"Když to není rozbité, nespravuj to."

Jan Čep - Povídky

18. listopadu 2009 v 18:51 | frida |  Čtenářský deník
Jan Čep - Dvojí domov

Domek
Sourozenci Jeník s Aničkou si se svými přáteli Frantíkem a Božkou v idylickém vesnickém prostředí po škole jdou hrát na domek. Vytvoří si vlastní odříznutý kousek svého světa a prostřednictvím samotné stavby domku autor popíše jejich rozdílné charaktery.
Především vyniká rozdíl mezi oběma chlapci - zatímco Frantík je prakticky založený a celou stavbu v podstatě řídí sám, Jeník je spíše snílek, který moc práce nezastane a spíše ostatním překáží. Zatímco se Frantík věnuje vylepšování domku a dívky jeho výzdobě, Jeník přemýšlí o světě.
Uvědomuje si, jak je svět veliký a děsí ho fakt, že ho nikdy nemůže úplně poznat ani mu porozumět. Se svými pochybnostmi a obavami se svěří matce, která je znepokojená tím, že její syn se vždy bude trápit otázkami, které není nikdo schopen zodpovědět.

"Mami, proč je slyšet šumot, i když je největší ticho?" ptal se Jeník. Když matka mlčela, vzal ji prudce kolem krku a vypravoval jí o domku, jak musil zůstat opuštěn.
Matka hleděla polekaně do vytřeštěných očí Jeníkových, který nedočkavě vyrazil: "Mami, jsou hvězdy tuze daleko?"
Nekonečně laskavá ruka matčina mu přejela po vlasech s nevýslovnou něhou: "Jeníčku, věř, nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme."
Pak spadly její ruce do klína a celá její bytost se vzňala modlitbou, aby Bůh neopouštěl její dítě, až nebude stačit k jeho utišení příklad její důvěry.

Bouře
Jeníka s rodiči zastihne při cestě na pole bouře. Rodina ale potřebuje sklidit část snopů a proto se musí strašlivému živlu postavit. Povídka popisuje jejich vyčerpávající boj s bouří i jejich strach. Jeníkova matka se neustále modlí, Jeníkův otec riskuje svůj život, když hlídá vůz, aby se nepřevrátil a Jeník by si nejradši přál být doma. Chlapec si ale uvědomuje, že své rodiče by nikdy neopustil, proto sebere všechnu odvahu a pomáhá jim.
Nakonec se šťastně dostanou domů a všichni cítí úlevu spojenou s bezpečným návratem. Autor zároveň popisuje rozdělení úloh v rodině - otec, coby ochranitel, musel jít na nejnebezpečnějším místě - a to, jak je rodina závislá na krávě, která táhne vůz. Kráva zároveň s nimi prožívá jejich strach a na konci pláče úlevou.

Cesta od kříže k humnám vedla takřka oním světem, a když se první zídky ukázaly, jejich radost byla nenadálá a krásná jako nezasloužená odměna. "Jsme opravdu naživu?" tázali se, bláto mezi prsty bylo tak teplé, lípy voněly a déšť ustával. Otec se konečně obrátil a usmál se tak čistě bledou tváří, jak ho Jeník nikdy dosud neviděl. Matka se ještě neodvažovala, smích se jí zdál ještě rouháním.
Pak se podívali na sebe a na promoklou fůru. "Říkala jsem, abychom už nejezdili," povídala matka, ale pak se taky zasmála, neboť se nikomu nic nestalo.
Jeník šel k Stračeně, ale zadržel ruku, napřaženou k pohlazení, když viděl, že jí tekou z otevřených očí veliké slzy. Nevěděl, že krávy mohou taky plakat.

Dvojí domov
Hospodář Roubal si pořídí novou krávu Srnu, která ale není zvyklá na chomout a hospodář jí proto musí bitím zkrotit. Jediný člověk, který krávu lituje, je jeho žena Roubalka, která si díky Srně vzpomene na své nezávislé mládí v horách a v ochočení krávy vidí podobnost s tím, jak si ona musela zvyknout na život s Roubalem. Přestože si Roubal krávu nakonec podmaní, v jeho ženě až do její smrti zůstanou tesklivé myšlenky na ztracenou svobodu.

Špičkou bičiště rýsuje kříž před přední nohy krav, pobídne je a vyjíždí na náves. Žena doprovází soucitnýma očima opatrně kráčející horskou krasavici.
"Budeš si těžko zvykat Roubalovu chomoutu!" myslí si Roubalka a dodává potichu: "Ale musíš si zvyknout, i já jsem musila!"

Kozlovice
Povídka popisuje těžký život vesničanů a jejich ubohou vesnickou tancovačku v malé přecpané hospodě, po které budou muset druhý den začít opět tvrdě pracovat.

Sotva položil první spánek na paměť řídkou záclonu, vstupuje okny den, hlasy ožívají a matčin pohrabáč rejdí v útrobách plotny. Oční víčka jsou srostlá a lze je jen s bolestí od sebe odtrhnout. Cesty, za noci osvobozené, kladou se odevzdaně pod kola vozů a starost se stává neúprosnou; dědina na sebe bere svůj starý kříž.
A ty, poutníku, který jdeš do světa kolem chalup zaťatých hluboko do země, viz kapky krve na kamení! A neposmívej se, když čteš: Osada: obec: Kozlovice.

Peněženka
Vojtěch dostal krásnou novou peněženku, ze které má velkou radost a opatruje ji. U cesty ale potká dva otrhánky, kteří ho donutí vyměnit ji za jejich ošklivou. Když se se vším svěří otci, namísto útěchy se setká s nadávkami.

Vojtěch hledí otrhánkovi do očí a chce se s ním dorozumět, ale výrostek mu bere poslední odvahu a říká: "Moje peněženka je lepší, honem si ji vezmi!" Hlas ho už příliš neposlouchá a Vojtěch v něm slyší výhrůžku.
Vzhlédne ještě jednou k dračím očím a hledá v nich nějaký koutek, z kterého by uviděl, že je to všecko jenom žert. Ale otrhánek se stává netrpělivým: "Dej sem peněženku!"

Do města
Malého Františka pošlou rodiče pro tabulky skla do nedalekého města. Musí projít lesem a polem a rodiče ho varují před zatopeným lomem. Cestou do města František narazí na rozcestí, a protože mu rodiče řekli, že má jít pořád rovně, neví, jestli se vydat doprava nebo doleva, když rovně žádná cesta nevede. Nakonec mu poradí kolemjdoucí babička, ale ve Františkovi zůstane pocit hanby za to, že byl tak nejistý. Navíc na něho v lese padl zvláštní strach. Aby si dokázal svou odvahu, šel cestou zpět schválně kolem lomu. Bylo horko a chlapec se chtěl osvěžit - kousek od břehu měla být mělčina, dále měl být lom velmi hluboký. František zkouší, kam až může zajít, ale je neopatrný a nakonec se utopí.
Lidé z vesnice ho hledají, ale vyloví už jen jeho mrtvé tělo.

Když ho to unavilo, umínil si, že vyzkoumá, jak daleko může jít. Mihlo se mu sice: "Kdybych se tak utopil...", zavrhl to však, neboť se mu pravidelně nevyplňovaly věci, kterými se zabýval v svých představách. Udělal ještě dva kroky, a najednou měl před očima zelenou mlhu. Okamžik ještě nevěřil, a pak zakřičel v nevýslovné hrůze. Nahoře však u nebylo nic slyšet.

Elegie
Autor vzpomíná na své dětství, na chaloupku, ve které žil s matkou a prarodiči.

Bylo - nebylo? Chaloupko z pohádky, jaký hřích jsem spáchal, že mě Bůh ranil slepotou? Není jí, země je pustá. Potok bublá uprostřed holých břehů a zrcadlí ve vlnách rozorané nebe nového času. Lipová alej je vykácena a kříž je obnažen, muka ukřižování se obnovují...
Jednoho dne mne stařeček nepoznal. Ležel na lůžku a jeho otevřené oči neviděly.
"Tuto košili mu dám do hrobu," řekla stařenka s pláčem.
Odešel jsem, duse se tesknotou.
Chaloupko, už tě neuvidím! Potok ocelové barvy rozorává mlčky oblohu nového času.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 frida frida | E-mail | Web | 18. listopadu 2009 v 18:55 | Reagovat

ještě jsem přečetla tu "Peněženku", ale to nevím jak mám jako napsat... jinak - tyhle povídky se mi nelíbily natolik, abych je četla všechny (stejně na tom je i yellow) takže tu asi komplet dílo Jana Čepa nenajdete... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama