. Utíká před nimi, schová se na statku u Bostona a tím přivede vlky na jeho stopu. Boston se snaží Bazarbaje přimět, aby vlčata vrátil (nebo aspoň zneškodnil rodiče, kteří se nyní budou mstít), ale zbabělec a provokatér Bazarbaj se přirozeně nemá ani k jednomu. Od té doby Akbara s Taščajnarem neustále obléhají Bostonův dům, žalostně vyjí a mstí se na Bostonových ovcích. Boston už má všeho dost - sice vlčí rodiče lituje, ale nedokáže dále snášet hlasité projevy jejich stesku. Chce je vylákat a zastřelit, Taščajnar ale prohlédne jeho past, ve snaze ochránit Akbaru napadne Bostona a je z bezprostřední blízkosti zastřelen. Akbara uprchne, ale je nyní zcela zoufalá - už třikrát ztratila potomky (mezi obdobím života v savaně a v horách měla ještě jeden vrh, mláďata ale zahynula při požáru) a nyní přišla i o věrného manžela...
Boston se s rodinou chystá stěhovat za ovcemi na pastviny, v panujícím zmatku ztratí rodiče na chvíli malého neposedného Kendžeše z očí, a ten se vytratí ven. Tam se setká v Akbarou. Akbara cítí, že dítě je lidským mládětem, chce si ho odnést do svého doupěte jako náhradu za vlčata, ale lidé ji zpozorují. Utíká a odnáší s sebou i malého chlapečka. Boston ji pronásleduje, ze zoufalství po ní vystřelí, ale bohužel omylem zastřelí i své dítě.
Naprosto zdrcený Boston se vydává zabít Bazarbaje a potom se sám utopí v jezeře.

Samuel Beckett - Čekání na Godota

3. listopadu 2009 v 22:41 | frida |  Čtenářský deník
Samuel Beckett
Čekání na Godota

Hlavní postavy: Vladimír, Estragon, Pozzo, Lucky

Společně s hrou Plešatá zpěvačka od rumunského autora Eugéna Ionesca je Čekání na Godota jedním ze stěžejních děl absurdního dramatu, které převádí myšlenky francouzského existencialisty Alberta Camuse do divadelní podoby.
Absurdita světa a lidské existence vůbec je popsána pomocí skeptických motivů a použitého jazyka - tzv. metajazyka (parajazyka) typického svou vyprázdněností a bezobsažností.
Hry absurdního dramatu se obecně vyznačují scénickou jednoduchostí, což je patrné i z tohoto díla - děj se odehrává na prašné venkovské cestě, kde jedinou kulisu tvoří seschlý strom. Sám Beckett byl mistrem ve zjednodušování svých her, což předvedl hlavně ve své dvacetivteřinové hře Dech.
Na výše zmíněné polní cestě se setkávají hlavní protagonisté - přátelé a tuláci Vladimír s Estragonem. Jsou to životní ztroskotanci, které od sebevraždy dělí pouze představa setkání s tajuplným Godotem, na kterého mají na tomto místě čekat, a následná vyhlídka na šťastnější budoucnost. Dlouhou chvíli si krátí rozhovorem, ale vzájemně se neposlouchají a chvílemi ani neví, o čem právě mluvili. Absurditu prohlubuje i to, že si nejsou vůbec jistí, zda čekají ve správnou chvíli na správném místě, čtenář (respektive divák) se mezi řádky dočítá, že žádná scéna se neodehrává poprvé, ale že si hrdinové pouze nepamatují, že ji již prožili. Také nemají absolutně žádnou představu o tom, kdo ten Godot vlastně je, nebo cože to po něm chtěli...

VLADIMÍR: Takže?
ESTRAGON: Takže nic. To je moudřejší.
VLADIMÍR: Počkáme, až co nám řekne.
ESTRAGON: Kdo?
VLADIMÍR: Godot. (...) Budem aspoň vědět, na čem jsme.
ESTRAGON: Na druhý straně by možná bylo lepší kout železo, dokud... nevychladne.
VLADIMÍR: Jsem zvědavej, co nám řekne. To nás k ničemu nezavazuje.
ESTRAGON: Co jsme to po něm vlastně chtěli?
VLADIMÍR: Tys u toho nebyl?
ESTRAGON: Nedával jsem pozor.
VLADIMÍR: Já vlastně... Nic určitýho, myslím.
ESTRAGON: Na něco jsme se ho ptali.
VLADIMÍR: To je ono.
ESTRAGON: Vznesli neurčitou prosbu.
VLADIMÍR: Tak.
ESTRAGON: Co on?
VLADIMÍR: Že uvidí.
ESTRAGON: Že nemůže nic slíbit.
VLADIMÍR: Že si to musí nechat projít hlavou.
ESTRAGON: Odpočat a fit.
VLADIMÍR: Poradit se s ženou.
ESTRAGON: S přáteli.
VLADIMÍR: S poradci. (...)
ESTRAGON: A my? (...) Co my s tím?
VLADIMÍR: My jsme prosebníci
Po chvíli se k nim přidávají kolemjdoucí Pozzo se svým sluhou Luckym. Pozzo se k Luckymu chová velmi krutě, vede ho na trh prodat a vysvětluje, že kdysi ho Lucky dokázal obveselit, ale dnes ho pohled na něj zabíjí a nemůže ho snést. Pozzo chvíli čeká s tuláky na Godota, ale pak společně s Luckym odchází. Zanedlouho poté přijde k přátelům Chlapec, kterého poslal Godot se vzkazem, že dnes bohužel přijít nemůže, ale že se jistě objeví zítra. Vladimírovi se Chlapec zdá povědomý (další náznak toho, že se tento výjev opakuje), ale nikdo si na předchozí setkání více nevzpomíná.
Druhé dějství a druhý den - Vladimír s Estragonem opět čekají na Godota a krátí si řečmi dlouhou chvíli. Společnost jim opět krátce dělají Pozzo s Luckym, ale tentokrát jsou oba změnění - Pozzo přes noc oslepl a Lucky oněměl. Pozzo si na tuláky nevzpomíná, dokonce si ani není schopen uvědomit, že to bylo včera, kdy ještě viděl. I vnímání času ostatních je dost pokřivené. Když Vladimír s Estragonem opět osamějí, Estragon usíná a Vladimír (který se zdá inteligentnější) vítá Chlapce a už dopředu tuší, že opět nese zprávu od Godota, ve které jejich schůzku odloží na zítřek. Když se Estragon probudí, je neustálým marným čekáním otrávený. Oba se svorně rozhodnou, že odejdou, ale nedokáží se pohnout a je jasné, že zůstanou a budou dál čekat na Godota.
Není nijak upřesněno, kým by měl Godot být (objevují se spekulace, že jde o Boha). Sám Beckett se k tomu vyjádřil: "Kdybych věděl, kdo to je, tak bych to v té hře uvedl.", a tak Godota chápeme jako alegorii na cokoli, na co v životě s nadějí čekáme, ale co nepřichází.
Myšlenkou hry je, že "Godot" nikdy nepřijde a nám zůstává pouze to čekání a víra.

Předklasické období

2. listopadu 2009 v 20:13 | yellow |  Oblast egejská, Řecko
PŘEDKLASICKÉ OBDOBÍ
ČASOVÉ A GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ
- trvalo přibližně 500 let a během této doby se řecké kmeny usazovaly v Řecku, na ostrovech v Egejském moři, na Krétě a v Malé Asii → 1. řecká kolonizace
- později řecké městské státy (= polis) získávali nová koloniální území po celém Středomoří → 2. (velká) řecká kolonizace (rozšiřování obchodního vlivu)
HISTORICKÝ VÝVOJ
Nejstarší období (1100-800 př. n. l.)
- tzv. temné nebo homérské období
o nedostatek historických pramenů, zprávy o životě Řeků čerpáme od Homéra
- kulturní úpadek
o dórské kmeny vyvrátily kulturu v Mykénách, ubyl značný počet obyvatel a přestalo se používat písmo
- příprava na pozdější rozmach řecké civilizace
- probíhala 1. řecká kolonizace - helénské kmeny zaujímají pozice v egejské oblasti
- zemědělsko-pastevecký způsob života
o žili ve vesnicích v okolí oblastního kultovního či sněmovního centra
o v čele stál kmenový náčelník
- postupně se formoval základ budoucího městského státy (= polis)
- na přelomu 9. a 8. století př. n. l. upravili řečtí obchodníci fénické písmo a vznikla řecká alfabeta
Archaické období (800-500 př. n. l.)
- vznik samostatných městských států, vláda rodové aristokracie, zvyšuje se podíl práce otroků
- zdokonalení zemědělské výroby, rozvoj řemesel
- menší osady se spojují do silných a hospodářsky soběstačných městských států
- občanem se stal ten, kdo se narodil občanům v určitém městském státě
o měl práva (mohl vlastnit půdu a nemovitosti, volit úředníky a sám kandidovat, mohl se účastnit sněmů a hlasovat) a povinnosti (bránit svou vlast a mít vlastní výzbroj, ekonomicky podporovat stát), které však měl i neplnoprávný občan
o bohatství státu se měřilo podle bohatství občanů
o politiky se nemohli účastnit otroci, ženy a muži pod třicet let
- za barbara byl dříve považován cizinec, dnes je za něj považován kulturně nevzdělaný člověk
- politická zřízení
o oligarchie - vláda několika
o theokracie - vláda kněží
o demokracie - vláda lidu (lidé si volá své zástupce)
o aristokracie - vláda šlechty
o timokracie - vláda skupiny nejbohatších bez ohledu na původ
o otrokářská demokracie - vládne lid, ale existují otroci (jsou hospodářsky důležití, ale nemají práva)
o tyranida - vláda jednoho člověka, která vedla k rozvoji
§ osvícenský absolutismus starověku
§ již ve starověkém Římě se přesunul význam na krutovládce
- 2. (velká) řecká kolonizace (8.-7. století př. n. l.)
o koncem temného období došlo k uklidnění národů po bojích s Dóry a došlo k přelidnění
o Řekové zabírají pozice v celém Středomoří a zakládají kolonie (=osady)
o v polovině 8. století př. n. l. docházelo k soustavnému osidlování pobřeží Středozemního a Černého moře
o kolonie byly zakládány nejbohatšími státy, které měly dostatek peněz i znalostí
§ zakládající stát se nazýval metropolí a s nově založenou kolonií udržoval přátelské, spojenecké a obchodní vztahy
§ nejvýznamnější kolonie: Syrakusy (Sicílie), Marsala (dnešní Marseille, v Galii), Neapolis (dnešní Neapol, Itálie)
o důsledky kolonizace
§ zrychlila změny ve společnosti
§ růst životní úrovně Řeků, vzdělanosti
· v bohatých iónských městech (např. Milétos, Efesos) se začaly rozvíjet filosofie, přírodní vědy, matematika, medicína
§ zvýšení obchodů
· z kolonií se dovážely suroviny a obilí
· do kolonií se dovážely řemeslné výrobky
§ levnému obilí z kolonií nebylo možno konkurovat
· velkostatkáři vysázeli vinice a olivovníky
· drobní rolníci vysázeli vinice a olivovníky také, ale když jim úroda zmrzla, upadali do dlužního otroctví
§ růst rozdílů mezi chudými a bohatými
· řemeslnící byli často bohatší než aristokracie
· sociální změny nastartovaly politické změny
Sparta
- před rokem 1000 př. n. l. osídlili Dórové jih Peloponésu, kde si podmanili achájské kmeny a zabrali jejich území
- Dórové byli především vojáci a zemědělci
- zemědělsko půdu a otroky považovali za společné vlastnictví městského státu, které si pak svobodní Sparťané spravedlivě přerozdělovali
- rozdělení společnosti
o svobodní Sparťané
§ vládnoucí vrstva, kterou tvořilo asi 10 000 mužů
§ měli občanská a politická práva
§ nezabývali se zemědělstvím ani řemeslnou výrobou, ale byli to profesionální vojáci
o perioikové
§ živili spartskou společnost a dodávali jí řemeslné výrobky
§ svobodní obchodníci, zemědělci a řemeslníci, kteří žili kolem Sparty
§ v případě potřeby vykonávali vojenskou činnost
§ nemohli se podílet na utváření spartského státu
o heilóti
§ bezprávní otroci, kteří pocházeli z řad původního obyvatelstva
§ věnovali se zemědělství a z výnosů odváděli svobodným Sparťanům dávky
§ pomáhali v rodinách
- žila v neustálé vojenské pohotovosti
- od sedmi let byly děti vychovávány státem, který je přísnou vojenskou výchovou vedl k tělesné zdatnosti
o běh, vrh oštěpem, hod diskem, zápas a výcvik se zbraněmi → cílem byl odolný, poslušný, státu oddaný a statečný voják
o čtení, psaní, jednoduché počítání a orientace v zákonech
o dvacetiletý mladík dostal plnou zbroj, ve třiceti se z něj stal plnoprávný občan a mohl založit rodinu
o dívky byly vychovávány tak, aby z nich byly zdravé a silné matky
- vláda rodové aristokracie (= oligarchie)
o dva králové
§ představitelé dvou nejsilnějších rodů, kteří stáli v čele státu
§ zastávali úřad vrchního velitele, nejvyššího kněze a soudce
§ v době války byla jejich moc neomezená
o pět eforů
§ v době míru dohlíželi na vládu králů
§ nejvýznamnější a nejmoudřejší státní úředníci, kteří byli voleni z vážených mužů starších šedesáti let
§ voleni na jeden rok
o gerúsia
§ rada starších
§ měla třicet členů (z nichž dva byli králové)
§ kontrola státních financí a úředníků (včetně králů)
§ podíleli se na výchově mládeže, přípravě lidového shromáždění, navrhování zákonů a souzení těžkých zločinů
o apellá
§ shromáždění plnoprávných mužů
§ schvalování zákonů, podíl na volbě eforů, rozhodování o vyhlášení války
Athény
- Athéňané byli iónského původu, kteří žili na poloostrově Attika, kde se zabývali zemědělstvím, ale kvůli neúrodné půdě se přeorientovali na řemeslnou výrobu a obchod
- rozvojem obchodu (převážně s olivovým olejem) došlo k nárostu majetku a významu athénských obchodníků a rozdílů mezi obyvatelstvem
- Athény vyčnívaly převahou kulturních akcí a tradic
- zrodila se zde antická demokracie
- v 8. století př. n. l. vládla v Athénách rodová aristokracie (= oligarchie) z jejíž řad byli každý rok voleni nejvyšší úředníci - archonti
o později bylo voleno šest thesmothéků (zákonodárců)
o někdejší Archóntu tvořili státní radu - areopag (název podle pahorku zasvěceného bohu Areovi, kde rada zasedala
§ držel veškerou moc
§ volba úředníků, soudní spory, dohled nad dodržováním zákonů
o démos - běžný lid
- ve druhé polovině 7. století se začal tento systém hroutit
o aristokraté bojovali o moc, zemědělci se silně zadlužovali a tím docházelo k bouřím
o občané z neurozených vrstev žádali spoluúčast na správě státu
o 621 př. n. l. došlo k prvním reformám
§ DRAKÓN byl pověřen, aby sepsal tradiční státní normy, které se dosud podávali pouze ústně
§ vznikly Drakónovy zákony, které byly známy svou přísností a tvrdými tresty, ale již nesly jednoduchou právní podobu (např. pohlížely různě na vraždu a na neúmyslné zabit)
- roku 594 př. n. l. nastoupil do úřadu archonta oblíbený básník SOLÓN a s jeho nástupem mluvíme o zrodu athénské demokracie
o zrušil dlužní otroctví a Athéňany prodané do otroctví v zahraničí vykoupil zpět (tzv. seisachteia - setřesení břemene)
o posílil armádu z řad rolníků
o vytvořil ústavu, ve které již občané nebyli rozděleni podle rodu, ale podle zemědělského výnosu do čtyř majetkových tříd
o pro ochranu demokracie rozšířil společný sněm - ekklésia, který tvořili athénští muži starší dvaceti let
- roku 546 př. n. l. nastoupil do úřadu archonta PEISISTRATOS, který za podpory bezzemků a středních vrstev porazil bouřící se aristokraty a přerozdělil jejich půdu
o podporoval řemesla a obchod
o za jeho vlády nastala roku 527 př. n. l. tyranidu a na několik let došlo k období rozkvětu
o Peisistratova tyranida byla pro Athény přínosem, ale za vlády jeho synů se situace začala obracet
- roku 510 př. n. l. se k moci dostal KLEISTHENÉS, který obnovil demokratické zřízení a provedl reformy
o rozdělil území Athén do deseti místních fýl, z nichž každá zahrnovala tři oblasti (přímořskou, vnitrozemskou, městskou)
§ z každé fýly bylo vybráno 50 občanů do rady pěti set
§ lid z jednotlivých obcí či městských států tvořil nejmenší správní jednotky - démy
§ rozdělení podle místa bydliště umožnilo Athéňanům stát podle principu rovnosti před zákonem - isonomiá
§ klíčovou politickou roli vedle sněmu svobodných občanů (ekklesiá) hrála rada pěti set (búlé)
o pro ochranu demokracie zavedl střepinkový soud (= ostrakismus)
§ každý občan měl právo na hliněnou střepinu napsat jméno toho, kdo podle jeho názoru ohrožoval athénskou demokracii a bezpečnost státu pokus se většina (minimálně se účastnilo 6000 mužů) shodla na jméně, musel dotyčný až na deset let do vyhnanství, ale nepřišel o občanská práva a majetek
- Athénské demokratické zřízení
o lidový sněm - ekklesiá
§ skládal se ze všech svobodných mužů nad 20 let
§ omezoval tradiční moc areopágu
§ svoláván 40krát za rok a hlasovalo se o státních otázkách (vyhlášení míru či války, udělování občanství, uzavírání spojenctví)
§ nejvyšší zákonodárná, soudní a kontrolní moc (nad činností státních úřadů a hospodaření s financemi)
o rada pěti set - búlé
§ tvořená vylosovanými muži nad 30 let
§ vedla stát v době mezi zasedáními lidového shromáždění
o nejvyšší porotní soud - heliaia
§ tvořen 6000 vylosovanými občany
o deset stratégů
§ každým rokem bylo voleno 10 nejschopnějších vojevůdců
Společensko-ekonomické pozadí
- postupem času došlo k vývoji a změnám v politickém zřízení
o nejprve vládla rodová aristokracie (oligarchie), kterou vystřídala vláda skupiny nejbohatších bez ohledu na urozený původ (timokracie), po ní se ujala vláda jednoho (tyranida) nebo v čele stálo shromáždění občanů (demokracie)
o tyranida se zpočátku zdála moudrým a efektivním řešením, ale ukázalo se, že moc soustředění do jedněch rukou se snadno zvrhne a vede ke krutovládě
- mezi 8.6. stoletím př. n. l. byly během velké řecké kolonizace zakládány osady na jihu Itálie, na Sicílii a v severní Africe
o nové osady byly neustále ve spojení se zakládajícím městem
o z kolonií byly přiváženy suroviny pro řemeslnou výrobu a otroky
o do kolonií se vyvážely zemědělské produkty a řemeslné výrobky
Společensko-kulturní pozadí
- v temném období byly sepsány Homérovy eposy Ílias a Odysseia, formovala se řecká mytologie, rozvíjely se věštírny
o nejznámější věštírnou byla Apollonova věštírna Delfách, kde působily věštkyně Pýthie
§ Pýtie seděla na trojnožce nad puklinou ve skále, ze které vycházely omamné výpary a vyrážela ze sebe slova, která kněží skládali ve věštby
- obnovilo se používání písma, pro jehož základ bylo převzato hláskové písmo Féničanů
o psalo se na keramický střep nebo papyrusový svitek
- v Malé Asii se začala rozvíjet filosofie, které z počátku zahrnovala nauky o přírodě, její podstatě a principech ovlivňujících veškeré dění
o počátky řecké astronomie a matematiky (Thales s Milétu, Pythagoras, Euklides)
o Milétská škola
§ hledání pralátky, ze které vznikl svět
§ materialisté
§ Thales z Milétu
· pralátkou je voda
· vypočítal zatmění slunce
· Nejtěžší je poznat sám sebe, nejlehčí je poradit druhému.
· To, co nechceš, aby se dělo tobě, nečiň druhému.
§ Anaximénés
· Pralátkou je vzduch
· vše vzniká stačováním vzduchu
§ Anaximandros
· vytvořil jednu z nejstarších map světa
· egocentrismus - Země je střed vesmíru
· svět funguje na střetu protikladů
· pralátkou je apeiron - první abstrakce ve filosofii
o Pythagorejci
§ idealisté
§ chtěli se odlišit
§ měli vnitřní stanovy, co bylo řečeno ve spolku se nesmělo opakovat na veřejnosti
§ později zrušeni za kritiku vlády
§ Pythagoras
· není pralátka, ale prazákon
· svět je harmonie čísel (lichá - negativní, sudá - pozitivní, 0 - ideální), matematických souvislostí
o Eleatská škola
§ snaží se popřít pohyb
§ Zenón
· vymyslel 4 aporie, které popíraly pohyb (Stadion, Achilles a želva, Dichotomie, Letící šíp)
o Herakleitós z Efesu
§ materialista, dialektik
§ tzv. temný filosof
§ pralátkou je oheň
§ vše plyne (Dvakrát do jedné řeky nevstoupíš.)
o Empedoklés
§ materialista
§ čtyři pralátky (voda, oheň, země, vzduch)
o Atomisté
§ dialektici

§ Leukipos
· jako první použil slovo atom jako nejmenší nedělitelné částice
§ Demokritos
· atomy se neustále pohybují, vznikají, zanikají, shlukují se, přeměňují se
o Sofisté
§ až přeumělkovaná řeč
§ diskutovali za každých okolností
o Skepticismus
§ nic se nedá poznat
- malířství se rozvíjelo jako dekorace na keramických nádobách
o dipylské amfory (= nejstarší vázy pocházející z 8. století př. n. l. zdobené geometrickými ornamenty)
o později se objevují rostlinné, živočišné a orientální prvky
o přibližně od roku 600 př. n. l. se objevují vázy s vyobrazením běžného života, mytologických příběhů
- v sochařství se objevovaly postavy mladých krásných nahých mladíků (= kúros), které zobrazovaly tehdejší ideál zdravého, krásného a vzdělaného člověka
o jejich protějšky tvořily dívky oblečené v lehkých nařasených šatech (= koré)
- v architektuře se objevovaly tři typy sloupů
o dórský - jednoduchý, masivní, bez patky
o iónský - jemnější, s volutovou hlavicí a patkou
o korintský - nejmladší, nejzdobnější, s hlavicí posázenou akantovými listy a patkou
- Olympijské hry
o pořádaly se od roku 776 př. n. l. každé čtyři roky (ale pouze v době míru)
o rok 776 př. n. l. se stal i základním bodem pro řecký letopočet
o první byly v řecké Olympii
o měly náboženský podtext (byly zasvěceny bohům)
o vítěz získal vavřínový věnec
o nejprve se soutěžilo i ve zpěvu a rétorice, později už jen ve sportu

Mykénské období a příchod Řeků

1. listopadu 2009 v 10:24 | yellow |  Oblast egejská, Řecko

MYKÉNSKÉ OBDOBÍ A PŘÍCHOD ŘEKŮ

ČASOVÉ A GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ
- v průběhu 2. tisíciletí př. n. l. se na území Řecka usazovaly řecké kmeny, které postupně osídlily Řecko, egejskou oblast, a pobřeží Malé Asie
- po zániku krétsko-mykénské kultury po roce 1200 př. n. l., kdy došlo i k úbytku obyvatelstva, využili situace a na opuštěných územích položili základ budoucí věhlasné řecké civilizace
HISTORICKÝ VÝVOJ
Mykénská civilizace (1600-1100 př. n. l.)
- v předmykénském období (1900-1600 př. n. l.) na území Řecka pronikly ze severu Balkánského poloostrova indoevropské pastevecké kmeny Achájů
- ve druhé polovině 2. tisíciletí došlo pod vlivem krétské civilizace k rozvoji třetí významné egejská civilizace s centry v Mykénách, Thébách, Tiryntu a Pylu
- kolem roku 1450 př. n. l. ovládli Achájové zničenou Krétu
o začali obchodovat s Egyptem, Sýrií a Fénicií
o podle mínojské civilizace začali budovat paláce, které však na rozdíl od paláců na Krétě měly robustní kamenné hradby, které pozdější Řekové považovali za dílo jednookých obrů Kyklopů (tzv. kyklopské zdi)
- největší rozkvět v průběhu 13. století př. n. l., kdy se mykénský král Agamemnón spolu se svým loďstvem a dalšími spojeneckými králi vypravil k pobřeží Malé Asie, aby zde dobyl Tróju
o v jednom z center mykénské civilizace, Pylu, kraloval po tři generace moudrý král Nestór, který byl nejstarším a nejzkušenějším rádcem krále Agamemnóna při válce proti Tróji
o historicita bájného vyprávění je sporná, ale Trója doopravdy existovala a ovládala obchod v Černém moři
§ definitivně zničena až po nájezdu mořských národů
- významným centrem byly Théby, kam byly umístěny báje o Oidipovi
- během 12. století př. n. l. mykénská civilizace upadá (tlak mořských národů a Chetitů)
- poslední zbytky mykénských opevněných měst byly dobyty Dóry na konci 12. století př. n. l.
Usazování řeckých kmenů
- v celé oblasti se během 2. tisíciletí př. n. l. usazovaly helénské indoevropské kmeny
o jejich kultura sice nedosahovala úrovně Kyklaďanů nebo Kréťanů, ale nakonec je díky své výbojnosti a zemětřesení na konci 16. století př. n. l. ovládli
§ něco z jejich kultury převzali a dále rozvíjeli, mnohé však bylo zničeno či zapomenuto
o Achájové
§ přicházeli od počátku 2. tisíciletí př. n. l. a obsadili Peloponés
§ kolem roku 1700 př. n. l. vytlačili pevninské Kréťany a oslabenou Krétu si podmanili kolem roku 1450 př. n. l.
o Aiolové
§ potomci Achájů
§ zůstali na Peloponésu v Elidě, Acháji a v Arkadiii, v jižní části Thesálie, na severních ostrovech v Egejském moři a v Troádě
o Iónské kmeny
§ od
počátku 11. století př. n. l. do konce 9. století př. n. l. žili v Attice, Euboji a na pobřeží Malé Asie
§ zemědělsko-pastevecký život
o Dórové
§ výbojné kmeny, které si od 12. století př. n. l. podrobovaly původní obyvatelstvo a usadily se v jižní části egejských ostrovů (např. Rhodos) a na jihozápadním pobřeží Anatolie
§ jejich centrem se stala Sparta
§ příbuzná skupina severozápadních kmenů, které se usadily v Thesálii, Akarnánii, Aitólii a v Épeiru
- řecké kmeny (= Helénové) zůstaly až do období helénismu nejednotné, přestože byly kulturně i jazykově příbuzní
o pro jednotlivé kmeny byly i drobné odlišnosti či vlastní tradice natolik zásadní, že o ně vedly vleklé spory
Společensko-ekonomické pozadí
- o mykénské společnosti toho není mnoho známo, obecný obrázek získáváme z mýtů
- archeologické vykopávky prováděl Heinrich Schliemann
o objevil Tróju
o nalezeny bohatě zdobené hrobky ze 16. století př. n. l. i kruhové šachtové hroby
o Atereova pokladnice s tzv. nepravou klenbou
- vládnoucí vrstvou v Mykénách byli válečníci
- běžné obyvatelstvo se zabývalo pastevectvím a rybolovem

Společensko-kulturní pozadí
- v 15. století se Kréty zmocnili Achájové, kteří z části vyspělejší kulturu převzali, část však zničili
- mnoho nalezených zlatých šperků a zlatem zdobených předmětů pocházelo z Kréty nebo tvořili válečnou kořist
- nejstaršími městy jsou Mykény a Tíryns, které byly vybudované na vyvýšeninách a obklopovaly je dvojité hradby
o hradby byly sestavené z precizně opracovaných kamenů, takže vytvářely dojem, že jsou z jednoho kusu a na některých místech byly až 15 metrů široké
o do města se vcházelo jednou branou (Lví brána v Mykénách)
o uvnitř města stál megaron (= chrám s obdélníkovým půdorysem a se dvěma sloupy v předsálí)