"Když to není rozbité, nespravuj to."

Franz Werfel - Bledě modré ženské písmo

2. prosince 2009 v 20:08 | frida |  Čtenářský deník
Franz Werfel
Bledě modré ženské písmo

Hlavní postavy: Leonidas, Amélie Paradiniová, Vera Wormserová

Děj je situován do hlavního města Rakouska - Vídně, v období krátce před anexí Rakouska Německem.
Leonidas je muž, kterému se podařilo ze samého dna lidského bytí dostat na vrchol společnosti. Narodil se do rodiny chudého vídeňského učitele, který mu dal toto antické jméno, celé mládí strávil jako chudý student nucený živit se prací domácího učitele nenadaných zbohatlických dětiček. Zvrat do jeho života přinesla sebevražda jeho spolužáka, který mu v závěti odkázal svůj frak. Ten spolužák byl Žid a zabil se proto, že jeho oblíbený skladatel Richard Wagner jeho rasu pohaněl. Jak se o tom s jistou dávkou ironie (nebo neznalosti?) vyjadřuje Leonidas: "Majitel fraku byl "inteligentní izraelita". (Tak opatrně ho i jen v duchu charakterizuje jemnocitný Leonidas, ježto nazvat tu trapnou skutečnost oním příliš otevřeným výrazem by se mu hnusilo.) Těmhletěm lidem se ostatně v tehdejší době tak neuvěřitelně dobře, že si mohli docela s klidem dovolit takový přepych jako motivovat sebevraždu světobolem."
Díky vlastnictví fraku se Leonidovi otevřely vyšší společenské kruhy. Začal chodit na plesy, kde se projevil jeho napodobitelský talent (kromě jeho krásy a inteligence) - stal se mistrem valčíku a byl proto mezi dámami velmi oblíben.
Zamilovala se do něho nejbohatší dědička ve Vídni, Amélie Paradiniová, a prosadila před rodinou svůj sňatek s ním. Leonidas se stal významným úředníkem - díky své píli a talentu se stal jedním z mála úředníků, kteří v podstatě řídí celé Rakousko - v jeho kompetenci bylo převážně školství.
Na začátku románu je Leonidovi padesát let. Mezi blahopřejnými dopisy objevil jeden, jehož modrý přísný rukopis ho zarazil. Okamžitě si vzpomněl na majitelku tohoto písma - svou bývalou milenku Veru Wormserovou. Ve svých studentských letech byl zaměstnán u jejího otce, doktora Wormsera, aby doučoval Veřina staršího bratra. Leonidas se do nepřístupné inteligentní Very na první pohled zamiloval, ale dívka si neohrabaného mladíka nevšímala.
Potom Leonidas získal frak, seznámil se s Amélií, oženil se, stal se členem společenské elity.
Pár měsíců po svatbě se znovu setkal s Verou, která se mezitím s rodinou odstěhovala do Německa. Tentokrát Leonidas Veru upoutal, stali se milenci a jejich vztah trval šest týdnů, během kterých byla Amélie v Anglii vyřizovat své dědictví po tetičce.
Leonidas zapřel před Verou svou manželku, sliboval jí společnou budoucnost, ale celou dobu ji jen záměrně klamal a ve svých lžích se vyžíval. Nakonec odjel s tím, že si pro ni brzy přijede a budou spolu žít. To se ale nikdy nestalo. Od té doby uplynulo již osmnáct let, během kterých o sobě Vera dala vědět pouze jednou - tři roky poté, co byla zrazena a opuštěna. Tehdy napsala Leonidovi dopis, který ale adresát roztrhal nepřečtený, ačkoli dopis původně přečíst chtěl (zabránila mu v tom žárlivá manželka).
Dnes se Leonidas diví, co po něm může Vera chtít. Původně chce dopis roztrhat tak jako ten předchozí, nakonec si ho ale paradoxně přečte a zjistí, že jde pouze o formální žádost, aby se v rámci své profese postaral o jednoho nadaného mladíka, kterému bylo kvůli jeho židovskému původu znemožněno studovat v Německu.
Leonidas se domnívá, že onen mladík je jeho a Veřin syn. Začne vzpomínat na svůj život, na Veru, na jejich vztah (formou obhajoby u soudu) a nakonec se rozhodne, že se svěří manželce se svou nevěrou, snad ji dokonce opustí a bude žít s Verou a se synem. V náhlém zápalu také v práci odporuje ministrovi, který nechce do čelního postu fakulty dosadit uznávaného odborníka pouze pro jeho židovský původ.
Potom se ale setká s Verou a zjišťuje pravdu - onen mladík je synem Veřiny přítelkyně, o kterého Vera nyní pečuje. Leonidas si nejprve oddychne, když se ale neprozřetelně zmíní o dopisu, který před patnácti lety roztrhal, řekne mu Vera něco, co mu nikdy říct nechtěla - měli spolu dítě, které ale v útlém věku zemřelo na strnutí šíje. Právě toto oznamovala Leonidovi prvním dopisem, protože byla po synově úmrtí zničená a opuštěná. Leonidas sice zpočátku nad osudem svého dítěte pláče, Vera ale odejde a Leonidas se večer vydává s manželkou do opery.
Zde, v prostředí bohaté společnosti, si už ani nevzpomíná, zda skutečně plakal, nebo zda se mu to jen zdálo. Zároveň si v duchu formuluje omluvu ministrovi a chystá se židovského odborníka přestat podporovat. Manželce se nakonec také nepřizná, vše dopadne obráceně: přizná se ona jemu k přehnané žárlivosti a k obavám, které měla.
Kniha je psána čtivě, autor přechází z er-formy do dialogů a do vnitřních úvah Leonida.
Dílo se dá chápat i jako obraz předválečného Rakouska, jehož vůdčí osobnosti svou liknavostí, nerozhodností a chytráctvím připravily cestu hitlerovské anexi.

Měl jsem se do Opery ještě jednou oholit. Teď už je pozdě. Jeho tvář je jediná širá vyprahlá mýtina. Stezky, úvozy a příjezdové cesty k té opuštěné mýtině pozvolna zarůstají. Že by už tohle byla choroba pracující k smrti, jež není nic než tajemně logický protějšek jeho životní viny? Jak tak spí pod stísňující kopulí té nepřestajně zjitřené hudby, Leonidasovi je až nevyslovitelně zřejmé, že mu dnes byla poskytnuta nabídka na záchranu, temná, polohlasná, neurčitá, tak jako všechny takové nabídky. Je mu zřejmé, že na ní ztroskotal. Je mu zřejmé, že žádné další nabídky už nebudou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama