"Když to není rozbité, nespravuj to."

Prosinec 2009

tak se nám to blíží... rok 2010 :D

31. prosince 2009 v 21:43 | frida |  Připravujeme...
juchůůů yellow je právě někde venku na tahu, takže jsem se rozhodla napsat dneska do týhle rubriky já (rozumějte: většinou sem píše právě yellow)

hm... na poslední chvíli jsem k roku 2009 přidala dva články (super - máme jich za prosinec 5!! ) - ne, že by na tom nějak záleželo... ale potřebovala jsem přečíst a vrátit ty knížky... skoro to vypadá, že bysme si měly dát předsevzetí, že jich příští prosinec napíšeme víc (ale já předsevzetí stejně nikdy nedodržovala dýl než pár hodin, takže to nemá cenu)

na rok 2010 se popravdě V Ů B E C N E T Ě Š Í M ! ! ! ! protože je to rok, kdy končím školu... takže 1) doháním učení za posledních osm let 2) maturita (blééé) 3) problémy s tím, že na žádnou VŠ kam bych chtěla pravděpodobně nebudu přijatá... btw. 4) nevím, na jakou VŠ bych vlastně chtěla... (ale to za mě přinejhorším vyřeší příbuzní... )

(yellow to má s těma bodama podobně... akorát v bodě 3) a 4) se zřejmě rozcházíme - ale pořád tak nějak doufám, že se s tou 3) "jen" podceňuju )

každopádně - netuším, co náš blog čeká v příštím roce (kromě toho, že můžu s naprostou jistotou říct, že na něm budeme mít ještě MÍŇ času než doteď) jen doufám, že se yellow neztříská natolik, aby ho po příchodu domů 1. 1. 2010 v amoku nesmazala a vzhledem k tomu, že bude tak málo času, nehodlám nic slibovat (ale pořád musím číst povinnou četbu, takže nějaký čtenářáky by být měly...)

závěrem všem přeju hodně štěstí do nového roku (nikdy nevím, jestli se to píše s velkým "N" nebo malým "n"... ale myslím tím štěstí po celý rok, takže jsem nakonec po pětiminutovým váhání zvolila variantu č. 2 a komu se to nelíbí, ať si p***l políbí ) a doufám, že jste si Silvestra užili líp než já (u PC a Wordu a Bohumila Hrabala... - následně u maturitních otázek do ZSV - v přestávkách uklidňováním psa (pomóóóc - někdo je tu s ním sám doma) a ládováním ho sedativama (bože, snad se ráno probudí) ...)

mějte se
frida

Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

31. prosince 2009 v 21:30 | frida |  Čtenářský deník
Bohumil Hrabal
Ostře sledované vlaky

Hlavní postavy: Miloš Hrma

Děj této povídky nás zavádí do malé odlehlé železniční stanice roku 1945 (německá okupace), kde se zaučuje třiadvacetiletý mladík Miloš Hrma. Pod vedením výpravčího Hubičky, svůdce a milovníka žen, a přednosty se zálibou v chování holubů, se připravuje na své budoucí povolání u dráhy, kterým se zabýval již jeho otec. Ten začal pracovat ve dvaceti letech a ve svých pětačtyřiceti mohl odejít do důchodu (tuto pozici mu všichni sousedé závidí).
S Milošem, který je zároveň vypravěčem, se čtenář setkává v době, kdy se mladík vrací zpět do stanice po tříměsíční absenci způsobené svým pobytem v nemocnici, kde se léčil ze zranění, která si sám způsobil. Pokusil se totiž o sebevraždu poté, co neuspěl v prvních milostných pokusech se svou dívkou Mášenkou, během kterých, podle vlastních slov, "zvadl jak lilium".
Zpočátku se Miloš retrospektivně vrací do minulosti a vypravuje o své rodině a o začátcích u dráhy, potom se zaměří na současné dění kolem sebe.
Stanicí má brzy projíždět takzvaný ostře sledovaný vlak - tedy jeden z německých transportů, které míří buď na frontu nebo z ní. Tento vlak má německé vojáky zásobovat municí. Výpravčí Hubička je ale zřejmě v kontaktu s nějakou partyzánskou organizací a získá bombu, kterou má Miloš za úkol hodit na projíždějící vlak. Mladík inspirovaný podobným kouskem jihlavských partyzánů, který se nedávno podařil, s úkolem souhlasí a v opojení z toho, že se konečně stal mužem (svou první zkušenost zažil s tajemnou Viktorkou, která bombu do stanice přinesla) se rozhodne vylézt na rameno semaforu stojícího u kolejí.
Odtud hodí nálož přesně do prostředku jednoho ze středních vagónů vlaku. Je ale spatřen hlídačem. Voják, který má na starosti hlídku, po Milošovi vystřelí v tutéž dobu, kdy Miloš vystřelí po něm. Voják vypadne z vlaku a Miloš spadne vedle něj.
Pozoruje umírajícího vojáka a ví, že sám zemře taky (má prostřelené plíce, německého vojáka trefil do břicha). Myslí na svou matku, na to, že už ji nikdy neuvidí, ale zároveň je rád, že dokázal nálož správně umístit. Zraněný voják trpí bolestmi a Miloš se ho snaží zabít, po chvíli se mu to podaří a poslední, co slyší před svou smrtí, je zvuk exploze vlaku.

A přestal padat sníh, vyšel krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a ještě hlasitěji volal:
"Mutti!! Mutti!!"
A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel voják, jehož obličej zklidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na jehož jedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis: Bringe Glück. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi, ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého postřelili a jeden druhého přivedli ke smrti, ač jistě, kdybychom se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili si.
Povídka popisuje nejen finální útok na německý vlak a situaci, kdy si Miloš uvědomuje, že byl donucen zabít někoho, s kým by si mohl rozumět, kdyby nestáli každý na jiné straně barikády. Sledujeme i "drobné starosti" nejen hlavního protagonisty, ale i ostatních postav - výpravčího, který má problémy s kárnou komisí, protože telegrafistce ze stanice na zadnici otiskoval úřední razítka, paní přednostové, na které si manžel vylévá všechen svůj vztek, i pana přednosty, který je pohoršen necudným chováním mladé generace, zastoupené právě výpravčím Hubičkou.

Ivan Olbracht - Nikola Šuhaj loupežník

31. prosince 2009 v 15:32 | frida |  Čtenářský deník
Ivan Olbracht
Nikola Šuhaj loupežník

Hlavní postavy: Nikola Šuhaj, Eržika

Nikola Šuhaj je mladík pocházející z pohorské vesnice Koločavy, který se proslavil jako loupežník a bájný ochránce chudých.
Během první světové války vstoupil do armády, ale před bojem se dlouho ukrýval u jakési stařeny, která měla dvě dcery. Stařena byla čarodějnice a Nikola spolu se svým kamarádem její dcery svedli. Slíbili, že se s nimi ožení, ale aby tento slib nemuseli splnit, jejich matku utloukli. Ještě před tím je ale očarovala a teď se jich neměla dotknout žádná kulka "ani z pušky, ani z pistole, ani z kulometu, ani z děla."
Krátce po této příhodě (a poté, co se přesvědčili, že kouzlo funguje) oba kamarádi zběhli a už se v životě neviděli. Nikola se vrátil do Koločavy, která ale během války velmi zpustla, protože muži byli pryč a ženy se nemohly bránit vyděračským kupcům, ziskuchtivým Židům a zkorumpovaným úředníkům. Když se jejich muži vrací z fronty a vidí, v jakém jsou jejich domovy stavu, dojde k revoltě, která je ale potlačena. Šuhaj je coby zběh pronásledován a ukrývá se v lesích před četníky. Díky tomu v něm místní obyvatelstvo začne vidět svého hrdinu, který vzdoruje autoritám.
Po skončení války přejde celá oblast Podkarpatské Rusi pod správu Československé republiky a nastoupí sem čeští úředníci a čeští četníci. Situace kolem Nikoly se uklidní a on se může vrátit domů za svou dívkou Eržikou, kterou si vezme. Začne hospodařit a žít normálním životem.
Po dvou letech pokojného života si ale uvědomí, že pro lidi byl hrdinou, a že tu nyní takový hrdina schází. Spolu s několika kumpány začne přepadávat obchodníky a bohaté, aby jejich majetek mohl rozdávat na potkání všem dobrým lidem. Pověst o něm se rozletí po celém kraji a brzy se ho všichni nepoctiví bojí a chudí ho milují a oslavují. Stačí, aby u cesty pouze řekl své jméno a obchodníci odhazují své zboží a utíkají.
Jeho zbojnictví se samozřejmě nelíbí četníkům, kteří na Šuhaje pořádají doslova štvanice. Vše je ale marné - chrání ho kouzlo, a tak jsou v přestřelkách zraněni vždy pouze četníci.
Navíc Šuhaje podporuje celá Koločava a okolí. Nikdo proti němu nechce svědčit a ačkoli se najde pár bývalých kumpánů, kteří jsou donuceni na něho donášet, Nikolu to neohrozí.
Nikola se stává postrachem celého okolí (samozřejmě s výjimkou vesničanů). Kromě projíždějících obchodníků se ho bojí i představitelé Židovské obce v Koločavě - hlavně Žid Abraham Beer usiluje o jeho likvidaci, protože mu tajně pomáhá s obchody a nepotřebuje, aby Nikolu četníci dostali živého a donutili ho "zpívat".
Všichni jeho blízcí se snaží Šuhaje přesvědčit, aby vzal, co naloupil, a utekl. Jenže on se nechce odloučit od milované krajiny a od své Eržiky, která kvůli němu ale dost trpí, protože celá Šuhajova rodina je dennodenně sledována četníky a jsou často vyslýcháni a brutálně biti.
K Nikolovi se přidá i jeho mladší bratr Jura, který podezírá všechny okolo ze zrady a představuje nebezpečí i pro bývalé Nikolovy spojence. Ti se teď rozhodnou (v rozhodování jim pomůže i vypsaná odměna na Šuhajovu dopadení a skrytý nátlak Abrahama Beera), že bude lepší, když Nikola zemře. Vědí, že kulkou ho zabít nemohou, proto vymyslí plán. Jeden z nich má Šuhajům donést jídlo, další předstírají práci na nedaleké louce. Nakonec se všichni u jídla sejdou a přestože je Jura velmi podezíravý a neustále na hosty míří nabitou zbraní, najdou si chvíli, kdy Nikolu i Juru zabít sekerami.

Koločava odhlasovala Nikolovi Šuhajovi smrt.
Ostatní Verchovina o tom nevěděla. Necítila nic z tísnivé hrůzy, která bezejmenná a šedivá ležela jako trvalý tlak nad Koločavou.
Milovali dále Šuhaje. Pro zázrak jeho moci, pro jeho odvahu, pro jeho lásku, pro jeho smutnou sopilku. Proto, že vzal na sebe to, k čemu oni nikdy neměli odvahy: že šířil mezi pány hrůzu, miloval ponížené, bohatým bral a chudým dával, že se mstil za všechnu bídu a křivdy. Jméno Šuhaj mělo něco z šera, vůně a zvuků nedělních kostelů, kde bydlí ten, jehož nutno milovati a jehož se třeba bát.

Nikola byl tedy nakonec přemožen díky zradě svých kamarádů, ale četníci s vrahy udělají dohodu: nepoženou je před soud za úkladnou vraždu, když sláva za Nikolovo dopadení bude přiřčena právě četníkům.
Tím končí život statečného zbojníka, ale jeho příběh přetrvá v obyvatelích Koločavy, pokud ne navždy, tedy na hodně dlouhou dobu.
V tomto románu Ivana Olbrachta se prolínají dva významové plány: jeden z nich je reálný a ukazuje nám život slavného podkarpatského zbojníka (Olbracht se o příběhu Nikoly Šuhaje podle vlastních slov dozvěděl při svém pobytu v Podkarpatské Rusi jedenáct let po Nikolově smrti), druhý je pohádkový a popisuje lidovou mystifikaci Šuhajova příběhu, ve kterém nechybí čarodějnice, víly a jiná mystická stvoření spojená s tajemnou horskou přírodou.
Prvkem, který tyto dvě roviny sjednocuje, je divoká horská krajina, která je velmi barvitě vylíčena.



Klasické období

3. prosince 2009 v 18:27 | yellow |  Oblast egejská, Řecko
KLASICKÉ OBDOBÍ
ČASOVÉ A GEOGRAFICKÉ VYMEZENÍ
- vymezeno počátkem povstání maloasijských řeckých měst proti perskému útlaku roku 500 př. n. l. po němž následovaly řecko-perské války a končí roku 338 př. n. l., kdy Řecko přišlo o samostatnost po porážce v bitvě u Chaironeie, kdy se dostalo pod makedonskou nadvládu
HISTORICKÝ VÝVOJ
Řecko- perské války (492-449 př. n. l.)
- příčinou válečných střetů byla především rozpínavost Peršanů, kteří pronikli přes Malou Asii do Evropy až k Dunaji a vytvořili si zde evropskou satrapii
- mezi lety 500-494 př. n. l. docházelo k povstání řeckých měst v Malé Asii, kvůli perskému útlaku a vysokým daním
o Řekové především v Milétu a Efesu se bouřili a za pomoci Athén obsadili část perského území , dobyli a vyplenili Sardy
o roku 494 př. n. l. byli Řekové poraženi v bitvě u Milétu najatým fénickým loďstvem
§ následně byly dobyty Milét, Efesos a další maloasijská řecká města a spojenectví s Athénami se stalo záminkou k napadení evropského Řecka
- roku 492 př. n. l. byla většina perského loďstva zničena nouří cestou k Athénám
- 1. řecko-perská válka (490 př. n. l.)
o toto tažení bylo celkově neúspěšné
o bitva u Marathónu
§ obrovská perská přesila pod vedením Dareba I. byla poražena řeckým vojskem pod vedením athénského vojevůdce MILTIADÉA
§ marathónský běh - athénský posel běžel 42 km se zprávou o vítězství a pak zemřel
o Peršané se pokusili napadnout Athény z moře, ale museli ustoupit
o poté situace v Perské říši nedovolila ve válce pokračovat a v bojích pokračoval až Dáreiův syn Xerxes
o Athéňané se připravovali k dalším bojům a město se rozdělilo na dvě strany
§ konzervativní aristokrati a rolníci pod vedením ARISTEIDA chtěli soustředit hlavní síly do pozemní armády
§ řemeslníci a obchodníci pod vedením THEMOSTOKLA chtěli zbudovat silné loďstvo
§ nakonec se začal stavět přístav Pireos nedaleko Athén, který s nimi byl spojený dlouhými zdmi
- 2. řecko-perská válka (480-449 př. n. l.)
o vedl ji Xerxes, do Řecka vtáhl přes Thrákii
o roku 480 př. n. l. byli Řekové poraženi v bitvě u Thermopyl
§ údajně v Thermopylské soutěsce bojovalo 8 000 Sparťanů pod vedením krále Leonidase proti 200 000 Peršanů
§ Řekové bránili strategickou soutěsku, kterou se procházelo do Attiky a Peršané nedokázali využít ani obrovskou přesilu a nakonec po dvou dnech skončil boj vítězstvím Peršanů, kteří po zradě jednoho z Řeků, který jim prozradil, kudy je možno přejít horský hřeben a vpadnout Řekům do zad
§ král LEONIDAS propustil většinu vojska a pouze se 300 mužů bránil soutěsku, způsobil Peršanům obrovské ztráty, zpomalil jejich postup, ukázal spartskou odvahu a válečné umění a nakonec se všemi muži padl
o po vítězství u Thermopyl táhli Peršané Attikou a pustošiliji
o chtěli dobýt Athény
o Athéňané se stáhli na ostrov alamány a THEMISTOKLÉS, který velel modernímu a bojeschopnému loďstvu vlákal velké, neobratné a špatně ovladatelné perské loďstvo do úzkého salamínského průlivu a tam ho v bitvě u Salamíny roku 480 př. n. l. rozdrtil
§ Xerxes I. se zalekl zprávy, že se mu Řekové chystají odříznout únikovou cestu i pozemní armádě se s částí vojska stáhl domů a zbytek vojska zůstal v Řecku pod vedením vojevůdce Mardonia
o po vítězství u Salamíny Řekové nepokračovali v bojích, Athéňané se pustili do oprav města, ale zakrátko se k nim přiblížil zbytek perského vojska a město bylo zpustošeno
§ po tomto útoku postavili Řekové nové spojenecké vojsko a v roce 479 př. n. l. v bitvě u Plétají porazili dvojnásobnou perskou přesilu a téhož roku porazili v bitvě u mysu Mykalé zbytek perského loďstva
o roku 478 př. n. l. byl založen Athénský námořní spolek
§ měl získat zpět ztracená území v Řecku a Malé Asii, egejské ostrovy a ovládnout obchodně důležité černomořské úžiny
o roku 449 př. n. l. byl uzavřen Kalliův mír
§ Peršané uznali společenskou i politickou nezávislost Řecka a s konečnou platností se stáhli
Situace po řecko-perských válkách
- Athény získaly vůdčí mocenské postavení v rámci Athénského námořního spolku
o původně měly být vztahy rovnoprávné, ale Athény vlastnily více než polovinu lodí, takže získaly vůdčí postavení
o po válce začaly bohatnout díky obchodu
o když některé město nesplnilo své závazky, násilně vyžadovaly jejich dodržení a zasahovaly do hospodářství města a snažily se v něm prosazovat demokracii
- Sparta soustředila své spojence do Peloponéského spolku, který měl plnit funkci mocenské protiváhy k Athénskému námořnímu spolku
o význam a vliv Sparty vycházel z její vojenské síly
o nedošlo ani k rozmachu řemesel a obchodu, ale ani k rozmachu zemědělství
o roku 464 př. n. l. byla Sparta zničena zemětřesením, čehož hodlali využít nesvobodní heilóti a podmanění Messéňané
§ Sparta však sešikovala vojsko, kterého se otroci zalekli a vrátili se ke své práci
§ válka s Messéňany však trvala osm let
§ Athény sice nabídly vojenskou pomoc, ale kvůli rozdílným politickým názorům bylo spojenectví nemožné
o spartští velitelé a králové zatoužili po bohatství, bujela korupce a množily se bojové akce pouze kvůli kořisti
o gerúsia bránila rozvoji obchodu a řemesel, a proto se válka stávala jediným řešením
- rostlo napětí mezi Athénským námořním spolkem a Peloponéským spolkem rostlo
o Sparta se obávala, že by mohla přijít o spojence, protože Athény prosazovaly demokracii, kde mohly a politické rozpory zachvátily celé Řecko
o mocenský vzestup Athén podněcoval Spartu k válce
- roku 446 př. n. l. svolal PERIKLÉS do Athén celovecký sjezd, kde měl být sjednán mír a měla být obnovena spolupráce mezi všemi Řeky
o Sparta však byla proti, sjezd se nakonec vůbec nekonal a rozdělení na dva bloky se ještě prohloubilo
o Periklés se tedy pokusil odvrátit válku a poslal do Sparty návrh třicetiletého míru, který Sparťané roku 445 př. n. l. přijali
Periklovy reformy (443-429 př. n. l.)
- po výhře nad Peršany nastalo krátké zlaté období Athén
- vzrostla athénská politická moc
- roku 462 př. n. l. byla upravena athénská ústava, která se stala významným krokem k rozvoji státu a upevnění demokracie
- PERIKLÉS
o nejvýznamnější athénský státník
o žil v letech 495-429 př. n. l. a v Athénách vládl v letech 443-429 př. n. l.
o zemřel na mor
o měl neobyčejnou osobní autoritu a důvěru lidu, takže byl volen 15 let největším vojenským stratégem
o původem byl aristokrat, ale stal se z něj velký zastánce demokracie
Peloponéská válka (431-404 př. n. l.)
- roku 431 př. n. l. vypukla válka mezi Athénami a Spartou, která trvala 27 let
- záminkou se stal spor s Korintem, protiathénská nálada se vyhrotila v Megaře a Aigině
- Sparta svolala peloponéský spolek a dala Athénám ultimátum
o především měla vypovědět Perikla a rozpustit Athénský námořní spolek
o Athéňané však odmítli uposlechnout
- až do roku 429 př. n. l., kdy v Athénách vypukla morová rána, vedly ve válce Athény, ale mor způsobil úbytek obyvatelstva a morální úpadek
- Athény byly oslabeny epidemiemi a vzpourami otroků
- v roce 422 př. n. l. v bitvě u Amfipole padli oba hlavní vojevůdci (za Athény Kleón a za Spartu Brásidás) a v roce 421 př. n. l. podepsal athénský vojevůdce NIKIÁS se Spartou mír na 50 let
- mír vydržel až do roku 415 př. n. l., kdy se rozhořely nové boje
o athénské loďstvo se pod vedením ALKIBIADA vypravilo proti Syrakusám, ale během výpravy proti němu povstala opozice a přešel na stranu Sparty
o v roce 413 př. n. l. byly Athény poraženy a v roce 411 př. n. l. byla v Athénách nastolena oligarchie
o Athéňané sloužící na lodích ji však neuznali, spolu s Alkibiadem se vrátili na stranu Athén a po dalších bojích byla opět obnovena demokracie
o v roce 405 př. n. l. byly Athény poraženy v bitvě u Aigospotamoi a v roce 404 př. n. l. došlo ke kapitulaci Athén
Spartská hegemonie (404-394, respektive 371 př. n. l.)
- po porážce Athén si Sparta nárokovala rozpuštění Athénského námořního spolku, vydání athénských lodí a stržení athénských hradeb
- Sparťané se pokusili podmanit si celé Řecko a do všech oblastí si dosadili svoje zástupce
- tvrdá sparťanská vláda byla horší než nepřátelství a peloponéský spolek se začal rozpadat
- v Athénách byla dosazena vláda třiceti tyranů, ale Athéňané přesto žili demokratickými principy a roku 403 př. n. l. obnovili demokracii, úřady a práva z Periklovy doby vyjma střepinkového soudu
- z obavy před novým vzrůstem athénské moci uzavřeli Sparťané dohodu s Persií
o Sparťané se neúspěšně pokusili o pomoc Kýrovi Mladšímu, který se pokoušel získat trům
o trůn nakonec získal Artaxerxés II. a v letech 399-394 př. n. l. vedl proti Spartě válku
- roku 395 př. n. l. již byly Athény natolik silné, že se spolu s Thébami, Korinthem, Megarou a Argem utkali se Spartou v korintské válce
o v roce 394 př. n. l. bylo spartské loďstvo rozdrceno v bitvě u Knidu athénsko-perskou koalicí
o Sparta přišla o svou hegemonii nad Egejským mořem
o válka trvala osm let a během ní nedošlo ke konečné porážce Sparty
o roku 387 př. n. l. Sparta dokonce znovuzískala perské spojenectví (Peršané se báli vzrůstu moci Athén a Théb) a roku 386 př. n. l. byl podepsán tzv. Antalkidův královský mír
§ Peršané přislíbili Spartě vojenskou a finanční pomoc a hegemonii (= nadvláda) nad pevninským Řeckem, výměnou za řecká města v Malé Asii, které měly být podřízeny Persii
o Athéňané po vítězství v bitvě u Knidu začali budovat nový námořní spolek (založen roku 378 př. n. l.), obnovili hradby a začali budovat nové obchodní i válečné loďstvo
Thébská hegemonie (371-362 př. n. l.)
- roku 379 př. n. l. byla v Thébách svržena oligarchie, kterou podporovala Sparta a byla nahrazena demokracií
o tím byl nastartován vzestup Théb, které založily tzv. boiótskou ligu
§ Sparta požadovala její rozpuštění, což Thébané podmínili rozpuštěním peloponéského spolku
§ Sparta proti Thébám vytáhla, ale i přes téměř dvojnásobnou přesilu byla roku 371 př. n. l. poražena v bitvě u Leukter
§ z této porážky už se Sparta už nikdy nevzpamatovala a moc Théb rostla až do roku 362 př. n. l., kdy se proti nim postavily Athény a Sparta v bitvě u Mantinele, které se obávaly rostoucího thébského vlivu
· bitva sice skončila nerozhodně, ale všechny strany byly natolik vyčerpány, že uzavřely mír
- žádná ze stran nezískala trvalou nadvládu nad ostatním územím a boje oslabily celé Řecko
Společensko-ekonomické pozadí
- v 5. století př. n. l. došlo k vrcholu athénské otrokářské demokracie a největšímu rozkvětu Athén
o athénská demokracie a ústava se staly vzorem v mnoha dalších státech
o Athény vyly ohrožovány Spartou, která usilovala o nadvládu v Řecku a prosazovala oligarchii
- kvetl námořní obchod, rozvíjela se řemeslná výroba
- až do doby Perikla bylo zastávání státních úřadů záležitostí osobní cti, ale od jeho doby byl jejich výkon placený a tím umožněn i nemajetným
Společensko-kulturní pozadí
- řecká kultura zažila nebývalý rozsah, jejím centrem se staly Athény
- v 5. století př. n. l. se filosofie přesunula do Athén, kde vrcholí přírodní filosofie hledající podstatu světa a pralátku, ze které vznikl
o Empedoklés
§ pralátkou jsou čtyři základní živly (oheň, voda, země a vzduch), jež slučuje láska a rozděluje svár
o Anaxagorás
§ podstatou hmoty jsou donekonečna dělitelné částečky - semena, jež spojuje tvořivý rozum
o Atomisté
§ Leukipos
· vše na světě má svou příčinu
§ Demokritos
· učení o nedělitelných atomech, které se v prázdném prostoru spojují a rozpojují a tak tvoří svět a dění v přírodě
- vedle přírodní filosofie roste zájem o člověka a společnost
o Sofisté (učitelé moudrosti)
§ připravovali syny bohatých rodin na dráhu politiků nebo řečníků
§ vyučují logice, rétorice a hledají důkazy podporující či vyvracející různá tvrzení
§ až přeumělkovaní řeč, diskuze za každou cenu
o Sokrates
§ staví se proti sofistům
§ pravda vychází z vědění a metodou dialogu se pokouší přivést své žáky k poznání pravdy
o Platón
§ učení o světě ideí
o Aristoteles
§ učitel Alexandra Makedonského, filosof, přírodovědec
§ poznání světa a přírody pomocí smyslů
- v příbězích jsou zachyceny řecko-perské války a peloponéské války - dějepisectví
o Hérodotos z Halikarnasu
§ otec dějepisu
§ popisuje rané řecké dějiny a dění na Předním východě
o Thúkýdidés
§ kriticky hodnotí prameny
§ věrohodný chronologický výklad událostí, jichž byl svědkem a zabývá se jejich příčinami
o Xenofón
§ informace o životě Sókrata a výchově perského krále Kýra II.
- od 5. století př. n. l. se rozvíjí divadlo, které má kořeny v písních a příbězích předváděných jedním hercem a chórem při bujarých oslavách boha Dionýsa - dionýsiích
o tragédie (truchlohra se smutným koncem) a komedie
o Aischylos
§ přidal druhého herce a vytvořil dialog
§ napsal 80 tragédií a dochovalo se jich 7 (např. Oresteia, Peršané)
o Sofoklés
§ čerpá z ideálů periklovské demokracie a trestá porušování božských řádů
§ napsal 130 her a dochovalo se jich 7 (např. Král Oidipus, Antigona)
o Euripidés
§ zabývá se duševními pochody a filosofickými otázkami vedoucími k osamostatnění lidského ducha od boha
§ napsal 80 tragédií a dochovalo se jich 18 (např. Médea)
o Aristofanés
§ dochovalo se 11 komedií, v nichž se postavy snaží vypořádat s aktuálním dění, kritika politických poměrů (např. Ptáci, Žáby, Oblaka)
- malířství se rozvíjelo díky dekorování nádob - používala se starší černofigurová a novější červenofigurová technika
o výjevy z mytologie a náměty z běžného života
- sochařství zobrazuje postavy v pohybu
o mnohem méně strnulý výraz
o pro sousoší se používal převážně mramor, pro jednotlivé sochy bronz
o Polykleitos z Argu
§ Doryforos - socha mladíka nesoucího kopí
· vzor k zobrazování ideálních tělesných proporcí a vznik uznávané formy (= kánon)
o Myrón
§ Diskobolos
o Feidiás
§ podílel se na budování Parthenonu (chrám bohyně Athény na Akropoli)
§ socha bohyně Athény ze zlata a slonoviny
§ množství soch zobrazujících řeckou historii a mytologii
- v architektuře převládaly veřejné a chrámové stavby (např. Parthenón)
o používal se kámen a mramor
o veřejné budovy, sloupořadí, městské lázně, divadla, tržiště,…
o stavělo se podle plánů
o pohodlné, účelné a krásné

Simon Reeve - Jeden den v září

3. prosince 2009 v 18:12 | yellow |  Naše názory, články
Kniha Jeden den v září vyšla je překladem z anglického originálu One Day in September. The Story of the 1972 Munich Olympics Massacre, který vyšel v roce 2001. Jeho autorem je britský novinář Simon Reeve, který se věnuje problémům moderní globalizované společnosti. Po útocích na World Trade Center v roce 1993 se začal věnovat islámskému terorismu. Podařilo se mu poodhalit existenci organizace al-Kaida a z jeho pátrání vzešla první kniha, která se zaměřuje na její fungování, na Usámu bin Ládina a nebezpečí, které tato organizace představuje. Po vydání knihy Jeden den v září začal pracovat pro televizi BBC, pro niž připravil několik sérií dokumentů věnovaných místům světa, která jsou na periferii zájmů západního světa.
V roce 1972 se v německém Mnichově konaly první poválečné olympijské hry na německé půdě a zároveň první olympijské hry, kterých se zúčastnili izraelští sportovci. Německo chtělo ukázat, že jeho nacistická historie je již dávno zapomenuta, a proto se tyto hry měly stát hrami "míru a radosti" a zúčastnilo se jich více než 7000 sportovců ze 121 států a sledovalo je obrovské množství televizních štábů, které je přenášely do celého světa. To vše bylo nakonec zapomenuto kvůli skupině palestinských teroristů, kteří unesli a nakonec i zabili 11 členů izraelské výpravy. Při neúspěšných pokusech německé policie o osvobození zajatců bylo nakonec zabito pět teroristů a jeden policista. Ostatní teroristé byli až na jediného zabiti při izraelské odvetné akci Hněv boží, která trvala plných dvacet let.
Kniha Jeden den v září vznikala společně se stejnojmenným dokumentem, který roku 2000 získal Oskara v kategorii Dokument a stala se zásadním pramenem pro film Stevena Spilberga Mnichov, který byl uveden v roce 2006.
Jeden den v září je velice podrobným popisem mnichovského atentátu. Věnuje se však i palestinsko-izraelskému konfliktu, vzniku Fatahu a jeho odnože, teroristické skupiny Černé září a následné izraelské odplatě, tzv. akci Hněv boží. Ukazuje celý problém nestranně z mnoha různých úhlů. Autor vychází z rozhovorů natočených při tvorbě dokumentu, z rozhovorů, které vznikly krátce po atentátu, z přepisů výslechů nebo z archivů bývalé tajné východoněmecké policie Stasi.
K celému problému přistupuje nezaujatě a dává stejný prostor jak pozůstalým po izraelských sportovcích, tak jedinému dosud žijícímu atentátníkovi, německým policistům, kteří se zúčastnili osvobozování, politickým představitelům, ale i americkým sportovcům, kteří bydleli naproti izraelským a celý incident sledovali nebo americkému reportérovi Peteru Jenningsovi, který se jako jeden z mála dostal až za kordon policistů a celý incident komentoval pro stanici ABC.
Celá publikace je doplněna mnoha fotografiemi izraelských sportovců, jejich rodin, palestinských atentátníků, uprchlických táborů a fotografií z průběhu záchranné akce a jejích následků.
Podle mého názoru je tato kniha velice dobře a přehledně napsána a velice jednoduše a srozumitelně vysvětluje, proč k atentátu došlo. Velice čtivě popisuje všechny události a přibližuje i životy jednotlivých sportovců nebo atentátníků, takže se dozvídáme, co mohlo teroristy k útoku vést, nebo co Izraelci a jejich rodiny zažili během druhé světové války. Kniha je velice podrobná, ale ani to nenarušuje její čtivost a srozumitelnost. Popisuje vše tak, jak se to stalo a nijak to neupravuje. Protože je psaná téměř s třicetiletým odstupem od popisovaných událostí, ukazuje, že některá rozhodnutí, která se tehdy zdála být správnými, se nakonec ukázala jako obrovská chyba.
Jediné, co bych této publikaci mohla vytknout, je velké množství poznámek, které jsou zařazeny až na konci knihy, takže je nutné neustále listovat.

Franz Werfel - Bledě modré ženské písmo

2. prosince 2009 v 20:08 | frida |  Čtenářský deník
Franz Werfel
Bledě modré ženské písmo

Hlavní postavy: Leonidas, Amélie Paradiniová, Vera Wormserová

Děj je situován do hlavního města Rakouska - Vídně, v období krátce před anexí Rakouska Německem.
Leonidas je muž, kterému se podařilo ze samého dna lidského bytí dostat na vrchol společnosti. Narodil se do rodiny chudého vídeňského učitele, který mu dal toto antické jméno, celé mládí strávil jako chudý student nucený živit se prací domácího učitele nenadaných zbohatlických dětiček. Zvrat do jeho života přinesla sebevražda jeho spolužáka, který mu v závěti odkázal svůj frak. Ten spolužák byl Žid a zabil se proto, že jeho oblíbený skladatel Richard Wagner jeho rasu pohaněl. Jak se o tom s jistou dávkou ironie (nebo neznalosti?) vyjadřuje Leonidas: "Majitel fraku byl "inteligentní izraelita". (Tak opatrně ho i jen v duchu charakterizuje jemnocitný Leonidas, ježto nazvat tu trapnou skutečnost oním příliš otevřeným výrazem by se mu hnusilo.) Těmhletěm lidem se ostatně v tehdejší době tak neuvěřitelně dobře, že si mohli docela s klidem dovolit takový přepych jako motivovat sebevraždu světobolem."
Díky vlastnictví fraku se Leonidovi otevřely vyšší společenské kruhy. Začal chodit na plesy, kde se projevil jeho napodobitelský talent (kromě jeho krásy a inteligence) - stal se mistrem valčíku a byl proto mezi dámami velmi oblíben.
Zamilovala se do něho nejbohatší dědička ve Vídni, Amélie Paradiniová, a prosadila před rodinou svůj sňatek s ním. Leonidas se stal významným úředníkem - díky své píli a talentu se stal jedním z mála úředníků, kteří v podstatě řídí celé Rakousko - v jeho kompetenci bylo převážně školství.
Na začátku románu je Leonidovi padesát let. Mezi blahopřejnými dopisy objevil jeden, jehož modrý přísný rukopis ho zarazil. Okamžitě si vzpomněl na majitelku tohoto písma - svou bývalou milenku Veru Wormserovou. Ve svých studentských letech byl zaměstnán u jejího otce, doktora Wormsera, aby doučoval Veřina staršího bratra. Leonidas se do nepřístupné inteligentní Very na první pohled zamiloval, ale dívka si neohrabaného mladíka nevšímala.
Potom Leonidas získal frak, seznámil se s Amélií, oženil se, stal se členem společenské elity.
Pár měsíců po svatbě se znovu setkal s Verou, která se mezitím s rodinou odstěhovala do Německa. Tentokrát Leonidas Veru upoutal, stali se milenci a jejich vztah trval šest týdnů, během kterých byla Amélie v Anglii vyřizovat své dědictví po tetičce.
Leonidas zapřel před Verou svou manželku, sliboval jí společnou budoucnost, ale celou dobu ji jen záměrně klamal a ve svých lžích se vyžíval. Nakonec odjel s tím, že si pro ni brzy přijede a budou spolu žít. To se ale nikdy nestalo. Od té doby uplynulo již osmnáct let, během kterých o sobě Vera dala vědět pouze jednou - tři roky poté, co byla zrazena a opuštěna. Tehdy napsala Leonidovi dopis, který ale adresát roztrhal nepřečtený, ačkoli dopis původně přečíst chtěl (zabránila mu v tom žárlivá manželka).
Dnes se Leonidas diví, co po něm může Vera chtít. Původně chce dopis roztrhat tak jako ten předchozí, nakonec si ho ale paradoxně přečte a zjistí, že jde pouze o formální žádost, aby se v rámci své profese postaral o jednoho nadaného mladíka, kterému bylo kvůli jeho židovskému původu znemožněno studovat v Německu.
Leonidas se domnívá, že onen mladík je jeho a Veřin syn. Začne vzpomínat na svůj život, na Veru, na jejich vztah (formou obhajoby u soudu) a nakonec se rozhodne, že se svěří manželce se svou nevěrou, snad ji dokonce opustí a bude žít s Verou a se synem. V náhlém zápalu také v práci odporuje ministrovi, který nechce do čelního postu fakulty dosadit uznávaného odborníka pouze pro jeho židovský původ.
Potom se ale setká s Verou a zjišťuje pravdu - onen mladík je synem Veřiny přítelkyně, o kterého Vera nyní pečuje. Leonidas si nejprve oddychne, když se ale neprozřetelně zmíní o dopisu, který před patnácti lety roztrhal, řekne mu Vera něco, co mu nikdy říct nechtěla - měli spolu dítě, které ale v útlém věku zemřelo na strnutí šíje. Právě toto oznamovala Leonidovi prvním dopisem, protože byla po synově úmrtí zničená a opuštěná. Leonidas sice zpočátku nad osudem svého dítěte pláče, Vera ale odejde a Leonidas se večer vydává s manželkou do opery.
Zde, v prostředí bohaté společnosti, si už ani nevzpomíná, zda skutečně plakal, nebo zda se mu to jen zdálo. Zároveň si v duchu formuluje omluvu ministrovi a chystá se židovského odborníka přestat podporovat. Manželce se nakonec také nepřizná, vše dopadne obráceně: přizná se ona jemu k přehnané žárlivosti a k obavám, které měla.
Kniha je psána čtivě, autor přechází z er-formy do dialogů a do vnitřních úvah Leonida.
Dílo se dá chápat i jako obraz předválečného Rakouska, jehož vůdčí osobnosti svou liknavostí, nerozhodností a chytráctvím připravily cestu hitlerovské anexi.

Měl jsem se do Opery ještě jednou oholit. Teď už je pozdě. Jeho tvář je jediná širá vyprahlá mýtina. Stezky, úvozy a příjezdové cesty k té opuštěné mýtině pozvolna zarůstají. Že by už tohle byla choroba pracující k smrti, jež není nic než tajemně logický protějšek jeho životní viny? Jak tak spí pod stísňující kopulí té nepřestajně zjitřené hudby, Leonidasovi je až nevyslovitelně zřejmé, že mu dnes byla poskytnuta nabídka na záchranu, temná, polohlasná, neurčitá, tak jako všechny takové nabídky. Je mu zřejmé, že na ní ztroskotal. Je mu zřejmé, že žádné další nabídky už nebudou.