"Když to není rozbité, nespravuj to."

Josef Škvorecký - Zbabělci

22. ledna 2010 v 21:24 | frida |  Čtenářský deník
Josef Škvorecký
Zbabělci

Hlavní postavy: Danny Smiřický

Zbabělci jsou první knihou, se kterou vystoupil čtyřiadvacetiletý začínající spisovatel Josef Škvorecký. Ačkoli byla napsána už roku 1948, vyšla až o deset let později a způsobila poprask nejen mezi členy Svazu Československých spisovatelů (sklidila např. kritiku Marie Majerové nebo Jana Drdy).
Z pohledu mladého člověka popisuje události konce druhé světové války a následného osvobození Rudou armádou v prostředí malého města Kostelce (inspirováno poměry v autorově rodném městě, Náchodě). Odpovídá tomu i jazyk - dílo je psáno hovorovou češtinou, tzv. mládežnickým slangem (hlavně dialogy), oproti tomu myšlenky hlavní postavy jsou většinou psány spisovněji. Škvorecký také užívá němčinu a angličtinu. Někdy cizí řeč přepisuje přímo, jindy ji píše foneticky.
Románu byl vyčítán především popis chování hlavního hrdiny Dannyho Smiřického, který neprojevoval dostatečné nadšení nad hrdinnými osvoboditeli ze Sovětského svazu, kteří podle tehdejší politické propagandy "zachraňovali Čechy před Němci", a celkově se o historické převraty, které se kolem něj děly, moc nezajímal. Jediné, co mládence, který před pár lety odmaturoval, zajímalo, bylo hraní v jazzové kapele na saxofon a děvčata.
Danny, coby vypravěč, popisuje chování generace svých rodičů, která se musela politicky přeorientovat - ti, co dříve spolupracovali s Němci, byli nyní zároveň těmi, kteří proti nim nejvíce brojili (hlavně proto, aby jim ostatní nemohli jejich minulost vyčítat). Zpočátku také všichni měli obavy z komunistů a paradoxně končí dílo velkolepým vítáním sovětských vojáků, zatímco Kostelečtí komunisté přebírají vedoucí pozice ve městě.
Je zde ukázán nejen rozdíl mezi dvěmi generacemi a jejich diametrálně odlišném přístupu k životu (nepochopení dospělých pro jazzovou hudbu, jejich opatrnost, rozdílné představy o revoluci, nezájem mladých o dění ve světě...), ale i lidská přizpůsobivost a také strnulost armádního systému, propagovaného dospělými.
Děj se odehrává během několika málo dnů, vnímání času je ale subjektivní a jsou sledovány hlavně myšlenky hlavního hrdiny, které se točí zpravidla okolo výše zmíněných témat.
Hlavním objektem Dannyho lásky je Irena, zadaná a nedostupná dívka, kterou Smiřický "miluje". Vše, co Danny dělá, je kvůli Ireně a jeho jedinou starostí je, co si o něm Irena pomyslí, nebo zda ho viděla v té či oné situaci, kdy podle svého mínění vypadal dobře. Přesto na ni v přítomnosti jiné ženy nebo v kritickém okamžiku (například když mu jde o život) okamžitě zapomíná a dokonce ji zatracuje. Nejde tedy o opravdovou lásku, což si Danny sám uvědomuje. Zároveň má ale pochybnosti, jestli něco jako "láska" existuje, a často dochází k závěru, že jediným smyslem života jsou hudba a holky, a že vše ostatní jde "mimo něj".

Vzduch se naplnil jejich zápachem, zápachem nějaké tundry nebo tajgy, a já ho začal do sebe sát a koukal jsem se po těch ošlehaných tvářích a připadalo mi neuvěřitelné, že opravdu existují, tihle lidé, kteří nevěděli nic o jazzu a asi ani o dívkách, jen se valili s revolvery na zamaštěných zadnicích, zarostlí, s lahvema vodky v kalhotech, rozjaření, opilí, vítězní, nemyslící na věci, na které jsem myslel já, úplně jiní než já a strašně cizí, a přece přitažliví, obdivoval jsem se jim, tak tohle byla Ruská armáda, hnala se vpřed, zaprášená, divoká bez zastavení, smradlavá, barbarská, a já na ni čuměl a nevěděl jsem, jestli tady opravdu něco nezačíná, nějaká revoluce, a jestli tohle má co dělat se mnou a s mým světem. Ale ne. Nic tu nezačínalo. Pro mě asi nic. Tohle všechno se hnalo mimo mě a já byl pro to ztracen. Věděl jsem, že je budou vítat a řečnit a že budou lidé nadšení do komunismu a já že budu loajální. Neměl jsem nic proti komunismu. Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem moh hrát v jazzu na saxofon a dívat se na holky. Věděl jsem, že v těchhle lidech, co sedí na bryčkách, a v těch, co teď začnou zakládat stranu a studovat Marxe a Engelse a Lenina a to všechno, je hlad. Prahli po vědění. Znal jsem je už z továrny, z debat na záchodě, napínaly je moje kecy o sluneční soustavě a o galaxiích a o Apollinairovi a amerických dějinách. Byl v nich hlad po věcech, kterými já byl přejedený. Ve mně bylo něco jiného. Minulost a předkové a samozřejmě gramotnost už po mnoho generací a celkem pohodlí a luxus. Bylo to zajímavé, číst o nich. O černoších v Americe a o mužích v Rusku a o střílení do dělníků a tak. O hladu po vzdělání a o boji za lepší život. Nakonec to bylo jen zajímavé a bylo to mimo. Já měl vzdělání a všichni je tu měli, a pohodlí a civilizaci. Koneckonců vzdělání bylo jen nedůležitá samozřejmost jako třeba železnice a aspirin. A důležité byly holky a muzika. A myšlení na ně. A docela nakonec, koneckonců, nebylo důležité nic. Všechno bylo nic a na nic a k ničemu. Jenom animální strach ze smrti, protože to byla jediná věc, o které se nic nevědělo, držel člověka v tom ničem. Byl jsem zvědav, jestli i tenhle strach pozbyde jednou u mě důležitosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | Web | 22. ledna 2010 v 22:17 | Reagovat

Tomuhle se říká čtenářák dějem oplývající. :D Přímo to z něj čiší. Ale radši si nechám svoje blbý poznámky, aby mi nebylo doporučeno, abych si ten čtenářák příště napsala sama. :)

2 frida frida | 23. ledna 2010 v 10:12 | Reagovat

to ti doporučím tak jako tak :) já ten děj nepovažuju za natolik důležitej a neměla jsem náladu na pětistránkový obsahy :) podle mě stačí, když budou vědět, že to má co dělat s koncem války, odchodem Němců a příchodem komoušů... tolik k ději... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama