"Když to není rozbité, nespravuj to."

Březen 2010

George Bernard Shaw - Pygmalión

24. března 2010 v 17:10 | frida |  Čtenářský deník
George Bernard Shaw
Pygmalión
Hlavní postavy: Henry Higgins,Líza Doolitlová, plukovník Pickering
V předmluvě k Pygmaliónovi (romantická hra o pěti dějstvích; Pygmalión = postava ze Starých řeckých bájí a pověstí; muž znechucen životem plným chyb si stvořil ze slonoviny sochu ženy, do které se zamiloval - tu sochu potom bohyně lásky oživila) Shaw vysvětluje svůj obdiv k lidem zabývajícími se fonetikou, kritizuje Angličany za to, že se málo starají o svůj jazyk, který je podle něho často przněn nesprávnou výslovností, a označuje své dílo za didaktické. Také vyjmenovává několik slavných soudobých fonetiků, kterými se inspiroval při tvorbě postavy profesora Higginse (odmítá ale tvrzení, že by šlo o portrét některého z nich).
Musím se pochlubit, že Pygmalión měl neobyčejný úspěch jak na jevišti, tak ve filmu, a to po celé Evropě a Severní Americe, stejně jako doma. Přitom je to tak hluboce a záměrně didaktická hra, a její téma se pokládá za tak suchopárné, že mi je potěšením omlátit ho o hlavu všem rozumbradům, kteří papouškují, že umění nikdy nemá být didaktické. Je naopak důkazem mého tvrzení, že velké umění nikdy ani jiné být nemůže.
Příběh je známý, stal se předlohou pro slavný film My Fair Lady (1964) s Audrey Hepburnovou v hlavní roli a také byl několikrát ztvárněn dramaticky.
Chudá květinářka Líza Doolitlová potká jednoho dne nespolečenského a hrubého profesora fonetiky Higginse. Profesor je znechucen jejím přízvukem (Cockney - londýnský dialekt spodních vrstev) a vsadí se s tehdy ještě neznámým pánem (plukovník Pickering), že by z takové "poběhlice" dokázal za šest měsíců udělat dámu a předvést ji na vyslaneckém plese tak, že by nikdo nepoznal, odkud skutečně pochází. Líza se těchto slov chytí a později navštíví Higginse, aby se mu nabídla jako žačka. Higgins je tím nápadem vážně zaujat a prosadí si ho nejen před Pickeringem (ve kterém předtím poznal odborníka na indická nářečí, se kterým se chtěl dávno setkat) ale i před svou hospodyní, přísnou paní Pearceovou, která jako jediná projeví obavy o dívčinu příští budoucnost.
Líza tedy zůstává u něj v domě, učí se správně artikulovat a kultivovaně se chovat, a pomalu se sbližuje s Higginsem, roztržitým a někdy neurvalým zapřísáhlým starým mládencem.
Sázku samozřejmě vyhrají (dokonce přelstí i samozvaného odborníka, který v Líze vidí maďarskou princeznu), jenže Líza se cítí opomíjená, když Pickering s Higginsem oslavují své vítězství a těší se, že "už to mají konečně z krku". Proto se s Higginsem pohádá a uteče. Na útěku potká mladíka Freddyho Eynsford-Hilla, který je do ní beznadějně zamilován od chvíle, kdy ji poznal na návštěvě u paní Higginsové, Henryho matky, kde se také nyní Líza ukryje.
Higgins ji druhého dne hledá a chce ji získat zpátky, ne snad proto, že by do ní byl zamilovaný, ale proto, že si na ní zvykl a stýskalo by se mu. Nakonec se s Lízou dohodnou, že zůstanou přáteli (Líza mu vyhrožuje, že také začne vyučovat fonetiku a prozradí tak jeho metody, přičemž by ona měla více zákazníků, protože má lepší chování a dokonce, jak Higgins uznal, lepší sluch; to Higginsovi imponuje, protože to ukazuje Lízinu samostatnost).
Na konci Pygmaliónu jdou všichni společně na svatbu Lízina otce, bývalého popeláře Alfreda Doolitla, který se kvůli doporučení Higginse stal boháčem (což mu velice vyčítá, protože, jak trefně poznamenává, předtím "tahal peníze" on z ostatních, teď je tahají ostatní z něho a on je svázán "morálkou středních vrstev", kterou celý život pohrdal).
V závěrečné poznámce Shaw komentuje vývoj dalších událostí: Líza se provdá za Freddyho, založí si květinářství a zelinářství, které, po mnoha letech neúspěchů (kdy se drží při životě pouze s pomocí plukovníka Pickeringa), začne konečně prosperovat. S Higginsem i s Pickeringem nadále udržuje přátelské styky a má s Freddym několik dětí.
LÍZA: Aha! Teď vím, jak na vás! Že jsem na to nepřišla dřív! Co jste mě naučil, to mi vzít nemůžete. Sám jste říkal, že mám lepší sluch než vy. Umím být na lidi slušná a hodná, a to vy nesvedete. Aha! To je váš konec, Henry Higginsi, to si pište. Jen si řečněte a pouštějte hrůzu, na tom mi teď takhle (luskne prsty) záleží. Dám si do novin inzerát, že vaše vévodkyně je obyčejná květinářka, u vás vyučená, a že teď sama udělá z každé ženské vévodkyni taky za půl roku a za tisíc liber. Když já si vzpomenu, jak jsem se vám plazila pod nohama a jak jste po mně šlapal a nadával mi, a zatím stačilo jenom hnout prstem, abych se vám vyrovnala nejradši bych si dala pár facek.
HIGGINS: Potvora jedna drzá! Ale je to lepší, než fňukat, lepší než nosit bačkory a hledat brejle, ne? Namouduši, Lízo, řekl jsem, že z vás udělám ženu, a udělal jsem. Takhle se mi líbíte.
LÍZA: To jste celý vy: teď obrátíte a namažete mi med kolem pusy, že se vás nebojím a dokážu se bez vás obejít.
HIGGINS: Hádáte správně, truhlíku. Ještě před pěti minutami jste mi visela na krku jako balvan. Teď jste hotová pevnostní bašta, sesterská bitevní loď. Vy, já a Pickering budeme trojspolek starých mládenců, a to je víc než dva mužští a jedna hloupá holka.

Ivan Klíma - Loď jménem Naděje

24. března 2010 v 16:59 | frida |  Čtenářský deník
Ivan Klíma
Loď jménem naděje
Hlavní postavy: Jakub, Marie, Petr, Magda
Jakub je nedůležitým úředníčkem, který doručuje předplatné časopisů a má na starosti seznamy aktuálních předplatitelů. Pracuje ve velké hale spolu s ostatními stejně nedůležitými kolegy, je znechucen svým nicotným životem a sní o tom, že jednou se mu naskytne příležitost vyniknout nad ostatní, kteří potom poznají (a uznají) jeho nesporný talent.
Od dětství ho láká obrázek jakési cizí hory v cizí zemi a díky své povaze toužící po dobrodružství (a vytržení ze stereotypu) neustále myslí na to, že horu jednou navštíví. Spolu se svým přítelem z dětství Petrem (mnohem úspěšnějším a praktičtěji založeným mužem - přirozeným vůdcem) si slíbili, že se na horu (jejíž název zůstává utajen) vypraví a dokonce se naučili jazyk tamních obyvatel. O pár let později (když Petr na dávný slib dočista zapomněl, ale Jakub stále živil naději, že jednou horu uvidí) vezmou své manželky - Jakub Marii, ustaranou a sešlou pečovatelku o postižené děti, kterou už dávno nemiluje; a Petr Magdu, mladší atraktivní ženu, která Jakuba přitahuje, a o které se domnívá, že je do něj také zamilovaná.
Povídka začíná jejich výstupem na samotný vrchol hory, kde se Jakub kochá pocitem, že konečně překonal svůj starý život a bude moci začít žít úplně jinak. Má na sobě kněžský kabát, z čehož si Petr s Magdou utahují (jeho vlastní bunda promokla, a tak mu místní farář poskytl nejen přístřeší a jídlo, ale i vlastní svrchník, ke kterému mu přidal ještě kolárek, takže Jakub vypadá skutečně jako kněz). Jakub by rád na hoře zůstal déle, ale ostatní chtějí už jít dolů. Jakub má pocit, že s opuštěním hory opustí i nově nabytý pocit vlastní důležitosti a vnitřní svobody, proto přátele přemluví, aby alespoň slezli dolů jinou cestou, došli do přístavu a do osady, kde mají ubytování, přepluli lodí.
Jejich sestup neznámou stezkou se ale nečekaně protáhne a v přístavu zjistí, že spoj, který by normálně měl jet, byl právě zrušen. Na molu čeká ještě skupinka jiných lidí a všichni se společně rozhodnout přijmout pozvání tajemného kapitána lodi jménem Naděje, které jim domluví místní námořník. Ačkoli o kapitánovi Naděje neví nic kromě toho, že už roky neopouští palubu a je tak trochu podivín, všichni nastoupí.
Atmosféra na lodi je ale od začátku dost stísněná. Ujme se jich důstojník, který dokonce na jindy ne právě vnímavou Marii působí jako "oživlá loutka", protože se chová příliš automaticky a mechanicky. Neustále jedná na příkaz svého kapitána, toho ale cestující nikdy nezahlédnou, protože "kapitán je příliš zaneprázdněný". Zpočátku nikdo o jeho čestnosti a poctivých úmyslech nepochybuje a všichni přijmou jeho pozvání na velkolepou hostinu, když ale uplyne doba, za kterou by měli dávno dorazit do domnělého cíle své cesty, a oni pořád plují, začnou se někteří bouřit.
Jakuba všichni (kvůli kabátu) pokládají za kněze a on jim to hned na začátku nevyvrátil, dokonce je mu příjemné, že ho nyní mají za důležitého a prokazují mu úctu a respekt příslušný "jeho" stavu. Jako důvěryhodného ho proto zvolí svým mluvčím a jednatelem a vysílají ho za řídícím důstojníkem, kde má zjistit, proč a kam jedou.
Jakub zjistí, že s otázkami nepochodí (důstojník mu nehodlá odpovídat), proto se pokusí získat jeho přízeň, které se mu (bůhví proč) dostává. Čím dál více se odcizuje ostatním cestujícím, vžívá se do své role důstojného člověka a dokonce své "přátele" nenávidí, protože mu ztěžují jeho postavení svou netrpělivostí.
Brzy se všichni dozví krutou pravdu: Naděje je na své poslední plavbě - míří kamsi na sever na širé moře (později se dozvíme přesnější místo: pluje ke skále daleko od civilizace, kde kdysi kapitán lodi spatřil rodící velrybu) a tam bude potopena s kapitánem a cestujícími na palubě. Zbytek posádky odpluje v záchranném člunu, protože pocty zemřít s lodí "není hoden". Na všechny námitky cestujících namítá důstojník (jménem kapitána), že se přece rozhodli nastoupit dobrovolně, a tudíž nyní musí poslechnout kapitánovy rozkazy. Když se někdo během cesty pokusí o odpor nebo by mohl jevit známky odhodlání k sebeobraně, je posádkou lodi odstraněn (celkem jsou od ostatních odvlečeni tři cestující: černošský právník, který je známý pro své radikální smýšlení, mladík v texaskách, který je volnomyšlenkářsky založený a tajemná dáma s jizvou, která přitahuje Jakuba, přechovává zbraň a nakonec se přiznává k tomu, že nechala zemřít svého muže a chce se Jakubovi vyzpovídat).
Cestující stále více naléhají na Jakuba, aby jejich situaci nějak zlepšil. On ale nedokáže najít východisko pro všechny - svým přístupem získal pouze dvě volná místa v záchranném člunu posádky a nyní neví, komu je má určit (protože to on má rozhodnout, kdo se zachrání). Bojí se o tomto faktu říci ostatním, kteří jsou mezitím shromáždění na palubě na malém prostoru ohraničeném lanem. Tuší totiž, že ostatní míst využijí pro tři děti, které se s nimi plaví. Jakub ale stále více přemýšlí o možnosti, že jedno místo nechá pro sebe a druhé pro svou ženu - nakonec chce odjet s Magdou nebo s paní Simon (ta dáma s jizvou).
Situace je velmi vyhrocená, Jakub o volných místech nikomu neřekne a nakonec i on promešká svou šanci utéci. Posádka odjede, zbytek cestujících se zachrání na jiném člunu, ale Jakub, který se prvně pokoušel dostihnout důstojníka a zachránit se s ním, se teď nedokáže vrátit k Marii a ostatním (má strach z jejich reakce; například Magda ho totiž celé roky nenáviděla - ačkoli on si její chování vykládal jako svádění - a nyní mu vyčítá, že všichni zemřou kvůli tomu, aby on si mohl potvrdit, že za nic nestojí). Jako jediný tedy zůstává (s kapitánem) na potápějící se lodi a umírá s rozhozenýma rukama, takže připomíná Ježíše Krista (se kterým ale měl pramálo společného).
Na sklonku svého života si Jakub paradoxně přeje vrátit se zpět ke svému původnímu životu a lituje své touhy po vůdčí roli, která pro něho evidentně nebyla určena. Sám Klíma v doslovu napsal, že chtěl vyjádřit myšlenku, že skupina, která je vedena neschopným a slabým vůdcem, nikdy nemůže být úspěšná.
Zbyl na lodi sám, sám na lodi - jen s jejím kapitánem. Proč, napadlo ho, proč jsem vstoupil právě na tuto loď, a proč právě já na ní zůstávám jako odsouzený? Byl trestán za nějaké viny? Bylo vinou to, co učinil zde, byli by zachráněni a on s nimi, kdyby na jeho místě stanul někdo jiný? Bylo vůbec v jejich silách, bylo vůbec v něčích silách rozrazit ten kruh, do něhož vstoupili?
Nebyl s to odpovědět, už neměl čas. Odejdu, uvědomil si, aniž pochopím to hlavní, a chtělo se mu vzlykat nad tím, že odejde, aniž pochopí, proč právě on musil odejít. Tak to bývá, řekl si pln smrtelné únavy, člověk odchází obklopen tajemstvím, jistě tak odešel i jeho otec a matka, i Marie tak odejde, a největším tajemstvím je zakryto právě to odcházení.

Eugène Ionesco - Plešatá zpěvačka

23. března 2010 v 15:16 | yellow |  Čtenářský deník
Divadelní hra Plešatá zpěvačka je typickým představitelem absurdního dramatu. Hra je plná rozhovorů, které jsou plané nebo nemají smysl a ukazuje, jak je součastní lidská konverzace prázdná, a že se navzájem vůbec neposloucháme.
Je po večeři a manželé Smithovi sedí v obývacím pokoji. Pan Smith čte noviny, paní Smithová vede plané řeči a manžel jí občas odpoví nebo něco sám nadhodí. Jejich rozhovor je zcela bezobsažný. Po nějaké době přijde služky a oznámí jim, že přišli na návštěvu manželé Martinovi. Smithovi poručí služce, aby je pozvala dovnitř, a jdou se převléci.
Zatímco jsou manželé Smithovi pryč, pustí se Martinovi do hovoru. Zjišťují, že již se někde viděli, ale ani jeden z nich netuší kde. Nakonec zjistí, že pocházejí ze stejného města, přijeli do Londýna stejným vlakem, seděli naproti sobě, bydlí ve stejné ulici, ve stejném bytě, spí v jedné posteli, mají spolu dceru a jsou to manželé.
Když se vrátí manželé Smithovi (nepřevlečení), začne se odehrávat nový rozhovor plný banalit, který trvá až do konce hry s jedinou změnou. A to příchodem kapitána hasičů, který se jde přeptat, jestli u nich náhodou nehoří a přidá se k jejich hovoru. Po odchodu kapitána hovor pokračuje a na konci přechází téměř v hádku.
Citát:
Anglický měšťanský interiér s anglickými křesly. Anglický večer. Pan Smith, Angličan, ve svém anglickém křesle a pantoflích kouří svou anglickou dýmku a čte anglické noviny u anglického krbu. Má anglické brýle a malý šedivý anglický knírek. Vedle něho v dalším anglickém křesle paní Smithová, Angličanka, štupuje anglické ponožky. Dlouho trvající anglické ticho. Anglické nástěnné hodiny odbíjejí sedmnáct anglických úderů.
PANÍ SMITHOVÁ: Hle, je devět hodin. Snědli jsme polévku, rybu, brambory na slanině, anglický salát. Děti pily anglickou vodu. Dnes večer jsme dobře pojedli. To protože bydlíme poblíž Londýna a jmenujeme se Smithovi.
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Brambory jsou velmi dobré se slaninou a olej na salát nebyl žluklý. Olej od kupce na rohu je rozhodně lepší než olej od kupce odnaproti, je dokonce lepší než olej od lahůdkáře na konci ulice. Nemohu ovšem říci, že by jejich olej byl špatný.
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Přesto je ale olej od kupce na rohu nejlepší…
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Mary brambory uvařila dobře, tentokrát. Minule je nedovařila. Mám je ráda, jen když jsou dobře uvařené.
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Ryba byla čerstvá. To jsem si dala do nosu. Přidala jsem si dvakrát. Ne, třikrát. Ty taky, taky sis přidal třikrát. Ovšem potřetí sis dal menší kousek, zatímco já si dala mnohem větší. Dnes večer jsem snědla víc než ty. Ty jsi přece při chuti.
PAN SMITH mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Ale ta polévka byla možná trochu přesolená. Byla ještě slanější než ty. Ha! ha! ha! Bylo v ní taky trochu moc pórku a málo cibulky. Škoda, že jsme Mary neporadila, aby přidala trochu badyánu. Příště to musím napravit.
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Náš chlapeček by se byl rád napil piva, ten si jednoho dne taky rád přihne, je po tobě. Viděl jsi, jak u stolu pokukoval po láhvi? Ale já jsem mu do skleničky nalila vodu z karafy. Měl žízeň a tak ji vypil. Helena je po mně. Je dobrá hospodyně, šetrná, hraje na klavír. Nikdy nechce pít anglické pivo. Jako naše malá dceruška, která pije jen mlíčko a papá kašičku. To dá ovšem rozum, jsou jí teprve dva roky. Jmenuje se Peggy.
Závin s kdoulemi a fazolkami byl báječný. Asi by nebylo špatné dát si k desertu skleničku australského burgundského, ale nedala jsem víno na stůl, abych nedávala dětem mlsáním špatný příklad. Musíme je učit vést střídmý a uměřený život.
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Paní Parkerová zná jednoho rumunského lahůdkáře, jmenuje se Pop Rosenfeld a přijel z Cařihradu. Je to velký odborník na jogurty. Je diplomatem drinopolské školy pro výrobu jogurtu. Zítra k němu zajdu pro pořádný hrnec rumunského domácího jogurtu. Tady, v okolí Londýna, takové věci nejsou k dostání často.
PAN SMITH pokračuje ve čtení, mlaskne.
PANÍ SMITHOVÁ: Jogurt je báječný na žaludek, ledviny, apendicidu a apoteózu. To mi řekl doktor Churchill, ten co léčí děti našich sousedů. Johnsových. Je to dobrý lékař. Jemu se dá věřit. Nikdy nedoporučí žádný lék, který by nevyzkoušel sám na sobě. Než nechal operovat Parkera, sám si dal operovat játra, i když nebyl vůbec nemocen.
PAN SMITH: Jak je tedy možné, že doktor se z toho dostal a Parker na to umřel?
PANÍ SMITHOVÁ: Protože operace pana doktora se podařila a operace Parkera se nepodařila.
PAN SMITH: Pak ovšem není Churchill dobrý doktor. Buďto se měla operace podařit v obou případech, nebo jí měli oba podlehnout.
PANÍ SMITHOVÁ: Proč?
PAN SMITH: Svědomitý lékař musí umřít spolu s nemocným, pokud se nemohou uzdravit společně. Lodní kapitán taky utone ve vlnách se svou lodí. Nepřežije ji.
PANÍ SMITHOVÁ: To nejde srovnávat nemocného s lodí.
PAN SMITH: Proč ne? I loď má své nemoci; konečně ten tvůj doktor je zdravý jako koráb; a právě proto měl zahynout ve stejný okamžik jako nemocný, jako doktor a jeho loď.
PANÍ SMITHOVÁ: Ach! To mě nenapadlo… To je asi pravda… takže, jaký je tvůj závěr?
PAN SMITH: Že všichni doktoři jsou šarlatáni. A všichni nemocní taky. V Anglii je počestné jenom námořnictvo.
PAN SMITH: Ale ne námořníci.
PAN SMITH: Přirozeně.
(Pauza.)
PAN SMITH (stále čte noviny): Jednomu nerozumím. Proč v novinách v rubrice oznámení o úmrtí, vždycky uvádějí věk zesnulých, zatímco v rubrice oznámení o narození věk novorozenců nikdy? To je nonsens!
PANÍ SMITHOVÁ: To mě nikdy nenapadlo.

GIS

20. března 2010 v 11:52 | yellow |  Referáty
Gis (= Geografický informační systém)
Co to je
- kolekce počítačového technického vybavení, programového vybavení a geografických dat, určená k efektivnímu získávání, ukládání, údržbě, manipulaci, analyzování a vizualizaci všech forem geograficky vztažených informací
Funkce
Sběr geografických dat
GIS zajišťuje vznik digitálních dat - jejich vstup do počítačového systému - a to jak digitalizací nejrůznějších papírových topografických i tematických map, mapových náčrtů, družicových snímků, sběrem dat o poloze objektů získaných GPS, tak i využívání statistických dat ukládaných do tabulek.
Správa geografických dat
Tato funkce zajišťuje systematické ukládání jednotlivých prvků. Díky této funkci si můžeme data prohlížet v podobě mapy, na požádání nám program vytvoří potřebný výřez, změní měřítko a geometrická informace (bod, linie, polygon) je propojena s informacemi uloženými v tabulkách atributů.
Analytické zpracování geografických dat
Funkce zajišťující prostorové analyzování dat, jejich syntézu a modelování - právě tato funkce je často považována za celé těžiště GIS - v GIS hledáme odpovědi na otázky, která varianta vedení nové vysokorychlostní silnice bude nejoptimálnější, které části svahů v okolí našeho města jsou potenciálně nejohrozenější sesuvem půdy, kolik lidí by bylo třeba evakuovat v případě povodně ze zátopového území 50leté vody.
Prezentace geografických dat
Nezbytná funkce prezentace výsledků práce GIS - v podobě map, tabulek, grafů, statistických informací, videosekvencí - ani bez této funkce se v GIS neobejdeme a naprosto každá práce v GIS zákonitě končí prezentováním výsledků analýz či modelování. Jednoduše řečeno, v GIS nalezené odpovědi je potřeba umět prodat. Zde přichází ke slovu kartografie.
Použití
- vytváření modelů části zemského povrchu
- při řízení energetických a vodohospodářských soustav
- řešení krizových situací (povodně, havárie)
- správa chráněných území, geologických ložisek
- lesnictví, meteorologie, zemědělství
- kraje: vytváření rozvojových a koncepčních dokumentů, koncepcí rozvoje kraje, optimalizace dopravní obslužnosti
- geologický průzkum: moduly GIS pracují s 3D daty a ukazují pravděpodobné geologické podloží
- ochrana přírody a krajiny: vznik podrobných registrů biotopů celé Evropy
Zdroje

Ivan Klíma - Porota

18. března 2010 v 22:20 | frida |  Čtenářský deník
Ivan Klíma
Porota
U soudu poprvé zasedá porota, která má pomoci vyřešit případ vraha, který údajně ubil svou snoubenku. Příběh sledujeme očima jednoho z porotců - moudrého uzavřeného archiváře, který svůj úkol porotce bere velmi zodpovědně a chystá se udělat vše proto, aby správně posoudil vinu nebo nevinu obžalovaného.
Na celém případu ho znepokojuje spousta věcí a vlastně si není jistý, jestli obžalovaného považuje za nevinného nebo vinného. Jeho rozhodnutí mu navíc ztěžuje požadavek obžaloby na trest smrti. Archivář má ve své paměti všechny případy, kdy soud odsoudil k smrti nevinné lidi (například procesy s čarodějnicemi). Také se zde objevuje otázka trestu smrti.
Neboť kdo byli odsouzení a upálení čarodějové? Někdy lidé podivínští a nemocní. Jindy jen předměty nenávisti, pletich a závisti příliš mocných nepřátel, ale nejčastěji pouhé obětiny přinesené pověrám své doby. V nich trestala nemilosrdná společnost jen vlastní slabost a vlastní temnotu.
A kdo jsou viníci mých dní? Odvážil bych se vyloučit, že kdokoliv z nich nebyl nemocen anebo se nestal obětí nenávist a pletich a závisti nepřátel?
Nestíhá a netrestá i dnešní právo především neznámé v člověku, a tedy i svoji vlastní neznalost a vlastní viny?
Ale smýšlím-li takto o vinách a zločinech, jak mohu připustit, že existuje čin tak hrůzný, aby zasluhoval úplného a neodčinitelného trestu? Jak mám uvěřit, že lidská spravedlnost, ještě nedávno tak krutě pochybená, je náhle tak dokonalá, že má právo bez obav ze zločinného omylu vynášet trest, který už nelze změnit, a nikdy - byl-li vykonán - prominout ani odčinit?
Nechce poslat na smrt člověka, o jehož provinění pochybuje. Začne si v duchu klást otázky typu: kdo vlastně má právo rozhodovat o spravedlnosti a určovat zákony, kterými se potom musí řídit celá společnost?
Člověk žije uprostřed zákonů, které sám nevytvořil a na něž vlastně ani nemá vliv. To je jedna z nejstrašnějších skutečností života.
Účastí v porotě mi vyvstalo svízelné dilema. Co má učinit ten, kdo je povolán, aby pomáhal spravedlnosti, o jejíchž prostředcích pochybuje?
Není spokojený ani se způsobem vystavění obžaloby na částečných a nedostatečných důkazech, ani s přístupem ostatním porotců (celkem jich je šest). Podle něj si ostatní neuvědomují důležitost rozhodnutí, které zde učiní a budou pouze slepě podporovat obžalobu.
Špatný pocit má také z toho, že při závěrečném přelíčení, kdy se má vše rozhodnout, se obžalovaný ani jeho obhájce nedostavili - chybí také šestý člen poroty, jediný, o kterém se archivář domníval, že bere své rozhodování vážně (mladý student medicíny, který mu naznačil, že si myslí, že vraždu ve skutečnosti spáchali korunní svědci).
Archivář si ještě ani nerozmyslel, jaký bude jeho výrok, když situaci oddálí jeho další soused, mladý inženýr, který je archiváři také sympatický. Ten trvá na tom, že potřebuje položit nějakou otázku obžalovanému (nikomu z porotců se totiž příliš nezamlouvá, že by měli poslat na smrt někoho, kdo ani není přítomen a nemůže se naposledy bránit - jediný inženýr to ale dá najevo otevřeně).
Soudce jim dovolí obžalovaného navštívit a položit mu své otázky - když jsou ale porotci dovedeni do vězení (nedaleko soudní síně) zjistí, že obžalovaný se pokusil o útěk a byl zastřelen ostrahou. Inženýr ale odhalí, že hlava obžalovaného je oddělena od těla řezem - pouze těžko mohl být na útěku gilotinován. Všem je jasné, že dozorci nečekali na jejich výrok a jednali sami. Členové poroty jsou zdrceni - dobrosrdečná mlékařka propadá beznadějí a nechce si připustit, že by soudy snad nebyly spravedlivé; utěšuje ji milý holič, který sice vnitřně s "popravou" obžalovaného nesouhlasí, ale neodvažuje se nahlas nic namítat. Inženýr je natolik rozčarován, že chce odejít, ale ke svému překvapení zjistí, že jsou drženi v poradní místnosti, kam jim sám předseda soudu přijde sdělit, že doufá, že splní to, co se od nich očekává (naznačuje jim tím, že mají potvrdit vinu).
Chápal jsem ho až příliš dobře. Bál se. Chtěl odejít. Chtěl uprchnout, ale bylo už pozdě. Už es nevyhne konfrontaci. Vrací se tedy. Nazývám to útěk dovnitř. Ztratit se, uprchnout, odejít - dovnitř. Byly doby, kdy člověk prožil všechny svoje dny, aniž mu byla dopřána volba a aniž poznal hrůzu okamžiku, kdy jedinou volbou je hledání úniku. Dneska se proplétáme mezi nastraženými řetězci okolností, potácíme se mezi rozevřenými tlamami, málokomu je dopřáno, aby se nedostal do nenapravitelné blízkosti některé z nich. Většina lidí obvykle promešká okamžik, kdy snad lze ještě uniknout. Co tedy zbývá než dobrovolně vstoupit tam, kde by stejně zmizeli nedobrovolně pohlceni? Učiní-li to rychle a odhodlaně, mohou dokonce uvěřit, že přece jen zvolili svobodně. Tak tedy volí své povolání, přesvědčení nebo životní druhy. Nechtějí-li vstoupit anebo váhají-li, jako já kdysi váhal, zůstanou osamoceni a odvrženi stranou.
Jediný na koho ta úděsná událost nemá zdánlivě vliv je předseda poroty - vysloužilý voják, nazývaný v povídce kapitánem. Ten si stále tvrdošíjně stojí za svým: soudy jsou spravedlivé, proto je poprava obžalovaného (byť předčasná a ještě neschválená spravedlivým soudem) naprosto ospravedlnitelná: vždyˇž to byl vrah.
A tu náhle v jediném záblesku jsem prohlédl. Ne on, ale já nepochopil skutečné poslání tohoto tribunálu! Podlehl jsem falešné představě, že jsem byl povolán proto, abych nalezl a potvrzoval spravedlnost. Já, který jsem tak mnoho přemítal o lidské spravedlnosti a došel jsem k těm nejbeznadějnějším závěrům, jsem si lhal o tomto tribunálu a o svých možnostech zde, lámal jsem si hlavu vztahem soudce k zákonům, uvažoval o jeho víře či nevíře v jejich dokonalost. Ale což jsem tolikrát v minulosti neshledal tu třetí možnost? Ani věřit ani nevěřit, ale prostě se nezajímat. O zákony ani o spravedlnost.
Což už první soudcové v dávnověku lidské historie se nesnažili svoji funkci proměnit nejen v nástroj spravedlnosti, ale i v nástroj vlastní moci? A nebyla v dějinách celá údobí - kdy trestající soudy vítězů sloužily daleko méně spravedlnosti a daleko více moci? Kdy jejich úkolem nebylo ani tak nabízet ochranu nevinným, jako budit jejich hrůzu? Člověk se jenom brání to, co ví o dějinách, připustit si i o vlastní době a o vlastní situaci.
Vzpomněl jsem si na slova inženýrova: nic neotřese autoritou soudů více než falešný rozsudek. Já s nimi souhlasil. Ale byla to pravda? Čas od času byli uznáni jako posedlí ti, kteří nesplnili ani jeden z požadovaných znaků, a na hranici plála těla těch, o jejichž nevině nepochyboval nikdo z těch, kdo je dovlekl na hranici. Ale čím patrnější byla jejich nevina, tím lépe, neboť tím více byla vyzdvižena síla a odhodlanost moci, která je pokořila.
Nesmíme zaměňovat pomyslnou autoritu, která plyne z hájení pravdy, se skutečnou autoritou moci. Nic více přece neupevní moc než falešný rozsudek, než rozsudek okázale pohrdající všemi fakty, všemi zákony, rozsudek, který neváhá potupit i nejprostší smysl pro spravedlnost.
Nic nezlomí ducha víc, než zjistí-li člověk, že nějaká vyšší moc je pevně rozhodnuta naplnit svoje úmysly bez ohledu na všechny normy, dokonce i na ty, které sama stanovila. Nic nemůže více poděsit ,neboť nic víc neodhalí člověku jeho bezmocnost. Vždyť každý ví, že může být podroben stejné vůli, stejně neodvratnému rozhodnutí. Kdy? Za co? Jak se má takovému rozhodnutí vymknout? Jak se zachránit před hranicí, kterou vidí hrozivě planout? Vzbouřit se? Ale v takové chvíli se přece většina lidí neodváží bouřit. Podlehnou bázni, ano, té bázni, o níž hovořil inženýr, a snaží se naopak lichotit moci, nezpěčovat se jí, chovat se poslušně. Když inkvizice nejvíce řádila, statisíce dychtivě sledovaly planoucí hranice.
Ostatní členové jsou víceméně přesvědčeni o tom, že obžalovaný byl nevinný, jenže si nyní uvědomují, že tento jejich názor nikoho nezajímá.
Hlavně archivář s inženýrem mají se smířením-se s tímto faktem značné potíže (holič a mlékařka jsou příliš jednodušší, aby si uvědomovali principy spravedlnosti nebo nebezpečí toho, že soudy takto získají příliš velkou moc a budou moci odsoudit kohokoli bez pádných důkazů).
Nakonec při hlasování poroty všichni (dokonce i inženýr, který podlehne strachu po přečtení dopisu od mladého studenta medicíny, který soudu vzkazuje, že se omlouvá za to, že páchal "podvratnou činnost", snažil se najít vlastní důkazy, ale "nepodařilo" se mu to a nyní říká, že obžalovaný byl zcela jistě vinen) předčasnou popravu ospravedlní a hlasují: vinen. Pouze archivář překoná svůj strach z hrozící odplaty a řekne svůj skutečný názor.
Nedovedu si představit, že bych vyslovil něco jiného než svoje přesvědčení, i kdyby mě za ně čekal nejtěžší trest. Kdybych měl selhat v této rozhodující chvíli, život by pro mě stejně ztratil cenu.
Na skutečnosti, že nevinná osoba je mrtvá a veřejností nadále pokládána za vraha sice nic nezmění, ale alespoň nezaprodá sám sebe. Sklidí pohrdání kapitána, mlékařka s holičem na celou příhodu pravděpodobně brzy zapomenou a budou se již pouze chlubit faktem, že kdysi byli v porotě a rozhodovali o spravedlnosti. Inženýr se stydí za svou zbabělost a děkuje archiváři, že promluvil i za něj. Čtenář neví, co se vlastně stalo se studentem medicíny nebo co se dále dělo s archivářem: Klíma ho opouští na lavičce v parku před budovou soudu - zcela bezradného ohledně svého dalšího osudu.

Vladimír Körner - Údolí včel

14. března 2010 v 19:00 | yellow |  Čtenářský deník
Čtyři roky po smrti své ženy, se pán z Vlkova opět žení a bere si mnohem mladší dívku. Jeho svatba se vůbec nelíbí synovi Ondřejovi, který dá nevěstě koš květů, pod kterými jsou schovaní netopýři. Všichni jsou jeho darem zděšeni, protože podle pověr bude nevěsta rodit pouze příšery nebo z ní bude jalovice. To pána z Vlkova rozzuří a s Ondřejem mrští o stěnu. Chlapec je v bezvědomí a otec prosí Boha, aby nebyl mrtvý, a zaslíbí mu ho.
Ondřej je dá na hrad v severním Prusku, kde se stává členem templářského řádu. Je tam několik let a najde si zde přítele Armina von der Heide. Po několika letech v první den postu však jeden z bratrů uteče a ostatní ho pronásledují, aby ho zabili, protože se zpronevěřil pravidlům řádu.
Ondřej muže najde sedět na břeh Visly, ale nezabije ho a posadí se k němu. Muž ho omráčí a uprchne se jeho mečem a koněm. Ostatní ho dostihnou a vážně zraní, takže cestou na hrad muž zemře. Najdou i Ondřeje, který je potrestán za to, že muže nezabil a má celý půst strávit v cele o samotě. Po půstu Armin von der Heide zjišťuje, že Ondřej uprchl, a protože se bojí o přítelovu spásu, slíbí, že ho přivede zpět.
Ondřej se vrací zpět na Vlkov a celou cestu má za sebou Armina von der Heide, který mu zachrání život poté, co dostane do potyčky s uhlíři. Spolu se vydávají na cestu zpět, ale Ondřej Armina von der Heide napadne a opět mu utíká.
Když se Ondřej vrátí na Vlkov, zjišťuje, že jeho otec je mrtev a celý statek pomalu odumírá. Stane se pánem Vlkova a postupně se zamiluje do své macechy, která je pouze o pár let starší. Stále však čeká, kdy se objeví Armin von der Heide a stále ho všude vidí.
Je však šťasten a se svou macechou začnou připravovat svatbu. V den svatby se na statku objeví Armin von der Heide, který už delší dobu pobýval v okolí tvrze a snažil se faráři rozmluvit, aby Ondřeje a jeho macechu oddal. Ondřej se svou ženou ho pozvou, aby se zúčastnil oslav. Armin von der Heide chce, aby se s ním Ondřej vrátil, ale ten o tom nechce ani slyšet a navrhuje mu, aby zůstal na Vlkově s nimi.
Armin von der Heide ze statku odejde, ale večer se vrátí a zabije Ondřejovu ženu. Když je přistižen, nebrání se. Je vyhozen oknem na dvůr, kde se na něj vrhnou svatební hosté. Když přijde Ondřej na dvůr, je již Armin von der Heide těsně před smrtí a prosí Ondřeje, aby si vzal jeho plášť, vrátil se k templářům a za ně oba se modlil. Ondřej na něj však vypustí psy a Armin von der Heide umírá.
Armin von der Heide neviděl nic, přes všechnu bolest slyšel přítelův hlas, jak zní nade vším:
" Psy! Odvažte psy, Jakube!"
Slyšel ten příkaz a na jeho zbité tváři se šířilo něco podobného vykoupení. Už také trochu viděl, minul kříž.
"Pro spásu duše, pomodli s," naléhal zbytečně mnich.
Armin von der Heide vydechl slabounce, chystal se vyjít vstříc zachráněnému bratru. Čeledín z dolní osady zvedl dřevěnou lopatu na zrno, když se mu Armin vymkl, a udeřil ho zezadu do hlavy. Armin von der Heide se složil na zem, ale znovu se pozdvihl, i po tak strašlivém úderu. Jakási nadlidská vůle ho táhla blíž k Ondřejovi.
"Jdi, Ondřeji," hlesl. Vyplivl krev a dávil se. "Vezmi na sebe můj plášť, jdi do hradu Venden…"
"Vykliďte dvůr! Všichni," poroučel ještě pevným hlasem Ondřej z Vlkova, ale brada se mu zatřásla. Proboha ne, už ne. Ten člověk ještě žil, měl na rtech pěnu od krve a šeptal:
"Tobě bude odpuštěno. Modli se za nás oba…"
Už toho bylo dost! Kolem bylo prázdno, ani psi zuřící v kleci psince však nepřehlušili ten slabý sípot umírajícího.
Ty bestie! Ondřej pozpátku ustupoval od plazícího se těla, které se ho snažilo naposledy zachytit, a aniž si to stačil uvědomit, přibývalo mu v očích slz. Pálily jako šleh a nedokázal se jim bránit.
"Já už jsem svoji spásu ztratil," ozývalo se přerývaně od země dvora, "ztratil jsem čest rytíře… to… kvůli tobě, Ondřeji…"
"Pusťte je!" vykřikl přes celý dvůr Ondřej a hlas se mu zlomil. Sotva mu bylo rozumět. Z vytažených dvířek se vzápětí vyřítila smečka a vrhla se na tělo, které osiřelo na dvoře. Blížil se konec, nebylo už síly, aby psy zastavila. Ondřej z Vlkova se ukryl za ochoz vnitřního domu. Čelem se přitiskl k trámu a tam se rozplakal s otevřenými ústy. Proč, Armine? Proč jsi nás všechny zabil? Jeho vzlykot však zanikal v štěkotu. Všemu bylo pozdě. Nikdy netoužil po takové spáse, nechtěl být svatým, chtěl jenom žít… Nešlo o pouhý trest. Armin dosáhl svého, ale za jak strašlivou cenu! Za cenu zničení toužebného, tolik deptaného, a přece vždy skutečného života.

Gabriel García Márquez - Kronika ohlášené smrti

11. března 2010 v 20:44 | yellow |  Čtenářský deník
Když do městečka přišel Bayardo San Román, nikdo nevěděl, kdo to je, a proč přišel. Sám Bayardo prohlašoval, že se sem přišel oženit. A za krátkou dobu doopravdy začal připravovat svatbu s chudou Angelou Vicario, která ho ovšem vůbec nemiluje.
Proběhne velkolepá svatba a následuje svatební noc. Během té však Bayardo vrátí Angelu rodičům, protože zjistí, že dívka už není panna. Rodina tedy musí očistit dívčinu čest a zabít jejího svůdce. Angela po bití prohlásí, že jejím svůdcem byl bohatý mladík arabského původu Santiago Nasar a její bratři se tedy připravují, že ho zabijí.
Ani jednomu z bratrů se do tohoto úkolu nechce, a proto všude rozhlašují, že Santiaga zabijí, aby jim v tom někdo zabránil. Celé městečko o chystané vraždě ví, ale nikdo o tom Santiagovi neřekne, protože všichni si myslí, že o tom ví a nikdo nevěří, že by toho byli bratři schopni.
V den vraždy se Santiago probudil kvůli návštěvě biskupa brzy, přestože téměř do rána oslavoval na svatbě. Cestou na biskupovo požehnání potkává mnoho lidí, ale nikdo mu neřekne, že se ho chystají zabít. Po biskupově proplutí kolem města se vrací domů převléknout a těsně před vraty domu je dostižen a ubodán.
Santiagovi vrazi jsou vzati do vazby, ale po třech letech jsou propuštěni. Angela a zbytek její rodiny se na radu pastora stěhuje do jiného města a setkáváme se s ní po dvaceti sedmi letech. Angela stále žije sama a již mnoho let posílá Bayardovi dopisy. Nejdříve jsou dopisy formální, ale postupně se stávají více a více osobními a Angela si uvědomuje, že Bayarda miluje. Jednoho dne se zestárlý, obtloustlý a problešatělý Bayardo objeví se všemi jejími neotevřenými dopisy na prahu.
Kronika ohlášené smrti je rekonstrukcí Santiagovy vraždy s odstupem dvaceti sedmi let. Celou událost popisuje Santiagův přítel v pěti příbězích, z nichž každý popisuje událost z jiného úhlu a zaměřuje se na jiné aspekty. Vše je popisováno strohým úřednickým stylem a hned v první větě se dozvídáme, že Santiago bude zabit, ale popis vraždy je až v úplném závěru knihy.
V den, kdy ho měli zabít, vstal Santiago Nasar v 5.30 ráno, aby stihl příjezd lodi, která přivážela biskupa. Zdálo se mu, že jde lesem obrovských fíkusů, kde drobně mrholilo, a na chvíli byl ve snu šťastný, ale když se probouzel, měl pocit, že je celý pokálený ptačím trusem. "Vždycky se mu zdávalo o stromech," řekla mi jeho matka Plácida Linerová, když si po 27 letech vzpomínala na podrobnosti toho neblahého pondělka. "Týden před tím se mu zdálo, že sedí sám v letadle ze staniolu a to s ním letí mezi mandloněmi a přitom do žádné nenarazí," řekla mi. Těšila se svrchovaně zaslouženému věhlasu jakožto na slovo vzatá vykládačka cizích snů, pokud jí byly vyprávěny nalačno, ale v těchto dvou snech svého syna nepostřehla žádnou nepříznivou předzvěst, ani v jeho dalších snech o stromech, jak jí je vyprávěl vždycky ráno v posledních dnech před smrtí.
Ani Santiago Nasar žádné varování nerozpoznal. Ani se nesvlékl a spal málo a špatně, takže se probudil s bolestí hlavy a na patře měl pachuť měděného třmene, což si vyložil jako přirozené následky svatební veselice, která se protáhla až přes půlnoc.

Jiří Stránský - Stařec a smrt

11. března 2010 v 20:41 | yellow |  Čtenářský deník
Novela Stařec a smrt popisuje několik dní v životě velice starého muže bývalého politického vězně Viléma, jemuž před osmnácti měsíci zemřela milovaná žena Milka, se kterou strávil pětašedesát let a měl s ní pět dětí. Přestože je Milka mrtvá, stále s Vilémem mluví, protože spolu strávili takového času, že se stala jeho součástí. Vzpomínají spolu na minulost, Milka mu radí a připomíná věci, které by mohl zapomenout.
Blíží se Vánoce a rodina láká Viléma, aby je s nimi strávil na Šumavě, ale jemu se tato představa vůbec nelíbí, protože k nikomu ze své rodiny moc nepřilnul, s výjimkou své vnučky Anny a jejích dvou synů Jíry a Franty, které právě krátce před Vánocemi hlídá, protože Anna odletěla do Irska kvůli rozvodu s manželem Kenem.
Mezi další lidi, ke kterým stařec přilnul, je taxikář Hubert, který se stal jeho "osobním řidičem" a stále ho doprovází a mladá dívka Modřenka, se kterou se seznámil těsně před smrtí své ženy a zamiloval si ji jako svou vnučku. Modřenka se právě vrátila z Japonska, kde její rodiče pracují jako velvyslanci a téměř okamžitě se zamilují.
Starý muž ještě před Vánocemi navštěvuje své bývalé spoluvězně a jednomu z nich - knězi Heřmanovi se dokonce svěří, že "mluví" s Milkou. Heřman mu předává dopis od dalšího bývalého spoluvězně, který v současnosti bydlí v Kanadě.
Den před Štědrým dnem je pozván k Julii, staré rodinné přítelkyni, které jeho žena před smrtí svěřila, aby se o něj starala a popřípadě si ho vzala. Omlouvá se jí, že s ní nestráví vánoce, ale slibuje jí, že s ní stráví příští. Julie mu řekne, co jeho ženě slíbila, ale také mu říká, že by si ho v žádném případě nevzala.
Nakonec se starý muž díky "své rodině" (vnučka Anna, pravnuci Jíra a Franta, Modřenka a Hubert) rozhodne, že na chalupu pojede, ale na Štědrý den. Na Šumavu ho vezou Modřenka s Hubertem, ale přímo k chalupě jde sám. Volá Anně, že už je na cestě, ale ta má obsazeno a jemu dojde, že určitě mluví s Modřenkou, aby věděla, že již vyšel a mohla mu jít naproti. Modřenka s Hubertem se vydávají v jeho stopách a Anna s dětmi mu jdou naproti. Když ho ale najdou, je už stařec mrtvý, ale díky poutu, které mezi nimi bylo, s ním všichni mohou "mluvit".
Citát:
Nezavírej oči, prosím… cítím, že je zavíráš… usneš…
"Slyšíš mě, že mluvím? Slyšíš. Mluvím a mám zavřené oči… A i kdybych usnul… Stejně tu už za chvíli budou… přistihl jsem je, že si telefonujou… a teď jsou celý zdivočelý, že se na mě nemůžou dovolat a určitě jsou už na cestě… z obou stran… nejen Anička… i Hubert s Modřenkou…"
Tak se jim ozvi…
"To nemá cenu… pořád si volají, takže maj stejně obsazeno… kromě toho už je slyším…"
Neslyšíš je… jen si představuješ, že je slyšíš… Ne! To nesmíš! Už vím, co chceš! To nemůžeš! Je Štědrý večer! Nedělej to! Prosím! Prosím tě!
"Proč ne? Už vím, že mě budou dál slyšet… Sama jsi to řekla… že Anička nás bude slyšet oba… A Jíra s Frantou taky…"
Nebudeš ale mít možnost se jich dotknout… jako se nemůžeš dotknout mě… A hlavně oni ne…
"Co to říkáš… Aničku ještě trochu cejtím… a slyším…"
Anička si k němu klekla, objala ho, odhrnula z usmívající se tváře zbytky sněhu, políbila zavřené oči.
Ostatní zůstali stát.
Z blízka bylo slyšet Modřenčino volání:
"Už jsme tady!"
Anička ho políbila na zvlněné rty.
"Dědo… Tohle jsi chtěl? Tohle?"
A najednou se až lekla.
Protože kdesi v sobě naprosto zřetelně slyšela, jak jí tenhle její děda říká:
No… přímo tohle ne… ale když už se to takhle stalo… hlavně žádný nářky, prosím tě… a taky se nelekni, až se ti ozve babička… Jo, a nezapomeň to říct Heřmanovi… a nediv se, když se rozesměje… Veselé Vánoce!