"Když to není rozbité, nespravuj to."

Franz Werfel - Sjezd abiturientů

12. února 2010 v 10:13 | frida |  Čtenářský deník
Franz Werfel
Sjezd abiturientů

Hlavní postavy: Ernst Sebastian, Franz Adler

Tento příběh rakouského spisovatele Franze Werfela, který se odehrává v Praze roku 1927, má hodně společného například s Dostojevského Zločinem a trestem. Hlavní postava, vyšetřující soudce Sebastian, je prominentním synem předsedy Nejvyššího soudu Rakouska-Uherska, a má vynikající společenské postavení. I přes mnohé nabídky ale vytrvale odmítá jakékoli povýšení, protože sám sebe nepovažuje za dost kvalifikovaného na jinou práci. Stejně tak odmítá i ženy, které by o něj rozhodně měly zájem, a po svém otci zdědil chladnou povahu.
Když mu na začátku příběhu přijde pozvánka na setkání spolužáků z Mikulášského gymnázia po pětadvaceti letech, nehodlá se té sešlosti zprvu zúčastnit. Nerad totiž vzpomíná na minulost. Protože je mu ale už třiačtyřicet let a má zdravotní problémy (bojí se, že brzy zemře), začne bilancovat svůj život. Jeho náhlému rozhodnutí přece jen dorazit na sraz abiturientů pomůže i fakt, že toho odpoledne vyslýchá podezřelého z vraždy jedné prostitutky. Jméno podezřelého je Franz Adler. Toto jméno se shoduje se jménem Sebastianova spolužáka ze zmíněného gymnázia, jenže ten spolužák by vůbec neměl být ve městě! Sebastian se domnívá, že jde o téhož člověka a ve svém rozrušení si ani neuvědomí, že další nacionále vyslýchaného jsou jiné než ty, které by měl jeho spolužák. Stačí mu ale mírná podoba a podobný styl řeči, aby si udělal závěr, že jeho bývalý spolužák je nyní obviněn z vraždy prostitutky.
Na srazu si Sebastian připomene známé tváře, které se dvacet pět let snažil zapomenout. Je nyní populárnější než kdy dřív, ale navzdory zájmu o svou osobu se cítí osamělý. Nakonec se řeč stočí na Adlera, všichni si o něm sice mysleli, že žije v Americe, ale brzy jsou ochotni své přesvědčení změnit a vzpomínají, jaký to býval nadaný student - nejlepší z jejich třídy - který se ale potom naráz změnil v naprostého ztroskotance. Nikdo přesně nevěděl, co za tou proměnou tehdy stálo.
Když Sebastian přišel domů, nedokázal na Adlera přestat myslet. Rozhodl se napsat své vzpomínky na něj, protože to byl koneckonců on, kdo stál za pádem toho génia.
Sebastiana v sedmnácti vyhodili ze školy ve Vídni - jeho otce to velmi zklamalo a poslal ho do Prahy. Zde ale Sebastian, který byl spíše nadaný sportovec a občas skládal básničky, nezapadl. Třídu vedl geniální Adler, který měl úctu žáků i učitelů, přestože svým vzhledem narozdíl od Sebastiana nijak nevynikal. Adler byl tichý a uzavřený chlapec, ale byl velmi nadaný a psal básně, divadelní hry a prózy. Sebastian mu jeho úspěch záviděl, chtěl získat jeho uznání, aby ho uznali i ostatní. Založil čtenářský klub a protože se bál, předvést přátelům své vlastní výtvory, vykrádal básně nějakému zapomenutému revolučnímu autorovi. Jenže Adler nebyl nikterak přátelský (a nedal se ošálit Sebastianovým šarmem) a k Sebastianovi se choval nadřazeně.

Možná, jak jsem byl celý plný pocitu vítězství, vykonal jsem toho odpoledne až příliš mnoho dobrého. Adler byl pořád nevzrušený.
Když jsme se vraceli - šli jsme týmiž ulicemi, podél týchž domů, kudy i dnes chodím den co den k soudu -, byli jsme spolu sami. Pořád ještě jsem fanaticky vymýšlel nové a nové podrobnosti našeho spolku, jako první dílo k předvádění jsem navrhoval "Loupežníky" a dokonce jsem stanovil i obsazení jednotlivých rolí, přičemž sobě jsem vyhradil Franze Moora.
Vtom se Adler zastavil. Byl špinavě šedivý zimní večer. Adler měl na sobě tenký kabát a zřejmě mu bylo hodně zima. V obličeji byl bledý. Možná ani neuvažoval o tom, co říká. Napřímil se v celé své výši:
"Co vlastně chceš? Tolik místa ti vůbec nepřísluší. Buď rád, že se toho všeho můžeš zúčastnit, a počkej, jaká role se ti přidělí."
Takto vůdce odkázal do příslušných mezí opovážlivost poddaného, který si troufl příliš se přiblížit jeho majestátu.
A přesto to, co Adler řekl, byla jeho vina, ba víc, to byl jeho osud, protože to ve mně odpoutalo ďábla z řetězu. Vypadá to jako nesmysl, ale já to tuším, ba tohle tušení mě až pálí bodavými plameny; kdyby nebyl Adler vyslovil tuhletu jedinou větu, nebyl by dneska stanul přede mnou jako ztroskotanec.

Jeho povýšené chování mu ale Sebastian nemohl zapomenout. Proto využil příležitosti a Adlera v hodině tělesné výchovy znemožnil. Od té doby se Adlerovi jeho spolužáci posmívali pravidelně - vždy byl zvláštní, ale nikomu to doposud nevadilo. Najednou se ale všichni smáli jeho vodnaté hlavě, jeho brýlím, jeho zrzavým vlasům, jeho filozofickým složitým odpovědím na jednoduché otázky profesorů... Sebastian tu vlnu posměchu odstartoval, ale Adler se nebránil. Po čase se dokonce smál spolu s ostatními. Jeho prospěch se začal zhoršovat, v hodinách se nesoustředil, ztrácel postupně všechny své přátele, kterým začal velet právě Sebastian. Nikoho už nezajímala Adlerova genialita - svůj volný čas trávili vyvoláváním duchů, pitím a návštěvami nevěstince.
Na konci školního roku jim téměř všem hrozilo vyloučení. Sebastian se nad Adlerem, který, pokud se nedostane na vysokou školu, bude muset pracovat v obchodě svého strýce, slitoval a rozhodl se mu pomoci. Vnikli do sborovny s cílem přepsat Adlerovy známky. Byli ale chyceni třídním profesorem. Sebastian Adlerovi slíbil, že to s učitelem urovná, ale místo toho se akorát snažil zachránit si vlastní krk. Jeho záznamy přece změněny nebyly!
Hrozil jim velký skandál, proto se oba dva chlapci rozhodli pro sebevraždu. Pustili si plyn, ale Sebastian dostal strach a nechtělo se mu ještě zemřít. Nakonec zachránil i Adlera, přemluvil ho k útěku do Ameriky a dokonce svým tetám, u kterých v Praze bydlel, ukradl šperk, aby mohl dát Adlerovi na cestu peníze. Adler byl již delší dobu bez sebe, Sebastian ho celou noc vláčel městem aby neusnuli a ráno měl Adler odjet do Hamburku, odkud by se dostal až do Ameriky.
Adler nakonec odjíždí a Sebastian plánuje simulovat nemoc, aby se na aféru co nejdříve zapomnělo. Všechna pozornost se samozřejmě upoutá na Adlera a Sebastian se tak zbaví podezření, které na něm ulpělo.
Na celou příhodu ale nemůže zapomenout. Výčitky svědomí má dokonce i po pětadvaceti letech a nyní, když si myslí, že znovu potkal Adlera, tyto výčitky vyvrcholí. Při výslechu se domnělému příteli vyzná ze všeho, co mu tenkrát způsobil, dokonce řekne, že jestli prostitutku opravdu zabil, vinu na tom má on - Sebastian - protože ho k tomu dohnal.

"Neříkej, Adlere, že jsme tenkrát byli děti! Tohle neuznávám. Ani to, co usmrtí dítě, už neobživne. Pětadvacet let, to není nic. Čas, to není nic! Já si tohle prožil až do hloubi duše. Ne, nic ti nepředstírám. Samozřejmě jsem na to pořád nemyslel, ale vědom, Adlere, vědom jsem si toho pořád byl. A že se zase vrátíš, toho jsem si byl taky vědom, hned od toho dne. Ach, jak já se toho bál! Tenkrát přece od tebe přišel dopis. Nečetl jsem ho a roztrhal. Byl jsem bez sebe blahem, když umřela tvoje matka, protože to už po tobě nezbyla ve městě ani stopa. Víš, že jsem celých dvacet let nikam nejel, protože jsem měl strach, že tě někde ve světě potkám... Já vím, co chceš říct, znám všechny tvoje námitky. Vina? Co to je? Svoje tělo, svou krev, svůj mozek, svoje předky jsme jen převzali. Protože nemůžeme hníst svůj osud, jak bychom mohli mít vinu na osudu jiných? Dobrá, dobrá! Já to znám. Kdybych tě nebyl vypudil, byl bys to udělal ty sám nebo později někdo jiný. Dobrá! Muselo se to tak stát. Jenže co je mi to platné, když jsem ti zničil život? Doznávám, ať už jsi udělal cokoliv, můžu za to já, jenom já."

Když ale počáteční vzrušení pomine (a Adler navíc neustále protestuje proti všemu, co Sebastian řekne), soudce si uvědomí, že vyšetřovaný není jeho dávným přítelem. Nakonec se ještě zjistí, že vyšetřovaný Franz Adler vraždu prostitutky nespáchal.
Kromě motivu viny se v díle objevují i narážky na společenské poměry. Například Adler je Žid, což postava Sebastiana nepovažuje za důležité, ale přesto se v románu objeví postava německého nacionalisty - profesora na gymnáziu - který Adlera nenávidí a jeho práce rovnou bez pročítání označuje za nedostatečné. Také zde kontrastují postavy synků z bohatých rodin s postavou studenta Komárka, proletáře, který musí ráno, před tím, než jde do školy, nakupovat, a po škole pracovat a starat se o rodinu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama