"Když to není rozbité, nespravuj to."

Únor 2010

U2 - Winter

28. února 2010 v 12:35 U2 Nezařezené
Tato písnička vznikla při natáčení alba No Line On The Horizon pro film Brothers. Jedna z jejích verzí se objevila i ve filmu Linear. Na albun se nakonec nedostala.
The yellow sun
Well, it took the hand
Of a country boy
To a city in a far-off land

We made no mark
No shadow at all
On the ancient, holy streets
Where I learned to crawl

The broken and the bruised
The young and the used
The sure and confused
All here

Words will then land on me
Then abandon me
Mangle, untangle me
Leave me on the floor
Rhymes, they sprang in me
Summer sang in me
But summer sings in me no more

Now I'm twenty-five
And trying to stay alive
In a corner of the world
With no clear enemies to fight

It's hot as hell
We're like butter on toast
But there's no army in this world
That can fight a ghost

The broken and the bruised
The young and the used
The sure and confused
All here

Words will then land on me
Then abandon me
Leave me stranded
In guard of the door
Rhymes began in me
Summer sang in me
But summer sings in me no more

Listening to the cries
The strangers
The silence of the foreign grave
Listening to the thunder
The sky is strange
Stretched over everyone
Listening to the tales
The child sings
That goes for days and days
Listening to the calls
Shouts, frustration

At twenty-one
I was born a son
And on that day I knew
I could kill

To protect the ones
We put bullets in guns
Or anything it takes
To take a life until it's still

Bryan Adams, Nelly Furtado - Bang The Drum

25. února 2010 v 19:47 | frida |  *Bryan Adams*
Tahle písnička měla svojí přemiéru na zahajovacím ceremoniálu XXI. zimních olympijských her ve Vancouveru. Složili ji Bryan Adams a Jim Vallance.


You and I
Together we reach for the sky
It's not about winning
It's all about playing the game
From the East
From the West
Each of us trying our best
Chasing a dream
Burning to follow the flame

Bang the Drum a little louder
So the whole world can hear,
the whole world can hear
Sing the song a little longer
So the whole world can hear,
the whole world can hear

From near
From far
It's clear, wherever you are
This is your moment
Your time to run like the wind
Dream big, dream big
Aim high, aim high
Even believe you can fly
Give it your all
Let the Games begin
Bang the Drum a little louder
So the whole world can hear,
the whole world can hear
Jump up a little higher,
so the whole world can see ya,
the whole world can see ya

Sing the song a little longer
so the whole world can hear,
the whole world can hear
Bang the Drum a little louder
For the whole world to hear,
the whole world to hear
Bang the Drum a little louder
So the whole world can hear,
the whole world can hear

Sing the song a little longer
So the whole world can hear,
the whole world can hear
Bang the Drum a little louder
So the whole world can hear,
the whole world can hear
Sing the song a little longer
So the whole world can hear,
the whole world can hear

Bang the Drum a little louder
So the whole world can hear,
the whole world can hear
Bang the Drum!

Ladislav Stroupežnický - Naši furianti

20. února 2010 v 23:07 | frida |  Čtenářský deník
Ladislav Stroupežnický
Naši furianti

Hlavní postavy: Dubský, Bušek, Bláha, Fiala, Václav, Verunka, Habršperk

Děj se odehrává roku 1869 v jižních Čechách v Honicích - malé vesničce nedaleko Písku. Ve vsi se vybírá nový ponocný - o toto místo se ucházejí dva kandidáti.
Prvním z nich je vysloužilý voják Bláha, který věří, že se na práci ponocného hodí, protože je z vojny zvyklý hlídkovat a případné zloděje a výtržníky by dokázal náležitě zpacifikovat. Druhým je vypočítavý krejčí Fiala, kterému by se hodil plat navíc. Má neméně vypočítavou ženu a sedm dětí, které používá jako odůvodnění toho, proč potřebuje druhé zaměstnání.
O tom, kdo bude ponocným, rozhoduje obecní výbor, v jehož čele stojí starosta Dubský. Ten vítězství přeje Bláhovi - ví, že je to počestný člověk. Proti Bláhovi ale ostře vystupuje první radní Bušek, který Bláhu nenávidí, protože ho bývalý voják, znalý světa, nazval oprávněně nevzdělaným člověkem, když Bušek zpochybňoval jeho tvrzení o existenci parních lodí.
Bušek ani Dubský nechtějí ze svého stanoviska ustoupit. Zprvu má více příznivců Bláha, ale Fiala pomluvami docílí toho, že se většina dalších radních přikloní na jeho stranu.
Aby si Fiala své vítězství pojistil, přinutí svou dceru Krystýnu napsat výhružný dopis a tajně ho vyvěsit na dveře místní kapličky. V dopise se píše, že pokud nebude ponocným zvolen Bláha, lehne vesnice popelem. Podezření samozřejmě padne právě na Bláhu. Dubský, jeho žena, ani jejich syn Václav nevěří, že by "paličem" byl opravdu Bláha, Bušek proti němu ale poštve všechny chasníky a dojde to tak daleko, že se večer o pouti v hospodě málem strhne rvačka.
Vše je nakonec urovnáno a večer se zakončí radostně: Bušek a Dubský se dohodnou na svatbě svých dětí - Václava a Buškovy dcery Verunky. Právě během scény v hospodě se nejvíce projeví "furiantství" vesničanů. Typická je scéna, kdy se Dubský a Bušek předhánějí v tom, kdo zaplatí punč na přípitek a v tom, kdo dá svému dítěti větší věno. Oba jsou poháněni svými manželkami a nechtějí se nechat zahanbit.
Druhý den se koná zasedání výboru a radní rozhodnou o tom, že ponocným bude Fiala. Bláha se svým přítelem, chytrým ševcem Habršperkem, ale mezitím získají důkaz o tom, kdo výhružný dopis skutečně psal. Habršperk za pomoci Václava Dubského získá od Krystýny Fialové opsaný text jarmareční písně - rukopis srovnají s předmětem doličným a všem je tak jasné, že dopis narafičil sám Fiala, aby svého protivníka očernil. Paní Dubská se ujme rozhodování, dá předvolat Krystýnu a dostane z ní přiznání. Když radní vidí, že Bláhovi křivdili, omluví se mu a za ponocného zvolí jeho. To se nelíbí Buškovi, který byl v době Fialova usvědčování nepřítomen - Bušek je starý známý pytlák, zjistil, že na jeho pozemku se nachází veliký zajíc z panského lesa a nemohl odolat své lovecké vášni. Dojde k hádce, Dubský a Bušek dokonce spor vystupňují natolik, že zakážou svým dětem jejich sňatek. Václav je ale tvrdohlavý po otci - rozhodne se, že pokud si nemůže vzít milovanou Verunku, nechá se v Písku naverbovat na vojnu (v bitvě u Náchoda již dříve zemřel jeho starší bratr Josef) a raději zemře, než aby žil bez své milé. Dubským to otřese, ale stejně nechce ve sporu s Buškem ustoupit.
Vše nakonec opět vyřeší Habršperk, který viděl Buška střílet onoho zajíce a má být vyslýchán četníkem. Habršperk Buškovi řekne, že pokud nechce jít do vězení za pytlačení, musí se s Dubským usmířit a sňatek Verunky a Václava povolit. Oba rivalové jsou nakonec usmířeni a krejčí Fiala je potrestán tím, že se musí ponocnému Bláhovi veřejně omluvit.

EHRMANN (vejde mezi ně, plazivě): Phane starosto, pantáto Bušku, phajmámo - Tahle smlouva by se měla zapít něčím jiným než pivem... Řekněme příkladně takhle ňákým punčem. Já mám výborný ruský punč - zrovna z Ruska...
DUBSKÝ (furiantsky sice, ale mírně): Tak ho přineste, Marku, já platím, co se ho vypije. (Pánovitě.) Přineste pět flašek!
EHRMANN: Hned je tu, pantáto, hned! (Odchází.)
BUŠEK (vyskočí, popadne odcházejícího Ehrmanna za límec a vleče jej do popředí): Počkej, Marku! Ten punč platím já! (Furiantsky.) Přines deset flašek!
EHRMANN: S radostí, pantáto! (Odchází.)
DUBSKÁ (živě k Dubskému): Poslouchej, Filipe, tu hanbu si neuděláš, aby Bušek ten punč platil.
DUBSKÝ (vyskočí prudce - furiantsky): To ne! Máš pravdu! (Běží za Ehrmannem.) Počkej, Marku! (Vede Ehrmanna zpět.) Ten punč platím já!
BUŠKOVÁ (k Buškovi furiantsky): Poslouchej, starej, ty se přece nedáš před celou vsí zahanbit, žes ten punč nechtěl platit!
BUŠEK (furiantsky): To ne! (Popadne Ehrmanna za límec kabátu.) Ten punč platím já!
DUBSKÝ: Ó ne, Jakube, ten punč platím já! (Tahá Ehrmanna z druhé strany.)
BUŠKOVÁ (k Buškovi): Starej, nepovol!
BUŠEK (rozpálen): A já povídám, že ten punč platím já.
DUBSKÁ (k muži): Filipe, nepovol!
DUBSKÝ: Já ho platím, rozumíš! To by bylo pěkný, aby se řeklo, že mám v obci dva grunty a že jsem o smlouvách neplatil punč!
BUŠEK (tím uražen - furiantsky): A poslouchej, Filipe, ty snad chceš říct, když já mám jen jeden grunt, že nemůžu ten punč zaplatit? (Tvrdošíjně.) A vidíš, teď teprv nepovolím, a kdyby mělo na to prasknout deset strychů pšeničných polí!
DUBSKÝ: No, no, Jakube, tohle já nechtěl říct - já tě dokonce nechtěl urazit! Hrom mě zab, že ne! (Tvrdošíjně.) Ale platit budu já, už proto, že jsem starostou obce, rozumíš! A to víš, já jdu na česť! - Marku, přineste deset flašek punče! -
BUŠEK (vyskočí a udeří prudce pěstí o stůl a mluví furiantsky): Stůj, Marku, nebo - (Hrozí mu holbou - chytrácky ke své ženě.) Počkej, stará, já ho seknu! (k Dubskému) A víš ty co, Filipe, (udeří pěstí o stůl. Křičí) plať si tedy ten punč! Ale já ti ukážu, že my na našem gruntě taky jdeme na česť! Víš, já slíbil Verunce s e d u m tisíc přínosu, ale abys věděl, já mám v píseckej záložně (udeří pěstí o stůl, furiantsky) v o s u m tisíc! Já přidávám Verunce (s důrazem) tisíc zlatejch a Verunka má od týto chvíle (udeří zase na stůl) přínosu v s o s u m tisíc. (Ukáže na sousedy.) Vy jste svědky! Tu je ruka! (Tuto poslední větu zpívá.) Tak, Filipe, a teď si můžeš ten punč zaplatit!


Franz Werfel - Sjezd abiturientů

12. února 2010 v 10:13 | frida |  Čtenářský deník
Franz Werfel
Sjezd abiturientů

Hlavní postavy: Ernst Sebastian, Franz Adler

Tento příběh rakouského spisovatele Franze Werfela, který se odehrává v Praze roku 1927, má hodně společného například s Dostojevského Zločinem a trestem. Hlavní postava, vyšetřující soudce Sebastian, je prominentním synem předsedy Nejvyššího soudu Rakouska-Uherska, a má vynikající společenské postavení. I přes mnohé nabídky ale vytrvale odmítá jakékoli povýšení, protože sám sebe nepovažuje za dost kvalifikovaného na jinou práci. Stejně tak odmítá i ženy, které by o něj rozhodně měly zájem, a po svém otci zdědil chladnou povahu.
Když mu na začátku příběhu přijde pozvánka na setkání spolužáků z Mikulášského gymnázia po pětadvaceti letech, nehodlá se té sešlosti zprvu zúčastnit. Nerad totiž vzpomíná na minulost. Protože je mu ale už třiačtyřicet let a má zdravotní problémy (bojí se, že brzy zemře), začne bilancovat svůj život. Jeho náhlému rozhodnutí přece jen dorazit na sraz abiturientů pomůže i fakt, že toho odpoledne vyslýchá podezřelého z vraždy jedné prostitutky. Jméno podezřelého je Franz Adler. Toto jméno se shoduje se jménem Sebastianova spolužáka ze zmíněného gymnázia, jenže ten spolužák by vůbec neměl být ve městě! Sebastian se domnívá, že jde o téhož člověka a ve svém rozrušení si ani neuvědomí, že další nacionále vyslýchaného jsou jiné než ty, které by měl jeho spolužák. Stačí mu ale mírná podoba a podobný styl řeči, aby si udělal závěr, že jeho bývalý spolužák je nyní obviněn z vraždy prostitutky.
Na srazu si Sebastian připomene známé tváře, které se dvacet pět let snažil zapomenout. Je nyní populárnější než kdy dřív, ale navzdory zájmu o svou osobu se cítí osamělý. Nakonec se řeč stočí na Adlera, všichni si o něm sice mysleli, že žije v Americe, ale brzy jsou ochotni své přesvědčení změnit a vzpomínají, jaký to býval nadaný student - nejlepší z jejich třídy - který se ale potom naráz změnil v naprostého ztroskotance. Nikdo přesně nevěděl, co za tou proměnou tehdy stálo.
Když Sebastian přišel domů, nedokázal na Adlera přestat myslet. Rozhodl se napsat své vzpomínky na něj, protože to byl koneckonců on, kdo stál za pádem toho génia.
Sebastiana v sedmnácti vyhodili ze školy ve Vídni - jeho otce to velmi zklamalo a poslal ho do Prahy. Zde ale Sebastian, který byl spíše nadaný sportovec a občas skládal básničky, nezapadl. Třídu vedl geniální Adler, který měl úctu žáků i učitelů, přestože svým vzhledem narozdíl od Sebastiana nijak nevynikal. Adler byl tichý a uzavřený chlapec, ale byl velmi nadaný a psal básně, divadelní hry a prózy. Sebastian mu jeho úspěch záviděl, chtěl získat jeho uznání, aby ho uznali i ostatní. Založil čtenářský klub a protože se bál, předvést přátelům své vlastní výtvory, vykrádal básně nějakému zapomenutému revolučnímu autorovi. Jenže Adler nebyl nikterak přátelský (a nedal se ošálit Sebastianovým šarmem) a k Sebastianovi se choval nadřazeně.

Možná, jak jsem byl celý plný pocitu vítězství, vykonal jsem toho odpoledne až příliš mnoho dobrého. Adler byl pořád nevzrušený.
Když jsme se vraceli - šli jsme týmiž ulicemi, podél týchž domů, kudy i dnes chodím den co den k soudu -, byli jsme spolu sami. Pořád ještě jsem fanaticky vymýšlel nové a nové podrobnosti našeho spolku, jako první dílo k předvádění jsem navrhoval "Loupežníky" a dokonce jsem stanovil i obsazení jednotlivých rolí, přičemž sobě jsem vyhradil Franze Moora.
Vtom se Adler zastavil. Byl špinavě šedivý zimní večer. Adler měl na sobě tenký kabát a zřejmě mu bylo hodně zima. V obličeji byl bledý. Možná ani neuvažoval o tom, co říká. Napřímil se v celé své výši:
"Co vlastně chceš? Tolik místa ti vůbec nepřísluší. Buď rád, že se toho všeho můžeš zúčastnit, a počkej, jaká role se ti přidělí."
Takto vůdce odkázal do příslušných mezí opovážlivost poddaného, který si troufl příliš se přiblížit jeho majestátu.
A přesto to, co Adler řekl, byla jeho vina, ba víc, to byl jeho osud, protože to ve mně odpoutalo ďábla z řetězu. Vypadá to jako nesmysl, ale já to tuším, ba tohle tušení mě až pálí bodavými plameny; kdyby nebyl Adler vyslovil tuhletu jedinou větu, nebyl by dneska stanul přede mnou jako ztroskotanec.

Jeho povýšené chování mu ale Sebastian nemohl zapomenout. Proto využil příležitosti a Adlera v hodině tělesné výchovy znemožnil. Od té doby se Adlerovi jeho spolužáci posmívali pravidelně - vždy byl zvláštní, ale nikomu to doposud nevadilo. Najednou se ale všichni smáli jeho vodnaté hlavě, jeho brýlím, jeho zrzavým vlasům, jeho filozofickým složitým odpovědím na jednoduché otázky profesorů... Sebastian tu vlnu posměchu odstartoval, ale Adler se nebránil. Po čase se dokonce smál spolu s ostatními. Jeho prospěch se začal zhoršovat, v hodinách se nesoustředil, ztrácel postupně všechny své přátele, kterým začal velet právě Sebastian. Nikoho už nezajímala Adlerova genialita - svůj volný čas trávili vyvoláváním duchů, pitím a návštěvami nevěstince.
Na konci školního roku jim téměř všem hrozilo vyloučení. Sebastian se nad Adlerem, který, pokud se nedostane na vysokou školu, bude muset pracovat v obchodě svého strýce, slitoval a rozhodl se mu pomoci. Vnikli do sborovny s cílem přepsat Adlerovy známky. Byli ale chyceni třídním profesorem. Sebastian Adlerovi slíbil, že to s učitelem urovná, ale místo toho se akorát snažil zachránit si vlastní krk. Jeho záznamy přece změněny nebyly!
Hrozil jim velký skandál, proto se oba dva chlapci rozhodli pro sebevraždu. Pustili si plyn, ale Sebastian dostal strach a nechtělo se mu ještě zemřít. Nakonec zachránil i Adlera, přemluvil ho k útěku do Ameriky a dokonce svým tetám, u kterých v Praze bydlel, ukradl šperk, aby mohl dát Adlerovi na cestu peníze. Adler byl již delší dobu bez sebe, Sebastian ho celou noc vláčel městem aby neusnuli a ráno měl Adler odjet do Hamburku, odkud by se dostal až do Ameriky.
Adler nakonec odjíždí a Sebastian plánuje simulovat nemoc, aby se na aféru co nejdříve zapomnělo. Všechna pozornost se samozřejmě upoutá na Adlera a Sebastian se tak zbaví podezření, které na něm ulpělo.
Na celou příhodu ale nemůže zapomenout. Výčitky svědomí má dokonce i po pětadvaceti letech a nyní, když si myslí, že znovu potkal Adlera, tyto výčitky vyvrcholí. Při výslechu se domnělému příteli vyzná ze všeho, co mu tenkrát způsobil, dokonce řekne, že jestli prostitutku opravdu zabil, vinu na tom má on - Sebastian - protože ho k tomu dohnal.

"Neříkej, Adlere, že jsme tenkrát byli děti! Tohle neuznávám. Ani to, co usmrtí dítě, už neobživne. Pětadvacet let, to není nic. Čas, to není nic! Já si tohle prožil až do hloubi duše. Ne, nic ti nepředstírám. Samozřejmě jsem na to pořád nemyslel, ale vědom, Adlere, vědom jsem si toho pořád byl. A že se zase vrátíš, toho jsem si byl taky vědom, hned od toho dne. Ach, jak já se toho bál! Tenkrát přece od tebe přišel dopis. Nečetl jsem ho a roztrhal. Byl jsem bez sebe blahem, když umřela tvoje matka, protože to už po tobě nezbyla ve městě ani stopa. Víš, že jsem celých dvacet let nikam nejel, protože jsem měl strach, že tě někde ve světě potkám... Já vím, co chceš říct, znám všechny tvoje námitky. Vina? Co to je? Svoje tělo, svou krev, svůj mozek, svoje předky jsme jen převzali. Protože nemůžeme hníst svůj osud, jak bychom mohli mít vinu na osudu jiných? Dobrá, dobrá! Já to znám. Kdybych tě nebyl vypudil, byl bys to udělal ty sám nebo později někdo jiný. Dobrá! Muselo se to tak stát. Jenže co je mi to platné, když jsem ti zničil život? Doznávám, ať už jsi udělal cokoliv, můžu za to já, jenom já."

Když ale počáteční vzrušení pomine (a Adler navíc neustále protestuje proti všemu, co Sebastian řekne), soudce si uvědomí, že vyšetřovaný není jeho dávným přítelem. Nakonec se ještě zjistí, že vyšetřovaný Franz Adler vraždu prostitutky nespáchal.
Kromě motivu viny se v díle objevují i narážky na společenské poměry. Například Adler je Žid, což postava Sebastiana nepovažuje za důležité, ale přesto se v románu objeví postava německého nacionalisty - profesora na gymnáziu - který Adlera nenávidí a jeho práce rovnou bez pročítání označuje za nedostatečné. Také zde kontrastují postavy synků z bohatých rodin s postavou studenta Komárka, proletáře, který musí ráno, před tím, než jde do školy, nakupovat, a po škole pracovat a starat se o rodinu.

Evan Hunter - Džungle před tabulí

8. února 2010 v 18:06 | frida |  Čtenářský deník
Evan Hunter
Džungle před tabulí

Hlavní postavy: Richard (Rick) Dadier

Richard Dadier je mladý muž, který vystudoval na prestižní koleji a nyní se chce stát učitelem angličtiny, aby mohl konečně začít živit svou rodinu - manželku Anne a dítě, které čekají. Volné místo ale sežene pouze na střední odborné škole, což je instituce, které se každý kantor raději obloukem vyhne. Tyto školy mají špatnou pověst, protože je navštěvují méně inteligentní děti, které by nebyly přijaty na jinou střední školu, a které se chtějí hlavně vyučit nějakému oboru. Proto jsou školy proslulé nejen nízkou úrovní poskytovaného vzdělání, ale i problémy s kázní žáků.
Rick je ale nadšen z toho, že konečně sehnal práci, a nechá se zlákat vyhlídkou stálého příjmu a dvou měsíců prázdnin. Kromě toho opravdu touží děti něco naučit a slepě věří pokryteckým lžím vedoucího svého oddělení o tom, jak Severní střední škola manuálních profesí žádné kázeňské problémy nemá.
Hned první den se ale Rick přesvědčí o opaku, když ve své první volné hodině zabrání jednomu ze studentů ve znásilnění nové pohledné učitelky. Stává se tím hrdinou oné kantorky (která se ho od té doby neustále pokouší svést) a terčem posměchu ostatních učitelů, zároveň si ale znepřátelí všechny žáky, kteří v něm od té doby vidí nepřítele.
Rick se snaží navázat s chlapci ve svých třídách kontakt, ale není ve svých snahách příliš úspěšný. Přesto se nevzdává a odmítá uvěřit pesimistickým představám vysloužilého učitele Sollyho Kleina, který odborné školy vidí pouze jako prostředek, který má zabránit tomu, aby se zlotřilí nezletilí dostali ven na ulici. Doslova je přirovnává k žumpám a učitele k těm, co sedí na víku a brání obsahu žumpy vyjít ven. I další učitelé dávno ztratili o školství své iluze a v příběhu je vykresleno hned několik typů kantorů. Jedni vzdali veškeré snahy o výchovu žactva a snaží se pouze přežít, druzí se stále snaží o kvalitní výuku, ale většinou narážejí na nepochopení.
Jako například Rickův přítel Josh, který chtěl odnepaměti učit, ale po zkušenostech na Severní střední manuálce, kdy jeho i Ricka žáci ztloukli a kdy jemu rozbili celou vzácnou sbírku desek, kterou jim přišel pustit, se rozhodne svou učitelskou dráhu vzdát a dá výpověď.
Jak už bylo zmíněno, žáci dělají Rickovi problémy. Největším provokatérem je ale Miller, usměvavý černoch s nezvykle vysokým IQ. Je to vůdce jedné z Rickových tříd a právě on v té třídě vede většinu soubojů mezi žáky a Rickem. Přitom má ale učitele rád, o čemž se Rick přesvědčí, když mu Miller sám dobrovolně pomáhá s pořádáním Vánoční akademie.
Před Vánoci to vypadá, že si Rick své žáky postupně získává - jeho vztah s Millerem se zlepšuje a jednu třídu dokonce Rick zaujme alegorickou povídkou, kterou jim předčítá. Vyprovokuje chlapce k diskuzi, o které nikdy nepředpokládal, že by se, vzhledem k jejich inteligenci, mohla odehrávat. I vánoční představení se jeví úspěšně, ale najednou se vše pokazí, když se dítě, které Anne čeká, narodí mrtvé (uškrtí se pupeční šňůrou).
Rick se po prázdninách vrací do školy jako úplně nový člověk, který vzdal svou snahu o navázání kontaktu, dal zapravdu Sollymu Kleinovi, vidí v žácích jen pitomé delikventy a v sobě toho, co sedí na víku žumpy.
Pravděpodobně by skončil jako Solly Klein, ale v jeho třídě dojde při psaní testu k incidentu, který vše změní. Dva žáci, kterým se nelíbí, jak autoritativně se Rick chová, kantora napadnou a ohrožují nožem. Třída zpočátku jen nečinně přihlíží, ale když je Rick zraněn, všichni (v čele s Millerem) se mu vrhnou na pomoc. Rick pochopí, že si Millera a ostatní získal a začne se opět snažit být dobrým učitelem.
Autor zároveň vyslovuje několik úvah o školském systému, o žácích středních odborných škol a o přístupu učitelů a veřejnosti k nim. Mimo jiné kritizuje přípravu budoucích učitelů, protože v osnovách, kterými se řídí, se počítá s "ideálním" typem studenta, který je ovšem pouze imaginární a skutečnost je velmi odlišná tomuto modelovému příkladu.

To jistě. Znal nejmíň dvacet lidí, kteří začali ječet jako pominutí a vyhrožovali žalobou, když měli jít na učňovskou školu jen praktikovat. Jen si představte někoho, kdo by si opravdu vybral za povolání kantořinu na učňovské škole. Jen si ten obrázek zkuste představit.
"A čímpak bys chtěl být, až vyrosteš, Honzíčku?"
"Panem učitelem na odborné škole," zněla by hrdá odpověď.
Jenže... jenže přece jen je řada učitelů, kteří na odborku přijdou a zůstanou tam, a není pak k čertu prostě jejich řemeslo učit ty děti, které se tam ocitly? Systém škol je takový, jaký je. Prostě existuje. Část dětí v síti tohoto systému uvízne a některé z nich - určitě takové musí být - se doopravdy chtějí něco naučit, spoléhají na to, že se tímto systémem dopracují k solidnímu řemeslu, k něčemu, čím si pak budou vydělávat na chleba. Kluka nelze odsuzovat jen proto, že to není zrovna duševní velikán. I seřizování karburátoru v autě v sobě může mít kus poezie, třebaže kluk, který ho nastavuje, ho možná nedovede pořádně skloňovat. Ignorovat se ten systém nedá, když tu jednou je. Copak to jde, přivést ho nejdřív na svět a pak ho prostě hodit do záchodu a spláchnout?
Proč se předstírá, že takový systém prostě není?
Proč se učitel připravuje na práci s docela jiným typem žáka, s ideálním studentem, a pak se prostě vrhne do té džungle před tabulí v chabé naději, že nějak uklouzne vyceněným tesákům? Když to kantor přežije, prima, pašák. A když podlehne, přežijí zato dozajista ty šelmy, ne? Jenže kdo by tak asi stál o to mít ulice plné dravé zvěře?
Anebo je to nejvlastnější důvod, proč tenhle systém vlastně vznikl? Nemá nakonec pravdu Solly Klein? Není opravdu jeho smyslem nepustit kluky na ulici, a tak v ulicích zajistit po větší část dne klid a pokoj?
Ne. Tomu Rick věřit nechtěl. Možná že Solly Klein dělá už tohle řemeslo až příliš dlouho, možná také, že viděl věci, jaké Rick snad ani nezažije, ale věřit, že celý systém školství není nic než pokrytecká kulisa, Rick nemohl. Na to bylo do jeho koncipování vloženo až příliš mnoho starostí o děti, které by na běžné střední škole ve většině předmětů naprosto neobstály. Kdy vlastně byl tenhle systém zaveden? přemýšlel Rick.
Nevěděl a cítil se do hloubi duše zahanben, že neví, zahanben stejným způsobem, jako když zjistil, že nezná průměrný IQ svých žáků. Proč mu to vlastně někdo neřekl? Copak to nebylo něco, co měl bezpodmínečně vědět? Copak tohle ksakru nebyla jeho nezbytná výzbroj? Poslali by snad vojáka do války nevyzbrojeného ani všivým kvérem? Postavili by snad chirurga ke stolu a nedali by mu do ruky ani skalpel? Určitě ne, kdyby na tom závisel lidský život.
Ale vždyť přece na tom, co on denně dělá v Severní manuálce, závisí dost velká kupa lidských životů. Učí přitom spoustu kluků, každý den se znovu vrhá do džungle před tabulí, a neví ani, kolik tesáků je vlastně ve lví tlamě. Anebo kolik má lev na tlapě drápů. Učili ho, jak dojit krávy, a teď se od něho čeká, že bude krotit lvy.